Reorganizace TRVALÁ

Po vysoké škole jsem nastoupil jako technolog do  ČZM Českých závodů motocyklových, Strakonice ovšem ve vývojovém středisku v Praze.  Po třech  letech jsem byl, prý s ohledem na své jazykové znalosti, převelen do odd. nabídkových projektů pro zahraničí. To byla má 1. reorganizace, proti které jsem nic nenamítal (jenže pak přišly ještě další čtyři reorganizace)...

Jednalo se převážně o projektování továren na jízdní kola a motocykly. Navzdory mému přímo hororovému kádrovému materiálu, který o mně sepsal před maturou můj spolužák Vláďa Šváb, jsem se překvapivě dostal na akviziční cestu do Indie a na Ceylon.

Pak ovšem propukla 2. reorganizace. Strana a vláda rozhodla, že všechna takováto oddělení v různých firmách se sesypou do jedné hlavní centrální firmy s názvem INVESTROJ, který společně s Technoexportem bude tyto projekty realizovat.  Čili k tomuto účelu vznikla na Václavském náměstí kancelář tohoto nového podniku pro hlavu firmy: soudruha ředitele, jeho sekretářku a náměstky, zatímco my rajbovníci od rýsovacích prken, jsme byli po různu rozstrkáváni po Praze, protože jednoduše pro nás nebyla v celém městě potřebná budova. Nový kádrovák se nad mým materiálem zhrozil: "Jak je to možný, že se takovej nestranickej mlíčňák dostal do západních kapitalistických států, jako je Indie a Ceylon?"  Musel jsem ho opravit: "Moment, soudruhu, Indie i Ceylon jsou státy ryze východní!..."

Při následující třetí reorganizaci jsem byl odsunut do jakési volné ratejny v ČKD v Libni a po půl roce při 4. reorganizaci, jen na zimní období, do pův. Šlechtovy restaurace ve Stromovce "U růžového sadu" (obr.). 
Na jaře, když chtěli číšníci opět zahájit provoz, jsme byli zase pro změnu odtud vyhozeni, to jest, po páté reorganizováni do tzv. OSANU (Odbyt strojů a nářadí). 

Neslavný Investroj byl zrušen záhy poté, co praskla aféra, že  hlava firmy, soudruh ředitel, spolu s půvabnou sekretářkou defraudovali nějaký větší obolus peněz...!
Inu, řekl jsem si: "Pět reorganizací mi už stačí a dal poprvé výpověď sám od sebe. Nic naplat, odešel jsem, takzvaně z bláta do louže, k firmě TESLA  a pochopil jedno a sice, že komunismus má dva pilíře, na kterých neochvějně stojí:  Kádrování a Reorganizace...

Dodatek:
K mému působení v zimním romantickém prostředí oné Šlechtovy restaurace ve Stromovce se mi vrací řada zajímavých vzpomínek. Vešlo se tam celkem asi 12 rýsovacích prken do dvou prostorů, narychlo předělaných z restaurace na kanceláře. Naše menší kancelář s pěti prkny měla tu výhodu, že náš skupinář pan Kočí, byl jednak odborník a jednak charakterní, skvělý člověk. V zadní kanceláři, nazývané „zvěřinec“, šéfoval Ing. Mosťák, stranický kariérista a blb, který sám sebe nazval administrativním vedoucím pro obě kanceláře, neboť pan Kočí byl jenom (!) nestraník.
Když potom napadl sníh, cesty ve Stromovce se v zimě neudržovaly, čekal nás každodenní pochod od konečné tramvaje č.6. pustou Stromovkou. Za tmy v šest ráno v chrupajícím sněhu jsem si připadal jak Amundsen na severním pólu. Žádný div, že se kresličky bály tudy chodit ojediněle a tak jsme se domluvili, že vždycky někdo z mužů na ně počká do čtvrt na sedm u konečné šestky. V každé kanceláři stála obrovská násypná kamna, takže jsme si museli sami nanosit uhlí a dříví, zatopit, udržovat oheň a vybírat a vynášet popel. Někdy se stalo že kamna čoudila a tak jsme občas slzeli, něco jako v té písni: »Kouř ti stoupá do očí«...

Velikou zábavu jsme si uživali s našimi čtyřmi svéráznými kresličkami: Jarkou, Miladou, Líbou a Maruškou. Já jsem měl k dispozici převážně tu Jarku, která byla sice, jak se říká „od huby“, ale pracovala perfektně. Miládka byla spíše hodná než perfektní, Líba byla trochu namyšlená blondýna, kterou to tam vůbec nebavilo a chtěla se, pro svůj "herecký talent", dostat k filmu. Maruška byla neviňátko s velkýma modrým očima, tak trochu nemastná-neslaná a dokonce jakoby panenská.
Když se přiblížilo jaro, dostavila se jednou, chudák Miládka až v devět hodin, udýchaná a vystrašená se slzičkami v očích a vzlykavě nám vylíčila, co se jí stalo cestou od tramvaje tady v parku: „Proti mně šel po cestě ňákej hnusnej chlap a najednou si rozepnul kabát a pod ním byl úplně nahej!“ Jarka vykřikla: “No to je hrozný, a mně se to nestane a nestane! Já bych mu řekla, strč si ho do úlu a třikrát zabouchej! Cos udělala ty?“ Miládka plačky: „Utekla jsem zpátky k tramvaji a teprve když zmizel, tak běžím tu celou štreku až sem!“

Jindy zase když Mosťák rozděloval prémie, dal Marušce tři stovky a Líbě jenom dvě. Ta když to zjistila, přišla za mnou a řekla mi: „Pane inžinýre, vy ste takovej spravedlivej, myslíte si taky, že pracuju hůř než Marie?“
„To ne, Libuš, ale Mosťák jako zcela neomezený vládce této salakvardy, to asi tak vidí", řekl jsem vyhýbavě.
„Jenže já mám talent na herectví a půjdu na Barrandov a na Mosťáka se můžu - víte co?...“
„Líbo, jseš si zcela jistá, že tě tam vezmou?“, zeptal jsem se jí tak trochu potutelně.
„Já jsem si jistá, že mám talent, já vám to předvedu. Až se Mosťák vrátí ze schůze, tak mu tady udělám takovou scénu, že se zjeví! Dávejte dobrý pozor, pane inženýre!“
A skutečně, když jsme potom oknem zahlédli vracejícího se Mosťáka, Líbuška si rychle rozcuchala vlasy a jak vešel dovnitř, začala ječet: „Soudruhu, to je teda vaše úplně největší nespravedlnost tohoto světa a sprosťárna, jaké jste se dopustil. Proč mám o stovku menší prémie nežli vaše oblíbená Maruška?“
Mosťák byl vyveden z konceptu a začal něco koktat a my jsme se dobře bavili. Líba mi pak řekla: „Tak co, jaká jsem byla?“ A já nato: „No, bravo, Libuško, úplná Marlén Dietrichová!"
Nevím proč potom zrovna za mnou přišla Maruška se svým dost naivním dotazem:
„Pane inžinýre, já přece za to nemohu, že jsem dostala o stovku víc než Líba, mně to mrzí, že ona nedostala taky to co já, jenže ona za to teď se mou vůbec nemluví...“
„Maruško“, řekl jsem jí otcovsky, „to si nemůžeš takhle vyčítat, však ona Líba to uzná a bude zase s tebou mluvit. Nic si z toho nedělej“, řekl jsem konejšivě jako spravedlivý otec...

Jindy zas poklidnou hladinu naší kanceláře zvlnil výrok vedle mně sedícího Ing. Kurze: „Lidi, přiznejte se, kdo jste si vypůjčil moji etuj s kružidly a logaritmické pravítko?“ Nikdo nic nevěděl, nikdo se nehlásil. „Tak dobrá“, řekl inženýr, „počkám do zítřka a ten kdo to má, ať mi to dá zpět do šuplíku, tam kde jsem to měl a když to tu zítra nenajdu, tak budu nucen to ohlásit na policii. Jsou to drahé věci, aspoň v ceně 1600,- Kčs.“
Příští den se opět nic nenašlo a pan ing. zavolal policii. Když se tam dostavil detektiv, zamířil si to rovnou do „zvěřince“. Co se tam dělo nebylo slyšet, ale když se pak vrátil do naší kanceláře, řekl jsem mu, že jsem byl asi poslední kdo byl ve stole pana inženýra Kurze, když on už byl pryč. Potřeboval jsem si vypůjčit jeho anglický slovník, a teď mě napadlo, že kvůli otiskům prstů bych mohl být hlavním podezřelým já.“

On se jen usmál: „Nic se neděje, mladej, my už víme kdo to ukradl, Marie Pavlíčková, je to u nás známá firma, ta už toho ukradla víc!“ Byl jsem v šoku: „Tahle nevinná panenská dívenka, to snad není možné! Tomu nemohu uvěřit!“
„Jo, jo“, zašklebil se detektiv, „to neviňátko se rozbrečelo a přiznalo, že potřebovalo peníze na potrat. Ty ukradené věci jsou už v bazaru a kromě toho ona dluží i vašemu vedoucímu Mosťákovi 1000,- Kčs. Takže si ji hned bereme sebou!“

Zaslzeli jsme všichni, ale nikoliv smutkem, nýbrž tím, že nám zase stoupl kouř do očí, naše kamna totiž opět čoudila...

http://www.youtube.com/watch?v=xz68KvMtHOA