Kolega Churavý

Když jsem pracoval v Německu už asi sedm let u americké firmy Sperry Univac, (viz zelené okno) přišel za mnou můj šéf s jakýmsi zbrusu novým zaměstnancem aby mi ho představil: „Pánové, dovolte mi, abych vás spolu seznámil: "Náš nový kolega: Herr Čuráfy – Herr Toms.“ Pomyslel jsem si, co je to za příšerné jméno, když pan Čuráfy dodal: „Aber ich heisse Albert Churavý!“
Hned mi bylo jasné, že Churavý je Čech a začali jsme spolu, k údivu šéfa, šprechtit česky. Rychle jsme se skamarádili a záhy si začali tykat. Naší výhodou bylo to, že nám nikdo nerozuměl, mohli jsme předstírat, že se dohadujeme o řešení nějakého programu a přitom mi třeba Bertík vyprávěl nějakou ze svých četných milostných aférek. Já jsem byl v té době už usedlejší, od rozvodu jsem žil sám se svojí sedmiletou dcerou, kdežto svobodný Berta řádil jak tajfun a tsunami současně.

Jednou padlo rozhodnutí, že naše firma vyšle asi tak na rok a čtvrt, desetičlenný team do jedné velké firmy, jako technickou pomoc při přestavbě jejich programů z počítačů BULL na naše UNIVAC. To byla pro každého z nás velice zajímavá a lukrativní práce, k té firmě to bylo 70 km, což znamenalo mít k vlastnímu platu ještě kilometrovné a diety, a to představovalo skoro dvojnásobný plat. Ovšem přitom bylo podmínkou pracovat na dvě směny dopolední 8-16 a odpolední 16-24 hod. Vysvětlil jsem šéfovi, ať si za mne vezme někoho jiného, jelikož se starám sám o malou dcerku a mohl bych tedy dělat pouze směny dopolední. Šéf mi řekl, že to se uvidí, a jestliže někdo bude ochoten dělat pouze směny odpolední, nebyl by to problém.

Kupodivu se našel člověk, který chtěl mermomocí dělat pouze směny odpolední, čili jsem byl k mé radosti i přes můj hendykep, zařazen do tohoto expertního týmu. Když jsem zjistil, že tento člověk je právě kolega Churavý, zajímalo mě, proč chce dělat odpolední, když přece dopolední směny jsou příjemnější a navíc dělat do půlnoci je opravdu šichta. Celé dopoledne člověk pak prospí, načež se nají a už ho zas čeká nová šichta.
A on mi to vysvětlil takto: „Člověče, já jsem se seznámil s nádhernou babou, je to Švédka, jmenuje se Elin, figurálně všechno v pořádku, má krásnej kvartýr, ale je tu jedna nevýhoda, je totiž vdaná. Ten její chlap odchází ráno v osum z domu a ona se celej den doma nudí. Takže já tam přijdu ráno v devět, mám připravenou bezvadnou snídani na vidličku, Elin je vysprchovaná, nádherně voní a pak se dějí věci. V poledne se tam ještě krásně nažeru a pak radši vypadnu, kdyby se náhodou ten její blbec vrátil o něco dříve. Proto jsou ty odpolední šichty pro mne tak ideální!“

„Nojo, Berto, sice chápu, že to je všechno krásný“, řekl jsem pochybovačně, „ale co kdyby ten její manžel z nějakého důvodu neodešel ten den do práce?“ „Míro, na všechno je pamatováno. Jen když je žaluzie na ložnickým vokně vytažená, tak je čistej vzduch, jinak tam nejdu. Nejsem přece úplně blbej, chápeš?“

„Nojo, ale co kdyby vás najednou překvapil nečekaně zrovna v nejlepším?“, zeptal jsem se. „Pak bych teda měl halt smůlu, ale to je riziko podnikání. Jenže při jeho pracovitosti, Elin říká, že ten její chlap je workoholik,  je to riziko  zanedbatelný...“ Asi po půl roce se jeho zanedbatelné riziko podnikání přece dostavilo a Bertík, ve smyslu svého jména Churavý – nomen est omen – skončil v sádře...

http://www.youtube.com/watch?v=SRtKAMzNmyE&feature=related

Princezna Anna a »faux-pas!«

Kdysi dávno při nákupu v německé Hypernově, kde jsem bloumal s vozíkem mezi plnými regály, pro mne vcelku s nepotřebným zbožím dumaje,  co tu  proboha

vlastně hledám a proč mi neustále nabízejí nějaké slevy, když je nechci? Proč lidi potřebují 30 druhů jogurtů, nebo 25 druhů kečupů? A vtom to křáplo a do mého vozíku narazil zpoza regálů vlevo, plnou parou vozík, který nedbal tzv. pravidla pravé ruky.  Za ním se objevil zpocený obličej stále hektického Ládi, kamaráda a člověka někam věčně spěchajícího.

"Kam se řítíš Láďo, jak utrženej vagón?", zeptal jsem se ho suše.

"Ahoj, Míro, já musím rychle nakoupit celou řadu pitomostí,  ale už to nějak nestíhám,  to je  peklo" kroutil  Láďa  hlavou  a  mával  jakýmsi  papírkem.
"To chce klid, koukni, vozejk máš plnej  a já mám zatím  jenom  Romadur."
"Nojo, jenže já mám lístek na fotbal a tady na tom papíru mi ta moje ženská vypsala, co všechno musím nakoupit, takže teď marně hledám, kde asi tak já, chudák, mám najít kvasnice!!", zuřil  Láďa.

"Čert vem kvasnice, ty bych já taky v životě nenašel", uklidnil jsem ho.

"Máš pravdu, člověk nesmí ty ženský moc rozmazlovat - ale podívej, tady na ten seznam, na konci je připsáno, já se snad picnu - dámský vložky Violetta! To přece nebudu já-chlap, kupovat!  Ať si je koupí ta bláznivá Andula sama!"

"Jaká Andula? Tvoje žena je, pokud se nepletu, Barbora, ne?"

"No, podívej se, to je jiný písmo, ten celej cetl psala určitě Bára, ale ty vložky tam připsala, vidíš tady, tím hůlkovým písmem, ta její bláznivá ségra Andula z Česka, vona je teď u nás na návštěvě. To je drzost  a já ji to mám kupovat?"

"Ale já bejt tebou, Láďo, tak jí ty vložky koupím, to je důležitější než ňáký kvasnice, chápej,  že ona chudák krvácí a neví, jak se to řekne německy!"

"Nic nekoupím, kvasnice ani vložky, nechci vypadat jako blb pod pantoflem!"

Ať si sem holky dojedou samy!  Ahoj,  já už letím ke kase, stejně přijdu dost pozdě na ten fotbal!"

Láďa odsvištěl k pokladnám a já se pomalu loudal mezi regály a zastavil se u olejovek.  Musel jsem totiž dumat:

O té, mně neznámé sestře Láďovy manželky. Chudák ta dívenka, třeba potřebuje ty vložky naléhavě a on jí je teď nedonese. To není fair-play, to je jako odmítnutí pomoci raněnému. Napadlo mě udělat dobrý skutek a zakoupit ty vložky slečně Anně. Nevěděl jsem kde to najdu a tak jsem se zeptal jedné ženy, co právě plnila regály konzervami: "Promiňte paní, můžete mi poradit, kde bych nešel dámské vložky - třeba Violetta?"

Paní se na mne překvapeně podívala, nevěříc svým uším: "Pojďte, já Vám ukážu, ale tu Violettu asi nemáme." Došli jsme aspoň o 20 regálů dále a paní, jsouc ve svém živlu, pokračovala: "Vidíte ta Violetta opravdu není, ale máme tady Ria nebo Always, ty jsou levnější", radila mi ta dobrá duše.

"Ne, to je asi šmejd, to by moje manželka nechtěla, které jsou ty nejdražší!"

"Nejdražší jsou tyhle Princess, chcete je?"

"Jó, Princess! To je určitě jen pro pricezny, ano, to beru!", řekl jsem nadšeně. Paní se shovívavě usmála: "Vy máte asi vaši pani hodně rád, žejó?" A já ji dorazil: "Představte si, paní, že ty vložky jsou pro ženu, kterou jsem ještě nikdy neviděl." Paní zůstala stát s otevřenou pusou: " Jakto, vždyť jste přece říkal, že to je pro manželku..!"  Mávl jsem jen rukou: "To je jedno, paní, to se

 nedá  opravdu vysvětlit, ona sama to ještě neví..."

Z Hypernovy jsem zajel rovnou do hezkého domku kamaráda Ládi  a ty vložky jsem měl v úhledné papírové nákupní tašce. Otevřely se dveře a v nich stála Láďova atraktivní žena Barbora: "Dobrý den, Mirku, Láďa není doma, šel před chvílí na fotbal, nechcete jít dál?" Šel jsem dál a vysvětloval, že nechci zdržovat, nesu jen něco pro slečnu Annu. Tato se v témže okamžiku objevila na scéně, s němou otázkou na rtech. Podal jsem jí balíček a ona, ke zděšení obou žen, vytáhla z pytlíku vložky »Princess«, hned se do mne obě pustily, že to není vůbec vtipné, co mě to proboha napadlo, vždyť se vůbec neznáme, tohle je totiž typicky mužská nehoráznost! 

Když jsem se konečně dostal ke slovu a vysvětlil jim, že jsem chtěl jen udělat dobrý skutek, rozesmála se Barbora na celé kolo: "Ten Láďa je trotl, to jsem chtěla já pro sebe do zásoby, ne Anča! A připsala jsem to tam schválně hůlkovým písmem, aby to nezapomněl. Omluvte tady Anču, že tak na vás vyjela, ale ta chudinka o tom vůbec nic nevěděla!"

"Ježišmarjá, promiňte", omlouvala se mi Anna, "za dobrotu na žebrotu, ale chápejte, že mě to muselo nutně šokovat, takový intimní dar od zcela mně neznámého, pro mne naprosto cizího muže!"

A nakonec jsme si všichni tři hezky popovídali u kafíčka a buchet a já jsem si v duchu pomyslel, že ten fotbalovej fanatik Láďa má krásnou manželku i švagrovou a,  že si toho vůbec neváží - a že mu tyto obě dvě ženy, závidím...

"http://www.youtube.com/watch?v=MJL4Y_JLueY

Prsten s akvamarinem

Když se z mé sestřičky Blanky vyklubala krásná, mladá slečna a já, aby nezpychla jsem jí vždy tvrdil, že je docela vzhledově „celkem ucházející", začali se v hojné míře okolo ní motat různí „šmidrové" pubertálního i postpubertálního věku. 

Na sestře se to projevilo tak, že se najednou enormně zajímala o matčin zlatý prsten s akvamarínem, který byl vystaven na odiv ve skleněném ozdobném košíčku, stojícím na dečce v kuchyni na kredenci. Máti chovala tento drahý a vzácný dar (tuším že od babičky) jako oko v hlavě a brala si ho jen když někam šla s otcem jako nóbl dáma, třeba do divadla. Naproti tomu sestra si ho směla půjčit jen pro doma, matka totiž tvrdila, že venku by ho ztratila, protože má moc hubené prsty.

Mně osobně ten prsten nic neříkal, já jsem nikdy žádné prsteny nenosil, ba ani snubní. Právě tak mě nezajímaly, náušnice, piercing, tetování či kroužky do nosu a podobné znaky primitivizmu. Ptal jsem se matky proč má ten prsten vystaven na kredenci, když se o něj tak bojí? Proč ho radši nezahrabe někam do skříně? Jenže to právě máti nechtěla, ten prsten je prý tak krásný, že ho musí mít stále na očích a taky aby se neztratil.

Jenže prsten se jednou ztratil a máti nás tři, to jest otce, sestru i mne ihned podrobila tvrdému výslechu, kdo měl ten prsten naposledy v ruce. Samozřejmě, že nikdo. Načež začala jako Sherlock Holmes pátrat v paměti, kdo všechno byl v inkriminovanou dobu u nás na návštěvě a dopracovala se k sestřině kamarádce Věrušce, která prý jako jediná připadala v úvahu. Přes náš odpor se rozhodla zajet za ní do práce, kde na ni vybafla: „Věro naval zpátky ten prsten!“ Dívka byla prý tak šokovaná, že jenom sáhla do kapsy a v slzách prsten vydala.

Netrvalo dlouho a prsten se ztratil znovu. Tentokrát matčin detektivní talent nic nepomohl a prsten se musel oželet. O půl roku později jsem šel do sklepa pro brambory a koukám jak blázen (to mi jde dobře), oplakaný prsten visí na jednom vyhnaném klíčku z brambor jako ozdoba na vánočním stromku! Dodatečně jsme vydedukovali, že sestra ukládajíc na podzim brambory do sklepa ho tam nějak zasela.

A pak přišla aféra se sestřiným pihovatým nápadníkem Láďou, zvaným Cedník. Ten hoch měl chorobnou zálibu v dramaticky vypjatých situacích. Jednou odpoledne jsem rozepisoval písně dle kytarových akordů do čtyř hlasů pro můj dívčí kvartet, když mě vyrušilo hlasité tůrování motorky někde před naším barákem. Nejdříve jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když to nepřestávalo a řvaní motocyklu se naopak stupňovalo, vztekle jsem se šel podívat z pokoje mé sestry, odkud je vidět na vchod do baráku, co to je? Vidím sestru stojící u okna a ptám se: „Prosím tě co to je za blbce, co tady takhle řádí?“ Sestra poněkud vzrušeným hlasem mi sdělila, že Láďa se chce zabít na motorce, když s ním dnes nepůjde na rande.

„No to snad není pravda“, jdu se podívat a vidím, jak ten trotl vyjíždí do vrchu k našemu vchodu, načež se otočí a prudce rozjede řvoucí motorku dolů proti zdi domu naproti, v poslední chvilce zabrzdí a pak se zase vrací k našim dvířkům. Podívá se do okna na sestru a křikne: „Přijdeš nebo nepřijdeš? Když ne, tak se zabiju!“ a znovu se rozjede proti zdi. Počkal jsem si až se zase vrátil a zařval na něj: „Hele, ty blbečku, když se chceš zabít, tak jeď někam jinam, zdí je všude dost a nevotravuj tady u nás, nebo tě budu muset nakopat a tu tvou motorku rozžehlit válcovačkou!“ Hoch to osolil a odjel. „Ale co když se opravdu zabije?“, pípla sestra. Mávl jsem rukou: „To je jeho věc, ale pamatuj si, sebevrazi to nikdy neoznamují dopředu, ten Cedník je blbec, kterej tě tím chce citově vydírat.“

Za pár dní přišla sestra domů s brekem: „Láďa mi sebral ten prstýnek a zahodil ho!“ Prý se spolu sešli za naší zahradou na louce, nějak se zase dohadovali a on jí sebral ten prsten a vztekle jím mrštil daleko do trávy. Když sestra začala brečet, že bude mít doma peklo s matkou, začali jej oba hledat, lezouce po kolenou v trávě, ale nic nenašli. Matka spustila lamentaci, že ten prsten byl památeční a to přivolá neštěstí na celou naši rodinu!

Abych trochu uklidnil rozbouřenou situaci, řekl jsem sestře: „Pojď jdeme tam spolu a ukážeš mi, kde se to stalo.“ Věděl jsem, že ta louka je aspoň 200 x 200 metrů a tudíž je to hledání špendlíku ve sto kupkách sena, ale chtěl jsem aspoň ukázat dobrou snahu. Cestou jsem sebral oblázek který mohl mít tak asi stejnou váhu jako ten prsten a když mi sestra ukázala kde asi přibližně stáli a kterým asi směrem ten debil tím prstenem mrštil, napodobil jsem totéž oblázkem. Říkám si je to marná a zoufalá snaha určit přesné místo dopadu na základě naprosto nepřesných a vlastně jenom přibližných údajů mé sestry. Pak jsem se šel podívat kam můj kamínek dopadl a v trávě přede mnou najednou zazářil v paprscích zapadajícího slunce ten matčin divotvorný akvamarín.
Nechtěl jsem tomu sám ani věřit, ale přesně tak se to stalo. A sestra má ten prsten až dodnes!

https://youtu.be/CwyZyDD6Yqw?list=PL42E7C5E66C89B2D1

Sestřina zamilovaná píseň, kterou v české verzi také zpívávala s tanečním orchestrem v Mánesu.

Špatně utajený revolver !

Pan Miroslav Horníček nazval jeden svůj memoár »Špatně utajené housle«, což se mi moc líbilo, tak mi to napadlo použít podobný název u některého z mých memoiru, který ovšem není tak vtipný, jako ten  Horníčkův...

Narodil jsem  se  v r.1931 v Nových Benátkách  n/Jiz.

Moji rodičové se náhodně seznámili v kanceláři továrny Carborundum, kde se v dílně dřel chudák můj děda, coby soustružník brusných  kotoučů, pomocí nože z technického černého diamantu. Tenkrát se ještě nevědělo,  co to je  zaprášení plic.  V dědově  případě prachem z brusnéo

kotouče korundového! To skončilo, v případě mého dědy, předčasnou smrtí v 62  letech...(!) 

Můj otec byl cizojazyčným korespondentem a má matka dělala všechno, co bylo potřeba, něco jako kancelářská  síla, dnešní  tzv. sekretářka.

Děda byl mnohostranným pracantem, takže byl také správcem "Raabovy vily" a přilehlé vinice, za což sice nebral žádné peníze od  milostpaní Oberzutové, která žila v Praze. Zato ale nechala dědu s babičkou zdarma  bydlet  vedle své vily na dvoře. v jakémsi správcovském domku. 

Dnes je v něm restaurace "Veselý hroch", kde se  velmi dobře vaří, takže tam se ženou jezdíme občas z Prahy na výborné  obědy...

 

Každé Vánoce děda s babičkou prodávali na dvoře kapry a v létě si zase děda přivydělával samo-výrobou rybářských  lodí, pramic,  nebo maňásků pro mládež...

Babička byla tak šetrná, že dokázala i z dědovy  ubohé dělnické mzdy ušetřit na věno pro obě dvě dcery, každé jeden domek. Jenže teta Marie se provdala až na Křivoklát a můj otec, neustále hledal lépe placenou práci, kvůli čemuž  se naše rodinka často stěhovala z jednoho města do druhého. Z Benátek do Turnova, odtud potom do Hradce Králové a nakonec do Prahy, kde jsem začal chodit  do školy. Bylo to právě v září, když zemřel náš pan prezident Masaryk. Byli jsme mu na pohřbu a když jsme se potom šli podívat do kina na žurnál ze života TGM a já ho viděl, jak jede na koní, zvolal jsem šťastně: "Podívejte se, mami, tati, pan prezident se uzdravil, je zas na živu!"  Co dítě 6-roční, jsem byl ještě dost naivní...

Ve válečném roce v květnu 1942, kdy zemřel můj děda. Měl, jak jsem už řekl od práce zaprášené plíce – těžkou silikózu a pak stačilo, že se zachladil, dostal zápal plic a z toho, vznikla takzvaná »rychlá tuberkulóza«. Během několika dní pak zemřel, a bylo mu jen 63 let. Na pohřeb, který se právě konal v době atentátu na říšského protektora Heydricha se k ovdovělé babičce sjelo dosti početné příbuzenstvo z různých koutů vlasti. Děda byl z jedenácti dětí a babička ze dvanácti...

My desetiletí bratranci, já s Pepou jsme se ze zvědavosti hrabali v dědově dřevníku, kam jsme dřív neměli přístup a našli tam v mastném  papíře zabalený, takový dosti staro-módní bubínkový revolver.  To bylo něco pro nás kluky!!!   

Šli jsme se s nálezem pochopielně ihned pochlubit do babiččina bytu, kde byli shromážděni všichni smuteční  hosté  -  a bylo zle!

Nechápali jsme proč se nikdo neraduje z našeho nálezu? Tenkrát bylo pod trestem smrti zakázáno přechovávání doma jakýchkoliv střelných zbraní a mezi hosty byla také jedna prateta, která měla za muže německého vojáka. Všichni ztuhli strachem a jen moje matka zachovala chladnou hlavu. V noci vzala ten revolver a za tmy s ním běžela přes vinici k řece a vhodila ho tam do vody. Naštěstí ji nikdo neviděl a neudal, jinak bychom asi všichni skončili jako v Lidicích. A dědův revolver tam možná leží v bahně na dně měsíční řeky Jizery -  ještě dnes po více než  82  letech...?

https://youtu.be/sVls2p79FJQ

Patálie s brýlemi

Podstatné jméno brýle je pomnožné, tak jako dveře nebo kalhoty a moje tehdy tříletá dcerka Brigitka tuto gramatickou výjimku neznající, když slyšela, že říkám "brejle", opakovala po mně "bejlek", ovšem v čísle jednotném. Tedy dvoje brýle byly u ní dva "bejleky." U dětí se to dá vždycky pochopit, ovšem u dospělých je to trapas.

Tak třeba náš někdejší soused, který chtěje zakrýt své chatrné vzdělání, nemluvil tak, jak mu zobák narostl, ale říkal příkladně: "Musíte se dívat na svět růžovými brýli." Jindy zase vyprávěl, jak šel ke krejčímu se svými novými kalhotmi nebo, že mu někdo něco vyprávěl jenom mezi čtyřmi očmi.

Já jsem asi do čtyřiceti let brýle, tento vynález optiky nepotřeboval vůbec, ale pak jsem musel začít používat brýle na dálku, hlavně v autě, a za pár let přibyly druhé brýle na čtení. Nechtěl jsem skončit jako moje máti u osmi brýlí, které měla nejen na dálku a na blízko, ale na malování, na čtení, na vyšívání, též na loupání brambor, na žehlení a na televizi. Protože by se v tom někdy sama nevyznala, označovala si jednotlivé brýle barevnými bavlnkami, uvázanými na pantu levého skla.

Pak se nezřídka stávalo, že mě máti požádala, abych jí podal brýle s červenou či zelenou nebo bílou bavlnkou, že leží v krabici na okně. Tam jsem ale našel jen brýle s bavlnkou modrou a černou a jedny bez označení. "Ty mi podej, to budou ty s červenou a ta bavlnka se asi odvázala. Máti si je zkusila a souhlasně pokývala hlavou. Potom jsem objevil na nočním stolku jiné brýle s bavlnkou zcela jasně červenou a pochopil, že ona sama se v tom neorientuje, hlavně  když si myslí, že má ty správné brýle na nose. Pak vidí dobře a je spokojená...

Naproti tomu moje manželka má jen jedny brýle na všechno a nejčastěji je nosí nad čelem ve vlasech. Tak jsem se zařekl, že já zůstanu na věčné časy jen při dvojích brýlích, což taky funguje dodnes, mění se pouze čas od času dioptrie. Ty na dálku mám multifokální, na všechny vzdálenosti od tří metrů do nekonečna, a ty na čtení mám tzv. půlky, takže se přes ně mohu koukat i dál po celém bytě, a to mi vyhovuje. Můj problém však vězí v něčem jiném, totiž, že je neustále hledám. Nosit brýle jako manželka ve vlasech jde těžko, neboť nemaje dostatek vlasů nad čelem, bych musel brýle na své čelo lepit medem, sirupem, nebo sindetikonem... 

Doma to s tím hledáním brýlí ještě jde, to se vždycky nějak podaří nalézt i když kolikrát probíhám všemi místnostmi, jak stižený amokem a láteřím, že brýle se asi vypařily a proto nejsou nikde! Až pak se mě žena zeptá roztomile: "A díval ses taky na záchodě?" Já jen mávnu rukou, řka: "Co by asi dělaly mé brýle na záchodě?" Pak si však uvědomím, že tam včera luštil křížovku – a taky ano, ty mizerný brejle jsem tam skutečně našel!

Horší to je ovšem, když jsme někde na výletě a spíme v hotelu. Já se ráno začnu shánět po brýlích, abych se na něco podíval do mapy a jako obvykle je nenajdu. Ptám se ženy, ta taky neví a pak mě napadne, že jsem je asi nechal v palubní přihrádce v autě. Náš pokoj je obvykle v druhém patře a auto stojí na parkovišti před hotelem. Když doběhnu až k autu zjistím, že u sebe nemám klíče. Běžím tedy nazpět nahoru pro klíčky a opět dolů do auta - jenže tady brýle taky nejsou! Šlapu tedy schody znovu do druhého patra a oznamuji své ženě suchou větou, že tam ty pitomé brýle nejsou! Co teď? Žena se zamyslí hlavou: "Tak si prozatím vezmi aspoň tyhle multifokální, a pak se uvidí!"

"Jenže, pak se neuvidí nic, protože s těmihle brýlemi na dálku nemohu cokoliv vyčíst z mapy!", řeknu již mírně podrážděně. Načež se mně žena, mající detektivní talent zeptá, jestli jsem měl včera vůbec ty brýle na čtení na nose a já musím chtě-nechtě připustit, že asi ne. "Tak vidíš, ty jsou ještě v tom malém kufříku, tak, jak jsem je tam včera při odjezdu pečlivě uložila!" A já vztekle zvolám: "Ach doprblé, madam, a tento zůstal ještě v autě!" A už znovu běžím na parkoviště, jenže mezitím se rozpršelo. Manželka za mnou volá na schodišti: "Nezapomněl sis zase vzít klíče od auta, deštník je taky v kufru!" Stojím ve vchodu hotelu, vidím tu mokrou spoušť a říkám si: "Tak teď si připadám opravdu jako blbec..."

Nocleh v Chateauneuf du Pape

Je tomu snad více než třicet let, kdy jsme si manželkou vyjeli na francouzskou Riviéru. Při této cestě na jih jsme se nemohli nezastavit v malebném, ale svým vínem velice proslaveném, malém městečku Chateauneuf du Pape asi šestnáct km před slavným Avignonem.
Dorazili jsme tam až k večeru, takže první naší starostí bylo sehnat si tady nocleh. Jak si  tak projíždíme tím městem, vidíme najednou na jednom postarším baráku malou cedulku »Zimmer frei«. Říkám ženě: „To je to pravé! Na co platit drahý hotel, tady v soukromí to bude za facku a navíc když to píšou německy, tak se s nimi snadno domluvíme a nemusíme někde blekotat a koktat naší neohrabanou česko-francouzskou hatmatilkou!“

Moje dedukce nebyla nejlepší, nocleh stál skoro stejně jako v hotelu a domluvit se s nimi bylo stejně možné jen francouzsky. Čili v našem případě rukama a nohama, ale přesto jsme tam zůstali, už se nám prostě nechtělo něco jiného hledat. Paní i pán byli velice milí a i když si každý z nás mluvil jinou řečí, nakonec jsme se dohodli. Paní nám ukázala docela útulný pokojíček v prvním patře, oni sami bydleli v přízemí a já jsem se začal zajímat o to, kde mohu zaparkovat auto, protože před domem na ulici, která byla velice úzká, bych ho nechtěl nechat stát.
Paní kývala hlavou, že mi rozumí a naznačovala, že mi ukáže kam mohu auto postavit, abych šel za ní. Zděsil jsem se však, když mě vedla k dřevěným schodům vedoucím na půdu do druhého patra. Napadlo mne, že mi přece jen nerozuměla a když jsme vylezli na půdu, začal jsem novou vysvětlovací akci, že se mi jedné o auto!
Ona se však nenechala deprimovat a stále přitakávala: „Oui, oui, monsieur, óto!“
Začal jsem pěnit nabroušenou němčinou: „Donnerwetter, jak dostanu auto po dřevěných schodech na půdu do druhého patra?“ A paní došla klidně na druhý konec půdy a otevřela obrovská vrata a zvolala: „Voila, monsieur!“
A já koukal jak jeřábek, za vraty byla v této výšce opět ulice! Pochopil jsem, že tento dům je postaven do svahu tak, že přízemí i půda ústí do téže serpentinovitě se vinoucí silnice. To byl pro nás zážitek, který překonal i to lahodné, červené víno, které jsme pak pili k večeři!

 Druhý den jsme si vyšli podívat se trochu po krajině a tak, jak jsme zvyklí z Česka i z Německa, jsou vinice vždycky na šikmých stráních obrácených ke slunci - tady najednou jsou vinice na holé rovině! No, pochopitelně,  jak by ne, tady je slunce všude a vždycky dost!
A tak bych chtěl zakončit toto povídání jednou větou pana Horníčka, který tenkrát za komoušů, kdy obyčejný lid nesměl cestovat, dál než dohlédl, vtipně napsal o tomto městečku oslavný článek, zakončený tímto ironickým zvoláním: "Radím proto všem, kdykoliv pojedete na Riviéru, určitě se zastavte zde v Chateauneuf du Pape!"
A přesně to jsme, pane Horníčku, učinili i my a děkujeme Vám za radu...

http://www.youtube.com/watch?v=ya8EZ5092RU

Tři malíři: IMP. EXP. SOC.

Mám rád Werichovy forbíny, ať už jsou to ty s Voskovcem nebo s Horníčkem. A tak mě dnes, nevím co popadlo, že tu jednu krátkou ilustruji, čímž zároveň seznámím případné čtenáře s podstatou takzvaných směrů malířských, uměleckých a to dle
Werichologie...

Například včera mne znovu, už asi tak po desáté, rozesmála známá Werichova přednáška o malířství, jako takovém...

 W. Začal zcela nečekaně tím, že byl v minulém životě mouchou: „Ale já nebyl taková ta moucha venku, co sedá na všecko, já byl taková ta černá, kuchyňská, apetitlich, čistotná a navíc kulturně zapojená moucha! Vlastně mouch, já byl vždycky samec. Já dělal nejraději na obrazech jako impresionista - pár vhodně volenejch puntíků a z mocnáře byla selka. 

Horníček, který zde dělal pouze nahrávače, se ho zeptal: "A co to je impresionista?"
W: "Impresionismus je směr malířský umělecký, a jak je známo, po něm přišel takzvaný expresionismus, a dneska tedy socialistický realismus. To všechno a ještě další -ismy, jsou malířské umělecké směry.

H: "Nojo, jenže já se v tom zas až tak moc dobře nevyznám..."

W: "Ale to je přece docela jednoduchá technická věc, podívejte se, pane, takovej impresionista, ten se nechá ovlivnit prostředím a maluje, tak jak to vidí,  jako tady třeba Claude Monet z roku 1874 »Soleil levant«, tedy Východ slunce." 

H: "Aha, Monet, nebo Manet, to je neuvěřitelné, znám je oba dobře, ale já si je furt pletu..."

W: "A teďka dávejte moc dobrej pozor, von totiž expresionista, si maluje tak, jak to sám cítí, jako tady ten ženský akt, od Mirka Tomse z roku 2014, »Krásná dívka na kostkované dece, která přemýšlí, že nemá co na sebe, éé- tedy kromě těch perel. Nehledě na to, že nejsou ani trochu pravé..."

H: "Nojó, teď je mi to teprve všechno krásně jasný, pane, takže, impresionista ten maluje prostě tak, jak to vidí, zatímco expresionista maluje tak, jak to cítí. Teď ovšem jsem ale moc zvědav, jakpak asi maluje socialistický realista?"

W: "Ten přece maluje tak, jak to slyší! Já znám jednoho, ten je hluchej jak tetřev a ten maluje přesně tak, jak to čte! Tedy jen v určitejch novinách. 
Takhle si to příkladně přečetla v Rudým Právu soudružka Alena Čermáková v roce 1950 a pojmenovala svou malbu hrdě,
socialisticky: »Den horníků« !"

H: "A , že vodbočuju, byl jste tenkrát ještě něco jinýho, kromě té noblesní mouchy, coby impresionista?"

W: "Jéje, já byl věcí, pane, já byl patník, dlouho, pak jsem byl pes abych se pomstil, nebo když jsem byl svišť, tak už tenkrát jsme měli Noru, ještě dávno před Ibsenem a zajímavé, já byla taky kráva, pane, a k smrti mě chtěl udojit zlej kulak!"

H: "Neříkejte, to je teda něco strašnýho! A udojil vás?"

W: "Ne, ne, já jsem ho totiž převezla! Já s posledním litrem ve vemeni jsem přeběhla k jézédé!  A to mě zachránilo!"
***

A já nakonec, po vzoru našeho pana prezidenta připojuji jednu židovskou "ANEGNOTU":  Povídá paní Kohnová svému muži: Ty, Kohne, ta naše Mici už je dospělá a říkala mi, že když se večer ve svým pokojíku svlíká tak, že z protějšího baráku na ní kouká nějakej chlap, nejspíš to bude ten Raubiček. Tak sem si myslela, že bysme měli tý holce koupit do jejího vokna ňákou neprůhlednou záclonu."

"Sára, ty ses asi zbláznila, víš kolik taková záclona stojí peněz? To uděláme jináč. Vyměníte si s Mici pokoje a uvidíš, že ty záclony si pořídí Raubiček!"

A protože miluji déšť, tak přidám píseň: "September in the rain":

http://youtu.be/PLqODPIkWo4

Casino a 2 Němky: Minus i Plus

Zařval jsem nahlas a vztekle známé vulgární slůvko, když jsem omylem zabouchl kufr od auta a klíče byly uvnitř. To se stalo jistě už mnoha lidem, ale mně se to stalo v situaci, která byla pro mne na první pohled naprosto neřešitelná. Musím to popsat od začátku:

Byl jsem na léčení v německých lázních Lippstadt a protože o víkendu zde byla nuda nudoucí, rozhodl jsem se vyjet si hned po snídani do lázní Oeynhausen, kde je prý krásné kasino s ruletou. Bylo to sice 80 km daleko, ale to mne neodradilo. Vyjel jsem hned po snídani v deset hodin a dostal na cestu výletní balíček s jídlem jako náhradu za oběd. Věděl jsem, že musím být zpět nejpozději do deseti hodin večer, pak se lázeňská budova zamkne a pacient může přenocovat kde chce na vlastní útraty, ale mimo to se dostane do konfliktu s ošetřujícím lékařem. Pokud by se takový přestupek opakoval, může to vést až k vyloučení pacienta z léčení a jako postih, by bylo uhrazení naběhlých výdajů nemocenské pojišťovně. 

Nejdříve vše probíhalo hladce, bylo krásné slunné září, takové babí léto a lázně Bad Oeynhausen se mi hned na první pohled zalíbily. V lázeňském parku za městem stálo výstavné kasino a před ním šuměla kašna s fontánou.  Na začátku jsem měl v ruletě dosti štěstí, dokonce jsem už vyhrával 500 marek, jenže pak došlo ke zvratu, všechno jsem zase prohrál a k tomu ještě další dvě stovky. Vyšel jsem z kasina dost rozladěn a hladový jako herec. Došel jsem k autu na parkoviště, abych se aspoň posilnil tím, co jsem dostal na celodení výlet od mého sanatoria...

Odemkl jsem kufr, kde ležérně ležel cestovní balíček s potravinami a pustil se ihned do jídla. Byly to dvě housky se šunkou, se sýrem a zeleným salátem. Byl jsem ještě zpocený a tak jsem si sundal sako i kravatu, hodil to do kufru a šel si sednout za volant. Jenže auto bylo ještě zamčené a sako, ve kterém byly klíče od auta, bylo v kufru a ten jsem právě chytře  přibouchl! 

Zatmělo se mi před očima: „Co teď? Co mám dělat? Do auta se nedostanu. Peníze i doklady mám v saku a to je v kufru. Slunce začíná zapadat a já tu stojím jen v košili a kalhotách, 80 km od mé léčebny, navíc je neděle a všude je zavřeno...“ 

Začal jsem si lámat hlavu, co si mám počít a napadalo mě vrátit se do kasina a poprosit je o půjčku pár drobných a zatelefonovat nějakému zámečníkovi, aby mi otevřel auto. Nic lepšího jsem na svoji kebuli nevymyslel. Ve vestibulu seděla jakási portýrka, bábo-chlap, typ, kterému říkám „Němka když se nepovede“ a já v zoufalství se na ni obrátil o půjčku drobných na telefon. To byla ode mne blbost odsouzená k zániku, bába se zatvářila nepřístupně a řekla: „Víte kolik lidí, co zde prohrají, si chce půjčit peníze? My nejsme banka, my nejsme kasa, ale kasino!...“

Vystřelil jsem odtamtud jako zajíček ze své jamky a rozhodl se, že doklušu do středu města na nádraží. "Jsou to sice dva kilometry, ale aspoň se trochu zahřeju", snažil jsem se nějak uklidnit, aniž bych věděl, co si počnu na tom nádraží?

Na nádraží byl takzvaně „chcíplej pes“, žádní lidé, všechno zavřeno, pouze malá budka s novinami, a v ní velice hezká slečna, "Němka když se povede". 

Požádal jsem ji vroucně, jestli bych si mohl od ní zatelefonovat, ale že sice nemám u sebe žádné peníze, zabouchl jsem si klíče v autě. Podívala se na mne mile, posoudila můj akcent cizince a řekla: „Jestliže to ovšem není mezistátní hovor, tak ano.“ Uviděl jsem tam ležet telefonní seznam, tak jsem si ho též s dovolením vypůjčil: „Slečno, prosím, nevíte na koho bych se tu měl obrátit, jestli na policii nebo na nějakého zámečníka?“ 

„Nejlepší bude zavolat tzv. Schlüsseldienst (zámečnické služby)“, řekla mi mile. "Ano, správně, šlysldýnst!" zvolal jsem a ťukal si na čelo... Dovolal jsem se teprve na třetí číslo a tam mě ten dobrý muž upozornil, že je nedělní tarif, tedy výjezd za minimálně 100 marek. Souhlasil bych býval se vším, jen proboha ať pro mne přijede, že čekám na zdejším nádraží. Byl tam za pět minut a pak mě vzal sebou ke kasinu. Poděkoval jsem ještě slečně v kiosku, bez níž bych byl snad úplně ztracen, načež jsem navigoval pana zámečníka k mému autu na parkovišti. Tam mi, dřív než se pustil do díla, řekl: „Můžete mi ukázat váš technický průkaz, abych třeba neotevřel cizí auto a pak neměl eventuální potíže s policií?“ 

„Prosím vás, já mám všechno v kufru, u sebe teď nemám nic, ale jakmile to otevřete, slibuji a přísahám, že vám všechny doklady ukážu a vše zaplatím!“ 

„Dobrá,“ řekl ten muž, „otočte se prosím, abyste neviděl můj trik“, udělal cvak-cvak, a že to byl profík bylo auto ihned otevřeno! Fuj, to jsem si oddychl, dal jsem mu dvě stovky a byl šťasten jak blecha. Za blbost, jak známo, se musí platit...!

 Už to vím: Potřebuji někoho, aby na mne dohlížel...

 (Someone to watch over me)...
http://www.youtube.com/watch?v=6Z3QgE2p2rs

Ale příběh pokračuje:  "Koupil jsem  své  ženě  blůzičku"

Zloděj, zvláštní odrůda lidská

Na zloděje se většinou sprostě nadává. Mnou taky cloumal vztek, když mi jrdnou před Vánocemi zloděj vybral 3000 Kč z peněženky a tuto mi zase nepozorovaně vsunul do kapsy. Neuvědomil jsem si, že to byl vlastně dobrák, který mi neukradl platební kartu, ani další doklady, ale vypůjčil si pouze peníze na věky, za které třeba koupil dárky pod stromeček svých dětiček. Lidé ovšem, na úkor svého vlastního zdraví, inklinují spíše k vysvětlení, že to byl padouch, který to stejně prochlastá, nebo to prodívčí se šlapkami a možná, že ve většině případů mají pravdu, ale zajisté to neplatí úplně vždycky. Mysleme si raději pozitině, ten člověk ty peníze třeba potřeboval více než já... Ovšem v jiném případě se mi stalo,  že mě má známá prosila, abych jí půjčil asi 16 tisíc, že se dostala do dluhové pasti, a že očekává honoráře, které se však nějak pozdržely a teď si neví rady a je jí to trapné. Samozřejmě, že jsem rád půjčil a vůbec mě nenapadlo, že to je lež. Je pravdou, že víc než ty peníze mě mrzí, že jsem tím ztratil důvěru v solidnost, takzvaně dobrých přátel. V západním Německu, kde jsem žil 27 let, se mi podobný případ nikdy nestal. A já jsem pochopil ten bonmot Jana Wericha, že Češi jsou nenechavým národem a krádež považují často za určitou chytrost, pod heslem  »Co je doma, to se počítá«...

Když jsem si přečetl jednu episodu z knížky od rakouské spisovatelky Joe Lederer, o tom co se jí přihodilo v Londýně, vstoupily mi slzy do očí. Pokusím se to v kostce přeložit do češtiny:

Jsou dny, kdy se vám zdá, že se všechno spiklo proti vám. Lidé jsou k sobě velmi často necitliví, dopis na který čekáte nepřichází jenom proto, že dotyčný šel raději do kina než by napsal pár řádek, knížka, kterou jste zapomněli v restauraci zůstane ztracená, protože následující host ji sice našel, ale strčil si ji do kapsy. Prodavačka je na vás protivná, protože má právě špatnou náladu, kasírka vás obere o drobný peníz, když si všimne, že ji nekontrolujete...

To, co chci popisovat se mi stalo v poválečném Londýně. V jednom obchodním domě byl výprodej, se spoustou lidí, tlačících se mezi regály a zde mi byla ukradena kabelka. Měla jsem ji na koženém řemínku přes rameno, takže zloději stačilo pouze přeříznout řemínek. Neměla jsem v ní nic až tak moc cenného, jenom nějaké libry, osobní průkaz, rtěnku, nylonky a podobné maličkosti. Jedna věc ovšem byla pro mne osobně velice cenná a to byla fotografie a dopis od velitele bojové letky, který mi tehdy oznámil, že pilot Bernard Berger, můj snoubenec, byl sestřelen. Fotka i dopis byly již dost pomačkané, protože jsem je nosila všude stále sebou. Hlavně ta zažloutlá fotka byla pro mne nenahraditelná. 

O dva dny později jsem dostala obálku obsahující dopis velitele i fotku Bernarda a malý papírek se vzkazem napsaným hůlkovým písmem: „Omlouvám se, je mi líto, můj bratr byl také pilotem...“ Už nikdy jsem se nedozvěděla, kdo mi kabelku ukradl, jestli muž nebo žena, jestli to byl profesionální zloděj, nebo chudák, který zoufale potřeboval peníze, jisté je, že ten člověk se chvěl strachy o něčí život tak jako já.

Protože si tento neznámý moji kabelku i ostatní věci ponechal, je skutečností, že to byl zloděj, ale na druhou stranu to byl citlivý člověk, který mi dobrovolně vrátil, to co bylo pro mne nejcennější – fotografii Bernarda...

***

A já k tomu dodávám, že uvažuji tak, jako paní Joe Ledererová, chtě-nechtě jsem také rád, že mi byla ukradena „jenom“ peněžní hotovost...

Jak se vyvolávalo

Musím vám hned na začátku vysvětlit, že se nejedná o žádné fotografování nebo o májové průvody, ale o školní výuku na reálném gymnáziu, v padesátých letech. Z nepochopitelných důvodů se učiteli na gymnáziu říkalo „pane profesore“, přestože vlastně profesorem nebyl a žákům už od 11 let se vykalo i když to hlavně u chlapců menšího vzrůstu, vypadalo směšně.

Při vyučování se muselo klidně sedět a tiše poslouchat, na dotaz profesora se mělo hlásit, kdo to ví, což jsem já zásadně nedělal, buď jsem nevěděl o co se jedná, nebo když jsem to věděl, tak bych si připadal jako šprt neboli šplhoun. Horší bylo zkoušení a přímo děsivé bylo vyvolávání na stupínek k tabuli, kde byl člověk bez nápovědy prakticky ztracen.

Jednotliví profesoři a profesorky měli každý svůj ustálený rituál vyvolávání žáků k tabuli. Profesor bez fantazie, otevřel svůj notes a začal vyvolávat podle abecedy, což jsem měl rád, protože to začalo u Ambrože, Baborovského, Čejky, zatímco já, třetí od konce abecedy, jsem se mohl klidně válet, věda, že se na mne dnes nedostane.

Horší to bylo s profesorkou deskriptivy, zvanou Andula, ta nás napínala tím, že se vždy rozmýšlela, jestli má tentokrát začít od A nebo od Z, a to jsem vždycky trnul.

Nejzáludnější byl profesor chemie Brandejs, zvaný pinakoid, ten to bral vždycky na přeskáčku. To se nedalo odhadnout, člověk se potil celou hodinu a neměl nervy ani na to si opsat pod lavicí od kámoše domácí cvičení z matiky.

Profesorka dějepisu Iva Soudková, zvaná Omega, dle tvaru poprsí, si potrpěla na absolutní spravedlnost a k tomu účelu sloužil její rituál, zvaný: „Nechejme to na náhodě nejspravedlivější...“
Pomalu zasunula připravenou celuloidovou záložku do svého notesu, kde každý list nesl jméno jednoho žáka. Potom notes pomalu otevřela a přečetla ortel:
„K tabuli teď půjde, následovala vteřínka napjatéhp očekávání –  Marek!“
Celá třída odpověděla sborově: „Kterej?“

Ona se podívala znovu do notesu: „Marek Josef!“

Třída opět ve sboru: „Chybí!“

Ona znovu zalovila v notesu: „Tak ten druhej, Marek Milan!“

A třída na to opět sborově: „Chybí!“

A tak se získávaly cenné minuty a vteřiny, jenom Nacházel sedící vedle mne se naštval a syknul zlostně: „Teď jsem v prdeli, jsem hned za Markama!“ a taky, že se vzápětí ozvala Omega se svým miloučkým úsměvem: „Ale Nacházeli, vy se tady, doufám, nacházíte!“

Jednou musela u nás Omega zaskakovat za nemocnou matikářku a protože něměla o matematice ani šajna, vymyslela si, zaměstnat třídu tak, že postupně každého vyvolá a ten bude muset u tabule zazpívat nějakou píseň dle vlastního výběru. Byla to celkem otrava poslouchat ty naše pubertálně mutující hlasy, až skvělý Nacházel překvapil všechny. Postavil se do pozoru, uklonil se hlavou a řekl: "R.A.Dvorský, Škola lásky: Ve škole - mně ach běda, nudila každá věda, díval jsem se raděj ku hvězdám. Dějiny, to je marný, byly mi suchopárný, ze všeho jen Kleopatru znám..."

"Dost!", přerušila ho dějepisářka Omega, "to je nějaká odrhovačka! Něco jiného!"

"Paní profesorko, já bych tedy zazpíval druhou sloku ta je lepší." Načež pokračoval:

"Děvčata, hola, hola, tady je lásky škola, naučí vás jak se líbat má!"

"Nacházeli!", vypěnila Omega, "okamžitě si jděte sednout, toto já zapíši do třídní knihy!"

U Omegy jsem měl celých šest let stále a jenom čtyřky, byl jsem prostě zavedeným čtyřkařem a když jsem kvůli mé matce si chtěl tu čtyřku zlepšit a šprtal se a hlásil se a vlastně všechno věděl, pochválila mne slovy: "Ano, Toms, správně, lepšíte se! Píši čtyřku, namísto dosavadní  čtyři-minus." 

Zachránilo mě to, že poslední rok před maturitou přišel místo ní pan profesor PUNŤA.

Ovšem nejnevypočitatelnějším byl profesor angličtiny jménem Smetana, zvaný Smeták, Portviš, Porťák, Ten se hned v první hodině angličtiny proslavil tím, že celou dobu něco blábolil o jakémsi "glottal-stopu", nikdo ve třídě netušil o co jde a když se jeden žáček přihlásil a chtěl bližší vysvětlení, odpověděl mu Porťák touto slavnou větou: "Glottal-stop se vyznačuje tím, že v angličtině vůbec není!" Později jsem si sám někde zjistil, že však v češtině ten glottal-stop je.  Příklad: Někdo se třeba jmenuje Doucha, ale vata se dává do ucha. (V prvním případě g-s není, v druhém případě je.)

Porťák obvykle vyvolával k tabuli, jakoby za trest, i když člověk nic neprovedl. Uvedu pro názornost dva příklady, co se mi staly. Jednou mi spadla na hlavu omítka, což byl tenkrát jistý kolorit doby, omítka padala v Praze skoro v každé ulici. Utrpěl jsem krvácející ránu na temeni hlavy, byl jsem ihned záchrankou odvezen do nemocnice, naštěstí pro mne lebka to vydržela, rána byla sešita a já musel zůstal týden v domácím léčení. 

Když jsem přišel opět do školy, ještě se zaflastrovanou hlavou, byla hned první hodinu angličtina, a já se omlouval profesoru Porťákovi, že nejsem připraven na dnešní hodinu z důvodu úrazu. Ten se na mne zle podíval a spustil svým astmatickým hlasem: „Chlapíku, pro pána, to s tebou uděláme krátký proces! Pojď k tabuli, pojď k tabuli a přelož mi: V Portugalsku Portugalci mluví portugalsky!“ Samozřejmě, že jsem to nějak popsul a dostal pětku.

Jindy jsem se ho jen slušně zeptal, jestli si smím odskočit na záchod. „Chlapíku koulovatý, tady mám v notesu: Toms. Patnáctého cvakal klikou, osmadvacátého spadl ze židličky a teď chceš jít na záchod? Nikam nepůjdeš! A přelož mi - přelož mi: “Matce spadl do výlevky šicí stroj.“ Což byla pochopitelně zase pětka.

A tak nás ten dobrý Porťák naučil jen samé zhůvěřilosti, jako od Shakespeara: „Rozpoltila jsi mé srdce ve dví“ nebo třeba Otčenáš ve staroangličtině: "Ouer Father which art in heaven..", ale faktem je, že když jsem potom prvně přijel do Anglie, nedovedl jsem si koupit ani párek v rohlíku...
https://youtu.be/guBodVi09T8