Mluví se mnou jen ze spaní...

Je to už dost dávno, co jsem náhodně potkal na Národní třídě svého starého kámoše Honzu Švejnohu. Tento mne okamžitě zasypal palbou otázek: „Jak se ti daří, ty starý brachu? Jak je to dlouho, co už jsme se neviděli? Máš chvilku času? Pojď, popovídáme si třeba někde u kafe."
Nakonec jsme zapadli do vinárny na číšku bílého vína, abychom si zrekapitulovali, co všecko se událo za ty roky od jeho rozvodu, kdy jsme spolu zapíjeli jeho šťastný návrat do svobody.
Švejnoha, mnou zvaný Švejruka, byl mírný člověk, pro tento svět až příliš dobrý, ale měl smůlu: vždycky byl na té špatné straně. Za války se mu dostalo "Kainova znamení" již v okamžiku jeho narození. Jeho otec byl Žid. Po válce se znelíbil kádrově, neboť matka byla z německé buržoazní rodiny a když se v osmdesátých letech oženil s jistou sexbombou Dagmarou, podváděla ho tato se vším co mělo kalhoty. Trvalo mu to pár let, než na to přišel až pak se konečně i šťastně rozvedl.

Mezitím co jsme se neviděli se znovu oženil, tentokrát prý však šťastně. Jen jedna maličkost mu trošku vadila, že prý jeho žena Doris je moc málomluvná. "To buď rád, můj kolega v práci si zoufá, že jeho žena je moc ubreptaná a on se vůbec nedostane ke slovu!"  Honza mi ovšem oponoval: "Podívej, Míro, já se moc snažím vyprávět ženě zajímavosti a taky vtipy a ona furt mlčí a mluví se mnou vlastně jen ze spaní!"   
Vycítil jsem, že se mi Jan potřebuje s něčím svěřit, a tak jsem nasadil kamarádsky chápavý výraz a čekal s čím vyrukuje. Přítel Švejruka se zhluboka nadechl a spustil svoji zpověď, ve které jsem ho ani jedním slůvkem nepřerušil.

»Již cirka za měsíc po svatbě jsem ke svému překvapení zjistil, že moje ženuška Doriska trpí občasným mluvením ze spaní. Zprvu jsem to zas nebral nijak tragicky, ba naopak, připadalo mi to docela milé poslouchat ženu, kterak blábolí různé nesmysly... Když se to však začalo opakovat stále častěji, stal jsem se nevrlým, a ač nerad, musel jsem ji budit. To ona nesnášela, že prý jí ničím nervy přetrháváním spánku. Já nato, že nesnáším, když se mnou mluví jen ve spaní...

Časem jsem přišel na to, že je mnohem více diplomatičtější namísto buzení, navázat s ní uklidňující rozhovor v rámci jejího snu. Zjistil jsem, že se jí občas zřejmě zdává o škole, když odříkávala ku příkladu nabiflovanou stupnici tvrdosti minerálů. Když pak jednou spustila: „Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, jež se rovná“, vstoupil jsem do jejího snu v roli kantora a řekl jsem tiše: „Dobře, Dorisko, je vidět, že ses učila, píši ti jedničku!“ To zapůsobilo jako balzám, žena zmlkla a pro zbytek noci byl klid. Nic netušící choť byla ráda, že ji nebudím a já jsem se mohl v pohodě vyspat.

Tato metoda se však nedala aplikovat v případech, kdy žena z ničeho nic začala do nočního ticha křičet tuřím hlasem: „Pomóóóc!!!“, jako když ji na vidličky berou. Bylo to velice těžké zůstat klidným trpělivým manželem a nepokusit se o zardoušení ženy třeba polštářem. Musím přiznat, že mně někdy v hloubi duše i taková věc napadla. Pak jsem ale objevil relativně neškodný lék na její noční můry, totiž pokropit ji obličej vodou, kterou jsem měl za tím účelem vždy připravenou na nočním stolku. Bohužel však byla její vynalézavost nočních chmůr nepřeberná. Pod heslem "nejlepší obrana je útok",začala mne budit lomcováním jako zupák na vojně při nočním poplachu: "Ty, Honzo, honem vstávej, zapomněli jsme venku před domem ty nový křesla!“

Chtělo se mi zařvat: „Žádný křesla jsme, sakra cífix nekupovali a tedy nemůžou bejt před domem!“ Namísto toho jsem však reagoval zcela shovívavě: „Ano, drahá, donesu je okamžitě.“ Pak jsem se otočil na bok, hodlaje pokračovat ve spánku, jenže snící žena se jen tak nedala oblafnout. Naštvaně vstala se slovy: „Vidím, že musím všechno udělat sama!“ a odkráčela směrem do předsíně. Byl jsem zvědav zdali dojde až na mráz před dům, a snad jsem si to i přál, ale vrátila se ode dveří do postele a spala klidně dál... Ráno o ničem nevěděla.

Za dva týdny mě budila chvějícím se, vzrušeným hlasem: „Karle, proboha vzbuď se! Vstávej pucku, zaspali jsme!“ Mírně, jako vždycky jsem odpověděl: „To nevadí, zlato, pojedeme až pozdějším vlakem.“ Bylo mi trochu divné, že mi řekla "pucku" a "Karle", když v celé naší rodině je jen prastrýc jménem Karel, ale logika snů je, jak známo, absolutně nevyzpytatelná. Hned příští noci, se její můra opakovala, tentokrát však v maličko obměněné formě, zato však s větší razancí:
„Hoří, Jene, honem vstaň, hořííí!“

Skřípaje zuby jsem reagoval opět jako vždy dobrácky: „Ano, Doris, jdu to hned hasit, jen co najdu kýbl!“ Zůstal jsem však klidně ležet. Tu se žena vymrštila z postele a skočila k oknu: „Nedělej ze mne blbce, když vidím, že hóříí!“  a zlostně otevřela okno.
Lekl jsem se, aby nechtěla vylézt ven na římsu jako náměsíčník, tak jsem rychle vstal, abych ji zadržel. Odstrčil jsem ji od okna: „Cífix, už máš zas ty svý fantasmagorie!“ 

Vtom jsem ale zahlédl létající jiskry a ucítil pach škvařící se gumy. Skutečně, před domem hořel zde zaparkovaný auťák a naše auto stálo jen asi metr za ním! Seběhl jsem ihned rychle jenom tak v pyžamu dolů, vskočil do auta a odjel o kus dál. Od kolem zevlujících čumilů jsem se dozvěděl, že hořící je bourák nějaké servírky, které se prý chtěl někdo za něco pomstít. Oddychl jsem si a vrátil se domů a byl rád, že to takhle dopadlo."

Na tomto místě se Honza odmlčel, pateticky zvedl prst a dodal: „Z toho jsem si, kamaráde, udělal pro sebe jeden důležitý závěr. Jen díky mé ženě jsem zachránil naše auto za těžce ušetřené prachy. Omluvil jsem se a bylo mi jí líto, že jsem byl na ni hrubý, když mne budila, a já ji chudinku podezíral, že se jí zas jenom něco zdá..." 

Když jsme se s Janem loučili, řekl jsem mu: „Pozdravuj svou krásnou ženu Doris i když mne nezná. Ty se pak snaž do příští naší schůzky, za domácí cvičení, se naučit rozlišovat skutečnosti od snů  –  jen ten "pucek Karel" se mi moc nelíbí...“

Později jsem dostal od Honzy tento dopis:

Ahoj kámoši! Víš, měl jsem na Tebe tak trochu zlost, že jsi mně tou poznámkou o Karlovi nasadil brouka do hlavy. Uvědomil jsem si, že Doris v poslední době dělá dosti často přesčasy, a navíc, že její šéf se jmenuje Burda Karel! Abych už v zárodku zadusil zhoubný nádor žárlivosti, zajel jsem si ihned příštího dne, a v pracovní době, pod nějakou banální záminkou neohlášeně za manželkou do její kanceláře. Staropanenská sekretářka s kyselým úsměvem mi oznámila, že moje paní má přece náhradní volno za přesčasy a pan náměstek Burda, že má dovolenou. Pokud je jí něco známo, vezla mu prý moje paní jakési důležité podklady – na chatu...

Zdraví Tě Honza Švejruka...
PS: Je to pro mně peklo, taková strašná nejistota!!!