20 července 2018

Soudní obsílka

Jen jednou v životě jsem pracoval ve firmě, u níž nebylo co na práci, takže práce se vlastně jenom předstírala. Možná, že v jiných odděleních bylo občas tu a tam co dělat, ale speciálně v tom našem technologickém oddělení pro racionalizaci výroby, nebylo do čeho píchnout. Byli jsme totiž zcela závislí na přidělení investic od ministerstva a tyto po dobu jednoho celého roku nebyly. Naši načálnici si vymýšleli pro nás práci výplňkovou, jako třeba navrhovat nové vymalování jednotlivých  dílen latexem, nebo navrhovat různou květinovou výzdobu v oknech a podobné blbinky.

  V našem oddělení to vedlo k tomu, že jsme si třeba jeden na druhého vymýšleli různé vtípky a chytáky a tak se stalo, že jednoho dne jsem si já sám vymyslel takovou debilní ptákovinu, a to na jednoho našeho kolegu zpěváka-amatéra, Ivo Brunáta,  ze sousední kanceláře, přezdívaného
"Výhoda". To bylo totiž jeho vůbec nejčastěji užívané slovo, možná že nevědomky, ale zato úplně v každé větě. 
Se mnou v kanceláři seděl Zdenda Plešingr, zvaný Žíža, pivař, který měl stále dlouhou žízeň. Oba byli členové jakéhosi orchestru dirigenta X.Y., zvaného Sviště, Výhoda byl zpěvák a Žíža saxofonista. Oba mě jednou pozvali na jejich vystoupení na nedělních čajích o páté v Rudné. Musím uznat, že jsem byl překvapen jak jim to dobře hrálo.
Výhoda zpíval dvojhlasy s krásnou zpěvačkou Martinou Doudovou a opravdu jim to moc slušelo. On Brunát a ona brunetka, se k sobě hodili perfektně. Když jsem se pak o nich bavil v kanceláři se Žížou řekl mi, že sice jim to dobře zpívá, ale že mezi nimi osobně to nějak přestalo klapat. Pak jednou nepřišla Martina na zkoušku a zjistilo se, že je v nemocnici na vypumpování obsahu žaludku, jelikož spolykala nějaké prášky z nešťastné lásky k tomu Ivo Brunátovi...
„Zavinil to ten blbec Výhoda“, jak mi zvěstoval Zdenda, „protože se s ní násilně rozešel a začal se víc zajímat o její kamarádku Olinu, což byl nesmysl. My potřebujeme, aby se s Martinou udobřili, jinak je naše kapela definitivně namydlená.“ 

Načež přivedl bledého Výhodu ke mně, coby staršímu kolegovi na radu, co by měl teď udělat.
„Výhoda, tys tomu dal ty chlape, chudinka Martina! To přece nemůžeš takhle sekernicky jednat s takovou krásnou, útlou dívkou“, řekl jsem mu vážným hlasem.
„No, dyk vono se jí tak moc nestalo, už je zas výhodně doma“, mávl rukou Výhoda.
„To bych tak neviděl“, odporoval jsem mu, „ono totiž po každém pokusu o sebevraždu musí dojít k vyšetření na psychiatrii a tam se pátrá po příčině a v tom jedeš jednoznačně ty, jestli si to neuvědomuješ!“
„Ale já přece za to nemůžu, že se blbá holka nevýhodně votráví“, řekl suverénně.
„Počkat, Výhoda, tady se ale neví jestli jsi jí náhodou nesliboval manželství, nebo není-li třeba v jiném stavu, nebo jestli jsi ji neuhodil“, naleptával jsem ho.
Do debaty se vložil Žíža: „Ty lebko vypitá, ona se třeba praští o kliku u dveří a ukáže pak doktorovi modřinu, svede to na tebe a už v tom jedeš, žes ji zmlátil!“
„Nebo, jestli jsi nechtěl po ní nějaké prasečinky, i na to se ptají u soudu!“
„Hm, to všechno je nesmysl...“, řekl již méně si jistý Výhoda, „ale tak mi radši řekněte co mám teď dělat, když jste tak chytrý?“
Řekl jsem rozvážně: „No, já na tvém místě, tedy já, bych koupil pugét a bonboniéru a navštívil ji doma, omluvil se jí a litoval toho co se stalo.“
„Jo a taky flašku koňaku pro její rodiče, chápeš?“, dodal Žíža. Výhoda už měl z toho hlavu jak vídeňský starosta a řekl jen, že si to musí pořádně rozmyslet a sklesle odešel.

Podívali jsme se na sebe se Žížou pobaveně a já dostal nový nápad: „Hele, Žížo, já mám někde doma ještě tu loňskou soudní obsílku kvůli rozvodu, co kdybysme ji tak trochu předělali jako pro Výhodu?“
„Nojó, to je vono! Přines a uvidíme jestli to půjde nějak vyzmizíkovat a poupravit!“
Druhý den jsem tu starou obsílku donesl a začali jsme na tom pracovat. Bylo třeba předělat moje jméno a adresu, datum narození, a datum termínu soudního přelíčení, jakož i důvod předvolání. Šlo nám to docela dobře, datum Výhodova narození naštěstí Žíža věděl a na místo jeho adresy jsme napsali adresu firemní. Termín soudního přelíčení za 14 dní a jako důvod jsem naťukal z fantazie zák.č. 133 Sb., §9, odst.2a). A strčili jsme to do firemní pošty na zítřek...


Potom už jsme jenom nedočkavě čekali co bude, až mu služba donese tuto obsílku na jeho stůl. Účinek byl obrovský. Výhoda bledý jako stěna přišel za námi dvěma do kanceláře, zamával dopisem a řekl záhrobním hlasem: „Tak už jsem to dostal!“
My oba jsme hned sehráli překvapení a zájem: „Ukaž, čoveče, co to je?“
„Tady, přečtěte si to, 22.7. se musím dostavit k civilnímu soudu!“
„Teda Výhodo, to je průser", řekl Žíža a já dodal: „Hmm, chtěl bych bejt špatným prorokem, ale z toho kouká basa!“
„No, to snad ne, vždyť se jí nic nestalo, za to mně nemůžou zavřít...“
„Jestli se přičtou přitěžující okolnosti, tak třeba až na pět let!“, řekl jsem suše a pokýval hlavou.
Zdrcený Výhoda odešel s hlavou v podpaždí a řekl, že musí ještě dnes navštívit Martinu.

Zato druhý den přišel s úsměvem na retech: „Vy blbci, to je padělek, ještě že jsem vám to nesežral! Podívejte se proti oknu, je tam něco vyškrabáno!“
„Jak to, vo čem to mluvíš?“, divil se Žíža.
„No, tedy Výhoda, jestli si snad dokonce myslíš, že já s tím mám něco společnýho, to by mě tedy opravdu mrzelo!“, řekl jsem pateticky.
„Hele, byl jsem u Martiny doma a přines‘ jí puget růží. Vona si právě brnkala na klavír a když jsem se vobjevil ve dveřích, zazpívala dojemně: "Ze známých důvodů, chci zapomenout..." A Ivan na to bystře zapěl:
 "Ze známých důvodů, tě stále mám rád... No, a pak jsme si to všecko výhodně vyříkali a udobřili se.

Nakonec jsem se jí zeptal jestli stáhne tu žalobu na mě a vona vo ničem nevěděla. Když jsem jí ukázal ten váš pamflet, šla do pracovny svého otce, ten je totiž výhodně právníkem a když to viděl tak se začal chechtat. Tady to mám černý na bílým, víte co znamenaj‘ ty paragrafy, vy magoři?“ A Výhoda četl z papírku:
»Vlastník nebo uživatel zdroje vody pro hašení požárů je povinen tento udržovat v takovém stavu, aby bylo umožněno jeho používání.«

*****
http://www.youtube.com/watch?v=IQ0qpJtENMI

10 července 2018

Spor právníků: Litera nebo Duch?

V naší zemi už zcela všeobecně platí: Kolik právníků, přesně tolik právních názorů. Je to smutné, kam až jsme to s naším právem t.zv. dotáhli. Kámen úrazu je spor o  to, co je důležitější: Text  či duch zákona?
Stále si vymýšlíme nové a novější novely zákonů, a ani ti nejkompetentnější právníci se v tom už nevyznají. Nechápu, že křesťanům stačilo jen desatero přikázání božích, aby se vědělo, co je dobro a co je zlo.  A v tom přesně tkví naše potíž s vymahatelností práva a zákonů u nás.
Podle mého selského rozumu je celá chyba v tom, když se snažíme jenom ctít doslovnou literu zákona a ignorujeme „ducha“ zákona.
 Jelikož je ale každý napsaný paragraf sestaven z vět a slov a prakticky každé slovo může mít více významů, proto je i význam celého paragrafu zamlžený. Příkladně, když řeknu: „ve středu“, může to znamenat den v týdnu středu, ale může to také znamenat „ve středu města.“ Když si pak člověk představí ty statisíce právních paragrafů, ve sbírce zákonů, pak je pravděpodobnost hraničící s jistotou, že i právní názory juristů se mohou od sebe diametrálně lišit. A tento fakt nahrává právníkům, dělá z nich bohy, ale způsobuje problémy nám, obyčejným lidem... 
A tady by nám mohl pomoci ten, mnohými juristy zesměšňovaný "duch" zákona. Tam, kde není nad slunce jasné, jak se má tomu kterému paragrafu rozumět, stačí si říct: „Chtěli, ti námi zvolení, legislativci koncipovat tento zákon ve prospěch slušných a poctivých občanů této země, nebo chtěli podporovat gaunery, zloděje a podvodníky, či vrahy?“ Odpověď je logicky jednoznačná: NE! Takže prosím, ctěte ducha zákona a nepitvejte se ve všech významech jednotlivých slov a slovíček...

Tak musí uvažovat každý soudce, ale takhle by měli uvažovat i advokáti. Jenže advokát, ten často ví, že obhajuje padoucha, a proto se chce v paragrafech šťourat, duch zákona, tak jak ho jeho autoři mínili, ho nezajímá a vymýšlí si jiná možná vysvětlení. Advokát totiž ví, že čím většího gaunera se mu podaří z obvinění vysekat, tím větší bude jeho honorář. Takže, řečeno v nadsázce: "Když v zákoně stojí třeba slovo krádež", advokát může říct: "Držím se litery zákona, o tunelování tam nic nestojí! Navíc, tento člověk je čestný, proto také si ho zvolilo několik tisíc lidí a věří mu!"
Co s tím dělat? Poslanci to řeší stále novými novelami a novelami novel, jenže tím se stále více vzdalujeme od smysluplného a všem jasného práva na spravedlnost. To znamená, nikoliv vynalézat stále nové zákony, ale naopak zeštíhlovat sbírku zákonů, u soudů se nedržet otrocky litery zákona, nýbrž klást důraz na ducha, čili na autorský záměr zákona a zvykové právo...

 Třeba taková akce "Já na bráchu - brácha na mne" nebo "Ruka ruku myje" a další podobná obcházení zákonů, to zní pro laika docela nevinně, ovšem když podřízená slípka řekne o svém šéfovi, který je čistě shodou okolností premiérem vlády: "Jestli on spáchal nebo nespáchal nějaký podvod, by se mělo řešit až po vypršení jeho mandátu, to jest za čtyři roky!" Načež hodný šéf se ji za to odmění tím, že ji jmenuje ministryní spravedlnosti! Upozorňuji, že to sice zní jako fabulace, ale ono se to fakticky stalo v červnu 2018. A to ještě není zdaleka všechno!  Krátce po jejím uvedení na ministerstvo nějací "šťouralové" objevili, že její diplomová práce "O pěstování králíků", absolutně nijak nesouvisí s právnickou praxí ministryně spravedlnosti a navíc je to částečně opsaný plagiát...!
Tento případ, nejvtipněji okomentoval jeden z normálně myslících politiků: "Pánové, to se nedá takhle akceptovat,  my tu přece nejsme pro srandu králíkům!"

PS: V tomto našem státě se stalo něco, s čímž ústava absolutně nepočítala, že by se totiž dva nejvyšší představitelé státu spojili proti občanům, kteří musí tančit dle jejich taktovky. Oligarcha s mnoha střety zájmů, vidící smysl života v milionech, miliardách či bilionech a hlava státu, která sice není se svatozáří, ale je neomylná, je  nedotknutelná a též nezodpovědná za nic!   To se to pak vládne..!

09 června 2018

Životní plán pozdní slečny L.

Krásný srpnový den. Při nastupování do trolejbusu č. 55 stalo se Janu Kolářovi, že šťastnou náhodou zachytil, těsně před ním padající dívku. Tato prý asi nějak zaškobrtla o schůdek, zvrtla se jí noha a ona padala nazpět. Skončila šťastně v Janově náručí a on v duchu děkoval nebesům, že to nebyla tlustá matrona, nýbrž štíhlá, křehká dívka. Začala mu ihned děkovat, jenže on opětoval její díky slovy: "Slečno, nemusíte mi děkovat, věřte mi, že jsem v mém celém životě opravdu nikdy nezažil takovouhle příjemnost, při každodenním nastupování do prostředků hromadné dopravy."
Zaplatili u řidiče jízdenky a sedli si spolu na dvojsedadlo. Slečna byla docela výřečná, takže nenastalo trapné mlčení, on také nebyl introvert, a tak se pustili do filozofování na téma plánování života a nečekané náhody. Ona mu líčila, jak má svůj život, tedy aspoň pět let dopředu, naplánovaný a najednou se jí zvrtne noha a ona padá pozpátku a nebýt tam jeho, mohla se třeba i zabít a celé plánování by bylo okamžitě v čudu.
"Vidíte, slečno, my žijeme dnes v plánovaném hospodářství, plánujeme všechno, výrobu oceli, spotřebu housek i mléka, z čehož se vypočítává plán počtu dojnic i dojiček atd. Já si proto nic neplánuju, žiju doma ve zcela neplánovaném chaosu, v němž si medím a dokonce i když si vyjedu na motorce na výlet, nebo na dovolenou, sám nevím do poslední minuty, kam asi zamířím. To všecko je odvislé od náhody, momentálního počasí a nápadu."

"Tak to vám vlastně trochu závidím. Já mám totiž všechno rozplánované dopředu, takže mě už vlastně vůbec nic nemůže překvapit, jenom takové škobrtnutí,  jako se stalo právě dnes!"
"Nechápu," zeptal se Jan, "vy víte přesně, co bude zítra, co pozítří,  co potom a tak dále?"
"Co bude zítra to ještě nevím, ale pozítří bude sedmého srpna a já mám svátek, jsem Lada, ten oslavím s rodiči a s Petrem, načež ve čtvrtek 8.8. se zasnoubíme, osmička je moje šťastné číslo, a v sobotu 21. září se bude konat svatba. Do roka, to mi bude už 31, budeme mít první děcko, potom v dalším roce budeme mít druhé děcko a přitom budeme tvrdě šetřit a zařizovat byt a až budou děti větší a budu je moct dávat do opatrování k babičce a dědovi, začneme jezdit na dovolené do světa, to jest do zahraničí..."

"Mimochodem, já jsem Honza a je mi dvaačtyřicet", řekl Jan a dodal trochu ironicky, "a víte snad už i kam budete jezdit na dovolenou, a přesně do kterého hotelu?" 
"To je odvislé od úřadů a výjezdních doložek, cíl je druhořadý, prostě někam k moři", řekla Lada.
"A můžete mi říct, abych to chápal, proč to všechno složitě plánujete a nenecháte se radši překvapit?"
"Řekla bych vám to, ale to stejně nepochopíte, mimo to, že už příští stanici vystupuji..."
Jan jí předal svoji vizitku se slovy: "Tohle jsem já, a kdybyste někdy nenaplánovaně chtěla se mnou mluvit, je tam i telefon. Buďte moc šťastná ve vašem naplánovaném životě a mějte se fajn!"

Asi za hodinku po tom, co Jan přišel domů, zadrnčel telefon. „Tady je Lada, pane inženýre, chtěla bych se vás ještě něco zeptat, mohu?“ 
„Samozřejmě, slečno Lado, prosím, ptejte se. Pokusím se zodpovědět každou vaši otázku.“
„Víte, já bych vám chtěla ještě jednou poděkovat, nebýt vás, asi bych se při nejmenším přizabila, a tak jsem si vymyslela, že bych vás, jako na revanš, pozvala k nám domů na dobrou večeři...“
„Éé, to snad není ani -éé- třeba“, vykoktal ze sebe Jan překvapeně.
„To je tak, já jsem sama doma, rodiče přijedou z chaty a můj Petr z Moravy až na můj svátek, takže dneska je mi tu přece jen tak trochu smutno a docela ráda bych ještě pokračovala v tom našem nedokončeném rozhovoru...“
„Milá Lado, to je tedy báječný nápad! Nesmíte smutnit!", blábolil Jan nadšeně, "takové pozvání se neodmítá, můžeme dále filozofovat o plánovaném životě v hospodářství a třeba i o pětiletkách."
Lada mu odpověděla svým lahodným hláskem: „Tak dobře, přijďte prosím přesně v sedm, to nejsou ještě domovní dveře zamčené, adresa je Družstevní 18, a já nechám dveře do bytu pootevřené, takže prosím nezvoňte, aby to neslyšeli sousedé. Ti ví, že mám před svatbou a měli by jistě hloupé otázky. Je to tady třetí poschodí, dveře vlevo od schodiště a dveře budou jen neznatelně pootevřené.“

Cestou na Pankrác Jan přemítal, jak se má zachovat, netuše zda-li to Lada myslela s tou večeří skutečně ve vší slušnosti a nebo naopak očekává, že příchozí bude mužem činu. Vstoupil tedy do bytu s pootevřenými dveřmi a se smíšenými pocity.
„Jídlo mám už hotové", ozvalo se odněkud z předsíně, jestli chcete, můžeme hned povečeřet.“ Lada ho přivítala v roztomilé zástěrce. Večeřelo se v jídelně, související s kuchyní a Lada mu během jídla, vyprávěla o svých dalších plánech do budoucna. Na jeho otázku, proč to tak musí dělat, pokývala hlavou a  svěřila mu své problémy.
"To je tak, Jene, vy si asi neumíte představit, jak jsou ženy k sobě navzájem někdy zlé. Všechny mé kolegyně v práci jsou buď vdané, nebo rozvedené, nebo znovu vdané, přičemž já, třicetiletá, jsem z nich nejstarší a dosud svobodná! Říkají mi "pozdní slečna"! Ty hloupé otázky, kdy se hodlám vdávat a jestli vůbec chci mít děti a jestli, probůh, nejsem snad dosud panna? Chtěla bych na ně kolikrát vybuchnout, že samozřejmě nejsem panna už jedenáct let, ve kterých jsem se mohla už vícekrát vdát! Ale radši mlčím. Dala jsem si předsevzetí, že se ve třiceti vdám a budu konečně "paní", naplánuji si život přesně tak, jak jsem vám už vyprávěla. Můj tehdejší milý, Radek, se před deseti roky zabil, když na přeborech při veletoči na hrazdě ulétl a zlámal si vaz. Nepřímo, částečně jsem to zavinila já!"
Jan si všiml slzičky v jejím oku.a snažil se rychle převést hovor na jiné téma, ale Lada ho zarazila: "To nemusíte zamlouvat, Jene, bylo to tak, hodinu před závodem a já mu udělala žárlivou scénu kvůli jakési gymnastce a on byl zřejmě nesoustředěný. Od té doby jsem byla divná a nechtěla jsem o chlapech ani slyšet, teprve před půlrokem Petr mě z toho celkem vybabral..."

Bylo deset hodin, a Jan pochopil, že se zřejmě nebude nic dalšího konat, a zeptal se jí, jestli by už neměl odejít domů. Lada zareagovala na to tykáním, pro něho zcela nepochopitelně: "Omluv mě, Jene, prosím tě na okamžik, mám pro tebe překvapení“, a odběhla se slovy, „až tě zavolám, tak za mnou přijď do pokoje, ano?“


Trvalo to dost dlouho než Jan zaslechl její hlas z pokoje. Vstoupil dovnitř a zjistil, že to není pokoj ale zřejmě ložnice Ladiných rodičů a zažil druhý, velmi příjemný šok toho dne! Lada ležela ladně v sexy úboru na manželské posteli, radio na nočním stolku tiše hrálo nyvou, romantickou melodii, ona držela v ruce Evino jablko z ráje...Jan konečně nabyl jistoty, co se od něj čeká, a že tedy se nedopustí žádného faux-pas, když udělá to, co pochopil jako muž činu.

Třetí překvapení se konalo až ráno. Najednou ho probudil Ladin hlas a polibek a on zjistil, že ona je už oblečená a na odchodu do práce.
„Mám přísného šéfa, musím být v práci přesně v osm“, vysvětlovala, „v kuchyni na stole jsem ti připravila snídani a až půjdeš odtud, tak prosím tě zamkni tak, aby tě nikdo neviděl a odpoledne ve čtyři se sejdeme na stanici tramvaje před Dětským domem Na Příkopě. Tam mi předáš tyhle klíče a už se nikdy nesejdeme, ano? Víš, ta dnešní noc byla mým loučením se svobodou a já to vím, že mě chápeš, a že jsi stopro-gentleman..." Takže Jan si uvědomil, že i on byl vlastně naplánován...

https://youtu.be/Fs6Y5GCXc2E

31 května 2018

Můj Saturnin močící...

Kdysi dávno jsme se dohodli s mým nejlepším kolegou v práci, že on mi bude dělat jako sluhu (viz Saturnin) a já budu jeho pánem. Oba jsme byli svým založením velice nadšeni takovou představou. On mě oslovoval občas rád "Vaše blahorodí", já mu říkal "Boltne" a protože on dojížděl do Prahy až z Jinců, udělal jsem si z něj, mimo jiné také i "velkostatkáře-kulaka". To se mu sice až tak moc nelíbilo, protože za ním chodili kolegové v domnění, že je skutečně ze statku a žebrali na něm jitrnice nebo domácí tlačenku. Moje bláboly mu vcelku ale vyhovovaly, protože právě tak jako já, i on si liboval ve vymýšlení absurdních příhod a situací. On si vymyslel, že mi bude sloužit i při močení na povel: "Boltne, vyndat! Boltne, zandat!" Což jsem odmítl, aby nevznikla fáma, že jsme možná dva "božíčkové"...
Později jsem mu začal říkat "Janýd", překroucením jeho jména Jan. A protože často říkával: "Po mně snad už jde i policie", pasovalo mi to do písně Beskyde s mým textem: Janýde, Janýde, kdo po tobě ide?  To se ovšem okamžitě ujalo, mnoho firemních kolegů mu říkalo pane Janýd, mělo zato, že se tak skutečně jmenuje.

Jinak bydlel v Praze v podnájmu, ale na každý víkend jezdil domů k rodičům do Jinců. Matka mu vždycky sebou do Prahy dala něco k jídlu, takže pravidelně v pondělí si dovezl různé lahůdky, jako vepřové koleno, škvarkové sádlo, husí stehno, řízky z králíka a podobné pochoutky. Jeho opožděné pondělní příchody jsem uváděl slovy: „Tak co, Janýd, co jste tentokrát poráželi, ukaž co vezeš, mám hroznej hlad, až mě chytají křeče do žaludku!“


Navíc jsem vytvořil a nechal kolovat kresbu jeho fiktivního statku, kde se to hemžilo slepicemi, králíky, husami a kachnami, ale nechyběla ani prasata, kozy, krávy a koně. Marně se bránil tím, že jeho rodiče mají jenom čtyři králíky a pět slepic. On se mi zase pomstil povídkou o tom, že prý už jako kojenec jsem byl divoch na ženské a dokonce jsem znásilnil svou vlastní chůvu na troskách kočárku.
Já jsem samozřejmě nelenil a domaloval do jeho statku následující výjev: Janýd v neděli ráno ještě rozespalý otevřel dveře na dvůr, kde se tísnila ta veškerá drůbež a dobytek. Na pravé noze měl speciální okovanou botu s ocelovými hroty vpředu a stoje na zápraží vykopl nazdařbůh do té havětí skrumáže a oběť, která padla byla ten den u nich k obědu. Toto prý mělo ovšem dohru před tamním národním výborem, protože spolek ochránců domácího zvířectva ho zažaloval pro bestiální zabíjení zvířat. A tu jeho botu tam prý mají dodnes vystavenou za oknem, jako odstrašující ukázku zvrhlých nápadů těžce zavilých kulaků.

V takovémto hecování jsme si absolutně rozuměli a vlastně jsme se nikdy doopravdy nepohádali, zato však v osobních vlastnostech jsme byli diametrálně odlišní. On pivař, takže deset piv za večer pro něj nebyl problém, já jsem zase byl dost vysazen na sladké, na čokoládu, na dortíky, které on nejedl. Když jsem jednou vytvořil další teorii, že Janýdovi se usadila pivní pěna na mozku, kde postupem doby zkameněla na jantar. On zase líčil kolegům, že jsem kdysi dostal smyk na motorce v ostré zatáčce a kebulí vletěl rovnou do patníku. Lebka se mi prý rozlouskla jako vlašský ořech a hádejte co z ní asi vypadlo?
Prý půl kila kostkového cukru!!! Oba jsme se tomu srdečně zařehtali.

Když jsem potom po čtyřech letech od této firmy odešel, našel jsem si lépe placené místo jinde, tak Janýd tam asi o rok později přešel taky a navíc do mého oddělení. Jednou za mnou přišel s velice vážnou tváří a mezi čtyřma očima mi svěřil, co se mu před několika málo dny stalo, když se vracel až po půlnoci z hraní (hrál v orchestru na saxofon). Najednou se mu začalo chtít děsně naléhavě močit, neboť měl v sobě dvanáct piv. Ztěží se dobelhal až k Masarykovu nádraží, kde doufal potřebu vykonat, jenže co čert nechtěl, WC bylo zamčeno! Věděl, že už to dále nevydrží, takže vyšel ven před vchod nádraží a v koutku za novinovým kioskem začal úlevně konat...


Najednou uslyšel za sebou: „A copak to tady děláte, tatíku?“ Janýd se naštětil, nerad přerušil svoji slastnou činnost, otočil se vztekle na narušitele a zjistil, že to jsou dva uniformovaní esenbáci. „Já za to přece nemůžu, že ty idioti na nádraží mají zamčený záchody! Co jsem tedy měl dělat? Měl jsem totiž jenom dvě možnosti, buď to pustit ven nebo do gatí! Rozhod‘ jsem se pro tu první možnost...“
„Podivejte se, soudruhu občane“, spustil ten chytřejší, „to nás nezajmá, vy ste tady znečistil veřejnou budovu a chodník, zaplatíte okamžitě pokutu deset korun, je vám to jasný?“
Janýd byl v ráži: „Dávat pokuty nevinejm lidem, na to jste umělci, ale chytat zloděje, to né!“
„Cože sme, jakýpak umělcí?“, vzrušili se oba, „tohle bude stát za urážku veřejnýho činitele ne deset, ale dvacet korun!“
„Vy jste mě urazili taky, řekli jste mi tatíku! Já nejsem u vás žádnej tatík, já jsem svobodnej a je mi šestadvacet let, já vám nic platit nebudu!“ Načež si policajti opsali údaje z jeho občanky a řekli mu, že tedy bude předvolán.
„No, a to předvolání mám na dnešek v deset hodin", svěříl se mi Janýd, coby svému vedoucímu, "ale to se tu nesmí vůbec nikdo dozvědět, jinak jsem zesměšněnej, hlavně před zdejšíma babama, nadosmrti!“, lamentoval.
Poradil jsem mu: „Heleď, tak nic neříkej a zmiz a kdyby tě někdo sháněl, tak já už si něco vymyslím kde jsi, neboj!“

Asi za dvě hodiny byl zpocený a zničený Janýd zpátky, měl rudé hektické skvrny na lících a tvářil se rozpačitě. „Tak co je Janýd, vyprávěj, tady je to OK, nikdo tě nesháněl“, řekl jsem mu, abych ho aspoň trochu uklidnil.
“Člověče, to bylo to nejhorší, co mně mohlo potkat. Byl tam soudce, kterej se mě ptal jak to bylo a babral se v tom, chtěl vědět detaily a já musel líčit své močící potíže div, že ještě nechtěl abych to tam předvedl názorně, na povel "Vyndat!" a "Zandat!" No, prostě připadal jsem si jak přitroublej prostatik a kolem dokola seděly samý mladý studentky z právní fakulty a všechny se mohly ztrhat smíchy! – A navíc, jsem za to musel místo deset, zaplatit padesát korun!"
"Je mi tě líto, ale víc pro tebe nemohu udělat, Janýd!"...

http://www.youtube.com/watch?v=SYEkKwCNwKg

28 dubna 2018

Kníry jako takové

Ozdobou téměř všech mužských tváří je už od pradávna knír. Dříve to býval knír „erectus“ (1), čili vztyčený, oblíbený za Rakousko - Uherska u c.k. důstojníků, ke kterým patřil přesně tak jako šavle a monokl.
Pravým opakem byl tzv. "knír splihlý! (2), který připomíná mongolské nájezdníky, ale pokud byl bílý reprezentoval třeba i prezidenta republiky. Tyto bujné kníry začaly posléze degenerovat a všelijak se zmenšovat, viz též knírek frajersky trojúhelníkový (3), herce známého už od němého filmu: Adophe Menjou. 
Později však tenká "muška podnosní" zdobila krasavce všech dob, herce Clarka Gablea (4). Zvláštní odrůdou byl pak Hitlerův čtvereček (5), v šířce nosních dírek, zvaný Rotzbremse, čili fůj, brzda nosních nudlí...

 Jako vždy se i mezi vousáči našli extrémisté, kteří se za každou cenu chtějí odlišit od normálních lidí, viz obr. vpravo. To platí dnes v ještě větším měřítku, takže já sám o sobě začínám pochybovat, jsem-li ještě normální, protože nejsem vůbec potetován, nenosím dredy ani cvoky ve rtech a v jazyce, ba dokonce ani kroužky v nose, v uších a další cingrlátka kdekoliv po těle, genitálie nevyjímaje...

Když jsem se před mnoha léty rozhodl nosit knírek stál jsem před problémem, jak jej vytvarovat. Nechtěl jsem za žádnou cenu, aby můj vous suploval „Rotzbremse“, to by se mi samotnému eklovalo při pomyšlení na každoroční rýmu. Dospěl jsem tedy k názoru, že mezi nosem a vousem musí být aspoň centimetrový vyholený proužek, zaručující hygienické čistění nosu bez umatlání vousů. Tím se ovšem opticky horni ret jakoby snížil a vypadá prý „spadle“, ale to je mi milejší než ona první možnost.


Jen jednou kdysi mne jedna žena přemluvila, což ženy docilují snadno, pomocí krásných poutačů, abych ten vous oholil, že vypadám jako gigolo - a já si najednou připadal tak polonahý. Říkal jsem si: „To bude v práci poprask, kde jsem nechal knírek!?“ Když jsem však zjistil, že si toho vůbec nikdo ani nevšiml, tak mě to trochu naštvalo až zdisgustovalo... 
Zeptal jsem se kolegy, sedícího naproti mne v kanceláři: „Prosím tě, Sigi, podívej se na mne dobře a řekni mi, co se na mně změnilo?“
Sigi, jenž právě psal nějaké důležité připomínky pro klienty,  zvedl obočí a řekl: „Máš novou kravatu, ne?“ V té chvíli jsem pochopil, že si člověk o sobě chtě-nechtě podvědomě myslí, že je snad středobodem vesmíru. Načež jsem si knírek nechal opět narůst až dodnes...

https://youtu.be/PdiZ9dGxXP4

27 března 2018

Mám něco proti uniformám...

Kdykoliv se mě někdo zeptal čím chci být až vyrostu, uslyšel ode mne na obecné škole, že bych chtěl být cukrářem, na měšťance, že budu detektivem a na gymnáziu před maturitou jsem říkal, že když zvládnu maturitu, půjdu na techniku a když to nevyjde, tak uteču z tohodle bolševickýho srabu do státu kde mají moře, asi tak do Anglie, do Norska, či na Nový Zealand. Co tam budu dělat? Stanu se totiž jednoduše přístavním povalečem, budu sedět na břehu za šumění mořskýho příboje a budu čubrnět do dálky až tam, kde se stýká moře s nebem a kde přijíždějící parník stoupá postupně z vody kouřícím komínem napřed a pak se teprve objeví paluba a teprve nakonec dolní část lodě, což opticky dokazuje zakřivení povrchu zemského... 

Každá uniforma byla pro mne horor, hlavně vojenská. Vím, že existuje spousta uniforem z dobrých důvodů a že ti uniformovaní jsou třeba velice inteligentní lidé s že jsou pro každý stát obzvlášť potřební, to všechno beru, ale já mám, nevím proč, animální odpor k uniformám a proto vím, že bych to nikdy nezvládl v sobě překonat.
Nechtěl bych chodit ověšen těmi všemožnými cingerlátky, vyznamenáními a medailemi. Když jsem se přesto dostal na techniku myslel jsem si, že teď mám čtyři roky času ten nástup na vojnu neustále oddalovat. Můj vrozený odpor k uniformám však dále sílil, když v druhém ročníku rudí soudruzi ze strany a vlády vymysleli zákon, že vojnu musí studenti absolvovat současně se studiem. Jednou týdně, vždy v úterý byla celý den tzv. „vojenská příprava“, což probíhalo formou přednášek a sice v civilu, jelikož naštěstí uniformy pro nás nebyly dosud na skladě. Zato pušky byly, ale když jsme se pohybovali po Praze jako civilové s flintama, oznámila nás jedna stará, věrná soudružka Blažková, na SNB. Byl z toho malér, takže uniformě jsem zatím ještě unikal, ale pravé vojně nikoliv. Na konci čtvrtého ročníku jsme byli všichni pasováni na podporučíky v záloze. 

A tak jsme museli všichni dobrovolně poslouchat zcela idiotské přednášky o tanku T-34, kulometech, kanónech, bombách, minách a handgranátech, tedy vesměs o vynálezech hromadného ničení. Paralelně probíhala výuka o vojenských řádech, šaržích a salutování, jakož i učení se nazpaměť stylizovaným výrazům, aby i naše řeč byla ve služebním styku vojenská. Jako třeba: „Soudruhu kapitáne, dovolte mi s vámi promluvit.“ Na každý příkaz či rozkaz byla jediná možná odpověď: „Provedu!“ a na každou případnou pochvalu se muselo zvolat: „Sloužím lidu!“ Švejkovské "Poslušně hlásím" bylo na indexu! 

Aby člověk tuto čtyřletou otravu vůbec nějak přečkal, zpestřovali jsme si výuku švejkovskými dotazy, že jako něčemu nerozumíme a soutěžili jsme mezi sebou, kdo vznese blbější dotaz. Vyhrál to vojín Zelenka dotazem: „Soudruhu majore, jsem menší postavy a jak tedy mám oslovit důstojníka, kterému nevidím na výložky?“ 
„Čoveče, Zelenka, pojďte sem a zkusíme si to. Zelenka měřil skoro 2 metry, takže byl víc než o hlavu větší než dotyčný major: „Zelenka, jestli jste vy menší postavy, tak já jsem lilipután!“ 
„Soudruhu majore, dovolte mi vám to vysvětlit: Existují i tací lidé, větší než jsem já, ku příkladu jeden sovětský basketbalista.“ Major si stoupl na židli: “Zelenka, vidíte teď mé výložky nebo ne?“ 
„Vidím, ale kdybyste se právě otáčel kolem své osy, tak bych to třeba nerozeznal!“ 
Major sípající vztekem: “Sedněte si, Zelenka, takováhle situace vás přece nikdy v životě nepotká!“ 
Zelenka: „Jen aby...“ 

Naučil jsem se už dávno takové přitroublé přednášky, jako třeba marxismus-leninismus a další, sledovat se zavřenýma očima, ovšem při těchto nudných vojenských přednáškách musel být člověk obzvláště opatrný, protože přednášející důstojník asi tušil, že ty pitomosti se nedají dlouho soustředěně sledovat. Proto procházel občas uličkou mezi sedadly (přednášelo se to v kině Květen) a tak si on kontroloval zda někdo nespí. Já jsem se pojistil tím, že jsem sedával co nejdále od uličky a namaloval si otevřené oči na dva eliptické papírky a ty si přilepil na zavřená víčka. Pak se dalo celkem docela bezpečně a bezstarostně spát.
Jeden spolužák to ode mne okoukal a vylepšil. Příští týden si přinesl na výuku dvě půlky ping-pongového míčku s namalovanými bulvami. Když si to nasadil, dosáhl tak přesný opak, protože tím na sebe upozornil. Ono to totiž vypadalo jako vytřeštěná "bazedovka" v třetím stádiu. Dokonce i sám trochu retardovaný důstojník to velice záhy zaznamenal na vzdálenost přes celý sál se k němu rozběhl se slovy: "No, soudruhu vojíne, co je totok?" A chudák vojín Chvojka z toho měl malér...! 
Když jsem potom při ruské okupaci naší vlasti 1968 uprchl na západ a byl jsem zato degradován na vojína a odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně v nepřítomnosti. Oddychl jsem si, že tím se definitivně zbavuji nadosmrti jakéhokoliv spojení s vojenskou uniformou. Po návratu do svobodné vlasti jsem se dozvěděl, že má vojenská knížka poručíka byla zrušena a skartována. Kocajdank!

15 března 2018

Černá hodinka pomůže...

Černá hodinka byla pro mne, už od dětství pojmem příjemným, hlavně ve válce. V naší malé čtyřčlenné rodince to znamenalo posezení při postupném stmívání dne, kdy člověk ještě nechtěl rozsvítit a zatemňovat okna dekou,  kdy si ta naše rodinka, jakoby krytá tmou sdělovala to, co se venku nesmělo říkat...
Za oknem byl krutý mráz, nebo padal sníh, zatímco "v seknici" bylo útulné teplo od kamen. Byla válka a jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici, tak i my jsme si zvykli, na to, že občas začnou skučet sirény, oznamující, že nad říšským územím se nachází nepřátelský bombardovací svaz. Bylo povinností občanů se ihned odebrat do krytů či sklepů, jenže my jsme neměli kryt a náš sklepní prostor byl dokonce o dva schody výše nežli náš suterénní byt, takže jsme do krytu nechodili a povídali si klidně dál a nebrali na vědomí, že i na nás může nějaká ta bomba spadnout. Má malá sestra Blanuška, tehdy dvou- až sedmiletá, to vše ještě nevnímala, nacházelo se to vše pod hranicí jejích rozlišovacích schopností, takže byla z nás nejšťastnější...

DNES, skoro pětasedmdesát let po válce, žijeme sice oficiálně v hlubokém míru, ale de facto zase v rozpolceném světě a řekl bych horším, než byl v obou světových válkách dohromady. Tam se jednalo o jinou rozpolcenost, tenkrát proti sobě stály dvě různě uniformované armády se svými generály, s tanky, kanóny a letadly, ale lidé civilní drželi spolu proti nebezpečí z druhé strany. Tenkrát se ještě dalo odhadnout kdo je nepřítel a kdo je přítel. Lidé staré školy, jako jsem já, dnes nemají sílu ani chuť se neustále s někým o něco přetahovat, chtějí mít pohodu, bez reklam a politiky. 
Kdo si myslí, že mu aspoň ta televize kterou si platíme, poskytne možnost se na chvilku odreagovat a vymanit z partajních hádek a přestřelek na obrazovce, ten vždy spláče nad výdělkem. Proč?  Veřejnoprávní televize asi 30-krát za den blábolí cosi o počasí, čemuž zdrcující většina posluchačů ani nerozumí, ba ani nechce rozumět. Běžnému divákovi totiž, všechny ty isobary a okluzní fronty, vypadající jako podprsenky vlající na šňůře, vůbec nic neříkají. Divák si  asi tak jako já řekne: "Čert vem geomagnetické pole, já chci vědět jestli bude pršet a kolik bude stupňů a to mi nemusí být opakováno každých třicet minut! Je dobře známo, že mluvení o počasí je bezradnost z nudy, anebo špatná náhražka za ještě horší, přitroublou a uřvanou reklamu...

V našich zprávách se buďto až do zblbnutí, monotónně a vytrvale věnujeme ekonomice, kolik miliard za co i na co, nebo se stále krmíme problémem migrace a dále katastrofami všeho druhu, jak a kde se co zřítilo či vyhořelo, kolik mrtvých je na silnicích, kolik vlaků se srazilo a kolik letadel spadlo. Pak jsou tu zprávy o přemnožených kauzách bezcharakterních, podlých politiků, kteří si v nich spokojeně bahní a kterým se neustále dobře daří, a už po dobu desítek let, kličkují před naší slepou, bezzubou a zcela natvrdlou, nemohoucí spravedlností...
V takových chvílích se já, zoufalý občan, nejraději uzavřu doma před veškerou společností a v samotě jen se svými myšlenkami se vracím k ČERNÉ HODINCE jako tenkrát za války. Tímhle způsobem se ovšem naše rozpolcená, nemocná společnost, nikdy nezmění a neuzdraví. Co však, jako starobní důchodce mohu proti této nemoci všech lidí udělat? Snad jedině psát, psát, psát a zase psát...

  Já nechci strkat hlavu do písku a nechci se nechávat neustále oblbovat malováním skutečností na růžovo, (viz ANO), nejsem tank a nechci se radovat z každého kila oceli vyrobeného nad plán. Já si totiž myslím, že ke zdravému pohledu na život patří mít dosažitelnou zábavu i v okruhu svých známých a přátel doma, tedy zábavu, za kterou se nemusím nikam plahočit.  A je-li někdo sám a nemá možnost takové zábavy se spřízněnými dušemi doma, měl by mít aspoň možnost se pomocí veřejnoprávní televize, toho svého spleenu nějak zbavovat. Inteligentní občan nechce jenom stále slyšet sliby, že dostane přidáno, jeho už neomračují akční slevy na zboží a výhodné nabídky, on chce být spokojený s tím co má a hlavně ON CHCE ŽÍT!  To je za Babišovy vlády něco utopicky zcela nemožného, protože oligarcha chápe smysl života pouze v miliónech, miliardách a biliónech...

Televize, která má za úkol bavit lidi, udržovat dobrou náladu a také trochu informovat. U nás je to ovšem tak, že televize nás z 90% ubíjí neštěstími, chorobami a hrůzami ve světě a zbylých 10% nám vsugerovává, jak se máme dobře proti jiným státům, o kolik % se u nás zlevňuje pivo a co všechno je u nás nejlepší na světě! Jako lahůdkou nás opájí oslavami, svátky něčeho a výročími všeho možného. 
Pozitivní témata, mají bohužel pro media nulovou hodnotu, protože přináší menší sledovanost než krváky a hnusárny podlých lidí. Totiž ty pozitivní investice do spokojenosti občana jsou i pro media, velkým plusem, což se sice nezúročí velkou sledovaností ihned, jako je tomu u tzv. "trháků", ale až po delší době. Dříve existovala spousta zábavných programů jako: Televarieté, S politiky netančím, Možná přijde i kouzelník, Nejslabší, máte padáka! atd.atd. Pak zde byla řada sólistů imitátorů jako:  Václav Faltus, Petr Jablonský, Petr Martinák, Vladimír Hron, nebo baviči: M.Donutil, I.Mládek, J.Lábus, O.Keiser, L.Sobota, F. Holzmann a celá plejáda dalších... Já vím, že už řada z nich nežije, ale jak to, že není nová generace? Vypadá to jako zásah vyšší moci, která nemá zájem...

Faktem je, že spokojení a šťastní občané jsou cennou devizou státu, takoví lidé nepřemýšlí o tom, jak by ten stát oprčili, ani ty nepříjemné daně jim tolik nevadí, protože nemají pocit, že jim stát krade peníze z kapes, nebo, že jsou na každém kroku státem oblbováni, špehováni a vydíráni. Většina lidí, i když o tom třeba nikdy nemluví, v jádru touží po teplém, útulném, domácím (nikoliv čapím)  hnízdečku . To ovšem pan oligarcha nemůže nikdy pochopit, on má své miliardy a to je hlavní..

A tady ještě něco, co mě úplně rozzuřilo, i když jsem normálně optimista a kliďas: Napsal jsem na veřejně známou adresu paní ministryně financí A.S. mailovou naprosto slušnou a stručnou otázku, jenže místo ní mi odpověděl její přiblblý korespondenční robot, cituji:
4.10. 2019  OSOBNÍ DOTAZ: ZPRÁVA NEDOŠLA PŘÍJEMCI  (A.S:)
CHYBA SERVERU:  NEPLATNÝ PŘÍJEMCE (Alena Schillerová)
Proč je ministryně neplatným příjemcem, mi už nic, ani černá hodinka nevysvětlí...
Já se ptám dál, jako řečnickou otázkou, víte to, paní ministryně, že robot rozhoduje za Vás a lže o Vás, že prý jste neplatný příjemce? Kdo jest neplatný příjemce? A nemám snad, jako občan tohoto státu právo se slušně zeptat svých politiků na to či ono? Může na můj dotaz každý přitroublý robot, tímto lživým způsobem odpovídat a dopis odmítnout? Maji takoví roboti snad více rozumu a práv než občan-já? Proč mě nechce ministryně vůbec vyslyšet?  Protože jsem příliš blbý? Protože jsem pro ní NULA? nebo ŠMEJD? Proč? To bych chtěl vědět, paní neplatná příjemkyně..!"

Vždyť právě ze spokojenosti občanů vzniká v lidech ten pocit zodpovědnosti a sounáležitosti se svým státem. Je přece notoricky známo, že třeba ve sportu se fandící divák vžívá do úspěchu vítězného jedince či družstva, jako kdyby za ně závodil sám a při tom sedí doma v křesle a chroupe buráky...

On, jako člověk je hrdý  na ty své,  kterým fandí, ani neví proč, on  je hrdým na svůj klub,  na to, že je Čechem, jakož i na svou vlajku a na svou hymnu. Tuhle vlastnost lidí je nutné podpořit, ne však koblihami, nebo nějakými almužnami. Ten vztah ke své zemi je třeba přenést do každodenního života, protože jenom spokojený občan se pozvolna začne sžívat se svým okolím, se svými sousedy i se svým státem a v konečné fázi je občan ochoten svůj stát bránit jako vlastenec. Jenomže tuto člověčí devizu si sami vytrvale a systematicky zašlapáváme do bahna nesnášenlivosti ve jménu jakékoliv politické partaje...


13 února 2018

EVOMÁNIE = Předpuberta

Jméno Eva se táhlo celým mým mládím jako lila stužka, (nemám vůbec rád rudou). Asi již sudičky do mne vdechly takovou jakousi náchylnost na tohleto jméno, a já jsem pak zcela podvědomě a bez výjimky, skoro vždycky, shledal lila Evičku hezčí  nežli  kteroukoliv jinou dívku. 
Kdykoliv mne nějaká žena zaujala, přál jsem si, aby se jmenovala Eva. Pokud jsem třeba oslovil neznámou dívku při tanci, říkal jsem jí suverenně  automaticky slečno Evo.  A  když se tato podivila a protestovala, že se jmenuje Milena či Jana, vysvětlil jsem jí, že Eva z ráje je přece synonymem pro všechny ženy a u mne speciálně pro krásné ženy! To vždycky působilo dobře.

Ale abych začal od začátku, musím se vrátit až do útlého mládí, kdy mne maminka odvedla za ručičku do obecné školy v Praze-Podolí. První rok jsem se rozkoukával, ale už ve druhé třídě mne silně upoutala jedna kouzelná spolužačka, jistá Evička Řezníčková. Ta si mne oblíbila, asi proto, že jsem dovedl poměrně hezky kreslit. Často za mnou přišla do lavice a žadonila: „Tomsíčku, namaluj mi kočičku!“ A já jsem maloval jako divý ty nejkrásnější kočičky světa, oblečené
do takových všemožně pestrobarevných blůziček a sukének, strakatostí připomínající spíše papoušky. Navíc jsem vyráběl, jako na běžícím páse, papírové parníky, harmoniky, vlaštovky a čertíky, vše pro vděčnou odběratelku Evičku Řezníčkovou...















Namaloval  jsem  si  taky na kus čtvrtky  pro sebe takový jakoby erb a do něj jsem si pracně nakreslil v perspektivě velké písmeno E. To byl jako můj tajný talisman a musel  jsem ho neustále mít u sebe. Když tento talisman našli rodiče a ptali se mne, co že to má být, byl jsem nucen jim říct pravdu o Evičce a bylo po tajemství. Otec se jen podivoval, že to "E" vypadá spíš jako firemní znak nějaké železárny v Ervěnicích, nežli romantický talisman..! 

Když jiný kluk jiné dívce něco vyrobil, co Evička ještě neměla, chtěla to také ode mne a já jsem nemohl přiznat, že to neumím a tak jsem se to rychle potají naučil. Já to měl do školy daleko, přes obrovskou louku na Kavčích horách, kde dnes stojí televize, Evička naopak bydlela u školy, hned za rohem v ulici Na dolinách 345 a já jsem se tam často proháněl okolo jejich domu a čekal až vykoukne z okna. Když se pak objevila v okně, tak jsem honem na to hodil fintu, jako že tam jdu tak docela náhodou kolem...


Jednou jsme byli celá třída na školním výletě v Prokopském údolí a já se stále motal poblíž Evičky, která tam byla s maminkou a když jsem zaslechl, že tato krásná dáma v letním širáku oslovuje nějakou její známou paní »madame«, tak mě ono oslovení děsně fascinovalo. Moje láska kulminovala. Jediným mým problémem tenkrát bylo, že Evička byla o půl hlavy větší než já, a já měl obavu, zdali ji dorostu dříve než budeme dospělí, aby to nevypadalo směšně až budeme stát u oltáře. Už jsem si pro jistotu vymýšlel, že si nechám ušít speciální boty s vysokým kramflekem a ona, že by si vzala jen tenké cvičky, které by pod dlouhou vlečkou naštěstí nebylo vidět. Osud se však utvářel jinak – má láska skončila, když jsme odešli z obecné školy v Podolí, každý do jiné půlky budovy vyšehradské měšťanky, která byla rozpůlena zdí bez dveří, na dívčí a chlapeckou polovinu.

Že se z ní stala krásná žena, jsem se náhodně přesvědčil o 18 let později, když jsem ji uviděl v doprovodu jakéhosi muže v restauraci Golf Club v Mariánských Lázních. Neměl jsem dost odvahy ji oslovit a ona mne bohužel neviděla, nebo nechtěla vidět..?

Můj život se mi přesto opravdu  vydařil k mé spokojenosti  i když jsem
prožil světovou válku a dvě zlé, černo-rudé diktatury. 
Též 2 okupace nacistickou i bolševicko-komunistickou !!!
Když v roce 1983 vstoupila do mého života JITKAJa já začal žít ve zcela  jiném, západním, světě, řekl bych v soukromém  světě, bez těch
všech Zemanů, Babišů, Středulů a kádrovacích Urválků, kteří jsou  mi  čímsi jako mouchami v polévce, což nesnáším, ale nedám se otrávit!!!
 
Nedávno jsme se ženou oslavili 455  nikoliv výročí, nýbrž výměsíčí !!!
tj. počet měsíců od svatby!  (je to 12x více oslav nežli při výročích!)...

09 února 2018

Konec tří mušketýrů


Gustav, Adam a Petr, tři kamarádi již od školních lavic, si udrželi přátelský vztah až do dnes, i když od maturity se jejich životní dráhy rozcházely. Adam vystudoval medicínu, Petr se rozhodl pro výhodnou kuchařinu a muzikální typ Gusta se vrhl na všechno, nač se dalo hrát, nejraději měl saxofon. Dnes již čtyřicetiletí ženáči se sešli, tak jako každý čtvrtý čtvrtek, na "pánské jízdě" v útulné hospodě pana Fořta »U Barvínků«, aby projednali Gustův tajný plán na týdenní pánskou jízdu do hor. Tajné na tom bylo to, že chtěli nějak zařídit, aby v sousedním pokoji, jakoby náhodou, bydlely tři mladé, krásné lyžařky. To se ovšem nesměly dozvědět jejich manželky, aby si třeba neprávem nemyslely bůhví co. Všichni tři uměli jakž-takž lyžovat, jejich výkony nebyly nijak strhující, v mariáši byli lepší, ale shodovali se v tom, že na horách je krásně a s lyžováním, že se to nemusí vůbec přehánět. Trocha flirtu nezaškodí...

Prvním bodem schůze bylo rozdělení funkcí a úkolů pro celou dobu pobytu tak, aby všechno klapalo perfektně a bez handrkování. Adam, zvaný Athos byl nejmenovaným bossem této trojice a jako majitel malého mikrobusu, byl pasován na ministra dopravy a ubytování. Zároveň byl, coby lékař, felčarem první pomoci. Petr, alias Porthos, jako výborný kuchař a fajnšmekr, vyfasoval tedy titul ministra výživy, zásobování, stravování a vyměšování. Gustav, čili Aramis, byl jmenován ministrem kultury a společenské zábavy, to jest vína, žen a zpěvu. Jeho nástupním úkolem do funkce bylo zajistit tři lyžařky, které by měly zájem ubytovat se v témže hotelu, kde údajně vybyl jeden rezervovaný pokoj. Dostal na to měsíc času, a vzhledem k tomu, že bude hrát na různých předvánočních večírcích a tancovačkách, mělo se zato, že to Gusta zvládne bez problémů. 

Do příštího srazu mělo být už všecko prakticky zajištěno. Adamovi se podařilo zamluvit dva třílůžkové pokoje vedle sebe od pondělí 2. ledna v penzionu "Simona" v Rokytnici. Petr již nakoupil patřičný proviant, jako slivovici a víno. Jediný Gusta zatím nesplnil očekávání stran lyžařek, ale naopak přivedl na sraz svého kolegu kytaristu Tonyho, který by se rád s nimi svezl a nocleh, že si už zařídí sám. Ty tři ženy prý Gusta nemohl, z důvodu utajení, přivést sebou, ale prý má už celou plejádu vážných zájemkyň. Adam se rozchechtal: „Takže jsme čtyři chlapi, nojo, vlastně tři mušketýři byli taky čtyři, vítej mezi nás d’Artagnane!“ 
„Já jsem spíše d’Antonín, ale nechci se vnucovat, to byl čistě jenom nesmělý dotaz. Chápu, že jste čekali tři sexbomby a tak vás nemůže nadchnout nějakej Tonda navíc.“ Po počátečním trochu rozpačitém přivítání nového známého se ale brzy spřátelili, zvláště pak když Tony objednával jednu rundu za druhou. 

Na Nový rok, se konala takzvaná generálka, kdy mělo už být všechno stoprocentně jasné. Jako poslední ze čtyřlístku pánských cestovatelů se dostavil do hospody Gusta, který ihned ode dveří vykřikoval: „Pánové, je to v suchu!“ Potom jim sdělil, že tři krásné ženy přijedou za nimi, ale o den později, kvůli jakési nutné rodinné záležitosti. Aby uklidnil bouři nevole, řekl: „Pánové, jsou to nádherné ženy, cirka pětadvacítky G-D-E. To jest: Gé jako Gáby je něžná blondýnka s očima pomněnkovýma,  Dé jako Dana je vysoká plnoštíhlá hnědovláska s mahagonovým přelivem, typická vášnivka a dále É jako Eva, ale tu si ovšem zamlouvám pro sebe. 
„G-D-E, to začíná jako »Gde domov můj.«  Na první, tedy slepý pohled,  akceptuju Danu“, řekl Petr. 
„Pozor, když už tedy pomíjíme ducha, řekni aspoň jak vypadají po stránce anatomické, mám na mysli hlavně tu blondýnku Gáby“, sondoval Adam. 
„Nó, prostě pánové ideál, míry 90-60-90“, vyřkl odborný posudek Gusta a doplnil ho svislým vlnitým pohybem obou rukou. 
„Mám dojem, že je tu řeč o kytaře“, poznamenal suše kytarista Tony. 
„Ale co Eva?“, ozval se Petr, „vo tý ses zmínil jenom jako vo svým privátním inventáři.“ 
„Má nádherně modelovaný nohy, a na to já letím“, přiznal Gusta. 

 Tony, kterého se tato dražba iluzí, tak jako tak, netýkala, se nečekaně zeptal: „Ale pánové, promiňte, nikoho z vás nezajímá, jaké mají ty ženy ruce?“ 
„Jak to ruce, docela normálně dvě, proč tě to zajímá?“ žasl Gusta. Adam zvedl obočí a Petr zakroutil hlavou: „Co je to za blbost?“ 
„Možná, že si o mně pomyslíte, že jsem cvok, ale já hodnotím ženy podle rukou. Když tak říkajíc žena "nemá ruce", tak mě vůbec, vůbec, nezajímá, zato však když je má krásné hebké se štíhlými prsty a s nehýtky ve tvaru perleťových či purpurových mušliček, jsem ztracen a musím ji dobývat,“ rozohnil se Tony. 
„Tak to si teda budeme přát, aby ty ženy měly ruce ukoptěný, asi jako na bramborový brigádě, jinak nám je Tony všechny přebalí“, Petr se rozesmál svému vlastnímu fóru. 
„Nemějte strach, já vím, že jsem lichý a jsem s tím srozuměn, vaše víly mne nezajímají. Nejsem ženáč jako vy a asi právě proto si na hory jezdím doopravdy jen a jenom zalyžovat." 

Příští den cestou do hor pověřili tři mušketýři Tonyho-d’Artagnana, který byl povoláním strojní inženýr, odpovídající funkcí ministra technického rozvoje. To zahrnovalo odstraňování všech možných poruch na lyžích, autě, hotelovém inventáři a vůbec opravy všeho druhu, jako Ferda Mravenec. Jejich příjezd do pocukrované Rokytnice byl opravdu romantický. Horší to už bylo s ubytováním. Zjistili, že oba třílůžkové pokoje jsou vlastně původně dvoulůžkové s přistýlkou v podobě jakéhosi kanape. Tím tedy odpadla možnost další přistýlky pro Tonyho. Tu první noc může sice spát v prázdném vedlejším pokoji, aspoň to tam trochu zahřeje, ale zítra, až přijedou ty tři ženy, si bude muset rychle něco sehnat. 

 Ten večer je však čekalo jedno nemilé překvapení. Když usedli po večeři k partičce mariáše ve čtyřech, zavolali z recepce Gustu k telefonu. „To budou ty kočky“, zubil se Gusta, leč jeho obličej se při návratu značně protáhl: „To je malér, ty dvě ségry nepřijedou, jejich babička zemřela na nějakou slintavku. Eva jede sama vlakem, máme na ni čekat na nádraží v pravé poledne, jako v tom filmu s Gary Cooperem High Noon.“ 
„Bingo“, ozval se Petr, „a ty’s to tušil, že jsou nejistý, proto sis zamluvil tu Evu. Sežeru svý boty, že ta mrtvá babička s tou slintavkou je jen tvoje slabomyslná vejmluva!“ 
„To není tak docela“, bránil se Gusta, „něco se stalo a já nevím co, prostě, odřekly to, ale nechtěl jsem vás naštvat a zklamat. Za to přece já vůbec nemůžu!“ 
„Jakýpak zklamání, jsme čtyři a pokoje jsou jen pro tři, čili jeden z nás musí spát vedle u Evy, a kdo to bude, nechť rozhodnou karty!“ pronesl verdikt boss Adam.
Petr souhlasil okamžitě, ale Gusta protestoval: „Z hlediska vyššího principu mravního s tímto řešením nesouhlasím, nejsem ochoten hrát mariáš o dámu. Evu jsem pozval já, už si s ní dokonce tykám, a to je pochopitelně rozhodující!“ 
„Pánové, on má pravdu“, zažehnával hrozící spor rozvážným hlasem Tony, „pokud bude dáma souhlasit - ať spí u ní v pokoji on, buďme gentlemany a přejme mu to. Bude-li si ovšem dáma přát být sama, což je při jeho zchátralém vzhledu pravděpodobnější, najdu si prostě nějaký nocleh v okolí a vy tři tu zůstanete v předpokoji, coby její bodygardi.“ 
„Dobrá, souhlas, tak už pojďte hrát“, bručeli Adam s Petrem. 

Druhý den v poledne stáli všichni čtyři mušketýři čerstvě oholeni a s umytýma ušima na nádraží, aby uvítali Evu. A skutečně z vlaku vystoupila v plné své kráse nápadná bruneta v tmavě-růžovém anoraku s ruksakem a lyžemi přes rameno. „To je ona“, zvolal Gusta a dívka se usmála, stáhla si rukavici, aby jim podala svou pěstěnou ruku s perfektně nalakovanými nehty v barvě lyžařského úboru. Gusta, který si tajně přál, aby Eva měla nemožně okousané nehty, čímž by odpadl jeden z jeho soků Tony, pro sebe zaklel: „Jsem v pytli - Eva má ruce!" 
Tony sykl Gustovi: „Neboj, jdu bydlet jinam, máš volný pole!" 
Ten opáčil: „Naopak musíš zůstat, aby neodpadl náš problém čtvrtého muže na pokoji!" 

 Hned po obědě v nádražní restauraci se vydali do jejich penzionu. Gusta se stále jen točil okolo Evy, nesl ji lyže a sršel humorem. Když ukázali Evě pokoje a došlo na problém kdo bude kde spát, Eva se zeptala: „To neumíte nikdo počítat do sedmi, nebo jak byste to byli vyřešili, kdybychom přijely všechny tři, tak se to přece plánovalo. A čí jsou tady ty věci?“ 
„Moje“, řekl Tony, „ten čtvrtý navíc jsem já, připojil jsem se až dodatečně, takže je teď na mně, abych si našel něco jiného...“ Gusta mu skočil do řeči: „Jenže celá Rokytnice je děsně přeplněná, takže jsme si mysleli, že bych mohl já, nebo někdo, spát zde, když tu máš tři postele, aby chudák Tony měl kde bejt.“ 
Eva rezolutně potřásla hlavou: „Ne, to nechci, nejsem netykavka, ale nebudu s cizím chlapem v jednom pokoji. Najdu si tedy něco sama.“ 
„To vůbec nepřichází v úvahu“, zvolal Tony, „nechám si tady zatím ty věci a jdu se zeptat po okolí.“ Než mohl někdo něco říci, vyběhl ven ze dveří a zmizel. 

Když Petr uvařil kávu, pozvali Evu k sobě a vysvětlili jí jednotlivé funkce a úkoly čtyř ministrů. Eva se zeptala co by měla převzít ona, aby se mohla počítat do party, a protože si s Gustou již tykala, navrhla tykání i Adamovi a Petrovi. 
„Podívej, Evo, všechny funkce jsou rozděleny, takže ty máš jediný úkol: být krásnou ozdobou naší trojice“, řekl vzletně Adam. 
Po kávě zasedli tři mušketýři k mariáši, zatímco Eva si šla, ještě než se setmí, trochu zajezdit na cvičnou louku. Mírně rozladěná si pomyslela, že s tím Tonym by si patrně rozuměla líp nežli s těmi mušketýrskými karbaníky. 

Už se začínalo šeřit, když Eva spatřila vracejícího se Tonyho. Zabrzdila prudce před ním až sníh odletoval: „Ahoj Tony! Tak co, dostal jsi nějaký nocleh? Jestli ne - tak bys moh’...“ 
„Jak to, my si tykáme?“, přerušil ji ironicky Tony. 
„Promiňte, spletla jsem se, s vašimi kamarády jsme se už dohodli na tykání“, Eviny chladem ruměné tváře ještě více zrudly. 
„Nocleh jsem sehnal, ale jen pro dnešní noc, takže zítra se přesunu do Harrachova, tam je mi to sympatičtější, a vím kde bude určitě volno“, řekl Tony, popojížděje k jejich penzionu. 
„Vaše věci máte u mně ve skříni“, volala za ním. Tony si pak sbalil věci, rozloučil se třemi mušketýry a spěšně zmizel. 

Při večeři toho nikdo z nich moc nenamluvil, zábava nějak vázla. Na stole ležel balíček karet a Eva se jimi zamyšleně prohrabovala. Gusta si všiml jejích rukou s těma mušličkama, jak to říkal Tony. "Pánové, zde vidíte ty krásné ruce o kterých mluvil Tony.  Eva nevydržela se tvářit jakoby nic a promluvila vážným hlasem: „Pánové, chtěla bych si mezi námi ujasnit několik věcí. Za prvé nevím, co jste si všechno o mně povídali než jsem přijela, ale chci vědět, jestli jsem podle vás vina tím, že se Tony odstěhoval. A dále, já se chci se finančně podílet na všech výdajích za ubytování  a stravu, berte mě proboha jako vaši starou známou kamarádku!"
"To je správný, Evo, já vůči tobě nemám nic, naopak jsem rád, že tu jsi s námi.“ řekl Adam důrazně. 
„Já taky ne, to si takhle nevysvětluj," mínili Petr i Gusta, "my tě máme všichni rádi!" 
„A jak byste si to tedy představovali, že mám spát s naprosto cizím mužem v manželské posteli? Vždyť byste mne za to sami nakonec kritizovali. A stejně, Tony už je bůhví kde, což mne právě tak mrzí jako vás, ale už se prostě nedá nic dělat.“ 
"Nojo, máš pravdu Evo, chlap uvažuje jinak než žena, ale myslím, že je dobře, že jsme si to takhle vysvětlili a tím je doufám mezi námi vše O.K! No, a Tony řekl, že zbožňuje krásné ženské ruce s nehýtkama jako mušličky a to ještě ani neviděl tvoje ručičky. " A všichni se rozřehtali.

Druhý den ráno, při snídani, se zeptala Eva s trochou ironie, zda pánové hodlají opět celý den hrát mariáš, nebo půjdou také trochu na vzduch. „Máme naplánováno udělat celodenní túru někam, kde není moc stoupání, než se trochu rozjezdíme“, vysvětloval Adam. 
„To já se půjdu rozjezdit na sjezdovku do Harrachova“, řekla Eva. 
„Co? To jsi tak dobrá, ty se nebojíš na sjezdovku?“, žasl Petr. 
„Vždyť lyžuji už od sedmi let, takže se na tom trochu udržím.“ 
„No jo, to by s tebou moh’ jezdit akorát Tony, to je taky takovej šílenec“, řekl uznale Gusta, který se znal s Tonym už léta. 
Po snídani se Eva bleskurychle vypravila a zmizela mušketýrům z očí dříve nežli si připnuli lyže. Brzy ji uviděli jako malou růžovou tečku, stoupající do prudkého vrchu na Čertovu horu. „Pánové, ta má páru“, řekl odborně Petr.  „Zdá se mi, že by stála nejvíc o Tonyho“, přemýšlel nahlas Gusta. 
„To se ti nezdá, kamaráde, to je fakt, a navíc má nádherný mušličky“, dodal Adam. 
Gusta si ťuknul na čelo: „Jé, Tony má zejtra narozeniny a nechal si u mně flašku Black and White.“ 
„Fajn, vypijem ji večer na jeho zdraví“, navrhl ochotně Petr. 

 Když Eva dorazila na vrchol ke sjezdovce, uslyšela najednou za sebou známý hlas: "Pojď, Evičko, pojedeme spóólu po sjezdovce dóólu - nosem do rigóólu, co tomu říkáš?“ 
„Jak to, my si tykáme?“, řekla mu na oplátku pohotově Eva. 
„Nikoliv, zatím tykám jenom já tobě, protože jsem o moc let starší“, chechtal se Tony, „podej mi ruku!“ Vtom ji k sobě prudce přitáhl a když viděl, že Eva neklade žádný odpor, políbil ji na rty: „Tak, a teď mi smíš tykat, holčičko!“ 
„Jak jste si to mohl dovolit, stařečku?“, otázala se Eva cudně. 
„Sorry, madam, podlehl jsem kráse vašich rukou“, hájil se Tony. 
„Proč jste mne tedy nepolíbil na ruku, ale na ústa?“ 
„Politováníhodný  omyl: obé je barvy jahodové, a já přece mám jahody tak rád“, zanotoval úryvek ze známé písně Tony. 

Potom se v nejlepší náladě rozběhli ke sjezdovce. Celý den se jim všestranně vydařil. Krásné slunné počasí, ideální sněhové podmínky, vzájemné sympatie, to všechno dohromady způsobilo, že magnetická přitažlivost mezi nimi stoupala řadou geometrickou. Čas ubíhal příliš rychle, takže teprve ve tři odpoledne, pod dojmem kručících žaludků, si oba uvědomili, že mají hlad a kolik je už hodin. 
„Tony, já se budu muset pomalu vydat nazpět do Rokytnice.“ 
„Evi, já tady mám dvoulůžkový pokoj, a co by se tak dalece stalo, kdybychom si teď zašli na opožděný oběd do mého hotelu, a protože pak už bude brzy tma, mohla bys tu třeba zůstat přes noc. Mušketýrům zatelefonujeme, aby o tebe neměli strach a já bych ti slíbil na svou čest, že budu absolutně rozumný.“ 
„Tony, je to proti mým zásadám, chápej, nic proti tobě nemám, ale dej mi čas. Jinak, ovšem je dojímavé, že myslíš na mušketýry, aby neměli o mne zbytečné obavy, ale je ti fuk, co si tito pánové pomyslí o mně.“ 
„Chápu“, řekl Tony, „byl to jen můj impulsivní nápad, promiň.“ 
Eva se usmála: „Kromě toho, Tony, ten problém se spaním se již vyřešil ke všestranné spokojenosti. Můžeme se tam vrátit oba, všichni litovali, že jsi odešel. Já budu spát na kanapi a ty bys spal s Gustou na těch manželských postelích v mé svatyni.“ 
„A ty jsi taky toho litovala, že jsem odešel?“, zazubil se Tony. 
„Ne, naopak, já jsem si jenom oddychla, že nemusím odpovídat na hloupé otázky.“ 

Jakmile se pak oba dva objevili v penziónu v Rokytnici, uvítal je Adam-Athos proslovem s rozdělením okamžitých ůkolů: "Petr-Portos ihned začne připravovat slavnostní večeři, Gustav-Aramis se ihned ujme společenských záležitostí, jako hudba, víno, dary a tombola. Technický referent a zároveň oslavenec Tony d' Atragnan bleskově opraví splachovadlo na záchodě, je stržené!" 
„A co bude dělat Adam a Eva?“, zeptala se Eva. 
„My dva, oděni pouze ve fíkové listy, budeme suplovat ráj“, řekl Adam. 
Nad večeří řečník Adam pronesl vznešeně: „Dámo a pánové, pod titulem "Tonie se vrací", nota-bene v předvečer svých moctých narozenin, zvedám číši a volám: Ať žije Tóny d’Artagnan!“ Pak mu předal dva plyšové dárky, jeden od Evy a druhý od Mušketýrů. Ten druhý byl jasný, bernardýn se soudkem rumu na krku, ale ten od Evy chtěl vysvětlení. Eva jen doplnila,  že to T d'A je jeho jméno a jinak, je to normální méďa do postýlky. Jo a potřebuji od technického referenta opravit zadrhnutý zip u šponovek!"
"Ano, to provedu ihned a nemusíš si je vůbec sundavat,"pronesl pohotový technický referent Tony...

Druhý den ráno u snídaně, která se protáhla až do půl jedenácté, když opět zavolali Gustu do recepce k telefonu. Tentokrát se však vrátil s rozzářeným obličejem, jako kdyby vyhrál na plese hasičů dvoukilovou tlačenku: „Pánové, ty tři krasavice jsou už tady v Rokytnici na zastávce autobusů!“ 
„Jak to tři, snad dvě, ne?“, podivil se Adam. 
„Asi je eště vožralej“, mávl rukou Petr. 
"Né, nekecám!“, bránil se Gusta, „přijely tři krasavice, sám ani nevím kdo je ta třetí, vím jen, že chtěly vědět cestu sem do penzionu Simona." 
Eva řekla pobaveně: „Pánové, chtěli jste ženy - máte je mít! Teď honem uklízet, od autobusu jsou tady za pár minut!“ 
„Fajn, až na to, že je nás teďka osm na šest lůžek“, konstatoval suše Adam. 
„To je jedno, hlavně že tu jsou“, jásal Petr, „teď se konečně dozvím, jak to bylo se slintavou babičkou a jak vypadá má favoritka Dana!“ 
„Jenže, co honem uděláme“, řekl Gusta, „Adame, zamysli se coby hlavní organizátor, nás je furt buď málo, nebo teď zase moc!“ 

 Bylo právě uklizeno z toho nejhoršího, když se ozvalo zaťukání na dveře a v nich se objevily tři opravdu podivné sněhulačky. V mušketýrech by se krve nedořezal, byly to jejich manželky! 
„Jéje, to je ale překvapení, naše milé ženušky, kde jste se tady vzaly?“, zachraňoval vzniklou situaci první se vzpamatovavši Adam. 
„Nojo, he-he, to je ale překvapení!“, opakoval po něm Petr. 
„A jaký nádherně krásný a nečekaný překvapení!“, triumfoval je Gusta.

Eva rázem pochopila, že jenom ona může odvrátit pohromu a začala představovat sebe i Tonyho všem třem ženám, při čemž pronesla tu nejhezčí blahodárně působící lež, jakou kdy Tony slyšel: „Já a tady můj snoubenec Tony obýváme vedlejší třílůžkový pokoj, ale protože víme, že momentálně není v tomhle penzionu žádný jiný pokoj volný, přenecháme ho vám, abyste byly co nejblíže u svých mužů, a my se už dnes, místo zítra, přestěhujeme do Harrachova. Je tam totiž nádherná sjezdovka, jak jsme včera zjistili, a máme tam možnost ubytování v hotelu u mých známých, takže si nedělejte problémy.“ 
„Jé, to by bylo od vás hezké, my jsme totiž myslely, že ubytování je tu dost, aspoň to říkali v televizi, a tak jsme nic nezamlouvaly a chtěly hlavně překvapit naše karbaníky!“ 
„Tak to se vám, holky, povedlo“, řekl se značnou úlevou Petr. 
„Ale pořád nechápu, kde jste vzaly adresu a telefon našeho penzionu, vždyť na to bylo uvaleno informační embargo“, divil se Adam, a očima děkoval Evě za záchranu situace. 
„To víš, Adame, nejsme takové husičky jak si myslíš, ale přiznávám, že nám pomohla náhoda v podobě pana hostinského Fořta.“ 
„Ten zrádný slídil!“, ozval se Gusta, „ale protože nám poslal naše milé ženušky“, pokračoval úlisně Petr, „navrhuji, aby místo trestu smrti, nám vypláznul osm večeří a metr piv zdarma!“ 

Když pak seděli Tony s Evou v autobusu do Harrachova, zeptal se Tony nevinným hlasem: „Evi, prosím tě, můžeš mi vysvětlit jednu záhadu, která mi vrtá neustále v hlavě? Jak jsi přišla na to, že totiž my dva jsme snoubenci?“ 
„Já jsem jenom chtěla rychle zachránit možnej rozkol ve třech manželstvích a bohužel mě nic lepšího nenapadlo!“. Eva se dívala ostentativně z okna ven a nervózně si pohrávala s prstýnkem. 
„Hm, to hodnotím, i lež je někdy užitečná, ale myslím si, že to je stejně konec těch tří mušketýrů. Ty manželky je možná prokoukly!“
Eva si prohrábla svoji hustou hřívu vlasů: „Věřím, že to dopadne dobře, ke všestranné spokojenosti, tím myslím ta tři manželství. Žádné orgie tu nebyly, ale kdoví, co všechno jim řekl hostinský Fořt..."

„A ještě něco mi nejde na rozum, Evi. V hotelu, kde bydlím existují jen samé vícelůžkové pokoje, takže jednolůžkový pokojíček pro tebe tam určitě nebude a pochybuji, že tam bude vůbec něco volného. Není mi lauter nic známo o tvých takzvaně známých v Harrachově, aspoň včera ses o nich nezmiňovala“, culil se potutelně Tony. 
Eva zarputile mlčela. Přisedl si k ní blíž, objal ji kolem ramen a dodal: „Ovšem jestli to s tím snoubencem nebyl jen záchranný pás pro naše záletné mušketýry, pak bych měl pro mou zbrusu novou snoubenku jedno volné lůžko s méďou v mém pokoji.“ 
„Jsi protivný jako vždycky!“, řekla skrze zatnuté zuby Eva. Pokrčila nos a nejraději by v tu chvíli na něj vyplázla jazyk. Potom se ale jako dáma ovládla, nadechla se, našpulila své plné rty, přimhouřila oči, dupla si a řekla vzpurně: „Hmm!“ 
V tom okamžiku bylo Tonymu naráz jasné, že tuhle ženu miluje...

ttps://youtu.be/GfqriGHnkGg