Za války jsme jako kluci sice chtěli hrát fotbal, ale nikdo neměl míč. V té době byl míč tak dostupný asi jako dnes let do vesmíru. Takže se čutalo příkladně s dětským gumovým balónkem nebo zase starým tenisákem, což ovšem nebylo to pravé. Napadlo mě, že aspoň takový hadrák by byl něco lepšího. A tak jsem doma vydyndal na matce staré hadry a ušil z nich vlastnoručně černý glotový hadrák. To bylo slávy mezi klukama! Aby se hadrák moc nezničil, navrhl jsem hrát fotbal na boso a na trávníku, nikoliv na silnici, kde se muselo hrát jedině s tenisákem, ten by se totiž v trávě ztrácel.
Hadrák byl sice určitým zlepšením, ale protože byl moc měkký a při hře měnil tvar jako protoplazma, nebylo to zase až tak ideální. Jedna moje prateta, se to nějak doslechla a poslala mi v balíčku až z Mladé Boleslavi, starý kopací míč, který prý u ní ležel na půdě už víc než 20 let. Byl jsem štěstím bez sebe. Považte: pravý míč na fotbal! Jenže opět komplikace. Míč byl zpuchřelý a duše unikala, prostě míč vypadal, že už Žižka s ním hrával - a to už je čas! Dal jsem si s tím velkou práci a pomocí flastrů a lepidla na duše od kola, jsem duši míče oblepil tak, že neunikala. Pak jsem se věnoval správce koženého obalu, který jsem nejprve namastil krémem na boty, aby změkl, načež jsem pečlivě ševcovskou dratví obnovil prasklé stehy.
A pak konečně nadešel ten slavný den, kdy jsem přinesl mezi kluky svůj pravý fotbalový míč! Ihned byly sestaveny dva manšafty, já jsem za to pak byl nazýván slávistou Bicanem. Načež pomocí větších balvanů byly označeny dvě branky a bohužel se rozhodlo hrát opět na silnici, která totiž byla považována za více regulérní hřiště než louka. Na trávě by možná můj ševcovský výkon přetrval aspoň do poločasu, ovšem na hrubé silnici, léty zpuchřelé švy praskaly, jako by to byla pavučina. Během několika minut, když jeden necita nakopl balon takovou silou, že povolila i duše, celý míč mu zůstal nabodnut na noze. Tím bylo definitivně po míči a všichni se tomu smáli, smíchy řvali, mně do smíchu nebylo...
Do třetice jsem měl velkou šanci získat aspoň na víkend opravdický nový kopací balon. Chodil jsem tenkrát do měšťanky na Vyšehrad, protože v té podolské byli ubytováni němečtí vojáci. V sobotu dopoledne jsme měli tělocvik na hřišti nahoře na Vyšehradských hradbách. Když tělocvik skončil, nechtělo se zřejmě panu učiteli jít zpět do školy, jen kvůli tomu, aby tam míč zamkl do skříňky a zeptal se nás, kdo zde bydlí nejblíže. Já jsem vytušil o co mu jde, a tak jsem se hlasitě hlásil, že já bydlím nejblíže i když to nebyla tak docela pravda, protože z Vyšehradu na Pekařku přes Pankrác a Kavčí hory, to jsou aspoň dva kilometry...
Pan učitel Stavinoha, takzvaný "Staviduch" (na fotce s Velasem a Kokešem), mi tehdy balon, drahocenný skvost svěřil přes neděli a neopomněl mi klást na srdce, že se balonu nesmí absolutně nic stát, to je jediný balon na měšťance, který má celá škola k dispozici. Slíbil jsem mu všechno a šťasten jak blecha si to kráčel s balonem podpaží domů. Moje štěstí však trvalo jen minutku. Najednou se za mnou ozvalo volání: „Tomsi, počkej!“ Ohlédnu se a pan učitel běžel za mnou. Udýchaně mi řekl: „Já jsem si to rozmyslel, ukaž, dej mi ten balon, já ho přece raději odnesu dolů do školy. Ne, že bych ti nevěřil, ale kdyby se s ním něco stalo, byl by z toho děsnej průser!“ A tak jsme čutali i nadále zase jen s tenisákem...
Žádné komentáře:
Okomentovat