Anita byla poměrně zvláštní typ v tom smyslu, že potvrzovala pravidlo dle mého kamaráda Vyžvy, že u ženy se krása a inteligence vzájemně vylučují. Ten kamarád s neobvyklým jménem Vyžva, se jmenoval Vejvoda, ale když mi vysvětlil, že v USA by ho četli Vyžvouda, začal jsem mu říkat "Vyžva" a to se hned úžasně rzchle ujalo. On byl mimořádně nadšeným amerikanofilem, přestože, anebo právě protože - tam nikdy nebyl. S dívkou Anitou jsme se s Vyžvou seznámili při tanci na Barrandově, ona byla sexy, měla úplně všechny myslitelné fyzické přednosti, jenom holt ten rozoumek byl poměrně značně zakrnělý...
Chápal jsem, že dekolt vpředu by byl při jejím bujném poprsí vcelku nebezpečný z hlediska vypadnutí obsahu, ale neukázat ideálně modelované nohy v dlouhém rozparku sukně, by byl neodpustitelný hřích. Tančila báječně a asi záměrně jenom málo mluvila a dívala se na mne zamilovaně, takže se stalo, že jsem si s ní sjednal schůzku a pozval ji na jediný ne-ruský film v centru Prahy, 30 let starý V+W „Peníze nebo život!“
Když jsme pak vyšli z kina, pronesla Anita památnou větu: „Hele, ten tlustej vypadal skoro jako Werich, ne?“ To jsem si ještě myslel, že vtipkuje. Pak ale následoval šok a já pochopil, že to myslí vážně: „V tom blbým bijáku byla votevřená vintalace, vletěl tam ňákej komář a tady mě kousnul do krku!“
Když jsme pak vyšli z kina, pronesla Anita památnou větu: „Hele, ten tlustej vypadal skoro jako Werich, ne?“ To jsem si ještě myslel, že vtipkuje. Pak ale následoval šok a já pochopil, že to myslí vážně: „V tom blbým bijáku byla votevřená vintalace, vletěl tam ňákej komář a tady mě kousnul do krku!“
„Hm, jestli to nebyla blecha“, řekl jsem a potlačil smích.
„Ne, to byl komář!“, trvala na svém Anita.
„Anito, snad komár, ne? A ta vintalace je asi ventilace, jen tak mezi náma.“ Anita se dlouze zadumala svou krásnou hlavinkou a já myslel, že se urazila kvůli mému poučování. Najednou ale ze sebe vyhrkla: „A byl to přece komář, protože se řiká komáři a ne komáry!“
Věděl jsem, že je zle, a že bych se dlouho neovládal a tak jsem se na něco vymluvil a rychle se vyreklamoval. Netušil jsem ovšem, že můj kamarád Vyžva má její telefon, a že jí vykecá číslo na mne a tak se stalo, že mne Anita začala uhánět telefonicky. Vyžvovi jsem za to vynadal, na což on reagoval: „Kapku, nejseš ty kapku blbej? Taková krásná kočka, má vo tebe zájem a ty děláš fóry! Co ti na tom visí, že je blbá? Já bejt tebou, tak bych to pro jistotu zařach, jenže vona je až zas tak moc blbá, že vo mně nemá ani trochu zájem!“
Dlouho jsem odolával, od podzimu až do adventu. Ta Vyžvova logika a Anetin telefonát mně vrtaly v hlavě: „Nakonec jsem potřebnej a ona je takzvaná sex-bomba neboli óbr-kus, tak proč ne?“
Když odjela moje matka ke své sestře do Zlína, zavolal jsem Anitu sám: „Podívej, Anito, řeknu ti to na rovinku, venku je zima, ty bydlíš u rodičů, já bydlím u rodičů a tak mě napadlo, co kdybychom se sešli u nás a udělali si takový krásný adventně-předvánoční večírek se vším všudy, co ty nato?“
"Jéé, to by bylo děsně fajn! Ale co tvý rodiče, těm by se to asi moc nelíbilo?“
Když odjela moje matka ke své sestře do Zlína, zavolal jsem Anitu sám: „Podívej, Anito, řeknu ti to na rovinku, venku je zima, ty bydlíš u rodičů, já bydlím u rodičů a tak mě napadlo, co kdybychom se sešli u nás a udělali si takový krásný adventně-předvánoční večírek se vším všudy, co ty nato?“
"Jéé, to by bylo děsně fajn! Ale co tvý rodiče, těm by se to asi moc nelíbilo?“
„Máti odjela k sestře a kdyby se to konalo ze soboty na neděli, tak by se to mohlo protáhnout třeba až do rána bílého. Můj otec totiž spí jako Brundibár, večer od devíti a v neděli ráno chodí vždycky do kostela!“ Anita byla srozuměna s tím, že doma svou nepřítomnost přes noc svede na jakousi Lucii a jejich chatu na Sázavě, kterou prý musí o víkendu zazimovávat.
Tu sobotu 25. listopadu jsme se s Anitou sešli odpoledne v pět hodin u hodin na Hlavním nádraží, dali si tam v restauraci kafe a já jsem ji hned zasvětil do mého plánu: „Anito, nejsme malý děti a víme oba o co se nám jedná. Teď musíme počkat až můj otec v devět hodin usne a pak tě propašuju do mýho pokoje.“ Připravil jsem se na to tak, že jsem panty dveří i zámek doslova zalil do vazelíny, takže vstup je naprosto bezhlučný a v mém pokoji mám připravené chlebíčky, víno i buráky, v Klubkách je zatopeno, prostě všechno je ideál.“
„Nojo, ale co když se tatík vzbudí a najde nás tam?“, projevila své obavy cudná děva.
„Tak zaprvé, můj otec spí tvrdě jako pařez a ani Nad Tatrú sa blýská ho nevzbudí. Zadruhé, otec nikdy neleze do mýho pokoje a zatřetí, mám stejně svý dveře zevnitř zalígrovaný! Takže neboj, nic takovýho se stát nemůže! Mám všecko stoprocentně pod kontrolou!“
A pak jsme courali setmělou Prahou a těšili se na věci příští. Už v půl deváté jsme pomalu obcházeli náš barák a nedočkavě čekali až zhasne v našem bytě ložnicové okno. Pašování potom proběhlo přesně podle fóršriftu, takže večírek v mém pokojíčku dopadl naprosto OK...
Vyžvova doktrína byla splněna k oboustranné spokojenosti. S tou děvou se dalo dělat všechno, jen bylo třeba zamezit, aby začala něco vyprávět a tím aby odhalila svou duševní omezenost, kontrastující tak děsně s jejím nádherným vzhledem. Líčila mi třeba, jak ji zval jeden pán, že má lístky do divadla na "Únos ze serailu", což ona hrdě odmítla: "To teda né, já detektivky nemám ráda - a todle je navíc ňáká prasečinka."
"Anito, to je opera od Mozarta a serail není záchod, jak si ty ve svém mozečku představuješ, nýbrž je to ženské oddělení v sultánově paláci!" řekl jsem podrážděně. Nicméně její sexy-figura mě vzrušovala i nadále a ten chatrný rozoumek jsem byl nucen nějak tolerovat...
Vyžvova doktrína byla splněna k oboustranné spokojenosti. S tou děvou se dalo dělat všechno, jen bylo třeba zamezit, aby začala něco vyprávět a tím aby odhalila svou duševní omezenost, kontrastující tak děsně s jejím nádherným vzhledem. Líčila mi třeba, jak ji zval jeden pán, že má lístky do divadla na "Únos ze serailu", což ona hrdě odmítla: "To teda né, já detektivky nemám ráda - a todle je navíc ňáká prasečinka."
"Anito, to je opera od Mozarta a serail není záchod, jak si ty ve svém mozečku představuješ, nýbrž je to ženské oddělení v sultánově paláci!" řekl jsem podrážděně. Nicméně její sexy-figura mě vzrušovala i nadále a ten chatrný rozoumek jsem byl nucen nějak tolerovat...
Ráno se ale vše začalo vyvíjet poněkud jinak, než jak jsem naplánoval. Po osmé hodině nás oba vzbudil telefon, který jsem měl na stolku u postele. Byla to moje matka: „Mirku, doufám, že už jsi vzhůru a táta ještě neodešel do kostela, potřebuju s ním mluvit.“
„E-é, moment, mamčo, půjdu se podívat, vydrž...“ Rychle jsem Anitu nacpal do skříně a došel pro otce. Telefonát naštěstí netrval dlouho, máti se ho jen zeptala jaké má číslo bot, že by mu přivezla zánovní galoše po švagrovi, když mu už do těch jeho teče.
Při té příležitosti mne napadlo, jak totálně rozdílné zájmy má jejich generace od naší a pak jsem se otce zeptal v kolik hodin půjde dnes do kostela. Otec zavrtěl hlavou: „A víš, Míro, že se mi tam dnes výjimečně nějak nechce a navíc padá sníh.“
Při té příležitosti mne napadlo, jak totálně rozdílné zájmy má jejich generace od naší a pak jsem se otce zeptal v kolik hodin půjde dnes do kostela. Otec zavrtěl hlavou: „A víš, Míro, že se mi tam dnes výjimečně nějak nechce a navíc padá sníh.“
Sotva otec odešel do kuchyně dokončit svou snídani, vytáhl jsem ze skříně Anitu, napůl udušenou: „Co budem dělat?“, vzdychla, „otec nejde do kostela a já se vocaď nedostanu...“
„Počkej, nech mně přemejšlet, já už to nějak zvládnu...“
„Ale já potřebuju jít do koupelny se umejt a vyčistit si zuby, tady mám sebou kartáček.“
„Anito, koupelnu zapomeň, do tý se jde u nás přes kuchyň.“
„Jenže já se musím tedy aspoň vyčůrat...“
„To není problém, záchod je tady v předsíni, pojď, budu hlídkovat, aby nešel otec.“
Bydleli jsme v poměrně staré vile a v předsíni byl také vodovod, takže jsem mohl pro Anitu natočit vodu do mísy na ovoce, aby se mohla jakž-takž umýt a vyčistit si zuby. Načež jsem se sám věnoval ranní hygieně, v koupelně za kuchyní a viděl, že otec má na kuchyňském stole, mimo jídla, rozloženo asi pět slovníků a věnuje se svému hobby, překladu z francouzštiny. Pak ale jsem musel provést ten hlavní úkol, dostat milou Anitu nepozorovaně z bytu ven.
Tady byl problém, že dveře od bytu byly hned těsně vedle dveří do kuchyně, kde byl otec. Anita to ještě zkomplikovala tím, že neví, co bude dělat celý den sama venku ve sněhu, když doma řekla, že se vrátí až v neděli večer.
„Počkej, mám nápad. Ty půjdeš jenom za dveře, pět minut počkáš a pak zazvoníš, jako že jdeš k nám na návštěvu. Já tě jako pozvu dál a pak jako půjdeme spolu do kostela, protože je Advent! No, řekni, není to přímo geniální?“
Potom jsem jistil její odchod štaflemi tak, že jsem řekl otci, aby teď nevycházel z kuchyně, že tam hned za dveřmi stojím na štaflích a vyměňuji prasklou žárovku.
Když Anita proklouzla ven a o pět minut později zazvonila, šel jsem jí otevřít a sehráli jsme připravenou scénku jako profíci. Otci bylo jenom divné to, že chci jít do kostela, když jindy nechodím a navíc mu bylo nepochopitelné, že jsem zapomněl na schůzku s tak půvabnou dívkou, a že ona se rozjela až z Libně za mnou do Podolí. To prý by, za jeho časů, žádná dívka nikdy neudělala!
Když Anita proklouzla ven a o pět minut později zazvonila, šel jsem jí otevřít a sehráli jsme připravenou scénku jako profíci. Otci bylo jenom divné to, že chci jít do kostela, když jindy nechodím a navíc mu bylo nepochopitelné, že jsem zapomněl na schůzku s tak půvabnou dívkou, a že ona se rozjela až z Libně za mnou do Podolí. To prý by, za jeho časů, žádná dívka nikdy neudělala!
Pomyslel jsem si jen, že za našich časů taky ne...
Žádné komentáře:
Okomentovat