Zubařce sluší dekolt...

Když jsme se v Německu v roce 1973 přestěhovali z města Essenu do malebné obce Kettwig, musel jsem vyhledat fungl-novou MUDr. zubařku v telefoním seznamu. Náhle mi padlo do oka jméno MUDr. Milada Prusova.

To ve mně vyvolalo představu ladné Češky, takže jsem si ihned řekl: To beru! Naproti tomu zubařů se bojím, jak čert kříže, a takže i ošklivka je mi milejší, hlavně když je jemná.

Ta doktorka byla skutečná Češka Milada Průšová a nejenže byla ladná, ale navíc byla také svůdně vnadná. To totiž mělo příjemné výhody. Když se nade mnou skláněla, měl jsem dekoltový výhled a když mi strhávala zubní kámen, stála za mnou a opírala se ňadry o moji hlavu. Působilo to na mne jako umrtvující injekce a v takové chvíli jsem necítil žádnou nepříjemnou bolest, ležel jsem jak v agonii, ani necekl i když její škrabka nechtěně sjela do dásně.  Dále se přiznala, že jsem  na  ni zapůsobil příjemně  tím, že jsem ji oslovil prostě: "Paní Průšová" a ne "Frau Doktor"...

 

Největší výhodou ovšem bylo to, že z titulu té skutečnosti, že jsme oba Češi, mne vedla jako soukromého pacienta i když jsem byl na pokladnu. Řekla mi: „Víte, pane Tomsi, my Češi, musíme držet při sobě - a tohle je to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“

 Znamenalo to, že jsem mohl používat onu speciální malou čekárnu, určenou jenom výhradně pro soukromé pacienty tak, aby to nevyvolávalo nevoli u ostatních pacientů  ve  velké čekárně.  Na  řadu  jsem vždycky přicházel ihned, jakmile doktorka  dokončila jednoho pacienta. 

To byly časy!  Prvně jsem chodil k zubaři rád a to čtyřikrát do roka na kontrolu, takže mě už vlastně od té doby zuby nikdy nezabolely. Krásná Lada jako zubařka tam měla rito, protože byla machr a peněz měla jako šlupek.

Proto její manžel Rudy vůbec nemusel chodit do nějaké práce. Celý den se flinkal po baráku nebo v zahradě a při tom hulil a pařil koňak, jako zjednanej. Koňak byl pro něj skoro mateřským mlékem, bez nějž by byl naprosto znemožněn...
Slovo dalo slovo a jednou jsem je pozval k nám domů na přátelskou návštěvu, spojenou s dobrou večeří, kterou jsem pro jistotu vařil já sám, má tehdejší žena Hana byla vařící antitalent, dovedla totiž připálit i destilovanou vodu!

Věděl jsem že alkoholik Rudy zbožňuje koňak a tak jsem připravil na stůl, ještě nenačatou půllitrovou láhev Remy Martin. Ženy pily víno, já pivo, takže ten koňak pil vlastně jenom Rudy. Zábava byla dobrá, myslím, že se mi jídlo povedlo a když bylo asi deset hodin, řekla paní doktorka svému muži, jenž si právě naléval dalšího panáka: „Rudy už nepij, víš, že musíš jet!“ Všiml jsem si, že ta láhev je už přes polovinu vypitá a Rudyho brunátná tvář spolehlivě ukazovala stav jeho opilosti. Protože mi neuniklo, že paní doktorka celý večer ucucávala jednu sklenku vína, myslel jsem si zcela logicky, že pojede ona, jinak bych se do jejich rozmluvy vůbec nezamontoval.

“Já myslím, paní doktorko, že byste měla jet vy, váš pán má už aspoň tři až čtyři promile v krvi.“
„Ne, ne, víte, my jsme tady s tím velkým Mercedesem s automatikou a ten já neumím řídit. Já jezdím jen s mým malým Renaultkem.“ A mezitím její Rudy vymlaskl dalšího prcka: „Ž-ženo, z-zvedni se a j-jedem“, pronesl vrávoraje.
Pokusil jsem se ještě jednou je přemluvit, aby jela ona, ale oba trvali na svém. Když odešli, měl jsem z toho dost špatné svědomí. V Německu totiž platí zákon, dle kterého je v případě autohavárie spoluodpovědný i ten kdo před jízdou poskytl řidiči alkohol. Ale netrvalo ani pět minut a rozzuřený Rudy stál nazpět u našich dveří.

„T-to je hnus“, soptil, „dovolte mi od vás zatelefonovat na policii, tam je t-taková ňáká k-kráva a nechce mi uhnout, a-abych moh‘ vyject!“
„Počkejte, pane Průšo, nemůžete přece volat policii, vždyť poznají, že jste něco pil!“
„T-tak c-co mám teď dělat s tou kra-krávou?“
„Moment, pane Průšo, já tam půjdu s vámi, se na to podívat, co se to tam vlastně děje a co se dá dělat.“

"No, p-podívejte se, t-támhle stojí ta k-kráva a nechce za žádnou cenu s tím svým prdítkem popoject!"

"Dobrá, tak já to s ní diplomaticky projednám", řekl jsem.

   

Byla taková krásná, černá noc a celé nebe bylo hustě jakoby poseto miliony hvězdiček, což tvořilo bájně úžasnou atmosféru, ovšem jen když si člověk odmyslel ty hádající se lidi. Ti tu celou noční idylku definitivně pokazili. Vedle šajnícího Mercedesa stála bezradná doktorka  a o malý kousek dál vedle malého, slabě svíticího autíčka, stála s nějakým podezřele se klátícím chlapíkem, ta děsně neústupná, zlá žena a cosi spolu řešili...

 

„Pane Průšo“, řekl jsem mu tiše, „ vidím, že ta madam stojí s tím autem dostatečně daleko, takže můžete zcela klidně vycouvat a já vás budu navigovat..."„Ne-ne-né, já mám moc veliký auto a já to vidím, že to kolem ní neprojedu!“, tvrdil své bludy výpitka Rudy. Popošel jsem tedy k oné dámě a pravil k ní tiše: “Madam, prosím vás, já to sice vidím, že se tu projet dá, ale couvněte asi o metr zpět, ať ten výpitka tady neoblbuje a ať konečně odjede.“

„Ne, pane, já necouvnu, tento pán totiž šel zavolat policii a já chci, aby viděli, že mu nebráním ale, že je nalitej jako... 

A ten muž vedle ní dodal: "Vo-vožralej jako Dán!“

„Madam“, řekl jsem jí  prosebně „on totiž nevolal tu policii, já jsem mu to důrazně rozmluvil, nenechal jsem ho od nás z bytu zavolat,  prosím, couvněte si  kousíček ať to snad do půlnoci nějak společně i kladně vyřešíme..."

„Tak dobře, já couvnu, ale on takhle nalitej stejně nikam nedojede, teď bych nejraději  na něj poslala ty policajty já sama!“, prohlásila ta dáma, ale projevila ochotu jednat.

 „Madam“, řekl jsem na usmířenou, „podívejte se, vždyť  váš manžel je taky na mol, nebudeme to dramatizovat.“

„Dovolte, to není můj manžel, proboha“, vzepjala se jako kobylka šedá, co prý se kovat nedá, „on šel tudy náhodou okolo, já toho pána vůbec neznám!“

Uznal jsem, že to byl ode mne dosti špatný argument, takže jsem se omluvil: „Madam, unikly mi souvislosti, to je faux-pas, omlouvám se!“

Dáma se pousmála: "Já vím..."sedla si za volant, načež odjela o takový kus, že i rozostřenému oku spiťara Rudyho to vyhovovalo a on konečně vycouval. Dr.Průšová na mne ještě křikla, že nám zavolá, jak dojeli a ta madam se mohla konečně postavit se svým autíčkem na uvolněné místo. I ten druhý výpitka odvrávoral až  do ztracena  a já jsem si teprve nyní ve světle lampy všiml, že tento houmlesák vypadá jak by právě vylezl z kontejneru na měkký odpad...

Načež jsme se tomu společně s dámou nakonec zasmáli, představili se s novou sousedkou Elen, s níž jsme se spřátelili tak, že jsme ještě hodinku zůstali a povídali si dál na parkovišti... Elen, obdivující tu krásu hvězdné oblohy, si zanotovala melodii jedné písně: "In der Nacht ist der Mensch nicht gern alleine", a já ji překvapil když jsem zajásal: "Ano, tu zpívávala Marika Rökk a já znám i český text: "V noci přec nikdo samoten rád není", Elen se usmála a políbila mě, "neboť líbat v měsíčním osvětlení" - a já dodal: " je to nejhezčí, viďte nad to není," a ona dokončila:

"Jednou tak, pak zase tak, nu - víte jak!..."

 

https://www.youtube.com/watch?v=8xHtvZESADo