UNRRA po třiceti letech

Jednou v březnu  jsem jel na týden na hory s náhodně sestavenou skupinou šesti lidí, kterou si zorganizoval můj kamarád Vilda tak, aby to šlo do páru: tři muži a tři ženy. Až do odjezdu jsem nevěděl, kdo mimo mne a Vildy jede a až teprve v autobuse jsem se s nimi seznámil. Vilda mi pouze naznačil, kterou z oněch tří žen by si jako chtěl rezervovat pro sebe a sice brunetu Gábinu, ta byla na první pohled z nich nejhezčí. Dále mě informoval, že Roman chodí s tou blonďatou Radkou, takže na mne vybyla ta rusovlasá Adéla. Řekl jsem mu, že mi to je celkem jedno, protože já jezdím na hory kvůli lyžování, ne kvůli ňákejm pofidérním babám.

Ubytování tam proběhlo bez problémů, ta děvčata měla třílůžkový pokoj hned vedle nás a večeři jsme se rozhodli udělat společnou na našem pokoji, který byl mnohem větší a byl tam i velký stůl a židle. Řekli jsme si, že dáme dohromady všechno jídlo co máme sebou a uděláme z toho obložené chlebíčky. Bylo to 6. března, na můj svátek Miroslava a já se úmyslně o tom nezmínil a myslel si, že si toho nikdo nevšimne.
To jsem se ovšem spletl, protože ten Vilda to nezapomněl a řekl to tajně ostatním a pak mě večer všichni překvapili hromadnou gratulací. Sešly se tak dvě lahvice vína a malá slivovička. Zlatým hřebem večera však byl dárek od Vildy, když vybalil ze svého ruksaku americkou konzervu UNRRA a řekl patetickým hlasem: „Můj nejlepší kamaráde, zde přijmi tuto americkou konzervu, nechtěl jsem ji nikdy otevřít a 30 let jsem to odkládal na velkou příležitost a ta nastala dnes!“ Poděkoval jsem mu s tím, že si ji doma uložím do tresoru a budu ji střežit jak oko v hlavě pro budoucí generace...!

 

Načež mě oslovila rusalka Adéla a dala mi malou knížečku od Miroslava Horníčka „Dobře utajené housle“ se slovy: „On má dnes taky svátek a tak si myslím, že je to stylové. Vzhledem k tomu, že se dárky mají dávat od srdce, tak bych ti chtěla dát zde tuhle moji zamilovanou knížku, kterou jsem si naštěstí vzala už z domova s sebou a o tvém dnešním svátku jsem já vůbec nevěděla. K tomu bych ti navíc, pokud o to stojíš, přidala pusu. Při tom polibku jsem ucítil její levandulový parfém a najednou jsem zjistil, že tato dívka je vlastně půvabná a že jí to jednak sluší, ale též i nádherně myslí.

A potom se jedlo, pilo, hodovalo a já jsem si teprve teď všiml, že Adélka svým šarmem převyšuje Gábinu i Radku, které vedle ní působily jako duté kokodačky. Alkohol brzy všem rozvázal jazyk a já vzal kytaru a začal hrát a zpívat. Sám jsem skoro nic nepil a aby se neřeklo, tak jsem pití víceméně předstíral, neměl jsem na to vůbec chuť, byl jsem ze všeho tak nějak na měkko...

Zatímco ty dva páry začaly při mém hraní tančit, požádal jsem lichou Adélku, aby si ke mně přisedla blíž, abych cítil tu její vůni levandulovou. Sedla si těsně vedle mne, zpívala se mnou čistý dvojhlas a bylo nám docela fajn. Přeskočila mezi námi takzvaně jiskra sympatií i sentimentu.

Protože jsme si chtěli také zatancovat, vyměnili jsme potom živou hudbu za rádio. Adélka mi při tanci tiše řekla: „Víš, Mirku, já jsem ráda, že ses mne ujal, připadala jsem si tady trochu jako Popelka, víš taková jako navíc.“

„Prosím tě Adélko, co to říkáš“, divil jsem se, „jaká Popelka? Vždyť jsi tak nádherně půvabná a voňavá a věř mi , že já mám vynikající vkus!“

„Když já vidím, že Gábina i Radka jsou daleko hezčí než já. Já mám zrzavé vlasy, už ve škole mi říkali „rajská omáčka“, mám pihy na obličeji, prý jako kdybych se opalovala přes cedník a mimo to mám menší prsa než ty dvě.“

„To je absolutní nesmysl, podívej Gábina má sice krásné oči a černé řasy, ale co ty ruce s okousanými nehty? To je hnus! Nebo Radka, ta má prsa, že by s nimi mohla mlátit poledne, a to si myslíš že je krása? Méně někdy znamená více! Ty máš krásné vlasy jako Rusalka a když si je takhle rozpustíš, jsi neodolatelná! A ty puntíčky na nose ti úžasně sluší, tvé plné rty, bílé zuby, hebká pleť a krásně pěstěné ruce, co chceš víc? Ty přece nemůžeš mít takové problémy a k tomu navíc, ty jsi také oproti nim mnohem inteligentnější! Vidím tě, právě před svým duchovním zrakem, jak si to kráčíš, celá v bílém, levandulovým polem s kytičkou v ruce...“

„Jsi milý, že mne takhle zbavuješ mých komplexů, příště až půjdu s Arturem na procházku, všechno mu to vypovím, aby to věděl, jak jsem krásná“, řekla s ironickým úsměvem.

„Copak ten tvůj Artur ti nikdy neřekl, že jsi krásná lady a inteligentní a půvabná?“

Adéla se rozesmála: „Ne, on nemluví - víš, ten Artur je totiž pes!“

Vtom již značně ovíněný Vilda vypnul rádio a chtěl ode mne, abych tu konzervu od něj ihned otevřel: „Čoveče, votevři tu UNRRU, já jsem moc zvědavej jak to vypadá vevnitř!“ Snažil jsem se mu vysvětlit: „Koukni se, Vildo, tady stojí „Pineapple fruit salad“ čili ananasový kompot, ten přece musí být po třiceti letech, zcela zákonitě a při vší úctě ke značce UNRRA, nepoživatelný. Ale pokud se konzerva neotevře, představuje nostalgicky cennou relikvii.“ Přesto však všichni byli zvědaví a dožadovali se, abych ji otevřel. Jen Adélka byla na mé straně: „Lidi, to  je  skutečně  nesmysl otvírat,  žádná  konzerva  na světě  přece  nevydrží  30 let

 nezkažená!“

Začaly se uzavírat sázky, co je uvnitř a já jsem viděl, že tu UNRRU nezachráním. Nakonec, když se začaly ozývat hlasy, že jsem hamoun, který to chce jen pro sebe, jsem kapituloval a onu Pandořinu skříňku otevřel. Byl v ní rosolovitý hnus, který byl naprosto zkyslý. Jenom Vilda, snad aby ukázal jak kvalitní dárek mi dal, prohlásil, že ten ananas je ještě úplně v pořádku, potřebuje jen přisladit a na důkaz svých slov, celý obsah konzervy snědl sám...

Skončilo to přesně tak, jak jsem očekával. Vildovi se udělalo špatně, zezelenal, dostal průjem a začal zvracet. Teprve druhý den večer, když už mu bylo lépe mi řekl zkroušeně: „Míro, tys měl bohužel pravdu, ta konzerva byla už přece jen ňáká trochu zkažená...“

Bez ohledu na tuhle nepříjemnost se výlet celkově skvěle vydařil a s levandulovou Adélkou jsme pak byli na horách ještě vícekrát, jenže uplně sami...

https://youtu.be/SJCKjNLthLA