1. rande z inserátu na 2 pokusy.

Mé první rande z inzerátu se konalo v Německu a hned dvojitě! Ano, bylo to doslovně: 1. Hádavé rande na 2 pokusy v F-dur! Odpověděl jsem na inzerát ženě, která sebe definovala jako: Tuctová žena (E.S.), nikoliv už nejmladší, nikterak bohatá, hledá si někoho podobného, v mužské mutaci. Značka: „All I need is love.“  Takže, tuctová žena napsala víceméně netuctový inzerát, což ve mně nabudilo zvědavost a podnítilo, abych já na něj též nějak nevšedně reagoval.

„Milá Evo!“ a podpis „M.Tuctový (48)“ byla vlastně jediná čtyři slova v mé reakci a vše ostatní jsem vyjádřil koláží vystřihovánek z různých časopisů, což zároveň tvořilo jakýsi rébus. Ona mi na to odepsala, že se jí to netuctově moc líbilo, a že se tedy musíme spolu sejít a některé ty symboly, jako třeba kopretina mezi prsty u nohou, což ona nepochopila,  jí musím určitě vysvětlit..!

Na tomto prvním rande jsem čekal zcela marně sedmnáct minut, což je prý taková akademická čtvrthodinka a jelikož dotyčná dáma nepřišla, nečekal jsem déle a odjel zase těch patnáct kilometrů domů, aniž bych byl nějak naštván. Prostě jsem si řekl, že jí asi mezi to něco přišlo a nemá smyslu pátrat, co jí přišlo mezi co - a odjel jsem domů. Sotva jsem však vstoupil do bytu, zvonil telefon: „Tady je tuctová žena, milý pane, to není od Vás ani trochu hezké, ale je to prostě ne-fair nechat dámu čekat, nepřijít na schůzku a ani se neomluvit!“
„Vážená dámo, asi jste přišla o dost pozdě, já jsem tam totiž byl přesně a čekal na vás akademickou čtvrthodinku, plus 2 minuty navíc a pak jsem to vzdal. Právě teď teprve jsem se vrátil domů, v momentě, když zvonil telefon.
„To je lež, pane – já – jsem tam byla přesně na vteřinu a čekala čtvrt hodiny!“, oponovala ona.
„Pokud oba mluvíme pravdu, o čemž pochybuji,  pak jste vy čekala někde jinde, ale já byl před smluveným Kurhausem ve Wiesbadenu.“
„Já jsem čekala, drahý pane, před Kurhausem, ale vy jste nepřišel. Nevymlouvejte se, je to trapné, je to marné, je to lživé  a je to podlé!“
„Takže, madam, shodou okolností tam v tu dobu nebyli žádní lidé, jenom já sám a to bych musel být slepý jak patrona a praštěný kramlí, abych vás neviděl!“, začal jsem rozčílením zvyšovat hlas.
„Já jsem z osobních důvodů seděla v autě na parkovišti před vchodem a čekala, kdo se tam objeví a kromě jednoho jediného mladíka ve světlemodré košili a v tmavomodrých kalhotách tam nebyla živá duše, takže vidím, že nemluvíte pravdu, ale já nechápu proč?“, řekla ta neznámá žena, více než důrazně.  

„Poprvé s Vámi souhlasím, madam, jenže ten skoro padesátiletý mladík, sedící na své aktovce na schodech u druhého sloupu zprava, jsem byl totiž já a sice v roli marně čekajícího na Godota!“

„Óóó, tak to je něco jiného, navrhuji, pojďte se tam tedy sejít znovu, hned teď! Za půl hodinky se tam můžeme sejít opět a všechno bude O.K.!“
„Ne, madam, já tam teď znovu nepojedu, patrně bychom se zase jenom hádali...“
„Prosím, jak chcete, nebudu se vám vnucovat, mějte se fajn!“  (klap)
Než jsem stačil ještě něco dodat, ve sluchátku to klaplo a byl šlus! Takže to bylo asi to nejdebilnější rande světa!

Jenže druhý den odpoledne se tato dáma ozvala znovu: „Pane Tuctový, nasadil jste mi brouka do hlavy s tou vaší koláží v dopise a navíc mi stále bzučí v uších Melodie v F-dur od Rubinsteina, kterou jsem poslouchala v autě, když jsem na vás čekala. Netrapte mě, prosím, a sejděme se. Omlouvám se vám, že to včera, vlastně jen mojí vinou, nedopadlo...Mea maxima culpa!“  Řekl jsem vtipně jenom: "Souhlasím, ale pusťte si v autě něco v  a-mol!"

Takže jsem jel na to, vlastně první rande, podruhé. Když jsem ji pak uviděl, nebyl jsem zklamán, spíše by mohla být zklamána ona mnou. Dověděl jsem se, že se nejmenuje Eva, jak jsem si z jejího monogramu odvodil, nýbrž Elen. Řekli jsme si, že nejprve půjdeme jako na procházku do parku v Nerotalu a všechny nejasnosti si vyjasníme a teprve až nás začnou bolet nohy, půjdeme někam na kafe, či na víno bílé, i rudé, na čemž se,  jak doufám,  shodneme!... 

Během naší, tentokrát přátelské, debaty o symbolech v té mé koláži, jsem najednou začal pociťovat, že se jako ozývá můj močový měchýř a zde v parku narazit na WC by byl zázrak. Vzpomněl jsem si na mého otce, který mi kdysi vyprávěl, kterak šel s mojí budoucí matkou, na tu  první  schůzku pěšky z Nových Benátek do Jabkenic, což je dobrých 13 km. Otci se už na cestě tam, prý začalo chtít na malou, jenže mu bylo trapné skočit někam za stromek a tak, po vzoru Tycho de Brahe, to držel se zaťatými zuby až zase domů. Jenže i pak, když už konečně mohl, tak už zase nemohl, protože to nešlo a on strávil hodinu na záchodě v bolestech a hrůze, nežli se šper-klapka laskavě uvolnila a on se konečně zbavil přebytečné kapaliny!

Nechtěl jsem skončit ani jako můj otec, ani jako Tycho de Brahe, kterému prý praskl měchýř, když nechtěl odejít na toaletu ze živé společnosti dvou dam.  Rozhodl jsem se tedy jednat: Vyprávěl jsem Elen, co se stalo mému otci na jejich první schůzce s mojí budoucí matkou a to celé jsem zakončil přiznáním: „A toto jediné jsem zdědil po otci, dnes jsem totiž ve stejné situaci, jako tehdy on... i já...“

Elen projevila pochopení, ukázala mi na široký strom a řekla: "Budu  hlídat, jestli se někdo neblíží  po cestě, když ano, tak si začnu pískat „Tea for two“. Nikdo nešel, ale ona místo úsměvu mi oznámila: "To nebylo nic, ale víte co je o moc horší? Mně se totiž chce taky!“ Oba jsme se tomu rozřehtali...

„Nevadí, Elen, najdu vám krásný voňavý keř a pískat budu totéž!“ řekl jsem romanticky a ona ráda souhlasila. Když se vynořila zpoza keře, viděl jsem, že se tváří nelibě a syká jakoby bolestí. „Copak se vám stalo, Elen?“, zeptal jsem se jí zúčastněně. "Sss, něco mně kouslo, nebo dalo žihadlo, tady do pravé zadní tváře, sss, ach jo...“Nabídl jsem jí ihned ochotně samaritánskou službu: „Mám u sebe jako vždy švýcarský nůž a v něm je mimo jiné také pinzeta. Neměl bych se na to podívat, jsem totiž, tak říkajíc, skoro-poloviční lékař?“

„Ano, pane doktore, buďte tak laskav, já už se dávno nestydím. Jsme vlastně staří jako řada manželů dvacet let po svatbě, tak o co jde?“, řekla rezignovaně. Sedl jsem si na lavičku, ona si nadzdvihla sukni a ukázala mi místo doličné. Odsunul jsem trochu stranou jemné prádélko a objevil skutečně žihadlo i se zbytkem včelího zadečku a pinzetou jej odborně vytáhl. 

Když jsme potom, my dva "tuctoví" usedli v kavárně a dali si mocca s pařížským dortíkem, museli jsme se srdečně rozesmát, jak se nám to první rande na podruhé,  přece jen povedlo..!

A k tomuto textu se hodí Melodie v F-dur  od  Antona Rubinsteina:

https://youtu.be/u85PI61hX3M

A když je to někomu moc sladké, tak zde hraje

André Rieu známou skladbu  »  GRANADA!  «     

https://youtu.be/PvTOmNSmbdw