Casino a 2 Němky: Minus i Plus

Zařval jsem nahlas a vztekle známé vulgární slůvko, když jsem omylem zabouchl kufr od auta a klíče byly uvnitř. To se stalo jistě už mnoha lidem, ale mně se to stalo v situaci, která byla pro mne na první pohled naprosto neřešitelná. Musím to popsat od začátku:

Byl jsem na léčení v německých lázních Lippstadt a protože o víkendu zde byla nuda nudoucí, rozhodl jsem se vyjet si hned po snídani do lázní Oeynhausen, kde je prý krásné kasino s ruletou. Bylo to sice 80 km daleko, ale to mne neodradilo. Vyjel jsem hned po snídani v deset hodin a dostal na cestu výletní balíček s jídlem jako náhradu za oběd. Věděl jsem, že musím být zpět nejpozději do deseti hodin večer, pak se lázeňská budova zamkne a pacient může přenocovat kde chce na vlastní útraty, ale mimo to se dostane do konfliktu s ošetřujícím lékařem. Pokud by se takový přestupek opakoval, může to vést až k vyloučení pacienta z léčení a jako postih, by bylo uhrazení naběhlých výdajů nemocenské pojišťovně. 

Nejdříve vše probíhalo hladce, bylo krásné slunné září, takové babí léto a lázně Bad Oeynhausen se mi hned na první pohled zalíbily. V lázeňském parku za městem stálo výstavné kasino a před ním šuměla kašna s fontánou.  Na začátku jsem měl v ruletě dosti štěstí, dokonce jsem už vyhrával 500 marek, jenže pak došlo ke zvratu, všechno jsem zase prohrál a k tomu ještě další dvě stovky. Vyšel jsem z kasina dost rozladěn a hladový jako herec. Došel jsem k autu na parkoviště, abych se aspoň posilnil tím, co jsem dostal na celodení výlet od mého sanatoria...

Odemkl jsem kufr, kde ležérně ležel cestovní balíček s potravinami a pustil se ihned do jídla. Byly to dvě housky se šunkou, se sýrem a zeleným salátem. Byl jsem ještě zpocený a tak jsem si sundal sako i kravatu, hodil to do kufru a šel si sednout za volant. Jenže auto bylo ještě zamčené a sako, ve kterém byly klíče od auta, bylo v kufru a ten jsem právě chytře  přibouchl! 

Zatmělo se mi před očima: „Co teď? Co mám dělat? Do auta se nedostanu. Peníze i doklady mám v saku a to je v kufru. Slunce začíná zapadat a já tu stojím jen v košili a kalhotách, 80 km od mé léčebny, navíc je neděle a všude je zavřeno...“ 

Začal jsem si lámat hlavu, co si mám počít a napadalo mě vrátit se do kasina a poprosit je o půjčku pár drobných a zatelefonovat nějakému zámečníkovi, aby mi otevřel auto. Nic lepšího jsem na svoji kebuli nevymyslel. Ve vestibulu seděla jakási portýrka, bábo-chlap, typ, kterému říkám „Němka když se nepovede“ a já v zoufalství se na ni obrátil o půjčku drobných na telefon. To byla ode mne blbost odsouzená k zániku, bába se zatvářila nepřístupně a řekla: „Víte kolik lidí, co zde prohrají, si chce půjčit peníze? My nejsme banka, my nejsme kasa, ale kasino!...“

Vystřelil jsem odtamtud jako zajíček ze své jamky a rozhodl se, že doklušu do středu města na nádraží. "Jsou to sice dva kilometry, ale aspoň se trochu zahřeju", snažil jsem se nějak uklidnit, aniž bych věděl, co si počnu na tom nádraží?

Na nádraží byl takzvaně „chcíplej pes“, žádní lidé, všechno zavřeno, pouze malá budka s novinami, a v ní velice hezká slečna, "Němka když se povede". 

Požádal jsem ji vroucně, jestli bych si mohl od ní zatelefonovat, ale že sice nemám u sebe žádné peníze, zabouchl jsem si klíče v autě. Podívala se na mne mile, posoudila můj akcent cizince a řekla: „Jestliže to ovšem není mezistátní hovor, tak ano.“ Uviděl jsem tam ležet telefonní seznam, tak jsem si ho též s dovolením vypůjčil: „Slečno, prosím, nevíte na koho bych se tu měl obrátit, jestli na policii nebo na nějakého zámečníka?“ 

„Nejlepší bude zavolat tzv. Schlüsseldienst (zámečnické služby)“, řekla mi mile. "Ano, správně, šlysldýnst!" zvolal jsem a ťukal si na čelo... Dovolal jsem se teprve na třetí číslo a tam mě ten dobrý muž upozornil, že je nedělní tarif, tedy výjezd za minimálně 100 marek. Souhlasil bych býval se vším, jen proboha ať pro mne přijede, že čekám na zdejším nádraží. Byl tam za pět minut a pak mě vzal sebou ke kasinu. Poděkoval jsem ještě slečně v kiosku, bez níž bych byl snad úplně ztracen, načež jsem navigoval pana zámečníka k mému autu na parkovišti. Tam mi, dřív než se pustil do díla, řekl: „Můžete mi ukázat váš technický průkaz, abych třeba neotevřel cizí auto a pak neměl eventuální potíže s policií?“ 

„Prosím vás, já mám všechno v kufru, u sebe teď nemám nic, ale jakmile to otevřete, slibuji a přísahám, že vám všechny doklady ukážu a vše zaplatím!“ 

„Dobrá,“ řekl ten muž, „otočte se prosím, abyste neviděl můj trik“, udělal cvak-cvak, a že to byl profík bylo auto ihned otevřeno! Fuj, to jsem si oddychl, dal jsem mu dvě stovky a byl šťasten jak blecha. Za blbost, jak známo, se musí platit...!

 Už to vím: Potřebuji někoho, aby na mne dohlížel...

 (Someone to watch over me)...
http://www.youtube.com/watch?v=6Z3QgE2p2rs

Ale příběh pokračuje:  "Koupil jsem  své  ženě  blůzičku"