V pradávných dobách minulého století, jsem, co student na ČVUT, byl přemluvenmými rodiči a vlastně i podplacen, abych zůstal na Silvestra večer doma a dělal tak rodinného baviče. Tohle slovo "bavič" sice tehdy ještě neexistovalo, ale v každém případě se mi to nikterak nezamlouvalo, i když jsem ty šašky dělával docela rád.
Věděl jsem totiž, že se konec roku bude slavit s nudnými známými mého otce, Fraňkovými a k tomu navíc ještě s nějakými Barešovými, které jsem ani zdaleka neznal.
Byli jsme taková trochu "švihlá" rodina, dělali jsme doma k různým příležitostem mejdany s mými a sestřinými kamarády, hrálo se na kytaru, zpívalo a předváděly se scénky z různých filmů, prostě blblo se na kvadrát. Nejlepší na tom bylo to, že naši rodičové se nás dovolovali, jestli si mohou zahrát s námi. Někdo navrhl téma, rozdělily se role a pak se živelně "z voleje" odvíjel nějaký příběh. Když se jednalo o detektivku, zamlouval si otec vždycky roli mrtvoly, matka roli bohaté lady a sestřin hlavní kamarád Jindřich, uměl bezvadně zahrát slabomyslného vnoučka Milouše, který chtěl neustále dělat e-é z okna.
Matka mi tenkrát tajně podstrčila stokorunu a řekla: „Ta společnost, co bude u nás o Silvestru se nedá dlouho vydržet a ty když zahraješ něco veselého na kytaru a předvedeš něco z Wericha, tak budu ušetřena všech košilatých vtipů od toho Fraňka a poslouchání drbů od Barešové.“
Zaváhal jsem jestli se mi to rentuje, když vtom mne volal otec a podstrčil mi taky stovku se slovy: „Mirku, prosím tě, zůstaň doma, ta Fraňková je taková, vždyť víš, suchá puritánka, neustále okřikuje svého muže a ten pak nesmí nic pít a ani vtipy vyprávět. A ten hypochondr Bareš se nejradši baví o svých chorbách. Podívej se, kdybys udělal třeba klauna, tak jako vloni, tak by je to určitě rozesmálo a nakonec i ta Barešová by byla snesitelnější. To víš, já kdybych byl mladší, tak bych sám udělal nějakýho klauna, ale to by bylo zle, znáš maminu... “
Říkal jsem si v duchu, že já za to přece nemůžu, že mají takové nemožné známé, ale vidina dvou stovek byla pro mne velmi lákavá, zvláště proto, že jsem měl zítra, na Nový rok odpoledne, sjednanou schůzku s tou nejkrásnější dívkou ve střední Evropě, s Eliškou, a s tolika prachama si můžu zahrát na gentlemana a pozvat ji do kina i na večeři.
Silvestr probíhal uspokojivě, mé výstupy byly vyžadovány vždy, když vázla zábava, nebo když v rádiu hráli častušky a politicky napakované taškařice. Asi hodinu po půlnoci, se mírně podroušení hosté rozloučili a já si chtěl smýt klaunovské šminky. Byl jsem nepříjemně překvapen, že právě ta červená nešla dolů, použil jsem totiž matčinu neslíbatelnou rtěnku a namaloval si pěkně širokou klaunovskou hubu. Rtěnka držela jako helvétská víra. Začal jsem to dřít namydlenou žínkou, barva jen trochu vybledla, ale zůstala viditelná. Po marném boji jsem to ve dvě v noci vzdal a šel si lehnout, doufaje, že se to třeba do rána samo nějak ztratí.
Dívka Eliška si mě podezíravě změřila a s kousavým podtónem řekla: „Nevěřím ti, že jsi trávil Silvestra doma s rodiči, tohle jsou fleky po neslíbatelné rtěnce!“
„To máš sice pravdu, Eliško, jenže to bylo úplně jinak!“, odporoval jsem.
Cestou do kina jsem se jí snažil vysvětlit, jak se mi to stalo, ale ona si tvrdila své: „To je ta nejubožejší vejmluva jakou jsem kdy slyšela, škoda, zklamals mne!“
V kině potom, když jsme si dali kabáty do šatny, jsem si všiml, že má Eliška na krku podezřelý flíček. Překvapeně jsem ji řekl: „Ha, a co to máš ty tady na krku, není to náhodou cucflek?“
Eliška trochu zrudla a řekla: „Tak ono je to vidět? Tohle, to -éé-, to mi udělal naschvál můj puberťácky pitomej brácha Rudla, když viděl, že se vypravuju na rande s tebou.“
A já nato s gustem vítěze: „Eliško, to je ta nejubožejší vejmluva, jakou jsem kdy slyšel, škoda, opravdu moc jsi mě zklamala!“
Když pak v sále zhaslo světlo a Eliška dala svoji hebkou ručku do mé, šeptla mi: „Víš ty co, už si zase budeme věřit, jo?“
https://youtu.be/UqAewLoRwQE
Žádné komentáře:
Okomentovat