KOČKOPES JAKO TAKOVÝ

Na rozdíl od všech mých kolegů ve firmě, jsem jenom jediný já, tu naši sexy-kresličku, nazývanou "Mocca", tituloval pouze Petro, nebo Lukášová. Měl jsem totiž k tomu své důvody. Považoval jsem to za moc riskantní, si tuhletu namyšlenou sex-bombu s kávově hnědýma očima, nějak blíž připustit k tělu, neboť jsem tušil, že by se mnou brzy tak zvaně "vorala" jako se všemi ve svém okolí. Nikdy jsem ji neobdivoval a nelichotil jako ostatní, spíš by se dalo říct, že mi tato exkluzivní bruneta a členka KSČ s hustou hřívou vlasů, byla od počátku nesympatická a já jí, jistě taky. To, co se mi na ní líbilo, byly její krásně pěstěné ruce, ale o tom jsem se nikdy ani slůvkem nezmínil...

Dnes jsem měl trochu spleenovou náladu, měl jsem totiž 32. narozeniny a vůbec nikdo si na mne zatím nevzpomněl, tři z mých nejbližších kolegů byli na dovolené, takže jsem v naší kanceláři osiřel právě jen s touto zhýčkanou Petrou. Najednou zadrnčel telefon a v něm se ozval hlas známé Marcely, zaradoval jsem se: „Děkuji ti! Marsel Derrien, že jsi na mé narozeniny nezapomněla. Ty jsi jedna jediná mezi všemi mými známými, co nezapomíná... Ano, ano, dnes večer v sedm, budu se na tebe šíleně těšit. Líbám tě, má pohádkově sladká vílo, Marsel!“ Úmyslně jsem přeháněl tu lichotku, abych tím tak trochu provokoval připoslouchávající Petru. 

Ta to pochopitelně nemohla vydržet a nezůstala mlčet: „Nechápu to, že vám ty vaše víly baští takové medové slátaniny. A při tom, s troškou inteligence se to totiž nedá poslouchat.  Ale co - nic mi do toho vlastně není!“

„Dejte si vatu do uší, jinak samozřejmě s vámi, Lukášová, přesně souhlasím, že vám do toho absolutně vůbec nic není!“

Petra se kousala do rtů: „Já u vás nejsem Lukášová, když už, tak: slečna Lukášová!...“
Chtěla určitě ještě něco patřičně ostrého dodat, když vtom do kanceláře vpadla jako atomová puma, halasná svačinářka  -  naše paní Zdenička.

„Dobrý den! Pane Tomas, dáte si?“ zaburácela. Omylem mi říkala Tomas, ale mně to vůbec nevadilo, neopravoval jsem ji, naopak se mi to docela líbilo.

„Dobrý den, paní Zdeničko, to je úžasné, vy jste byla už zase u kadeřníka, vy zlatovlásko? Ty vaše vlasy, to je pro mne jakési zlaté opojení“, rozplýval jsem se.

„Jó? Pane Tomas, a líbí se vám to takhle na pěšinku víc než dřív?“

„Tedy, Zdeničko, vy se mi přece líbíte celá a vždycky, ale dneska, nota-bene v té nádherně červené puntíkované blůzičce – tu jste si šila sama?“

„Ano, pane Tomas, vy si taky hned všeho všimnete“, culila se Zdenička. "No, aby ne, Zdeničko, šití je věda, já jsem si jednou sám ušil sako, ale to se nedalo vůbec nosit, dokonce ani na brigádu do dolů - ne!!!"

 A potom začalo každodenní licitování ohledně výběru svačiny. Já jsem si rád a s rozkoší vymýšlel nesplnitelná přání, jako třeba: „Zdeničko, já bych měl dnes děsnou chuť na něco strašně moc dobrého, aby toho bylo hodně a aby to hlavně nestálo majlant, tedy jako moc peněz.“
„A co takhle si dát krvavou tlačenku, pane Tomas?“

„Ne-ne, milá Zdeničko, vždyť to už víte, že já krev vůbec nesnáším, já bych snad omdlel...“, řekl jsem  pateticky.

„Nebo třeba zavináče v aspiku?“, řekla s tázavým výrazem v jejím oblém obličeji.

„To teprve ne, Zdeničko, to je přece vyložený poblijáš - a víte, já mám právě dnes 32. narozeniny!“

„Tak to vám teda gratuluju pane Tomas - a taky jsem tam dnes viděla pražskou šunčičku, ale opravdu jako malovanou.“

„Ano, tu já rád, ale ta je pro mne určitě moc drahá, Zdeničko. To víte, jsem jenom velice chudobný proletář.“

"Ach né!" vzdychla si Petra: „Už mi tečou slzy!“
„Nebo si dejte pět deka debrecínky", pokračovala Zdenička nerušeně dál, "víte, ta je taková...“

„Paní Zdeničko", skočila jí do řeči Petra, "není tady jenom pan Tomas! S těma jeho šunčičkama ztrácíte čas, on si vymýšlí bůhví co - a já chci jenom jogurt“, řekla už dost nazlobeně.

„Slečno Lukášová, čekejte až na vás přijde řada“, odbyla ji bodrá svačinářka z titulu své funkce.

Když Zdenička odešla, zavládlo v kanceláři skoro mrtvolné ticho, přerušené jen strohou Petřinou poznámkou: „Mimochodem, happy birthday to you!“ No, a já jsem na to odpověděl stejně prkenně: „Mimochodem, děkuji za přání!“

 Teprve s návratem svačinářky, asi za hodinu, jsem opět ožil:

„Jéé, výborně, paní Zdeničko, obložené chlebíčky - to je to pravé! Co bych si jenom bez vás, já chudák počal, mé sladké, zlaté opojení!“

„Ale jděte, vy jeden...“, zubila se rozpačitě paní Zdena.

Rozložil jsem chlebíčky na zelené ubrousky na stůl: „Zdeničko, Petro, pojďte si vzít se mnou, otevřu láhev Chianti, mám ji tady za tou skříní v roli výkresů. Nebaví mne pít sám. Nejsem, jak známo návykový, notorický alkoholik.“

„Děkuju, pane Tomas, já si tedy vezmu jeden takhle na cestu, víno to nemůžu a poběžím, mám málo času, na shledanou!“ A Zdenička se na mne ještě ve dveřích pěkně zazubila a zamávala...

„To je šílený“, vyprskla Petra, „tak vy snad zblbnete i tu svačinářku!“ Neodporoval jsem jí, otevřel láhev a naplnil dvě sklenky od hořčice: „Vy si ale se mnou přiťuknete, Petro, ne?“

„K tomu mému jogurtu se to sice moc nehodí, ale asi neodolám“, řekla jakoby váhavě Petra.

Po přípitku červeným vínem, si sedla Petra na můj stůl, přehodila své nekonečně dlouhé nohy přes sebe a řekla smířlivým hlasem: „Pane inženýre, sedíme zde proti sobě už skoro dva roky a tiše se nenávidíme. Jste na mne strohý a přísný jako pes, proč? Musí to tak být?“ otázala se a vybrala si jeden chlebíček.

„Nenávist je ošklivé slovo, Petro, a že bych byl na vás pes, to snad ne, beru vás prostě takovou jaká jste, krásná černá kočka Mocca.“

„A proč nejste ke mně tak přátelský jako k ostatním, proč mi neříkáte Moka, jako ostatní? Co máte vlastně proti mně? Řekněte mi to konečně!“

„Nic proti vám nemám a protože jsme si dosud nepřiťukli na tykání, jste u mne Petra -Vy, jste pilná spolupracovnice, a nevzpomínám si, že byste někdy odevzdala nekvalitní práci, nebo...“

„Vy dobře víte, že na to jsem se neptala!“ 

Usmál jsem se: „Chcete ode mne slyšet jak jste krásná a všechny ty medové slátaniny pro husičky, nebo jak jste to sama nazvala?“

„Ne-ne, to opravdu nechci, ale mám dnes na sobě novou blůzu a sukni i boty, toho jste si jistě všiml a naschvál ignoroval!... Proč?“ Petra do sebe obrátila plnou sklenku a já jí znovu dolil.

„Ano, přiznávám, že blůzičky i dekoltu jsem si všiml, té minisukně také, ale ty boty, ukažte - promiňte, těch jsem si nevšiml, ale jsou to vskutku krásné a jistě drahé lodičky.“

„A nožičky ne?“, řekla vztekle Petra.

„Ty pochopitelně taky, jste jako manekýna v autosalonu s perfektně tvarovanýma nohama, tedy - já mít takové nohy, tak je nosím jen v neděli!“

 „Jste protivný cynik, hodnotíte mě jako blatník od auta“, Petra se dostala do ráže, „znám od vás jenom ironické a poťouchlé poznámky, které otravují naše kancelářské ovzduší! Někdy jste přímo nesnesitelný! A víte co se o vás říká? Že prý jste proutník, sukničkář a bůhví co ještě a každá žena, kterou svezete na tom svém motocyklu, musí být vaše!“

„A vy tomu skutečně věříte, Petro? To vám, bohužel, nemohu v žádném případě, tedy fakticky a doopravdy,  nikterak potvrdit...“

Petra si stoupla: „Ale já tomu věřím, protože ženský jsou blbý!“ řekla vzpurně a dupla si nohou.

Vtom se otevřely dveře a vstoupil náš vedoucí Brázda s velkou rolí výkresů: „Hele, Tome, seš tady dnes na motorce?"

„Jo, to jsem, proč?“

„Moh‘ bys tyhlety výkresy okamžitě odvézt do vrátnice v ČKD?  Čekají na to. Strašně to spěchá!“

„Odvézt by nebyl problém, ale nemám potuchy,  jak je mám upevnit na motorku?“

„Tady soudružka Lukášová pojede s tebou, viďte Petro, a podrží je!“

Petra s kamennou tváří řekla suše jenom: „Ano, zajisté!“ Brázda jí předal výkresy a spěšně odběhl, zatímco já jsem se bavil: „Tak teď se sama přesvědčíš, Petro, kdo z nás dvou má pravdu!“

„Jenže, každá výjimka potvrzuje pravidlo, pane ing!“, vykřikla Petra a v očích jí to čertovsky zajiskřilo...

Při zpáteční cestě z ČKD do Karlína mi najednou Petra řekla zezadu do ucha: "Škoda, dnes je tak krásně a tahle jízda je tak příšerně moc krátká, nemohl bys to střihnout nějakým takovým větším okruhem, třeba přes Chuchli?"
"Věř mi, Petro, že bych to udělal velmi rád, ale Brázda na nás už určitě, docela stoprocentně, netrpělivě čeká..."
"A co říkáš takovýmu výletu zítra v sobotu, třeba do Průhonic?"
"Hmm, ano Petro, to bych bral, myslím, že rhododendrony právě kvetou, ale co by tomu asi řekl ten tvůj Šmidra Toník?  Nezabil by mě třeba kramlí  do hlavy?"
"Ten přeci nemá do toho co já dělám, či nedělám, vůbec žádné právo mektat! Jsem stoprocentně svobodná a on je dosud stoprocentně ženatej!"

   A to by byl možná začátek našeho budoucího, odpolitizovaného přátelství, kdyby nás nepřepadly brzy nato armády Varšavského paktu a já neodešel do emigrace...

https://youtu.be/G5Bt2JQTTBc