Barbora a ruleta

Jednou, když jsem si v polední přestávce odskočil do nákupního centra, abych nakoupil jídlo na víkend, jsem se potkal s kolegyní Barborou u pultu s masem.
„Copak asi nakupujete Mirku“, zaslechl jsem najednou za sebou.
„Ale - je pátek a lednice doma zase zeje prázdnotou, tak musím doplnit zásoby“, řekl jsem, a co vy, Barboro, dejte mi nějaký tip, co budete vařit, já zatím hledám nápad!“
„Já rozhodně nic vařit nebudu“, zavrtěla Barbora hlavou, „nakoupím uzeniny, sýry a housky a budu celý víkend ležet v posteli, číst a lenošit nebo spát a snít...“„To tedy máte moc fajn program, já musím už kvůli dceři něco uklohnit, abychom pořád nechodili k Číňanovi vedle v baráku, dostáváme z toho už oba trochu šikmé oči. A jakže je stará ta vaše dceruška?“
„Osm pryč, je to ještě kuře...Pozor, to je nápad, právě mě napadlo, že bych mohl udělat pečená kuřecí stehýnka na rajčatech a na černých olivách, to má Gitti dokonce ještě radši než hamburgra.“
„To může být docela fajn“, řekla uznale, divím se, jak dovedete vařit.“
„Kdybyste dostala chuť, Barbi, můžete klidně přijít zítra na večeři, máte to k nám pár kroků.“ Barbora však s díky odmítla, popřáli jsme si pěkný víkend a rozloučili se.

Byl jsem překvapen, když druhý den večer v devět hodin se nečekaně ozvala Barbora v telefonu: „Promiňte, že ruším, Mirku“, její hlas se chvěl a zněl téměř plačtivě, „platí ještě vaše pozvánka k večeři?“
„To víte, že platí, my už jsme sice dávno po večeři a dcera už leží v posteli, ale jídla je tu dost, když přijdete, tak to jen přihřeju, je to docela poživatelné, nebojte se!“
„Jenže já-já nejsem doma... jsem ve Wiesbadenu... a bez auta a bez ničeho...“, její hlas zněl divně, připadlo mi, že je opilá. Navrhl jsem jí: „Vezměte si taxíka a je to.“
Netrvalo to ani patnáct minut a Barbora byla u baráku. Když jsem odemkl domovní dveře, stála tam celá rozevlátá s mrzutým taxíkářem, načež mu řekla ledabyle: „Manžel vám to zaplatí“, a hrnula se dovnitř. Nemohl jsem nic jiného dělat než zaplatit. V bytě pak odhodila kabát na židli se slovy: „Nedívejte se na mne tak, já vím, že vypadám hrozně, vím, že jsem praštěná, ale nevím si rady, Mirku, já si zoufám...“ a slzy se jí valily po tvářích.
„Barboro, prosím, uklidněte se a povězte mi co se děje, já připravím to jídlo, pojďte se mnou do kuchyně“, snažil jsem se ji uklidnit, „vy jste asi něco bumbala, že jo, mám vám dát napřed kávu?“
„Ne, nechci kafe, nechci jídlo“, vykřikla, ale hned se zase ovládla, „když, tak mi dejte koňak!“
Nalil jsem jí tedy štamprle, ona rychle spolkla nějakou tabletu a hodila koňak do sebe na ex, načež spustila svou zpověď: „Všechno se mi najednou sesypalo, rozvod a do toho zemřela moje matka a za tři měsíce nato můj otec, nikoho nemám, jsem jedináček, ten gauner si sebral všechny úspory co byly na našem společném kontě, musela jsem zaplatit právníka a dva pohřby, takže jsem pořád víc přetahovala moje konto v bance až mi řekli stop! Víc to nejde a dnes jsem v zoufalství poslechla jednu blbou Emu a jela do wiesbadenského kasina na ruletu, ona tam prý posledně vyhrála osm tisíc! Jenže já jsem tam prohrála můj poslední šek. Skončila jsem na dně a neměla ani pět marek na parking!“

„Takže jste tam to vaše auto nechala?“ Přikývla. „Barbi, jak je to možné, ještě včera jste vypadala docela suverénně, co se stalo, že jste se tak najednou sesypala?“
„Včera jsem se ještě dovedla ovládat, díky Lexotanilu.“
„Proboha, Lexotanil, snad tenhle supr-šmejd neberete pravidelně, to bylo to, co jste teď spolkla? To je přece těžce návyková droga! A ještě to zapít alkoholem!“
„Když jdu do práce musím si to vzít, abych nebrečela, já vím, že to je návykové, a tak jsem si ho dnes nevzala a propadla se do těžkého spleenu a strachu ze života...“
„S tím musíte okamžitě přestat, vemte si třeba dovolenou, peníze vám půjčím, a odjeďte někam. Máte nějaké příbuzné, ke komu můžete na návštěvu, abyste přišla na jiné myšlenky?“
„Ne, já nikoho nemám, jen sestřenici, co to patlá s mým ex-manželem!“
„Já jenom nechápu, že jste volila ruletu jako záchranu, vždyť vy jste inteligentní rozumná žena, do kasina můžete jít jako do divadla za zábavou, to ano, ale ne tam jít s úmyslem vyřešit svůj finanční problém, to je předprogramovaná cesta do záhuby!“
„Mirku, ta tichá, jímavá atmosféra kasina mě úplně zblbla, vyzvedla jsem na můj poslední šek 400 marek a napsala jsem si data narození rodičů 27.5. a 12. 9. a řekla si, že to jsou moje čísla do rulety. Když jsem pak viděla, že všechna tato čtyři čísla jsou v ruletě červená, tak mne napadlo vsadit celou stovku na červenou barvu a tím mít maximální pravděpodobnost výhry 1:2.
Věřila jsem, že se na mne rodiče z nebe dívají a nenechají mně prohrát. Jenže padla šestka a ta je černá! Vsadila jsem druhou stovku znovu na červenou a přišla pětatřicítka, a ta je taky černá! Říkala jsem si teď už musí přijít červená, tak jsem ji vsadila znovu – a padla desítka – černá! Nakonec, s tou poslední stovkou jsem se dlouho rozmýšlela, přece když šla třikrát po sobě černá, tak teď už musí určitě přijít ta červená a vsadila jsem opět na červenou barvu. Padla zase ta pitomá, pi-to-má černá desítka! A zbytek peněz jsem prochlastala...“
„To byla od vás kardinální blbost, Barboro, takhle se ruleta nesmí hrát, kdybyste se mě zeptala, tak bych vám to rozmluvil, na tom už spousta lidí prodělala gatě...“ Barbora vyprskla: „To mi je teď prd platný, takovýhle rady! Dej mi radši eště jeden koňak!“, začala mi najednou tykat, prášek už zřejmě účinkoval.
„Ne, Barboro, nedám ti koňak, už máš dost, dám ti radši najíst, abys měla něco v žaludku, kromě alkoholu.“
„Dej mi koňak, nebo budu zlá!“, zvýšila svůj hlas.
„Psst, ticho! Ať se nevzbudí Brigitka!“, okřikl jsem ji.

Vtom Barbora zrudla, popadla nůž, co ležel na stole a otočila se s ním proti mně se zlostí v očích:

„Dej mi okamžitě napít! Já to, sakra, právě teď musím mít, rozumíš!“
„Barboro, ne, to je nesmysl, podívej se, já ti chci přece pomoct, tak mě poslechni!“
„Já chci vědět, teď hned, jak mi chceš pomoct, vezmeš si mě za ženu? Mluv!“ a rozpřáhla se s nožem v ruce.
Díky tomu, že Barbora byla celkem subtilní postavička, tak jsem ji lehce přemohl, sebral jí nůž a okamžitě ji odvedl z bytu, hodil na ni kabát, dal jí do ruky pětistovku a dovedl ji až k jejímu baráku. Šla jako beránek, vztek z ní už vyprchal a já se s ní rozloučil slovy: „Jdi si lehnout, Barbi, a vyspi se z toho, dobrou noc!"

Od té doby jsme se sice občas potkávali ve firmě, ale ona se mi vyhýbala očima, bylo jí to trapné a nikdy jsme už, mimo pozdrav, spolu neprohodili ani slovo. Měla patrně špatné svědomí, bylo mi jí sice líto, ale bál jsem se ji oslovit, aby si třeba nemyslela, že snad chci od ní tu pětistovku nazpět...!