Připadá mi to jako vzpomínka na středověk a ono to je z mého mládí...
Ve věku 18 let jsem byl víceméně přinucen se přihlásit do kurzů společenského tance, protože jinak bych byl před všemi svými kamarády znemožněn. Byl jsem proti nim stejně nějak přibrzděný, oni už buďto měli začátečnické taneční za sebou, a hodlali se na podzim přihlásit do pokročilých, nebo chodili tančit i bez tanečních, jenom já jsem se stále vymlouval, že tančit neumím, což byla konečně pravda a jednak, že nemám odpovídající garderobu, což byla také pravda. V podstatě jsem se ale styděl tančit, což jsem nechtěl za žádnou cenu přiznat. Ovšem onen podzim, po mých osmnáctých narozeninách už nebylo vyhnutí, pokud jsem nechtěl vypadat v očích svých spolužáků jako debilní nedochůdče.
Moje máti byla ráda, když jsem jí oznámil, že se chci přihlásit do tanečních, ona sama mě několikrát marně nabádala, abych tak učinil. Když jsem ji však požádal o peníze na zaplacení kurzu a na černé šaty, bílou košili, černého motýlka a bílé rukavice, šly na ni mrákoty. „To stojí přece strašně moc peněz, ty jsi se zbláznil!“, vyhrkla máti.
„Černé boty a ponožky mám, ale to ostatní co stojí na přihlášce u tanečního mistra Opelta, to musí každý bezpodmínečně mít“, snažil jsem se zmírnit šokující účinek na matku, „jinak nemohu jít do tanečních, a to sis přece sama přála.“
„Jak to, že nemůžeš? Bílou košili máš, akorát ti na ní musím opravit rozedřený límeček, černé šaty tu visí od naší svatby nenošené v otcově skříni a na ten motýlek, rukavice a zápisné, ti peníze dám“, naplánovala rezolutně matka.
„Ale, mami, zaprvé jsem větší o půl hlavy než táta a zadruhé ty šaty jsou už aspoň dvacet let z módy“, namítal jsem zoufale.
„Nic, móda-nemóda, pánské černé šaty se vůbec nemění, proti molům jsem je ochránila naftalinem a když se vykartáčujou a pověsí na půl dne na balkon, budou jako nové. Jo, a ty boty si dej spravit panu Tučkovi, mají sešmajdanej kramflek!“
Příští hodinu už šlo do tuhého, neboť přišly i dámy. Taneční mistr Opelt ve smokingu a v lakýrkách se svými asistenty, kteří měli na rozdíl od nás-pánů černé motýlky s bílým orámováním. Nás-pány nejprve zahnali do středu sálu, zatímco dámy byly rozestavěny jako kuželky podél stěn sálu. Věděli jsem již, že na jeho povel si každý pán musí zadat jednu dámu a proto jsem se už stavěl tak, abych to měl přímočaře blízko k té, kterou jsem si vyhlédl. V tomto stresu jsem si vůbec nevybíral dámu podle vzhledu, ale podle velikosti, měl jsem totiž strach, abych náhodou nebyl menší než ona. Na vzdálenost asi osmi metrů se nedalo bezpečně poznat, jak je která vysoká, pouze relativně odhadovat vzhledem k vedle stojícím dámám. Viděl jsem, že jedna malá dívka ve žlutých šatech stojí mezi dvěma dlouhými, takže jsem v okamžiku mistrova zvolání: „Pánové zadejte si dámy!“, vyrazil směrem k té žluté.
Jenže v nastalém chaosu mne náhle odstrčil jakýsi průbojný mrňous, jenž zřejmě uvažoval stejně jako já a já se tak nechtěně posunul před vysokou dívku vedle ní v lila šatech. Nedalo se nic dělat, musel jsem prvně říct ono trapné: „Smím prosit?“, ale měl jsem štěstí. Ona dívka byla i včetně vyšších podpatků stejně vysoká jako já, takže trapas nenastal. Navíc jsem dodatečně zjistil, že ta malá žlutá se mi vůbec nelíbí. Vodník Čochtan, by zdvořile řekl, že měla nohy čitelné. Říkalo se jí proto všeobecně „Óčko“.
Má první tanečnice Jarmila Podzimková, se kterou jsem se takto nedobrovolně seznámil, byla snad nejhezčí dívkou z celého kurzu, což však mělo pro mne nepříjemné důsledky. Od příštích hodin, když už se pánové dostatečně otrkali, byl o Jarušku takový zájem, že jsem se k ní nemohl nikdy dostat a když konečně se mi to někdy poštěstilo, velice brzy mě zase někdo vystřídal. Prostě Jarmilka šla na dračku z náruče do náruče a já jen skřípal zuby a proklínal celý svět. Pak se ale stalo něco báječného. Právě když jsem vyšel do haly, abych si tam koupil limonádu, stála najednou přede mnou v celé své kráse dívka mého srdce ta nádherná Jarmilka a řekla tichým hlasem: „Teď právě byla vyhlášena dámská volenka. Chci se tě zeptat smím-li prosit?“Byl jsem v sedmém nebi a při tanci jsem se konečně osmělil pozvat Jarmilku příští týden na rande a ona souhlasila! Tak začalo naše platonické chození. Vyměnili jsme si fotografie, ona mi pověděla, že zpívá posledním rokem v Kühnově dětském sboru, protože jí ještě není šestnáct a já jsem jí řekl, že působím posledním rokem na gymplu v roli oktavána. Večer musela být vždy doma už v devět a já ji doprovázel přes park na Vítkově domů na Žižkov. Její otec byl velmi přísný a když jednou přišla domů o 10 min. později, dostala prý hned ve dveřích facku jako Brno, přestože to bylo krásné nevinné chození, jaké už dnešní osmnáctiletí neznají. Byl jsem na vrcholu blaha, když jsme se vedli za ruku. Sex, ten jsem prožíval jen ve spaní. Nervový stres však pro mně nastával vždycky, když jsme si sedli na lavičku, a já nevěděl, jestli se mám už dnes pokusit ji políbit nebo radši ještě počkat na vhodnější příležitost, ale každopádně jsem nechtěl zůstat platonikem na věčné časy...
Můj nejlepší kamarád Jarda se mně po každém rande vyptával, jestli jsme se už líbali. Bylo mi to trapné, ale nedovedl jsem si něco vymyslet a tak jsem se přiznal, že ještě ne. Ten se úplně zhrozil: „Máš její fotku? Ukaž mi ji!“ Když jsem mu ji ukázal, začal křičet: „Člověče, seš úplně blbej, nebo co? Dyk to je krásná holka!“
„Víš, Jardo“, polkl jsem naprázdno, „já totiž nevím jak to mám udělat. Už jsem to chtěl několikrát zkusit, ale pak jsem dostal strach, že se nějak zesměšním a taky nevím, jak je to s těma nosama...“
„S jakejma nosama, ty jelito!“
„No, aby nepřekážely.“
„Tos neviděl jak to dělaj ve filmu? Hele, udělej to asi takhle: Až půjdete do schodů na Vítkově, tak si stoupni vo schod vejš, ukaž na nebe a řekni: Hele, támhle padá hvězdička! Ona zvedne hlavu a vtom ji políbíš! Tak trochu naštorc – a je to!“
Jenže dříve nežli mezi námi k něčemu došlo, odjela Jaruška s rodiči na chatu do Chocerad, kde se zamilovala do jakéhosi Jiřího a ten byl mnohem rychlejší než já, což mi pak Jaruška na lavičce na Vítkově, během naší poslední schůzky v slzách přiznala. Z toho jsem usoudil, že PANIC je NA NIC!
Žádné komentáře:
Okomentovat