Asi za rok po rozvodu, bylo to v Německu, mne přestal bavit ten můj nedobrovolný celibát, se kterým jsem se svěřil jednomu kolegovi v práci a ten mi dal ochotně telefon na »GLÜCK«,seznamovací Agenturu, nabízející za 80,- DM až 25 adres žen, hledajících seznámení...
Řekl jsem si chytře, že ty prachy obětuji, protože inzeráty vyjdou časem mnohem dráže a logicky vlastně nezaručují vůbec žádnou odezvu...
Je pravda, že jsem dostal 24 adres, ale vybrat si nebylo vůbec tak jednoduché, protože každý člověk sebe popisuje tendenčně ve svůj prospěch a tak je třeba se chytat maličkostí, aby bylo možno si vytvořil aspoň nějaký dojem. Ve formuláři bylo asi dvacet svislých sloupečků se zaixováním jednotlivých kriterií. Tak třeba váha 00 mi napověděla, že ona dáma je obézní a proto se nechlubí svými kily, výška 180 mi řekla, že to je asi čára dvoumetrová, která si ještě ubírá, věk 39 znamená určitě přes 45, oblékání sportovní mi řeklo: dáma je asi dost málo ženská, záliby literatura, divadlo, koncerty mi řeklo: dáma si ráda vymýšlí. Nakonec jsem si vybral jednu, které jsem zavolal a která jediná měla všechny body popisu celkem normálně nenadnesené a docela střízlivé i pravděpodobné.
Naše setkání se však vyvíjelo naprosto odlišně, nežli bych si mohl ve své nejbujnější fantazii kdy vymyslet. Jako místo setkání mi ona sama navrhla vinárnu „Poesie“ a měl jsem ji poznat podle stříbrných spon v blond vlasech. Spatřil jsem ji skutečně ihned jak jsem vstoupil do lokálu, přestože byly skoro všechny stoly obsazené. Nápadně se třpytící spony v jejích blond vyčesaných vlasech, to se prostě nedalo přehlédnout. Tep se mi zrychlil, ta žena byla skutečně půvabná. Představili jsme se, jmenovala se staroněmecky Hannelore.
Načež začalo ono nezbytné oťukávání při lahvičce bílého vína. Brzy se však milá Hannelore rozjela takovou rychlostí, že jsem se nestačil divit. Líčila mi právě svůj nešťastný osud i zpackané manželství, když na mne najednou vykulila své krásné mandlové oči: „Můžu si k tomu vínu objednat mandle a malýho myslivečka?“
„Samozřejmě, dejte si všechno, co hrdlo ráčí“, řekl jsem naprosto neprozřetelně. Netušil jsem, že mysliveček je kořalka Jägermeister, a bylo mi jenom divné, že někdo může kombinovat víno s touhle břečkou. „Proti gustu žádný dišputát“, řekl jsem si, a sám jsem jen opatrně ucucával svůj vinný střik. Byl jsem tam autem a nechtěl bych přijít do maléru. Když jsem ale později postřehl jak Hannelore rychle vyprazdňuje láhev vína a dává si již třetího myslivečka mezi to, zeptal jsem se jí opatrně: „Hannelore, vy jste sem přijela autem?“
„Néé, to bych přec nemohla tákhle nasávat, ale víš, já když něco vypravuju, tak se musim dycky napít. Vysychá mi splávek, hi-hi-hi, proto jsem přijela nóbl za poslední prachy taxíkem!“
To, že mi začala tykat mi tolik nevadilo, jako to, že jsem s hrůzou zjistil, že tato dáma je evidentní alkoholička. Začal jsem tedy směrovat hovor tak, že budu muset končit a jet domů, protože musím ještě pomoct mé dceři s domácím úkolem z matematiky.
„Ale dyk je teprve vosum hodin a já jsem dnes tak šíleně šťastná, že sme se my dva našli, ty krasavče“, a políbila mě na tvář. Dyk já jsem původem Polka a ty jsi Čech voba sme Slovani! Načež se začala odstrojovat: "Je mi tu děsný vedro!" Sundala si své paletko, při čemž si rozpustila vyčesané vlasy z uzlu a když si i sundala ramínka od šatů, začal jsem trnout, neboť lehká textilie šatů držela jen tak tak na bujném poprsí a hrozila sesunutím.
"Hannelore, prosím vás", řekl jsem jí podstatně důrazněji, "prosím, nevyprovokujte tady nějaké pozdvižení, lidé se už otáčí, pojďte, půjdeme ihned teď ven na čerstvý vzduch, to vám určitě udělá dobře!"
"Eště si dám jednoho prcka, jó, a potom pojedem. Musíš mně ale vodvézt domů, jó?“ Slíbil jsem jí odvoz, jenom abychom co nejrychleji vypadli. Zjistil jsem, že tato dáma začíná být stále hlasitější.
„Prosím vás, ne tak nahlas, nejsme tu sami“, snažil jsem se ji umírnit.
„C-co? Mám snad kvůli nim š-šeptat?“ Začala si šlapat na jazyk.
„Dopijte tu kávu, Hannelore a jedem“, řekl jsem už otcovsky přísně.
„Tak jo, tati, ale ještě jednoho myslivce na cestu – a basta!“
„Ne, už jsem to zaplatil. Když ihned nepůjdete, tak vás tu prostě nechám! To už je mi jedno, jak se dostanete domů.“
„N-neser bohy, ř-řikám ti, že chci prcka a pudu dobrovolně“, zařvala jak na celý lokál.
Přes její odpor jsem ji rychle dotáhl až k východu z restaurace, ale bylo mi trapně, když jsem zaslechl poznámku jednoho hosta: „Tomu chlapíkovi tuhle jeho nádheru tedy vůbec nezávidím!“
Venku se už stmívalo a Hannelore se na mne pověsila jako popínavá rostlina, aby udržela balanc. Dovedl jsem ji k autu na parkovišti a řekl rezignovaně: „Asi jsem někdo jako dobrák až blbec, ale domů vás odvezu. Pamatujete si vůbec kde vlastně bydlíte, abyste mě mohla navigovat?“
„Nejsem vožralá, jeď a já ti za to zazpívám“, a spustila: „S láskou je ten celý svět krásný!“ Cestu mi však ku podivu ukázala správně, takže po čtvrthodince zpěvu, kdy jsem takřka ohluchl na pravé ucho, zvolala jásavě: „Stop! Tadydle by-bydlím, můj drahý p-pilote!“ To byla její poslední věta co řekla. Načež otevřela dveře a vypadla střemhlav nosem do hromady písku na chodníku a zůstala ležet. Byla úplně štajf. Namáhavě jsem ji zvedl, byla jak pytel cementu a stylem hození přes rameno jsem ji odnesl před vchod do baráku. Tam jsem ji, coby žehlící prkno, opřel o domovní dveře a zmáčkl všechny tři zvonky najednou. Bleskově jsem skočil do auta a bez otálení zbaběle ujel.
Alkoholička Hannelore měla bohužel moje telefonní číslo a tak se stalo to, čeho se jsem se obával, začala mi volat domů. Nejprve se snažila se omluvit a sváděla to na trému z prvního rande, na zármutek z úmrtí své babičky, též na bolavý zub a slibovala, že už se jí to nikdy více nestane. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že se na ni nezlobím, neboť ani nemám právo ji jakkoliv kritizovat, jenom se s ní už nechci setkat, protože se my dva k sobě prostě nehodíme a naše sbližování by nemělo žádnou naději na úspěch. Pak se odmlčela...
Asi tak po čtrnácti dnech mi zavolala v noci ve čtyři hodiny, už svítalo a já jsem měl naštěstí náš telefon v ložnici, aby se nevzbudila dcera. Podle hlasu byla opět na mol a svou řeč zahájila pro mne poměrně docela málo milým přátelským oslovením: „Ty nafoukaný hovado, co ty si to vlastně vo sobě myslíš, že jsi něco lepčího než já? Já se na tebe můžu vy...“ Ihned jsem položil sluchátko.
Naše setkání se však vyvíjelo naprosto odlišně, nežli bych si mohl ve své nejbujnější fantazii kdy vymyslet. Jako místo setkání mi ona sama navrhla vinárnu „Poesie“ a měl jsem ji poznat podle stříbrných spon v blond vlasech. Spatřil jsem ji skutečně ihned jak jsem vstoupil do lokálu, přestože byly skoro všechny stoly obsazené. Nápadně se třpytící spony v jejích blond vyčesaných vlasech, to se prostě nedalo přehlédnout. Tep se mi zrychlil, ta žena byla skutečně půvabná. Představili jsme se, jmenovala se staroněmecky Hannelore.
Načež začalo ono nezbytné oťukávání při lahvičce bílého vína. Brzy se však milá Hannelore rozjela takovou rychlostí, že jsem se nestačil divit. Líčila mi právě svůj nešťastný osud i zpackané manželství, když na mne najednou vykulila své krásné mandlové oči: „Můžu si k tomu vínu objednat mandle a malýho myslivečka?“
„Samozřejmě, dejte si všechno, co hrdlo ráčí“, řekl jsem naprosto neprozřetelně. Netušil jsem, že mysliveček je kořalka Jägermeister, a bylo mi jenom divné, že někdo může kombinovat víno s touhle břečkou. „Proti gustu žádný dišputát“, řekl jsem si, a sám jsem jen opatrně ucucával svůj vinný střik. Byl jsem tam autem a nechtěl bych přijít do maléru. Když jsem ale později postřehl jak Hannelore rychle vyprazdňuje láhev vína a dává si již třetího myslivečka mezi to, zeptal jsem se jí opatrně: „Hannelore, vy jste sem přijela autem?“
„Néé, to bych přec nemohla tákhle nasávat, ale víš, já když něco vypravuju, tak se musim dycky napít. Vysychá mi splávek, hi-hi-hi, proto jsem přijela nóbl za poslední prachy taxíkem!“
To, že mi začala tykat mi tolik nevadilo, jako to, že jsem s hrůzou zjistil, že tato dáma je evidentní alkoholička. Začal jsem tedy směrovat hovor tak, že budu muset končit a jet domů, protože musím ještě pomoct mé dceři s domácím úkolem z matematiky.
„Ale dyk je teprve vosum hodin a já jsem dnes tak šíleně šťastná, že sme se my dva našli, ty krasavče“, a políbila mě na tvář. Dyk já jsem původem Polka a ty jsi Čech voba sme Slovani! Načež se začala odstrojovat: "Je mi tu děsný vedro!" Sundala si své paletko, při čemž si rozpustila vyčesané vlasy z uzlu a když si i sundala ramínka od šatů, začal jsem trnout, neboť lehká textilie šatů držela jen tak tak na bujném poprsí a hrozila sesunutím."Hannelore, prosím vás", řekl jsem jí podstatně důrazněji, "prosím, nevyprovokujte tady nějaké pozdvižení, lidé se už otáčí, pojďte, půjdeme ihned teď ven na čerstvý vzduch, to vám určitě udělá dobře!"
"Eště si dám jednoho prcka, jó, a potom pojedem. Musíš mně ale vodvézt domů, jó?“ Slíbil jsem jí odvoz, jenom abychom co nejrychleji vypadli. Zjistil jsem, že tato dáma začíná být stále hlasitější.
„Prosím vás, ne tak nahlas, nejsme tu sami“, snažil jsem se ji umírnit.
„C-co? Mám snad kvůli nim š-šeptat?“ Začala si šlapat na jazyk.
„Dopijte tu kávu, Hannelore a jedem“, řekl jsem už otcovsky přísně.
„Tak jo, tati, ale ještě jednoho myslivce na cestu – a basta!“
„Ne, už jsem to zaplatil. Když ihned nepůjdete, tak vás tu prostě nechám! To už je mi jedno, jak se dostanete domů.“
„N-neser bohy, ř-řikám ti, že chci prcka a pudu dobrovolně“, zařvala jak na celý lokál.
Přes její odpor jsem ji rychle dotáhl až k východu z restaurace, ale bylo mi trapně, když jsem zaslechl poznámku jednoho hosta: „Tomu chlapíkovi tuhle jeho nádheru tedy vůbec nezávidím!“
Venku se už stmívalo a Hannelore se na mne pověsila jako popínavá rostlina, aby udržela balanc. Dovedl jsem ji k autu na parkovišti a řekl rezignovaně: „Asi jsem někdo jako dobrák až blbec, ale domů vás odvezu. Pamatujete si vůbec kde vlastně bydlíte, abyste mě mohla navigovat?“
„Nejsem vožralá, jeď a já ti za to zazpívám“, a spustila: „S láskou je ten celý svět krásný!“ Cestu mi však ku podivu ukázala správně, takže po čtvrthodince zpěvu, kdy jsem takřka ohluchl na pravé ucho, zvolala jásavě: „Stop! Tadydle by-bydlím, můj drahý p-pilote!“ To byla její poslední věta co řekla. Načež otevřela dveře a vypadla střemhlav nosem do hromady písku na chodníku a zůstala ležet. Byla úplně štajf. Namáhavě jsem ji zvedl, byla jak pytel cementu a stylem hození přes rameno jsem ji odnesl před vchod do baráku. Tam jsem ji, coby žehlící prkno, opřel o domovní dveře a zmáčkl všechny tři zvonky najednou. Bleskově jsem skočil do auta a bez otálení zbaběle ujel.
Alkoholička Hannelore měla bohužel moje telefonní číslo a tak se stalo to, čeho se jsem se obával, začala mi volat domů. Nejprve se snažila se omluvit a sváděla to na trému z prvního rande, na zármutek z úmrtí své babičky, též na bolavý zub a slibovala, že už se jí to nikdy více nestane. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že se na ni nezlobím, neboť ani nemám právo ji jakkoliv kritizovat, jenom se s ní už nechci setkat, protože se my dva k sobě prostě nehodíme a naše sbližování by nemělo žádnou naději na úspěch. Pak se odmlčela...
Asi tak po čtrnácti dnech mi zavolala v noci ve čtyři hodiny, už svítalo a já jsem měl naštěstí náš telefon v ložnici, aby se nevzbudila dcera. Podle hlasu byla opět na mol a svou řeč zahájila pro mne poměrně docela málo milým přátelským oslovením: „Ty nafoukaný hovado, co ty si to vlastně vo sobě myslíš, že jsi něco lepčího než já? Já se na tebe můžu vy...“ Ihned jsem položil sluchátko.
O několik vteřin později zvonila znovu. Zvedl
jsem opět jen sluchátko a hned ho zase položil a spal dál. To se opakovalo asi třikrát a pak ji to přestalo bavit, musela totiž znovu vytáčet celé číslo a to ji nemohlo bavit moc dlouho. Zatímco já jsem se vůbec nerozkoukal a mohl pokračovat dál ve spánku.
Přesto však byla Hannelore vytrvalá, po dobu několika dalších týdnů. Když však zavolala přes den, bylo to o to horší, že jsem nemohl vědět není-li to někdo jiný a tak jsem si nerad vždycky musel vyslechnout aspoň to její oslovení, respektive pozdrav, dřív než jsem to položil: „Ty prase,“, „Ty dobytku“, „Ty hnusáku fialovej“...
Už to celé trvalo třetí měsíc, když se náhodou povedlo, že mě Hannelore zavolala odpoledne místo za svítání a právě v době když byla u nás na kafi sousedka Doris, které jsem tento celý příběh pár dní před tím vyprávěl. „My o vlku a vlk za humny“ pomyslel jsem si, když jsem po zvednutí sluchátka uslyšel: „Ty nadutý jelito blbý zapnul jsem okamžitě reproduktor, aby to Doris slyšela přímo na živo, "... hele, nepokládej to sluchátko, ty trottle, rozumíš mi, já ti musím něco říct..." Doris vyskočila a ukazovala mi, abych jí předal telefon, že bude pokračovat za mne. Ten nápad se mi moc líbil a tak jsem řekl do telefonu: „Hannelore, dovolte mi, abych vám dnes konečně představil
Už to celé trvalo třetí měsíc, když se náhodou povedlo, že mě Hannelore zavolala odpoledne místo za svítání a právě v době když byla u nás na kafi sousedka Doris, které jsem tento celý příběh pár dní před tím vyprávěl. „My o vlku a vlk za humny“ pomyslel jsem si, když jsem po zvednutí sluchátka uslyšel: „Ty nadutý jelito blbý zapnul jsem okamžitě reproduktor, aby to Doris slyšela přímo na živo, "... hele, nepokládej to sluchátko, ty trottle, rozumíš mi, já ti musím něco říct..." Doris vyskočila a ukazovala mi, abych jí předal telefon, že bude pokračovat za mne. Ten nápad se mi moc líbil a tak jsem řekl do telefonu: „Hannelore, dovolte mi, abych vám dnes konečně představilsvoji manželku Doris.“ A Doris pokračovala: „Dobrý den, paní Hanne-
Lore, manžel si právě musel odskočit, co mu mohu od vás vyřídit?“
„É-é, vy jste jeho manželka? É-é, já si myslela, že je tó- rozvedenej, aspoň to fakticky tak tvrdil.“
„Nojo, on to někdy rád říká, to víte umělec, člověk je musí tolerovat!“
„Jaktó, umnělec, to že vobčas trochu maluje?“
"Ne, ne, malování, to je jen jeho hobby, ale on je spisovatel a docela na úrovni. Teď mu brzy má vyjít nová kniha..."
"To sem nikdy neslyšela!"
„On píše psychologické romány, je tím známý i ve světě.“ Žasnul jsem jak pohotově si výřečná Doris dovedla vymýšlet.
„To je ale divný, ž-že sem vo něm ni-nikdy nic neslyšela ani nečetla.“
„On píše pod pseudonymem, ale nezlobte se, to vám já nesmím prozradit. Víte, on se totiž specializuje na tragické osudy různých lidí, kteří v životě nějak ztroskotali...“
„A ko-kolik je vám let, smím-li se vás z-zeptat“, řekla najednou téměř vystřízlivělá Hannelore.
„Letos v lednu mi bylo dvacet šest, proč se ptáte?“
„Óh, to jsem proti vám stará paní, je mi už čtyřicet dva let. Řekněte manželovi, že ho pozdravuju, a že se budu v nejbližších dnech vdávat - sbohem.“
Dopadlo to tedy skvěle, díky pohotové sousedce Doris, se vypitá Hannelore už nikdy neozvala... A já si spokojeně oddychl...
*
„É-é, vy jste jeho manželka? É-é, já si myslela, že je tó- rozvedenej, aspoň to fakticky tak tvrdil.“
„Nojo, on to někdy rád říká, to víte umělec, člověk je musí tolerovat!“
„Jaktó, umnělec, to že vobčas trochu maluje?“
"Ne, ne, malování, to je jen jeho hobby, ale on je spisovatel a docela na úrovni. Teď mu brzy má vyjít nová kniha..."
"To sem nikdy neslyšela!"
„On píše psychologické romány, je tím známý i ve světě.“ Žasnul jsem jak pohotově si výřečná Doris dovedla vymýšlet.
„To je ale divný, ž-že sem vo něm ni-nikdy nic neslyšela ani nečetla.“
„On píše pod pseudonymem, ale nezlobte se, to vám já nesmím prozradit. Víte, on se totiž specializuje na tragické osudy různých lidí, kteří v životě nějak ztroskotali...“
„A ko-kolik je vám let, smím-li se vás z-zeptat“, řekla najednou téměř vystřízlivělá Hannelore.
„Letos v lednu mi bylo dvacet šest, proč se ptáte?“
„Óh, to jsem proti vám stará paní, je mi už čtyřicet dva let. Řekněte manželovi, že ho pozdravuju, a že se budu v nejbližších dnech vdávat - sbohem.“
Dopadlo to tedy skvěle, díky pohotové sousedce Doris, se vypitá Hannelore už nikdy neozvala... A já si spokojeně oddychl...
*
7 komentářů:
Je to smutný, že tak někdo dopadne a je to jímavě napsáno, díky! FF.
Opet jsem se pobavila, i kdyz pribeh je vlastne smutny. Muziku umite vybirat taky dobre; "Svita" mi pripomnelo film "Tmavomodry Svet" ktery sice s Hannelore nema nic spolecneho, ale byl taky smutny (a ja pri nem prolila prehrsel slz). Diky, Mirku - specielne za ty chytre vybrane hudebni doprovody. Jarka Jarvis.
Díky, Jaruško, takových věrných čtenářek jako jste Vy, bych potřeboval více...
Taky se mi Vaše příběhy ze života dobře čtou a fascinuje mne hudební doprovod.
Díky, NULI, těší mne, že jsme laděni na stejnou vlnu...
Do seznámení na inzerát bych asi nikdy nešla, ale jedno vím určitě, napsala bych ho pravdivě. Smůla je ta, že bych předpokládala, že bude pravdivý i ten, který bych si vybrala. Kdepak, takové seznámení, by nebylo nic pro mě. :-)) Myslím, že i ty, jsi byl po této zkušennosti opatrnější. Ještě že jsi měl tak šikovnou sousedku, Doris.
Jarka
Pokud to člověk bere jenom jako nezávaznou schůzku u kafe, tak to může být někdy i zajímavé jako studium lidských charakterů, ovšem v tomto případě už to začínalo být skoro hororem...
Okomentovat