Gustav, Adam a Petr, tři kamarádi již od školních lavic, si udrželi přátelský vztah až do dnes, i když od maturity se jejich životní dráhy rozcházely. Adam vystudoval medicínu, Petr se rozhodl pro výhodnou kuchařinu a muzikální typ Gusta se vrhl na všechno, nač se dalo hrát, nejraději měl saxofon. Dnes již čtyřicetiletí ženáči se sešli, tak jako každý čtvrtý čtvrtek, na "pánské jízdě" v útulné hospodě pana Fořta »U Barvínků«, aby projednali Gustův tajný plán na týdenní pánskou jízdu do hor. Tajné na tom bylo to, že chtěli nějak zařídit, aby v sousedním pokoji, jakoby náhodou, bydlely tři mladé, krásné lyžařky. To se ovšem nesměly dozvědět jejich manželky, aby si třeba neprávem nemyslely bůhví co. Všichni tři uměli jakž-takž lyžovat, jejich výkony nebyly nijak strhující, v mariáši byli lepší, ale shodovali se v tom, že na horách je krásně a s lyžováním, že se to nemusí vůbec přehánět. Trocha flirtu nezaškodí...
Prvním bodem schůze bylo rozdělení funkcí a úkolů pro celou dobu pobytu tak, aby všechno klapalo perfektně a bez handrkování. Adam, zvaný Athos byl nejmenovaným bossem této trojice a jako majitel malého mikrobusu, byl pasován na ministra dopravy a ubytování. Zároveň byl, coby lékař, felčarem první pomoci. Petr, alias Porthos, jako výborný kuchař a fajnšmekr, vyfasoval tedy titul ministra výživy, zásobování, stravování a vyměšování. Gustav, čili Aramis, byl jmenován ministrem kultury a společenské zábavy, to jest vína, žen a zpěvu. Jeho nástupním úkolem do funkce bylo zajistit tři lyžařky, které by měly zájem ubytovat se v témže hotelu, kde údajně vybyl jeden rezervovaný pokoj. Dostal na to měsíc času, a vzhledem k tomu, že bude hrát na různých předvánočních večírcích a tancovačkách, mělo se zato, že to Gusta zvládne bez problémů.
Do příštího srazu mělo být už všecko prakticky zajištěno. Adamovi se podařilo zamluvit dva třílůžkové pokoje vedle sebe od pondělí 2. ledna v penzionu "Simona" v Rokytnici. Petr již nakoupil patřičný proviant, jako slivovici a víno. Jediný Gusta zatím nesplnil očekávání stran lyžařek, ale naopak přivedl na sraz svého kolegu kytaristu Tonyho, který by se rád s nimi svezl a nocleh, že si už zařídí sám. Ty tři ženy prý Gusta nemohl, z důvodu utajení, přivést sebou, ale prý má už celou plejádu vážných zájemkyň. Adam se rozchechtal: „Takže jsme čtyři chlapi, nojo, vlastně tři mušketýři byli taky čtyři, vítej mezi nás d’Artagnane!“
„Já jsem spíše d’Antonín, ale nechci se vnucovat, to byl čistě jenom nesmělý dotaz. Chápu, že jste čekali tři sexbomby a tak vás nemůže nadchnout nějakej Tonda navíc.“ Po počátečním trochu rozpačitém přivítání nového známého se ale brzy spřátelili, zvláště pak když Tony objednával jednu rundu za druhou.
Na Nový rok, se konala takzvaná generálka, kdy mělo už být všechno stoprocentně jasné. Jako poslední ze čtyřlístku pánských cestovatelů se dostavil do hospody Gusta, který ihned ode dveří vykřikoval: „Pánové, je to v suchu!“ Potom jim sdělil, že tři krásné ženy přijedou za nimi, ale o den později, kvůli jakési nutné rodinné záležitosti. Aby uklidnil bouři nevole, řekl: „Pánové, jsou to nádherné ženy, cirka pětadvacítky G-D-E. To jest: Gé jako Gáby je něžná blondýnka s očima pomněnkovýma, Dé jako Dana je vysoká plnoštíhlá hnědovláska s mahagonovým přelivem, typická vášnivka a dále É jako Eva, ale tu si ovšem zamlouvám pro sebe.
„G-D-E, to začíná jako »Gde domov můj.« Na první, tedy slepý pohled, akceptuju Danu“, řekl Petr.
„Pozor, když už tedy pomíjíme ducha, řekni aspoň jak vypadají po stránce anatomické, mám na mysli hlavně tu blondýnku Gáby“, sondoval Adam.
„Nó, prostě pánové ideál, míry 90-60-90“, vyřkl odborný posudek Gusta a doplnil ho svislým vlnitým pohybem obou rukou.
„Mám dojem, že je tu řeč o kytaře“, poznamenal suše kytarista Tony.
„Ale co Eva?“, ozval se Petr, „vo tý ses zmínil jenom jako vo svým privátním inventáři.“
„Má nádherně modelovaný nohy, a na to já letím“, přiznal Gusta.
Tony, kterého se tato dražba iluzí, tak jako tak, netýkala, se nečekaně zeptal: „Ale pánové, promiňte, nikoho z vás nezajímá, jaké mají ty ženy ruce?“
„Jak to ruce, docela normálně dvě, proč tě to zajímá?“ žasl Gusta. Adam zvedl obočí a Petr zakroutil hlavou: „Co je to za blbost?“
„Možná, že si o mně pomyslíte, že jsem cvok, ale já hodnotím ženy podle rukou. Když tak říkajíc žena "nemá ruce", tak mě vůbec, vůbec, nezajímá, zato však když je má krásné hebké se štíhlými prsty a s nehýtky ve tvaru perleťových či purpurových mušliček, jsem ztracen a musím ji dobývat,“ rozohnil se Tony.
„Tak to si teda budeme přát, aby ty ženy měly ruce ukoptěný, asi jako na bramborový brigádě, jinak nám je Tony všechny přebalí“, Petr se rozesmál svému vlastnímu fóru.
„Nemějte strach, já vím, že jsem lichý a jsem s tím srozuměn, vaše víly mne nezajímají. Nejsem ženáč jako vy a asi právě proto si na hory jezdím doopravdy jen a jenom zalyžovat."
Příští den cestou do hor pověřili tři mušketýři Tonyho-d’Artagnana, který byl povoláním strojní inženýr, odpovídající funkcí ministra technického rozvoje. To zahrnovalo odstraňování všech možných poruch na lyžích, autě, hotelovém inventáři a vůbec opravy všeho druhu, jako Ferda Mravenec. Jejich příjezd do pocukrované Rokytnice byl opravdu romantický. Horší to už bylo s ubytováním. Zjistili, že oba třílůžkové pokoje jsou vlastně původně dvoulůžkové s přistýlkou v podobě jakéhosi kanape. Tím tedy odpadla možnost další přistýlky pro Tonyho. Tu první noc může sice spát v prázdném vedlejším pokoji, aspoň to tam trochu zahřeje, ale zítra, až přijedou ty tři ženy, si bude muset rychle něco sehnat.
Ten večer je však čekalo jedno nemilé překvapení. Když usedli po večeři k partičce mariáše ve čtyřech, zavolali z recepce Gustu k telefonu. „To budou ty kočky“, zubil se Gusta, leč jeho obličej se při návratu značně protáhl: „To je malér, ty dvě ségry nepřijedou, jejich babička zemřela na nějakou slintavku. Eva jede sama vlakem, máme na ni čekat na nádraží v pravé poledne, jako v tom filmu s Gary Cooperem High Noon.“
„Bingo“, ozval se Petr, „a ty’s to tušil, že jsou nejistý, proto sis zamluvil tu Evu. Sežeru svý boty, že ta mrtvá babička s tou slintavkou je jen tvoje slabomyslná vejmluva!“
„To není tak docela“, bránil se Gusta, „něco se stalo a já nevím co, prostě, odřekly to, ale nechtěl jsem vás naštvat a zklamat. Za to přece já vůbec nemůžu!“
„Jakýpak zklamání, jsme čtyři a pokoje jsou jen pro tři, čili jeden z nás musí spát vedle u Evy, a kdo to bude, nechť rozhodnou karty!“ pronesl verdikt boss Adam.
Petr souhlasil okamžitě, ale Gusta protestoval: „Z hlediska vyššího principu mravního s tímto řešením nesouhlasím, nejsem ochoten hrát mariáš o dámu. Evu jsem pozval já, už si s ní dokonce tykám, a to je pochopitelně rozhodující!“
„Pánové, on má pravdu“, zažehnával hrozící spor rozvážným hlasem Tony, „pokud bude dáma souhlasit - ať spí u ní v pokoji on, buďme gentlemany a přejme mu to. Bude-li si ovšem dáma přát být sama, což je při jeho zchátralém vzhledu pravděpodobnější, najdu si prostě nějaký nocleh v okolí a vy tři tu zůstanete v předpokoji, coby její bodygardi.“
„Dobrá, souhlas, tak už pojďte hrát“, bručeli Adam s Petrem.
Druhý den v poledne stáli všichni čtyři mušketýři čerstvě oholeni a s umytýma ušima na nádraží, aby uvítali Evu. A skutečně z vlaku vystoupila v plné své kráse nápadná bruneta v tmavě-růžovém anoraku s ruksakem a lyžemi přes rameno. „To je ona“, zvolal Gusta a dívka se usmála, stáhla si rukavici, aby jim podala svou pěstěnou ruku s perfektně nalakovanými nehty v barvě lyžařského úboru. Gusta, který si tajně přál, aby Eva měla nemožně okousané nehty, čímž by odpadl jeden z jeho soků Tony, pro sebe zaklel: „Jsem v pytli - Eva má ruce!"
Tony sykl Gustovi: „Neboj, jdu bydlet jinam, máš volný pole!"
Ten opáčil: „Naopak musíš zůstat, aby neodpadl náš problém čtvrtého muže na pokoji!"
Hned po obědě v nádražní restauraci se vydali do jejich penzionu. Gusta se stále jen točil okolo Evy, nesl ji lyže a sršel humorem. Když ukázali Evě pokoje a došlo na problém kdo bude kde spát, Eva se zeptala: „To neumíte nikdo počítat do sedmi, nebo jak byste to byli vyřešili, kdybychom přijely všechny tři, tak se to přece plánovalo. A čí jsou tady ty věci?“
„Moje“, řekl Tony, „ten čtvrtý navíc jsem já, připojil jsem se až dodatečně, takže je teď na mně, abych si našel něco jiného...“ Gusta mu skočil do řeči: „Jenže celá Rokytnice je děsně přeplněná, takže jsme si mysleli, že bych mohl já, nebo někdo, spát zde, když tu máš tři postele, aby chudák Tony měl kde bejt.“
Eva rezolutně potřásla hlavou: „Ne, to nechci, nejsem netykavka, ale nebudu s cizím chlapem v jednom pokoji. Najdu si tedy něco sama.“
„To vůbec nepřichází v úvahu“, zvolal Tony, „nechám si tady zatím ty věci a jdu se zeptat po okolí.“ Než mohl někdo něco říci, vyběhl ven ze dveří a zmizel.
Když Petr uvařil kávu, pozvali Evu k sobě a vysvětlili jí jednotlivé funkce a úkoly čtyř ministrů. Eva se zeptala co by měla převzít ona, aby se mohla počítat do party, a protože si s Gustou již tykala, navrhla tykání i Adamovi a Petrovi.
„Podívej, Evo, všechny funkce jsou rozděleny, takže ty máš jediný úkol: být krásnou ozdobou naší trojice“, řekl vzletně Adam.
Po kávě zasedli tři mušketýři k mariáši, zatímco Eva si šla, ještě než se setmí, trochu zajezdit na cvičnou louku. Mírně rozladěná si pomyslela, že s tím Tonym by si patrně rozuměla líp nežli s těmi mušketýrskými karbaníky.
Už se začínalo šeřit, když Eva spatřila vracejícího se Tonyho. Zabrzdila prudce před ním až sníh odletoval: „Ahoj Tony! Tak co, dostal jsi nějaký nocleh? Jestli ne - tak bys moh’...“
„Jak to, my si tykáme?“, přerušil ji ironicky Tony.
„Promiňte, spletla jsem se, s vašimi kamarády jsme se už dohodli na tykání“, Eviny chladem ruměné tváře ještě více zrudly.
„Nocleh jsem sehnal, ale jen pro dnešní noc, takže zítra se přesunu do Harrachova, tam je mi to sympatičtější, a vím kde bude určitě volno“, řekl Tony, popojížděje k jejich penzionu.
„Vaše věci máte u mně ve skříni“, volala za ním. Tony si pak sbalil věci, rozloučil se třemi mušketýry a spěšně zmizel.
Při večeři toho nikdo z nich moc nenamluvil, zábava nějak vázla. Na stole ležel balíček karet a Eva se jimi zamyšleně prohrabovala. Gusta si všiml jejích rukou s těma mušličkama, jak to říkal Tony. "Pánové, zde vidíte ty krásné ruce o kterých mluvil Tony. Eva nevydržela se tvářit jakoby nic a promluvila vážným hlasem: „Pánové, chtěla bych si mezi námi ujasnit několik věcí. Za prvé nevím, co jste si všechno o mně povídali než jsem přijela, ale chci vědět, jestli jsem podle vás vina tím, že se Tony odstěhoval. A dále, já se chci se finančně podílet na všech výdajích za ubytování a stravu, berte mě proboha jako vaši starou známou kamarádku!"
"To je správný, Evo, já vůči tobě nemám nic, naopak jsem rád, že tu jsi s námi.“ řekl Adam důrazně.
„Já taky ne, to si takhle nevysvětluj," mínili Petr i Gusta, "my tě máme všichni rádi!"
„A jak byste si to tedy představovali, že mám spát s naprosto cizím mužem v manželské posteli? Vždyť byste mne za to sami nakonec kritizovali. A stejně, Tony už je bůhví kde, což mne právě tak mrzí jako vás, ale už se prostě nedá nic dělat.“
"Nojo, máš pravdu Evo, chlap uvažuje jinak než žena, ale myslím, že je dobře, že jsme si to takhle vysvětlili a tím je doufám mezi námi vše O.K! No, a Tony řekl, že zbožňuje krásné ženské ruce s nehýtkama jako mušličky a to ještě ani neviděl tvoje ručičky. " A všichni se rozřehtali.
Druhý den ráno, při snídani, se zeptala Eva s trochou ironie, zda pánové hodlají opět celý den hrát mariáš, nebo půjdou také trochu na vzduch. „Máme naplánováno udělat celodenní túru někam, kde není moc stoupání, než se trochu rozjezdíme“, vysvětloval Adam.
„To já se půjdu rozjezdit na sjezdovku do Harrachova“, řekla Eva.
„Co? To jsi tak dobrá, ty se nebojíš na sjezdovku?“, žasl Petr.
„Vždyť lyžuji už od sedmi let, takže se na tom trochu udržím.“
„No jo, to by s tebou moh’ jezdit akorát Tony, to je taky takovej šílenec“, řekl uznale Gusta, který se znal s Tonym už léta.
Po snídani se Eva bleskurychle vypravila a zmizela mušketýrům z očí dříve nežli si připnuli lyže. Brzy ji uviděli jako malou růžovou tečku, stoupající do prudkého vrchu na Čertovu horu. „Pánové, ta má páru“, řekl odborně Petr. „Zdá se mi, že by stála nejvíc o Tonyho“, přemýšlel nahlas Gusta.
„To se ti nezdá, kamaráde, to je fakt, a navíc má nádherný mušličky“, dodal Adam.
Gusta si ťuknul na čelo: „Jé, Tony má zejtra narozeniny a nechal si u mně flašku Black and White.“
„Fajn, vypijem ji večer na jeho zdraví“, navrhl ochotně Petr.
Když Eva dorazila na vrchol ke sjezdovce, uslyšela najednou za sebou známý hlas: "Pojď, Evičko, pojedeme spóólu po sjezdovce dóólu - nosem do rigóólu, co tomu říkáš?“
„Jak to, my si tykáme?“, řekla mu na oplátku pohotově Eva.
„Nikoliv, zatím tykám jenom já tobě, protože jsem o moc let starší“, chechtal se Tony, „podej mi ruku!“ Vtom ji k sobě prudce přitáhl a když viděl, že Eva neklade žádný odpor, políbil ji na rty: „Tak, a teď mi smíš tykat, holčičko!“
„Jak jste si to mohl dovolit, stařečku?“, otázala se Eva cudně.
„Sorry, madam, podlehl jsem kráse vašich rukou“, hájil se Tony.
„Proč jste mne tedy nepolíbil na ruku, ale na ústa?“
„Politováníhodný omyl: obé je barvy jahodové, a já přece mám jahody tak rád“, zanotoval úryvek ze známé písně Tony.
Potom se v nejlepší náladě rozběhli ke sjezdovce. Celý den se jim všestranně vydařil. Krásné slunné počasí, ideální sněhové podmínky, vzájemné sympatie, to všechno dohromady způsobilo, že magnetická přitažlivost mezi nimi stoupala řadou geometrickou. Čas ubíhal příliš rychle, takže teprve ve tři odpoledne, pod dojmem kručících žaludků, si oba uvědomili, že mají hlad a kolik je už hodin.
„Tony, já se budu muset pomalu vydat nazpět do Rokytnice.“
„Evi, já tady mám dvoulůžkový pokoj, a co by se tak dalece stalo, kdybychom si teď zašli na opožděný oběd do mého hotelu, a protože pak už bude brzy tma, mohla bys tu třeba zůstat přes noc. Mušketýrům zatelefonujeme, aby o tebe neměli strach a já bych ti slíbil na svou čest, že budu absolutně rozumný.“
„Tony, je to proti mým zásadám, chápej, nic proti tobě nemám, ale dej mi čas. Jinak, ovšem je dojímavé, že myslíš na mušketýry, aby neměli o mne zbytečné obavy, ale je ti fuk, co si tito pánové pomyslí o mně.“
„Chápu“, řekl Tony, „byl to jen můj impulsivní nápad, promiň.“
Eva se usmála: „Kromě toho, Tony, ten problém se spaním se již vyřešil ke všestranné spokojenosti. Můžeme se tam vrátit oba, všichni litovali, že jsi odešel. Já budu spát na kanapi a ty bys spal s Gustou na těch manželských postelích v mé svatyni.“
„A ty jsi taky toho litovala, že jsem odešel?“, zazubil se Tony.
„Ne, naopak, já jsem si jenom oddychla, že nemusím odpovídat na hloupé otázky.“
Jakmile se pak oba dva objevili v penziónu v Rokytnici, uvítal je Adam-Athos proslovem s rozdělením okamžitých ůkolů: "Petr-Portos ihned začne připravovat slavnostní večeři, Gustav-Aramis se ihned ujme společenských záležitostí, jako hudba, víno, dary a tombola. Technický referent a zároveň oslavenec Tony d' Atragnan bleskově opraví splachovadlo na záchodě, je stržené!"
„A co bude dělat Adam a Eva?“, zeptala se Eva.
„My dva, oděni pouze ve fíkové listy, budeme suplovat ráj“, řekl Adam.
Nad večeří řečník Adam pronesl vznešeně: „Dámo a pánové, pod titulem "Tonie se vrací", nota-bene v předvečer svých moctých narozenin, zvedám číši a volám: Ať žije Tóny d’Artagnan!“ Pak mu předal dva plyšové dárky, jeden od Evy a druhý od Mušketýrů. Ten druhý byl jasný, bernardýn se soudkem rumu na krku, ale ten od Evy chtěl vysvětlení. Eva jen doplnila, že to T d'A je jeho jméno a jinak, je to normální méďa do postýlky. Jo a potřebuji od technického referenta opravit zadrhnutý zip u šponovek!"
"Ano, to provedu ihned a nemusíš si je vůbec sundavat,"pronesl pohotový technický referent Tony...
Druhý den ráno u snídaně, která se protáhla až do půl jedenácté, když opět zavolali Gustu do recepce k telefonu. Tentokrát se však vrátil s rozzářeným obličejem, jako kdyby vyhrál na plese hasičů dvoukilovou tlačenku: „Pánové, ty tři krasavice jsou už tady v Rokytnici na zastávce autobusů!“
„Jak to tři, snad dvě, ne?“, podivil se Adam.
„Asi je eště vožralej“, mávl rukou Petr.
"Né, nekecám!“, bránil se Gusta, „přijely tři krasavice, sám ani nevím kdo je ta třetí, vím jen, že chtěly vědět cestu sem do penzionu Simona."
Eva řekla pobaveně: „Pánové, chtěli jste ženy - máte je mít! Teď honem uklízet, od autobusu jsou tady za pár minut!“
„Fajn, až na to, že je nás teďka osm na šest lůžek“, konstatoval suše Adam.
„To je jedno, hlavně že tu jsou“, jásal Petr, „teď se konečně dozvím, jak to bylo se slintavou babičkou a jak vypadá má favoritka Dana!“
„Jenže, co honem uděláme“, řekl Gusta, „Adame, zamysli se coby hlavní organizátor, nás je furt buď málo, nebo teď zase moc!“
Bylo právě uklizeno z toho nejhoršího, když se ozvalo zaťukání na dveře a v nich se objevily tři opravdu podivné sněhulačky. V mušketýrech by se krve nedořezal, byly to jejich manželky!
„Jéje, to je ale překvapení, naše milé ženušky, kde jste se tady vzaly?“, zachraňoval vzniklou situaci první se vzpamatovavši Adam.
„Nojo, he-he, to je ale překvapení!“, opakoval po něm Petr.
„A jaký nádherně krásný a nečekaný překvapení!“, triumfoval je Gusta.
Eva rázem pochopila, že jenom ona může odvrátit pohromu a začala představovat sebe i Tonyho všem třem ženám, při čemž pronesla tu nejhezčí blahodárně působící lež, jakou kdy Tony slyšel: „Já a tady můj snoubenec Tony obýváme vedlejší třílůžkový pokoj, ale protože víme, že momentálně není v tomhle penzionu žádný jiný pokoj volný, přenecháme ho vám, abyste byly co nejblíže u svých mužů, a my se už dnes, místo zítra, přestěhujeme do Harrachova. Je tam totiž nádherná sjezdovka, jak jsme včera zjistili, a máme tam možnost ubytování v hotelu u mých známých, takže si nedělejte problémy.“
„Jé, to by bylo od vás hezké, my jsme totiž myslely, že ubytování je tu dost, aspoň to říkali v televizi, a tak jsme nic nezamlouvaly a chtěly hlavně překvapit naše karbaníky!“
„Tak to se vám, holky, povedlo“, řekl se značnou úlevou Petr.
„Ale pořád nechápu, kde jste vzaly adresu a telefon našeho penzionu, vždyť na to bylo uvaleno informační embargo“, divil se Adam, a očima děkoval Evě za záchranu situace.
„To víš, Adame, nejsme takové husičky jak si myslíš, ale přiznávám, že nám pomohla náhoda v podobě pana hostinského Fořta.“
„Ten zrádný slídil!“, ozval se Gusta, „ale protože nám poslal naše milé ženušky“, pokračoval úlisně Petr, „navrhuji, aby místo trestu smrti, nám vypláznul osm večeří a metr piv zdarma!“
Když pak seděli Tony s Evou v autobusu do Harrachova, zeptal se Tony nevinným hlasem: „Evi, prosím tě, můžeš mi vysvětlit jednu záhadu, která mi vrtá neustále v hlavě? Jak jsi přišla na to, že totiž my dva jsme snoubenci?“
„Já jsem jenom chtěla rychle zachránit možnej rozkol ve třech manželstvích a bohužel mě nic lepšího nenapadlo!“. Eva se dívala ostentativně z okna ven a nervózně si pohrávala s prstýnkem.
„Hm, to hodnotím, i lež je někdy užitečná, ale myslím si, že to je stejně konec těch tří mušketýrů. Ty manželky je možná prokoukly!“
Eva si prohrábla svoji hustou hřívu vlasů: „Věřím, že to dopadne dobře, ke všestranné spokojenosti, tím myslím ta tři manželství. Žádné orgie tu nebyly, ale kdoví, co všechno jim řekl hostinský Fořt..."
„A ještě něco mi nejde na rozum, Evi. V hotelu, kde bydlím existují jen samé vícelůžkové pokoje, takže jednolůžkový pokojíček pro tebe tam určitě nebude a pochybuji, že tam bude vůbec něco volného. Není mi lauter nic známo o tvých takzvaně známých v Harrachově, aspoň včera ses o nich nezmiňovala“, culil se potutelně Tony.
Eva zarputile mlčela. Přisedl si k ní blíž, objal ji kolem ramen a dodal: „Ovšem jestli to s tím snoubencem nebyl jen záchranný pás pro naše záletné mušketýry, pak bych měl pro mou zbrusu novou snoubenku jedno volné lůžko s méďou v mém pokoji.“
„Jsi protivný jako vždycky!“, řekla skrze zatnuté zuby Eva. Pokrčila nos a nejraději by v tu chvíli na něj vyplázla jazyk. Potom se ale jako dáma ovládla, nadechla se, našpulila své plné rty, přimhouřila oči, dupla si a řekla vzpurně: „Hmm!“
Jen jednou v životě jsem pracoval ve firmě, u níž nebylo co na práci, takže práce se vlastně jenom předstírala. Možná, že v jiných odděleních bylo občas tu a tam co dělat, ale speciálně v tom našem technologickém oddělení pro racionalizaci výroby, nebylo do čeho píchnout. Byli jsme totiž zcela závislí na přidělení investic od ministerstva a tyto po dobu jednoho celého roku nebyly. Naši načálnici si vymýšleli pro nás práci výplňkovou, jako třeba navrhovat nové vymalování jednotlivých dílen latexem, nebo navrhovat různou květinovou výzdobu v oknech a podobné blbinky.
Výhoda zpíval dvojhlasy s krásnou zpěvačkou Martinou Doudovou a opravdu jim to moc slušelo. On Brunát a ona brunetka, se k sobě hodili perfektně. Když jsem se pak o nich bavil v kanceláři se Žížou řekl mi, že sice jim to dobře zpívá, ale že mezi nimi osobně to nějak přestalo klapat. Pak jednou nepřišla Martina na zkoušku a zjistilo se, že je v nemocnici na vypumpování obsahu žaludku, jelikož spolykala nějaké prášky z nešťastné lásky k tomu Ivo Brunátovi...
Potom už jsme jenom nedočkavě čekali co bude, až mu služba donese tuto obsílku na jeho stůl. Účinek byl obrovský. Výhoda bledý jako stěna přišel za námi dvěma do kanceláře, zamával dopisem a řekl záhrobním hlasem: „Tak už jsem to dostal!“
