A TIŠE PADAL SNÍH ...

Dnešní Robertův letmý pohled z okna na uklidňující chumelení ho vrátil do jeho mládí nazpět a on jako ve snu, viděl sám sebe, jak kráčí potemnělým sídlištěm, v neznámé zemi s hlavou k prasknutí plnou nových problémů. Cestou potkával zasněžené lidi, držící se za ruce a ptal se v duchu, mají-li všichni takové životní problémy jako on, se kterými si prvně v životě neví rady? Jeho rozvedená manželka právě dnes od nich odešla. Dělal před ní "ramena", že on sám všechno zvládne. Ale zvládne to doopravdy se šestiletou dcerou  v cizí zemi, kde nemá nikoho? Jeho rodiče jsou v Praze za „železnou oponou“ a jeho sestra žije se svou rodinou až v Jižní Africe. Kromě pár kolegů v kanceláři ho tu vlastně vůbec nikdo ani nezná. Svět se mu najednou zdál tak cizí a pustý. Připadal si jak ta osamělá pouliční lampa, stojící samotná u cesty... 

Nechtěl jít moc daleko od baráku, chtěl si udělat jenom krátkou procházku ve sněhu a na čerstvém vzduchu. Dcera sice právě tvrdě usnula během jeho vymyšlené pohádky o jakési princezně, ale přesto ovšem měl obavu, aby se náhodou nevzbudila, když on není doma. Udělá si proto jen párminutový okruh, aby se uklidnil a získal zase znovu svůj celoživotní optimismus, který se mu někam poděl.

Došel až k telefonní budce a právě se hodlal otočit a vrátit domů, když se z budky vyklonila sněhem pocukrovaná žena a zašeptala, spíše zachraptěla: „Ehm-hm, haló pane, prosím vás eh-eh, máte u sebe drobnou minci, mně, -- ehm-ehm, už ten aparát spolkl tři mince -- a já musím, ehm-hm, něco důležitého zavolat –ehm-ehm...“, a další slova se docela ztrácela v ženině chrapotu a kašli.

„Ano, mám tu v kapse drobné, mohu vás založit“, řekl Robert a nabídl jí hrst drobných.

„Díky, eh- to jste moc hodný, ale já bych hmm-eh potřebovala, abyste to za mně eh-eh, taky řekl, já nemohu ehm-nahlas mluvit a to sluchátko je asi kaput a můj manžel mě neslyší když jenom chrch-lám a chraptím...“

 Když uviděla, že on je ochoten jí pomoci, zasípala: „Pojďte sem ke mně eh-eh, eh, eh, do budky já vám budu řikat, co máte řikat, ano?“ Zvedla telefon a vytočila číslo, načež mu hned předala sluchátko a špitla: „Teďka mluvte po mně!“, a on po ní hlasitě opakoval: „Haló, Udo, tady je Heidi!“

„No, to je dost, že voláš, čekám už celou hodinu, co je s tebou?“, ozvalo se nervózně ze sluchátka.

A Robert opakoval po Heidi: „Udo, já jsem ti už třikrát volala" ...ale tys to vždycky položil, protože jsi mě vůbec neslyšel!"

„Hrome, tohle není Heidi, co to má bejt za blbej vtip? Kdo vůbec jste, chlape?“, vybafl vztekle Udo a Robert se ho snažil uklidnit: „Pane, Udo, Heidi nemůže mluvit a já to říkám za ni, ona je tady se mnou v telefonní budce a šeptá mi, co vám já mám hlasitě říkat“, vysvětlil mu tuto situaci Robert.

„Cože, vy si něco šuškáte s Heidi do ouška v telefonní budce? To mi teda není jedno! A kdo jste? Já vás neznám!“, durdil se hlas v telefonu.

„To nehraje roli, já vás taky neznám, jenom opakuji, co vám říká Heidi: Udo, nečekej na mne... já dnes ani zítra nepřijedu... mamka je vážně nemocná... musím s ní být doma... přijela bych až někdy...“

 

„Sakra-fix, dejte mi ihned Heidi - k telefonu!“, rozběsnil se divoce její mužíček Udo, nebo budu zlej!!!
Robert předal sluchátko Heidi a ona začala svým sípavým hlasem něco chrchlat, ale on rozuměl starou belu, takže vrátila sluchátko Robertovi s prosbou: „Opakujte mu, prosím vás, ehm-ehm přesně, to co já říkám, hlavně, ehm-ehm, ať se nezlobí!“

„Můj – drahý – Udo!“ tlumočil mu vztekle úsečným hlasem Robert, „nezlob se na mne!... já nevím co mám dělat!... mamce je moc zle!... má horečku 39 stupňů!... Pokračovala Heidy: A co ty, jsi zdráv?-ehm- Mám tě ráda! A víš, ehm-ehm, že se mi o tobě -ehm-ehm-dnes v noci zdálo?"
Robert k Heidi: "To co se vám zdálo, tady přece teď nebudeme řešit!" 

„Mluvte sakra nahlas! Já tu nic neslyším!“, řval Udo, „cože se vám zdálo?“

„Heidi říká“, vysvětloval Robert, „že se nám zdálo – teda jenom jí – se zdál krásný sen o tobě...no!“

Udo ho přerušil: „Co je to za blbostě! Já chci vědět, kdy za mnou Heidi přijede sem?“ „No, to jsem ti právě chtěl říct: Heidi přijede v pátek a do té doby se snad zbaví toho hrozného chrapotu, poradím jí, co má na to užívat!“

„Co bys jí radil ňáký pitomosti, ty Hejhulo, vypěnil Udo, „to přejde samo, já jsem taky měl chrapot vod fandění na fotbalu - a vůbec - co se do nás montuješ, čoveče, vypadni z tý budky a nelep‘ se na Heidi, nebo bude zle! To je moje žena! 

„Klid“, vykřikl Robert a dodal břitce: „Heidi ti posílá pusu a už se těší na pátek!.. Čau!“

Robert zakončil zmatečný rozhovor podle svého vlastního scénáře, načež se rozloučil s Heidi. Ta byla ráda, jak to dopadlo a rozpačitě mu děkovala: "Nezlobte se, pane, ehm, ehm, víte, oni se totiž Udo s mojí mamkou, ehm-ehm, nemají vůbec rádi...a oni na sebe strašně žárlí..."

Cestou zpět domů si Robert uvědomil, že vlastně každý má nějaké problémy, a ty jeho, že nejsou zase až tak světoborné, a že on se má docela fajn.

S jeho manželkou už to stejně kolik roků neklapalo, je dobře, že odešla za hlasem svých vaječníků, on ale má krásnou zdravou  dcerušku, která ho má nade vše ráda, takže, čeho by se měl bát? Problémy jsou k tomu, aby byly překonávány! Život se mu najednou vybarvil v jiném světle a ten sníh byl až skoro do růžova, ale i ta lampa jakoby se usmívala...

http://www.youtube.com/watch?v=cRWrKX4r6Q0