Ta naše ruština česká...

U naší firmy jsem měl už natolik mizerný kádrový materiál, že jsem si s ulehčením uvědomil, že vlastně nemám vůbec co ztratit. Mým vedoucím mi bylo důvěrně sděleno, že prý v mém kádr-materiálu se dočetl následujícího, až tak dojemně úděsného, hodnocení mé osoby, doslova:

„Je to politicky zakrnělé embryo, které nechodí na ruské filmy, nenávidí SSSR a dokonce nemá v lásce ani slavnou Rudou armádu! Při kytaře si prý zpívá jenom samé americké džezárny a na klopě nosí USA vlajku!“

Díky tomu, že jsem jako inženýr pobíral o 300 Kčs menší plat než pomocný dělník, byl jsem u firmy tolerován jako „bohém“, který je prostě jiný nežli jiní. Brzy jsem si přidělal další vroubek. Všude se tehdy propagovala výuka ruštiny, a tak mě jednoho krásného dne napadla taková lákavá recese: Pod dojmem mé maturity z ruštiny za jedna, (Ta moje ruština česká, ta je tak hezká, tak hezká...) jsem si vymyslel takzvanou NGR, Novou Gramatiku Ruštiny, aby se tento světový jazyk mohl naučit i úplný blbec, nejdéle za dvě hodiny! 

 
Moje někdejší kantorka ruštiny na gymplu Nina, těsně před zkouškou mi na "potítku" tiše, skrze zuby, řekla: "Tomsíčku, v té celé maturitní komisi znám ruštinu jenom já, takže hlavně mluvte bez zadrhávání, já vás nebudu opravovat a uvidíte, že dopadnete na výbornou."
Takže, já som gavaril pa česky s růskym prizvúkom... Navíc jsem si v paměti vyšťoural říkanku pro děti, která začínala: Svíňa pad dubom vjekóvym najélas žalúděj da syta, da atvala, imjela zacpy i němagla sa vy...čtóto? 

A to vše mě vlastně inspirovalo vytvořit novou ruštinu NGR! V této ruštině existovala pouze tři jednoznačná pravidla:
1. ruština je jak čeština s přízvukem na konci slova,
 (viz: česky: dávej  a rusky: daváj časy = hodinky. )

2.  O se vyslovuje jako a,  H  jako g,  E jako Jé,
(viz: voda = vadá, pes = pjós, hotel = gatjól, rohlík = ragljók)
3. v každém slově má být „jo“,nebo „ja“,nebo „ju“,
(viz: postel = pastjól, chleba = chljóba, poručík = parjúčik)
Staromódní azbuka se s okamžitou platností ruší!

Jednoho dne, když zase nebylo co dělat, jsem dal na vědomí zájemcům o ruský jazyk v naší kanceláři, včetně kolegy Břicháčka z jiného oddělení, že jsem se rozhodl, zde vyučovat  můj zamilovaný jazyk RUŠTINU a nastínil nová pravidla moderní ruštiny s tím, že se bude ihned zítra konat maturita, zakončená státní diplomovou prací a vydáním velmi-rudých diplomů s akademickými tituly: "DIPL- RUŠ".

Příští den jsem donesl pečlivě zapečetěnou obálku s těmi všemi maturitními otázkami, přímo z Moskvy od tehdy všemocného generála–óbr–papaláše a nejmoudřejšího tavárišče na světě:  Leonida Brežněva.

Písemky i ústní zkoušky probíhaly velmi bouřlivě, neboť často docházelo k různým jazykozpytným střetům. Třeba v případě dvou možných řešení, jako: je ku př. správný překlad: jelítko = jaljótko, nebo snad jolitjók?  Dále, otázka zdali se vysloví  město Olomouc  jako Alamjóc,  nebo spíše Aljamjúc?

Speciální název pro kuřácké kupé ve vlaku zněl:  Dlja kurevnikov...

Užili jsme si při tom hodně srandy, jenom ty dozvuky byly pro mne trochu nepříjemné. Kolega Břicháček totiž, byl svým šéfem seřván, kdeže se toulal celé dopoledne? Tonoucí se i stébla chytá, a on se vymluvil, že byl na LKR, čili lidovém kurzu ruštiny. Vedoucí soudruh se okamžitě rozzářil: „To je ovšem něco jiného, soudruhu Břicháčku, výborně, to je dokonce chvályhodné! A kdo ty kurzy tady ve firmě pořádá?“A už to jelo! Tak se rozletěla fáma po fabrice, že z vlastní iniciativy pořádám tyto LKR kurzy já a za tři dny mne vyhledal kádrovák i sám předseda stranické organizace KSČ s nabídkou, že bych mohl vyučovat celé osazenstvo závodu, samozřejmě v pracovní době - a za peníze! Rovněž kladný posudek do mého bídného kádrového materiálu by mne neminul. Strana prý musí vykazovat pro nadřízené složky nějakou nadstavbovou činnost a todlencto, by bylo to úplně nejlepší!

S ohledem na mé zcela fragmentární znalosti ruštiny jsem musel odmítnout, čímž jsem soudruhy opět zklamal a můj kádrový propad pokračoval. Když už jsem byl pro tento podnik zcela nepřijatelným a byl posílán na dobrovolnou roční brigádu do dolů, dal jsem rychle výpověď sám a odešel do jiného podniku, ale „novou ruštinu“ jsem tam už raději nezaváděl...

 OČI ČORNYJE