19 ledna 2018

Brigit a Linda zlobí...

Nerozlučné kamarádky Brigit a Linda, které se samy přejmenovaly na "Nikol a Sandy" měly obě podobný osud s tím rozdílem, že Linda-Sandy žila jen se svojí matkou a její otec se odsunul ke své milé ve stejném městě...
Brigit-Nikol, žila zase jenom s tátou, její matka se už před rozvodem odstěhovala za hlasem svého srdce do Düsseldorfu.
Spolužačky ve škole se jich ptaly jestli jsou sestry a nebo proč se každá jmenuje jinak, takže naše  milé dívky  dostaly nápad, že budou jako sestry Thomasovy »Nikol a Sandy«  a to si dokonce vyšily  na trika a chlubily se tím i doma, k chabé radosti jak táty, tak mámy...
Nakonec dostaly nápad, ovšem tajný, že by bylo úplně nejlepším řešením, kdyby se máma Sandry a táta Brigitty do sebe nějak šíleně zamilovali a vzali se, čímž by všichni bydleli spolu v jednom bytě a sice od Brigitty, ten byl totiž větší a hezčí...

Nápaditá Linda pak vymyslela, že obě děvčata někam zmizí tak, aby je museli jejich rodiče společně hledat: „Otázka je ale, kde se schovat?" Brigit navrhla chatu jejich spolužáka Hynka, ve které už jednou byly s celou partou při oslavách narozenin jejich spolužačky. 
Linda zajásala: „Od Hynka si vypůjčíme klíče, ale ten se musí zaručit, že nikomu nic nevykecá a zůstaneme tam přes noc! Moje máma se s tvým tátou určitě sejdou a budou celou noc na nás čekat a tím se seznámí. Možná, že se budou i líbat, víš, to je zaviněno vlivem hormónů a adrenalínu!"
„Nojo, ale nezůstaneme tam celou noc, to by se táta zbláznil strachy. Víš, on mě ještě nikdy neuhodil, ale když něco provedu, co se mu nelíbí, tak se mnou vede rozhovor u krbu a tam mi to tak vysvětlí, že musím brečet a to bych mu neudělala", slevovala Nikol.
„To je fakt, uznala Sandra, v půlnoci se vrátíme domů, to bude stačit k jejich seznámení", rozhodla suverénně a plán byl hotov...

Shodou okolností se konala v nadcházející sobotě v centru města Wiesbadenu každoroční tradiční slavnost "Straßenfest", na kterou se Lindina matka chtěla jít podívat a vzít dceru sebou. To byla přímo ideální příležitost pro uskutečnění plánu obou spiklenek.
„Mami, a může jít s námi i Brigita, když ji její táta pustí?" zeptala se nevinně Linda.   
„To víš, že jo. Zeptej se jí", souhlasila matka.
„A když se tam třeba zdržíme dýl, může potom Brigita spát u nás?" Matka souhlasila. "Mohla by ses radši zeptat jejího táty telefonicky ty sama, maminko, jestli to on dovolí?"

Tak se stalo, že nic netušící Frau Johansen, zavolala Robertovi a řekla mu, co plánuje tuto sobotu večer s oběma děvčaty a obdržela jeho souhlas. Obě vykutálené ratolesti využily pak v městském mumraji vhodného momentu, kdy se paní Johansen bavila s několika známými u stánku se svařeným vínem a nenápadně zmizely v davu. Pak už nebylo problémem svézt se autobusem zpět k jejich sídlišti a jít se schovat do chaty Hynkových rodičů. 
Aby se jejich noční čekání na půlnoc dalo hladce přežít, měly sebou Hamburgery, čokoládu a limonádu. Když později tma kolem chaty zhoustla, začaly se trochu bát a raději se zamkly. Netušily ovšem, že zámek u dveří je vadný a když se zamkne zevnitř na dva západy, že se zasekne a pak nejde otevřít. To jim Hynek neřekl. K dovršení smůly byly ve všech oknech mříže, čímž se chata proměnila v jejich vězení...

V neděli ráno, když se Brigitin otec Robert holil, zazvonil telefon a k jeho zděšení se na druhém konci ozval hlas paní Doris Johansen s dotazem, zdali jsou obě děvčata u něj?
„Jak to u mne?", zvolal Robert, „vždyť měly spát obě u vás? Copak tam nejsou?"
„Ne, nejsou", hlas se jí zlomil, „ztratily se mi včera ve městě, co jsem se jich nahledala, pak mě napadlo, že jely k nám domů, jenže tady taky nebyly. Byl tu ale lístek, že jsou u vás. To mě uklidnilo a nechtěla jsem vás už budit, bylo pozdě, a tak jsem šla spát a volám až teď."

„Tak to jste tomu dala, Frau Johansen, na starost jste je měla vy, ne já", Robert se stěží ovládal, vzpomeňte si, kde by ještě mohly být? U vašeho ex-manžela, nebo u nějakých známých či u příbuzných? My zde v západním Německu žádné příbuzenstvo nemáme!..."
„Nic mě nenapadá, k bývalému manželovi by Linda jistě nešla, co budeme dělat?" Ve sluchátku se ozývaly jen vzlyky. Paní Johansen nebyla vůbec schopna promluvit. „Víte co“, řekl Robert, „přijďte hned k nám, musíme uvažovat logicky a bez emocí a pak jet na policii."

Když přišla uplakaná a zdrcená matka Lindy k Robertovi, neměl tu sílu jí ještě ke všemu vynadat, a navíc zjistil, že ta paní má jen velmi nejasnou představu, co dělala obě děvčata. Sama se prý bavila se známými a myslela si, že dívky stojí jen kousek vedle u sousedního stánku se sladkostmi.  „Nic naplat, musíme jet, a to ihned, na policii", rozhodl Robert...

Tam je čekalo dosti komplikované sepisování podrobného protokolu. Vrchní strážmistr se podivil, že Frau Doris není ženou Roberta, ale že spolu mají čtyři dcery. 

"Jak to?" ozvala se paní Doris, podrážděně "my spolu nemáme žádné děti, co si to vymýšlíte!"
"Vždyť říkáte přece, že pohřešujete své čtyři dcery, není-liž pravda?" nato polda. 
"Ale, to nejsou naše dcery!" řekla vztekle paní Doris Johansen "moje dcera je jen jedna a to je ta Linda!"
„Tak, když to nejsou vaše dcery, tak komu teda patří ty tři zbývající ?", zeptal se tupě polda.
„A moje je zase jenom ta Brigita", dodal blbuvzdorně Robert.
„A co ty dvě další ty jsou cizí?  Myslím tu Nikol a Sandru. 
Robert zesílil hlas: "Brigita s Lindou se samy překřtily na Nikol a Sandy, chápejte předpubertální dívky!"
"Auch das noch! Teď už se v tom vůbec nevyznám!" řekl polda... "Takže, vy dva spolu nemáte vůbec žádné děti!?"
„Nemáme, ale i kdybychom měli, tak to na věci nic nemění, faktem je, že se ty dvě holky ztratily a to je to, co od vás, jako od policie očekáváme: nalézt je!   Rozumíte mi?" v
ykřikl Robert,,,
„Tak se nerozčilujte, to se nikam nedostaneme", řekl zcela odměřeně,
ale s důrazem,  policejní ouřada.
Při otázce: „Co měly pohřešované osoby naposledy na sobě?", se mi sevřelo hrdlo a  Frau Johansen propukla  znovu v hlasitý nářek...
Nakonec nám policie řekla, abychom čekali doma a když se do osmi hodin večer dcery nevrátí, bude teprve zahájeno pátrání. V opačném případě je nutno policii okamžitě oznámit návrat dcer, aby se pátrání mohlo odvolat...

Pak nastalo pro oba zničené rodiče, nekonečné čekání doma. Paní Doris, nechala u ní doma písemný vzkaz, pro Sandru kde je a přišla opět k Robertovi. Hodiny a minuty se vlekly šnečím tempem až teprve v půl druhé odpoledne konečně zazvonil Robertův telefon:
„Haló, táto, to jsem já...", a pak zas následoval jenom vzlykot.
„Brigit, kde jsi, proboha!", zařval Robert. 
„My jsme ... tady ... v telefonní budce ... před barákem..."
„Tak přijďte okamžitě k nám domů, maminka od Lindy je tu taky!", zavelel zlostně Robert..
„Já ji snad zabiju!", vykřikla Frau Johansen a zahrozila jí svými zaťatými pěstičkami.
„To chce klid, paní Doris, nechte to na mně, já zvládnu obě, hlavní je, že jsou obě dvě živé a zdravé!..."

Načež vstoupily na scénu obě ubrečené a ušmudlané holky. Robert, vědom si své otcovské autority začal přísně: „Tak, Brigit, jak to bylo? Spusť! A ty, Lindo, ji doplňuj, kdyby na něco zapomněla, chceme to slyšet podrobně!"
Nastalo fňukavé vyprávění, jak odjely do chaty, jak se zamkly a nešlo to otevřít a jak je teprve před chvílí přišel vysvobodit Hynek, když odemkl ty blbý dveře zvenku.
„Ale, proč jste vůbec utekly do té chaty, copak aspoň ty, Brigito, nechápeš jakou starost jsme o vás měli? Museli jsme jít na policii sepisovat protokol! Řekněte nám, co jsme vám provedli, že nás takhle hrozně trápíte?"
„Ne, táto, my jsme to myslely dobře, my jsme...Sandy, řekneš to ty?
„Ano, my jsme chtěly, abyste", Linda se podívala na svou matku, „abyste se do sebe  zamilovali, a abyste se vzali..." řekla ufňukaně.
„Co?", vyjekla paní Doris, „to se vám tedy povedlo, za cenu takřka našeho nervového zhroucení! Lindo, to jsi určitě musela vymyslet ty, takovou bohapustou pitomost!"  Vtom se však zarazila, „éé-tím totiž nemyslím zamilování s panem Robertem, ale ten idiotskej způsob, jak jste to provedly!"

„Dobrá, takže jsme si to vysvětlili a víte holky co teď udělám?" Vstal jsem z křesla a popošel směrem k nim. „Vejprask", špitla Sandra a přikrčila se.
„Táto, já ti slibuju, že to už nikdy neudělám", vzlykala Brigitte.
 Opsal jsem rukou kruh: „Myslím, že všichni čtyři máme hrozný hlad, tak si teď zajedeme do restaurace na steaky, hranolky, salát a navrch zmrzlinový pohár! Ovšem jenom za předpokladu, že to bylo poprvé a naposledy, co jste nás takhle vystrašily!  Souhlasíte?..."

Dívky, včetně nyvé paní Doris zíraly překvapeně, takovýto obrat situace nikdo nečekal.
Brigita skočila tátovi kolem krku: „Děkuju ti táto" a já ji šťastně obejmul.
„Já vám taky moc děkuju", kuňkla stydlivě Linda a zamáčkla slzičky. Pohladil jsem ji po vlasech, dal jí pusu na čelo a dodal: „Tak a teď se jděte hned umýt, šmudlíny, ať nám neděláte ostudu, jdeme totiž do nóbl restaurace!"
Obě nadšeně odběhly do koupelny a paní Doris řekla tiše: „Já vám též děkuji, Roberte, jak jste se hezky a rozumně zachoval, toho si na vás skutečně vysoce cením... Já bych to takhle inteligentně nezvládla, já bych jí asi nějakou vrazila, ale to by nebylo správné. Vy jste totiž opravdu 
psycholog..."
"Víte, ono je to tak, paní Doris, nejdůležitější je u dítěte zjistit jeho pohnutku, byla-li dobrá nebo zlá a úmyslná a teprve pak zareagovat!" 
"Ano, děkuji, máte pravdu", vydechla paní Doris, "mohu se vás ještě něco jiného zeptat?  A sice to, jestli je to pravda, co mi řekla Linda" a zatvářila se velmi svůdně, "že prý jste měl nedávno prohlásit, že by mi lépe slušely mé původní tmavé vlasy, než tyhle blond?"

14 ledna 2018

Báseň o třech rytířích

Po mnoha letech jsem opět narazil na báseň, kterou mi má matka předčítala ze svých sešitů s básněmi, ale i když jsem sám od sebe nejevil větší zálibu v básních, přece mě má matka dokázala svým krásným přednesem natolik upoutat, že jsem ji několikrát sám požádal, aby mi zas něco přečetla. 
Ona měla dar vybrat mi takové básně, které mne zaujaly a když jsem si po letech, chtěl některé z oněch veršů, částečně uvízlých v mé hlavě znovu přečíst, zjistil jsem, že nevím od koho ta báseň je, ba ani jak se jmenuje.
K této básni jsem měl i svůj osobní vztah, protože jsme od dob studentských byli také tři kamarádi, Rudla, Vlastík a Mirek, kteří vždy drželi pohromadě a měli společný negativní názor na panující totalitu. Rudla zemřel první, ještě jako mladík, Vlastík odešel jako druhý už coby důchodce a já tady dosud zacláním, jako bych chtěl hlídat svět, což nemám v úmyslu, ale tuto báseň mám prostě rád...

Josef Svatopluk Machar:
Romance:  TŘI  RYTÍŘI a JEJICH  LAVIČKA.

Dvůr Ferrarského vévody
nenajde rovných okolo,
jím zaměnili Olymp svůj
Mars, Venuše i Apollo.

Však pýchou dvora celého
a skvostem v slávě knížete,
tři rytíři jsou přátelé,
jímž rovných sotva najdete.

Jako tři lístky jetele,
jinak je nikdo nespatří,
ne jeden z nich, ne nikdy dva,
než spolu vždycky všichni tři.

Lavičku dali udělat,
kde panstvo nejvíc chodilo,
lavičku, na níž vedle nich
už více místa nebylo.

A v smíchu, žertech, hovoru
tam sedávali všichni tři,
jako tři lístky jetele,
což jinde člověk nespatří.

I vévoda by přised' rád,
i dámám se tak zlíbilo,
však dali hlavy v hromadu,
a místa víc tam nebylo.

I přišel čas, že jednoho
smrt odvedla si bezcitná,
tu odřízli lavičky kus
a sedávali nyní dva.

I přišel čas, smrt přišla zas                                                             1       3        2
a druhého si vedla k tmám,
poslední rytíř lávky kus
odřízl zas a sedal sám.

Tak seděl až zas přišla smrt
a odvedla jej, kam ty dva
a opuštěná zůstala
lavička malá dřevěná...

A máš-li v žití přátele
buďte jak lístek jetele
a buďte pokud žijete,
jak rytíři na lávce té...

    - - - oOo - - -
        POEM

28 listopadu 2017

S americkou vlajkou na klopě!

Moje šílená drzost: Po druhé světové válce si dát na klopu US-Americkou spojeneckou vlajku! Netušil jsem tehdy, že jako rudý šátek vydráždí býka, stejně tak do ruda rozdráždí vola, vlajka našeho spojence Ameriky... Proč?

Toto jsem pochopil v roce 1949, tedy asi rok po komunistickém puči v únoru 1948, kdy mi šlo na šestnáctý rok...
Od konce války jsem stále potkával všude na ulicích i v tramvaji lidi s ruskou vlajkou na klopě a říkal jsem si, že ti Američané nás přece taky osvobodili, tak já budu zase nosit americkou vlajku na klopě, nehledě na to, že se mi ta americká mnohem víc líbí než ta ruská z rudé látky na trenýrky. Kde ji ale vzít? Všude, ve všech obchodech s odznaky měli jenom české a ruské vlajčičky, takže jsem byl nucen koupit si tu českou, ale ne na kovovém podkladu, nýbrž namalovanou na bílém plastu. Doma jsem pak  tu barvu odbrousil a na vzniklý bílý obdélníček jsem hustými vodovkami namaloval tu USA-vlajku sám! Byla to práce nimravá, ale jelikož mě od dětství malování bavilo, povedlo se mi to!

Aby se to určitě nedalo smýt, jako vodovka, natřel jsem celý tento odznáček průhledným nitrolakem a připevnil jsem si ho hrdě na klopu. Tenkrát jsem stále nosil to jediné sako a kravatu a ten upevňovací ohebný špendlík jsem na spodní straně klopy ohnul nahoru tak, aby odznáček nešel vytáhnout nebo ukrást. Pár dní jsem s tím tak docela spokojeně chodil do školy (gymnasium v Truhlářské) i všude po Praze, ale nic zvláštního se nedělo - až jednoho krásného dne se stalo nečekané překvapení: 

Chodil jsem z té naší školy okolo nádraží Masa-rykova, odtud jsem zamířil k Jindřišské věži.  
V Dlážděné ulici se přede mnou zarazil nějaký komunista, už od vzhledu blbec a začal na mne řvát: "Co to máš na klopě a proč s tím takhle drze a nepřátelsky a sprostě  provokuješ?"

"To je Váš omyl, pane, já nosím vlajku našich osvoboditelů Američanů a to není žádná provokace! Tak jako, že není provokace nosit vlajky ruské!" Chlap zrudnul jako ředkvička a chtěl mi ihned odznak vytrhnout, jenže ono to nešlo. Teprve až po asi pěti marných škubech přišel na ten ohnutý špendlík, narovnal si ho,  odznak mi sprostě vytáhl z klopy a načež ho s odporem vhodil do nejbližšího kanálu a zhnuseně si odplivl...
Moje piplavá práce  s namalováním odznáčku byla sice v čudu, ale mé ujištění, že tuto stranu nikdy volit nebudu, jsem dodržel dodnes...! (tak tomu je už 74 let!)

 Jeho nenávistí zakrnělému mozku se zřejmě ulevilo, ještě jednou mi zahrozil pěstí a pak šťasten ve své přiblblosti, spokojeně, odcházel. A takoví fanatici (tedy nikoliv všichni, jenom někteří), nám vládnou ještě dnes, aniž by byli kdy nějak potrestáni. Smířili jsme se s tím, ovšem já osobně, nechápu jejich voliče, jestli těm to aspoň trochu, po tolika letech, dochází...?

29 října 2017

Obdivovatel ženských nohou...

Můj dávný kamarád Vojta byl náruživý a přímo super-posedlý obdivovatel krásy žen a hlavně jejich nohou. Vedli jsme spolu na toto téma občas dost dlouhé odbornické diskuze, protože jeho a mé názory se diametrálně lišily. Já jsem byl vždy pro hodnotit krásu ženy hlavně podle rukou, rtů a poprsí. On jen a jenom podle nohou, všechno ostatní bylo irelevantní, čili pro něj zcela a naprosto nic neříkající... 

Jednou jsme se opět spolu bavili na téma krásy žen a já jsem mu řekl: „Vojto, když už kvůli tobě záměrně pomíjím charakter ženy a její inteligenci, co jsi označil za podružnost, tak já tvrdím, že žena, čistě fyzicky viděno, je všestranně ladná a má mnoho krás. Fakt, že já osobně zbožňuji pěstěné ruce, plné rty a středně bujné poprsí, neznamená, že třeba křivka ramen, boků nebo lýtek mi nic neříká. Moje krédo proto zní, žena je všeobecně řečeno krásné stvoření...
"Ale je zajímavý", řekl mi nato, "že ta tvoje Eva má pekelně krásný haxny! To je pro tebe přeci škoda..!" Musel jsem mu odporovat: "Já přece netvrdím, že se mi Eviny nohy nelíbí, ovšem vidím i všechny jiné krásy, ty jsi jen takovej stereotypní haxnař!"


„Podívej, Miki, ty seš prostě moc mladej, ty tomu ale vůbec nehovíš“, odporoval mi Vojta, „já hodnotím jenom to, co dělá ženu sexy a to všecko se dá vyčíst z jejích nohou. Když začnu dole u šlapek, ty musí být krásně pěstěné bez kuřích ok, otlaků a tvrdé kůže s prstíčky a nehýtky jak ze škatulky, kotníčky musí být nádherně štíhlé a lýtka mají být tvarově ladná a stále sametově hladká. Její kolínka nesmí být ani kostnatá ani moc buclatá, nýbrž lákavě oblá a sošná, stehna pěkně pevná bez pomerančové kůry a podkožního tuku. To jsou má kriteria celkového „sex-apealu“ ženy, to ostatní vcelku nehraje roli! To je jen vějička pro spletení hlav tupých chlapů!“
„Hmm, tak já jsem tupec, ale co se stane, když bude mít žena tvých snů sice veškerá kriteria tvých představ, jenže ty nožičky budou zavánět nelibým odérem?“
„Tak zaprvé pěstěné nohy nesmrdí, ale i kdyby, tak to beru jako sexy aroma.“


S tím Vojtou jsem se od jisté doby doslovně  obával chodit mezi lidi. On býval často ve svém obdivování nožním naprosto v transu, takže když si k našemu stolu jednou přisedl jakýsi manželský pár, nechal milý Vojta úmyslně spadnout lžíčku pod stůl, jen aby se mohl sehnout a podívat se té ženě na nohy. Protože se mu, k mé hrůze, její nohy zřejmě zalíbily, začal ji pod rouškou ubrusu hladit kolena. Z jeho sveřepě strnulého obličeje a nepřítomného výrazu v očích jsem ihned pochopil co se děje. Chtěl jsem se zvednout a někam odejít dřív než dojde ke skandálu, ale výraz oné ženy mne uklidnil. Přivřela pouze oči a zhluboka se nadechla a po chvíli řekla svému muži: „Mohl bys mi něco obstarat k pití, Kájo?“
Zvedl jsem se ze židle současně s jejím manželem ale zahnul vlevo na záchod.  Za chvíli tam za mnou přiběhl Vojta a hlásil mi hrdě výsledek: „Miki, OK, klaplo to, zejtra máme rande!" 


 Pak jsme se 30 let neviděli, já byl v emigraci a když jsem se po návratu začal po něm shánět. Jeho manželka  mi řekla,  že Vojta  je  v nějaké
psychiatrické léčebně. Pak o dva roky později jsem ji opět zavolal, protože jsem věděl, že se Vojtovi už blíží jeho osmdesáté narozeniny a dozvěděl jsem se, že je už sice zpátky z Bohnic, ale leží ještě na doléčení v krčské nemocnici.  Koupil jsem mu kytičku a  Jägermeistra a na datum přesně, na jeho narozeniny jsem ho šel navštívit. Poznal mne ihned, byl veselý a vypadal velmi dobře. Sedli jsme si spolu na lavici na chodbě a povídali si o všem možném, co jsme prožili. Na moji otázku, kdy půjde domů, mi řekl: „Nó, to se eště přesně neví, ale bohužel asi už brzo...“
„Jak to bohužel?“, zeptal jsem se překvapeně, „ty se snad domů vůbec netěšíš?“
„Miki, doma to bude votrava, ale tady ty sestřičky nosej úžasně krátký pláště a když se při stlaní postelí vohnou, nebo když se převlíkaj na sesterským pokoji a já tam jako omylem vpadnu, tak to mě prostě šíleně fascinuje!“
To bylo naše poslední setkání...

http://www.youtube.com/watch?v=BCXSuY7ZFgM

01 října 2017

Problematika parkování

S parkováním jsou u nás skoro vždycky spojeny mnohé nepříjemnosti. Třeba v takové Ženevě se daří mít ulice vyprázdněné od aut, asi tak jak to bývalo i u nás za první republiky. Nemůžeme to aspoň okopírovat, když si nevíme rady?
Každé přijíždějící auto je přímo z dálnice pomocí svodidel navedeno na městský okruh a ten končí v podzemní garáži. Jak jednoduché! Mimo to je potřeba stavět nová sídliště tak, aby ke každému bytu byla povinná soukromá garáž či parkoviště. Znamená to že se politici nebudou stále jenom radovat z miliónů nově vyrobených škodovek, ale budou vědět, že je potřeba pro tato auta stavět nové garáže, P+R parkoviště a parkingy tak, aby auty ucpané ulice města nezpůsobovaly nevyhnutelné infarkty.

Když jsme se v Německu přistěhovali do nového sídliště, museli jsme si povinně zároveň s bytem najmout buď garáž, nebo číslované venkovní parkoviště. Jako lepší možnost jsem viděl ta venkovní parkoviště, protože byla přímo před vchodem do domu, auta se tam nekradla ani nevylupovala a navíc cena byla poloviční než nájem garáže.
Jenže tak jako já uvažovali i mnozí jiní, což způsobilo, že volných garáží tam byl nadbytek, zato parkovacích míst nedostatek. Musel jsem tedy nejprve najmout garáž, ale už za měsíc jsem zjistil, že na našem parkovišti před domem je stále jedno parkovací místo volné a tak jsem začal pátrat komu patří. V kanceláři správy domů mi vyhledali jméno nájemce, byla jím jakási Ingrid Hofmann. Když jsem se na ni asi na pátý pokus dovolal, řekla mi, že to parkoviště vůbec nepoužívá, protože bydlí o blok domů dále a jelikož je stále někde ve světě a když je výjimečně doma, tak parkuje na ulici. Dohodli jsme se, že to její parkoviště budu používat já a ten její poplatek jí budu měsíčně pomocí trvalého příkazu vyrovnávat na její konto.

Teprve za dva roky se celá věc zkomplikovala. Na mém parkovišti se najednou někdo usadil se svým autem a já byl nucen parkovat na ulici. Po třech dnech mě to naštvalo a postavil jsem se za něj tak těsně, aby nemohl vyjet. Za sklem v mém autě jsem nechal lísteček se jménem a číslem domu a dveří mého bytu. Ještě tentýž večer na mne zvonil rozčílený pán s dotazem jak to, že mu svým autem bráním v odjezdu, což je totiž oprávněně pokutovatelný přestupek.
Odpověděl jsem mu stejně důrazně: „Pane, vy už třetí den okupujete mé placené parkoviště, právo se rozčilovat mám tedy jednoznačně já!“

„To je omyl, pane, tohleto parkoviště je už dva měsíce volné a proto ho používám. Já jsem totiž tady zaměstnán u správy domů a z naší evidence vím, kde je co volné a kde tedy mohu parkovat, při své práci na údržbě domů a okolí." 

„Tak to vám nevěřím, pane“, protestoval jsem, „zde toto parkoviště je sice psáno na jméno Frau Ingrid Hofmann, ale já jsem jej od ní už před dvěma roky převzal a platím ten měsíční poplatek převodem přímo na její konto.“
„Tak to máte smůlu, Frau Hofmann se už před dvěma měsíci odtud odstěhovala.“
„No, to je sprosté, že mi nic neřekla, dáte mi spojení na tu bábu?“ řekl jsem naštvaně.
„Ano, máme její novou adresu i telefon, ovšem žádná bába to není, je to krásná a milá stevardka.“

Takže blbec jsem byl já, ale dlužno ještě podotknouti, že když jsem ji zavolal a řekl jí co se stalo, moc se mi omlouvala, že mi to zapomněla oznámit a dokonce přijela za mnou domů a prosila, abych se nezlobil, což bych, při jejím exkluzivním vzhledu, stejně nedokázal. A protože jsem galantně nechtěl od ní vzít peníze nazpět, pozvala mne na večeři, což jsem pochopitelně neodmítl. To je důkaz, že s parkováním mohou být občas spojeny i příjemnosti...

A když letuška - tak hudba "Skyliner"...
http://www.youtube.com/watch?v=_z-GLJ5asbo

09 září 2017

Nedělní NIC-NEDĚLÁNÍ

Já jsem takový člověk jak se říká poměrně pohodový a dokud jsem ještě nebyl v penzi, tak jsem se rád coural v neděli jen tak bez cíle mimo jiné, třeba v městě Wiesbadenu, který je vcelku poměrně podobný naší Praze. Tu a tam jsem se zastavil u něčeho, něco si prohlížel, tu zase něco malého sezobl či vypil, tam jsem třeba dlouze okukoval stavební slohy budov, aniž bych je dovedl odborně nějak pojmenovat, ale hlavním důvodem bylo to  uvědomění  si své  pohodovosti a lenosti. V penzi potom, jsem se zaměřil více na psaní a malování, které mě baví, světe zboř se, dodnes!

Když mi manželka slíbila, že nebude nic nakupovat, tak se couralo ve dvou společně. Není důležité kde, ale musí to být mimo Česko. Hned vysvětlím proč. U nás všude, ale hlavně asi v Praze, leží nad velkými městy jako smog, stresová nervozní nálada. Lidičky zde chodí jakoby s klapkami na očích, jsou apriorně podráždění a stačí malá nepatrná jiskérka a explodují. Nakupovat se už nechodí do rozmanitých trhů, ale jezdí se do naprosto neútulných hypermarketů. Tam se nahází kvanta potravin do vozíků, pak rychle do auta a na plný plyn zase hurá domů. Courání po městě se provozuje jen organizovaně za prachy s průvodcem a se zahraničními turisty.


 Jezdíme se proto takhle flinkat do různých evropských měst, abychom nasáli tu zvláštní atmosféru toho kterého místa, včetně poznávání tamních lidí a jejich zvyklostí. Nefungujeme tam jako turisté shánějící suvenýry, ale prostě takoví nicnedělači. Nejčastěji ovšem jezdíme do malého městečka Weidenu v Bavorsku, hlavně proto, že je to nejblíže, pouhých dvě stě kilometrů. Lidé se zde na sebe nemračí, ale usmívají se, auta jezdí pomalu a potichu  a kolem vás všude vládne jakýsi duch zvláštního nedělního klidu a naprosté spokojenosti.

Třeba v kavárně, kam jsme si zašli, sedělo u stolu šest dříve narozených dam a vesele si štěbetaly u kafíčka s dortíkem. Nedalo mi to a oslovil jsem je, mohu-li si je vyfotit. Byly samozřejmě ihned pro a ta uprostřed mi vysvětlila, že to jsou všechno bývalé spolužačky ještě ze školy ročník 1929 (!). Takhle se tu scházejí každý první čtvrtek v měsíci. Všiml jsem si, že jsou pečlivě pěstěné, dokonce i nehýtky na nohou v letních sandálech byly nalakované. Řekl jsem jim, že tohle jsem u nás ještě nezažil. Pražandy se nedovedou takhle bezstarostně bavit, namají na nic takového čas ani náladu.

Manželka, tak jako snad všechny ženy, to tak docela bez nakupování nevydrží dlouho a já zas, jako asi většina mužů, to považuji jen za nutné zlo, takže jsme toto dilema vyřešili následujícně. Když si žena najednou vzpomene, že si chce něco koupit, třeba blůzu, ona ovšem tomu říká halenku, protože je z Moravy, tak se před oním obchodním domem rozdělíme. Já se jdu zatím cournout někam jinam a ona se šťastně hrabe v halenkách. Počkám úmyslně déle a po cirka půl hodině ji najdu stále ještě nerozhodnutou nad hromadou halenek. Snaživá prodavačka ženu ujišťuje, že jí to sluší ve všech dobře a když se objevím na scéně, divím se: „Máš snad nějaký problém, že sis ještě nic nevybrala?“

„Víš, ono je to tak, tahleta je moc příjemná na nošení, ale tahle je zase příjemnější cenově!“
„Hm, tak si vem tu příjemnou na nošení!“, řeknu moudře.
„Nojo, ale ta je opravdu moc drahá, ne, to nemohu...“
„Jakýpak copak, nerozmejšlej se jako kdybys kupovala vilu v Jevanech, vezmi si tuhle a je to, že mám pravdu, paní prodavačko!“
Prodavačka samozřejmě horlivě přitakává, je na mé straně a jmenuje několik předností této volby.
„Tak vidíš“, triumfuji a rozhoduji tak, jak si to vlastně žena tajně přála. Po krátkém váhání se nechá přemluvit a prodavačka se nahlas podivuje: „Tedy to se mi tu ještě zatím nestalo, normálně je to tak, že manžel přemlouvá ženu, aby si koupila to, co je levnější!“

Když se takhle courám po městě sám, nemám vůbec  pražádné problémy 
s nakupováním ovšem pozor, výjimkou je čas předvánoční. To musím sám sebe dokopat k prolézání různých obchodních domů, při čemž trpím, protože vím, že jsem se tak připojil k onomu stádu konzumních idiotů, kteří s vytřeštěným zrakem a vystresovaným duchem se hekticky prodírají davem u pultů a regálů se zbožím. Proto tuto nenáviděnou činnost odsouvám ze dne na den a jak jsem zjistil, nakupuji vánoční dárky nejčastěji až když už není vyhnutí, tedy 23. prosince.

A zde má favoritní píseň: 

14 srpna 2017

ŽENEVA - nemá auta v ulicích

Když jsme přijeli s kamarádkou Reginou do Ženevy, je to už poměrně dost dávno, někdy v osmdesátých letech minulého století, bylo tam opravdu na co koukat a čemu se divit, tedy nejenom onomu sto metrů vysokému vodotrysku v jezeře, či vesměs krásné architektuře výstavných budov, ale hlavně tím, čím se toto město liší od všech jiných, která jsem v Evropě i u nás navštívil. Zde totiž nejsou jako snad všude ulice ucpané projíždějícími auty, marně hledajícími volný plácek mezi těmi šťastnějšími, zaparkovanými podél všech chodníků. Jak to, že se jenom ti chytří Švýcaři dokázali poprat s celosvětovým trendem moderní doby, to jest s její nadprodukcí automobilů? Rozhodně ne tak, jako u nás komunisté v socializmu, omezením výroby aut na minimum a přidělováním těchto výrobků pomocí odběrních poukazů s čekacími lhůtami několika let a dodnes si s tímto fenoménem nevíme rady. Naši politikové se jen chlubí tím, kolik miliónů aut jsme zase vyrobili.
Švýcaři tento problém vyřešili po svém a mnohem elegantněji. Ulice Ženevy nejsou ověnčeny zaparkovanými auty a v hlavních trasách se pohybují mimo chodců, jen tu a tam až neuvěřitelně tiché,  diskrétní tramvaje. To, co mě na Švýcarsku už 40 let fascinuje, nejsou referenda, ale smysl jejich občanů pro příjemný život nejen v přírodě ale i ve městech. A jak to dělají?

Okamžitě už od příjezdové dálnice je každý automobil šipkami i svodidly směrován jen do centra města a tam potom chytře, bez jakékoliv možnosti uhnutí je přinucen vjet do podzemí, do jedenáctipatrového garážového domu. Tam je dostatek parkovišť a marné hledání místa na zbavení se auta nahoře v městě definitivně odpadá. Úplně všechno se tu děje bez živé obsluhy, všude jsou rychlovýtahy, automaty na rozměňování peněz a na výdej parkovacích tiketů, jakož i světelné info, ve kterém patře je kolik volných míst. Podle mne je to prostě parkování non-plus-ultra...

To všechno je blbuvzdorně vykoumané, jenom člověk pochopitelně nesmí, onen tiket ztratit, což se přesně stalo mně.
Když jsme se po celodenním courání Ženevou chtěli navečer vrátit zpět do hotelu, zjistil jsem k mé hrůze, že jsem někde ten tiket od parkingu ztratil. 
„To bude těžký, v celým tom podzemním labyrintu, není živé duše, koho bych se zeptal, co dělat" řekl jsem Regině a zamyslel se hlavou.
„Podívej, tady hned vedle vchodu je pumpa“, řekla mi ta bystrá žena, „čekej tady, já jdu udělat cukrblik na pumpaře a on mi třeba poradí!“

A taky jo, cukrblik zabral, pumpař ji za jeden frank vytiskl nový tiket a bylo to vyřízeno. "Prý se to tam někomu stává skoro každý den, obzvláště pak půvabným dámám", tlumočila mi jeho slova Regina.

https://youtu.be/ZPAmDULCVrU

06 února 2017

Operace GB = žlučník v BRD

„Nedá se nic dělat“, řekl jsem si jednoho dne docela vážně a rozhodl se zajít k lékaři. Už asi rok mě občas pobolíval žaludek a u doktora jsem pak musel vypít na ex asi soudek sádry, aby se to prý dalo dokonale zrentgenovat. Výsledek byl roven nule, žádný vřed nalezen nebyl a tudíž jsem vypadal v jeho očích jak simulant, v socializmu práce se štítící...
O rok později mě to znovu chytlo a já vyhledal jiného doktora, následovalo zase pití sádry s nulovým výsledkem, a potom hadička do žaludku na rozbor žaludečních šťáv, také s nulovým výsledkem. Byl jsem dle něj hypochondr a začínal jsem tomu snad už i sám věřit.

Potom přišli „Ivani“ a já emigroval do Německa. Čtyři roky byl poměrný klid v mých útrobách a pak to začalo znovu. Navštívil jsem tedy mně doporučeného internistu a rovnou jsem mu řekl: „Herr Doktor, jste třetí specialista a ti dva před vámi ve mně viděli simulanta a hypochondra, protože je prý můj žaludek absolutně nejzdravější jaký kdy ve své praxi viděli. A přece se točí - a přece mě bolí! Já vím předem, že určitě ani vy zase nic nenajdete, nemohli bychom tu odpornou sádru a hadičku do žaludku vynechat?“ Doktor se zamyslel hlavou, načež řekl pomalu: „Když je to tak, jak říkáte, zkusíme tedy zrentgenovat játra.“

„Panebože, to je blbec“, řekl jsem si, ovšem jenom v duchu, „mě bolí žaludek a on mi prohlíží játra!“ Vstříkl mi do krve jakousi kontrastní kapalinu a začal rentgenovat. Pan doktor byl skutečně kapacita a měl pravdu, našel mi kámen ve žlučníku. Brzy nato jsem dostal koliku a začal žloutnout, čímž započala Operace »GB«, to jest Gallen-Blase, tedy žlučník. Nejprve mě poslal do malé venkovské nemocnice na předoperační vyšetření, kde se pomocí diety čekalo na uklidnění mého, nevím proč a nevím kým, rozdrážděného, žlučníku.

Tato nemocnička byla kdysi založena nějakými hornickými odbory a pacienti zde byli z 99% samí horníci. Dostal jsem se na osmilůžkový pokoj se sedmi „kumply“, jak si horníci mezi sebou říkají a já byl pro ně „štajgr“, to jest titul pro jejich šéfa v dolech, čímž mi dávali najevo, že jsem něco lepšího než oni. Měl jsem najednou moc času a nechtěl jsem se jen tak válet na posteli, a tak jsem si začal připravovat některé podklady do práce. Měl jsem sebou tzv. dumpy, t.j. hexadecimální výtisky z počítačové paměti, na základě kterých jsem korigoval jednotlivé programy. 

Jindy zase jsem toho jednoho s velkým nosem nakreslil jako karikaturu, což se mu tak líbilo, že si to přilepil nad svou postel jako obrázek. Toho si potom všiml ošetřující lékař i sestra Beate a oba si u mně ihned objednali také svoji karikaturu. Doktor se mi kreslil dobře, měl výrazné rysy, brýle a pleš, ale sestra Beate vypadala sama jako karikatura, prostě jak já říkám, Němka když se nepovede. Tudíž jsem musel zvolit obrácenou metodu: z karikatury udělat krasavici, ale tak, aby byla k poznání. Dalo mi to hodně práce, překreslování a gumování, ale nakonec to dopadlo dobře, Beate byla šťastná jak jí to sluší a nechala si to zarámovat.
To samozřejmě vzbudilo obdiv kumplů a ten jeden nejzvědavější chtěl, abych mu řekl, co já vlastně jako jsem? Jestli jsem malíř a zároveň  ten, co ovládá kompůstry, nebo tak něco. Věděl jsem, že mu to nemohu nějak lapidárně vysvětlit a tak jsem to zjednodušil, že dělám určité výpočty do práce. On se podíval na moje lejstra a pak to přetlumočil ostatním kumplům: „Chlapi, představte si, že stajgr umí počítat ne jenom s číslama, ale i s písmenama!“  Moje prestiž rapidně stoupla.

Když se pak můj žlučník uklidnil, byl jsem převezen do essenské Městské kliniky na operaci. Zde to byla jiná třída, byl jsem na dvoulůžkovém pokoji s jedním dědouškem, který skoro neustále spal a obsluhovaly mne dvě krásné sestřičky Eva a Petra. Operace »GB« se povedla, ale zato jsem tam zažil trapas tři dny po operaci. Když mi totiž doktorka oddělala ty všechny hadičky a kapačky a já dostal jako první normální jídlo guláš, musel po něm nutně následovat průjem. Prosil jsem sestru Evu, aby mi dovolila odejít na záchod, že už to zvládnu zcela sám.

Jenže ona mi přinesla takový zvláštní lavor do postele, že prý se ptala paní doktorky a ta řekla, že nesmím ještě vstávat. Takže po skončení mého vyprazdňovacího aktu přišla i sestra Petra, obě byly krasavice jako Češky když se povedou a že prý mě musí obě umýt. No, já se styděl jako Karkulka u první zpovědi, ale musím se přiznat, že mi to bylo velice příjemné.
 Dodnes tedy žiji bez žlučníčku, andělíčku, můj strážníčku...



18 ledna 2017

Holka nebo kluk? Co to bude?

Když jsem v emigraci v Německu (1968) nastoupil do první firmy, nebylo to pro mne úplně snadné. Myslel jsem si o sobě, že tu němčinu docela dobře znám, ale to byl omyl, znal jsem karas. Teprve tam na místě jsem začal zoufale zjišťovat, co všechno neznám. Naštěstí jsem si mohl občas vypomáhat angličtinou a mimo to mě, na mé přání, moje písařka Ingrid taktně upozorňovala, když jsem řekl nebo napsal něco špatně. Tím jsem si vylepšoval němčinu rychleji, než kdybych chodil do nějakých kurzů.

Jednou jsme se bavili v polední pauze u kafe s kolegyní Karin, která byla v jiném stavu a měla určité problémy a já jsem si vzpomněl, jak jsme ještě v Praze s kolegy v práci předpovídali, co se komu narodí na základě jakési pochybné teorie. Abych ji trochu přivedl na jiné myšlenky, řekl jsem jí, víceméně jako vtip, že jí mohu, má-li zájem, vědecky vypočíst, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Tenkrát to ještě nedovedli lékaři určit předem, a tak měla Karin samozřejmě eminentní zájem se to dozvědět. Podle oné teorie se krev v lidském těle obměňuje každých sedm let, což znamená, že v okamžiku početí starší krev jednoho z rodičů převládne a určí pohlaví novorozence.

 Pro každý případ jsem měl připravenou výmluvu, že v jednom případu ze sta to nemusí souhlasit.
Karin mi ochotně svěřila své stáří 27 i stáří jejího manžela 31 let a já jsem jí hladce vypočítal, že ona má 27 – 21 = 6 let starou krev, zatímco její manžel má 31 – 28 = 3 roky starou krev, čili převládá krev její a děcko bude holčička. Byla ráda, protože si to tak přála a když jsem viděl, že tomu docela věří, tak jsem ji jen tak mezi námi, to jest mezi čtyřma očima, požádal, aby nikomu neprozrazovala tento algoritmus výpočtu, co kdyby to pak nevyšlo.
Samozřejmě, že se to tak rozkřiklo po firmě, že začaly za mnou chodit různé ženy a dívky a dokonce i jeden muž Herr Brecker...

Všichni chtěli, abych jim vypočítal v kolika letech by měli počít dítě, aby to bylo to, co preferují. Nakonec zcela překvapivě za mnou přišel Herr Detlef Brecker se skeptickým dotazem, že má čtyři děti a abych mu svým výpočtem dokázal, že tato teorie souhlasí. Řekne mi stáří své i manželky a já mu řeknu, co má za děti. Chtěl jsem ho nějak uchlácholit, že to nemá cenu, ale nedal si říct. Dobře, dal jsem se tedy s pomocí páně do toho.

1. dítě měli když mu bylo 29, ženě 25, t.j. stáří krve 1 : 4, čili holka. „Ja! Andrea!“, vykřikl pan Brecker zajásal.
2. dítě měli když mu bylo 31, ženě 27, t.j. stáří krve 3 : 6, čili opět holka. „Ja! Alexandra!“, pan Brecker si radostně zavýskl.
3. dítě měli když mu bylo 33, ženě 29, t.j. stáří krve 5 : 1, čili kluk. „Ja! Willi!“, pan Brecker byl radostí bez sebe.
4. dítě měli když mu bylo 35, ženě 31, t.j. stáří krve 7 : 3, čili kluk. „Nein! Nein!“, Brecker se rozzuřil hněvem spravedlivým: „To je chyba, to je špatně!“, křičel na mne, „to čtvrté dítě je přece holka a jmenuje se Beate! Jak mi to vysvětlíte? Vaše teorie najednou neplatí, Herr Toms?“
Pokrčil jsem rameny: „Co já vím, někdy se stane, že výpočet selže, někdy třeba v tom hraje určitou roli i pošťák...“ Detlef Brecker se naštval, že to je všechno horoucí pitomost a hrdě odkráčel do svých komnat.
O měsíc později přišel za mnou Brecker zkroušeně: „Musím se vám omluvit, Herr Toms. Ty vaše výpočty mi teprve otevřely oči, to čtvrté dítě není moje – rozvádíme se...“

17 ledna 2017

Den má začít v klidu u snídaně

Takzvané »píchačky«, neboli docházkové hodiny, jsou úděsně strašným vynálezem zkázy, což totiž nutí lidi námezdně pracující k přesné dochvilnosti, ale současně v nich potlačuje jejich  přirozenou pracovitost.  Funkce všech píchaček ti říká: „Hlavní tvá povinnost je zde si odpíchnout včasný start do práce, za to bereš prémie, ostatní už můžeš nějak proflinkat, to nikoho nezajímá. Včasný příchod je měřítkem tvé kvality!  
To byl můj problém když jsem v šedesátých letech pracoval v Tesle. Do 6:00 tiskly píchačky černě a od 6:01 červeně, takže můj šéf na první pohled viděl, kolikrát jsem v měsíci přišel pozdě. Při dvou červených příchodech 6:01 jsem musel na kobereček k náměstkovi. Ten mě zpražil, že jsem lajdák a že mi zarazí prémie! Nedal jsem se: „Jezdím 30 až 45 minut po střechu nabitou tramvají z Podolí do Karlína, mám celkem nulu pozdních minut a naopak mám tři hodiny 15 minut neplacených přesčasů, takže za co jsem vlastně trestán pokutou cirka 400,- Kčs? Za tu vteřinu po šesté hodině?

Náměstek začal něco hulákat o tom, že to je příkazem soudruha ředitele, přísně trestat veškeré tzv. pozdní příchody a 6:01 je už taky pozdní příchod, protože než dojdu na své pracoviště, tak to určitě trvá nějakou minutu. To mě zvedlo ze židle: „A když musím na záchod, tak to taky trvá nějakou minutu a když se musím vysmrkat, tak tím ztrácím aspoň deset vteřin! Ale, když budu celý den za prknem chrápat a práci jen předstírat, tak to nikomu nevadí, hlavní je, že nemám červený příchod na píchačce!“ 
Že jsem si tímto způsobem opět zhoršil svůj, již tak dost mizerný, kádrový posudek je na bíledni.

Teprve když jsem nastoupil do práce v Německu, poznal jsem, že to jde i jinak a to, neskonale líp. Měli jsme tam sice také jakousi moderní elektronickou píchačku, ale nikomu tam nezáleželo na tom v kolik hodin přijdu do práce, nýbrž, zdali splním daný termín úkolu. Šéf našeho teamu nám pouze řekl, abychom kvůli telefonátům zákazníků byli vždycky k dosažení v kanceláři zhruba mezi desátou a třetí hodinou. Pouze v měsíčním výkazu, musel mít každý na svém kontě celkový počet odpracovaných hodin v souladu s celkovým počtem pracovních hodin v tom kterém měsíci.
Takový způsob práce člověka neuráží, naopak podporuje pracovitost, protože každý ví, že čím dříve ten svůj úkol zvládne, tím na tom bude lépe a může si pak vybrat za eventuální přesčasy náhradní volno, spojené třeba s víkendem, nebo prostě tak, jak to potřebuje.
Pouze když bylo třeba nějaký veledůležitý úkol splnit v kratším čase, byl tento  projekt označen jako urgent a „placené přesčasy.“ Pak se samozřejmě za přesčasy nevybíralo náhradní volno, ale peníze. Komplikace byla pouze v tom, že ze zákona se nesmělo pracovat déle než 10 hodin denně a tudíž se pro delší pracovní dobu muselo žádat u odborů o výjimku, což obvykle nikdy neprošlo. Rovněž pokud by si někdo přivydělával prací po večerech či nocích u jiné firmy, byl to důvod k okamžité výpovědi s odůvodněním, že nevyspalý a unavený pracovník nemůže podávat takový výkon jako řádně odpočatý.
V západním Německu se mi pracovalo velice dobře, byla tam úžasně dobrá kamarádská parta, což zřejmě pramenilo z toho, že lidé byli spokojeni se svým výdělkem a neměli důvod někomu cokoliv závidět a zároveň si vážili toho, že se dostali do takové exkluzivní firmy.

Užili jsme si tam družnou zábavu na pracovišti a když nám něco vadilo, jako třeba kouření, řešili jsme to příkladně tímto způsobem (viz můj plakát na dveřích naší kanceláře):
"Všechny  návštěvy nás potěší - jedny tím když přicházejí a druhé tím když odcházejí".

Sedmadvacet let, které jsem tam pracoval, mi hodně dalo a hodně mě to změnilo k lepšímu, takže jsem logicky nemohl být spokojen s tím, s čím jsem byl tady konfrontován po svém návratu do staré vlasti. Když  jsem však, kvůli své nemocné matce, chtěl zde žít, musel jsem hodně spolknout a nově si zvykat na dané české post-komunistické prostředí. Kdykoliv jsem ale něco zde kritizoval a vysvětloval, že to jde dělat lépe, byl jsem označován kdejakým bolšánem za zrádného emigranta, který kálí do vlastního hnízda. Lid český si prostě své, komunisty zavedené návyky, nechce nechat vzít a v nás, navrátilcích, nutně vidí samé přechytralé nafoukance...

https://youtu.be/jVpJG4C2HMg