Herec Jaromír Spal a jeho omyl...

Na Vysočině, u rodičů mé druhé ženy, jsem se kdysi v polovině let šedesátých, seznámil s několika slavnými divadelními a filmovými herci, jako byl Oldřich Nový, Radovan Lukavský, Václav Voska a Jaromír Spal (1916-81), který mi pak byl také na svatbě za svědka.

Herec Jaromír Spal byl, právě tak jako já, nadšeným sběratelem, ale rovněž i konzumentem hub. Byli jsme spolu několikrát na houbách, vždy už ve 4 hodiny zrána jsme šlapali do lesa, prolézali houštinami a lovili krásné bílé hřiby a oranžové křemenáče. Při odpočinku jsme si obvykle sedli na pařez či na mech a diskutovali, tedy lépe řečeno, on mi vyprávěl zajímavé zážitky z divadelního zákulisí.

Jednou také v jeho vyprávění padlo slovo „Sečuan“, což ve mne evokovalo vzpomínku na moji lásku Adélku, která mluvila o tom, že si přivydělává jako komparsistka na divadle ve hře Sečuan. Zeptal jsem se pana Spala, co to je za hru a on mi vysvětlil, že to je hra od Bertolda Brechta „Dobrý člověk ze Sečuanu“.

Skočil jsem mu do řeči: „Promiňte, chodil jsem s jednou dívkou, která tam taky hrála, tedy jenom jako komparsistka, ale ono už je to dávno, něco přes pět let...“

„A jak se jmenovala, bylo jich tam víc“, zeptal se mě se zájmem.

„Adéla Neumannová, taková tmavší blondýnka“.

„Jo, jo, jo, to jméno mi něco říká, ale teď nevím jestli si to nepletu ještě s jinou, ta dopadla nějak špatně, myslím, že se zabili s manželem na motorce, ale teď nevím...“

„To by mohlo souhlasit“, vyhrkl jsem zděšeně, „ona jezdila na motorce, sám jsem s ní byl několikrát na výletě a taky na dovolené...“

„Hmm, musím se na to zeptat, hned jak začne podzimní sezóna, jestli chcete?“

„Ano, moc by mě to zajímalo, když budete tak hodnej...“

Jenže hned nato přišel 21.srpen a ruská okupace, já jsem emigroval a pana Spala jsem už nikdy neviděl. O pár let později jsem se v Německu ze zpráv dozvěděl, že pan Jaromír Spal zemřel v nemocnici po operaci žaludečního vředu. Operace se zdařila, leč pacient, kterému bylo 65 let, do rána zemřel na vnitřní vykrvácení.

Uplynulo pětadvacet let než jsem se mohl opět podívat do své vlasti, aniž bych se musel obávat, že budu zavřen pro nedovolené opuštění republiky. Na tom mém "přečinu", za nějž jsem si měl odsedět osmnáct měsíců v base, je zajímavé to, že ti stepní primitivové - okupantské hordy, které mne málem zastřelily (bydlel jsem minutu od budovy čs.rozhlasu), byly komunistickým režimem nazvány "bratrská pomoc."  Zatímco já, který jsem si zvolil raději svobodu i bezpečí a odešel do civilizace, jsem byl v nepřítomnosti odsouzen, jako nějaký zločinec. Bylo to prvně v mém životě a doufám, že naposledy, kdy jsem měl sedět v base, ale já dostal naštěstí asyl v demokratickém státě Západní Německo a tam jsem si počkal až komunisté v Česku půjdou "od válu" a teprve potom jsem se vrátil do své svobodné vlasti...

Díky mé paměti a "detektivnímu talentu", se mi tedy po tolika letech podařilo vystopovat mojí tak dávnou přítelkyni Adélu. V bytě, kde tenkráte bydlela jsem nejprve narazil na její dospělou dceru Simonu, která mi řekla, že její matka žije v domku po babičce na vesnici za Prahou. Zároveň mi ochotně slíbila, že stejně tuto neděli pojede za mamkou, takže jí vyřídí můj vzkaz a dá jí na mne telefon do penzionu, kde právě bydlím.
 A skutečně Adélka se mi ozvala a když jsem uslyšel její hlas v telefonu, tak první, co jsem jí řekl bylo: "Dobrý večer Adélko, já jsem tak rád, že žiješ!" Ona nato logicky: "A proč bych nežila, vždyť jsem o osm let mladší než ty!" Ano, musel jsem ji napřed vylíčit, tu zvěst, kterou po sobě zanechal pan Spal před 30 lety a shodou dvou okolností (jeho smrti a mé emigrace) jsem se až do včerejška nedozvěděl, jak to vlastně s tou  Adélkou dopadlo..."Chápeš, Adél, že jsem teď opravdu rád, že žiješ?  Mimochodem, mám u sebe tvoji fotku z té doby, kdy jsme byli oba mladí, chceš ji vidět?.. A ona chtěla...

VIDEO:  Týden v tichém domě (detail)           
https://youtu.be/MaeqiCavxlk  
                                                             
HUDBA: Bridge over troubled water...
https://youtu.be/nNq3c0NVhzA