EGYPT a BLBEC »ŽENYSEK«

... A psal se rok 1958. Tenkrát právě zase probíhaly v plné, avšak cudné nahotě mezi komoušema, zuřivé stranické prověrky, protože ti papaláši zjistili, že jich je moc a koryt je málo. My, nestraníci, jsme u koryt neseděli, a tudíž nemohli vůbec nic ztratit. Ovšem sou-zi  náměstci se nervově hroutili...

Byl jsem dost překvapen, když se u mého rýsovacího prkna objevil »kovaný soudruh« Jeníček, v cizině prý to jeho jméno čtou "Ženysek" a bodře pravil: „Halejce, soudruhu inžinýre, ty seš dobrej projektant, jak sem si zjistil... Za určitejch okolností bych moh‘ prosadit, abys letěl se mnou na tři tejdny do Egypta!“ Byl mi už od pohledu sympatický jako osina zaseknutá  v krku.

„Pane Jeníčku, vy jste asi chodil dlouhá léta do "Sokola", ne?“ Zeptal jsem se ho.  „Ne, do sokola?  Vůbec nikdá!   A co má bejt, jako, proč se ptáš?“ 
„Já jenom, že mi tykáte“, řekl jsem nahlas,  aby se bavila i moje kreslička Monika.
„Tak mi tykej taky, ty netykavko!“ Jeníček se naštětil.   Víte, ono je to tak,  tykání

navrhuje vždy ten starší, takže, Stando, tykání beru, ale to "egyptské cukrle" ne, to na mne nepůsobí! Jak jsem slyšel, je tam průšvih za zhruba stovky milionů a zákazník chce odstoupit od smlouvy a hrozí nám penálem!“, překvapil jsem ho, že jsem v obraze. Standa zrudl: „Halejce, tady se vo tom nebudem bavit, poď se mnou nahoru do mýho kanclu.“ Což bylo na Václavském náměstí ve Phönixu a my, malí rajbovníci jsme seděli (prý jenom dočasně) v bývalé »Šlechtově Restauraci«  ve  Stromovce »U růžového sadu « a museli si sami topit, nanosit uhlí a vynášet popel. V dubnu se vrátí číšníci a budeme se muset opět stěhovat - ale ještě se neví bohužel ... kam? 

Ve své kanceláři mě Standa poučil, že se o neúspěších v našem zahraničním obchodě nemůže mluvit před kdejakým člověkem. On byl totiž pověřen KSČ, tzv. stranickým úkolem, že musí tam tedy letět a tento obchod zachránit!  (???).

Může si sebou vybrat a vzít koho chce, ale jen jednu osobu! Jelikož se jedná o továrnu na jízdní kola, on se o mně dozvěděl, že jsem už někdy něco takového projektoval, nabízí mi tuto skvělou příležitost, i když prý jsem, bohužel (!) nestraník. Ovšem jeho nabídka platí pod podmínkou, že převezmu osmdesát procent zodpovědnosti za výsledek, protože on jednak není projektant a taky nezná egyptsky, čili je to na mně,  a každej se tam prej může domluvit i americky! 

„Tak za prvé, Stando, neumím si představit zodpovědnost měřenou na procenta a ty, když to máš jako stranický úkol, tak v tom jedeš na 100% sám! Nebudu ti dělat hromosvod, na který to hodíš, až to vybouchne docela! Vím, že jsou prošvihnuté termíny a že nám hrozí, mimo ztráty kšeftu, taky vysoké až  horentní penále!“

„No fajn, když nechceš, tak si vezmu experta z Technoprojektu, ty se na to přímo třesou“, řekl Standa uraženě...
„No, tak vidíš - a tím je to ideálně vyřešeno!"  (naznačil jsem hurónský potlesk)...

Jeníček, když konečně pochopil, že na mne nemůže takhle zhurta, najednou zjihl a začal být vlezle kamarádským: „Hele, koukej, Míro, pojedeme v tom holt voba, mě nutí partaj, tobě zasejc hrozí relo-organizace."

„Jak to, jaká zase reorganizace? Vždyť ta už teď právě proběhla“, nechápal jsem.
„Seš přece Pražák, ne? A já pochybuju, že se budeš chtít stěhovat na Moravu do Kuřimi“, vytáhl svůj největší triumf Standa... 

„Blbost! O tom nic nevím“, mávl jsem ledabyle rukou...
„To je zatím tajný, nikomu ani muk, ale celý vaše oddělení je demilito-éé-delimi-továno do Kuřimě. Ty, co se halt nepodříděj, dostanou vejpověď! To je rozhodnutí soudruha ředitele, ale oznámí se to opisijálně až příští měsíc na plenárce!“

Tak se stalo, že jsem nakonec s onou cestou do Egypta přece souhlasil, ovšem pod podmínkou: že si budu moci určit aspoň  tři spolupracovníky, kteří tuto výpověď nedostanou a budou, po mém návratu z Egypta, na tomto projektu se mnou i nadále pracovat. Standa se sice kroutil jako žížala, ale nakonec musel souhlasit. Pro mne nastala hodina pravdy, že s tímto debilem nemohu nikterak  počítat, to není cesta akviziční, jako byla ta na Ceylon, tady jde o továrnu na výrobu jízdních kol, tedy o průmyslový výrobní celek a ten musí fungovat, to je ten hlavní i zásadní rozdíl!

Pro mne nastala hodina pravdy, koho zachránit před vyhazovem, aby to byl nekomunista a aby byl schopen pracovat na technologickém projektu. Dvě jména jsem věděl hned: Olda Kotek, odborně na výši, ale s kádrovým škraloupem: rodiče byli kulaci. Též má perfektní kreslička Moni, která by mohla dělat projektantku, ale její otec, býv. ministerský rada, byl z kádrových důvodů přeškolen na zedníka a tu třetí dušičku jsem si začal rychle hledat...!

Pro přípravu na cestu jsem si došel do archivu vytáhnout si některé výkresy obdobných projektů. Dostal jsem se tam do střetu s trvale nepříjemnou slečnou, kterou jsem požádal o vyhledání šesti výkresů a omylem jsem ji oslovil jako "paní Nedělovou".

„Pane inženýre, jestli to měl být vtip, jako že nic nedělám, tak za prvé, pro vás jsem slečna Nadějová, a za druhé, zde nevisím na hřebíku, kdykoliv vy si zamanete, a za třetí, napište čísla výkresů, která hledáte, do této knihy a až budu mít čas a najdu je, tak zavolám Vám!“

„Promiňte, slečno, opravdu nechtěně jsem popletl vaše jméno“, omlouvám se Vám..." 
Když jsem to vyprávěl mé kresličce Monice, řekla mi s úsměvem: „Ne-ne, Alenka není špatná, ona je jen děsně zahořklá na tenhle režim, protože je v tom archivu vlastně za trest. Je z bohaté buržoazní rodiny, otec měl zlatnictví a o všechno přišli. On zemřel v base už před časem a její matka dělala uklízečku a nedávno zemřela na rakovinu. Alenka má univerzitu, zná perfektně 3 jazyky, má 3 státnice, takže není divu, že jí to štve - oprašovat ve sklepě starý výkresy!“
„Moniko - mám nápad! To je náš člověk! Dojdu pak za ní a hodím jí záchranné kolo Egypt, jako tobě a Oldovi“, řekl jsem nadšeně.,,
„Ano, ale pozor, ona není projektantka, ani kreslička“, pokrčila rameny Monika.

 „Ale zná angličtinu, a my budeme potřebovat dělat překlady všech technických popisů, příkladně: výrobních přípravků, dále technologické postupy, vysvětlivky k výkresům, seznamy dodávaných komponentů a náhradních dílů atd.atd.  Prostě -  potřebujeme ji!  A Standa musí souhlasit!"

Když jsem pak příští den vstoupil do archivu, změřila si mne ta  obrýlená slečna velice zlým pohledem: „Už jste tu zas? Ještě to nemám!“ Zavrtěl jsem hlavou: "Slečno Neděl-é- Nadějová, přicházím za vámi s dobrou nabídkou…“  Skočila mi do řeči: „Já nemám zájem o vaše nabídky!“, řekla hrdě.

„Nechte mne, prosím, domluvit. Chtěla byste třeba pracovat v našem týmu na projektu investičního celku "Kolárna Egypt",  a sice ihned, nebo ještě dříve?"
„Vy jste se zbláznil, copak mohu?“, zeptala se nerudně. „Ano, můžete nám pomoci s technickými překlady dokumentace do angličtiny“, vynesl jsem své eso!

Slečně vzrušením zrudly tváře: „To bych strašně ráda, ale víte, já jsem kádrově neúnosná, to nahoře nikdo nepovolí - a vám to ještě uškodí, pane inženýre", řekla neopatrně, ale dobrácky...
„To by už byla moje starost, slečno, řekněte jenom, jestli to berete?“
„Ano, ano, beru! Pane inženýre, děkuji za vaši důvěru ve mne, já nevím, jak vám to mám říct, já budu šťastná,“ slečna se zajíkala a brýle se jí zapotily.

 „Slečno Naďo-é-é, promiňte, už jsem se zase spletl.“
„Ano, říkejte mi klidně Naďo, to se mi líbí…i když jsem Alena.“

Do odletu zbývaly už jen čtyři týdny na přípravu nabídkového projektu a vše běželo jako na drátku, kdyby soudruh Standa-Brašnička nezdržoval slabomyslnými dotazy, jako: „Nezapomněli jste u toho kola brašničku na nářadí?“ Když se zase jednou objevil "brašnička", jak jsme ho překřtili, a začal se čílit, že v tom našem seznamu tu brašničku zase nenašel, vypěnil jsem vztekle: „Nekovové součásti kola, jako pneumatiky, sedla, reflektory a braš-nič-ky, nejsou součástí výrobního programu, alébrž je najdeš v seznamu nakupovaných komponentů..."

Náš odlet do Káhiry vyšel právě na 9.květen, kdy se, jako každý rok, na Letné řinčelo zbraněmi a sevřené šiky mašírovaly před tribunou s nejvyššími papaláši. Autobus ČSA do Ruzyně musel ten "Paráde-Marš" objíždět...

Při našem čekaní na pasovou kontrolu na letišti jsem zaslechl hlasitý rozhovor vymóděných kokodaček, letících natáčet do Bělehradu: „To se máme, že letíme do Bělehradu. Jsme asi jediný v tomhle davu. Zatím vyvolávali jen chudáky do Brna!"

Vtom se ale od okénka ozvalo: „Mr.Toms, Cairo!“ V tu ránu jsem se stal v jejich očích hvězdou. Když zjistily, že mluvím česky, obstoupily mě jako kvočny kohouta a s devótním výrazem v nalíčených tvářích se ptaly: „Vy letíte až do Caira?  Teda, vy se máte! To my jenom do Bělehradu.“

Na káhirském letišti nás měl už očekávat obch. zástupce JUDr. A. Loudal, který se držel hesla "nomen = omen" a přišel o víc než hodinu  a  půl  později na sraz s námi.

Standa chtěl využít čas a vyšel si se svou českou, obstarožní zrcadlovkou na krku, před budovu. Chtěl, abych se někde zeptal, může-li si tady vyfotit některé letadlo?

Řekl jsem mu: „To je úplná blbost! Tady nejsi v socialismu, tady smíš všechno a beze strachu!"
„To já právě nevím, zeptej se třeba támhle tý letušky,“ škemral.
„Takovou blbost se ptát nebudu, zeptej se jí sám! Řekni: „Can I take here a snap?“
Rozběhl se k přicházející krásné egyptské letušce a zvolal hrdě: „Tejkesnep?“
Usmála se na něj mile, zaujala ladnou pozici a řekla: „Yes!“
Standa mával rukama: „Nein, ich –éé- letadla!“ Musel jsem rychle zasáhnout. Vyrval jsem mu foťák z ruky, vyfotil letušku, poděkoval jí a omluvil svého kolegu, že neumí anglicky...
„Co blbneš“, zuřil Standa, „až uvidí má stará, že si fotím letušky, bude šílet!“
„Tak to holt svedeš na mne, řekneš jí, že jsem erotoman!“

Dr.Loudal nás pak odvezl do třetiřadého hotelu a slíbil, že nás zítra ráno v deset odveze do továrny a představí nás celému vedení firmy: „Potom však, soudruzi, budete plavat sami, nemám čas, mám tady na krku devět firem!"  

„Pozor, soudruhu“, ozval se Standa, „já potřebuju, abysi tam byl porát, dyk já se s nima tou hatmatilkou nedomluvim!“ zvolal  Jeníček.
„Tak to ne, soudruzi, já nejsem tlumočník, jestli neumíte anglicky, francouzsky,   nebo aspoň německy, tak se můžete rovnou otočit a letět zpátky do Prahy!"

 Ozval jsem se: "Já se pochopitelně anglicky domluvím!" 
„Nóó, já teda umim německy, když na to příde“, soukal ze sebe Standa, „ale mně bylo  naší stranickou  organizací  slíbeno,  že budeš  u všech jednání  přítomen ty!"

„Tak to zapomeň!  A mimochodem, máte sebou  vizitky pro představovací rituál?" 

„Já je  samozřejmě mám, ale tady Standa tvrdí,  že to je buržoazní přežitek!“
„Takže, soudruhu Jeníčku, mám tady náhodou pro takovéto případy jako jsi ty, prázdné kartičky, kterých si pro zítřek připrav aspoň osm s vlastní rukou napsaným jménem. Já všem vysvětlím, že jsi své firemní vizitky zapomněl v Praze. 

Ráno, hned u snídaně Standa opět exceloval. Hotelový číšník roznášel na stoly nových hostů stojánky s čísly pokojů. Když došel k nám, zeptal se Standy na číslo jeho pokoje: „Number of your room, please?“
„Najn rum - abstinent!“, mával divoce oběma rukama Standa, doplnil jsem rychle:

"Number fifteen!" Bylo mi za něj trapně: „Hlavo zlatá, co jsem tě učil celý večer? Číslo mého pokoje je patnáct, anglicky: Number of my room is fifteen!  Pochop to, room je tady pokoj a ne chlast!"

K představování u firmy se dostavilo sedm ředitelů. Měli tam na každý úsek extra ředitele a všech sedm se muselo shodnout, aby se mohlo něco rozhodnout. S tou výrobou kol přímo souvisel jenom jeden z nich, ředitel Said Fouadh, který byl určen být nám partnerem, po celou dobu nešeho pobytu v Cairu.
Brzy nato se odporoučel  Dr. Loudal,  když bystře postřehl, že Mr."Ženysek,"  jak oni jeho jméno "Jeníček" četli, určitě svojí neznalostí všeho, způsobí šílený trapas u kterého on nechtěl být, aby tak neztratil své renomé u dalších firem v Egyptě. 

Egypťani z důvodu, že já jsem vypadal vedle Jeníčka moc mladě, oslovovali uctivě napřed Standu. Ten se ale tvářil přitrouble, načež se mně neustále ptal: „Co to zase chtěj?“ To se pochopitelně Egypťanům nelíbilo, mysleli si, že se radíme o něčem co oni nesmí slyšet a zeptali se mě, proč pan Ženysek nemluví sám za sebe? Vysvětlil jsem jim, že Mr. Ženysek bohužel nerozumí anglicky...

 "No problem, jakou řečí mluví?  Obstaráme ihned tlumočníka.“
Standa suverénně prohlásil, že mluví německy. V tu ránu tam byl tlumočník do němčiny, ale milý Standa mu nerozuměl ani "Worta". Debilně blábolil: „Wie geht’s?“ (‚Jak se daří?‘), nebo pro změnu střídal výrazy jako: „Fajn, Najn, Šén, Richtyk!, Príma!“

Egyptská strana to ihned pochopila a začali jednat pouze se mnou...

Jako rána do hlavy byla pro mne první otázka ředitele Fouadha: „Mr.Toms, jste autorizován udělat celý projekt tady u nás?  Máme totiž špatné zkušenosti s lidmi z Československa. Byla zde již celá řada pánů z Prahy, udělali si zde krásnou dovolenou, ale jinak se nic nestalo. Jestliže nejste oprávněn vyprojektovat výrobnu kol zde v Egyptě, vraťte se, prosím, zpět do Prahy a my tu smlouvu tentokrát definitivně vypovíme!“

Štěstí, že on tak dlouho mluvil, aspoň jsem měl několik vteřin času si rozmyslet, co mu mám odpovědět. Věděl jsem, že oprávněn nejsem a není to vůbec v mých silách. Nejsem chemik ani elektrikář, jsem jenom technolog. Jenže, když přiznám, že autorizován nejsem, tak pofrčíme zítra domů s pořádnou ostudou. Rozhodl jsem se tedy diplomaticky lhát: „Pánové, jsem plně autorizován udělat tento projekt zde u vás v Cairu,  k vaší naprosté spokojenosti...“
„Bravo! Vy jste první Čechoslovák, který tady u nás, chce pracovat“, libovali si bouřlivě všichni a zatleskali mi!

Nakonec mne ředitel Fouadh odvedl do projekční kanceláře, která pozůstávala z jednoho stolu, rýsovacího prkna a čtyř mladíčků, kteří měli za úkol plnit mé rozkazy, tj. napínat pauzák na prkno, otáčet ventilátorem tak, aby stávající vedro bylo pro mne snesitelnější, přinášet Coca-Colu a cigarety, ořezávat tužky a barevně šrafovat mnou označené plochy na výkresech.
„Mr.Toms, vy osobně dělejte pouze tu kvalitní práci, na všechno ostatní máte tyto pomocné síly“, zdůraznil ředitel Fouadh.

 „A kde bude sedět Mr.Ženysek?“, zeptal jsem se, byla tam jen jedna židle...
„Ten může být kdekoliv, může si projít naše výrobní haly, mohl by vybrat a označit ty z našich obráběcích strojů, které bychom pak mohli použít pro výrobu kol, nebo může se jet vykoupat k moři do Alexandrie, to je nám úplně jedno, jeho pobyt platí Praha!  Ovšem vás, Mr. Toms, platíme my - považte: sedm liber denně - a v tom je ten rozdíl. Od vás chceme jen a jenom tu kvalitní práci.“
Teprve teď jsem pochopil jak se věci mají! Řekl jsem si, mojí šancí je, ukázat jim výkon a získat Fouadha na svoji stranu.

Můj první triumf byl v tom, že nemohli nalézt stavební výkresy od budovy, do níž se měla kolárna situovat. Začal jsem chápat, proč vybouchl Technoprojekt, který si dovezl hotové výkresy celé fabriky na kola, zatímco Egypťané nechtěli stavět novou budovu, ale naopak zamýšleli použít starou budovu po zrušené výrobě petrolejových lamp!" Obě smluvní strany se rozešly ve zlém a čeští projektanti si výhodně zajeli k moři do Alexandrie se vykoupat a český stát přišel nejen o paritní směnitelné Korunky za projekt, ale i o jméno ČS jako solidních partnerů...!

Nabídl jsem zoufalému Fuadhovi, že ten jejich ztracený stavební plán budovy  nakreslím já sám, i když to není povinnost naší strany. To zapůsobilo velice dobře!

Lezl jsem v děsném vedru s měřícím pásmem po zemi i po rovné střeše s jedním ospalým mladíkem, jehož jsem pověřil důležitou funkcí: držet druhý konec pásma. Nežli jsem odečetl délku a zanesl ji na papír, vždycky usnul. Nakonec jsem, přes všechny potíže udělal půdorysy obou podlaží a začal situovat provozy do této jednopatrové budovy. Naštěstí pro mne, sedm ředitelů přicházelo se stále novými nápady a požadavky, takže jsem byl nucen, dle jejich přání vypracovat celkem pět alternativ v situování jednotlivých dílen, což mi zabralo necelé dva týdny.

Řediteli Fouadhovi to začínalo být trapné, neboť toto zdržení měla na svědomí egyptská strana. A když se sedm ředitelů opětovně nemohlo dohodnout na nějaké variantě, přišel za mnou s návrhem vzít mě dnes na výlet k pyramidám, abych kromě hotelu a práce poznal také něco z krás Egypta. Odpověděl jsem diplomaticky: „Mr. Fouadh, jak jste už sám správně řekl, že já vás stojím sedm liber denně, tak raději zůstanu zde a budu pracovat. Děkuji Vám za pozvání...“   

Fouadh se mi začal pokorně omlouvat, že bohužel po svých zkušenostech s ČSSR měl i na mne špatný názor, ale ten si za tyto dva týdny naprosto opravil a prosí mě, abych jeho pozvání přijal. Chtěl by mě totiž následně pozvat na večeři k sobě domů a představit své ženě i dceři Neftis.

„A co uděláme s panem Ženyskem, ten chce být všude se mnou“, řekl jsem nejistě. Věděli jsme oba, že jeho hlavním a vlastně jediným úkolem je mne hlídat...
„Mr. Ženysek se půjde podívat na striptýz, dal jsem mu vstupenku“, usmál se chápavě, „tomu snad bude přece rozumět…“

Od tohoto dne byl můj vztah s Fouadhem naprosto přátelský. Od pyramid, kde jsem prvně seděl na velbloudu, mě odvezl přímo do svého domu. Jeho boubelatá černá manželka a štíhlá dcera byly vzhledově tak rozdílné, že jsem sotva mohl uvěřit, že se jedná o matku s dcerou. Neušlo mi, že mě Fouadh sleduje, jak se mi jeho sedmnáctiletá dcera Neftis líbí.  Ta měla bronzovou pleť asi jako Italka a byla nádherná. Měla mandlové oči, plné rty a pěstěné perleťově růžové nehýtky nalakované lakem Cutex z USA, jak mi sama na můj dotaz vysvětlila.

Fouadh mi na úvod pustil gramofonovou desku s "My Country" (B.Smetana: Má vlast), načež mi při večeři vylíčil, jak probíhá doma jejich všední den, počínaje ranním vstáváním za příjemně chladného východu slunce. Nejprve se všichni umyjí studenou vodou, načež přejdou do modlitebny. Po modlení se vrátí opět na svá lůžka, k odchodu do práce zbývají ještě dobré tři hodiny pro milostné hrátky.   

A tedy v tomto našem žití  se rovněž  jeví ona moudrost koránu, která pamatuje na to, aby náš národ nikdy nevymřel! Večer není pro lásku dobrý, protože vedro vášeň ubíjí!... Když mi pak nečekaně naznačil, že by mě mohl jmenovat ředitelem v jejich firmě, byl jsem nucen, ač nerad, odmítnout. Zakroutil jen hlavou: „Nechápu, co vy stále hledáte za štěstí v tom vašem komunismu? 

 A jen tak pro zajímavost jeho dotaz: "Líbila by se vám moje dcera?“

„Mr. Fouadh, velice si cením vaší nabídky, ale jsem ženatý.“ Fouadh pokývl hlavou: „Škoda, že vy v Evropě můžete mít jenom jednu manželku, ale kdybyste se přestěhovali sem a přijali naší víru…“ Rozesmál jsem se: „Mně by se to líbilo, ale mé ženě těžko! Kolik manželek máte vy, pane Fouadhe?“ Fouadh se uculoval: „Mám sice jen jednu, ale mohl bych mít čtyři, kdybych chtěl. To je dobré vědomí, že mohu, ale je v tom háček, musel bych je všechny ze svého platu uživit...“ 

Do konce mého pobytu v Egyptě  zbýval už jenom týden  a já jsem byl nucen pozvolna připravovat Fouadha na to, že prováděcí projekt se musí udělat v Praze, ale jak mu to mám jenom říct? Nouze naučila Dalibora housti a mne zase naučila diplomatickým polopravdám: „Mr.Fouadh, jak víte, ztratili jsme asi už deset dní času, jednak kvůli vašim chybějícím stavebním výkresům a kvůli neshodám na straně vašich ředitelů. Chtěl bych vám navrhnout jedno řešení, které bude nejrychlejší a též i nejlevnější!“

„Ano? Prosím, navrhněte je, poslouchám“, řekl.
Odkašlal jsem si, napětím mi vyschlo v hrdle: „Udělat zde na místě veškeré prováděcí výkresy mi bude trvat nejméně tři měsíce, to znamená, násobeno sedmi librami denně, celkem vysokou sumu. Když ale tyto podklady odvezu do Prahy, kde na mne čeká celé oddělení odborných projektantů a kresliček, nebude vás to stát vůbec nic, a já vám slibuji, že kompletní projektová dokumentace bude ležet zde na vašem stole nejpozději do 31.července!“
„To je sice výborný nápad, ale je v tom jeden problém…“, Fouadh se zamyslel, „kdyby to záviselo jenom ode mne, okamžitě bychom si mohli plácnout, protože já vám osobně naprosto věřím, ale ostatní manageři to určitě zamítnou s tím, že československé straně se věřit nedá. Myslí si, že když odjedete, zůstane zase všechno na mrtvém bodě.“ Cítil jsem však, že je Fouadh trochu na vážkách, a tak jsem riskl vsadit vše na náš přátelský vztah: „A kdybych vám dal své osobní čestné slovo, že tento termín česká strana stoprocentně dodrží?“ a podal jsem mu ruku...

„O.K.! Pokusím se to prosadit“ a moji ruku přijal.

Poslední týden jsem už jenom dokončoval jimi vybranou alternativu a ve středu odpoledne za mnou přiběhl nadšený Fouadh, aby mi zvěstoval radostnou novinu: „Mr.Toms, vyhráli jsme! Prosadil jsem se u všech direktorů! Váš projekt se může dokončit v Praze!“
Spadl mi balvan ze srdce. Dokonce i Standa mě pochválil: „Čoveče, to je teda úspěch! Kšeft je zachráněnej, takže jsem ochotnej přihmouřit vobě voči, že jsi byl u toho Fouadha doma, přestože to je výslovně zakázaný chodit do privátu… Víš vo tom přece, ne?“
„Stando, prima, já zase zapomenu, žes byl na striptýzu, to je taky zakázaný, ne?“
„Čoveče, ty to víš? Tak ani muk!“, zděsil se můj ctnostný bachař.
V pátek jsem si sbalil kufry a zajistil letenku do Prahy. Standa naopak zůstal ještě v Egyptě, měl prý jakési jednání s Dr.Loudalem v Alexandrii. Popřál jsem mu krásné dny u moře, zeptal se ho, má-li plavky a šťasten jsem odletěl do Prahy sám...

Doma mne čekala celá série nepříjemných překvapení. Připadalo mi to, jako bych zde nebyl nikoliv tři týdny, ale aspoň tři roky! Manželka mi suše oznámila, že se zamilovala do svého šéfa. Reagoval jsem stejně suše: „Tohle vědět včera, ženo, tak jsem zůstal v Egyptě,  ještě pár let!“

V práci na mě čekal další šok. Standa měl pravdu: ti blbci nahoře skutečně zlikvidovali celé naše oddělení, takže tam zbyla jen hrstka stranických neumětelů a mnou vyžádané tři dušičky Monika, Naďa a Olda. 

Nejprve jsem je seznámil, jak jsem dopadl v Egyptě a předal jim malé suvenýrky z Caira. Načež jsem jim svěřil, jak to dopadlo s projektem a jaké problémy nás čekají teď, pokud budou chtít zůstat se mnou u tohoto projektu a dělat jako ve šroubárně i přesčasy, soboty i neděle tak, abychom splnili slib, že Fouadh to dostane 31.7.1958 na stůl!

Nadšeně mě ujistili, že mě ve štychu nenechají, ale naše  rýsovací prkna  jsou pryč!  To  jest   až  na  Moravě  v  Kuřimi !!!

Nejdřív jsem byl na mrtvici. Sedli jsem si všichni kolem mého stolu, který tu naštěstí zůstal a vylíčil jsem jim tu celou zapeklitou situaci, ve které teď vězíme až po krk: Termín 31.červenec musíme ovšem dodržet, i když zatím nevím jak. Mile mě překvapila ochota všech tří dělat denně a zdarma přesčasy, ale nevzdat to! Musí se někde sehnat čtyři prkna - stůj co stůj, a to ostatní zvládneme. Došel jsem za ředitelem a dal mu "kudlu na krk", aby nám ihned sehnal nějaká rýsovací prkna, jinak si můžeme kolárnu Egypt strčit za klobouk. Byl jsem tak rozezlen, že jsem mu vyhrožoval, že mám chuť jít na ministerstvo a říci jim, že kvůli čtyřem blbým prknům, ztratíme obchod za stovky milionů! To pomohlo. Už druhý den byla naše prkna nazpět v Praze!  Rozpracoval jsem harmonogram úkolů na padesát dní, tedy včetně sobot a nedělí...

Potom nám nastala opravdická šroubárna, ale termín jsme stihli. Prvně v životě jsem dělal přesčasy rád i když nebyly ani náznakem placené..!!!
Neměl jsem aspoň čas myslet na to latentní napětí a vyhaslý krb u nás doma. Ale 26. července jsme odeslali balík výkresů přes Technoexport, expres do Káhiry a zapili naši výhru nad časem českým šampusem!

Na příští podnikové schůzi přišel sám velký soudruh ředitel s oznámením všem, že dík píli několika soudruhů v čele se soudruhem Jeníčkem byl zachráněn projekt

kolárny v Egyptě, a proto jmenuje soudruha Jeníčka svým technickým náměstkem. Za splnění stranického úkolu na 100%, dostává tento vzorný soudruh standartu nejlepšího pracovníka za 1. pololetí roku 1958.

Hned následujícího dne přišli za mnou tři soudruzi z KSČ, a aby mi to nebylo líto, že Jeníček byl povýšen na technického náměstka ředitele a já nic, nabídli mi možnost okamžitého vstupu do strany, aniž bych musel být napřed dva roky kandidátem jako všichni ostatní.  Celej říčnej, jsem je vypoklonkoval ze dveří a hned nato jsem byl přeřazen ze zahraničních projektů na méně důležitou práci pro tuzemsko. Měl jsem chápat, že prý to jinak nejde, měl jsem též chápat, že se tím musí snížit i můj plat. Nechápal jsem ovšem NIC!  Dal  jsem  výpověď, odešel  k jiné firmě, kde bylo lepší bydlo. Horší bydlo snad, ani už býti nemohlo!!!

 DOVĚTEK:
Za tuto zde vylíčenou záchranu toho mnohamilionováho projektu "Kolárna Egypt" jsem od své vlasti Č(SS)R nedostal žádnou odměnu, ani 1 Kčs, ale od egyptského ředitele Fouadha jsem při odjezdu dostal krásný tepaný mosazný tác (40 cm) s vyrytým nápisem na spodní straně: 

        >>>>>> Mr. TOMS,  CAIRO 28-5-1958.<<<<<< 

Dodnes tento tác visí (nablýskaný Sidolem) u nás doma na zdi a já i po 66 letech si ho vážím. Je to pro mně Kolárna Egypt, Cairo,

kterou jsme kdysi  vyprojektovali skoro zdarma...

https://youtu.be/37GPhHuA1z8
( Faraone: Propusť hned lid můj!)