Pan Řiditel, co nebyl ředitelem

Když jsem nastoupil v roce 1955, jako zbrusu nový inženýrek, do pražské pobočky továrny na motocykly, měl jsem coby nestraník velice malý plat 1.200 Kčs hrubého, ale zato velké naděje. Toto vývojové středisko, vzdálené od  vlastního závodu asi sto padesát kilometrů, čítalo v té době jenom šedesát lidí, ale sídlilo pro mně zcela výhodně na rohu Vodičkové ulice a Václavského náměstí, tedy přesně v centru Prahy.
V zaměstnání jsem se cítil dobře, hlavně proto, že jsem zapadl mezi lidi, kde vládly na padesátá léta tehdy zcela nečekané a neuvěřitelně svobodné podmínky, jakoby v nekomunistické zemi. Příkladně neexistoval pozdrav „Čest práci“, takzvané „čestprácování“ a "soudruhování" se zde nekonalo, lidé se zdravili normálně lidsky „dobrý den“ a říkali si "pane" nebo si tykali: Karle, Mirku, Dášo, Miládko atd.
Kanceláře byly z původních bytovek dle velikosti plochy pro dva až pět lidí s rýsovacími prkny. V těchto poněkud prostorově stísněných poměrech se lidé k sobě chovali skoro jako členové velké rodiny, kteří se mají v lásce a drží pohromadě...

 

 Jedinou výjimkou byl pan ředitel Kosman, který všem tykal, zatímco jemu všichni vykali a oslovovali ho „pane řiditeli“. Když se někdo spletl a řekl mu „pane řediteli“, musel si pak od něj vyslechnout ponaučení, v rozporu s pravidly českého pravopisu, že on nic neředí, nýbrž řídí, a proto je řiditelem! Pan řiditel byl vůbec zajímavá persona. Vysoká, mohutná postava, nosil tmavé obleky nebo bílý plášť, ve kterém vypadal ještě větší, chodil vždy zpříma a kouřil doutníky nebo viržínka. Měl cukrovku a pil denně osm-devět šálků zrnkové kávy, kterou mu neustále a laskavě vařila jeho krásná sekretářka Dagmar, které říkal osm až devětkrát denně: " Dagmare, uvař mi kafe!"

Jednou denně procházel všemi kancelářemi jsa provázen vůní tabáku a když měl veledobrou náladu, pobrukoval si píseň "Ramona". S každým prohodil několik bodrých slov na téma: co dělá dcerka, syn, králíci, rybaření, známky, vláčky, zahrádka či slečny, podle toho jakou zálibu dotyčný měl. Problém byl ovšem v tom, že si ty jednotlivé atributy často popletl a filatelisty se zeptal na králíky a novomanžela na slečny. Na svou obrovitou až hromotluckou postavu měl vysoký hlas, který při rozčílení přeskakoval až do fistule. Stávalo se mu, když někam telefonoval, jsa podrážděn dlouhým čekáním na spojení, že mu bylo slečnou v centrále řečeno: „Jen se moc nerozčilujte, dámo, nečekáte sama!“

 

V podstatě to však byl veliký dobrák, díky kterému se dalo i v padesátých letech bolševické totality nějak vegetovat. On si s oblibou vyzobával takové lidi nějak potrefené rudým režimem, to jest s různými kádrovými "škraloupy", aby jim poskytl opět novou existenci. Byli to děti, tedy většinou synové a dcery bývalých fabrikantů a kulaků, jak říkali komunisté "buržousti" všeho druhu, a často mezi nimi byli i ti, kteří byli vyhozeni ze zaměstnání a navrženi do výroby na manuální práci. Já jsem se tam dostal víceméně šťastnou náhodou na tip od jednoho známého. Můj všeobecný handicap, že jsem nebyl u komunistů, se tak paradoxně stal mojí výhodou. Moc jsem si tohoto místa vážil a mohu říct, že to bylo moje nejmilejší pracoviště  v celém životě.
Pan řiditel to měl všechno mazaně promyšlené: ze šedesáti lidí byli v komunistické straně pouze 2 členové: on sám a zakřiknutý soudruh Šourek, čímž byla vytvořena stranická buňka pro styk s partají v mateřském závodě. Dokonce ani kádrový referent Carda nebyl v partaji a když přijel někdo ze závodu nebo z ministerstva ke "starému" na jednání, obcházel pan Carda po špičkách kanceláře a říkal: „Psst, je tady nějakej hlavoun, pozor na ústa!“ Byli jsme prostě jakýmsi skanzenem slušných lidí, bez ohledu na bolševické běsnění všude kolem nás.

Jednou mne zavolal pan řiditel k sobě "na kobereček". Bylo to půl hodiny po tom, co si v naší kanceláři všiml, že jedna kreslička seděla na mém stole a vyprávěla o svých zážitcích z dovolené. A protože byl vždycky diskrétní a stručný, řekl mi jen: „Co mě ničíš? Nenechávej tu Zikovou sedět na svým stole, to je stejný jako kdyby ti seděla na klíně!“ Tím byla audience skončena a já si jen v duchu pomyslel: „Zkusil jsem obojí, ale je to naprosto nesrovnatelné...“

Jindy zas mě poslal na služební cestu tímto způsobem: „Zajeď do Kostelce nad Černými lesy, je tam nějaká přednáška od ministerstva dnes v deset hodin, povíš mi pak o co šlo!“ Bylo devět hodin a já, auta nemaje, jsem byl odkázán jen na vlakové či autobusové spojení. Autobus už byl pryč a tak jsem vyrazil rychle k nádraží a vzal si sebou pouze tenkou aktovku s poznámkovým blokem.
Do Kostelce jsem se dokodrcal v půl dvanácté a netuše, kde se ta přednáška má konat, obrátil jsem se na Národní výbor. Tam sice o ničem takovém nevěděli, ale  pak zjistili, že dotyčná přednáška se koná na zámku Roztěž u Kutné Hory. Co dělat? Zeptal jsem se jich na spojení, leč byl jsem ujištěn, že odtud tam nic přímo nejede a jediná možnost je pan Kašťák, taxikář. Našel jsem si tedy jeho bydliště na náměstí a zazvonil. Z domovních dveří vyšel starší muž s fajfkou a v bačkorách.

„Co si přejete, mladej?“ zabručel. „Prosím vás, vy jste taxikář?“, ptal jsem s opatrně.
„Jo, to sem já a kam byste chtěl ject, mladej?“, řekl a zabafal.
„Totiž, potřeboval bych na zámek Roztěž, ale nevím, jak je to daleko a co by to stálo.“
Pán okamžitě projevil zájem: „Tu štreku mám dobře najetou, je to devětadvacet kilometrů, můžeme tam bejt asi za půl hodinky, no, a že jste to vy, mladej, tak mi dejte stopade a jste tam jak namydlenej blesk!“ Začal jsem uvažovat, mám-li si tenhle luxus dovolit, ale kdybych se vrátil do práce s tím, že jsem tam vůbec nedorazil, bylo by zle. Starej by mě považoval za neschopného nekňubu, co si neví rady.
Pan taxikář z mého váhání usoudil, že se mi asi cena zdá moc vysoká a dodal: „Halejte, mladej, já přes den nemám žádný kšefty a má tady to auto hnít v garáži, tak mi dejte stovku a je to!“

Takže jsme se dohodli a do Roztěže jsem dorazil právě v polední přestávce, když se asi padesát účastníků odebíralo z učebny do kantýny na oběd. To se mi hodilo, měl jsem totiž už nezřízený hlad. Od jednoho známého jsem se snažil dozvědět o čem se celé dopoledne jednalo a on to shrnul do suché poznámky: „Vo nic jsi nepřišel.“
Po obědě, když jsme opět zasedli v učebně, zeptal jsem se ho, do kolika to trvá.
„Dnes to končí až večer v sedm, ale zítra už ve čtyři!“
„Co? To je ještě taky zítra?“, zděsil jsem se.
„Jasně, je to dvoudenní kurz s ubytováním tady na zámku, to ty nevíš?“, divil se.
Takže bez pyžama a kartáčku na zuby jsem tam musel vydržet celé dva dny. Byl to pro mne horor a třetího dne, když jsem to vylíčil panu řiditeli, řekl tento s úsměvem: „No, chlape, přece už nejseš malej kluk! To sis měl všecko zjistit!“
To jsem ještě netušil, že stejným způsobem mě pan řiditel za rok pošle do Indie...

Před Vánocemi jsme se s panem řiditelem dohodli, že uděláme v jedné z větších kanceláří vánoční nadílku se stromečkem. Každý něco donesl, zpívaly se koledy, vařila se káva, pilo se víno a rozdávaly se různé komické dárečky – všichni všem. Do toho přišel také pan řiditel mimo jiné též kvůli kolegovi Žežulkovi, jenž byl hobby-fotoamatérem a měl pro pana řiditele vyvolat a zvětšit několik jeho soukromých fotek, které hodlal dát někomu k Ježíšku.
Obrovitý řiditel tu stál mezi námi uprostřed vánočního veselí a po svém krátkém projevu k nám všem se otočil jmenovitě na Žežulku a žoviálně se ho zeptal:
„Žežuličko, kdepak máš pro mne ty fotografie?“
A Žežulka zbledl, kousl se do rtu a vykoktal: „Jé – na to jsem úplně – zapomněl!“
Pan řiditel se děsně rozčílil, zbrunátněl nemoha pochopit, že se tak veledůležitá věc mohla zapomenout. Svým vysokým plačtivým hlasem zařval: „Žežulko, ty si se na mně vysral!“
Nešťastník Žežulka se přihrbil ještě více než byl dosud, zavrtěl záporně hlavou a se vztyčeným ukazováčkem mu oponoval: „Nevysral, pane řiditeli – jenom zapomněl!“

Za rok nato, čas trhl oponou a bylo všechno jinak: pan řiditel mě ještě stačil poslat na služební cestu do Indie a na Ceylon a když jsem se za tři měsíce vrátil, bylo naše středisko zrušeno, zaměstnanci byli rozprášeni do různých firem a pan řiditel byl poslán do důchodu...

https://youtu.be/Q3Kvu6Kgp88
Ne, nelituji ničeho...