Když jsem v roce 1993 po 25 letech zase stanul na půdě své vlasti, bylo mi tak všelijak. Moje touha po domově a nostalgie se zde najednou mísila se šokující realitou a nepochopitelnými jevy na každém kroku. Byly to do jisté míry pocity vězně, který se po dlouhých letech vrací do civilního života a vidí kolem sebe všechny ty změny, které kontrastují s představami v jeho paměti. Jenže tento člověk po čtvrt století najednou přichází do místv jeho paměti, kde očekává něco lepšího a zatím zde objevuje něco nepředstavitelně horšího! Nechci zde vypočítávat všechno to horší, co na mne trčelo ze všech stran, ta lešení v ulicích, ti chodci někam spěchající, ty zanedbané obchody, ale já to ošklivé nechci kritizovat já chci popsat ony pro mne tak úsměvné situace, které ve mně jakoby vygenerovaly člověka spadlého z Marsu. Zatímco pro lidi, kteří zde celou tu dobu žili, to nebylo nic až tak divného, tak pro mne to byly zážitky překvapující, někdy až kocourkovsky roztomilé.
Případ 1. PILOTKA.
Jedny z prvních mých kroků v Praze směřovaly do Rytířské ulice, kde jsem už kdysi dávno pracoval jako dovozce computerů ze zahraničí. Samozřejmě, že na tomto místě bylo již něco jiného, jakási prodejna pánského prádla. Šel jsem se podívat dovnitř a nostalgicky zamířil přesně na to místo, kde jsem strávil pár let svého života. Podivné mi bylo jen to, že v celém obchodě jsem byl sám, jako Robinson na pustém ostrově...
Vtom se ale odněkud tiše vynořily dvě mladičké prodavačky a s radostí se ke mně vrhly: „Jé, pane, co byste si přál koupit?“ To mě rozesmálo: „Milé dívky, já jsem si nepřišel koupit nic, já jsem tady z nostalgie, podívejte se, přesně zde, v době kdy jste ještě nebyly na světě, stál můj psací stůl.“ To ovšem ty dívky vůbec nezajímalo: „Pane, kupte si něco“, žadonily, „my jsme za dnešek ještě vůbec nic neprodaly!“ Takže toto mi ještě nikdy žádná prodavačka neřekla. Tak naivní upřímnost jsem nikde na západě nezažil: „Milá děvčata, ale já opravdu sem nejdu nic kupovat a ani nevím, co bych tak mohl potřebovat...?“
„Tak si kupte třeba pilotku“, radily mi.
„Abych vám udělal radost, tak bych si tu pilotku koupil – ale když já nevím co to vůbec je? Můžete mi tu záhadu ukázat?“ zeptal jsem se.
Vysvětlily mi hned o co jde a ukázaly krásnou bleděmodrou košili s nárameníky, prý přesně takovou totiž nosí všichni piloti! Tak jsem si ji koupil a mám ji až do dnešního dne, ve skříni a moc si ji šetřím, takže je stále jako nová...ta pilotka, zatímco já jsem, čím dál a dál starší...
Případ 2. HOUBOVÝ ATLAS.
Při procházce Olomoucí jsem za výlohou jakéhosi knihkupectví spatřil velký barevný houbový atlas. Protože rád sbírám houby, řekl jsem si, že by se mi to hodilo! Jenže, běda, před obchodem stála dlouhá a zcela spořádaná fronta. Dveře obchodu byly otevřené a jak jsem tam nakoukl, uviděl jsem tam stát za pultem dvě prodavačky, ale žádné kupující. Otočil jsem se, nic nechápaje, na mlčící frontu před krámem, pak znovu na prodavačky a nevydržel jsem to, abych se nezeptal:
Případ 1. PILOTKA.
Jedny z prvních mých kroků v Praze směřovaly do Rytířské ulice, kde jsem už kdysi dávno pracoval jako dovozce computerů ze zahraničí. Samozřejmě, že na tomto místě bylo již něco jiného, jakási prodejna pánského prádla. Šel jsem se podívat dovnitř a nostalgicky zamířil přesně na to místo, kde jsem strávil pár let svého života. Podivné mi bylo jen to, že v celém obchodě jsem byl sám, jako Robinson na pustém ostrově...
Vtom se ale odněkud tiše vynořily dvě mladičké prodavačky a s radostí se ke mně vrhly: „Jé, pane, co byste si přál koupit?“ To mě rozesmálo: „Milé dívky, já jsem si nepřišel koupit nic, já jsem tady z nostalgie, podívejte se, přesně zde, v době kdy jste ještě nebyly na světě, stál můj psací stůl.“ To ovšem ty dívky vůbec nezajímalo: „Pane, kupte si něco“, žadonily, „my jsme za dnešek ještě vůbec nic neprodaly!“ Takže toto mi ještě nikdy žádná prodavačka neřekla. Tak naivní upřímnost jsem nikde na západě nezažil: „Milá děvčata, ale já opravdu sem nejdu nic kupovat a ani nevím, co bych tak mohl potřebovat...?“
„Tak si kupte třeba pilotku“, radily mi.
„Abych vám udělal radost, tak bych si tu pilotku koupil – ale když já nevím co to vůbec je? Můžete mi tu záhadu ukázat?“ zeptal jsem se.
Vysvětlily mi hned o co jde a ukázaly krásnou bleděmodrou košili s nárameníky, prý přesně takovou totiž nosí všichni piloti! Tak jsem si ji koupil a mám ji až do dnešního dne, ve skříni a moc si ji šetřím, takže je stále jako nová...ta pilotka, zatímco já jsem, čím dál a dál starší...
Případ 2. HOUBOVÝ ATLAS.
Při procházce Olomoucí jsem za výlohou jakéhosi knihkupectví spatřil velký barevný houbový atlas. Protože rád sbírám houby, řekl jsem si, že by se mi to hodilo! Jenže, běda, před obchodem stála dlouhá a zcela spořádaná fronta. Dveře obchodu byly otevřené a jak jsem tam nakoukl, uviděl jsem tam stát za pultem dvě prodavačky, ale žádné kupující. Otočil jsem se, nic nechápaje, na mlčící frontu před krámem, pak znovu na prodavačky a nevydržel jsem to, abych se nezeptal:
„Lidičky, proboha, proč tu všichni stojíte před krámem, vždyť je tam volno!“„My tady čekáme na košíky“, ozvalo se z davu.
A já se zeptal asi úplně debilně: „Jaké košíky?“
Vtom se ozvala jedna z těch prodavaček: „Jestli víte, co chcete, tak nemusíte čekat na košík, pojďte dovnitř!“ Pomyslel jsem si, že pochopitelně vím co chci. Vstoupil jsem tedy s němým souhlasem fronty přímo do krámu a pronesl další idiotský dotaz: „A ti venku čekající nevědi co chtějí?“ Podívala se na mne pohledem matky na své slabomyslné děcko, zakroutila hlavou a řekla: „Vy néste tade odsaď, že. Co chcete kópit?“ Měla pravdu, já nebyl tade odsaď, já byl z Marsu.
Teprve teď jsem si všiml, že vpravo od pultu v jakési podlouhlé místnosti stojí regály s knihami a mezi nimi asi pět kupujících s košíky si vybírá svou duševní potravu.
„Chtěl bych ten Atlas hub, co máte za výlohou“ a pro prodavačku bezdůvodně jsem se rozřehtal, při představě podobných knihkupectví v Německu, kde davy lidí se hrabou v haldách knih, každý si něco prohlíží nebo čte a prodavač nemá vůbec ani šajna, kdo si co bere a tady se čeká na košíky!! Naráz jsem pochopil v jakém chaosu já v tom kapitalizmu žiju!
Případ 3. HLEDÁNÍ WC.
Mám rád opečené buřty, ale takové krásně libové z hovězího masa, jak říkají Němci Rindswürstchen, mohu se po nich utlouct. A přesně takové jsem uviděl někde na ulici v Praze a ihned si jeden koupil. Opticky vypadal přesně tak jako ty v Německu, ale v reálu to byla úděsně tučná klobása. Načež došlo k tomu, k čemu dojít muselo, protože už léta od operace nemám žlučník.
Najednou jsem musel strašně rychle vyhledat WC. Kde nic – tu nic, až jako spásu jsem objevil restauraci a v ní onu místnost zaslíbenou. Ale běda, ta byla zamčená na klíč. Vrhl jsem se k výčepu a zoufalým hlasem se ptal výčepního, kde je klíč od WC? Zakroutil udiveně hlavou, sáhl někam pod pult s naprostou samozřejmostí a bez jediného slova mi ho podal, takže jsem pochopil, že to je zde normální si k němu chodit pro klíč od záchoda.
Z posledních sil a se zaťatými zuby jsem došel na druhý konec lokálu k záchodovým dveřím, otevřel je a – teď jsem si najednou připadal, že se mi to zdá a nebo, že jsem se stal obětí skryté kamery: Místnůstka asi 1x1 metr byla zcela prázdná bez mísy, jen u stropu viselo jízdní kolo! Jako ve snách jsem se vrátil k výčepu a onomu muži ukazoval: „Tam – není žádná mísa, ale místo ní tam visí pánské jízdní kolo u stropu!“
„No, to přece musíte jít vedle na ten dámskej!“, řekl mi ten dobrák a zakroutil hlavou patrně udiven mojí natvrdlostí!
Případ 4. STOLNÍ HRA.
Byli jsme pozvání na návštěvu ke známým mé ženy v Olomouci, kteří měli asi devítiletou dceru. Co přineseme jako pozornost dospělým, nebyl problém, ale co té dceři, kterou jsme vůbec neznali a o níž jsme ani netušili, jaké má záliby. Zašli jsme pátrat do jakéhosi ještě-socialistického obchodního domu v centru města a snažili se mermomocí něco pro ni nalézt.
Manželka navrhla, koupit jí něco pro bystré děti. V dětském oddělení jsme objevili chytrou stolní hru s obrázky a otázkami z různých školních předmětů. U každé otázky bylo více možných odpovědí se zdířkou na kontaktový banánek. Jenom když se hráč strefil do správné odpovědi tak se rozsvítilo malé světélko. Řekl jsem bez váhání: „To je to pravé, a hru jsme koupili.“
Jenže prodavačka otevřela dno od té hry a vyjmula plochou baterii s vysvětlením, že tu si musíme koupit někde jinde, tuto baterii ona potřebuje pro další předvádění. Divil jsem se sice, proč tam nemůže tu baterii ponechat, že jí rád zaplatím, ale to prostě z nějakého důvodu nešlo. „Dobrá“, řekl jsem uznale, „koupíme si ji jinde, ale prosím vás, zabalte mi tu hru do hezkého papíru je to dárek“.
„To teda nemůžu, my tu žádný papír nemáme“, řekla podrážděně. Přišlo mi to k smíchu a hodně nahlas, že se ostatní nakupující otáčeli, jsem zvolal: „To je dobrý, tak vy tady nemáte papír na zabalení dárků?“ Paní se asi zastyděla, odběhla rychle někam dozadu a přinesla krásný květovaný balící papír.
Po tomto intermezzu jsme se ženou oba zapomněli koupit tu mizernou baterii a až když jsme asi po půlhodinovém pochodu došli k paneláku na sídlišti, kde ti známí bydleli, vzpomněli jsme si: „Probůh, baterie!“ Hra bez baterky je vlastně pro dítě bezcenná!
Co dělat? Do města se vracet nebudeme a jediný obchůdek zde na sídlišti byla malá mlékárna v garáži jednoho z domů.
„To je nesmysl chtít kupovat baterii v mlékárně“, odrazovala mne moje žena, „já tam s tebou nejdu, to je trapas!“ Ovšem já jsem si nedal říct: „Já to zkusím, aspoň bude sranda!“ a vstoupil jsem odvážně dovnitř.
V krámě se bavily dvě zákaznice a prodavačka. Začal jsem opatrně: „Mladá paní, já vím, že teď řeknu úplnou blbost, ale přesto se vás něco zeptám. Neměla byste náhodou mezi těmi syrečky a máslem třeba plochou baterii?“
„A víte, že měla!“, řekla ta paní s úsměvem – a mne museli málem omývat...
Případ 3. HLEDÁNÍ WC.
Mám rád opečené buřty, ale takové krásně libové z hovězího masa, jak říkají Němci Rindswürstchen, mohu se po nich utlouct. A přesně takové jsem uviděl někde na ulici v Praze a ihned si jeden koupil. Opticky vypadal přesně tak jako ty v Německu, ale v reálu to byla úděsně tučná klobása. Načež došlo k tomu, k čemu dojít muselo, protože už léta od operace nemám žlučník.
Najednou jsem musel strašně rychle vyhledat WC. Kde nic – tu nic, až jako spásu jsem objevil restauraci a v ní onu místnost zaslíbenou. Ale běda, ta byla zamčená na klíč. Vrhl jsem se k výčepu a zoufalým hlasem se ptal výčepního, kde je klíč od WC? Zakroutil udiveně hlavou, sáhl někam pod pult s naprostou samozřejmostí a bez jediného slova mi ho podal, takže jsem pochopil, že to je zde normální si k němu chodit pro klíč od záchoda.
Z posledních sil a se zaťatými zuby jsem došel na druhý konec lokálu k záchodovým dveřím, otevřel je a – teď jsem si najednou připadal, že se mi to zdá a nebo, že jsem se stal obětí skryté kamery: Místnůstka asi 1x1 metr byla zcela prázdná bez mísy, jen u stropu viselo jízdní kolo! Jako ve snách jsem se vrátil k výčepu a onomu muži ukazoval: „Tam – není žádná mísa, ale místo ní tam visí pánské jízdní kolo u stropu!“
„No, to přece musíte jít vedle na ten dámskej!“, řekl mi ten dobrák a zakroutil hlavou patrně udiven mojí natvrdlostí!
Případ 4. STOLNÍ HRA.
Byli jsme pozvání na návštěvu ke známým mé ženy v Olomouci, kteří měli asi devítiletou dceru. Co přineseme jako pozornost dospělým, nebyl problém, ale co té dceři, kterou jsme vůbec neznali a o níž jsme ani netušili, jaké má záliby. Zašli jsme pátrat do jakéhosi ještě-socialistického obchodního domu v centru města a snažili se mermomocí něco pro ni nalézt.
Manželka navrhla, koupit jí něco pro bystré děti. V dětském oddělení jsme objevili chytrou stolní hru s obrázky a otázkami z různých školních předmětů. U každé otázky bylo více možných odpovědí se zdířkou na kontaktový banánek. Jenom když se hráč strefil do správné odpovědi tak se rozsvítilo malé světélko. Řekl jsem bez váhání: „To je to pravé, a hru jsme koupili.“
Jenže prodavačka otevřela dno od té hry a vyjmula plochou baterii s vysvětlením, že tu si musíme koupit někde jinde, tuto baterii ona potřebuje pro další předvádění. Divil jsem se sice, proč tam nemůže tu baterii ponechat, že jí rád zaplatím, ale to prostě z nějakého důvodu nešlo. „Dobrá“, řekl jsem uznale, „koupíme si ji jinde, ale prosím vás, zabalte mi tu hru do hezkého papíru je to dárek“.
„To teda nemůžu, my tu žádný papír nemáme“, řekla podrážděně. Přišlo mi to k smíchu a hodně nahlas, že se ostatní nakupující otáčeli, jsem zvolal: „To je dobrý, tak vy tady nemáte papír na zabalení dárků?“ Paní se asi zastyděla, odběhla rychle někam dozadu a přinesla krásný květovaný balící papír.
Po tomto intermezzu jsme se ženou oba zapomněli koupit tu mizernou baterii a až když jsme asi po půlhodinovém pochodu došli k paneláku na sídlišti, kde ti známí bydleli, vzpomněli jsme si: „Probůh, baterie!“ Hra bez baterky je vlastně pro dítě bezcenná!Co dělat? Do města se vracet nebudeme a jediný obchůdek zde na sídlišti byla malá mlékárna v garáži jednoho z domů.
„To je nesmysl chtít kupovat baterii v mlékárně“, odrazovala mne moje žena, „já tam s tebou nejdu, to je trapas!“ Ovšem já jsem si nedal říct: „Já to zkusím, aspoň bude sranda!“ a vstoupil jsem odvážně dovnitř.
V krámě se bavily dvě zákaznice a prodavačka. Začal jsem opatrně: „Mladá paní, já vím, že teď řeknu úplnou blbost, ale přesto se vás něco zeptám. Neměla byste náhodou mezi těmi syrečky a máslem třeba plochou baterii?“
„A víte, že měla!“, řekla ta paní s úsměvem – a mne museli málem omývat...
https://youtu.be/9HtY2hRhUxs
