27 března 2018

Mám něco proti uniformám...

Kdykoliv se mě někdo zeptal čím chci být až vyrostu, uslyšel ode mne na obecné škole, že bych chtěl být cukrářem, na měšťance, že budu detektivem a na gymnáziu před maturitou jsem říkal, že když zvládnu maturitu, půjdu na techniku a když to nevyjde, tak uteču z tohodle bolševickýho srabu do státu kde mají moře, asi tak do Anglie, do Norska, či na Nový Zealand. Co tam budu dělat? Stanu se totiž jednoduše přístavním povalečem, budu sedět na břehu za šumění mořskýho příboje a budu čubrnět do dálky až tam, kde se stýká moře s nebem a kde přijíždějící parník stoupá postupně z vody kouřícím komínem napřed a pak se teprve objeví paluba a teprve nakonec dolní část lodě, což opticky dokazuje zakřivení povrchu zemského... 

Každá uniforma byla pro mne horor, hlavně vojenská. Vím, že existuje spousta uniforem z dobrých důvodů a že ti uniformovaní jsou třeba velice inteligentní lidé s že jsou pro každý stát obzvlášť potřební, to všechno beru, ale já mám, nevím proč, animální odpor k uniformám a proto vím, že bych to nikdy nezvládl v sobě překonat.
Nechtěl bych chodit ověšen těmi všemožnými cingerlátky, vyznamenáními a medailemi. Když jsem se přesto dostal na techniku myslel jsem si, že teď mám čtyři roky času ten nástup na vojnu neustále oddalovat. Můj vrozený odpor k uniformám však dále sílil, když v druhém ročníku rudí soudruzi ze strany a vlády vymysleli zákon, že vojnu musí studenti absolvovat současně se studiem. Jednou týdně, vždy v úterý byla celý den tzv. „vojenská příprava“, což probíhalo formou přednášek a sice v civilu, jelikož naštěstí uniformy pro nás nebyly dosud na skladě. Zato pušky byly, ale když jsme se pohybovali po Praze jako civilové s flintama, oznámila nás jedna stará, věrná soudružka Blažková, na SNB. Byl z toho malér, takže uniformě jsem zatím ještě unikal, ale pravé vojně nikoliv. Na konci čtvrtého ročníku jsme byli všichni pasováni na podporučíky v záloze. 

A tak jsme museli všichni dobrovolně poslouchat zcela idiotské přednášky o tanku T-34, kulometech, kanónech, bombách, minách a handgranátech, tedy vesměs o vynálezech hromadného ničení. Paralelně probíhala výuka o vojenských řádech, šaržích a salutování, jakož i učení se nazpaměť stylizovaným výrazům, aby i naše řeč byla ve služebním styku vojenská. Jako třeba: „Soudruhu kapitáne, dovolte mi s vámi promluvit.“ Na každý příkaz či rozkaz byla jediná možná odpověď: „Provedu!“ a na každou případnou pochvalu se muselo zvolat: „Sloužím lidu!“ Švejkovské "Poslušně hlásím" bylo na indexu! 

Aby člověk tuto čtyřletou otravu vůbec nějak přečkal, zpestřovali jsme si výuku švejkovskými dotazy, že jako něčemu nerozumíme a soutěžili jsme mezi sebou, kdo vznese blbější dotaz. Vyhrál to vojín Zelenka dotazem: „Soudruhu majore, jsem menší postavy a jak tedy mám oslovit důstojníka, kterému nevidím na výložky?“ 
„Čoveče, Zelenka, pojďte sem a zkusíme si to. Zelenka měřil skoro 2 metry, takže byl víc než o hlavu větší než dotyčný major: „Zelenka, jestli jste vy menší postavy, tak já jsem lilipután!“ 
„Soudruhu majore, dovolte mi vám to vysvětlit: Existují i tací lidé, větší než jsem já, ku příkladu jeden sovětský basketbalista.“ Major si stoupl na židli: “Zelenka, vidíte teď mé výložky nebo ne?“ 
„Vidím, ale kdybyste se právě otáčel kolem své osy, tak bych to třeba nerozeznal!“ 
Major sípající vztekem: “Sedněte si, Zelenka, takováhle situace vás přece nikdy v životě nepotká!“ 
Zelenka: „Jen aby...“ 

Naučil jsem se už dávno takové přitroublé přednášky, jako třeba marxismus-leninismus a další, sledovat se zavřenýma očima, ovšem při těchto nudných vojenských přednáškách musel být člověk obzvláště opatrný, protože přednášející důstojník asi tušil, že ty pitomosti se nedají dlouho soustředěně sledovat. Proto procházel občas uličkou mezi sedadly (přednášelo se to v kině Květen) a tak si on kontroloval zda někdo nespí. Já jsem se pojistil tím, že jsem sedával co nejdále od uličky a namaloval si otevřené oči na dva eliptické papírky a ty si přilepil na zavřená víčka. Pak se dalo celkem docela bezpečně a bezstarostně spát.
Jeden spolužák to ode mne okoukal a vylepšil. Příští týden si přinesl na výuku dvě půlky ping-pongového míčku s namalovanými bulvami. Když si to nasadil, dosáhl tak přesný opak, protože tím na sebe upozornil. Ono to totiž vypadalo jako vytřeštěná "bazedovka" v třetím stádiu. Dokonce i sám trochu retardovaný důstojník to velice záhy zaznamenal na vzdálenost přes celý sál se k němu rozběhl se slovy: "No, soudruhu vojíne, co je totok?" A chudák vojín Chvojka z toho měl malér...! 
Když jsem potom při ruské okupaci naší vlasti 1968 uprchl na západ a byl jsem zato degradován na vojína a odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně v nepřítomnosti. Oddychl jsem si, že tím se definitivně zbavuji nadosmrti jakéhokoliv spojení s vojenskou uniformou. Po návratu do svobodné vlasti jsem se dozvěděl, že má vojenská knížka poručíka byla zrušena a skartována. Kocajdank!

15 března 2018

Černá hodinka pomůže...

Černá hodinka byla pro mne, už od dětství pojmem příjemným, hlavně ve válce. V naší malé čtyřčlenné rodince to znamenalo posezení při postupném stmívání dne, kdy člověk ještě nechtěl rozsvítit a zatemňovat okna dekou,  kdy si ta naše rodinka, jakoby krytá tmou sdělovala to, co se venku nesmělo říkat...
Za oknem byl krutý mráz, nebo padal sníh, zatímco "v seknici" bylo útulné teplo od kamen. Byla válka a jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici, tak i my jsme si zvykli, na to, že občas začnou skučet sirény, oznamující, že nad říšským územím se nachází nepřátelský bombardovací svaz. Bylo povinností občanů se ihned odebrat do krytů či sklepů, jenže my jsme neměli kryt a náš sklepní prostor byl dokonce o dva schody výše nežli náš suterénní byt, takže jsme do krytu nechodili a povídali si klidně dál a nebrali na vědomí, že i na nás může nějaká ta bomba spadnout. Má malá sestra Blanuška, tehdy dvou- až sedmiletá, to vše ještě nevnímala, nacházelo se to vše pod hranicí jejích rozlišovacích schopností, takže byla z nás nejšťastnější...

DNES, skoro pětasedmdesát let po válce, žijeme sice oficiálně v hlubokém míru, ale de facto zase v rozpolceném světě a řekl bych horším, než byl v obou světových válkách dohromady. Tam se jednalo o jinou rozpolcenost, tenkrát proti sobě stály dvě různě uniformované armády se svými generály, s tanky, kanóny a letadly, ale lidé civilní drželi spolu proti nebezpečí z druhé strany. Tenkrát se ještě dalo odhadnout kdo je nepřítel a kdo je přítel. Lidé staré školy, jako jsem já, dnes nemají sílu ani chuť se neustále s někým o něco přetahovat, chtějí mít pohodu, bez reklam a politiky. 
Kdo si myslí, že mu aspoň ta televize kterou si platíme, poskytne možnost se na chvilku odreagovat a vymanit z partajních hádek a přestřelek na obrazovce, ten vždy spláče nad výdělkem. Proč?  Veřejnoprávní televize asi 30-krát za den blábolí cosi o počasí, čemuž zdrcující většina posluchačů ani nerozumí, ba ani nechce rozumět. Běžnému divákovi totiž, všechny ty isobary a okluzní fronty, vypadající jako podprsenky vlající na šňůře, vůbec nic neříkají. Divák si  asi tak jako já řekne: "Čert vem geomagnetické pole, já chci vědět jestli bude pršet a kolik bude stupňů a to mi nemusí být opakováno každých třicet minut! Je dobře známo, že mluvení o počasí je bezradnost z nudy, anebo špatná náhražka za ještě horší, přitroublou a uřvanou reklamu...

V našich zprávách se buďto až do zblbnutí, monotónně a vytrvale věnujeme ekonomice, kolik miliard za co i na co, nebo se stále krmíme problémem migrace a dále katastrofami všeho druhu, jak a kde se co zřítilo či vyhořelo, kolik mrtvých je na silnicích, kolik vlaků se srazilo a kolik letadel spadlo. Pak jsou tu zprávy o přemnožených kauzách bezcharakterních, podlých politiků, kteří si v nich spokojeně bahní a kterým se neustále dobře daří, a už po dobu desítek let, kličkují před naší slepou, bezzubou a zcela natvrdlou, nemohoucí spravedlností...
V takových chvílích se já, zoufalý občan, nejraději uzavřu doma před veškerou společností a v samotě jen se svými myšlenkami se vracím k ČERNÉ HODINCE jako tenkrát za války. Tímhle způsobem se ovšem naše rozpolcená, nemocná společnost, nikdy nezmění a neuzdraví. Co však, jako starobní důchodce mohu proti této nemoci všech lidí udělat? Snad jedině psát, psát, psát a zase psát...

  Já nechci strkat hlavu do písku a nechci se nechávat neustále oblbovat malováním skutečností na růžovo, (viz ANO), nejsem tank a nechci se radovat z každého kila oceli vyrobeného nad plán. Já si totiž myslím, že ke zdravému pohledu na život patří mít dosažitelnou zábavu i v okruhu svých známých a přátel doma, tedy zábavu, za kterou se nemusím nikam plahočit.  A je-li někdo sám a nemá možnost takové zábavy se spřízněnými dušemi doma, měl by mít aspoň možnost se pomocí veřejnoprávní televize, toho svého spleenu nějak zbavovat. Inteligentní občan nechce jenom stále slyšet sliby, že dostane přidáno, jeho už neomračují akční slevy na zboží a výhodné nabídky, on chce být spokojený s tím co má a hlavně ON CHCE ŽÍT!  To je za Babišovy vlády něco utopicky zcela nemožného, protože oligarcha chápe smysl života pouze v miliónech, miliardách a biliónech...

Televize, která má za úkol bavit lidi, udržovat dobrou náladu a také trochu informovat. U nás je to ovšem tak, že televize nás z 90% ubíjí neštěstími, chorobami a hrůzami ve světě a zbylých 10% nám vsugerovává, jak se máme dobře proti jiným státům, o kolik % se u nás zlevňuje pivo a co všechno je u nás nejlepší na světě! Jako lahůdkou nás opájí oslavami, svátky něčeho a výročími všeho možného. 
Pozitivní témata, mají bohužel pro media nulovou hodnotu, protože přináší menší sledovanost než krváky a hnusárny podlých lidí. Totiž ty pozitivní investice do spokojenosti občana jsou i pro media, velkým plusem, což se sice nezúročí velkou sledovaností ihned, jako je tomu u tzv. "trháků", ale až po delší době. Dříve existovala spousta zábavných programů jako: Televarieté, S politiky netančím, Možná přijde i kouzelník, Nejslabší, máte padáka! atd.atd. Pak zde byla řada sólistů imitátorů jako:  Václav Faltus, Petr Jablonský, Petr Martinák, Vladimír Hron, nebo baviči: M.Donutil, I.Mládek, J.Lábus, O.Keiser, L.Sobota, F. Holzmann a celá plejáda dalších... Já vím, že už řada z nich nežije, ale jak to, že není nová generace? Vypadá to jako zásah vyšší moci, která nemá zájem...

Faktem je, že spokojení a šťastní občané jsou cennou devizou státu, takoví lidé nepřemýšlí o tom, jak by ten stát oprčili, ani ty nepříjemné daně jim tolik nevadí, protože nemají pocit, že jim stát krade peníze z kapes, nebo, že jsou na každém kroku státem oblbováni, špehováni a vydíráni. Většina lidí, i když o tom třeba nikdy nemluví, v jádru touží po teplém, útulném, domácím (nikoliv čapím)  hnízdečku . To ovšem pan oligarcha nemůže nikdy pochopit, on má své miliardy a to je hlavní..

A tady ještě něco, co mě úplně rozzuřilo, i když jsem normálně optimista a kliďas: Napsal jsem na veřejně známou adresu paní ministryně financí A.S. mailovou naprosto slušnou a stručnou otázku, jenže místo ní mi odpověděl její přiblblý korespondenční robot, cituji:
4.10. 2019  OSOBNÍ DOTAZ: ZPRÁVA NEDOŠLA PŘÍJEMCI  (A.S:)
CHYBA SERVERU:  NEPLATNÝ PŘÍJEMCE (Alena Schillerová)
Proč je ministryně neplatným příjemcem, mi už nic, ani černá hodinka nevysvětlí...
Já se ptám dál, jako řečnickou otázkou, víte to, paní ministryně, že robot rozhoduje za Vás a lže o Vás, že prý jste neplatný příjemce? Kdo jest neplatný příjemce? A nemám snad, jako občan tohoto státu právo se slušně zeptat svých politiků na to či ono? Může na můj dotaz každý přitroublý robot, tímto lživým způsobem odpovídat a dopis odmítnout? Maji takoví roboti snad více rozumu a práv než občan-já? Proč mě nechce ministryně vůbec vyslyšet?  Protože jsem příliš blbý? Protože jsem pro ní NULA? nebo ŠMEJD? Proč? To bych chtěl vědět, paní neplatná příjemkyně..!"

Vždyť právě ze spokojenosti občanů vzniká v lidech ten pocit zodpovědnosti a sounáležitosti se svým státem. Je přece notoricky známo, že třeba ve sportu se fandící divák vžívá do úspěchu vítězného jedince či družstva, jako kdyby za ně závodil sám a při tom sedí doma v křesle a chroupe buráky...

On, jako člověk je hrdý  na ty své,  kterým fandí, ani neví proč, on  je hrdým na svůj klub,  na to, že je Čechem, jakož i na svou vlajku a na svou hymnu. Tuhle vlastnost lidí je nutné podpořit, ne však koblihami, nebo nějakými almužnami. Ten vztah ke své zemi je třeba přenést do každodenního života, protože jenom spokojený občan se pozvolna začne sžívat se svým okolím, se svými sousedy i se svým státem a v konečné fázi je občan ochoten svůj stát bránit jako vlastenec. Jenomže tuto člověčí devizu si sami vytrvale a systematicky zašlapáváme do bahna nesnášenlivosti ve jménu jakékoliv politické partaje...


13 února 2018

EVOMÁNIE = Předpuberta

Jméno Eva se táhlo celým mým mládím jako lila stužka, (nemám vůbec rád rudou). Asi již sudičky do mne vdechly takovou jakousi náchylnost na tohleto jméno, a já jsem pak zcela podvědomě a bez výjimky, skoro vždycky, shledal lila Evičku hezčí  nežli  kteroukoliv jinou dívku. 
Kdykoliv mne nějaká žena zaujala, přál jsem si, aby se jmenovala Eva. Pokud jsem třeba oslovil neznámou dívku při tanci, říkal jsem jí suverenně  automaticky slečno Evo.  A  když se tato podivila a protestovala, že se jmenuje Milena či Jana, vysvětlil jsem jí, že Eva z ráje je přece synonymem pro všechny ženy a u mne speciálně pro krásné ženy! To vždycky působilo dobře.

Ale abych začal od začátku, musím se vrátit až do útlého mládí, kdy mne maminka odvedla za ručičku do obecné školy v Praze-Podolí. První rok jsem se rozkoukával, ale už ve druhé třídě mne silně upoutala jedna kouzelná spolužačka, jistá Evička Řezníčková. Ta si mne oblíbila, asi proto, že jsem dovedl poměrně hezky kreslit. Často za mnou přišla do lavice a žadonila: „Tomsíčku, namaluj mi kočičku!“ A já jsem maloval jako divý ty nejkrásnější kočičky světa, oblečené
do takových všemožně pestrobarevných blůziček a sukének, strakatostí připomínající spíše papoušky. Navíc jsem vyráběl, jako na běžícím páse, papírové parníky, harmoniky, vlaštovky a čertíky, vše pro vděčnou odběratelku Evičku Řezníčkovou...















Namaloval  jsem  si  taky na kus čtvrtky  pro sebe takový jakoby erb a do něj jsem si pracně nakreslil v perspektivě velké písmeno E. To byl jako můj tajný talisman a musel  jsem ho neustále mít u sebe. Když tento talisman našli rodiče a ptali se mne, co že to má být, byl jsem nucen jim říct pravdu o Evičce a bylo po tajemství. Otec se jen podivoval, že to "E" vypadá spíš jako firemní znak nějaké železárny v Ervěnicích, nežli romantický talisman..! 

Když jiný kluk jiné dívce něco vyrobil, co Evička ještě neměla, chtěla to také ode mne a já jsem nemohl přiznat, že to neumím a tak jsem se to rychle potají naučil. Já to měl do školy daleko, přes obrovskou louku na Kavčích horách, kde dnes stojí televize, Evička naopak bydlela u školy, hned za rohem v ulici Na dolinách 345 a já jsem se tam často proháněl okolo jejich domu a čekal až vykoukne z okna. Když se pak objevila v okně, tak jsem honem na to hodil fintu, jako že tam jdu tak docela náhodou kolem...


Jednou jsme byli celá třída na školním výletě v Prokopském údolí a já se stále motal poblíž Evičky, která tam byla s maminkou a když jsem zaslechl, že tato krásná dáma v letním širáku oslovuje nějakou její známou paní »madame«, tak mě ono oslovení děsně fascinovalo. Moje láska kulminovala. Jediným mým problémem tenkrát bylo, že Evička byla o půl hlavy větší než já, a já měl obavu, zdali ji dorostu dříve než budeme dospělí, aby to nevypadalo směšně až budeme stát u oltáře. Už jsem si pro jistotu vymýšlel, že si nechám ušít speciální boty s vysokým kramflekem a ona, že by si vzala jen tenké cvičky, které by pod dlouhou vlečkou naštěstí nebylo vidět. Osud se však utvářel jinak – má láska skončila, když jsme odešli z obecné školy v Podolí, každý do jiné půlky budovy vyšehradské měšťanky, která byla rozpůlena zdí bez dveří, na dívčí a chlapeckou polovinu.

Že se z ní stala krásná žena, jsem se náhodně přesvědčil o 18 let později, když jsem ji uviděl v doprovodu jakéhosi muže v restauraci Golf Club v Mariánských Lázních. Neměl jsem dost odvahy ji oslovit a ona mne bohužel neviděla, nebo nechtěla vidět..?

Můj život se mi přesto opravdu  vydařil k mé spokojenosti  i když jsem
prožil světovou válku a dvě zlé, černo-rudé diktatury. 
Též 2 okupace nacistickou i bolševicko-komunistickou !!!
Když v roce 1983 vstoupila do mého života JITKAJa já začal žít ve zcela  jiném, západním, světě, řekl bych v soukromém  světě, bez těch
všech Zemanů, Babišů, Středulů a kádrovacích Urválků, kteří jsou  mi  čímsi jako mouchami v polévce, což nesnáším, ale nedám se otrávit!!!
 
Nedávno jsme se ženou oslavili 455  nikoliv výročí, nýbrž výměsíčí !!!
tj. počet měsíců od svatby!  (je to 12x více oslav nežli při výročích!)...

09 února 2018

Konec tří mušketýrů


Gustav, Adam a Petr, tři kamarádi již od školních lavic, si udrželi přátelský vztah až do dnes, i když od maturity se jejich životní dráhy rozcházely. Adam vystudoval medicínu, Petr se rozhodl pro výhodnou kuchařinu a muzikální typ Gusta se vrhl na všechno, nač se dalo hrát, nejraději měl saxofon. Dnes již čtyřicetiletí ženáči se sešli, tak jako každý čtvrtý čtvrtek, na "pánské jízdě" v útulné hospodě pana Fořta »U Barvínků«, aby projednali Gustův tajný plán na týdenní pánskou jízdu do hor. Tajné na tom bylo to, že chtěli nějak zařídit, aby v sousedním pokoji, jakoby náhodou, bydlely tři mladé, krásné lyžařky. To se ovšem nesměly dozvědět jejich manželky, aby si třeba neprávem nemyslely bůhví co. Všichni tři uměli jakž-takž lyžovat, jejich výkony nebyly nijak strhující, v mariáši byli lepší, ale shodovali se v tom, že na horách je krásně a s lyžováním, že se to nemusí vůbec přehánět. Trocha flirtu nezaškodí...

Prvním bodem schůze bylo rozdělení funkcí a úkolů pro celou dobu pobytu tak, aby všechno klapalo perfektně a bez handrkování. Adam, zvaný Athos byl nejmenovaným bossem této trojice a jako majitel malého mikrobusu, byl pasován na ministra dopravy a ubytování. Zároveň byl, coby lékař, felčarem první pomoci. Petr, alias Porthos, jako výborný kuchař a fajnšmekr, vyfasoval tedy titul ministra výživy, zásobování, stravování a vyměšování. Gustav, čili Aramis, byl jmenován ministrem kultury a společenské zábavy, to jest vína, žen a zpěvu. Jeho nástupním úkolem do funkce bylo zajistit tři lyžařky, které by měly zájem ubytovat se v témže hotelu, kde údajně vybyl jeden rezervovaný pokoj. Dostal na to měsíc času, a vzhledem k tomu, že bude hrát na různých předvánočních večírcích a tancovačkách, mělo se zato, že to Gusta zvládne bez problémů. 

Do příštího srazu mělo být už všecko prakticky zajištěno. Adamovi se podařilo zamluvit dva třílůžkové pokoje vedle sebe od pondělí 2. ledna v penzionu "Simona" v Rokytnici. Petr již nakoupil patřičný proviant, jako slivovici a víno. Jediný Gusta zatím nesplnil očekávání stran lyžařek, ale naopak přivedl na sraz svého kolegu kytaristu Tonyho, který by se rád s nimi svezl a nocleh, že si už zařídí sám. Ty tři ženy prý Gusta nemohl, z důvodu utajení, přivést sebou, ale prý má už celou plejádu vážných zájemkyň. Adam se rozchechtal: „Takže jsme čtyři chlapi, nojo, vlastně tři mušketýři byli taky čtyři, vítej mezi nás d’Artagnane!“ 
„Já jsem spíše d’Antonín, ale nechci se vnucovat, to byl čistě jenom nesmělý dotaz. Chápu, že jste čekali tři sexbomby a tak vás nemůže nadchnout nějakej Tonda navíc.“ Po počátečním trochu rozpačitém přivítání nového známého se ale brzy spřátelili, zvláště pak když Tony objednával jednu rundu za druhou. 

Na Nový rok, se konala takzvaná generálka, kdy mělo už být všechno stoprocentně jasné. Jako poslední ze čtyřlístku pánských cestovatelů se dostavil do hospody Gusta, který ihned ode dveří vykřikoval: „Pánové, je to v suchu!“ Potom jim sdělil, že tři krásné ženy přijedou za nimi, ale o den později, kvůli jakési nutné rodinné záležitosti. Aby uklidnil bouři nevole, řekl: „Pánové, jsou to nádherné ženy, cirka pětadvacítky G-D-E. To jest: Gé jako Gáby je něžná blondýnka s očima pomněnkovýma,  Dé jako Dana je vysoká plnoštíhlá hnědovláska s mahagonovým přelivem, typická vášnivka a dále É jako Eva, ale tu si ovšem zamlouvám pro sebe. 
„G-D-E, to začíná jako »Gde domov můj.«  Na první, tedy slepý pohled,  akceptuju Danu“, řekl Petr. 
„Pozor, když už tedy pomíjíme ducha, řekni aspoň jak vypadají po stránce anatomické, mám na mysli hlavně tu blondýnku Gáby“, sondoval Adam. 
„Nó, prostě pánové ideál, míry 90-60-90“, vyřkl odborný posudek Gusta a doplnil ho svislým vlnitým pohybem obou rukou. 
„Mám dojem, že je tu řeč o kytaře“, poznamenal suše kytarista Tony. 
„Ale co Eva?“, ozval se Petr, „vo tý ses zmínil jenom jako vo svým privátním inventáři.“ 
„Má nádherně modelovaný nohy, a na to já letím“, přiznal Gusta. 

 Tony, kterého se tato dražba iluzí, tak jako tak, netýkala, se nečekaně zeptal: „Ale pánové, promiňte, nikoho z vás nezajímá, jaké mají ty ženy ruce?“ 
„Jak to ruce, docela normálně dvě, proč tě to zajímá?“ žasl Gusta. Adam zvedl obočí a Petr zakroutil hlavou: „Co je to za blbost?“ 
„Možná, že si o mně pomyslíte, že jsem cvok, ale já hodnotím ženy podle rukou. Když tak říkajíc žena "nemá ruce", tak mě vůbec, vůbec, nezajímá, zato však když je má krásné hebké se štíhlými prsty a s nehýtky ve tvaru perleťových či purpurových mušliček, jsem ztracen a musím ji dobývat,“ rozohnil se Tony. 
„Tak to si teda budeme přát, aby ty ženy měly ruce ukoptěný, asi jako na bramborový brigádě, jinak nám je Tony všechny přebalí“, Petr se rozesmál svému vlastnímu fóru. 
„Nemějte strach, já vím, že jsem lichý a jsem s tím srozuměn, vaše víly mne nezajímají. Nejsem ženáč jako vy a asi právě proto si na hory jezdím doopravdy jen a jenom zalyžovat." 

Příští den cestou do hor pověřili tři mušketýři Tonyho-d’Artagnana, který byl povoláním strojní inženýr, odpovídající funkcí ministra technického rozvoje. To zahrnovalo odstraňování všech možných poruch na lyžích, autě, hotelovém inventáři a vůbec opravy všeho druhu, jako Ferda Mravenec. Jejich příjezd do pocukrované Rokytnice byl opravdu romantický. Horší to už bylo s ubytováním. Zjistili, že oba třílůžkové pokoje jsou vlastně původně dvoulůžkové s přistýlkou v podobě jakéhosi kanape. Tím tedy odpadla možnost další přistýlky pro Tonyho. Tu první noc může sice spát v prázdném vedlejším pokoji, aspoň to tam trochu zahřeje, ale zítra, až přijedou ty tři ženy, si bude muset rychle něco sehnat. 

 Ten večer je však čekalo jedno nemilé překvapení. Když usedli po večeři k partičce mariáše ve čtyřech, zavolali z recepce Gustu k telefonu. „To budou ty kočky“, zubil se Gusta, leč jeho obličej se při návratu značně protáhl: „To je malér, ty dvě ségry nepřijedou, jejich babička zemřela na nějakou slintavku. Eva jede sama vlakem, máme na ni čekat na nádraží v pravé poledne, jako v tom filmu s Gary Cooperem High Noon.“ 
„Bingo“, ozval se Petr, „a ty’s to tušil, že jsou nejistý, proto sis zamluvil tu Evu. Sežeru svý boty, že ta mrtvá babička s tou slintavkou je jen tvoje slabomyslná vejmluva!“ 
„To není tak docela“, bránil se Gusta, „něco se stalo a já nevím co, prostě, odřekly to, ale nechtěl jsem vás naštvat a zklamat. Za to přece já vůbec nemůžu!“ 
„Jakýpak zklamání, jsme čtyři a pokoje jsou jen pro tři, čili jeden z nás musí spát vedle u Evy, a kdo to bude, nechť rozhodnou karty!“ pronesl verdikt boss Adam.
Petr souhlasil okamžitě, ale Gusta protestoval: „Z hlediska vyššího principu mravního s tímto řešením nesouhlasím, nejsem ochoten hrát mariáš o dámu. Evu jsem pozval já, už si s ní dokonce tykám, a to je pochopitelně rozhodující!“ 
„Pánové, on má pravdu“, zažehnával hrozící spor rozvážným hlasem Tony, „pokud bude dáma souhlasit - ať spí u ní v pokoji on, buďme gentlemany a přejme mu to. Bude-li si ovšem dáma přát být sama, což je při jeho zchátralém vzhledu pravděpodobnější, najdu si prostě nějaký nocleh v okolí a vy tři tu zůstanete v předpokoji, coby její bodygardi.“ 
„Dobrá, souhlas, tak už pojďte hrát“, bručeli Adam s Petrem. 

Druhý den v poledne stáli všichni čtyři mušketýři čerstvě oholeni a s umytýma ušima na nádraží, aby uvítali Evu. A skutečně z vlaku vystoupila v plné své kráse nápadná bruneta v tmavě-růžovém anoraku s ruksakem a lyžemi přes rameno. „To je ona“, zvolal Gusta a dívka se usmála, stáhla si rukavici, aby jim podala svou pěstěnou ruku s perfektně nalakovanými nehty v barvě lyžařského úboru. Gusta, který si tajně přál, aby Eva měla nemožně okousané nehty, čímž by odpadl jeden z jeho soků Tony, pro sebe zaklel: „Jsem v pytli - Eva má ruce!" 
Tony sykl Gustovi: „Neboj, jdu bydlet jinam, máš volný pole!" 
Ten opáčil: „Naopak musíš zůstat, aby neodpadl náš problém čtvrtého muže na pokoji!" 

 Hned po obědě v nádražní restauraci se vydali do jejich penzionu. Gusta se stále jen točil okolo Evy, nesl ji lyže a sršel humorem. Když ukázali Evě pokoje a došlo na problém kdo bude kde spát, Eva se zeptala: „To neumíte nikdo počítat do sedmi, nebo jak byste to byli vyřešili, kdybychom přijely všechny tři, tak se to přece plánovalo. A čí jsou tady ty věci?“ 
„Moje“, řekl Tony, „ten čtvrtý navíc jsem já, připojil jsem se až dodatečně, takže je teď na mně, abych si našel něco jiného...“ Gusta mu skočil do řeči: „Jenže celá Rokytnice je děsně přeplněná, takže jsme si mysleli, že bych mohl já, nebo někdo, spát zde, když tu máš tři postele, aby chudák Tony měl kde bejt.“ 
Eva rezolutně potřásla hlavou: „Ne, to nechci, nejsem netykavka, ale nebudu s cizím chlapem v jednom pokoji. Najdu si tedy něco sama.“ 
„To vůbec nepřichází v úvahu“, zvolal Tony, „nechám si tady zatím ty věci a jdu se zeptat po okolí.“ Než mohl někdo něco říci, vyběhl ven ze dveří a zmizel. 

Když Petr uvařil kávu, pozvali Evu k sobě a vysvětlili jí jednotlivé funkce a úkoly čtyř ministrů. Eva se zeptala co by měla převzít ona, aby se mohla počítat do party, a protože si s Gustou již tykala, navrhla tykání i Adamovi a Petrovi. 
„Podívej, Evo, všechny funkce jsou rozděleny, takže ty máš jediný úkol: být krásnou ozdobou naší trojice“, řekl vzletně Adam. 
Po kávě zasedli tři mušketýři k mariáši, zatímco Eva si šla, ještě než se setmí, trochu zajezdit na cvičnou louku. Mírně rozladěná si pomyslela, že s tím Tonym by si patrně rozuměla líp nežli s těmi mušketýrskými karbaníky. 

Už se začínalo šeřit, když Eva spatřila vracejícího se Tonyho. Zabrzdila prudce před ním až sníh odletoval: „Ahoj Tony! Tak co, dostal jsi nějaký nocleh? Jestli ne - tak bys moh’...“ 
„Jak to, my si tykáme?“, přerušil ji ironicky Tony. 
„Promiňte, spletla jsem se, s vašimi kamarády jsme se už dohodli na tykání“, Eviny chladem ruměné tváře ještě více zrudly. 
„Nocleh jsem sehnal, ale jen pro dnešní noc, takže zítra se přesunu do Harrachova, tam je mi to sympatičtější, a vím kde bude určitě volno“, řekl Tony, popojížděje k jejich penzionu. 
„Vaše věci máte u mně ve skříni“, volala za ním. Tony si pak sbalil věci, rozloučil se třemi mušketýry a spěšně zmizel. 

Při večeři toho nikdo z nich moc nenamluvil, zábava nějak vázla. Na stole ležel balíček karet a Eva se jimi zamyšleně prohrabovala. Gusta si všiml jejích rukou s těma mušličkama, jak to říkal Tony. "Pánové, zde vidíte ty krásné ruce o kterých mluvil Tony.  Eva nevydržela se tvářit jakoby nic a promluvila vážným hlasem: „Pánové, chtěla bych si mezi námi ujasnit několik věcí. Za prvé nevím, co jste si všechno o mně povídali než jsem přijela, ale chci vědět, jestli jsem podle vás vina tím, že se Tony odstěhoval. A dále, já se chci se finančně podílet na všech výdajích za ubytování  a stravu, berte mě proboha jako vaši starou známou kamarádku!"
"To je správný, Evo, já vůči tobě nemám nic, naopak jsem rád, že tu jsi s námi.“ řekl Adam důrazně. 
„Já taky ne, to si takhle nevysvětluj," mínili Petr i Gusta, "my tě máme všichni rádi!" 
„A jak byste si to tedy představovali, že mám spát s naprosto cizím mužem v manželské posteli? Vždyť byste mne za to sami nakonec kritizovali. A stejně, Tony už je bůhví kde, což mne právě tak mrzí jako vás, ale už se prostě nedá nic dělat.“ 
"Nojo, máš pravdu Evo, chlap uvažuje jinak než žena, ale myslím, že je dobře, že jsme si to takhle vysvětlili a tím je doufám mezi námi vše O.K! No, a Tony řekl, že zbožňuje krásné ženské ruce s nehýtkama jako mušličky a to ještě ani neviděl tvoje ručičky. " A všichni se rozřehtali.

Druhý den ráno, při snídani, se zeptala Eva s trochou ironie, zda pánové hodlají opět celý den hrát mariáš, nebo půjdou také trochu na vzduch. „Máme naplánováno udělat celodenní túru někam, kde není moc stoupání, než se trochu rozjezdíme“, vysvětloval Adam. 
„To já se půjdu rozjezdit na sjezdovku do Harrachova“, řekla Eva. 
„Co? To jsi tak dobrá, ty se nebojíš na sjezdovku?“, žasl Petr. 
„Vždyť lyžuji už od sedmi let, takže se na tom trochu udržím.“ 
„No jo, to by s tebou moh’ jezdit akorát Tony, to je taky takovej šílenec“, řekl uznale Gusta, který se znal s Tonym už léta. 
Po snídani se Eva bleskurychle vypravila a zmizela mušketýrům z očí dříve nežli si připnuli lyže. Brzy ji uviděli jako malou růžovou tečku, stoupající do prudkého vrchu na Čertovu horu. „Pánové, ta má páru“, řekl odborně Petr.  „Zdá se mi, že by stála nejvíc o Tonyho“, přemýšlel nahlas Gusta. 
„To se ti nezdá, kamaráde, to je fakt, a navíc má nádherný mušličky“, dodal Adam. 
Gusta si ťuknul na čelo: „Jé, Tony má zejtra narozeniny a nechal si u mně flašku Black and White.“ 
„Fajn, vypijem ji večer na jeho zdraví“, navrhl ochotně Petr. 

 Když Eva dorazila na vrchol ke sjezdovce, uslyšela najednou za sebou známý hlas: "Pojď, Evičko, pojedeme spóólu po sjezdovce dóólu - nosem do rigóólu, co tomu říkáš?“ 
„Jak to, my si tykáme?“, řekla mu na oplátku pohotově Eva. 
„Nikoliv, zatím tykám jenom já tobě, protože jsem o moc let starší“, chechtal se Tony, „podej mi ruku!“ Vtom ji k sobě prudce přitáhl a když viděl, že Eva neklade žádný odpor, políbil ji na rty: „Tak, a teď mi smíš tykat, holčičko!“ 
„Jak jste si to mohl dovolit, stařečku?“, otázala se Eva cudně. 
„Sorry, madam, podlehl jsem kráse vašich rukou“, hájil se Tony. 
„Proč jste mne tedy nepolíbil na ruku, ale na ústa?“ 
„Politováníhodný  omyl: obé je barvy jahodové, a já přece mám jahody tak rád“, zanotoval úryvek ze známé písně Tony. 

Potom se v nejlepší náladě rozběhli ke sjezdovce. Celý den se jim všestranně vydařil. Krásné slunné počasí, ideální sněhové podmínky, vzájemné sympatie, to všechno dohromady způsobilo, že magnetická přitažlivost mezi nimi stoupala řadou geometrickou. Čas ubíhal příliš rychle, takže teprve ve tři odpoledne, pod dojmem kručících žaludků, si oba uvědomili, že mají hlad a kolik je už hodin. 
„Tony, já se budu muset pomalu vydat nazpět do Rokytnice.“ 
„Evi, já tady mám dvoulůžkový pokoj, a co by se tak dalece stalo, kdybychom si teď zašli na opožděný oběd do mého hotelu, a protože pak už bude brzy tma, mohla bys tu třeba zůstat přes noc. Mušketýrům zatelefonujeme, aby o tebe neměli strach a já bych ti slíbil na svou čest, že budu absolutně rozumný.“ 
„Tony, je to proti mým zásadám, chápej, nic proti tobě nemám, ale dej mi čas. Jinak, ovšem je dojímavé, že myslíš na mušketýry, aby neměli o mne zbytečné obavy, ale je ti fuk, co si tito pánové pomyslí o mně.“ 
„Chápu“, řekl Tony, „byl to jen můj impulsivní nápad, promiň.“ 
Eva se usmála: „Kromě toho, Tony, ten problém se spaním se již vyřešil ke všestranné spokojenosti. Můžeme se tam vrátit oba, všichni litovali, že jsi odešel. Já budu spát na kanapi a ty bys spal s Gustou na těch manželských postelích v mé svatyni.“ 
„A ty jsi taky toho litovala, že jsem odešel?“, zazubil se Tony. 
„Ne, naopak, já jsem si jenom oddychla, že nemusím odpovídat na hloupé otázky.“ 

Jakmile se pak oba dva objevili v penziónu v Rokytnici, uvítal je Adam-Athos proslovem s rozdělením okamžitých ůkolů: "Petr-Portos ihned začne připravovat slavnostní večeři, Gustav-Aramis se ihned ujme společenských záležitostí, jako hudba, víno, dary a tombola. Technický referent a zároveň oslavenec Tony d' Atragnan bleskově opraví splachovadlo na záchodě, je stržené!" 
„A co bude dělat Adam a Eva?“, zeptala se Eva. 
„My dva, oděni pouze ve fíkové listy, budeme suplovat ráj“, řekl Adam. 
Nad večeří řečník Adam pronesl vznešeně: „Dámo a pánové, pod titulem "Tonie se vrací", nota-bene v předvečer svých moctých narozenin, zvedám číši a volám: Ať žije Tóny d’Artagnan!“ Pak mu předal dva plyšové dárky, jeden od Evy a druhý od Mušketýrů. Ten druhý byl jasný, bernardýn se soudkem rumu na krku, ale ten od Evy chtěl vysvětlení. Eva jen doplnila,  že to T d'A je jeho jméno a jinak, je to normální méďa do postýlky. Jo a potřebuji od technického referenta opravit zadrhnutý zip u šponovek!"
"Ano, to provedu ihned a nemusíš si je vůbec sundavat,"pronesl pohotový technický referent Tony...

Druhý den ráno u snídaně, která se protáhla až do půl jedenácté, když opět zavolali Gustu do recepce k telefonu. Tentokrát se však vrátil s rozzářeným obličejem, jako kdyby vyhrál na plese hasičů dvoukilovou tlačenku: „Pánové, ty tři krasavice jsou už tady v Rokytnici na zastávce autobusů!“ 
„Jak to tři, snad dvě, ne?“, podivil se Adam. 
„Asi je eště vožralej“, mávl rukou Petr. 
"Né, nekecám!“, bránil se Gusta, „přijely tři krasavice, sám ani nevím kdo je ta třetí, vím jen, že chtěly vědět cestu sem do penzionu Simona." 
Eva řekla pobaveně: „Pánové, chtěli jste ženy - máte je mít! Teď honem uklízet, od autobusu jsou tady za pár minut!“ 
„Fajn, až na to, že je nás teďka osm na šest lůžek“, konstatoval suše Adam. 
„To je jedno, hlavně že tu jsou“, jásal Petr, „teď se konečně dozvím, jak to bylo se slintavou babičkou a jak vypadá má favoritka Dana!“ 
„Jenže, co honem uděláme“, řekl Gusta, „Adame, zamysli se coby hlavní organizátor, nás je furt buď málo, nebo teď zase moc!“ 

 Bylo právě uklizeno z toho nejhoršího, když se ozvalo zaťukání na dveře a v nich se objevily tři opravdu podivné sněhulačky. V mušketýrech by se krve nedořezal, byly to jejich manželky! 
„Jéje, to je ale překvapení, naše milé ženušky, kde jste se tady vzaly?“, zachraňoval vzniklou situaci první se vzpamatovavši Adam. 
„Nojo, he-he, to je ale překvapení!“, opakoval po něm Petr. 
„A jaký nádherně krásný a nečekaný překvapení!“, triumfoval je Gusta.

Eva rázem pochopila, že jenom ona může odvrátit pohromu a začala představovat sebe i Tonyho všem třem ženám, při čemž pronesla tu nejhezčí blahodárně působící lež, jakou kdy Tony slyšel: „Já a tady můj snoubenec Tony obýváme vedlejší třílůžkový pokoj, ale protože víme, že momentálně není v tomhle penzionu žádný jiný pokoj volný, přenecháme ho vám, abyste byly co nejblíže u svých mužů, a my se už dnes, místo zítra, přestěhujeme do Harrachova. Je tam totiž nádherná sjezdovka, jak jsme včera zjistili, a máme tam možnost ubytování v hotelu u mých známých, takže si nedělejte problémy.“ 
„Jé, to by bylo od vás hezké, my jsme totiž myslely, že ubytování je tu dost, aspoň to říkali v televizi, a tak jsme nic nezamlouvaly a chtěly hlavně překvapit naše karbaníky!“ 
„Tak to se vám, holky, povedlo“, řekl se značnou úlevou Petr. 
„Ale pořád nechápu, kde jste vzaly adresu a telefon našeho penzionu, vždyť na to bylo uvaleno informační embargo“, divil se Adam, a očima děkoval Evě za záchranu situace. 
„To víš, Adame, nejsme takové husičky jak si myslíš, ale přiznávám, že nám pomohla náhoda v podobě pana hostinského Fořta.“ 
„Ten zrádný slídil!“, ozval se Gusta, „ale protože nám poslal naše milé ženušky“, pokračoval úlisně Petr, „navrhuji, aby místo trestu smrti, nám vypláznul osm večeří a metr piv zdarma!“ 

Když pak seděli Tony s Evou v autobusu do Harrachova, zeptal se Tony nevinným hlasem: „Evi, prosím tě, můžeš mi vysvětlit jednu záhadu, která mi vrtá neustále v hlavě? Jak jsi přišla na to, že totiž my dva jsme snoubenci?“ 
„Já jsem jenom chtěla rychle zachránit možnej rozkol ve třech manželstvích a bohužel mě nic lepšího nenapadlo!“. Eva se dívala ostentativně z okna ven a nervózně si pohrávala s prstýnkem. 
„Hm, to hodnotím, i lež je někdy užitečná, ale myslím si, že to je stejně konec těch tří mušketýrů. Ty manželky je možná prokoukly!“
Eva si prohrábla svoji hustou hřívu vlasů: „Věřím, že to dopadne dobře, ke všestranné spokojenosti, tím myslím ta tři manželství. Žádné orgie tu nebyly, ale kdoví, co všechno jim řekl hostinský Fořt..."

„A ještě něco mi nejde na rozum, Evi. V hotelu, kde bydlím existují jen samé vícelůžkové pokoje, takže jednolůžkový pokojíček pro tebe tam určitě nebude a pochybuji, že tam bude vůbec něco volného. Není mi lauter nic známo o tvých takzvaně známých v Harrachově, aspoň včera ses o nich nezmiňovala“, culil se potutelně Tony. 
Eva zarputile mlčela. Přisedl si k ní blíž, objal ji kolem ramen a dodal: „Ovšem jestli to s tím snoubencem nebyl jen záchranný pás pro naše záletné mušketýry, pak bych měl pro mou zbrusu novou snoubenku jedno volné lůžko s méďou v mém pokoji.“ 
„Jsi protivný jako vždycky!“, řekla skrze zatnuté zuby Eva. Pokrčila nos a nejraději by v tu chvíli na něj vyplázla jazyk. Potom se ale jako dáma ovládla, nadechla se, našpulila své plné rty, přimhouřila oči, dupla si a řekla vzpurně: „Hmm!“ 
V tom okamžiku bylo Tonymu naráz jasné, že tuhle ženu miluje...

ttps://youtu.be/GfqriGHnkGg

19 ledna 2018

Brigit a Linda zlobí...

Nerozlučné kamarádky Brigit a Linda, které se samy přejmenovaly na "Nikol a Sandy" měly obě podobný osud s tím rozdílem, že Linda-Sandy žila jen se svojí matkou a její otec se odsunul ke své milé ve stejném městě...
Brigit-Nikol, žila zase jenom s tátou, její matka se už před rozvodem odstěhovala za hlasem svého srdce do Düsseldorfu.
Spolužačky ve škole se jich ptaly jestli jsou sestry a nebo proč se každá jmenuje jinak, takže naše  milé dívky  dostaly nápad, že budou jako sestry Thomasovy »Nikol a Sandy«  a to si dokonce vyšily  na trika a chlubily se tím i doma, k chabé radosti jak táty, tak mámy...
Nakonec dostaly nápad, ovšem tajný, že by bylo úplně nejlepším řešením, kdyby se máma Sandry a táta Brigitty do sebe nějak šíleně zamilovali a vzali se, čímž by všichni bydleli spolu v jednom bytě a sice od Brigitty, ten byl totiž větší a hezčí...

Nápaditá Linda pak vymyslela, že obě děvčata někam zmizí tak, aby je museli jejich rodiče společně hledat: „Otázka je ale, kde se schovat?" Brigit navrhla chatu jejich spolužáka Hynka, ve které už jednou byly s celou partou při oslavách narozenin jejich spolužačky. 
Linda zajásala: „Od Hynka si vypůjčíme klíče, ale ten se musí zaručit, že nikomu nic nevykecá a zůstaneme tam přes noc! Moje máma se s tvým tátou určitě sejdou a budou celou noc na nás čekat a tím se seznámí. Možná, že se budou i líbat, víš, to je zaviněno vlivem hormónů a adrenalínu!"
„Nojo, ale nezůstaneme tam celou noc, to by se táta zbláznil strachy. Víš, on mě ještě nikdy neuhodil, ale když něco provedu, co se mu nelíbí, tak se mnou vede rozhovor u krbu a tam mi to tak vysvětlí, že musím brečet a to bych mu neudělala", slevovala Nikol.
„To je fakt, uznala Sandra, v půlnoci se vrátíme domů, to bude stačit k jejich seznámení", rozhodla suverénně a plán byl hotov...

Shodou okolností se konala v nadcházející sobotě v centru města Wiesbadenu každoroční tradiční slavnost "Straßenfest", na kterou se Lindina matka chtěla jít podívat a vzít dceru sebou. To byla přímo ideální příležitost pro uskutečnění plánu obou spiklenek.
„Mami, a může jít s námi i Brigita, když ji její táta pustí?" zeptala se nevinně Linda.   
„To víš, že jo. Zeptej se jí", souhlasila matka.
„A když se tam třeba zdržíme dýl, může potom Brigita spát u nás?" Matka souhlasila. "Mohla by ses radši zeptat jejího táty telefonicky ty sama, maminko, jestli to on dovolí?"

Tak se stalo, že nic netušící Frau Johansen, zavolala Robertovi a řekla mu, co plánuje tuto sobotu večer s oběma děvčaty a obdržela jeho souhlas. Obě vykutálené ratolesti využily pak v městském mumraji vhodného momentu, kdy se paní Johansen bavila s několika známými u stánku se svařeným vínem a nenápadně zmizely v davu. Pak už nebylo problémem svézt se autobusem zpět k jejich sídlišti a jít se schovat do chaty Hynkových rodičů. 
Aby se jejich noční čekání na půlnoc dalo hladce přežít, měly sebou Hamburgery, čokoládu a limonádu. Když později tma kolem chaty zhoustla, začaly se trochu bát a raději se zamkly. Netušily ovšem, že zámek u dveří je vadný a když se zamkne zevnitř na dva západy, že se zasekne a pak nejde otevřít. To jim Hynek neřekl. K dovršení smůly byly ve všech oknech mříže, čímž se chata proměnila v jejich vězení...

V neděli ráno, když se Brigitin otec Robert holil, zazvonil telefon a k jeho zděšení se na druhém konci ozval hlas paní Doris Johansen s dotazem, zdali jsou obě děvčata u něj?
„Jak to u mne?", zvolal Robert, „vždyť měly spát obě u vás? Copak tam nejsou?"
„Ne, nejsou", hlas se jí zlomil, „ztratily se mi včera ve městě, co jsem se jich nahledala, pak mě napadlo, že jely k nám domů, jenže tady taky nebyly. Byl tu ale lístek, že jsou u vás. To mě uklidnilo a nechtěla jsem vás už budit, bylo pozdě, a tak jsem šla spát a volám až teď."

„Tak to jste tomu dala, Frau Johansen, na starost jste je měla vy, ne já", Robert se stěží ovládal, vzpomeňte si, kde by ještě mohly být? U vašeho ex-manžela, nebo u nějakých známých či u příbuzných? My zde v západním Německu žádné příbuzenstvo nemáme!..."
„Nic mě nenapadá, k bývalému manželovi by Linda jistě nešla, co budeme dělat?" Ve sluchátku se ozývaly jen vzlyky. Paní Johansen nebyla vůbec schopna promluvit. „Víte co“, řekl Robert, „přijďte hned k nám, musíme uvažovat logicky a bez emocí a pak jet na policii."

Když přišla uplakaná a zdrcená matka Lindy k Robertovi, neměl tu sílu jí ještě ke všemu vynadat, a navíc zjistil, že ta paní má jen velmi nejasnou představu, co dělala obě děvčata. Sama se prý bavila se známými a myslela si, že dívky stojí jen kousek vedle u sousedního stánku se sladkostmi.  „Nic naplat, musíme jet, a to ihned, na policii", rozhodl Robert...

Tam je čekalo dosti komplikované sepisování podrobného protokolu. Vrchní strážmistr se podivil, že Frau Doris není ženou Roberta, ale že spolu mají čtyři dcery. 

"Jak to?" ozvala se paní Doris, podrážděně "my spolu nemáme žádné děti, co si to vymýšlíte!"
"Vždyť říkáte přece, že pohřešujete své čtyři dcery, není-liž pravda?" nato polda. 
"Ale, to nejsou naše dcery!" řekla vztekle paní Doris Johansen "moje dcera je jen jedna a to je ta Linda!"
„Tak, když to nejsou vaše dcery, tak komu teda patří ty tři zbývající ?", zeptal se tupě polda.
„A moje je zase jenom ta Brigita", dodal blbuvzdorně Robert.
„A co ty dvě další ty jsou cizí?  Myslím tu Nikol a Sandru. 
Robert zesílil hlas: "Brigita s Lindou se samy překřtily na Nikol a Sandy, chápejte předpubertální dívky!"
"Auch das noch! Teď už se v tom vůbec nevyznám!" řekl polda... "Takže, vy dva spolu nemáte vůbec žádné děti!?"
„Nemáme, ale i kdybychom měli, tak to na věci nic nemění, faktem je, že se ty dvě holky ztratily a to je to, co od vás, jako od policie očekáváme: nalézt je!   Rozumíte mi?" v
ykřikl Robert,,,
„Tak se nerozčilujte, to se nikam nedostaneme", řekl zcela odměřeně,
ale s důrazem,  policejní ouřada.
Při otázce: „Co měly pohřešované osoby naposledy na sobě?", se mi sevřelo hrdlo a  Frau Johansen propukla  znovu v hlasitý nářek...
Nakonec nám policie řekla, abychom čekali doma a když se do osmi hodin večer dcery nevrátí, bude teprve zahájeno pátrání. V opačném případě je nutno policii okamžitě oznámit návrat dcer, aby se pátrání mohlo odvolat...

Pak nastalo pro oba zničené rodiče, nekonečné čekání doma. Paní Doris, nechala u ní doma písemný vzkaz, pro Sandru kde je a přišla opět k Robertovi. Hodiny a minuty se vlekly šnečím tempem až teprve v půl druhé odpoledne konečně zazvonil Robertův telefon:
„Haló, táto, to jsem já...", a pak zas následoval jenom vzlykot.
„Brigit, kde jsi, proboha!", zařval Robert. 
„My jsme ... tady ... v telefonní budce ... před barákem..."
„Tak přijďte okamžitě k nám domů, maminka od Lindy je tu taky!", zavelel zlostně Robert..
„Já ji snad zabiju!", vykřikla Frau Johansen a zahrozila jí svými zaťatými pěstičkami.
„To chce klid, paní Doris, nechte to na mně, já zvládnu obě, hlavní je, že jsou obě dvě živé a zdravé!..."

Načež vstoupily na scénu obě ubrečené a ušmudlané holky. Robert, vědom si své otcovské autority začal přísně: „Tak, Brigit, jak to bylo? Spusť! A ty, Lindo, ji doplňuj, kdyby na něco zapomněla, chceme to slyšet podrobně!"
Nastalo fňukavé vyprávění, jak odjely do chaty, jak se zamkly a nešlo to otevřít a jak je teprve před chvílí přišel vysvobodit Hynek, když odemkl ty blbý dveře zvenku.
„Ale, proč jste vůbec utekly do té chaty, copak aspoň ty, Brigito, nechápeš jakou starost jsme o vás měli? Museli jsme jít na policii sepisovat protokol! Řekněte nám, co jsme vám provedli, že nás takhle hrozně trápíte?"
„Ne, táto, my jsme to myslely dobře, my jsme...Sandy, řekneš to ty?
„Ano, my jsme chtěly, abyste", Linda se podívala na svou matku, „abyste se do sebe  zamilovali, a abyste se vzali..." řekla ufňukaně.
„Co?", vyjekla paní Doris, „to se vám tedy povedlo, za cenu takřka našeho nervového zhroucení! Lindo, to jsi určitě musela vymyslet ty, takovou bohapustou pitomost!"  Vtom se však zarazila, „éé-tím totiž nemyslím zamilování s panem Robertem, ale ten idiotskej způsob, jak jste to provedly!"

„Dobrá, takže jsme si to vysvětlili a víte holky co teď udělám?" Vstal jsem z křesla a popošel směrem k nim. „Vejprask", špitla Sandra a přikrčila se.
„Táto, já ti slibuju, že to už nikdy neudělám", vzlykala Brigitte.
 Opsal jsem rukou kruh: „Myslím, že všichni čtyři máme hrozný hlad, tak si teď zajedeme do restaurace na steaky, hranolky, salát a navrch zmrzlinový pohár! Ovšem jenom za předpokladu, že to bylo poprvé a naposledy, co jste nás takhle vystrašily!  Souhlasíte?..."

Dívky, včetně nyvé paní Doris zíraly překvapeně, takovýto obrat situace nikdo nečekal.
Brigita skočila tátovi kolem krku: „Děkuju ti táto" a já ji šťastně obejmul.
„Já vám taky moc děkuju", kuňkla stydlivě Linda a zamáčkla slzičky. Pohladil jsem ji po vlasech, dal jí pusu na čelo a dodal: „Tak a teď se jděte hned umýt, šmudlíny, ať nám neděláte ostudu, jdeme totiž do nóbl restaurace!"
Obě nadšeně odběhly do koupelny a paní Doris řekla tiše: „Já vám též děkuji, Roberte, jak jste se hezky a rozumně zachoval, toho si na vás skutečně vysoce cením... Já bych to takhle inteligentně nezvládla, já bych jí asi nějakou vrazila, ale to by nebylo správné. Vy jste totiž opravdu 
psycholog..."
"Víte, ono je to tak, paní Doris, nejdůležitější je u dítěte zjistit jeho pohnutku, byla-li dobrá nebo zlá a úmyslná a teprve pak zareagovat!" 
"Ano, děkuji, máte pravdu", vydechla paní Doris, "mohu se vás ještě něco jiného zeptat?  A sice to, jestli je to pravda, co mi řekla Linda" a zatvářila se velmi svůdně, "že prý jste měl nedávno prohlásit, že by mi lépe slušely mé původní tmavé vlasy, než tyhle blond?"

14 ledna 2018

Báseň o třech rytířích

Po mnoha letech jsem opět narazil na báseň, kterou mi má matka předčítala ze svých sešitů s básněmi, ale i když jsem sám od sebe nejevil větší zálibu v básních, přece mě má matka dokázala svým krásným přednesem natolik upoutat, že jsem ji několikrát sám požádal, aby mi zas něco přečetla. 
Ona měla dar vybrat mi takové básně, které mne zaujaly a když jsem si po letech, chtěl některé z oněch veršů, částečně uvízlých v mé hlavě znovu přečíst, zjistil jsem, že nevím od koho ta báseň je, ba ani jak se jmenuje.
K této básni jsem měl i svůj osobní vztah, protože jsme od dob studentských byli také tři kamarádi, Rudla, Vlastík a Mirek, kteří vždy drželi pohromadě a měli společný negativní názor na panující totalitu. Rudla zemřel první, ještě jako mladík, Vlastík odešel jako druhý už coby důchodce a já tady dosud zacláním, jako bych chtěl hlídat svět, což nemám v úmyslu, ale tuto báseň mám prostě rád...

Josef Svatopluk Machar:
Romance:  TŘI  RYTÍŘI a JEJICH  LAVIČKA.

Dvůr Ferrarského vévody
nenajde rovných okolo,
jím zaměnili Olymp svůj
Mars, Venuše i Apollo.

Však pýchou dvora celého
a skvostem v slávě knížete,
tři rytíři jsou přátelé,
jímž rovných sotva najdete.

Jako tři lístky jetele,
jinak je nikdo nespatří,
ne jeden z nich, ne nikdy dva,
než spolu vždycky všichni tři.

Lavičku dali udělat,
kde panstvo nejvíc chodilo,
lavičku, na níž vedle nich
už více místa nebylo.

A v smíchu, žertech, hovoru
tam sedávali všichni tři,
jako tři lístky jetele,
což jinde člověk nespatří.

I vévoda by přised' rád,
i dámám se tak zlíbilo,
však dali hlavy v hromadu,
a místa víc tam nebylo.

I přišel čas, že jednoho
smrt odvedla si bezcitná,
tu odřízli lavičky kus
a sedávali nyní dva.

I přišel čas, smrt přišla zas                                                             1       3        2
a druhého si vedla k tmám,
poslední rytíř lávky kus
odřízl zas a sedal sám.

Tak seděl až zas přišla smrt
a odvedla jej, kam ty dva
a opuštěná zůstala
lavička malá dřevěná...

A máš-li v žití přátele
buďte jak lístek jetele
a buďte pokud žijete,
jak rytíři na lávce té...

    - - - oOo - - -
        POEM

28 listopadu 2017

S americkou vlajkou na klopě!

Moje šílená drzost: Po druhé světové válce si dát na klopu US-Americkou spojeneckou vlajku! Netušil jsem tehdy, že jako rudý šátek vydráždí býka, stejně tak do ruda rozdráždí vola, vlajka našeho spojence Ameriky... Proč?

Toto jsem pochopil v roce 1949, tedy asi rok po komunistickém puči v únoru 1948, kdy mi šlo na šestnáctý rok...
Od konce války jsem stále potkával všude na ulicích i v tramvaji lidi s ruskou vlajkou na klopě a říkal jsem si, že ti Američané nás přece taky osvobodili, tak já budu zase nosit americkou vlajku na klopě, nehledě na to, že se mi ta americká mnohem víc líbí než ta ruská z rudé látky na trenýrky. Kde ji ale vzít? Všude, ve všech obchodech s odznaky měli jenom české a ruské vlajčičky, takže jsem byl nucen koupit si tu českou, ale ne na kovovém podkladu, nýbrž namalovanou na bílém plastu. Doma jsem pak  tu barvu odbrousil a na vzniklý bílý obdélníček jsem hustými vodovkami namaloval tu USA-vlajku sám! Byla to práce nimravá, ale jelikož mě od dětství malování bavilo, povedlo se mi to!

Aby se to určitě nedalo smýt, jako vodovka, natřel jsem celý tento odznáček průhledným nitrolakem a připevnil jsem si ho hrdě na klopu. Tenkrát jsem stále nosil to jediné sako a kravatu a ten upevňovací ohebný špendlík jsem na spodní straně klopy ohnul nahoru tak, aby odznáček nešel vytáhnout nebo ukrást. Pár dní jsem s tím tak docela spokojeně chodil do školy (gymnasium v Truhlářské) i všude po Praze, ale nic zvláštního se nedělo - až jednoho krásného dne se stalo nečekané překvapení: 

Chodil jsem z té naší školy okolo nádraží Masa-rykova, odtud jsem zamířil k Jindřišské věži.  
V Dlážděné ulici se přede mnou zarazil nějaký komunista, už od vzhledu blbec a začal na mne řvát: "Co to máš na klopě a proč s tím takhle drze a nepřátelsky a sprostě  provokuješ?"

"To je Váš omyl, pane, já nosím vlajku našich osvoboditelů Američanů a to není žádná provokace! Tak jako, že není provokace nosit vlajky ruské!" Chlap zrudnul jako ředkvička a chtěl mi ihned odznak vytrhnout, jenže ono to nešlo. Teprve až po asi pěti marných škubech přišel na ten ohnutý špendlík, narovnal si ho,  odznak mi sprostě vytáhl z klopy a načež ho s odporem vhodil do nejbližšího kanálu a zhnuseně si odplivl...
Moje piplavá práce  s namalováním odznáčku byla sice v čudu, ale mé ujištění, že tuto stranu nikdy volit nebudu, jsem dodržel dodnes...! (tak tomu je už 74 let!)

 Jeho nenávistí zakrnělému mozku se zřejmě ulevilo, ještě jednou mi zahrozil pěstí a pak šťasten ve své přiblblosti, spokojeně, odcházel. A takoví fanatici (tedy nikoliv všichni, jenom někteří), nám vládnou ještě dnes, aniž by byli kdy nějak potrestáni. Smířili jsme se s tím, ovšem já osobně, nechápu jejich voliče, jestli těm to aspoň trochu, po tolika letech, dochází...?

29 října 2017

Obdivovatel ženských nohou...

Můj dávný kamarád Vojta byl náruživý a přímo super-posedlý obdivovatel krásy žen a hlavně jejich nohou. Vedli jsme spolu na toto téma občas dost dlouhé odbornické diskuze, protože jeho a mé názory se diametrálně lišily. Já jsem byl vždy pro hodnotit krásu ženy hlavně podle rukou, rtů a poprsí. On jen a jenom podle nohou, všechno ostatní bylo irelevantní, čili pro něj zcela a naprosto nic neříkající... 

Jednou jsme se opět spolu bavili na téma krásy žen a já jsem mu řekl: „Vojto, když už kvůli tobě záměrně pomíjím charakter ženy a její inteligenci, co jsi označil za podružnost, tak já tvrdím, že žena, čistě fyzicky viděno, je všestranně ladná a má mnoho krás. Fakt, že já osobně zbožňuji pěstěné ruce, plné rty a středně bujné poprsí, neznamená, že třeba křivka ramen, boků nebo lýtek mi nic neříká. Moje krédo proto zní, žena je všeobecně řečeno krásné stvoření...
"Ale je zajímavý", řekl mi nato, "že ta tvoje Eva má pekelně krásný haxny! To je pro tebe přeci škoda..!" Musel jsem mu odporovat: "Já přece netvrdím, že se mi Eviny nohy nelíbí, ovšem vidím i všechny jiné krásy, ty jsi jen takovej stereotypní haxnař!"


„Podívej, Miki, ty seš prostě moc mladej, ty tomu ale vůbec nehovíš“, odporoval mi Vojta, „já hodnotím jenom to, co dělá ženu sexy a to všecko se dá vyčíst z jejích nohou. Když začnu dole u šlapek, ty musí být krásně pěstěné bez kuřích ok, otlaků a tvrdé kůže s prstíčky a nehýtky jak ze škatulky, kotníčky musí být nádherně štíhlé a lýtka mají být tvarově ladná a stále sametově hladká. Její kolínka nesmí být ani kostnatá ani moc buclatá, nýbrž lákavě oblá a sošná, stehna pěkně pevná bez pomerančové kůry a podkožního tuku. To jsou má kriteria celkového „sex-apealu“ ženy, to ostatní vcelku nehraje roli! To je jen vějička pro spletení hlav tupých chlapů!“
„Hmm, tak já jsem tupec, ale co se stane, když bude mít žena tvých snů sice veškerá kriteria tvých představ, jenže ty nožičky budou zavánět nelibým odérem?“
„Tak zaprvé pěstěné nohy nesmrdí, ale i kdyby, tak to beru jako sexy aroma.“


S tím Vojtou jsem se od jisté doby doslovně  obával chodit mezi lidi. On býval často ve svém obdivování nožním naprosto v transu, takže když si k našemu stolu jednou přisedl jakýsi manželský pár, nechal milý Vojta úmyslně spadnout lžíčku pod stůl, jen aby se mohl sehnout a podívat se té ženě na nohy. Protože se mu, k mé hrůze, její nohy zřejmě zalíbily, začal ji pod rouškou ubrusu hladit kolena. Z jeho sveřepě strnulého obličeje a nepřítomného výrazu v očích jsem ihned pochopil co se děje. Chtěl jsem se zvednout a někam odejít dřív než dojde ke skandálu, ale výraz oné ženy mne uklidnil. Přivřela pouze oči a zhluboka se nadechla a po chvíli řekla svému muži: „Mohl bys mi něco obstarat k pití, Kájo?“
Zvedl jsem se ze židle současně s jejím manželem ale zahnul vlevo na záchod.  Za chvíli tam za mnou přiběhl Vojta a hlásil mi hrdě výsledek: „Miki, OK, klaplo to, zejtra máme rande!" 


 Pak jsme se 30 let neviděli, já byl v emigraci a když jsem se po návratu začal po něm shánět. Jeho manželka  mi řekla,  že Vojta  je  v nějaké
psychiatrické léčebně. Pak o dva roky později jsem ji opět zavolal, protože jsem věděl, že se Vojtovi už blíží jeho osmdesáté narozeniny a dozvěděl jsem se, že je už sice zpátky z Bohnic, ale leží ještě na doléčení v krčské nemocnici.  Koupil jsem mu kytičku a  Jägermeistra a na datum přesně, na jeho narozeniny jsem ho šel navštívit. Poznal mne ihned, byl veselý a vypadal velmi dobře. Sedli jsme si spolu na lavici na chodbě a povídali si o všem možném, co jsme prožili. Na moji otázku, kdy půjde domů, mi řekl: „Nó, to se eště přesně neví, ale bohužel asi už brzo...“
„Jak to bohužel?“, zeptal jsem se překvapeně, „ty se snad domů vůbec netěšíš?“
„Miki, doma to bude votrava, ale tady ty sestřičky nosej úžasně krátký pláště a když se při stlaní postelí vohnou, nebo když se převlíkaj na sesterským pokoji a já tam jako omylem vpadnu, tak to mě prostě šíleně fascinuje!“
To bylo naše poslední setkání...

http://www.youtube.com/watch?v=BCXSuY7ZFgM