Inge "la douce" = Sladká Inge

Když jsem žil více než jedno čtvrt-století v Německu byl jsem tam celkem za ta léta čtyřikrát (vždy po 3 letech) v lázních, takzvaně na pokladnu a dokonce na naléhavý příkaz mé doktorky, která mi musela napřed vysvětlit, že lázně nejsou drahá nemocnice a, že mě to nic nestojí, když je to na pokladnu. Připadal jsem si před paní doktorkou jako "socialistický buran."

A zatím co v Česku jsem dosud nebyl ani jednou v lázních, tak v Německu jsem byl čtyřikrát!

zima   1981:   Saarland, Bad Blieskastel, 

jaro    1984:   Schwarzwald, Bad Peterstal, 

léto    1987:   Bodamské jezero, Bad Radolfzell,

podz. 1990:   Waldliesborn, Bad Lippstadt.

Překvapivě se mi to nejvíce zalíbilo v zasněženém lednu v Saarlandu, kde bylo všechno od prvního okamžiku perfektní. Musel jsem si přiznat, že moje doktorka nepřeháněla, když mi tyto lázně vylíčila v těch nejrůžovějších barvách a vehementně mi je doporučila. Doktoři i personál byli příjemní, ubytování luxusní a strava výborná. Měl jsem krásný pokoj v sedmém poschodí s balkonem, výhled téměř do nekonečna na bílé sněhové pláně lemované černými lesy. V noci za tmy bylo vidět až v dálce mihotavá světélka vánoční výzdoby starobylého městečka Blieskastel. To mě okouzlilo, vypadalo to neskutečně jako kulisa na divadelní scéně vánoční hry pro děti. 

Teprve zde na místě jsem si uvědomil, jak vlastně je ta rusko-bolševická propaganda lživá, když tvrdí, že v tom zlém takzvaném kapitalismu si musí ti nebozí lidé všechno platit sami, zatímco u nás v ČSSR je celé zdravotnictví zadarmo, což je prý, podle Rudého Práva , ten  náš  největší  výdobytek

 socializmu..! 
Takže výdobytkem kapitalizmu pro mne bylo to, že na příplatcích k pobytu v lázních jsem za čtyři týdny vydal přesně jenom 5% ze svého platu, který mi běžel po celých pět týdnů pobytu v lázních, plus jeden týden rehabilitace doma, ve výši 100%..! Tady u nás se ani o desítky let později dodnes nepodařilo odbourat srážky z platů všech pacientů, jako trest za to, že jsou nemocni...!

Dále bylo pro mne překvapivé novum, že zde v lázních vládne úplně jiná morálka nežli v civilu. Až na malé výjimky, se tady z pacientů stávají spřízněné páry, takzvané "Kurschatten", čili lázeňské stíny. Dokonce i sami doktoři toto doporučovali nově příchozím: „Najděte si nějaký Kurschatten, je vědecky prokázáno, že mírnou koketérií mezi mužem a ženou se podstatně zvyšuje efekt lázeňské léčby. Proto jsou zde mimo jiné, jednou týdně vždy v sobotu, pořádány seznamovací taneční čaje o páté s hudbou, zatím jenom bohužel reprodukovanou.“

Hned na prvním čaji, si k mému stolku pro dva, přisedla krásná mladá dívka jménem Inge, čímž jsem, tak i já zcela  nečekaně  získal  ten  půvabný  Kurschatten.

Náš úplně první rozhovor probíhal asi takto: „Promiňte, sedíte zde tak sám, nemáte dosud Kurschatten?“ zeptala se mne naprosto neznámá, dle mého vkusu lepá dívka: „Bohužel nemám, žádný stín, slečno“, řekl jsem váhavě, jako bych se omlouval, "jsem tady dnes úplně poprvé."

„Smím si tedy k vám přisednout? Je mi tu smutno“, řekla tiše dívka a její oči byly jakoby zastřeny mlhou.
„Samozřejmě, že smíte“, rozesmál jsem se, „já jsem prvně v lázních a netušil jsem, že zde vládne dámská volenka, ale je mi to příjemné.“
„Já jsem zde už podruhé, a tak mi to nepřijde nijak divné, můžeme se titulovat křestními jmény, chcete-li. Já jsem Inge“.
"Inge jako Irma la douce?" zeptal jsem se narážkou na tehdy známý francouzský film.
Podala mi ruku: "Jenže já nejsem sladká, jsem spíš protivná" usmála se, ale v jejích očích jsem viděl jakousi úzkost a smutek.
„Já jsem Mirek. Není to netaktní když se vás zeptám co si tu léčíte, vypadáte totiž, řekl bych - stoprocentně zdravě, Inge.“
„Ano, vám to řeknu proč tu jsem. Stalo se to vloni. Bylo mi šestnáct let, když jsem byla přímým účastníkem toho, jak můj otec v hádce zastřelil moji maminku. Od té doby mám potíže s usínáním. To mi někdy trvá až do tří hodin. A když se mi podaří usnout, mívám děsivé sny.  A co je vám, Mirek?“
„Mám něco, i když ne tak drastického, ale do jisté míry podobného. Usnu sice rychle, ale probudím se už za dvě hodiny zcela vyspalý, někdy se třesu strachy a nevím proč, prostě nervy takzvaně nadranc a k tomu mám poruchy krevního oběhu.“
Inge ukázala na mou ruku: „Nemáte prsten, jste také singl?“
„Ano, jsem rozvedený, mimo to, že u mužů neuznávám prsteny ani náušnice, ani jakékoliv tetování či kroužky v nose. Nejsem ovšem sám, žiji se svojí dcerou, která je jen o něco málo mladší než jste vy. Nepůjdeme si zatančit?“
„Ano, ráda! A vaše dcera je teď doma sama, když jste zde v lázních?“
„Ne, jsou u nás na návštěvě moji rodičové z Prahy, smím prosit?“

Ten večer jsme se ještě sešli v nealkoholickém a nekuřáckém sklípku naší lázeňské budovy. Tam mě dívka Inge překvapila svou milou nečekanou prosbou: „Mirek, nemohl byste mi, prosím-prosím, dělat takového jakoby-otce po celou dobu našeho pobytu zde v lázních? Chtěla bych mít někoho na povídání a vy jste mi sympatický, prostě jste pravý opak mého otce... 
A ještě něco... já bych byla moc nerada, kdyby mi vás vyfoukla třeba ta obstarožní blondýna, co s vámi prve koketovala tady u stolu."
"Milerád, Inge, jste nejen můj Kurschatten ale i sladká Irma a budu vám třeba i vyprávět pohádky jako mé dceři na dobrou noc, pro lepší usínání.“
„To je krásné, pohádky děsně miluju, budu se těšit už dnes večer“, vydechla Inge.
„Samozřejmě myslím tím telefonicky. Protože návštěvy na pokojích pacientů, jak víte, zde nejsou povoleny!“ Inge se mile usmála, přikývla hlavou a já byl v duchu rád, že se mi aspoň nemůže stát, že bych vypadl ze své role jako-otce a tím její bezmeznou důvěru ve mne eventuálně zklamal.  A tak jsem byl na měsíc náhradním otcem krásné

dívce Inge "la douce"... 

https://youtu.be/t3GTg18Js-w