Ta "PRAVÁ" stane ve dveřích...

Robert žil v té době již celkem dlouhá léta v Německu, jako československý uprchlík před totalitou komunismu. Od rozvodu před sedmi lety, sám s třináctiletou dcerou Nikol. Za teplých večerů sedával rád na balkoně, pozoroval hvězdy a ptal se sám sebe co bude dál? Byl stále optimistou i romantikem a tak si pro sebe rád věřil v to, co mu kdysi řekla jeho moudrá babička, když mu jeho první žena nasadila parohy: "Vůbec nic si z toho nedělej, Roberte, pamatuj si co ti radím: užívej si života, střídej ženský jako fusekle a čekej tak dlouho, až potkáš »tu pravou« – a že ji potkáš, to já vím určitě! Věř mi!“ Rozum mu sice říkal, že je to nesmysl taková láska na první pohled, to je jasná chiméra, ale přesto si o tom rád snil pří romantické hudbě od George Gershwina: Kde najdu ideál? V hlavě mu vždy zazněla část textu: "A stane ve dveřích a s úsměvem v těch milých očích svých řekne: »Zde jsem«..! Ta, kterou rád tak mám přestane být jen snem!"

Robert si občas říkával, že člověk je prostě divnej tvor, on asi musí na něco věřit...

Česká komunita u firmy kde pracoval se jednou za čas scházela v bytě u jednoho z nich, aby si trošku popovídali v češtině o tom, co je nového v tom českém, rudém Absurdistanu. Když přišla řada na Roberta, připravil doma chlebíčky, jednohubky, výběr vín, kávu a pečivo. Na těchto tak zvaných "slezinách" bylo také zajímavé to, že se nikdy nevědělo, kdo a kolik lidí se sejde. Někdo se prostě nedostaví a záleží čistě na něm jestli se omluví, jiný zase naopak přivede nějaké nové známé, takže společnost byla příjemně proměnlivá jako počasí... 

   

Uprostřed zábavy někdo opět zazvonil a Robert šel otevřít. Ve dveřním rámu stála půvabná žena jeho ideálních představ a první, co ho napadlo bylo: To jeta pravá! Teď řekne: Zde jsem! To sice neřekla, ale představila se a od té chvíle se Robert zajímal jenom o ni. Byla nádherná a kromě všech ženských předností měla krásné ruce, které on u žen nejvíce obdivoval. Představili se křestními jmény Eva a Robert, ale zůstali při vykání. Robert sršel vtipem a točil se stále jen okolo Evy, ostatní společnost ho absolutně přestala zajímat. Nakonec při loučení ji pozval na nadcházející sobotu na večeři do čínské restaurace "Lotos" ve Wiesbadenu a ona souhlasila, ovšem pod jednou podmínkou, že nebude muset jíst hůlkami...

U večeře v krásné zahradní restauraci "Jasmín" si toho měli tolik co říci, že bylo nezbytné dále pokračovat v malé diskrétní cukrárně naproti u kávy, a ještě později na lavičce v parku u opery. Byl vlahý romantický večer, tak jak to bývá v klišé hollywoodských příběhů, jenom to zakončení neodpovídalo žádnému happyendu. Cestou domů se jí Robert opatrně zeptal: „Evo, já mám ještě jednu takovou čistě teoretickou otázku, tím myslím teoreticky jako to, že to není, to -éé-... 

„Ano, já rozumím, co je to teoreticky“, usmála se mile Eva a on pokračoval: „Vyjděme tedy z následující ryze fiktivní eventuality, kdybych já, teoreticky vzato, neměl žádnou přítelkyni a vy byste, dejme tomu, taky neměla nikoho, chodila byste v takovém případě, opět teoreticky vzato, třeba se mnou?“ 

„Teoreticky vzato třeba ano, Roberte, ale prakticky ne. Víte, já mám jednoho už dávného přítele, bydlícího čtyři sta kilometrů odtud, kvůli kterému jsem právě emigrovala. Zde jsem, jak víte u sestry, ale jenom dočasně, kvůli asylu.“ 

Robert jen lehce pokrčil rameny a řekl suše: „Hmm, škoda.“ 

Eva pokývala hlavou a dodala: „Naštěstí jen teoretická...“ 

Když se přiblížily Vánoce, trnul Robert hrůzou, co bude probůh dělat sám pod stromečkem? Dcera bude o svátcích na návštěvě u své matky, měl by asi někoho pozvat, ale nevěděl koho? Eva bude určitě u svého milého v Mnichově a s Lídou jsou na kordy. Jeho dilema vyřešila sama Lída, když mu zavolala, že ji to mrzí, že se vlastně její vinou posledně pohádali a jestli může k němu přijet na svátky? Neodmítl ji, i když věděl, že je to na pováženou, neboť doposud se, díky jejím rozmarům, vždycky už za dva dny do krve porafali. Doufal ale, že se to aspoň při vánočním sentimentu nebude opakovat... 

Den před Štědrým večerem, právě když přijela Lída, mu zavolal Evin švagr Vláďa, aby mu popřál k svátkům a jen tak mimochodem mu naznačil, že se Eva již před měsícem rozešla se svým milým v Mnichově. Bydlí teď v malé garsonce přímo v centru Frankfurtu a má se fajn. 

„To je bomba!“, zajásal Robert a pomyslel si: "Co dělat teď, když je tu Lída? Musím počkat na první hádku s Lídou, ke které určitě musí dojít..." 

Tentokrát, Robertem toužebně očekávaná hádka, se dostavila až na Štěpána, kdy došlo k takovému krachu, že se oba shodli na řešení konečném, tedy definitivním rozchodu. Druhý den brzy ráno ji Robert odvezl na nádraží do Frankfurtu, zazvonil zvonec a řekli si rozumně: „Pohádky je konec. Čau!"

Bylo přesně osm hodin ráno a mrzlo až praštělo. Došel před budovu opery a začal mluvit sám se sebou: „Ty ňoumo, teď musíš jednat, a to okamžitě! Neztrácej ani vteřinku, kousek odtud bydlí Eva, zavolej jí a řekni, že ji miluješ, a že budeš v několika minutách u ní. Hmm, ale co když není doma? Proč by seděla sama doma v garsonce, bude asi u sestry, nebo je-li doma, má tam třeba nějakého chlapa a ty, troubo, se eventuálně natřeš!“ 

Takové a podobné myšlenky se mu honily hlavou cestou k telefonní budce. „Čert to vem, musím to zkusit, ale to znamená,  nabídnout jí nové řešení: společný život a společné bydlení.“ Vtom se ale dostavily těžké pochybnosti, že dělá účet bez vrchního: „Pozor, co když o tebe nestojí?  Prosit neumíš a přemlouvat ji nechceš!“ 

Začal vyčítat svému druhému já: „Proč jsi kvůli tý hrozný Lídě nezavolal Evě už na Štědrý večer? Byla u sestry, to by mělo formu. Ty na ni čekáš, jak ten cizinec na pobřeží a pak to propaseš! Co chceš teď dělat? To teda nevím, patrně požádám prvního chodce, aby mi vrazil pár facek!“ Potom ale odhodlaně vstoupil do budky a začal nervózně vytáčet Evino číslo, které dostal od Vládi... 

   

 „Tůůůt---tůůůt---tůůt---, telefon vyzváněl, aspoň podle Roberta,  nějak nekonečně  dlouho.  Potom to  cvaklo a ozval se hlásek nejmilejší: „Parkerová, bitte?“

„Evi, to jsem jenom já, Robert“, řekl zalknutě. 

„Kde jste, proboha, co se vám stalo?“, zeptala se vylekaně, ze spánku vytržená Eva. 

„Nic zlého, Evi, v pěti minutách bych mohl být u vás, jsem tady ve Frankfurtu kousek od Opery. Chtěl bych si s vámi jen strašně moc rád a nutně promluvit!“ 

„Já tu ale nejsem sama, je tu se mnou...“ 

„Kdo?“, zařval Robert zoufale.

„Lubošek, víte, on si včera přál jet se mnou s tou S-Bahn do Frankfurtu, abychom zalili u mně kytičky, a nyní jsme ještě spali. Odpoledne pojedeme zase zpátky k sestře, do Königsteinu.“ 

Zlatej Lubošek, pomyslel si Robert, její pětiletý synoveček je důkazem, že tam nemohl být žádný amant. Nahlas ale řekl: „To nevadí, přijel bych k vám, odvezeme Luboška domů a potom pojedeme spolu na kafe do naší diskrétní cukrárny ve Wiesbadenu a budeme si povídat o všem možném, je toho děsně moc, co vám chci říct, souhlasíte, Evi?“ 

„Tak dobře, nic proti tomu, ale co se to proboha děje, že jste v neděli tak časně ráno na nohou a navíc ve Frankfurtu?  Pro všechno na světě, co děláte v tom mrazu takhle ráno zrovna u Opery?  To opravdu nechápu...?“ 

„Evi, všechno vám vysvětlím později, ale teď mi řekněte: máte někoho, myslím jako -ehm- přítele?“, napětím se mu zadrhl hlas. 

„A víte, že nemám, proč se ptáte?“, trápila ho zbytečnou otázkou.
„To je přece jasné, Evi. Protože vás potřebuju jako vzduch a vodu a byl jsem zatracenej blbec, že jsem si to uvědomil teprve až dnes“, vyhrkl překotně a potom tišeji dodal: „nehledě na to, že jsem si, už jednou pro vždycky, zvykl na vaši tvář,  My fair lady!“ 

„Ó, dnes je moje nejkrásnější ráno, profesore Higginsi“, zajíkla se Eva, "já nikdy nezapomenu na toto datum 27. prosince!“
Ani jeden z nich tehdy netušil, jakou pravdu vyslovila, toto datum bylo totiž o rok později vyryto do jejich snubních prstenů a tam je dodnes o 36 let později...

A tady je ten cizinec na pobřeží...