Dederonka a Dederačka (NDR)

Konečně se mi to podařilo koupit si na onom našem českém trhu super–košili nazývanou "dederonka".  Dnes snad už jenom pamětníci vědí, co to bylo za mizerný šmejd. 

V šedesátém šestém roce minulého století se prosadila super móda pánských bílých nylonových  košil, které  však  byly  z  USA a tím pádem v naší socialistické ohradě nebyly absolutně k dostání, jen a jen za dolary ve speciálních prodejnách Tuzex. Takovéto košile byly pronikavě sněhobílé a měly výhodu, že se nemusely a vlastně ani nesměly žehlit. Jejich křečovitě bílá barva v šeru světélkovala jako fosforový ciferník na náramkových hodinkách, takže límečky i manžety elegantních pánů večer pronikavě svítily, což přitahovalo zraky snad úplně všech krásných dam.

Aby socialistické země tak moc nezaostávaly za západem, vymysleli si soudruzi v Německé demokratické republice (DDR) podobný materiál jako nylon, nazvaný DeDeRon. Jejich dederonové košile byly ovšem podstatně kvalitově horší než nylonové, zato však byly občas k dostání i v Praze za koruny.

Už po prvním vyprání začala dederonka žloutnout, takže zářivá běloba postupně mizela a navíc se člověku kolem krku vytvářely rozmanité ekzémy na kůži v podobě flekatých map, čímž výhoda ne-žehlení ztrácela na půvabu. Jen z brusu nová dederonka ovšem vypadala skoro stejně jako pravá nylonka a její cena 70 Kčs byla únosná, takže se na to mnohý mladý muž, včetně mne, nechal snadno a rychle nachytat.

Když jsem si pořídil první dederonku a doma si ji pyšně zkoušel před zrcadlem, řekla mi má sestra Blanka: „Tedy, brácho, ta košile ti fakt sluší, nechtěl bys sis zajít na velikonoční neděli zatančit do baru Hybernia, budu tam odpoledne zpívat s naším orchestrem místo v Mánesu.“
„Jo, to já ještě nevím, jestli se mi zrovna tam bude chtít jít“, řekl jsem vyhýbavě, nechtěje přiznat, že nemám prachy.
„Dobře, bráško, tady máš stovku, ale přijď určitě!“, přemluvila mne poměrně rychle moje mladší, ale bohatší sestra-zpěvačka.

Když jsem pak v neděli odpoledne, v poměrně dobré náladě přišel do Hybernie,  byl jsem dost nepříjemně překvapen tamním poloprázdným sálem. V přísálí pak seděla pouze uzavřená společnost turistů z NDR u dlouhé tabule s květinami a s papírovými praporky na stole.

Sedl jsem si k prázdnému stolu u parketu přímo proti orchestru, abych dobře viděl na sestru a mohl na ni dělat různé grimasy. Tančit jsem neměl celkem s kým, viděl jsem jenom několik postarších párů a tak jsem si objednal dvě deci nakyslého vína a pozoroval cvrkot.

V přestávce po odehrání několika skladeb, si přišla sestra ke mně sednout a tak jsem ji to hned trochu zkritizoval: „Všiml jsem si, že jsi tam v jednom  místě zapomněla text. Víš, ona ta  vaše kapela  celkem ujde, ale to publikum je tady jako rodičovský sdružení na Šibřinkách.“

„Publikum nás zklamalo, čekali jsme jako vždy spoustu mladejch a on je to tu samej středověk, a k tomu ještě ty Dederóni“, řekla a ukázala bradou do přísálí.
„Víš co, já půjdu někomu zatelefonovat, abych tu takhle nevytvrdnul zcela sám a naprázdno, jako asketický mnich“ řekl jsem.
„Nojo, tam hned vedle šatny je telefonní automat na koruny, tak to zkus a přiveď všechny možný i nemožný a známý i neznámý.“

Vydal jsem se tedy k telefonu. Musel jsem počkat, aparát byl obsazen nápadnou kráskou v dlouhé večerní toaletě s velice odvážným dekoltem. Její róba z černého sametu výrazně kontrastovala s její peroxydově blonďatou hřívou. Všiml jsem si, že té krasotince stále vypadává mince ven a ona to marně zkouší znovu a znovu. Najednou se na mně otočila a řekla: „Verstehen Sie, bitte, deutsch?“

Měla štěstí, že narazila zrovna na mne, který německy uměl, i když tenkrát ještě ne moc perfektně. Neušlo mi, že se jí ten krásný dekolt ještě více rozšířil, takže jsem takřka trnul, aby jí ty její bujné mirabely nevypadly ven... 
Vysvětlil jsem jí, že to nedělá správně, že ten knoflík má zmáčknout až když se ta volaná stanice ozve, a ne hned. Dáma se pak úspěšně dovolala a začala mi srdečně děkovat, ale zároveň se mne zeptala, jestli ta zpěvačka, co se mnou seděla u stolu je moje manželka. Musel  jsem jí se smíchem vysvětlil, že to je moje sestřička, což viditelně podnítilo její zájem o moji osobu.

Při další hudební přestávce se však stalo něco, co mě vytrhlo z mé nudy. Od přísálí přes zcela prázdný parket pomalu přicházela ladným krokem v bocích se houpající dáma v černém sametu, s níž jsem se bavil u telefonu. Zamířila přímo k mému stolu, lehce pokynula hlavou a požádala mne o tanec slovy: „Darf ich bitten?“ (smím prosit?)

Koutkem oka jsem vnímal zvědavě vykulené pohledy muzikantů i mé sestry, vstal jsem a snažil se dámě vysvětlit, že je právě hudební přestávka, takže to bohužel musíme odložit až začnou hrát. Ona nato, že to nevadí, že si můžeme zatím chvilku povídat, a tak jsem jí nabídl rámě a po vzoru tanečních kurzů, jsme spolu korzovali po zcela prázdném parketu, zatímco muzikanti včetně mé sestry na podiu se potutelně uculovali. Naštěstí to netrvalo dlouho a jakmile začali hrát, přihrnuli se další tančící a já si mohl oddychnout. Během tance jsem se snažil vysvětlit dámě, že pokud není oficiálně vyhlášena dámská volenka, není v Čechách obvyklé, aby dáma vyzvala muže k tanci: „Víte, to mne moc překvapilo, ale musím dodat - příjemně.“

Ona se na mne udiveně podívala a řekla: „Ale já jsem si s vámi chtěla zatančit a vy jste pro mne nepřišel, tak co jsem měla dělat?“ Pokrčil jsem rameny: "Nic, dáma u nás musí prostě jenom čekat..."
Pak jsme se teprve představili a ona hned navrhla, abychom se oslovovali jen křestními jmény. Marianne se pak rozpovídala, byla už pět let vdaná, bezdětná a pracovala jako sekretářka podnikového ředitele. Vysvětlila mi také, abych se nedivil, že její manžel, který tu také je, jí ponechává ve společnosti velkou volnost, jednak proto, že sám netančí, má z války zmrzačenou nohu a jednak je menší než ona. Když jsme dotančili, odvedl jsem ji k jejich stolu, poděkoval jí a vypoklonkoval se, co nejrychleji a hurá zpět k mému stolu.

Asi za čtvrt hodiny přišla ta dáma za mnou znovu, tentokrát nikoliv o přestávce, ale během tance, takže jsme zanikli v davu. Oznámila mi, že jejich skupina půjde teď ještě někam jinam a já bych mohl jít s nimi. Musel jsem vzdorovat jejímu zájmu a pochopil jsem, že německé ženy v důsledku války, kdy tam nastal notorický nedostatek mužů, si zvykly dobývat muže samy.

„Dobře" řekla, ale co kdybychom se sešli zítra dopoledne v deset hodin, tady před naším hotelem? Chtěla bych s vámi ještě něco pro mne důležitého mezi čtyřma očima v klidu prohovořit. Odpoledne ve dvě hodiny už odjíždíme naším autobusem domů.“  Souhlasil jsem, ale spíše ze zvědavosti, než se zájmem.

Příštího dne přesně v deset hodin vyšla Marianne v krásném kožíšku ze dveří hotelu. Bylo velikonoční pondělí, slunce sice krásně svítilo, ale ranní mrazík proměnil včerejší louže v ledovky. Kráčeli jsme spolu směrem k Prašné bráně, bavili jsme se o všem možném a já jsem byl ve střehu, kdy přijde řeč na důvod schůzky. Teprve když mi u kávy řekla, že už bude muset pomalu jít zpět, aby byla ve dvanáct na obědě v hotelu, zvážněla a vzala mě za ruku: "Já mám ještě něco na srdci než odjedu.“
„Aha, tady to je“, pomyslel jsem si a byl jsem napjat jak struna.
„Mám tady u sebe 10.000 korun, chtěla bych si je tady u vás nechat a přijela bych sem zase v létě a vy byste mě za to nechal u vás bydlet. Strávili bychom spolu romantickou dovolenou ve staré, zlaté Praze!“
„Marianne, co by tomu řekl váš manžel? Není to, i na něj trochu silné kafe?  Myslím si, že tady končí každá tolerance...“
„Já bych se do té doby rozvedla! Vy byste mne naučil češtinu, abych zde mohla pracovat třeba jako překladatelka a zůstala bych tady jako na pořád...“
„To je sice odvážný plán ale neproveditelný, české byrokratické úřady by to určitě nepovolily.“
„Mirek, a co kdybychom se vzali?“, zeptala se nevinně.
„To –éé– to by byla bigamie, jsem ženatý a mám dítě“, vypomohl jsem si absolutně drzou lží.
„A vy byste se třeba, sám od sebe nerozvedl?“, otázala se, při čemž udělala profesionálně svůdný, až zamilovaný kukuč.
„Ne, to v žádném případě, Marianne, má žena je na vozíku a to by bylo ode mne strašně podlé.“ Teprve tato druhá lež zabrala a Marianne to konečně vzdala...

Já vím, že se lhát nemá, ale v tomto případě jsem lhát musel, byl to vlastně jakýsi animální pud sebezáchovy, těsně před tím než mohla sklapnout její připravená past...

Prosím dort, ale se šleačkou!

https://youtu.be/MRBm8PcMfN0