Já, coby vodní skaut

Byl konec války, psal se rok 1945 a mně bylo 14 let. Ve vzduchu to vonělo svobodou a snad všichni si mysleli, že teď už bude jenom krásný svět a blahobyt. Já, dítě městské, bledé a podvyživené jsem se těšil, že se brzy budu moct přecpat párky a čokoládou. Chodil jsem do znovu otevřeného Sokola, ale to mi nestačilo, přihlásil jsem se proto ještě navíc k vodním skautům. Tam to totiž zavánělo dobrodružstvím. Tmavomodrou košili mně máti udělala z bílé obarvením pomocí barvy DUHA - šatů vzpruha!
V podolském zálivu, „Háfnu“ jsme měli zakotvenou naši skautskou klubovnu z hausbotu, jménem „Bounty“. Protože jsem tehdy byl tím nejmenším a nejhubenějším, dostal jsem přezdívku „Kudlanka“. Ta se však naštěstí neujala a postupně mi všichni začali říkat „Tome“, což se mi líbilo víc. Měli jsme taky krásnou pramici, na níž jsme brázdili Vltavu nahoru i dolů.

V zimě, když řeka zamrzla, nás napadlo, že na Císařské louce nestojí jenom řada topolů, jak zpíval pan Hašler, ale také tam leží ukořistěný německý vojenský materiál, který hlídají Rusáci. Náš vedoucí Karel nám řekl, že když ve tmě odtud přineseme pár vojenských celt, tak nám z toho nechá ušít krásné spací pytle. Vyslal tedy nás pět odvážných, pod rouškou noci, přejít po ledě na ostrov a přitáhnout aspoň dvě nebo tři celty. Bez problémů jsme se dostali na místo činu, jenže celty byly na hromadě, jakoby pocukrované sněhem, ale dokonale přimrzlé jedna ke druhé a současně i k zemi. Zřejmě někdy před tím pršelo a pak to zmrzlo, takže ať jsme se snažili jak jsme chtěli, celty se ani nepohnuly.
Najednou se u jedné boudy rozsvítilo světlo a černá silueta vojáka vyšla před dveře. Okamžitě jsme nechali celty celtami a prchali směrem ke smíchovskému břehu, který byl blíže. Zaslechli jsem ještě zařvání: „Stój!“, načež se ozvalo „prásk! prásk!“, dva výstřely a pak už jsme byli v bezpečí smíchovského břehu, kde na nás nebylo tak vidět. Zpátky jsme už nechtěli jít přes Vltavu a tak jsme raději zvolili dlouhou okružní cestu přes železniční most na Vyšehradě a pak tunelem po nábřeží zpět na Bounty. Cestou jsme si vymysleli, jak vystrašíme Karla, který jistě musel slyšet ty výstřely. Herecky nadaný Iša se nabídl, že sehraje, jako že má prostřelenou nohu. Dva jsme ho vedli a podpírali, on sykal bolestí a Karla, který tak jako tak trnul co se stalo, jsme dokonale vyděsili.
„Co je chlapi, jste v pořádku?“ spustil na nás jak jsme se objevili.
„Iša to dostal do nohy“, řekl jsem suše.
Karel zareagoval bleskově. Hodil Išu na stůl, vytáhl svou dýku a rozřízl mu celou nohavici od jeho krásných zánovních kalhot po délce. Takže nakonec vyděsil on nás a hlavně Išu!

V květnu 1946, právě v den voleb, jsme podnikli ze soboty na neděli, výlet na kolech do Černošic, kde se konal nějaký sraz různých skupin vodních skautů s programem z vlastních zdrojů. Já jsem měl problém, kola nemaje, ale zúčastnit jsem se chtěl za každou cenu. Věděl jsem, že moje máti má na půdě uložené staré pánské kolo, které zdědila po svém otci a které tam má nikoliv na ježdění, ale na památku. Uprosil jsem matku ať mi to kolo půjčí, že ho krásně vyčistím a promažu, takže bude zase jako nové. Máti mi to s těžkým srdcem nakonec povolila, ale kladla mi na srdce, abych dával pozor, aby se proboha tomu dědovu kolu nic nestalo. A tak jsme vyjeli.
Měl jsem ovšem těžký handicap, ostatní kluci měli daleko lepší kola, jeden dokonce s berany i s přehazovačkou. Navíc jsem byl ještě tak malý, že jsem nedošlápl ze sedla, i když bylo spuštěno až u rámu a musel jsem šlapat ve stoje a jenom při setrvačnosti a z kopce jsem si mohl sednout. Jel jsem tedy jako poslední a když jsme se blížili k cíli, tedy přesně řečeno na krásné asfaltce za Radotínem mezi poli před Černošicemi, to kluci napálili tak rychle, že jsem jim prostě nestačil. Šlapal jsem co to dalo, abych je dohnal, ale osud byl proti mně.
Po pravé straně silnice pochodovali v mém směru ve dvojstupu pozemní skauti a proti mně jel povoz tažený koněm. Mezi skauty a žebřiňákem bylo právě místo na projetí, jenže vedoucí skautů se přesunul z čela útvaru mně do cesty. Následovalo sice jen malé škrtnutí o jeho levou ruku, ale to stačilo k tomu, aby se má řidítka zvrtla do leva a mé přední kolo se zabodlo mezi žebřiňák a zadní kolo povozu.

Kdo si umí představit co udělá změna rychlosti na kole z plus 30 do minus 10 km/hod, ten se nediví, že jsem udělal salto mortale, proletěl vzdálenost aspoň 15 metrů a rozplácl se na asfaltu. Zjistil jsem, že umím padat, protože se mi nic nestalo, ihned jsem vyskočil a hlavně se zajímal o to, co se stalo kolu? Skautíci i jejich vedoucí se okolo mne sběhli a začali mi spravovat mé nešťastné kolo, které však mělo vepředu místo kola osmičku.
Moji kamarádi se pro mne posléze také vrátili a všichni se snažili udělat mé kolo opět pojízdné. Osmička z ráfku se dala aspoň trochu srovnat přestřižením některých drátů tak, aby kolo aspoň probíhalo vidlicí. V duchu jsem stále myslel na moji matku a nebylo mi při tom dobře. Ostatní si mysleli, že moje bledost je následkem onoho pádu, jenže já jsem ty všechny odřeninky a modřinky nevnímal, jen to kolo mi strašilo v hlavě!
Nakonec jsem na něm přece jen dojel, jak na sraz do Černošic, tak druhý den nazpět domů do Prahy, ovšem přední kolo se tak dřelo o vidlici, že z pneumatiky lezly bílé hadry jakýchsi vláken a smalt byl z vnitřní strany vidlice vydřen až na holý kov...

Byla to pro mne těžká chvíle, stál jsem doma před barákem, bál se zazvonit a z pouličních tlampačů se právě linuly tristní výsledky prvních poválečných voleb: Komunisté 40,2 %, Národní socialisté 23,6 %, Lidovci 20,2 % a Sociální demokraté 15,5 %. Byla neděle 26. května 1946, kdy jsme si zvolili na 40 let - 40%-ní většinou komunisty. Vůbec jsme se z toho nepoučili, snad jenom to, že teď si volíme 30%-ní většinou... na kolik let - koho..?

Let my people go!