Dovolená, co neměla chybu.

Za rok poté, co jsem byl prvně v Asconě, mi to nedalo a rozhodl se hned tam jet znovu, tentokrát na kulaté 40. narozeniny!

Už příští den jsem odpoledne seděl pod modrým slunečníkem v kavárně na břehu Lago Maggiore, plnil své útroby výbornou zmrzlinou a díval se směrem na jezero, kde v tu chvíli pomalu přijížděl tamní parník. Napadlo mě, že bych si třeba zítra mohl vyjet na projížďku po jezeře, což se také hned příštího dne uskutečnilo, i když jsem si to já sám představoval úplně, to jest naprosto, absolutně a docela jinak...

Náhle za mými zády to italsky zašvitořilo, ohlédnu se a vidím  půvabnou ženu, která se mě, jak jsem tušil, asi ptá, je-li ta židle pod mým slunečníkem volná?

„Si, signorina“, řekl jsem jí, čímž jsem téměř vyčerpal celou svoji slovní zásobu italštiny. Byl jsem rád, že si tady odechnu od té nervní kamarádky Lídy, která se dokáže až 3-krát denně, kvůli čemukoliv, naštvat a nemluvit. 

Tato dáma si sedla naproti mě, vytáhla z kabelky noviny a jala se číst. Všiml jsem si, že ty noviny jsou německé „Frankfurter Allgemeine“, z čehož jsem bystře usoudil, že ona rozumí německy. To už bych si tedy, na vzdory své plachosti, mohl dovolit s ní navázat hovor, už jen kvůli těm jejím krásným rukám i nohám.

Byla to Němka a vůbec jí nevadilo, že jsem ji oslovil, naopak byla ráda!  Řekla mi: „Víte já už jsem zde druhý týden a když člověk musí pořád mlčet, tak mu něco chybí. Já normálně nikdy nejezdím na dovolenou sama, ale můj přítel, tentokrát z pracovních důvodů, nemohl jet a já jsem si myslela, že po osmi letech neuškodí, když si od sebe trochu oddychneme. Ovšem už se mi to tu zajídá a na hotelu si povídám nahlas sama se sebou. Cítíte to taky tak?“

Souhlasil jsem s ní jen na oko, neboť jsem se obával, není-li tato žena pouhou mutací dívky Lídy.  Pak jsme si dali cappuccino a začali se spolu bavit jako staří známí. Zjistil jsem, že se jmenuje Gisela Beck. Byla tak nadržená dlouhým nemluvením, že jsem se jen občas dostával ke slovu. Řekla mi, že plánuje na zítra vyjet parníkem na druhou stranu jezera do italského městečka Luino, kde se každou středu koná trh koženého zboží, že by si tam chtěla koupit kabelku a boty z jemné kozí kůže a zeptala se mě, jestli bych tam nejel taky. Pomyslel jsem si, že mě sice nějaký trh vůbec nezajímá, ale tu jízdu po jezeře jsem chtěl stejně podniknout a navíc v doprovodu milé, sexy, dlouhonohé společnice, tak proč ne? 

Druhého dne v deset hodin ráno, jsme se setkali s Giselou u toho parníku, ona mě v tom okamžiku začala zasypávat spoustou nápadů. Jednak tedy chtěla, abychom si ujasnili náš vztah jako ryze přátelský, to jest bez jakýchkoliv intimností, za druhé, že ale na tom  trhu  mě bude  potřebovat  v roli manžela (!) a budeme si tam tedy tykat, já budu dělat skrblíka, sedícího na penězích, zatímco ona si bude chtít kupovat různé blbůstky, čímž způsobíme  usmlouvání ceny na absolutní minimum. Budeme proto mluvit výhradně německy a musíme tedy vypadat, jako typičtí severoněmečtí suchaři  ze  Schleswig-Holsteinu. 

Já budu stále muset tvrdit: „Nein, um Gottes Willen, to je moc drahý“, ona mě bude prosit: „Drahoušku, já bych to ale tak moc chtěla...“ Tohle vedlo k tomu, že prodavač se lámanou němčinou bavil jenom se mnou, o ni zájem neměl a pracně se snažil mne přesvědčit, že to jeho zboží má tu nejvyšší kvalitu na celém trhu. Já zase tvrdil, že jsem to viděl u jiného stánku levnější a stále jsem byl jakoby na odchodu. Prodavač ubíral cenu a když se mi to pořád zdálo moc drahé, tak se mě nakonec zeptal: „Mamma mia, kolik byste mi za to chtěl tedy dát?“ Já jsem řekl schválně zcela nemožně nízkou cenu a když bylo vidět, že už skutečně nemůže jít s cenou dolů, zasáhla Gisela: „Liebling, podívej, já tu kabelku nutně potřebuji, přidej tady panu prodavači aspoň polovičku, aby to bylo spravedlivé.“ A já jsem se pak konečně nechal jako ukecat a výsledek byl, že cena kabelky po usmlouvání byla jen 25% z ceny původní. Totéž jsme provedli s botami u jiného stánku. Gisela byla šťastná jak levně nakoupila a já jsem se pak mohl dodatečně, konečně a od plic, zařehtat té naší komedii...

„Zítra“, řekla mi při zpáteční cestě na parníku, „bychom si mohli vyjet, když jste tu autem, na piknik do údolí řeky Maggio. Přečetla jsem si v jednom prospektu, že tam žijí malíři v takových břidlicových domech, kde vystavují své obrazy. Zajímalo by Vás to?“ Musel jsem souhlasit, já totiž sám taky docela rád maluji, takže to byl velmi lákavý výlet a navíc, dle mého vkusu se vtipnou, krásnou a celkem příjemně upovídanou ženou.

Příštího rána jsme se nejprve zastavili v konzumu pro jídlo a pití na piknik a pak jsme si vyjeli po horské silničce směrem vzhůru proti proudu řeky Maggio. Gisela měla sebou plánek a navigovala mne tou krásnou malebnou krajinou, prakticky bez lidí.  Navštívili jsme jednoho malíře v jeho břidlicové haciendě, kde vystavoval své obrazy, coby kopie velkých mistrů. Zájemci o takovou kopii si mohl určit její rozměry, dle svého bytu a svých finančních možností. Na zadní straně ovšem muselo vždy být nesmazatelné úřední razítlo:  ÚŘEDNĚ POVOLENÁ KOPIE ! 

Když jsem pak v romantické krajině rozložil  na trávníku u řeky deku pro náš piknik, všiml jsem si, že Gisela tak trochu znejistěla. Nesedla si na deku, ale do trávy na břehu a čvachtala si nohy ve vodě. Připravil jsem tedy mezitím housky se šunkou, sýrem a rajčaty a pozval ji oficiálně na deku. Velmi způsobně se posadila co možná nejdál ode mne, takže mě napadla taková poťouchlá otázka: „Giselo, řekněte mi upřímně, to už jsem pro vás tak starej a vypadám jak neškodný jelimánek, že jste vůbec neváhala jet se mnou do této liduprázdné pustiny? Nepřišlo vám přitom na mysl, že bych se také mohl pokoušet být dotěrným?“ 

„Ano, to mě samozřejmě také napadlo, protože jako jelimánek rozhodně nevypadáte“, vyprskla smíchy, načež zvážněla a dodala, „ale právě proto jsem se předem pojistila...“

„Pojistila?" divil jsem se,  máte snad u sebe ostře nabitou pistoli?“ 

„To ne, střílet opravdu neumím, ale nechala jsem v mém hotelu na recepci v obálce pátrací oznámení s číslem vašeho auta a s poznámkou, že jedeme tam-a-tam a do večera nejpozději do osmi hodin, budu nazpět v hotelu. V opačném případě, prosím, předejte tento lístek na kriminální policii.“

„Tedy to je od vás mazané, Giselo, děkuji vám, že nejsem jelimánek a prosím vás zároveň o něco: Až vás vrátím nepoškozenou dnes večer do hotelu a pokud mě tedy nezavřou, dáte mi ten pátrací papírek, jako dokument na památku našeho dnešního trampování?“
"Mileráda", řekla mi a dodala, "je to vlastně naše rozloučení navždy, zítra ráno odjíždím..." Zdálo se mi, že se jí zaleskla slzička v oku, ale ani nevím byla-li pravá...Ten její papírek mám  ještě schovanej,  jenže už nevím kde?!

 https://youtu.be/pY9rHa75UHs  (Na perském trhu)