Můj šílený vztek na Riviéře

Lidé, kteří mě znají Vám o mně řeknou, že jsem notorický kliďas, kterého nic nedokáže vyvést z míry. A přece se jedenkrát stalo, dávno, v letech osmdesátých, že mě popadl naprosto šílený vztek, hraničící s amokem. A to navíc vůči atraktivní ženě, krásné, mladé Francouzce, v rozporu s tím, že jsem zásadně k ženám každého věku, vždycky galantní.  Stalo se to v horkém létě na Riviéře v městě Fréjus. Ten den bylo vedro k padnutí a já jsem naléhavě potřeboval vyzvednout nějaké franky, jelikož se má peněženka, po včerejší bohaté večeři s mojí ženou, smrskla na minimum. V té době (1985) ještě neexistovala Evropská unie, ale tzv. EWG (Europäische Wirtschaftsgemeinschaft), česky EHS (Evropské hospodářské společenství).

Jako výhodná vymoženost té doby byly tzv. eurošeky, tedy šeky, které platily po celém území EWG a stačilo na nich vyplnit pouze měnu, částku do ekvivalentní hodnoty 400 DM, čísly i slovy, datum a podpis. Ten den jsem měl smůlu, neboť hotely, od San Tropez až po Fréjus, mi odmítly přijmout šek s výmluvou, že se mám obrátit na banku. Jelikož ale byla sobota, byly všechny banky zavřené, takže zbývaly ještě dvě možnosti, pošta nebo směnárna. Ve směnárnách si ale velice často nestoudně přiráželi ke kurzu jakýsi manipulační poplatek, což pošty nesměly. A tak jsme se v tom vedru dotrmáceli ze San Tropez až na obecní poštu ve Fréjus.

Tam za okénkem přepážky seděla černovlasá slečna a jakmile jsem promluvil německy, neboť bohužel francouzsky neumím, cítil jsem ze sveřepého výrazu této ženy, že možná za války ztratila někoho blízkého z příbuzenstva, nebo z rodiny a měla tudíž vypěstovanou nenávist vůči Němcům. Ona nemohla tušit, že já Němec nejsem i když mluvím německy, ale její pohled na mne byl jednoznačně nenávistný. 

Vyplnil jsem před ní, tak jak to má být, eurošek na 1000 franků, slovy „tausend“, což se jí nelíbilo a začala mne šikanovat, že to musí být "mille", francouzsky "tisíc". Já jsem ale věděl, že nemá pravdu, neboť v celé EWG platí tři úřední jazyky rovnocenně : angličtina, němčina a francouzština. Řekl jsem jí to ještě gentlemansky: „Nemáte pravdu, madame, navíc tento šek je, jak vidíte, z německé Commerzbank a tam tomu budou určitě rozumět.“

„Ale my jsme Francie a zde se mluví francouzsky!“ řekla vztekle a důrazně.

To mě nadzdvihlo: „Myslíte si doopravdy, madame, že bez vašeho slůvka mille, nebude nikdo rozumět, že se jedná o 1000 ?“

Vrátila mi šek se slovy: „Tento šek nepřijmu, musí tam stát mille!“ řekla definitivně.

„A co mám tedy udělat?“, vybafl jsem, vzal pero a chtěl tausend škrtnout a napsat mille.

„To ne, škrtat se na šeku nesmí, tím by byl zcela neplatný!“

„Tak, sakra, co vlastně chcete abych udělal?“

„Vyplnil nový šek!“, řekla rozkazovačně.

Tím přetekla číše mé trpělivosti, pochopil jsem, že ona mě úmyslně šikanuje a navíc jsem u sebe žádný jiný šek neměl. Tak mě ještě nikdy nikdo nevytočil, před očima mi začala tančit velká rudá kola, těch 35°C vypumpovalo můj, už tak dost vysoký, krevní tlak na stoleté maximum a já vědom si toho, že bych se musel vrátit pro jiný šek do hotelu v San Tropez,  jsem na ni zařval česky:

„Tak si tedy vyliž prdel, ty krávo zasraná!“
(Prosím čtenáře, aby lask. omluvil tento můj bezprostřední originál.) Vím, že pravému gentlemanovi by se to však nemělo stát...

Kasírka sice nic nerozuměla, zůstala na mne konsternovaně hledět s otevřenou pusou u poznání, že dle drnčivého zvuku češtiny nejsem určitě Němec, ale už bylo pozdě. Má klidná manželka jen suše poznamenala: "Já doufám jen, že tu nikdo nerozumí česky, jinak by tu nebyl Fréjus ani San Tropez, ale Sám Trapas..."

Sebral jsem hrdě můj eurošek tak jak byl a bez problému jej použil ve směnárně za rohem...

https://youtu.be/hn25PqJfZuM

Žena trpící nespavostí

Když jsme se před deseti roky nastěhovali do domu, kde dodnes bydlíme na Spořilově, znal jsem naše sousedy jenom podle jména na dveřích. Jedno jméno však mezi ostatními přímo bilo do očí tím, že nebylo české, ale bylo typicky francouzské: J.P. Delacroix.
Jednou se stalo, že paní pošťačka vhodila omylem dopis s tímto jménem do naší schránky a já jsem ho chtěl onomu Francouzovi osobně předat. Zazvonil jsem u jeho dveří a v nich se objevila krásná subtilní brunetka a já neovládaje francouzštinu jsem se zeptal: „Madame, rozumíte česky?“ a ona nato s úsměvem: „Ano, vždyť já jsem Češka!“

Tak jsme se seznámili, dnes si tykáme, jmenuje se Evelyn a jsme velice dobří přátelé. Mezitím se šťastně rozvedla a má přítele Filipa, bydlícího nedaleko v Křeslicích.
Evelyn je velice zaměstnaná a podnikavá žena, neustále ve stresu a občas si chodívá k nám, jak říká, „do oázy klidu“, oddychnout a při kafi nebo vínku pokecat. Často si stěžuje na nespavost a s tím souvisí i tento příběh, který se odehrál minulou sobotu. Její přítel Filip má restauraci, ona zase kavárnu, tak se spolu vypravili na nákup k doplnění různého kuchyňského náčiní. Potom ji odvezl k sobě do bytu v Křeslicích, aby si odpočinula a sám odjel ještě něco zařizovat do své restaurace. Milá Evelynka na něj čekala asi do půlnoci a v klidu si popíjela vínko, když potom na ni přišla takzvaná „mžutka“ okamžitě usnula jako pařez.

Filip se vracel domů v jednu hodinu a protože neměl u sebe klíče musel na Evelynu klepat, potom volat, zvonit mobilem, kopat do dveří, leč marně. Evelyn spala na vzdory své nespavosti jak zabitá. Zajel tedy do jejího bytu u nás na Spořilově, od něhož měl klíče a věděl, že tam budou i Evelyniny klíče od jeho bytu. Vrátil se znovu do Křeslic a zkoušel odemknout, leč marně, zámek byl blokován z vnitřní strany.
Když zjistil, že okno jeho ložnice v prvním patře je zcela otevřené, začal tam házet vše co odpoledne nakoupili, doufaje, že Evelynu trefí a tím ji konečně vzbudí. Byly to různá sítka a cedníky, plechový pařák na knedlíky, pokličky, palička na maso a sběračka na polévku, ale vše marně. Začal dostávat strach, jestli se ji něco nestalo. Napadlo ho, že u bratra v Brandýse nad Labem má vysouvací kovový žebřík a ihned se tam rozjel. 

Kolem třetí hodiny byl zpátky a lezl do okna po žebříku. Ten byl ale krátký, takže našponován  stačil jenom nakouknout přes parapet do ložnice, kde klidně, jak nemluvňátko, spinkala Evelynka.
Zařval na ni hlasem tuřím: „Evelyno, co je s tebou! Vzbuď se!“ Ta se konečně probudila a když viděla to všechno nádobí na své dece a po zemi, jakož i Filipovu hlavu na římse okna, lekla se, že má delirium trémens, stáhla si deku přes hlavu, aby nepokračoval její hororový sen.

Filip se tedy musel krkolomným způsobem vytáhnout do okna, vskočit dovnitř a třást spící Evelynou tak dlouho, až se konečně probrala, načež mu řekla vyčítavě: „Prosím tě, proč sem lezeš oknem, mě z toho mohla klepnout pepka!“
"A ty mi už nikdy neříkej, že trpíš nespavostí!", vypěnil Filip.

***
http://www.youtube.com/watch?v=0aD_Y0r9yzA

Bransouze

Jen sotva tisícina našich občanů ví, co je to Bransouze. To totiž není ani belgický pivovar, ani zlá tropická nemoc, nýbrž železniční zastávka mezi Třebíčí a Jihlavou. Jméno této stanice vyvolává, v mém jinak mírumilovném příteli Jendovi, touhu vyhodit celé ministerstvo dopravy do povětří. Začalo to nevinně:
Jednoho dušičkového dne si chtěl tento můj přítel z Ostravy zajet do Věžné u Pelhřimova, aby zde upravil a zvelebil hrob své matky. Nemaje auta, přivstal si a vyjel, obtěžkán věncem a květinami již v 7:12 rychlíkem do Brna v naivní představě, že do večera bude opět doma.
Z důvodu objížděk Přerov-Olomouc a Prostějov-Nezamyslice, posbíral cestou více než hodinové zpoždění, což zapříčinilo, že mu ujel vlak do Jihlavy. Byl nucen čekat na peróně, v zajetí svých květin a věnce, sto minut na příští vlak, který ho ovšem dovezl jen kousek za Třebíč do stanice jménem Bransouze. Tak tohle by snad nakrklo i klidné Francouze.
Zde bylo cestujícím suše oznámeno, že musí přestoupit na autobusy do Luk nad Sázavou a tam si opět přestoupit do vlaku na Jihlavu. Na dotaz vypěnivšího přítele Jendy, zda nebude muset ještě někde přesedat na vory, mu bylo rozvernou průvodčí řečeno: „Co se čílíte, pane, my jsme jen České dráhy a žádnej Boing.“ Jenda nato: „Jestli mi díky vašim výlukám ujede v Jihlavě vlak na Tábor, tak bude tenhle věnec ležet na hrobě ředitele vašich slavných drah!“
Jenda tušil správně, vlak mu skutečně ujel. Vzteky zcela bez sebe, si uložil své zahradnictví do úschovny, načež v restauraci u piva když se trochu uklidnil, začal uvažovat:
„I kdybych příštím vlakem nakrásně dojel bez dalšího zpoždění na místo určení, dorazil bych na hřbitov ve Věžné, celkem po třinácti hodinách cestování, až ve čtvrt na devět, tedy v úplné tmě. Upravovat hrob v noci je nesmysl, mohl bych být místními občany považován za ducha Barnabáše a navíc bych se pak neměl kde vyspat.“
Po zralé úvaze se tedy rozhodl změnit svůj plán a odjel vlakem do Prahy, zde přesedl na vlak do Jinců a zamířil na statek ke svému bratrovi, aby se u něj v klidu vyspal. Řekl si, že do Věžné pojede až druhý den, neboť si pomocí trojčlenky vypočítal, že když mu dnes 320 km trvalo 13 hodin, pak zítra do Věžné těch 160 km bude trvat jen 6,5 hodiny, což je dokonce méně než let do New Yorku. To ho dokonale uklidnilo.
Když ho nic netušící bratr uviděl ve dveřích upachtěného a obaleného věncem a hřbitovním kvítím, zvolal: „Čoveče, brácho, co blbneš, dyť já sem eště nenatáh‘ brka!“
Jenda jen vztekle procedil skrze zuby tuto záhadnou otázku: „Brácho, víš ty vůbec co to je Bransouze?“

http://www.youtube.com/watch?v=Dssiu8guuuU&feature=fvw

Šéfové a sekretářky

   

O šéfech a sekretářkách existuje tolik omšelých anekdot, že teprve teď, s odstupem času vidím, jakou výjimkou jsme byli já a má skvělá sekretářka Johanka. My jsme, na rozdíl od všech anekdot, spolu vůbec nic neměli.
  Jako třeba tato: „Pane šéf, mám pro vás dvě nové zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou.“ Šéf otráveně: Tak začněte tou dobrou, Eliško.“ Eliška roztouženě: „Je stoprocentně jisté, že nejste neplodný!“
  Nebo: Šéf si dlouho prohlíží zkoumavým zrakem novou sekretářku, načež si ji posadí na klín a zachrochtá: „Myslíte na to, co já?“ Sekretářka vydechne: „Ó, ano, ale ne s vámi!“

V našem případě to bylo všechno docela jinak. Johanka byla sekretářkou „non plus ultra“ po všech stránkách, ale měla jednu vadu – byla moc rychlá. Vlastnost, která je u sekretářek vždy a všude požadována, byla u ní přehnána ad absurdum. Já jsem ji musel stále brzdit: „Johanko, už zase píšete moc rychle, takže já vám nestačím diktovat!“. K jejímu nastartování stačilo abych řekl: „Johanko, napíšeme dopis do Ostravy.“ V tu ránu se rozjelo její horečné tempo při nasazování hlavičkového papíru s kopírákem a průklepákem, načež se spustilo staccato úderů a když to utichlo, pzeptal jsem se zvědavě: „Co jste to už proboha napsala, vždyť jsem ještě vůbec nic neřek‘...“

"Adresu: Nová Huť Klementa Gottwalda, vedoucí nákupu Ing.Karel Mrkva!“

„Jenže já chci psát dopis na VŽKG Vítkovické železárny n.p.“, povzdychl jsem si.
„Aha, tak moment!“ Následovalo vyrvání všech papírů a kopíráků ze stroje, zmačkání do koule a vrh na koš. Nové ládování papírů do stroje a nové staccato úderů, to vše během deseti vteřin.

„Co jste napsala teď?“, vstal jsem a šel se pro jistotu podívat. Náhodou se trefila i do osoby adresáta, ale byly případy, že se začínalo i třikrát.

   Druhá Johančina vlastnost byla určitá introverze a ostych, takže, když jsme si jednou při oslavě něčeho v kanceláři připili na tykání, vykala mi stereotypně dál. Já jsem jí ovšem tykal a to vyvolalo u některých kolegyň neurčité podezření na vztah šéf-sekretářka. K tomu pak přispěla náhoda, že Johanka měla milého, který se také jmenoval Mirek, jako já. Ona mu často telefonovala, když jsem já nebyl přítomen a jakmile někdo zaslechl, že mu říká Mirku, bylo podezření potvrzeno...

 

Když se to doneslo k mému sluchu, svolal jsem všech deset oveček mého oddělení abych věc vysvětlil: „Přátelé, abyste si nemuseli lámat hlavu, jak je to se mnou a s Johankou, tak ona má svého přítele, který se shodou okolností jmenuje taky Mirek, ale já to bohužel nejsem. Ten její Mirek, já to sám nevím, jak se jmenuje, Johanko?“ Ta jen zakuňkala, že to tak je, a že on je taky Mirek, ale příjmení neřekla.

Už jen ta její neochota identifikoval toho jejího Mirka vedla k dalšímu podezření, že na tom našem vztahu šéf-sekretářka přece jen něco pravdy bude. Teprve když jsem jednou já bral telefon a tam se ozval mužský hlas, chtějící mluvit s Johankou, zavolal jsem na ni hodně nahlas: „Johanko, máš tady na drátě toho tvýho Petišku!“ řekl jsem jméno, které mě momentálně napadlo...
Od této doby přestala ta všechna zlá podezřívání, Petiška byl na světě a milá Johanka teď moc ráda akceptovala nové jméno svého snoubence.

Teprve asi za rok, když nám rozdala svatební oznámení, že se provdává za Miroslava Králíka, jsem pochopil, proč dělala s jeho jménem takové tajnosti. Ostatní osazenstvo v kanceláři se divilo a kroutilo hlavami: „Jak to? Johanka si nebere toho Petišku?“

PS:  Moje manželka a já se s nimi známe dodnes a jsou to pro nás stále Petiškovi. On už bohužel není, ale byl to vždycky člověk veselý a jednou mi vyprávěl, jak mu tenkrát, zlí jazykové z naší kanceláře, našeptali zlomyslnou lež, která se skládala z dvou polopravd: Johanka mi kdysi přišila v kanceláři knoflík, který se mi utrhl, pozor! v pase u kalhot a úplně jindy, když jsem ležel doma s chřipkou, mi donesla poštu k podepsání k nám do bytu na Vinohradech.      

Výslednice těchto dvou skutečností zněla takto: "Jednou byla sekretářka Johanka u svého nemocného šéfa v jeho bytě, aby mu tam prý přišívala knoflíky od poklopce!"

Pan profesor Punťa

 Byl to zlatý člověk a my mu dělali peklo... Měl naší třídu dva roky před maturitou na zeměpis a dějepis. „Dějiny, a to je marný, byly mi vždy sucho-párný, ze všeho jen Kleopatru znám!“ To byl text tehdy módního šlágru, který přesně vyjadřoval mé pocity k dějepisu.

Pan profesor, nevím jak se už vlastně jmenoval, kterému nejen naše třída, nýbrž celá škola říkala „Punťa“, (což asi bylo odvozeno od slova puntičkář), byl sice pedant na slovo vzatý, ale nikdy nebyl zlý a nenechal nikoho propadnout...

Za každé čtvrtletí několikrát jsem od něj dostal pětku, protože jsem nedovedl vysypat z rukávu odpověď na jeho dlouhé otázky, položené tímto způsobem: „Sás (= prosím vás) Tomsi, lidé popelnicových polí pocházeli z poloostrova tohoto a onoho, z jednoho více a z druhého méně, jmenujte obé!“
A já jsem obvykle odpovídal: „Pane doktore", což se mu údajně líbilo více než pane profesore, "bohužel si teď právě momentálně nemohu vzpomenout...“ Punťa si otřel zpocené čelo: "Sás, druhý sjezd katalánských proboštů se konal v roce tomto?" A já to opět nevěděl.
On nato reagoval vždy stejně: „Sás Tomsi, takže se dohodneme na nedostatečné, že ano!“ Líbivý titul "pane doktore" mi stejně nepomohl a bylo vymalováno!

Poslední hodinu před čtvrtletím přišel Punťa do třídy s návrhem: „Sás, pánové, ztratil jsem někde svůj notes. Každý mi řekne, jakou známku měl u mne naposledy.“ Dlouho jsem se rozhodoval co mám říct, protože ty největší drzouny, kteří tvrdili, že měli výbornou, začal okamžitě zkoušet. Věděl jsem, že jedničku by mi nevěřil, a tak jsem mu řekl: „Pane doktore, tuším, že jsem měl velmi dobrou.“
Punťa se zamyslel a zahuhňal: „Sás Tomsi, to není možné, stačí vám dobrá?“
„Ano, stačí“, řekl jsem ulehčeně.

 Při zeměpise, který mne bavil víc než dějepis, jsem se nabídl psát na tabuli to, co nám pan profesor diktoval. On to kvitoval s povděkem a já psal co nejpomaleji zmenšujícím se písmem.
Jenže se začaly ozývat hlasy ze zadních lavic: „Piš to větší!“ Punťa s tím souhlasil: „Sás, Tomsi, pište to větší, ti vzadu to nemohou přečíst.“ To se však brzy zvrhlo, ze zadní lavice řvali schválně: „Ještě větší!“ A já stále zvětšoval písmo, takže byla celá tabule vzápětí popsaná takřka půlmetrovým písmem.
Vysunul jsem druhou tabuli a teď se zase ozvaly hlasy: „Piš to menší!“ Punťa reagoval: „Ano, sás Tomsi, pište to menší, to by se toho na tabuli moc nevešlo.“ Začal jsem tedy zmenšovat a to tak, že se mé písmo postupně měnilo na hnidy, které se skutečně nedaly číst. Znovu se začaly ozývat zadní lavice: „Piš to větší!“ A nekonečně trpělivý Punťa mi poradil: „Sás Tomsi, pište to tedy písmem prostředně velkým.“ Přesto byla i druhá tabule v cuku-letu plná, vynechával jsem totiž hodně místa mezi řádky a Punťa se zeptal třídy: "Sás, pánové, kdo má dnes na starosti utírání tabule?"
Poradil jsem mu: „Stojí to, prosím, v třídní knize, pane docente.“

Rozevřel třídnici a přečetl: „Pánové Šváb a Tesařík, jsou zde na tento týden uvedeni, takže, sás Švábe, pojďte utřít tabuli!“
Šváb: „Pane profesore, já jsem utíral včera celý den, takže dnes je na řadě Tesařík!“
Punťa: „Sás Tesaříku, tak pojďte utřít vy tu tabuli!“
Tesařík: „Pane profesore, my se střídáme po hodinách a teď je na řadě Šváb!“
Punťa: „Sás Švábe, tak pojďte vy utřít tu tabuli.“
Šváb: „To není spravedlivé, pane profesore, Tesařík byl včera nemocen a já utíral celý den, takže on musí utírat taky celý den!“
Punťa: „Sás Tesaříku, Šváb utíral za vás, tak teď utřete vy tabuli zase za něj!“
Tesařík: „Ale pane profesore, to není pravda, Šváb za mně nic neutíral, on lže!“
Punťa se otočil na mne a řekl mi dobrácky: „Sás Tomsi, utřete tu tabuli vy, Tesařík i Šváb mají svoje podivuhodné teorie...“
A mně ho bylo v tu chvíli tak líto, že jsem tu tabuli skutečně bez odmlouvání utřel...

http://www.youtube.com/watch?v=8lPUY7gK-KU

INDIE: Calcutta zlá i příjemná...

Od našich delegátů jsme se doslechli, že nejhorší  klima v celé Indii je v Calcuttě, kde je to nejvražednější podnebí vůbec: Teplota ve dne i v noci 35–40°C, při vlhkosti vzduchu 100%,  což připomíná parní prádelnu!

Už na letišti nás netrpělivě očekával čs. obchodní delegát,  soudruh  Dr.Václav Pšenička. Jelikož se jeho manželka v této době právě nacházela na dovolené v Československu, nabídl nám Dr. Pšenička, že můžeme bydlet u něj i se stravou za osm rupií denně a nemusíme platit drahý hotel třicet rupií na den. Brali jsme to jako přátelské gesto a netušili, že pan doktor na tom taky vydělává, protože ho byt nestojí nic a kuchař i s denními nákupy ho stojí asi 4 rupie a od nás dostane denně celkem 16 rupií, což je pro něj značně výhodné...

Když jsme projížděli večerní Calcuttou, plnou neonových reklam, postřehl jsem na jednom kině obrovský svítící poutač amerického filmu „Fire Down Below“  s tehdejší hvězdou Ritou Hayworth a Jackem Lemmonem.
„Tak tenhle film musím vidět“, rozhodl jsem se okamžitě, „ten se k nám do socializmu zaručeně nikdy v životě nedostane!“
„Já, ale s tebou nejdu, mně to nic neříká“, ohradil se můj kolega Honza, který vždy dával přednost spánku.

 Co mi tedy zbývalo než se vydat prvně a taky naposledy sám taxíkem do biografu. Pamatoval jsem si pouze název kina a na papírek jsem si pro jistotu napsal adresu našeho nového bydliště u Dr. Pšeničky, abych vůbec trefil nazpět. To by totiž mohlo být v tomto velikém, tehdy téměř šestimiliónovém městě, fatální. Kino začínalo v devět hod. a končilo o půlnoci.

Když jsem vyšel z kina nechtěl jsem se tlačit jako ostatní lidé do čekajících taxíků a tím jsem ovšem propásl svoji příležitost. Najednou všechno odjelo a kolem mne zůstali jenom rikšové, kteří mě zcela uzavřeli v půlkruhu a jeden přes druhého mi vnucoval svoji službu hlasitým křikem „Lavaj! Lavaj!“ a ti, co uměli anglicky mi oznamovali, jak jsou moc levní: „Very číp! Very číp!“
Dostal jsem trochu strach, protože nechat se táhnout na dvoukoláku klusajícím vychrtlým Indem, mi bylo zcela proti mysli a navíc teď o půlnoci. Byl jsem najednou v naprosto zoufalé situaci, věděl jsem, že pěšky jít nemohu, nehledě nato, že tito hladoví muži by mne jistě jen tak ze svého sevření nepustili.

Najednou se jako deus-ex-machina objevilo jedno vracející se taxi a vrazilo do dvoukolákové hradby, takže rikšové odskakovali na všechny strany.
Oddychl jsem si, rychle vlezl dovnitř a sedl si na zadní sedadlo. Taxikář se uculoval a pomalu odjížděl, čekaje na moji instrukci, kam. V tom celém zmatku jsem zapomněl jak adresu, tak i kam jsem si dal ten lísteček, na němž byla napsána. Řekl jsem taxikáři, aby zatím jel pomalu stále rovně, že musím najít adresu, kterou mám někde v peněžence. Tam ale ten proklatý lístek nebyl! Moje nervozita stoupala, leč snažil jsem se uvažovat logicky: „Když není v peněžence, tak musí být v některé kapse.“ Měl na sobě jen kalhoty a košili. Začal jsem tedy postupně obracet všech pět kapes naruby. Avšak ani v jedné ten proklatý papírek nebyl!
Už tedy podruhé v několika minutách jsem se dostal do prekérní situace, se kterou jsem si nevěděl rady. Co když jsem ten lístek někde vytrousil? To by byla nedozírná katastrofa! Vtom se mi naštěstí vrátila paměť. Ne snad, že bych si na tu pitomou adresu vzpomněl, ale náhle mi došlo, že mám v pásku u kalhot ještě jednu malou kapsičku, kam si vždy ukládám aspoň jednu bankovku pro každý případ jako železnou zásobu a tam jsem si také chytře uschoval onu adresu, která dnes pro mne měla cenu metráku zlata.

Přečetl jsem si rychle adresu, kterou si pamatuji dodnes a s ulehčením ji četl taxikáři: "Lower circular road, No.11." Ten jen pokýval hlavou a začal mne vozit po celé Calcuttě, protože mu došlo, že tento Evropan se tady nevyzná a nemůže ho tudíž dirigovat kudy má jet k cíli. Tak jsem se dostal z deště pod okap a mohl jen rezignovaně sledoval, jak narůstá taxa za ujeté kilometry.
Brzy se však situace ještě víc zhoršila. Všiml jsem si, že reklam i světel venku ubývá, čili, že se zřejmě vzdalujeme z centra města směrem k periférii. Nemohl jsem však protestovat, protože jsem toto město vůbec neznal a mimo to jsem nechtěl taxikáře v turbanu nějak moc podráždit. Domy podél silnice víc a více řídly a pouliční osvětlení sláblo. Najednou jsem spatřil zeď hřbitova přes kterou vyčnívaly vysoké buddhistické věže, což byly patrně nějaké hrobky bohatých lidí. Vtom taxikář zpomalil. U hřbitovní zdi seděl na zemi podobný typ jako on v bílém turbanu a v jakoby dlouhé noční košili. Taxikář na něj otevřeným okénkem cosi zavolal, načež zastavil a couvl.
„Teď je se mnou definitivní konec“, napadlo mne, „mám u sebe pět set rupií, to je pro ně balík peněz asi jako pro mne tisíc dolarů. Když mě tu teď odkrouhnou, ani po mně pes neštěkne.“ Sevřelo se mi hrdlo a rozbušilo srdce. Napětí však i nadále stoupalo. Ten druhý Ind přistoupil k nám do auta a sedl si dopředu vedle řidiče. O čem spolu živě klábosili se pochopitelně nedalo ani přibližně odhadnout.
Že skončím v sedmadvaceti letech někde za zdí hřbitova v Calcuttě s kudlou v zádech, to mě  nikdy nenapadlo ani v těch nejhorečnatějších snech. Začal jsem se připravovat na svou patrně poslední chvíli, až mi řeknou, abych vystoupil a dal jim peněženku. Říkal jsem si, že jednoho bych možná přepral, ale ten druhý mne bodne do zad... Taxi však zatím ujíždělo dál a když se po chvíli na obzoru objevily první neonové reklamy, spadl mi balvan ze srdce.
Sláva, byli jsme opět v civilizaci! Konečně se objevil i dům, kde jsem ode dneška bydlel a taxikář mi ukázal na taxametru cenu deset rupií. Bez sebe štěstím, jsem mu rád zaplatil i s tuzérem dvanáct, přestože jsem věděl, že cesta do kina mě stála jenom tři rupie…

Co se týkalo obchodních úspěchů v Indii, byly tyto podobně úspěšné jako ty na Ceylonu: Rozdali jsme tam asi osm nabídkových projektů, ale nevím dál, jestli se něco z toho ujalo. Musel by tam znovu přijet náš ministr a slíbit něco zdarma!

Několik dní před tím, než jsme měli dle plánu odletět do New Delhi, se celkem překvapivě vrátila doktorova manželka "krásná Nela"  z Československa a vše bylo hned úplně jinak. Nela totiž byla půvabným prototypem luxusní paničky. Byla pravým opakem svého titěrného mužíčka, kterého převyšovala aspoň o půl hlavy, byla podstatně mladší než on a zcela určitě měla také mnohem vyšší inteligenční kvocient.
Neušlo mi také, že se na mne tato nesporně "sofistikovaná lady" dívá vyzývavým pohledem, zatímco kolegu Honzu takřka ignoruje. Líbilo se mi na ní, že "ne-soudruhovala", říkala nám pánové a brzy navrhla používání křestních jmen, při zachování vykání. Doktor, který očividně na svoji ženu žárlil, nebyl nikterak nadšen, že se v jeho bytě pohybují dva mladší muži, a proto navrhl, aby soudruzi co nejdříve odletěli do Delhi, kde prý je, jak slyšel, mnoho dalších zájemců z řad indických podnikatelů, zatímco zde v Calcuttě je už vlastně vše vyřízeno, takže proč ztrácet čas.
„Ale, Vašíku, proč by pánové tak spěchali“, protestovala paní Nela, „vždyť jsi jim slíbil, že pojedou na výlet k moři do bengálského zálivu, což si jistě za svou namáhavou práci zasloužili, kromě toho, že podle plánu mají letět do Delhi až příští týden.“
„Jak to víš?“, vyhrkl doktor.
„Tady pan Honza o tom prve mluvil, když dovolíš.“
„Podívej, Nelinko, můžeme si zajít se vykoupat třeba do bazénu Aqua Mare a nemusíme se trmácet v tom vedru až bůhví kam na pláž.“
„Ale já bych samozřejmě radši jela se vykoupat do toho divokého moře. Víš, jak jsme tam byli vloni, když tam večer tak nádherně fosforeskovaly ty oblázky ve vodě. Víte, pánové, to je opravdu něco, co jste ještě neviděli, je to prý sice radioaktivní, ale nádhera. Swimming-pooly jsou mi moc nudné.“

Doktor byl jednomyslně přehlasován a hned příští den se tam jelo. Žárlivý Vašík chtěl, aby Nelinka seděla vpředu vedle něho, ale ta odmítla, že vzadu jí není takové vedro, protože tam je lepší větrání. Stokilového obra Honzu, který tvrdil, že mu vedro nevadí, poslala místo sebe dopředu.
Tušil jsem, že mě doktor bude už jen proto nenávidět, že sedím s jeho ženou vzadu, takže jsem se snažil chovat tak, abych nezavdat žádnou příčinu k jeho chorobnému žárlení. Na Neliny dotazy jsem neustále odpovídal pokud možno jednoslabičně. Všiml jsem si, že doktor sleduje každé mé slovo a hlídá nás ve zpětném zrcátku. Nela sice nebyla můj typ a odhadoval jsem, že je asi tak o pět let starší než já, ale shledával jsem ji velice sexy. Na její věrnost bych nevsadil ani zlámaný knoflíček od košile.

V neklimatizovaném autě bylo brzy vedro k padnutí, takže paní Nela se opřela o levé dveře s pootevřeným okénkem, vyzula si sandálky, rozepjala blůzičku a své dlouhé nohy natáhla směrem ke mě. To mi nevadilo, že při každém drcnutí vozu se jemně dotkla svou bosou nohou mého kotníku. Věděl jsem, že na naše nohy na podlaze doktor nevidí a tak jsem si rád nechal toto nevinné dráždění líbit. Abych se přesvědčil, že to je od Nely úmyslné, přitlačil svoji levou nohu blíže k jejímu chodidlu. Nela skutečně neuhnula a naopak ještě více přimáčkla své prstíčky pravé nohy k mému nártu a začala mě hladit, při čemž se rafinovaně dívala z auta ven, jakoby napjatě sledovala ubíhající krajinu. Začal jsem pociťovat vzrušení a všiml si, že i Nela začíná zhluboka dýchat. Bylo to neuvěřitelně krásné opojení. Cesta nám uběhla navzdory vedru strašně rychle. Než jsme se nadáli byli jsme před hotelem na pláži a museli se rychle vytrhnout ze své virtuální erotiky a tvářit se jakoby nic. Naštěstí pro nás si doktor, ale ani Honza, ničeho nevšimli.

Pláž patřila k hotelu a každý kdo si chtěl jít zaplavat musel nejprve zaplatit tzv. plážový poplatek, nejen za lehátko a slunečník, ale též za svého plavčíka, který měl na hlavě jakousi mikulášskou mitru s číslem, podle nějž host rozeznal svého "vodního bodyguarda" od všech ostatních. Tento plážový personál měl za povinnost držet se ve vodě v bezprostřední blízkosti hosta na straně k volnému moři a zasáhnout v případě nebezpečí utonutí nebo napadení od občas se objevujících žraloků. Vedení hotelu patrně preferovalo obětování svého personálu žralokům, před ohrožením svých dobře platících hostů. Moře zde bylo opravdu hodně divoké s vysokými vlnami a bezpečnostní pravidla tohoto hotelu byla skutečně opodstatněna..
Paní Nela měla pravdu, že k večeru je možno pozorovat na mořském dně fosforeskující oblázky, které tvoří jakousi bizarní mozaiku. Bylo to turisticky zajímavé, ale pro plavčíky, kteří trávili celé dny v této radioaktivní vodě to mělo otřesné následky. Prakticky všichni měli dost zarudlé až rozleptané oční rohovky.
Naše noční cesta nazpět do Calcutty byla ještě více vzrušující než cesta tam. Vašík se sice opět snažil přemluvit Nelu, aby si sedla dopředu vedle něj, ta ale prohlásila, že je tak strašně unavená a vzadu, kde je víc místa ihned zalehne a usne.
„Ale Neluško, nemůžeš přece utiskovat soudruha inženýra tak, že se tam natáhneš napříč, jak jsi zvyklá, on je jistě taky unaven. Vydrž to, za půl hodinky jsme doma.“
„Ne Vášo, já se schoulím do klubíčka tak, že nikoho nebudu utiskovat, to bych si přece ani nedovolila.“

A potom to začalo. Nela se uložila tak, že si hlavinku a ramena položila na plážovou tašku s našimi župany a osuškami a své lehce pokrčené bosé sexy nohy dala na sedadlo směrem ke mně. Pod ochrannou rouškou temnoty mohl Váša Pšenička pozorovat pouze naše hlavy vzdálené od sebe na celou šířku auta, což bylo pro něj zcela uspokojující.
Bylo mi jasné, že Nela svůj spánek z únavy jen předstírá, protože čilost jejích pěstěných nožek, které se brzy ocitly v mém klíně, ani trochu neodpovídala ospalosti. Začal jsem jí hladit nárty i štíhlé kotníčky a ona se stále více přisouvala ke mně tak, abych mohl dosáhnout o kousek výše až nad kolínka. Načež se zavlnila jako píďalka a oba jsme začali dýchat zhluboka. Bylo to krásné i když bezvýchodné dráždění. Věděli jsme, že nemůžeme dosáhnout toho, co bychom chtěli, ale prostě to nešlo přestat. Teprve pár metrů před jejich garáží jsme museli, ač neradi, tuto hru ukončit.
Při vystupování z auta mi Nela šeptla do ucha: „To bylo peklo, viď... promiň.“
A já k tomu dodávám: " Řekněte: Ain't she sweet?" (No, není sladká?)Zde se můžete vrátit do původního článku Ceylon - zelená perla.

Ain't she sweet?     

Úplně blbej čert...

Bylo to někdy brzy po válce, když se při nákupu v mlékárně několik našich sousedek dohodlo, že by se třeba mohl vystrojit společný Mikuláš, anděl i čert pro jejich malé ratolesti. Rodiče dětí by se svépomocí postarali o takzvanou kostýmovou výbavu. Zajímavé bylo to, že moje máti u toho vůbec nebyla přítomna a o mém účinkování jsem se teprve dozvěděl až když to bylo všechno do detailu naplánované a já nemohl ucuknout.
Role byly přiděleny podle velikosti. Dlouhý Milan byl Mikuláš, menší blonďatá Lenka byla anděl a já coby nejmenší z nich, jsem byl proti své vůli přinucen dělat čerta s odůvodněním, že vloni čerta dělal šílený pan Volejník, který vyděsil děti tak, že se hromadně počůrávaly strachy.
V této poválečné době se žádné kostýmy ani masky nedaly koupit, takže sousedky vytvořily jakési organizační komité a vše potřebné vyrobily z domácích zdrojů. Podle toho to taky vypadalo:
Mikuláš Milan byl oděn v bílé noční košili s mitrou od loňska, obličej polepený vatou, berlu vyrobenou z vysloužilé mosazné tyče na záclony, zakončenou zakrouceným drátem, omotaným leukoplastí, jakož i zlatým staniolem z tavených sýrů. Přes záda měl přehoz z parádního kanape v barvě rudé.
Anděl Lenka měla na sobě staré svatební šaty po babičce, ovšem bez klokočí, přes ramena na podivný způsob prý takzvaného skotského plaidu prostěradlo, aby jí nebyla moc zima. Na tatínkových zánovních kšandách visela její papundeklová křídla a na čele měla přilepenou pravou, krásnou, zlatou hvězdu ze stromečku. V ruce svírala rezavý řetěz od Azorovy boudy, připoutaný k mé noze.
Já coby čert z pekla jsem měl přes obličej mírně průhlednou síťovinu z ženské punčochy s nalepeným červeným papírovým jazykem. Na hlavě beranici s červenými rohy z mrkve, které moc nedržely, takže jsem nesměl hýbat hlavou, jako bych trpěl strnutím šíje. Na sobě jsem měl hnědou huňatou bundu a místo vidlí, které nebyly v Praze k sehnání, aspoň domácí koště.
Kam jsme přišli, tam zavládl poprask, ale jinak vše probíhalo velice obdobně. Děti nejprve brečely strachy, takže jsem z opravdové lítosti nad nimi místo standardního „Budliky-budliky“ říkal: „Dětičky, mně se nemusíte bát, já jsem hodnej čert!“ Když ale maminka žalovala, že Jiříček nechce papat špenát, musel úlohu přísného patrona převzít za mne Mikuláš, protože já jsem prohlásil, že ho nejím taky a že mám radši bonbony jako Jiříček.

Když děti záhy vystihly, že Mikuláš je nepříjemný suchar a anděl naprosto pasivní, zajímající se pouze o modlení, tak se obracely na mne, a slibovaly že už budou hodné a já jsem je za to pochválil a zastal se jich i proti rodičům. Nakonec, když jsem jim rozdával dárky a při vší opatrnosti mi upadl jeden roh, bylo o zábavu postaráno.
Takže návštěva která začala řevem skončila vesele a já jsem pak dostal dodatečně vynadáno, jak od mých svatých kolegů, tak od organizačního komité, že prý jsem se choval neadekvátně. Do příštích Vánoc, že se musí najít někdo serióznější, kdo z toho neudělá kabaret. Též Mikuláš s andělem se shodli na tom, že jsem byl úplně blbej čert!

http://www.youtube.com/watch?v=kCVcIc5Uwmc

Expert na uspávání dítěte...

Moje milá sestřička Blanuška byla tím dlouze vymodleným dítětem. Máti chtěla mít mermomocí za každou cenu holčičku, jenže jsem se bohužel narodil já a tak si mě matka skoro jako holčičku aspoň strojila a namalovala si dokonce i můj portrét. Jen sukýnku jsem naštěstí nemusel nosit. Jednou jsme měli jít někam na návštěvu a máti mne oblékla do svátečních šatiček s bílými punčoškami a poslala mne zatím ven na vzduch, než se sama vypraví. Protože bylo právě po dešti, řekla mi důrazně, abych dával pozor na bláto a hlavně se neumazal.
Venku skotačily a čvachtaly bosonohé děti v loužích a já jsem jim to záviděl. Abych se ani trošku neumazal, vybral jsem si jednu odlehlou louži a v sedě na bobku jsem si v louži pomocí klacíčku opatrně jakoby míchal polívčičku.Toho si všiml jeden větší kluk, přiběhl, popadl mě pod paží a pěkně celého mne v té louži vymáchal. Sametové šatičky i ty bílé punčošky se proměnily v hnědočerné a já šel domů s brekem...

Teprve o sedm let později se to povedlo, že se nám narodila holčička. Prý díky tomu, že jsem dával čápovi cukr za okno. Do jisté míry to znamenalo pro mne vysvobození, protože jsem se mohl konečně oblékat jako kluk a ty všechny sametové šatičky a krajkové límečky teď konečně dostala sestra.
Na druhou stranu to ovšem bylo pro mne martýrium, protože jsem musel sestřičku hlídat a vozit v kočárku dokud neusnula a když pak byla větší, musel jsem jí vyprávět pohádky, aby usnula. Večer mi to bylo celkem jedno, ale malé dítě musí bohužel spát i odpoledne, tedy v době kdy obyčejně na mne pískali kluci pod oknem abych už šel hrát fotbal. Bylo to k zešílení, když dítě neustále neusínalo a já děsně spěchal. Až konečně jsem jednou vymyslel tu nejlepší metodu.
Opustil jsem Boženu Němcovou a vynalézal nervy drásající kovbojské pohádky sám, dle kovbojských románů, které jsem hltal ve škole pod lavicí a kde k vzteku vždycky v nejnapínavějším okamžiku sešitek končil slovy: Pokračování příště!

Tak i já jsem svou pohádku dohnal do dramaticky vypjaté situace jako, ku př: Hlavního hrdinu Texe s colty zatr... nízko, s jeho ostře řezanými rysy a větry ošlehanou snědou tváří, obstoupilo pět padouchů a mířilo na něj pistolemi. Tex však vždy, aniž by brvou pohnul, procedil skrze své bílé zuby: "Pokračování příště!"

Sestra začala řvát, že chce vědět jak to dopadlo a já jsem blahosklonně řekl: „Dobře, já ti to dopovím, ale musíš pak hned usnout, jinak už nikdy nebudou žádné pohádky!“
A tak to fungovalo naprosto bezpečně během pěti minut. Máti se kolikrát nestačila divit, jak rychle dovedu Blanušku uspávat, zatímco ona když ji uspává sama, trvá to vždycky aspoň půl hodiny. Stal jsem se tak profesionálním uspávačem, nikoliv pacientů před operací, ale uspávačem sestřičky Blanušky...

http://www.youtube.com/watch?v=Xsfw9CEQITA

Norge a Norka Eline...

Jednou dávno jsem si pevně usmyslel, že strávím s mojí šestiletou dcerou Brigitou a s přítelkyní Doris aspoň tři týdny v červenci v pronajaté chatičce někde v Norsku. Norsko byla totiž odjakživa země mých snů, což začalo tím, že jsem jako dítě sbíral známky a mezi nimi byla jedna moc krásná zelená s nápisem NORGE. Nevím proč, ale byl jsem prostě okouzlen tou známkou tak, že jsem si pevně předsevzal a toto předsevzetí jsem také o mnoho let později splnil a dokonce celkem třikrát se do Norska podíval na dovolenou.

Už v únoru onoho roku jsem pro nás zamluvil chatu na tři týdny v jižním Norsku v červenci, poblíž města Lyngdal. Protože ale malé chatičky byly už zadané, musel jsem vzít velkou chatu pro šest osob a pak se domluvit s tříčlennou rodinkou mé sestry Blanky, jestli pojedou také do Norska s námi, že je to nic nebude stát, chata už je zaplacená a auto jim půjčí jeden můj známý a taky nic za to nechce...

Tato chatka byla poměrně luxusně vybavena, velký obývák s verandou a krbem, dvě ložnice a dva pokojíčky, koupelna a WC, světlo a vaření na plynu z bomby.

Voda na mytí byla přiváděna hadicí od pramene na vršku v lese nad chatou a protože tato gumová roura ležela na slunci mezi listím a chvojím stromů, nebylo ji skoro vidět, ale obsahovala vždy mírně teplou vodu. Pitnou vodu nám dovážel pronajímatel této chaty jedenkrát týdně ve velkých bílých kanystrech. Elektrický proud tu sice nebyl, ale kupodivu nám vůbec nechyběl.

Hned po příjezdu jsme se dohodli na rozdělení úkolů mezi jednotlivé účastníky výpravy mimo děti, které nemusely dělat nic jenom si hrát a nezlobit. Švagr Jiří se nabídl, že bude vařit pod podmínkou, že nebude muset mýt nádobí. Toho se dobrovolně ujala moje sestra Blanka, má přítelkyně Doris si vzala na starost úklid a praní prádla. Na mně vyšlo zásobování, to jest nákupy a dovoz potravin z 30 km vzdáleného města Lyngdal.
Nedaleký fjord i zalesněná krajina plná hřibů, borůvek a malin neměla chybu. Navíc ten klid a žádní lidé kolem, prostě – připadali jsme si jako když jsme sami na zeměkouli. Počasí bylo také ideální, červenec je jediný měsíc, kdy je i v Norsku léto, někdy až 28°C.

Jednou v noci byla veliká bouřka, během níž, kromě hromů a blesků se najednou ozvala silná rána do naší střechy a pak byl klid. Teprve ráno se vysvětlilo, že nám na střechu spadla ulomená větev z nějakého divného stromu. Když jsem si ji pak blíže prohlédl, zjistil jsem, že dřevo té větve je krásně bílé a neobyčejně tvrdé. Nikdy v životě jsem jsem nic nevyřezával ze dřeva, ale přesto mě napadlo, že z tohoto krásného dřeva musím něco vyrobit. Měl jsem k dispozici pouze kapesní nůž, a tak to šlo pomalu a ztuha, ale nakonec jsem si během týdne po večerech vypižlal bezrukou sošku jako totém a nazval ji: »Bohyně NORGE«, dodnes ji mám vystavenou ve vitrině.

Když jsme spotřebovali dovezené zásoby potravin, napsal mi vrchní kuchař Jiří papírek, co mám nakoupit a dovézt. Spoléhal jsem se na to, že i když norštinu neznám, že se domluvím buď německy nebo anglicky a proto jsem odmítl operovat s nějakými slovníky, to by bylo pod mojí úroveň. Ovšem, jak jsem zjistil později, Norové zpravidla mluví jen norsky a někdy to zní jako těžká bronchitida. Mně už to bylo hned první den nápadné, když jsme uslyšeli jakési "gad-dag" připomínající štěkání před dveřmi „haf-haf“ a on to byl pan pronajímatel s čerstvou pitnou vodou a ty zvuky byl patrně jejich pozdrav „Dobrý den!“
Do seznamu na nákup mi kuchař Jiří zadával komě běžných věcí, které se daly v krámě prostě ukázat, i takové šílenosti, jako je pevný podpalovač nebo kvrdlík! Musel jsem vždy, k pobavení perzonálu i ostatních kupujících, předvést něco jako pantomimický výstup, ale hlavně, že se mi podařilo daný úkol splnit. Všichni mě pak obdivovali, jak válím norštinu!

Až teprve jednou,  na zdánlivě lehoučkém úkolu, jsem takřka vyhořel, 

byl to ČESNEK! Zašel jsem chytře do pouze zelinářského krámku,  kde se na mne příjemně usmívala opravdu krásná a zlatovlasá Norka, která mi připomínala symbol panenství. Nechtěl jsem se ješitně před ní moc zesměšňovat nějakou nemožnou mimikou a snažil se radši zapůsobit svou jazykovou znalostí, České slovo česnek, to jsem věděl, že zaručeně v životě neslyšela, takže jsem zkusil německy Knoblauch, pak anglicky garlic a francouzsky ail. Dívka byla sice velice krásná, ale jinak naprosto imunní na všechny jazyky, nerozuměla vůbec ani jednomu. Abych rozptýlil trapnost, zeptal jsem se jí anglicky: "What's your name?" Kupodivu ihned rozuměla, asi že se jí na jméno ptal kdekdo. Usmála se a řekla: "Eline."

Začal jsem tedy opět svůj pantomimický „tanec svatého Víta“. Předvedl jsem, že česnek pálí a smrdí z úst když ho sníme a na někoho dýchneme. Ona to nejdříve pochopila tak, že chci cibuli a já ukazoval, že ne, že to je menší a ostřejší než cibule. Najednou jí to došlo a zvolala nadšeně: "Uit-uek!" a donesla odněkud zezadu kýžený česnek. Byl jsem hrdý jako páv a při příštím nákupu v jiném obchodě jsem suverénně požadoval uit-uek a ti Norové mi všichni rozuměli!

Teprve později až po návratu domů jsem zjistil ze slovníku, že tyto podivné zvuky, znamenající česnek se píší  hvit lök,  což doslovně znamená - bílá cibule, čili česnek! Sláva!  Moje norština tak dosáhla světové úrovně a na krásnou Eline jsem si často vzpomněl...

https://youtu.be/x8AqNM2FZU0

Když nastaly deště, dostal žízeň...

Rok 1971. Byl jsem již tři roky coby emigrant v Německu a pracoval u velké americké computerové firmy, nejprve jako programátor a potom jako systémový poradce u zákazníků. Jednou, právě když byl veliký liják, jsem měl termín u jedné průmyslové firmy, která od nás zakoupila celé výpočtové středisko sestávající z několika počítačů. Tam jsem se náhodně seznámil s jedním Čechem, kterého mi šéf výpočtového střediska představil jako: Herr Karl Pryža. Teprve když jsme se spolu začali bavit česky, jsem zjistil, že to je vlastně také český emigrant Karel Bříza.

Tímto seznámením jsem se dostal do nepřímé spojitosti s celou řadou různých nepříjemností v rychlém sledu po sobě jdoucích. Když jsme si spolu potom v kantýně začali tykat a debatovat mezi čtyřma očima, zeptal se mne, jestli mimo jiné znám nějaký „kobolt“. Pochopil jsem, že patrně myslí programovací jazyk COBOL, což byla pro mne samozřejmost, asi jako kdyby se zeptal písařky, jestli zná abecedu. Pak jsme si na jeho dotaz porovnali výši platů a zatímco já jsem měl 3500,- DM, on prý dostal hned na nástup před měsícem 4500,- DM.
„Tak, to ti gratuluji, to je na nástup báječný plat, važ si toho“, řekl jsem mu.
„Nojo, jenže, vono to má jeden háček“, Bříza se podrbal na hlavě, “já jsem tady vedenej jako specialista na ten koboltík, ale já ho vůbec neznám, můžeš mi v tom nějak pomoct, nebo mě to rychle naučit?“
„Jak pomoct? Musíš si honem udělat aspoň čtrnáctidenní kurz, jako já před třemi roky a mimo to zakoupit odbornou literaturu“, řekl jsem nevycházeje z údivu nad jeho bohorovností.
„No, já přece tady nemůžu říct, že si jdu teprve udělat kurz, když jsem tu za experta!“
„A tys tady nemusel dělat nějaký nástupní vědomostní test, jako já?“, divil jsem se dál.
„Ne, voni mi troubové věřili všechno co jsem jim nakukal. Teď mám naštěstí tři měsíce času se zapracovat do jejich programů, ale je to těžký, když vo tom nemám ani páru!“
Nakonec jsme se dohodli, že v neděli k nám přijdou s manželkou na kafe, a že si to u nás detailně prodebatujeme. Zjistili jsme, že bydlíme od sebe jenom asi deset kilometrů, takže poměrně blízko, a já mu mohu půjčit některé podklady ze školení, které mám ještě doma.
Při jejich návštěvě jsem zjistil, že jeho paní Sylva netuší, na jak tenkém ledě se její mazaný manžílek pohybuje, protože si už naplánovala, co všechno si koupí do domácnosti, vzhledem k tomu, že má Karel tak báječný příjem.

Příští neděli na revanš jsme byli zase my pozváni k nim. Když jsme tam přijížděli, všiml jsem si, že v příkopu proti jejich baráku leží krásný modrošedý nový Peugeot na střeše. Karel nám vysvětlil, že včera večer lilo jak z konve a on dostal smyk v zatáčce a protože byl trochu líznutej, zavolal policii a odtahovou službu až dnes, pro případ, že by se byl musel podrobit zkoušce na alkohol. Jeho žena Sylva k tomu dodala: „Představte si ten blbec si koupí v pátek nový auto na dluh za 12 tisíc a v sobotu, nalitej jak dělo, ho vobrátí na střechu! To je pravidlo: Kdykoliv zaprší - von dostane žízeň!“
Pak byl několik dní klid. Najednou, právě když zase lilo a padaly trakaře, mi volala paní Sylva, že neví co má dělat, Karel se ztratil a ona neví kde je. Abych vůbec pochopil co ta nebohá žena vlastně blábolí, musel jsem ji klást otázky jako vyšetřovatel.
Z mozaiky jejích vzlyků jsem si sestavil následující obraz: Karel se normálně ráno holil v koupelně a ona mu připravovala snídani. Když na její třetí zavolání, že je snídaně na stole, stále z koupelny nevycházel, šla se tam podívat – a on nikde! Na poličce pod zrcadlem vrčel jeho holící strojek, okno bylo otevřené a on pryč. To bylo ráno v sedm hodin a teď už je devět večer.

Nemohl jsem dost dobře odmítnout její prosbu, abych tam přijel a pomohl jí najít Karla po hospodách. Moje manželka byla trochu rozladěná, že jsem svolil a rozhodl se ho jít hledat. S uplakanou Sylvou jsme obrazili v té nepohodě čtyři okolní hospody, ale Karel nebyl nikde.
Jako konečné řešení jsem jí navrhl, aby Karlovo zmizení oznámila policii. Což ona udělala, jenže o půlnoci se nametený a promoklý Karel vrátil domů, lezl takřka po čtyřech. Policejní pátrání se muselo tedy ihned odvolat a já jsem se za hromobití, jak přírodního, tak i manželského, rychle vytratil z dosahu.
Doma jsme si s manželkou řekli, že to nemá cenu, a že musíme toto nepodařené přátelství nechat urychleně vyhnít do ztracena. Jenže za několik dní, shodou okolností byla zase průtrž mračen a ta jakoby inspirovala alkoholika Karla k dalším eskapádám. Večer v deset na nás někdo zazvonil u domovních dveří a on to Karel. Skrze hustý déšť jsem ho ani nemohl hned poznat.

„Hele, kamaráde, pomož mi, já jsem totiž ztratil auto“, huhňal.
„Jak to, ztratil auto? Vždyť to snad vůbec nejde ztratit?“, nechápal jsem co říká.
„Já jsem si ho dnes vyzvedl z vopravny a zajel si na jednu skleničku – a když sem chtěl jet domů, tak tam nebylo – asi mi ho někdo ukrad' a k tomu se mi ztratila šeková knížka, tu mi zase někdo ukrad' v tý hospodě...to sou takový hrozný lidi...“, a rozbrečel se.
„Nic, Karle, hodím si jen něco na sebe a odvezu tě domu, ať nemá Sylva zase starost kde jsi!“
„Hele, nemáš doma ňákej koňak?“
„Nemám doma nic, jsme abstinenti!“ Odmítl jsem ho pozvat dál, vzal jsem si jen pršiplášť a naložil ho do mého auta a ujížděl k nim domů. Ta jízda byla pro mne horror. Hustý liják a šero mi znemožňovaly výhled, stěrače to nebraly a ožralý Karel se na mně sápal nejprve proto, že jsem prima kluk a vzápětí nato zase, že nechce jet domů a začal se se mnou tahat o volant. Naštěstí pro mne se ale brzy unavil a usnul.  Když jsem přijel před jejich barák, byl tuhý jako poleno a tak jsem si ho hodil přes rameno,  jako ten mysliveček tu flintu, naštěstí byl hubenej jak lunt, a u jejich domovních dveří jsem se modlil, aby byla Sylva doma a otevřela mi. Trvalo to dlouho, ptala se kdo je, ale nakonec otevřela.
„Nesu Vám Vašeho manžela, paní Břízová, kam ho mám složit?“ Sylva se na mne podívala skoro nepřátelským pohledem: „Já ho nechci ani vidět, já se s ním rozvedu...!“
„To není moje věc“, zvýšil jsem hlas, „ukažte mi kam ho mám hodit, jinak ho nechám tady na schodech a jedu domů. Tady končí moje svatá trpělivost!“ Sylva otevřela dveře do jejich ložnice a já ho tam hodil jako pytel cementu napříč přes obě postele a zase rychle vypadl.

 Za čtrnáct dní nás nečekaně oba navštívili, sice bez pozvání, zato však v nejlepší náladě, jako by se nechumelilo. Přišli se jenom na skok omluvit a vysvětlit, že se zase udobřili a paní Sylva nám ukázala krásný zlatý prsten s briliantem, co dostala od Káji a tak mu odpustila...
Tím skončily naše styky a jak jsem se později dozvěděl od jeho kolegů ve firmě, Herr Pryža odešel na vlastní žádost, neznámo kam a naopak oni chtěli vědět ode mne, co s ním je, když je to můj krajan, se kterým se jistě dobře znám. Musel jsem je vyvést z omylu a říct jim, že pana Pryžu znám ještě méně než oni, takřka vlastně vůbec ne...

http://www.youtube.com/watch?v=sv48OwxXOTs