V lázních u Bodamského jezera

Jednou za tři roky jsem si v Německu mohl zažádat o lázeňskou léčbu zdarma, tedy to jest: na účet nemocenské pokladny. Nemohl jsem si však vybírat lázně sám, nýbrž počkat až co mi nemocenská přidělí. Byl jsem takto celkem čtyřikrát v lázních a sice pokaždé v jiných, ale vždycky k mé naprosté spokojenosti.
Lázně Radolfzell u Bodamského jezera (Bodensee), to bylo terno a vyšlo mi to zcela ideálně na červenec. Zvláštností snad všech lázní v Německu je jiná morálka než v civilu. Sami lékaři tvrdí, že trocha flirtu podporuje léčbu. Pacienti se zde párují, chodí spolu jako by byli novomanželé a nikomu to nevadí. Prakticky každý má nějaký Kurschatten (lázeňský stín) a ženy dokonce opravdicky žárlí, když se ten jejich stín baví s jinou...

Úterek je den příjezdů nových pacientů a jako první se vždy koná exkurze celým areálem, aby se nováčci seznámili co je kde. Takzvaní staří mazáci zvědavě okukují jak vypadá nová klientela. Zaslechl jsem, jak si říkají: „Dnes přišlo nový maso.“ Jeden z lékařů vždy dělá průvodce jak na hradě a ukazuje nováčkům, kde jsou pokoje pacientů, ošetřovna, jednotlivé ordinace, procedury, 3 bazény, fitness, jídelna, společenská místnost, večerní nealko-sklípek, kuřárna atd.

Pak následuje pohovor a vstupní kontrola u lékaře a potom večeře. Ze všech asi osmi druhů diet jsem si dobrovolně vybral 1000 kcal, chtěl jsem shodit pár kilo, což bych doma nezvládl, manželka totiž moc dobře vaří.

V jídelně byly stoly pro šest, tedy tři a tři proti sobě. Číšnice mě uvedla ke správnému stolu dle druhu diety a určila mi prostřední židli. Po mé pravici seděl jakýsi velice jednoduchý bavorský dělák, typ jako ze socialistických plakátů, maně jsem se podíval, nemá-li v ruce kladivo. Proti němu, jako kontrast, seděl prototyp lázeňského šviháka, celý v bílém včetně vlasů, s oranžovou košilí a krutě pestrou kravatou, jako klaun od Kludského.

Naproti mně seděl funící tlouštík s hektickými fleky v obličeji a co chvíli si utíral zpocené čelo fialovým kapesníkem. Vlevo vedle mne a na druhé straně nebyl dosud nikdo. Říkal jsem si v duchu: „No, potěš mě ruka páně, s těmito typy mám sedět třikrát denně u stolu po dobu čtyř týdnů, to je 3x7x4 tedy 84-krát! To se snad nedá přežít! Hned jsem začal uvažovat, že si nechám změnit dietu na cokoliv, abych se dostal k jinému stolu.

Pak k nám ale servírka přivedla dvě dámy, jedna byla starší bělovlasá a druhá o dost mladší, krásná sexy bruneta. Obě vypadaly jako reklama na „Black and White“. Na dotaz, přejí-li si sedět vedle sebe, že by nás nějak přesadila, řekla ta černá, že ne. Chtějí sedět naproti sobě, aby se mohly u jídla pohodlně bavit. Takže si sedla vedle mne a ta bílá, asi její matka, naproti ní.

Během večeře jsem stačil připoslouchávat o čem se ty dvě dámy baví a zároveň sledovat onoho šviháka, jak úhlopříčně přes celý stůl vrhá nyvé pohledy na brunetu vedle mne. Začalo mě to bavit a čekal jsem, jak to dopadne. Během večeře mě oslovil tlouštík „potítko“, že ta jeho porce masa je moc malá a jeden brambor, že mu nestačí. Odtušil jsem, že to je holt dieta 1000 kalorií denně, ať si nechá předepsat jinou, třeba tu 4000 pro hubené. Dělák moji narážku nepochopil, ale „blek-end-wajtky“ se začaly kuckat a zamluvily to rychle tím, že po večeři půjdou na procházku k  jezeru.

Když se dojedlo, vymrštil se svižný švihák a pravil: „Vážené dámy, rád bych Vás pozval na příjemné posezení ve zdejší luxusní kavárně Mocca.“ Pohotová brunetka mu odpověděla za obě: „Děkujeme za pozvání, je to od vás velice milé, ale my máme už na dnešní večer jiný program.“ Pak jsme si všichni popřáli příjemný večer a odešli do svých komnat.

Můj pokoj byl ve třetím poschodí, číslo 307 a když jsem z něj později vycházel, narazil jsem na ony dvě dámy od stolu, jak si ukazují své pokoje 308 a 310. Ta bělovlasá mě sama oslovila, jestli jim mohu poradit, kam se zde dá večer jít. Zůstali jsme chvíli stát na chodbě a já jsem jí odpověděl, že totéž bych se rád zeptal já jich, protože jsem slyšel, že už mají na dnešní večer nějaký program.

„Prosím vás“, rozesmála se brunetka, „to byla jenom výmluva, přece nepůjdeme s tím Papouškem Kakadu a nenecháme za sebe něco zaplatit, určitě by čekal nějakou revanš!“

„Dámy, třeba jste si mne už také nějak překřtily, dovolte, abych se vám představil“, řekl jsem a vyvolal tím rituál představovací. Byly to sestry, jedna ovšem o 17 let starší. Ta se jmenovala Ruth, byla vdova a mladší Ulla byla vdaná, obě, soudě dle šperků, zřejmě dosti zazobané. Dohodli jsme se na křestních jménech a vydali se na procházku po městě.

Když začali lítat komáři, což propuklo vždy po západu slunce, zašli jsme si do rustikální hospůdky na pivo. Tam jsme se pak úplně nenuceně, jak staří známí, bavili o všem co nás zajímalo. Došlo i na věci zcela osobní, chtěly abych hádal jejich stáří, což jsem si netroufl, řekl jsem jen, že Ulla by možná mohla být mojí dcerou. Ta jen vyprskla: „To byste tedy začínal brzy!“ Takže jsme si vyložili karty na stůl: Ruth bylo 65, Ulle 48 a mně 56.

Dohodli jsme se, že budu dělat hosta se dvěma lázeňskými stíny, to tu ještě nebylo a s tím jsme se tam také dost proslavili. Kdykoliv nás někde někdo z těch spárovaných potkal, mohl si hlavu ukroutit, načež jsem tam vyfasoval přezdívku "Muž se dvěma stíny". Nám to ale úžasně vyhovovalo, Ruth by se tu sama unudila k smrti, Ulla, která bydlela poměrně nedaleko odtud, se nechtěla zkompromitovat, neboť její muž byl známým politikem a každou neděli za ní jezdil na návštěvu. A já zase mám celý život takovou zásadu, že když jsem ženatý, zůstávám absolutně věrný, pouze jako rozvedený jsem si mohl dělat co jsem chtěl.

 Takhle v trojici jsme tedy chodili všude, koupat se i jezdit sem tam na lodičkách, navštěvovali jsme různé kavárny a mimo areál lázní jsme projížděli mým autem široké okolí Bodamského jezera. Jednou jsme si také zajeli do Kostnice se podívat na Husův dům a ve Švýcarsku, kam jsme si zajeli do kasina na ruletu. Ruth byla stále jak čiperka a vymýšlela programy na příští dny. Ulla naproti tomu měla pro mne záhadné návaly trudnomyslnosti a já jsem dlouho nemohl pochopit, proč se najednou z ničeho nic rozpláče. Jednou, když Ulla po obědě spala, řekla mi Ruth mezi čtyřma očima, že Ulla je duševně nemocná a ona Ruth je vlastně tady jako její doprovod, protože Ulla má deprese a pokoušela se už dvakrát o sebevraždu. Důvodem je její sebestředný manžel, který ji psychicky týrá, takže je s ním nešťastná a neví si rady. Od té doby, co ji i fyzicky napadl, má k němu nepřekonatelný odpor. Jejich neshody však nesmí přijít na veřejnost, kvůli jeho politické kariéře a ona mu musí stále dělat krásnou štafáž na různých setkáních a prostě hrát milující ženušku po jeho boku.
Na mé narozeniny jsem večer pozval oba své stíny na steaky. „Dneska přece nebudeme jíst žádnou tisícovou dietu, ale to, co hrdlo ráčí. Ulla mi ale musela předem slíbit, že dnes budeme veselí a že nebudou žádné slzičky. Viděl jsem, že se snažila mi mé narozeniny nekazit pláčem, ale přesto najednou seděla se zaťatými zuby vedle mne u stolu a její oči začaly vlhnout. Padla mi kolem krku, slzy jak hrachy se ji koulely po tvářích a prosila: „Nezlob se na mne, Mirku, já zato nemůžu, já nechci brečet, ale ono to jde samo!“ Ruth mi němě signalizovala, abych ji nechal vyplakat a pohladil ji po vlasech. To ji skutečně zvolna uklidnilo, červené víno také zapracovalo, zazpívali jsme si a i servírka si s námi přiťukla na zdraví, takže se ten můj narozeninový večírek nakonec vydařil.

 Když pak za mnou přijela manželka na víkendovou návštěvu, vyprávěl jsem jí, jak si zde žiji se dvěma stíny a také jsem jí je představil. Na večeři jsem se ženou zašel opět do té perfektní stejkárny, kde jsme slavili mé narozeniny. Servírka mě ihned poznala a trochu znejistěla, nevěděla co si má myslet, tak jsem jí napomohl: „Víte, slečno, já jsem ten pán se dvěma lázeňskými stíny, co tu slavil narozeniny.“ A moje vtipná žena dodala: „Ale já nejsem nový lázeňský stín, já jsem jeho pravá manželka!“

„Milá paní, já Vás mohu opravdu ujistit, že jste hezčí než ty oba stíny dohromady!“
S manželkou jsme si pak ještě zajeli na nedaleký ostrov Mainau, kde já, naprostý neznalec květin, co nerozezná hyacint od kapusty, jsem žasl a byl uchvácen tamní botanickou zahradou, zatímco se manželka, v tomto ráji květin, cítila jako v nebi. Takže lázně Radolfzell mohu doporučit každému, bez rozdílu zdali je zdravý či nemocný, je tam vše, co si jen můžete vymyslet...třeba i růži pro smutnou paní...