Na otázky dětí se má odpovídat...

 Moje dcera Brigita se narodila v Německu roku 1970, kde žije dodnes. Od malička byla zvyklá na to, že na všechny otázky, které kdy měla, jí vždycky rád a ochotně odpovídal bohužel jen její táta, který tak musel suplovat matku, babičku i dědu. Přece však z ní vyrostla čestná, chytrá a hlavně nefetující nekuřačka. Proto tady směle tvrdím, že na otázky se musí odpovídat, ale nejen dětem, nýbrž i nám, dospělým občanům a to pravdivě. Novináři nejsou póvl, jak kdosi tvrdí, oni jen chtějí pravdivé odpovědi od politiků, které si draze platíme. Ale tito nás nesmí podvádět, aby se stále nemusely řešit jejich nové kauzy, trvající deset až dvacet dlouhých roků!

Věděl jsem už ze svého dětství, že dítě považuje své otázky za strašně důležité a když se mu rodič odmítne věnovat, je mu to líto a příště se už třeba nezeptá. Proto jsem naopak z Brigitiny otázky udělal něco jako důležitou konferenci, či poradu, sedli jsme si na gauč nebo do křesel a diskutovali o tom seriózně jako dospělí. Její otázky byly různorodé, podle toho co někde náhodně zaslechla, třeba: "Papá, co je to gravitace?"  Jindy se mne zeptala, proč jsou chudí lidé a bohatí lidé? Držel jsem jí delší přednášku na sociální téma, začal jsem u žebráků a skončil u multimilionářů. Načež se zamyslela a pronesla tuto krásnou, památnou větu: "Papá, ale my nejsme chudí lidé, že ne, my jenom nemáme peníze."

Když se Brigitina matka se od nás odstěhovala, rozhodl jsem se, že povznesu důležitost našich rozhovorů tím, že si my sami postavíme krb u nějž budeme sedávat. Ale protože v našem bytě s ústředním topením jsme neměli žádné komíny a mimo to nad námi byla ještě čtyři patra, postavili jsme krb sice jako atrapu, ale z pravých ohnivzdorných dlaždic, aby to vypadalo opravdicky. Dovnitř jsem nainstaloval místo ohně červenou žárovku, což působilo útulně a u něj se pak řešily hlavně školní problémy matematické, pro kteroužto vědu neměla moje milá dcerka moc velké nadání, spíše bych řekl, že toto bylo nulové. Později přišly otázky typu, proč si ženy kupují anti-baby tablety a tampóny. V nastálé debatě, když jsem chtěl vědět jak přišla zrovna na tyto věci, vysvětlila, že jeden drzý spolužák jí vyhrožoval, že jí nakopne do zadku tak, až jí vypadne tampón. A smysl anti-baby tablet zpochybnila protože, když žena nechce dostat baby, tak se přece nemusí mazlit s mužem a potom žádné tablety nepotřebuje.

Často také ode mne pochytila různé výrazy, se kterými potom zaperlila, když jsem to nejméně čekal. To jsem se jednou rozčílil při telefonování s nějakým úřadem a když jsem zavěsil, řekl jsem si pro sebe: „Ten chlap je přece úplně to...“ „Blbej jak tágo!“ doplnila mě Brigita, aniž by tušila co to je. Ona měla vlastnost, že si zapamatovala mé různé výrazy a pak jindy je zcela nečekaně vypustila. Jednou v sobotu ráno, když jsme se chystali vyjet na nákup do Wiesbadenu koukám, že Brigita má na sobě jen šortky a lehkou blůzičku. Venku sice krásně svítilo slunce, ale na teploměru bylo pouze 8°C. "Tak to ne, Brigit, vem si džíny a bundičku, venku je ještě moc chladno." Ta se však snažila mne přehlasovat: "Ale papá, já jsem se dívala z okna a tady zrovna kolem běžel pán a ten měl taky jen triko a trenýrky." Musel jsem tedy přidat na důrazu: "Ne, ne, ty se ale oblečeš teple, podle nějakého chlapa, kterej byl třeba vožralej se řídit nebudeme." Brigita se tedy oblékla jak jsem řekl a odjeli jsme do města na nákup. Já jsem na tuto episodku dávno zapomněl, když jsme spolu kráčeli pěší zónou kolem všech možných výkladů, tak najednou mi Brigit ukazuje maminku, za ruku vedoucí malého chlapečka v krátkých kalhotkách: "Podívej se, papá, ten chlapeček je asi taky vožralej!"

Zažil jsem ale také napjaté okamžiky, že mě málem trefil šlak, když mi ráno do práce telefonovala její učitelka tímto způsobem: "Herr Toms, vaše dcera Brigita dnes uklouzla na ledu ve stanici autobusu..." ve mně hrklo a málem jsem šel do kolen. Než se učitelka dostala k tomu, že si Brigita jen trochu narazila loket, viděl jsem dceru pod koly autobusu, který tam v té chvíli vůbec nebyl. Dojel jsem hned za učitelkou a řekl jí ostře, že by jako pedagožka mohla vědět, že takové zprávy po telefonu se říkají v obráceném pořadí, tedy: "Vaší dceři se skoro nic nestalo, nelekejte se, uklouzla a narazila si loket ...atd..." Od té doby byla paní učitelka k Brigitě jak máslíčko. A takhle, vcelku velice harmonicky, jsme žili s dcerkou Brigit vlastně úplně bezproblémově. Naštěstí byla na rozdíl od jiných dětí, dítětem neustále zdravým. Jen jednou ráno měla horečku, byla to chřipka a tak jsem hned zavolal doktora. Ten potvrdil moji domněnku a řekl, že to chce aspoň týden v posteli. Jenže já jako otec jsem neměl nárok matek zůstat s dítětem doma. Zákon se teprve  projednával v parlamentu. Doktor mi řekl jen suše: "Ukažte mi jazyk - nojo máte to taky!" A tak jsem jako marodil s dcerkou...

   Když jí bylo osmnáct a vyrazili jsme spolu na večeři, zaslechl jsem jak si puberťáci říkají: "Hele, tydlety starý páprdové mají vždycky ty nehezčí holky!" Jednou doma, když bylo takové smutné podzimní počasí a venku lilo jako z konve, vzala mě Brigita kolem krku a řekla mi: „Papá, od mojí kamarádky Sabiny se její táta odstěhoval pryč, ty mi ale nikdy neutečeš, viď?“ Bylo to až dojemné, hrdlo se mi trochu stáhlo, ale řekl jsem rádoby veselým hlasem: „Brigit, ty kecko, vždyť ty jsi moje všecko! Tady ti dávám svoje čestný slovo, že ti nikdy neuteču!“  I když když jsem v duchu věděl, že to bude jednou ona, až se vdá, kdo odejde mně...

https://youtu.be/FMKKldTYv2Y

Český text písně:  "V  MÝCH  PAMÁTKÁCH"
Dny jež za námi jsou oživnou vzpomínkou a s tvou podobiznou je najdu v památkách.
Vzpomínek starých pár, tvých něžných slůvek žár, jež řeknou jak jsi stár,
to najdu v památkách:
RF:
Ve staré truhle mé jsou věci půvabné, které si schovávám pro dny kdy déšť nás skrývá.
Ty roky prožité, vzpomínky mé i tvé a srdce rozbité - to je v mých památkách...