Švýcarsko s Reginou, díl 3.

Každý člověk je svým způsobem nějak „švihlej“, jenže to většinou vidí jen na těch druhých a nikoliv na sobě. Já jsem si aspoň jedné své švihlosti vědom a to, že jsem vždy naprosto posedlým obdivovatelem ženských rukou a musím přiznat, že kdyby bývala Regina měla takové ty ukoptěné ruce s okousanými nehty, tak bych s ní na tu dovolenou nejel. Proto jsem si říkal, že já bych měl zase tolerovat její „švihlost“ s tím jejím celodenním nemluvením, či neosobním oslovováním mé osoby i když přiznávám, že mě to latentně štvalo.

Neděle 6. září
Ráno jsme s Reginou uvažovali o tom, zda-li odtud odjedeme dnes nebo až zítra. Moc se nám nechtělo, ale měli jsme před sebou ještě celou řadu míst, které chceme navštívit a při tom to nechceme brát fofrem s hektickými skvrnami ve tvářích. Nakonec ale zvítězila lenost, ve smyslu: neděle znamená nic nedělat. Takže nanejvýše napíšeme pozdravné pohledy domů, já tedy rodičům do Prahy a podíváme se ještě po zdejší krásné krajině s kravičkami, není-li třeba mezi nimi taky ta fialová Milka. 

Tak jsem se Reginy zeptal, co by si přála dnes asi podniknout. „Já bych si myslela, že snad máme toho popojíždění s autem dost a zítra nás to zas čeká celý den, takže bychom dnes mohli jít na procházku jenom tak pěšky a povídat si, vždyť já toho o tobě vím jen tak málo“.
„To není špatný nápad i já toho o tobě vím ještě míň, Regino, téměř vůbec nic“, dodal jsem podle pravdy.
A tak jsme dost dlouho chodili ruku v ruce voňavým krajem a povídali si. Aby to bylo vyvážené, položil vždy jeden otázku, co ho zajímá a druhý na ni odpovídal. Pak se zase role obrátily, ovšem časově to vypadalo tak, že její odpovědi trvaly jen několik vteřin a ty moje, vzhledem k mé komunikativnosti (ukecanosti), třeba půl hodiny. Když nám začalo kručet v břiše hlady, zjistili jsme, že je už pět hodin a tedy čas na večeři. V dálce jsme zaslechli hudbu a zjistili, že se jedná o restauraci s nedělním hudebním programem pod širým nebem. To nás oba ihned zaujalo, já měl sice nejprve obavy, aby nehráli nějaké švýcarské halekačky s jódlováním, to bych nemohl, ale hudba malého orchestru se zpěvačkou byla absolutně v pořádku, hráli americké evergreeny a francouzské šansony, takže jsme si objednali výborné steaky a kochali se pocitem, že život je přece jen krásný.

Když se setmělo a na nebi vyskočily hvězdy s měsícem, rozloučil se orchestr skladbou The Moonlight in Vermont (český text: Měsíc nad Vermontem) a pak najednou, zcela nečekaně mi Regina zašeptala do ucha stydlivě: „Škoda, že už skončili, viď, Mirku...“
http://www.youtube.com/watch?v=tW8bHBN46iE

 Pondělí 7. září 

Po snídani jsme si rozložili mapu na podlahu a  vytyčili si naši cestu do Italie k Lago Maggiore.

Vzdálenost to opravdu není veliká, ale mezi námi a tím jezerem jsou Alpy a pokud se nechceme hrabat po horských hřebenech, tak se prostě budeme muset rozhodnout pro některý průsmyk nebo tunel. Takže Regině se líbil Simplon a mně to bylo celkem jedno. A tak se tedy jelo z Martigny na průsmyk Simplon 2000 m a potom dolů na jih do Itálie. Na hranicích jsem vyměnil 300 švýcarských franků za 166.000 lir a rázem jsem se cítil být milionářem.

Pak jsme projeli jakýmsi městečkemm s naprosto  nezapamatovatelným jménem Domodóssola, načež jsme dorazili do Verbanie, ležící na břehu italské části jezera Lago Maggiore. Našli jsme si hned poměrně slušně vypadající hotel, i ta večeře byla výborná, nejednalo se o pizzu ani o těstoviny nýbrž o výborně upravené telecí maso s jakousi pikantní omáčkou a zeleninou. Až potud jsme byli spokojeni.

Zcela zvláštní atrakcí této restaurace, byl ale záchod. To jsem ještě nikdy nikde nezažil. Na dveřích stálo WC spolu s oběma obrázky ženy i muže a když jsem tam vstoupil, nechtěl jsem věřit svým očím. Byla to poměrně velká místnost se dvěma okny proti dveřím a na levé stěně byla umývadla, kde si myli ruce jak muži tak ženy, čili společná umývárna a na pravé straně místnosti byly pánské mušle, kde čůrali ovšem jenom muži. Vpravo od vchodu byly další dveře do společných, dřevěnými přepážkami oddělených tureckých záchodů. To bylo něco na mé estetické cítění. Když jsem to řekl Regině, prohlásila, že tady WC nikdy nepoužije i kdyby měla dopadnout jako slavný Tycho de Brahe s prasklým měchýřem.

Ovšem ta noc, kterou jsme tam strávili, tomu dala korunu. To bylo jedno jediné peklo. Celou noc se nedalo spát z důvodu příšerného krachu, který se linul z vedlejší budovy, stojící asi jen 2 metry (viz. obr.) vedle našeho okna. Byl tam nějaký noční bar a veškeré zvuky jako hudba, zpěv, řev opilců i cinkání nádobí a příborů, bouchání dveřmi a startování aut, vřeštící motorky a skůtry puberťáků, štěkání psů a mňoukání koček - to vše se odráželo od zdí tak blízko od sebe stojících domů, čímž se to vše ještě umocňovalo a zesilovalo... 
Teprve k ránu to ztichlo, to jsem asi zmožen usnul, a najednou se ozvalo strašné hučení jako bych měl přímo u ucha vysavač. Oba jsme vylítli co se to děje a pohledem z okna jsem zjistil že na ulici přímo před námi stojí bagr a upravuje povrch vozovky. „Nic, než okamžitě pryč odtud!“, zvolal jsem a jal se urychleně strojit.
Vypadli jsme bleskově, totálně nevyspalí a nervově před zhroucením a tím více se nám líbilo překročení hranic zpět do hodně lepšího světa, tentokrát do italského Švýcarska. Všechny ty tisíce lir, které jsem měl u sebe, jsem ihned zase směnil za franky a zjistil, že jenom ty dva přepočty franků na liry a zpět na franky mně stály dohromady dvaapadesát franků, to jest 29.000 lir.

 

  Zato ve švýcarské Asconě jsme však měli více štěstí, našli jsme si nádherný hotýlek jménem Florida mezi palmami a bujnou vegetací. Ihned jsme oba využili výhodu přepychové koupelny a pak, přestože bylo teprve 11 hodin dopoledne, vrhli jsme se do postele a spali jako ti Karfiátovi Broučci, čímž jsme vyrovnali deficit minulé noci v italské Verbanii...

Když jsme se  pak odpoledne probrali z mrákot, šli jsme se projít po městě, což jsme spojili s báječnou večeří v rybářské restauraci. Během skvělé večeře se mi Regina svěřila, že má tzv. finanční problémy. Trochu nejistě mi řekla: "Mirku, já mám zde v mém notýsku zapsány všechny výdaje co jsi platil a když teď tu sumu vydělím dvěma, tak už jsem skoro na dně. Neměli bychom si vzít aspoň levnější hotel?“
„Tak to klidně zapomeň, Regino, já zatím ještě prachy mám, takže o nic nejde. Ber to jako, že jsem Tě pozval, což je nakonec pravda, a tím tě to nebude stát nic! Nekažme si čas dovolené handrkováním se o peníze, to by byla přehlídka ztraceného času.“

Úterý 8. září
Ráno mě budila Regina: „Mirku, probuď se, prosím, stal se malér!“
„Co? Co, jaký malér? Kolik je hodin, zaspali jsme snídani?“
„Ne, je půl osmé a já jsem už nemohla spát a tak jsem začala rovnat svoje věci a představ si, to moje bílé paleto, co se ti tak líbilo, to jsem zapomněla ve Verbanii. Pověsila jsem si ho do skříně a ráno pak v tom fofru jsem na to zapomněla! Co teď?“ Dívala se nešťastně.
„To chce klid, já už mám řešení: koupím ti tady dnes nové“, navrhl jsem z voleje.
„Ne, to je vyloučeno, to bych tě stála ještě víc peněz a tady ty ceny jsou pro milionáře!“
„Tak navrhni něco lepšího, Regino, já se dám poddat.“
„Já mám vizitku toho hotelu, tak tam zavolám a řeknu té paní, aby mi to poslala poštou sem.“
„Jsem optimista, ale jestli tě ta Italka poslechne, tak sním svý boty!“
„Za zkoušku to stojí, já tam jdu zavolat z recepce“, řekla rezolutně.

Když se vrátila do pokoje, řekla smutně: „Ty mě asi zabiješ, ta Italka paleto našla, ale řekla ať si pro něj dojedu, vždyť je to prý z Ascony k nim jen skok. Posílat poštou nic nebude!“
„Hmm, nojo, tam a zpátky je to jenom 70 km, ale dvakrát přes hranice, ztratíme s tím aspoň půl dne. To bílé paletko je opravdu krásné, takže pojď, jedem tam..!“, řekl jsem rezignovaně.
Byli jsme tam skutečně jenom „na otočku“ a přesto, vzhledem k zácpě u hranic jsme se vrátili do naší Floridy až odpoledne. Pak jsme měli teprve čas si trochu blíže prohlédnout tohle překrásné město s bungalowy multimilionářů. Na nábřeží jsme si pozorně pročetli odjezdy parníků a naplánovali si na zítřek, že podnikneme okružní jízdu po jezeře.

Středa 9. září
 

Tento den jsme si oba skutečně paroplavby užili až až. Protože jsem věděl, že na lodi slunce pálí víc než kde jinde, koupil jsem si chytře, tedy zdarma u pumpy dostal, takovou hadrovou bílou kšiltovku s reklamou benzin Shell. Regina stále fotila jako vzteklá všechny ty krásné výhledy na okolní krajinu a města, počínaje Locarnem, a tak dále přes St. Nazzaro, Luino, Cannobio, Brissago a zpět Ascona. Kšiltovka na mé hlavě se jí ale natolik nelíbila, že mi ji nečekaně strhla a hodila do vody: „Tak - a teď si teprve krásně, konečně vyfotím tebe!“
„Taková škoda“, řekl jsem procítěně, „má krásná bílá čepička SHELL, která mne uchránila před slunečním úpalem, bude teď na věky ležet na dně jezera Lago Maggiore. Rybičky se budou divit a plakat se mnou..."
Jinak stále panovala dobrá pohoda bez jakýchkoliv malérů, takže tento den mohu přeskočit a postoupit na čtvrtek.

Čtvrtek 10. září
Z místních novin jsme zjistili, že se dnes koná na nábřežní promenádě slavnostní trh, něco jako německý Straßenfest, kde budou k dostání všelijaké módní dámské i pánské doplňky za lidové ceny a bude tam hudba i stánky s občerstvením a kulinářskými pochutinami.
„Tak vidíš, Regino, tady bychom bývali mohli zakoupit nové paleto, ale protože už ho zase máš, tak si tam můžeš vybrat něco jiného. Já si možná koupím novou čepičku, kterou si ovšem pohlídám, aby opět neskončila na dně jezera.“
 „Jestli si zase koupíš, nebo vyžebráš u pumpy takovou nemožnou jako tu první, tak poletí do vody taky!“
"Regino, já jsem ti taky nezakázal nosit na hlavě ten šírák, protože ti moc sluší a mně ta čepička zdarma od pumpy taky moc slušela, aspoň si to štěbetaly dvě krasavice na palubě".
"Jó-jó, já jsem je totiž slyšela, dvě babky si dělaly z tebe legraci, takže jsem musela energicky zakročit!"

Když jsme se po snídani strojili do něčeho lepšího, zeptala se mne Regina, které její boty se mi víc líbí, jestli ty s nízkým nebo s vysokým podpatkem.
„Regino“, řekl jsem diplomaticky, „na tvých nohou se mi líbí veškerá obuv kterou máš včetně bačkor, ale když už bych musel určit jeden druh, tak by to byly tyhle, které ti tvé už tak dost dlouhé nohy ještě více prodlužují...“
A potom jsme si vyšli promenovat po promenádě a zatímco já, jako obvykle jsem vedl čilou samomluvu, tak najednou jsem si uvědomil, že Regina nějak ostentativně mlčí...
„Co je Regino, že zase stoprocentně mlčíš? Je ti něco?“
„Ne, nic.“
„Podívej támhle mají pěkné blůzičky, nechceš si nějakou vyzkoušet?
„Ne, děkuju.“
Když tato konverzace trvala i po tom, co jsme si dali zmrzlinu, zeptal jsem se, jestli je naštvaná na mne a jestli jsem nevědomky neřekl něco nevhodného.
„Ne, já nejsem naštvaná“, ale řekla to podrážděně.
Rozhodl jsem se tedy mlčet taky a koupil jsem dvě krásné rudé broskve. Nabídl jsem jí jednu, ale opět zavrtěla hlavou s odmítavým „Ne, děkuji.“ V tom momentě mi došla trpělivost: „Protože ti něco je, vážená dívko, a nemluvíš se mnou, tak nemusíme tady spolu vůbec být, jdi si kam chceš, já si půjdu taky kam chci a sejdeme se až večer v hotelu.  Ahoj!“

Otočil jsem se a odešel na druhou stranu. Prošel jsem ještě několik stánků a potom jsem skončil v hospodě a dal si bezvadnou polévku minestrone a pizzu quatro stagione. Pak jsem si zašel pro auto a vyjel si do tři kilometry vzdáleného Locarna, kde jsem se procházel po živých uličkách se zajímavými obchůdky v podloubích starobylých domů. Měl jsem dost času na přemýšlení, co mám s tím Regininým mlčením dělat. Tentokrát jsem si nebyl opravdu vůbec ničeho vědom, proč se tedy tvářila, jak to říkávala moje teta „na povidly“?

Když jsem se asi v šest večer vrátil do hotelu, seděla Regina v křesílku u bazénu a čekala na mne. Teprve teď jsem si uvědomil, že klíč od našeho pokoje mám jenom já sám. Pak se odehrála poněkud vzrušená debata: „Čekala jsem tu na tebe dvě hodiny, to nebylo od tebe fair.“
„Promiň, to jsem si opravdu neuvědomil, omlouvám se, ale teď chci od tebe slyšet, co ti to dnes zase přeletělo přes nos, že ses našpulila. Jsou jen dvě možnosti, buď mi to teď hned řekneš, nebo jedeme místo v sobotu už zítra ráno domů, já na tohle mlčení prostě nemám nervy.“
„Když mě tyhle boty strašně dřou, podívej jaké mám puchýře“, řekla provinile.
„No, proboha, tak proč jsi to neřekla a nebo proč sis nevzala jiný boty?“
„Vždyť ty sis přál, abych si vzala tyhlety, když jsem se tě ráno ptala.“
„Pane Bože, proč mě trestáš, já to přece nemohu vědět, že tě dřou boty, já to bral jenom z hlediska estetického a kdyby sis vzala třeba dědovy bačkory, je mi to fuk! Tvý nohy i tak zůstanou krásný!..."

Pátek 11. září
Ráno byla Regina zcela vyměněná. Když vyšla z koupelny ve svém bílém župánku, byla milá a točila se okolo mňa jako „vrť sa dievča“. Uvědomil jsem si, že ona je typ ženy na kterou se patrně musí občas taky tak trochu zhurta. Překvapila mě svým novým návrhem, abychom jeli domů místo zítra až v neděli, že naše dcery jdou sice v pondělí už do školy, ale že bychom zde ještě mohli zůstat do soboty. Když to pak vezmeme bez přestávky až domů, tak se to dá za neděli stihnout, protože v Bavorsku mají děti školu už od 1. září a dálnice budou volné.“

„Regino, jenže já musím být v neděli už od rána doma, protože nevím v kolik hodin mi moje ex-manželka doveze Brigitu. Ty to máš s tou tvojí sestrou jednodušší.“
„Takže dnes je to vlastně náš poslední den tady, to si musím dát pozor, Mirku, abych nebyla protivná, abychom si to tu ještě užili.“
„Fajn, to sis měla říct už včera, ale pojď, jdeme ještě něco nakupovat za poslední grešle.“

Včera, když jsme šli každý někam jinam, tak jsem v jednom obchůdku s koženým zbožím objevil opravdu krásné nevšední originální kabelky a peněženky. Věděl jsem, že Reginina peněženka má už dost patinu a tak jsem si tam to jejich zboží prohlédl z blízka. Peněženky byly sešity vždy ze dvou různých odstínů hnědé jemné kůže a na všech byl monogram RB. To byly totiž náhodnou shodou Regininy iniciály. Zeptal jsem se prodavače co to RB znamená a on mi vysvětlil, že to je značkové zboží od návrháře Ronalda Bermoniho. Cena byla sice nemalá, ale dostupná a tak jsem tam teď, jakoby jen tak náhodou, zašel s Reginou.
„Podívej, Regino, to jsou hezké peněženky, nelíbila by se ti některá?“
„Ó, RB, Mirku, to jsou přece mé iniciály!“
„Tohle, že jsou tvé iniciály?“, dělal jsem překvapeného blbečka.
„Nojo! Vždyť přece víš, že se jmenuju Regina Baumann!“
„Nojo, pak je to i tvoje peněženka“ a mrknul jsem na prodavače, „dáma si tuhle peběženku bere!“
„Ty blázínku, to jsou modely, to je pro mne škoda,“ oponovala.
Viděl jsem ale jakou má z ní radost a řekl jsem: „Ber to jako dárek...“
„Na rozloučenou?“, skočila mi do řeči.
„Ne, na památku této naší - vcelku přece krásné - dovolené.“

Sobota 12. září


 A tak hned po snídani jsme vyrazili na zpáteční cestu a mastili si to rychle domů, v rozporu s mým názorem, že cestování má být také vlastně ještě dovolená a člověk by se neměl nikam ztřeštěně hnát. Ale dneska to byla nutnost a má zcela nevyhnutelná povinnost...
Když jsme se pak blížili k Frankfurtu, řekla mi Regina smutně: „V Německu už bude podzimní počasí a minigolfové hřiště už bude brzy končit, uvidíme se přesto někdy, Mirku?“
„Milá Regino, my přece nejsme vůbec závislí na nějakém minigolfu! Jsme dva normální heterogenní lidé...“ 

https://youtu.be/LfvMnBEUvcQ
Už dávno nejsem dítě...