Když jsem prvně dostal vyrozumění od nemocenské pokladny, že mi byl schválen lázeňský pobyt na dobu čtyř týdnů od 5. ledna 1982, byl jsem jednak velmi příjemně překvapen, ale zároveň i zděšen.
Očekával jsem, že mi lázně vyjdou až na jaro, kdy jsem naplánoval příjezd rodičů k nám do záp. Německa do Frankfurtu, ale co teď mám dělat s mojí malou jedenáctiletou dcerkou? Je nesmysl ji nechat samotnou doma, jediná možnost je urychlit příjezd rodičů už na Vánoce, ale vysvětlujte to úřadům vydávajícím výjezdní doložky v ČSSR.
Musel jsem operativně provést časovou změnu v plánu a požádat rodiče, aby k nám přijeli už teď v prosinci na Vánoce a zůstali u nás až do února, než se vrátím z lázní. A zlatí rodičové to s úřady nějak sfoukli, čímž jsme zároveň prožili i mimořádně šťastné Vánoce, jako za mlada, za války, jenom místo mé sestry Blanky zde byla má dcerka Brigita. Tyto Vánoce 1981 byly až dojemně krásné, asi jako ty před 37 roky, o nichž jsem už psal na tomto blogu viz: „VÁNOCE 1944.“
Tentokrát jsem však netušil, že to je naposled, kdy vidím mého drahého a dobráckého sedmasedmdesátiletého otce, který byl, jak to on sám o sobě tvrdil, už jen fyzickým chabrusem, ale duševně mu to stále ještě „pálilo“. Vedli jsme spolu dlouhé debaty, jak vlastně nikdy před tím, a já si dokonce pamatuji o čem. Otec měl hodně vyčtených zajímavostí z anglických novin i
časopisů, které v ČSSR nikdo z neznalosti jazyka nečetl. Vzpomínám si třeba na jeho vyprávění o Siru Winstonu Churchillovi a Lady Nancy Astor, která se jako první žena vůbec, stala členkou britské Dolní sněmovny. Ti dva se často hádali jak kohouti na smetišti. Ona mu prý jednou řekla: „Winstone, kdybyste byl mým manželem, tak Vám dám do kafe ten nejprudší jed!“ On jí nato odpověděl: „Nancy, kdybyste Vy byla mojí manželkou, tak to kafe rád vypiju!“
Jindy mi zase otec vyprávěl o zajímavém rozhovoru s jedním katolickým knězem, kterého se zeptal, jak to, že on ví, že je Bůh? Kněz mu odpověděl: „Já to nevím, jestli je nebo není Bůh, já v něj ale věřím – a to je to hlavní.“ Dále mu kněz řekl, že teologie je jediná věda, do které mluví kdekdo. Když se vás zeptá třeba takový nadšený kaktusář, co soudíte o druhu mammillaria centricirha, odpovíte mu patrně dle pravdy: „Promiňte, ale nemám tušení o co se jedná, nevyznám se v kaktusech.“ Když se ale komunisty zeptáte, co soudí o náboženství, je mu absolutně všechno jasné: „Náboženství, bible i církev je jen blábol a nesmysl!“ Při té příležitosti si otec také vzpomněl na aféru v naší rodině, zvanou BUDIT-NEBUDIT, Ano, byly to s mým otcem krásné debaty u krbu.
Když jsem se na začátku února vrátil z lázní, museli se rodiče poměrně rychle sbalit a spěchat zpátky do Prahy, aby neprošvihli výjezdní doložku. Poslední den jsem je odvezl na nádraží do Frankfurtu nad Mohanem, byl to takový mrazivý den a jelikož jsme tam dorazili o hodinu dříve, dali jsme kufry do úschovny a já jsem jim, na jejich přání, dělal průvodce v okolí nádraží, kde si ještě nakupovali různé suvenýry pro své známé.
Přesně dvaadvacet min. před odjezdem vlaku, jsem je už raději opět odvedl na nádraží, jenže najednou se otec zasekl, že už dál jít nemůže.
Frankfurtské hlavní nádraží je poměrně hodně velké, jezdí odtud denně 650 vlaků z 25 kolejí a my jsme právě stáli na 1. nástupišti, kde jsem zjistil, že vlak na Prahu stoji na koleji č.19. A otec prostě odmítal jít dál, že ho zebe brada! Začali jsme ho s mátí ofačovávat šálou a on stál na místě a nechtěl se hnout. Posléze se nechal umluvit, ale kráčel pomaloučku co noha nohu mine, takže jsem usoudil, že to takhle do odjezdu vlaku nestihneme. V poslední chvíli mne napadla geniální myšlenka. Posadil jsem otce na vozík s kufry a hnal to s ním k vlaku. Máti za námi statečně klusala. Otci se to moc líbilo, ihned byl zas ve svém živlu vykřikoval po vzoru dobrého vojáka Švejka: „Na Bělehrad!“ Vlak jsme dostihli minutu před odjezdem, takže nezbyl ani čas na nějaké loučení a slzičky. V okně rychlíku jsem ještě zahlédl udýchanou máti a otcovu do široka rozesmátou tvář...
Žádné komentáře:
Okomentovat