Novela G.Pennela

Čecho-Australan George Pennel, původním jménem Jiří Penielski, kráčel dnes po dlouhých pětadvaceti letech zas, jemu dosud důvěrně známou cestou, po úzkém chodníčku směrem k tomu jejímu malebnému domku v anglickém stylu country-cottage ve stínu stromů. Šel velmi pomalu a vychutnával si své vzpomínky na toto místo, které mu tak přirostlo k srdci. Ano, celkem nic se zde nezměnilo, všechno bylo jako dřív. Tudy denně chodil z práce domů, kde ho s večeří očekávala jeho krásná mladá ženuška Chat Noir - Lenka, jak si ji zamilovaně překřtil...

Jenže to všechno se mu v jediném okamžiku, už za tři roky po svatbě zvrtlo, když mu jeho Lenka v slzách oznámila, že se s ním musí rozvést, protože je v jiném stavu s Arnoštem Burdou, a že nechce a ani neumí žít ve lži. Nenáviděl Burdu k smrti, ale když ustoupily emoce uznal, že tento atraktivní motocyklový závodník a playboy, má daleko magičtější vliv na ženy než on, nezajímavý pisálek do novin a časopisů. Věděl, že nemá šanci na této nové situaci cokoliv změnit, a že musí odsouhlasit rozvod. Ze strany Lenky se patrně jednalo o opravdovou lásku, nikoliv o krátkodobý flirt, ale nicméně jí to nedovedl odpustit.

Brzy nato, přišla ta ruská lži-okupace v srpnu 68, a Jiří zmizel z povrchu československého až do Austrálie, kde dostal asyl a zároveň i nové, pro Australany lépe vyslovitelné, jméno George Pennel. Byl rozhodnut všechno zapomenout a začít od nuly. Poslal jednu svou novelu do místního časopisu, vydávaného českou menšinou - a ono se to kupodivu ujalo. Když pak našel mezi emigranty výbornou překladatelku z češtiny do angličtiny, začal společně s ní vydávat knížky povídek, které tam šly dobře a vlastně až senzačně na odbyt.

Když se pak usadil v Sydney, poslal Lence k 30. narozeninám  pohlednici s  černou kočičkou: Milé »Chat noir« k 30. narozeninám a přidal svojí adresu. Tím se mezi nimi vyvinula nejprve zcela nepravidelná, občasná korespondence. Ona mu poslala fotografii své dcerky Evičky a taktně se vyhnula jakékoliv zmínce o svém manželovi. On ji napsal, jak se mu žije pod anglickou královnou a ona jemu opatrnými slovy, na revanš reagovala, jak se jí žije pod husákovskou normalizační diktaturou. O rok později potkala Lenku nečekaná tragedie, její manžel Arnošt Burda tragicky zahynul při motocyklových závodech. Od té doby se interval mezi jejími dopisy Jiřímu zkrátil a jejich obsah se naopak zvětšil. Stalo se to, co se občas stává, že se rozvedení manželé začnou znovu sbližovat, když poznají, že je stále ještě k sobě cosi poutá. A roky tohoto neurčitého vztahu na dálku se vyznačovaly nerozhodností. Ta vzdálenost přes půl zeměkoule hrála tlumící roli...

Až teprve po sametové revoluci mu Lenka, podala ruku a poslala jakési nesmělé pozvání na návštěvu do nyní svobodné vlasti a její právě čtrnáctiletá dcera Eva se k pozvání připojila. On sice na to odpověděl neurčitě, že ještě neví kdy, ale v duši byl již přesvědčen výlet do Česka realizovat. Byl ve svých 49 letech stále ještě rozvedený-svobodný a na základě své spisovatelské činnosti poměrně dobře finančně situovaný, takže si tu cestu mohl celkem snadno dovolit.

Rozhodl se prostě sednout do letadla a Lenku překvapit. Měl přitom ale takový divný nepříjemný pocit, jakousi předtuchu, aby to překvapení nebylo nakonec nepříjemné. Co když zastihne svoji, teď již pětačtyřicetiletou ex-manželku s nějakým jiným mužem? Musí počítat se vším. Vždyť je to vlastně logické, od smrti jejího manžela uplynulo aspoň čtrnáct let, a přestože o tom nic nepsala v dopisech, určitě nežila jak jeptiška v klášteře, on také nebyl asketickým mnichem.

Při tomto rozjímání došel až ke známé brance v černém plotu s dopisní schránkou, tak jak ji kdysi sám připevnil, jen ta vizitka na ní byla teď jiná. Zkusil, nervózně se chvějící rukou zazvonit, ale zdálo se mu, že zvonek nefunguje. Vzal tedy za kliku a kupodivu ta vrátka nebyla zamčená. Zarazilo ho, že celý dům byl osvětlený, jako při nějaké slavnosti, když se čeká vzácná návštěva. Ale jeho přece ani nemohly Lenka s Evou očekávat. Jiří částečně znejistěl a zamířil k otevřeným domovním dveřím.

Byl to zvláštní pocit moci to všechno vidět tak, jako dříve. Vešel do předsíně, a ode dveří z kuchyně se ozývala tlumená hudba z radia. Vstoupil potichu do kuchyně a spatřil Lenku v půvabné bílé zástěrce, jak stojí k němu bokem u elektrického sporáku a něco míchá na pánvi. První, co ho napadlo, že vyslovil větu, kterou ji kdysi láskyplně říkával: „Moje paní něco kvedlá, že prý to je bedla jedlá.“ Lenka se pomalu otočila, ale dívala se naprosto nepřítomným zrakem, jakoby skrze něj na tu bílou stěnu za ním...

V tomto okamžiku se mu náhle vybavily jeho poslední vteřiny v letadle, řítícím se šikmo k zemi na letišti v Bombaji. Následovala obrovská rána, všude okolo šlehající plameny – a on si teprve teď uvědomil, že již nežije...