Ministrův řidič a moje semišky

Bylo mi tenkrát těch krásných devatenáct roků a jako študák jsem dosud nikdy neměl vlastní peníze, takže i nové boty jsem si musel chodit vybírat s matkou. Bylo to za komoušů a výběr opravdu nebyl velký, ale já objevil krásné světlehnědé letní perforované semišky, které se mi moc líbily. Máti byla ovšem proti, že prý semišky se brzy okopou, nedají se čistit krémem a jsou moc drahé. Nicméně se mi podařilo ji udyndat a ona, mamina hodná, pod tíhou mých argumentů, kapitulovala.

Brzy na to jsem se vydal s mým kamarádem Tondou na odpolední čaje do „Vltavy“, kde jsem tančil v nových botách jako pominutý, což logicky způsobilo puchýře na patách. Teprve potom mi došlo, že jít v nových botách tancovat je debilita.

Zajeli jsme si proto s Tondou do kina, kde jsem doufal, že se puchýře uklidní, což se ani za ty dvě hodiny zutých bot nestalo. Cesta domů tramvají proběhla ještě dobře, ale potom od Žlutých lázní až k nám na Pekařku to bylo víc než kilometr dlouhou, mírně stoupající ulicí, tenkrát ještě Dvoreckou, ale pak přejmenovanou na Jeremenkovu. (To byl jakýsi ruský generál, hrdina SSSR i ČSSR,  takže se ta ulice ze vděčnosti, jmenuje po něm dodnes.)

Chůze, při níž každý krok způsobuje kruté bolesti není moc příjemná, takže bohužel v jedné třetině cesty u posledního z Knihtiskařských činžáků jsem to vzdal se slovy: „Hele, Tóny, tady na tuhletu lákavě bílou hromadu dlažebních kostek, si teď sednu a ani se nehnu. Běž klidně domů, já si oddychnu a dojdu to potom třeba bos.“ Tonda ale nespěchal a zůstal tam sedět se mnou. Proti nám blikala jediná lampa na tehdy dřevěné telegrafní štangli, s nápisem: Jest nebezpečné dotýkati se drátů i na zem spadlých!  V několika protějších oknech to ještě mdle svítilo, ale jinak bylo všude kolem vlahé ticho, klidno a liduprázdno.

Tato idylická pohoda však nevydržela dlouho. Najednou se v dálce objevily dva strašidelné reflektory, které šněrovaly silnici cik-cak jako při slalomu. Tonda vykřikl: „Tomu je ta silnice určitě malá!“

Vyskočil jsem jak péro z gauče a říkám: „Pojď, zalezeme radši tady k tomu baráku, za ten roh zídky. Ten blbec je určitě vožralej!“  A Tonda dodal: "Jó, sežranej jak Karkulka!" 

Najednou slyšíme ránu, náraz jak auto škrtlo o onu telegrafní tyč, ta se rozpoltila ve dví, a začalo praskat elektrické vedení jak struny na kytaře. Praskání drátů vydávalo nejen kňouravé, havajské zvuky, ale hlavně oslepující blesky, zatímco auťák uháněl klidně dál stejnou rychlostí směrem ke Žlutým lázním.

Když jsme se potom trochu vzpamatovali, všimli jsme si, že přesně na těch dlažebních kostkách, kde jsme seděli, leží ta větší půlka telegrafní tyče i s tou lampou a izolátory se zbytky přetrhaných elektrických drátů, u nichž bych se ani náhodou nepřesvědčoval, zda-li jsou pod proudem. Už vím přece, že je nebezpečné dotýkati se drátů i na zem spadlých!

Následovalo otvírání oken a divení se nájemníků, že nejde proud. Domovnice z přízemí vyšla se svým mužem před barák a ptali se nás co se tu stalo. Začali jsme jim líčit náš zážitek, když vtom vidíme od Žlutých lázní se znovu blíží ten šílenec, ale jen s jedním světlem. Projel opět kolem nás a uháněl jak o život zase nahoru odkud přijel. Tonda vykřikl: „Já vím kdo to je! Je to Jirka Hroudák, co jezdí jako šofér s ministerskou Pabědou!“ 

Domovnice si pečlivě poznamenala, co jim Tonda řekl. Pak už byl klid a já jsem cestou domů bos proklínal ty pitomé semišky, že usilovaly o naše životy. Máti holt měla pravdu: kdyby mě ty boty nedřely, byli bychom už dávno doma!

Asi za týden přišel Tonda k nám domu a zvěstoval mi, jak to s tím ministerským šoférem Jiřím Hroudákem dopadlo. Toho osudného dne odvezl Hroudák soudruha ministra do Národního divadla s tím, že v jedenáct hodin po představení ho zase odveze domů. Maje k dispozici tři hodiny času i Pabědu, dojel si do své hospody Na Pekařce, na jedno pivčo. To se ovšem znásobilo jako vždy aspoň pěti a doplnilo vodkou, takže když si uvědomil, že má být už za 10 minut u divadla, hnal to Jeremenkovou ulicí dolů jako šílený. Když mu došlo, že cestou přerazil sloup, obrátil se a jel nazpět do hospody za svými kumpány, aby mu poradili, co má teď proboha dělat??

Soudruzi mu poradili, ať jede ihned k divadlu a postaví auto levou stranou k chodníku, ta je přece zcela nepoškozená, pak odveze papaláše domů a načež zajede do autoopravny jejich kámoše, kde oni také pracují, auto se přes noc bleskově spraví a do rána bude, za tři flašky vodky, v tip-top vzhledu, jako třeba na brněnském veletrhu! Takže, jak si to jeho kumpáni vymysleli, tak to taky Hroudák provedl. Ministr nastoupil i vystoupil onou nepoškozenou stranou, aniž by cokoliv poznal a do rána byla "Paběda" zase v lesku jak nová. Zlatý český ručičky dokázaly div, ale Hroudák se radoval předčasně. Soudružka domovnice to oznámila na SNB a on ztratil své teplé místečko u soudruha ministra a šel na rok bručet...
Řekli jsme si s Tondou: "Dobře mu tak, ale za to, že nás dva moh' zabít, dostal ovšem málo!"