Zloděj, zvláštní odrůda lidská

Na zloděje se většinou sprostě nadává. Mnou taky cloumal vztek, když mi před Vánocemi zloděj vybral 3000 Kč z peněženky a tuto mi zase nepozorovaně vsunul do kapsy. Neuvědomil jsem si, že to byl vlastně dobrák, který mi neukradl platební kartu, ani další doklady, ale vypůjčil si pouze peníze na věky, za které třeba koupil dárky pod stromeček svých dětiček. Lidé ovšem, na úkor svého vlastního zdraví, inklinují spíše k vysvětlení, že to byl padouch, který to stejně prochlastá, nebo to prodívčí se šlapkami a možná, že ve většině případů mají pravdu, ale zajisté to neplatí úplně vždycky. Mysleme si raději pozitině, ten člověk ty peníze třeba potřeboval více než já... Ovšem v jiném případě se mi stalo,  že mě má známá prosila, abych jí půjčil asi 16 tisíc, že se dostala do dluhové pasti, a že očekává honoráře, které se však nějak pozdržely a teď si neví rady a je jí to trapné. Samozřejmě, že jsem rád půjčil a vůbec mě nenapadlo, že to je lež. Je pravdou, že víc než ty peníze mě mrzí, že jsem tím ztratil důvěru v solidnost, takzvaně dobrých přátel. V západním Německu, kde jsem žil 27 let, se mi podobný případ nikdy nestal. A já jsem pochopil ten bonmot Jana Wericha, že Češi jsou nenechavým národem a krádež považují často za určitou chytrost, pod heslem  »Co je doma, to se počítá«...

Když jsem si přečetl jednu episodu z knížky od rakouské spisovatelky Joe Lederer, o tom co se jí přihodilo v Londýně, vstoupily mi slzy do očí. Pokusím se to v kostce přeložit do češtiny:

Jsou dny, kdy se vám zdá, že se všechno spiklo proti vám. Lidé jsou k sobě velmi často necitliví, dopis na který čekáte nepřichází jenom proto, že dotyčný šel raději do kina než by napsal pár řádek, knížka, kterou jste zapomněli v restauraci zůstane ztracená, protože následující host ji sice našel, ale strčil si ji do kapsy. Prodavačka je na vás protivná, protože má právě špatnou náladu, kasírka vás obere o drobný peníz, když si všimne, že ji nekontrolujete...

To, co chci popisovat se mi stalo v poválečném Londýně. V jednom obchodním domě byl výprodej, se spoustou lidí, tlačících se mezi regály a zde mi byla ukradena kabelka. Měla jsem ji na koženém řemínku přes rameno, takže zloději stačilo pouze přeříznout řemínek. Neměla jsem v ní nic až tak moc cenného, jenom nějaké libry, osobní průkaz, rtěnku, nylonky a podobné maličkosti. Jedna věc ovšem byla pro mne osobně velice cenná a to byla fotografie a dopis od velitele bojové letky, který mi tehdy oznámil, že pilot Bernard Berger, můj snoubenec, byl sestřelen. Fotka i dopis byly již dost pomačkané, protože jsem je nosila všude stále sebou. Hlavně ta zažloutlá fotka byla pro mne nenahraditelná. 

O dva dny později jsem dostala obálku obsahující dopis velitele i fotku Bernarda a malý papírek se vzkazem napsaným hůlkovým písmem: „Omlouvám se, je mi líto, můj bratr byl také pilotem...“ Už nikdy jsem se nedozvěděla, kdo mi kabelku ukradl, jestli muž nebo žena, jestli to byl profesionální zloděj, nebo chudák, který zoufale potřeboval peníze, jisté je, že ten člověk se chvěl strachy o něčí život tak jako já.

Protože si tento neznámý moji kabelku i ostatní věci ponechal, je skutečností, že to byl zloděj, ale na druhou stranu to byl citlivý člověk, který mi dobrovolně vrátil, to co bylo pro mne nejcennější – fotografii Bernarda...

***

A já k tomu dodávám, že uvažuji tak, jako paní Joe Ledererová, chtě-nechtě jsem také rád, že mi byla ukradena „jenom“ peněžní hotovost...