Hlava sochy se pojednou pohnula...

Moje první manželství se mi poměrně dost málo povedlo. Trvalo to jenom čtyři roky, kdy rozpory mezi námi vygradovaly, tím že se moje žena zamilovala do svého šéfa. Protože se mi to, pochopitelně ale ani trochu nelíbilo a namítal jsem něco proti tomu, bylo mi mojí ženou řečeno, že když chci, mohu se vrátit ke svým rodičům, vždyť zde stejně není nic mého, barák mají napůl s její matkou a na náš nábytek nám značnou část peněz půjčil její otec. Takže jsem to udělal, tak jak to řekla, sbalil jsem své svršky, boty, gatě i ponožky, rozvedli jsme se a já se vrátil k rodičům do svého studentského pokojíčku. A k této době se vztahuje moje další mini-vzpomínka. 

Jednou po takové domácí hádce, ještě před rozvodem, jsem se šel procházet na vyšehradské hradby, abych se uklidnil. Při pohledu na Vltavu a Hradčany v pozadí, jsem přišel na jiné myšlenky a aspoň na chvilku zapomněl na ten problém, že rozvodem ztratím svého synka, protože dle bolševického práva dostane do péče dítě do šesti let vždycky jen matka. Jedinou výjimkou je když manžel dokáže, že se žena o své dítě vůbec nestará. Tak mi to vysvětlil jeden právník.
Můj syn, který byl na mne pólován a všude běhal za mnou jako pejsek a chtěl mi vždy pomáhat při opravách v bytě i na domě, tím, že za mnou nosil "zebíky a jouby" (hřebíky, šrouby) a podával mi je.
On byl pro mne tím opravdickým problémem v rozvodu,  nikoliv  ty parohy od nevěrné ženy...

Tato skutečnost mně neustále vrtala v hlavě, takže jsem byl nerozhodný jako Hamlet. Když jsem pak po procházce na čerstvém vzduchu pochopil, že rozvod je sice špatné, ale nezbytné řešení, vracel jsem se pomalým krokem nazpět domů. Začal jsem opět vnímat svět kolem sebe, když najednou moji pozornost upoutal zcela nepochopitelný úkaz. Na druhé straně trávníku za živým plotem z buxusu, byla hlava jakési dívky. Profil dívčí černovlasé hlavy s řeckým uzlem vlasů. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby ta hlava nebyla těsně nad tím buxusem, tedy jenom sotva metr od země.

  Hlava se vůbec nehýbala a já si říkal: „Přece žádná živá bytost nemůže být takhle malá, kromě děcka, ale to by vypadalo jinak. To je nějaká divná soška.“ Zůstal jsem stát a zcela konsternovaně hleděl na toto zjevení a čekal jestli se ta socha přece jen trochu nepohne. Teprve pro mne po dvou nekonečných minutách se tato socha skutečně nepatrně pohnula, což zvýšilo ještě více moji zvědavost. Řekl jsem si: „Takto malá žena přece neexistuje i kdyby to byla Liliputánka. A proč tam stojí a nejde dál? Jisté je, že to nemůže být socha, když se to pohnulo!“ Šel jsem tedy celým okruhem k ní, abych se přesvědčil, že nevidím fata morgánu. Cestou jsem si stále opakoval: „Metrová žena s vlasy staženými do řeckého uzle -  je zcela jasný oční klam!“ 

No a pak, když jsem tam došel, koukal jsem jak jeřábek na božsky krásnou dívku sedící na rybářském skládacím sedátku. Očima mi připomínala americkou herečku Audrey Hepburn. Na klíně měla skicák a kreslila černou tuší pohled na kostel v pozadí. Jak jednoduché vysvětlení! Jak to, že mě to nenapadlo hned? Dívka se na mne otočila a mile se usmála. To mě dodalo kuráž, pozdravil jsem ji a zeptal se: „Promiňte, slečno, mohu se podívat na Vaši kresbu?“ Dívka zvedla skicák a otočila ho ke mně. „To je opravdu krásná perokresba“, pochválil jsem její obrázek, „děláte to jako profesionál, nebo jako hobby?“ 

Dívka se na mne opětně mile usmála a položila si ukazováček na rty, čímž mi zřejmě, jak jsem si to domyslel, chtěla dát najevo, že je němá. Byl jsem trochu vyveden z konceptu a zeptal jsem se zcela nelogicky: „Ale vy mne slyšíte?“ Zavrtěla hlavou a ukázala si na rty a pohybovala jimi. „Aha, chápu, vy umíte odezírat ze rtů.“ Dívka kývala hlavou na souhlas. Poděkoval jsem ji a omluvil se, že jsem ji vyrušil a ona mi podala ruku, usmála se a pokývala hlavou. Potom mi naznačila, že už půjde domů, skicák vsunula do kabely, vstala a sklapla sedačku. Zeptal jsem se jí, jestli jde tímto směrem jako já a ona kývla, že ano. Řekl jsem, že ji ponesu tu sedačku a nabídl jí rámě. A tak jsme spolu kráčeli směrem k Pankráci, já jsem jí vyprávěl, že bydlím v Podolí a vůbec jsem se marně pokoušel udržovat nějak diskuzi, což ovšem ona nemohla nikterak opětovat, takže mě jenom pozorně sledovala, co asi říkám, až pak mi najednou ukázala na jeden dům, že tam bydlí ona a já si teprve teď uvědomil, že to je budova Jedličkova ústavu pro tělesně postižené... 

Doprovodil jsem ji až ke vchodu a zeptal se jí, jestli se ještě někdy uvidíme a ona smutně zavrtěla hlavou, jako že to nejde a dala mi malé sádrové kolečko velikostí zlaté mince a na něm stála písmena IWWFY.  Pak mi naznačila, abych to rozlomil, ale ne teď, až později. Poděkoval jsem jí a políbil její malou ručku a pomalu odcházel. Byl jsem jak omámen a po pár krocích jsem se otočil, ona tam ještě stála a mávala mi na rozloučenou. Doma jsem pak tu sádrovou minci nedočkavě rozlomil a v ní byl složený malý lístek papíru na kterém stálo:  »I Will Wait For You!« (Budu na tebe čekat!)... Byl jsem rozhodnut, že ji tam někdy navštívím, ale z důvodu rozvodu se to posunulo o dva měsíce až do ledna. V recepci ústavu jsem se pak dozvěděl, že ta krásná kreslířka Zuzanka už na mne může čekat jedině někde na obláčku, měla těžkou rakovinu...

http://youtu.be/mUrcqZqE8EU