Švýcarsko s Reginou, díl 2.

Slyšel jsem, že prý po třech dnech nastává v každém novém vztahu krize a tak jsem si v duchu usmyslel, že tedy já k tomu nesmím zavdat žádnou příčinu. Přestože až dosud probíhala tahle naše dovolená bez mráčků a problémů i ve věcech intimních bylo všechno O.K. a byla by škoda každého jednoho dne pohodu nějak promarnit zbytečným handrkováním se o jakoukoliv pitomost.

Čtvrtek 3.září 

Proto hned od rána jsem byl k Regině velmi příjemný a pozorný, u snídaně jsem ji dal vybrat ten lépe a do hněda vypečený croissant, dal jí ten větší plátek šunky a kulatější vajíčko a zeptal se jí, co by tak chtěla dnešního dne podniknout.
„Vypadá to, že dnes bude dobré slunce, chtěla bych se projít po městě a udělat nějaké záběry zdejších starých budov. Ty mé včerejší večerní fotky od jezera se mi asi nepovedly, tak abych měla z tohoto krásného města aspoň dobré denní fotky“, řekla Regina rozvážně.

„Výborně, Regino, projdeme se po krásách Nyonu a ty můžeš fotit až se budou hory zelenat“, řekl jsem pateticky a pohladil jí vlásky.
Vše běželo podle plánu i když já bych si raději nakoupil deset pohlednic a na focení bych se vybod‘, ale maje pochopení pro její hobby, jsem to ani nijak nenaznačoval.
Až teprve pak, jak jsme došli do květinového i liduprázdného parku, tam si ta milá Regina fotila kdejaký stromeček či kvíteček jako divá a já se rozvalil na lavičku. Načež jsem z čista a jasna dostal geniální a možná dokonce až umělecký nápad. 

Když si pak ke mně přišla sednout, řekl jsem jí: „Regino, podívej, ten park vypadá jako ráj, jako Eden, žádní lidé, jen já a ty Adam a Eva. Nechtěla bys, abych tě tady někde vyfotil nahou, ty bys mi to narichtovala a já bych to jenom zmáčknul...“

To byla děsná chyba, to jsem neměl říkat. Regina se urazila, že co si o ní myslím, a že to by ode mne nečekala, právě v momentě kdy si fotila takový petite fleur, malý kvítek. Snažil jsem se jí vysvětlit, jak jsem to myslel, že jsem v tom neviděl nějakou prasečinku, ale umělecký akt, stejný jako třeba fotit krásnou růži.
„Podívej se, Regino, ty máš báječnou postavu jako modelka a na tom přece není nic špatného, fotku by sis ponechala sama pro sebe a jednou po mnoha letech by sis nad tím možná ráda zavzpomínala, jak jsi byla dnes dokonale krásná...“ Byl to jenom hrách na stěnu, na mé logické vývody a poukazy na nudistické pláže, právě tak jako na Riviéru, kde se ženy koupají „oben ohne“ uraženě vůbec nereagovala. Regina se jednoduše našpulila a po celý den se mnou nepromluvila ani jediné slovo. Takže k hádce sice nedošlo, ale k totálnímu mlčení případně k samomluvě z mé strany. Vůbec jsem nechápal, že dnešní mladá žena  se může  zcela puritánsky, kvůli takovéto blbince, tak těžce urazit.
Teprve u zamlklé večeře mi řekla: „Mohl bys mě zítra ráno odvézt někam na vlak, já bych chtěla jet raději domů, abych ti nadále nekazila svou přítomností dovolenou.“
„Souhlasím, když si to budeš ještě zítra ráno přát...“

Pátek 4. září
Ráno u snídaně jsem se jí zeptal, jestli její rozhodnutí ze včerejška ještě platí, nebo jestli na to zapomeneme, zaplatíme hotel a vydáme se na další cestu. Její odpověď byla pro mne zcela překvapivá: „Jestli se už na sebe nezlobíme, tak můžeme dále pokračovat v cestování.“
„Proč ten plurál, Regino, já jsem se přece na tebe ani trochu nezlobil...“

Vyrazili jsme tedy směrem na jih, objeli Ženevu a zatočili na východ, abychom pokračovali po jižním břehu jezera směrem na Montreux. Pár kilometrů za Ženevou najednou koukám, my jsme ve Francii. Mapa mi potvrdila, že skoro celý jižní břeh ženevského jezera leží už ve Francii, což se také poznalo podle silnice a domů podél ní. Všechno tu bylo v daleko horším stavu, zchátralé baráky a prašná flikovaná okreska. Byli jsme rádi když po necelé hodině jízdy jsme opět stanuli ve Švýcarsku. Bylo úmorné vedro, jako by nebylo září ale horký červenec.

Na konci jezera jsme nezajeli do Montreux, ale na jih do Alp, přes Monthey a dále do Martigny. A tady jsme, více i méně upachtěni, objevili malebný Hotel des Trois Couronnes. 

Už jenom ten název sliboval, že tohle je ono správné odpočívadlo, pro zapomenutí našeho včerejšího zcela vypnutého zvuku mezi námi.
Hotel U tří korun, jak nám majitelka Madame Bicheroux vysvětlila, lámanou němčinou, jest nejstarší budovou v tomto městě a bydlel zde kdysi nějaký slavný arcibiskup, ale pro nás bylo důležitější, že tlusté zdi domu nabízely příjemný chládek.

Rozhodli jsme se zůstat zde aspoň dva dny a podnikat výpravy do hor. V tomto hotelu se nic nevařilo, jen se tu snídalo, takže jsem musel té krásné madam Bicheroux vysvětlit, že nám nestačí jenom petit dejeuner, nýbrž pořádně sytá snídaně, za kterou my si rádi připlatíme. Potom jsme se trochu osvěžili, načež jsme se po tom příjemném vysprchování udobřovali velice důkladně, že jsme málem zaspali večeři. Museli jsme pak z nouze povečeřet v zaškudlané pizzerii, všechny ostatní hospody už v deset hodin večer nabízely jenom alkoholické nápoje...

Sobota 5. září
Po snídani skutečně „na vidličku“, madam nám nabídla též restované ledvinky, což jsme neodmítli, a s novým elánem se pustili do průzkumu okolních kopců. Regina se dívala do mapy a objevila tam poměrně nedaleko malé jezírko ve tvaru slzy. Já jsem se zase zajímal o bod, který je společný třem státům: Švýcarsku, Francii a Italii. A tak jsme vyjeli zhruba tím směrem. Jenže mapa je rovný papír, kdežto země je hrbolatá a tak jsem brzy od mého bodu musel upustit, protože při bedlivějším prostudování mapy jsem zjistil, že tento bod se nachází ve výšce 3820 m a jmenuje se Mont Dolent (nezaměňovat s indolentem). 

Reginino jezírko jako slza byla lepší volba, bylo totiž ve výšce „jenom“ 2000 metrů, a vedla tam docela, na první pohled krásná i hladká silnice.
Vydali jsme se tedy touto cestou a Regina se těšila, jaké tam nadělá krásné fotočky. Silnice se vinula serpentinovitě do neustále většího stoupání, při čemž se nepozorovaně stávala stále užší a povrchem horší. Čím jsme byli výše tím jsem musel zařazovat nižší rychlost a moje Fordka začala být dýchavičná. Když jsem pak musel zařadit jedničku, řekla mi Regina nejistě: „Víš co, neměli bychom se raději vrátit?“
„To bych taky rád“, řekl jsem suše, „ale tady se nikde ani neotočím.“

Nakonec se nám přece podařilo vyjet až nahoru, kde stála velká horská chata s restaurací. Před tou chatou na parkovišti bylo jediné auto, těžký Landrover, vedle nějž má Fordka vypadala jak Jiříčkovo šlapací auto. Načež si Regina nafotila to své jezírko "Slzu", jakož i to panoráma pocukrovaných hor. Ona Slza ale nebyla přírodní, byl to zřejmě původně pramen říčky s malým vodopádem a lidé tam postavili půlkruhovou přehradu, čímž vznikl ten tvar slzy. Už za několik minut Regina chtěla, abychom se rychle vrátili, že se jí to tu až tak moc nelíbí a že má trochu úzkost z té zpáteční cesty dolů.
Byl jsem rád, že se tu nehodláme zdržet celý den a tak jsem ochotně souhlasil. Dolů mé autíčko uhánělo vesele, ale v zatáčkách měla Regina strach, co kdyby najednou něco jelo proti nám. „Nebuď škarohlíd“, řekl jsem jí, abych jí uklidnil, „třeba nic nepojede.“ Jenže jelo. Měli jsme ale štěstí, že blízko toho bodu, kde bychom se střetli bylo jedno jediné rozšířené místo na celé štrece, zřízené právě pro účely vyhýbání. Ten chlapík co jel naproti, zřejmě o něm věděl a tak tam zacouval a počkal až se mineme. Přátelsky jsme si pokynuli, byl to opravdu tradičně slušný Švýcar.

Když jsme pak dojeli na tu širší silnici, kde se mohlo i zaparkovat, řekla mi Regina:

 „Podívej se, tady na všech loukách se pasou ty nádherné sametové kravky se zvonečkama, můžu si je jít nafotit?“ Byl jsem pro a jelikož dnes už nebylo takové vedro jako včera, ale příjemně teplo, šel jsem si lehnout na druhou stranu do trávy a nechal se opalovat a dumal nad tím, že ta Regina mě ještě ani jednou neoslovila mým jménem. Proč? Je to strašně neosobní, říkat jenom „ty, hele“ nebo „koukni“ či „podívej se.“ Uvažoval jsem jestli jí to mám říct, že mi to vadí a třeba riskovat opět její celodenní nemluvení.

Vtom jsem ale postřehl, že se to vzdálené bimbání kravských zvonců nějak přiblížilo a když jsem se otočil viděl jsem, že ty kravky směřují přímo ke mě. Je to takový divný pocit, jestli mne nějak nenapadnou, ale mé obavy byly zbytečné, kravky se usadily mírumilovně okolo mne a zřejmě jsem jim vůbec nevadil. Poprvé jsem si všiml, že jsou to vlastně krásná zvířata, s hebkou čistou srstí, ze kterých přímo čiší ta jejich spokojenost, že se mohou takhle volně pohybovat po krásných šťavnatě zelených lukách, a ne jako ty naše jezeďácké krávy v Čechách, obalené hnojem a mouchami. To jsem viděl na jedné zemědělské brigádě. Tyhle kravičky jsem si dovolil pohladit a byly hebké. Ty zvonce na krku jim cinkají i když takhle jen leží a přežvykují, což je nezbytnost pro jejich majitele, aby je našel, kdyby se zatoulaly někam moc daleko.

Pak jsme se vrátili dolů do údolí a já se rozhodl ještě vyčkat, jestli mne do dnešního večera Regina osloví a když ne tak, že jí to řeknu. Cestou mi vyprávěla jaké záběry se jí dnes povedly a já jen čekal na to oslovení, leč marně.
Po večeři v hezké rustikální restauraci jsem to nevydržel a začal velice opatrně: „Milá Regino, už jsme spolu týden na cestě a jak slyšíš, já tě stále oslovuji tvým jménem Regina a já bych ti byl vděčen, kdybys mě taky oslovovala mým jménem a ne jenom neosobně „ty, poslyš“, nebo „hele, koukni, podívej se...“
„Já jsem si toho dobře vědoma," řekla mi vážně, "ale nemohu si stále na to zvyknout, promiň“, omlouvala se.
„A myslíš si, že si na to někdy zvykneš?“
„Určitě, dej mi ještě čas dva-tři dny.“
Nemohl jsem to sice pochopit, proč někdo potřebuje tolik času na to druhého oslovovat jménem, ale nechal jsem to tedy být, usoudil jsem, že je to třeba jakýsi její komplex... Čert ví?

http://www.youtube.com/watch?v=dNW_wUXsPC0
Malý kvítek / Petite fleur

pokračování díl 3.

Švýcarsko s Reginou, díl 3.

Každý člověk je svým způsobem nějak „švihlej“, jenže to většinou vidí jen na těch druhých a nikoliv na sobě. Já jsem si aspoň jedné své švihlosti vědom a to, že jsem vždy naprosto posedlým obdivovatelem ženských rukou a musím přiznat, že kdyby bývala Regina měla takové ty ukoptěné ruce s okousanými nehty, tak bych s ní na tu dovolenou nejel. Proto jsem si říkal, že já bych měl zase tolerovat její „švihlost“ s tím jejím celodenním nemluvením, či neosobním oslovováním mé osoby i když přiznávám, že mě to latentně štvalo.

Neděle 6. září
Ráno jsme s Reginou uvažovali o tom, zda-li odtud odjedeme dnes nebo až zítra. Moc se nám nechtělo, ale měli jsme před sebou ještě celou řadu míst, které chceme navštívit a při tom to nechceme brát fofrem s hektickými skvrnami ve tvářích. Nakonec ale zvítězila lenost, ve smyslu: neděle znamená nic nedělat. Takže nanejvýše napíšeme pozdravné pohledy domů, já tedy rodičům do Prahy a podíváme se ještě po zdejší krásné krajině s kravičkami, není-li třeba mezi nimi taky ta fialová Milka. 

Tak jsem se Reginy zeptal, co by si přála dnes asi podniknout. „Já bych si myslela, že snad máme toho popojíždění s autem dost a zítra nás to zas čeká celý den, takže bychom dnes mohli jít na procházku jenom tak pěšky a povídat si, vždyť já toho o tobě vím jen tak málo“.
„To není špatný nápad i já toho o tobě vím ještě míň, Regino, téměř vůbec nic“, dodal jsem podle pravdy.
A tak jsme dost dlouho chodili ruku v ruce voňavým krajem a povídali si. Aby to bylo vyvážené, položil vždy jeden otázku, co ho zajímá a druhý na ni odpovídal. Pak se zase role obrátily, ovšem časově to vypadalo tak, že její odpovědi trvaly jen několik vteřin a ty moje, vzhledem k mé komunikativnosti (ukecanosti), třeba půl hodiny. Když nám začalo kručet v břiše hlady, zjistili jsme, že je už pět hodin a tedy čas na večeři. V dálce jsme zaslechli hudbu a zjistili, že se jedná o restauraci s nedělním hudebním programem pod širým nebem. To nás oba ihned zaujalo, já měl sice nejprve obavy, aby nehráli nějaké švýcarské halekačky s jódlováním, to bych nemohl, ale hudba malého orchestru se zpěvačkou byla absolutně v pořádku, hráli americké evergreeny a francouzské šansony, takže jsme si objednali výborné steaky a kochali se pocitem, že život je přece jen krásný.

Když se setmělo a na nebi vyskočily hvězdy s měsícem, rozloučil se orchestr skladbou The Moonlight in Vermont (český text: Měsíc nad Vermontem) a pak najednou, zcela nečekaně mi Regina zašeptala do ucha stydlivě: „Škoda, že už skončili, viď, Mirku...“
http://www.youtube.com/watch?v=tW8bHBN46iE

 Pondělí 7. září 

Po snídani jsme si rozložili mapu na podlahu a  vytyčili si naši cestu do Italie k Lago Maggiore.

Vzdálenost to opravdu není veliká, ale mezi námi a tím jezerem jsou Alpy a pokud se nechceme hrabat po horských hřebenech, tak se prostě budeme muset rozhodnout pro některý průsmyk nebo tunel. Takže Regině se líbil Simplon a mně to bylo celkem jedno. A tak se tedy jelo z Martigny na průsmyk Simplon 2000 m a potom dolů na jih do Itálie. Na hranicích jsem vyměnil 300 švýcarských franků za 166.000 lir a rázem jsem se cítil být milionářem.

Pak jsme projeli jakýmsi městečkemm s naprosto  nezapamatovatelným jménem Domodóssola, načež jsme dorazili do Verbanie, ležící na břehu italské části jezera Lago Maggiore. Našli jsme si hned poměrně slušně vypadající hotel, i ta večeře byla výborná, nejednalo se o pizzu ani o těstoviny nýbrž o výborně upravené telecí maso s jakousi pikantní omáčkou a zeleninou. Až potud jsme byli spokojeni.

Zcela zvláštní atrakcí této restaurace, byl ale záchod. To jsem ještě nikdy nikde nezažil. Na dveřích stálo WC spolu s oběma obrázky ženy i muže a když jsem tam vstoupil, nechtěl jsem věřit svým očím. Byla to poměrně velká místnost se dvěma okny proti dveřím a na levé stěně byla umývadla, kde si myli ruce jak muži tak ženy, čili společná umývárna a na pravé straně místnosti byly pánské mušle, kde čůrali ovšem jenom muži. Vpravo od vchodu byly další dveře do společných, dřevěnými přepážkami oddělených tureckých záchodů. To bylo něco na mé estetické cítění. Když jsem to řekl Regině, prohlásila, že tady WC nikdy nepoužije i kdyby měla dopadnout jako slavný Tycho de Brahe s prasklým měchýřem.

Ovšem ta noc, kterou jsme tam strávili, tomu dala korunu. To bylo jedno jediné peklo. Celou noc se nedalo spát z důvodu příšerného krachu, který se linul z vedlejší budovy, stojící asi jen 2 metry (viz. obr.) vedle našeho okna. Byl tam nějaký noční bar a veškeré zvuky jako hudba, zpěv, řev opilců i cinkání nádobí a příborů, bouchání dveřmi a startování aut, vřeštící motorky a skůtry puberťáků, štěkání psů a mňoukání koček - to vše se odráželo od zdí tak blízko od sebe stojících domů, čímž se to vše ještě umocňovalo a zesilovalo... 
Teprve k ránu to ztichlo, to jsem asi zmožen usnul, a najednou se ozvalo strašné hučení jako bych měl přímo u ucha vysavač. Oba jsme vylítli co se to děje a pohledem z okna jsem zjistil že na ulici přímo před námi stojí bagr a upravuje povrch vozovky. „Nic, než okamžitě pryč odtud!“, zvolal jsem a jal se urychleně strojit.
Vypadli jsme bleskově, totálně nevyspalí a nervově před zhroucením a tím více se nám líbilo překročení hranic zpět do hodně lepšího světa, tentokrát do italského Švýcarska. Všechny ty tisíce lir, které jsem měl u sebe, jsem ihned zase směnil za franky a zjistil, že jenom ty dva přepočty franků na liry a zpět na franky mně stály dohromady dvaapadesát franků, to jest 29.000 lir.

 

  Zato ve švýcarské Asconě jsme však měli více štěstí, našli jsme si nádherný hotýlek jménem Florida mezi palmami a bujnou vegetací. Ihned jsme oba využili výhodu přepychové koupelny a pak, přestože bylo teprve 11 hodin dopoledne, vrhli jsme se do postele a spali jako ti Karfiátovi Broučci, čímž jsme vyrovnali deficit minulé noci v italské Verbanii...

Když jsme se  pak odpoledne probrali z mrákot, šli jsme se projít po městě, což jsme spojili s báječnou večeří v rybářské restauraci. Během skvělé večeře se mi Regina svěřila, že má tzv. finanční problémy. Trochu nejistě mi řekla: "Mirku, já mám zde v mém notýsku zapsány všechny výdaje co jsi platil a když teď tu sumu vydělím dvěma, tak už jsem skoro na dně. Neměli bychom si vzít aspoň levnější hotel?“
„Tak to klidně zapomeň, Regino, já zatím ještě prachy mám, takže o nic nejde. Ber to jako, že jsem Tě pozval, což je nakonec pravda, a tím tě to nebude stát nic! Nekažme si čas dovolené handrkováním se o peníze, to by byla přehlídka ztraceného času.“

Úterý 8. září
Ráno mě budila Regina: „Mirku, probuď se, prosím, stal se malér!“
„Co? Co, jaký malér? Kolik je hodin, zaspali jsme snídani?“
„Ne, je půl osmé a já jsem už nemohla spát a tak jsem začala rovnat svoje věci a představ si, to moje bílé paleto, co se ti tak líbilo, to jsem zapomněla ve Verbanii. Pověsila jsem si ho do skříně a ráno pak v tom fofru jsem na to zapomněla! Co teď?“ Dívala se nešťastně.
„To chce klid, já už mám řešení: koupím ti tady dnes nové“, navrhl jsem z voleje.
„Ne, to je vyloučeno, to bych tě stála ještě víc peněz a tady ty ceny jsou pro milionáře!“
„Tak navrhni něco lepšího, Regino, já se dám poddat.“
„Já mám vizitku toho hotelu, tak tam zavolám a řeknu té paní, aby mi to poslala poštou sem.“
„Jsem optimista, ale jestli tě ta Italka poslechne, tak sním svý boty!“
„Za zkoušku to stojí, já tam jdu zavolat z recepce“, řekla rezolutně.

Když se vrátila do pokoje, řekla smutně: „Ty mě asi zabiješ, ta Italka paleto našla, ale řekla ať si pro něj dojedu, vždyť je to prý z Ascony k nim jen skok. Posílat poštou nic nebude!“
„Hmm, nojo, tam a zpátky je to jenom 70 km, ale dvakrát přes hranice, ztratíme s tím aspoň půl dne. To bílé paletko je opravdu krásné, takže pojď, jedem tam..!“, řekl jsem rezignovaně.
Byli jsme tam skutečně jenom „na otočku“ a přesto, vzhledem k zácpě u hranic jsme se vrátili do naší Floridy až odpoledne. Pak jsme měli teprve čas si trochu blíže prohlédnout tohle překrásné město s bungalowy multimilionářů. Na nábřeží jsme si pozorně pročetli odjezdy parníků a naplánovali si na zítřek, že podnikneme okružní jízdu po jezeře.

Středa 9. září
 

Tento den jsme si oba skutečně paroplavby užili až až. Protože jsem věděl, že na lodi slunce pálí víc než kde jinde, koupil jsem si chytře, tedy zdarma u pumpy dostal, takovou hadrovou bílou kšiltovku s reklamou benzin Shell. Regina stále fotila jako vzteklá všechny ty krásné výhledy na okolní krajinu a města, počínaje Locarnem, a tak dále přes St. Nazzaro, Luino, Cannobio, Brissago a zpět Ascona. Kšiltovka na mé hlavě se jí ale natolik nelíbila, že mi ji nečekaně strhla a hodila do vody: „Tak - a teď si teprve krásně, konečně vyfotím tebe!“
„Taková škoda“, řekl jsem procítěně, „má krásná bílá čepička SHELL, která mne uchránila před slunečním úpalem, bude teď na věky ležet na dně jezera Lago Maggiore. Rybičky se budou divit a plakat se mnou..."
Jinak stále panovala dobrá pohoda bez jakýchkoliv malérů, takže tento den mohu přeskočit a postoupit na čtvrtek.

Čtvrtek 10. září
Z místních novin jsme zjistili, že se dnes koná na nábřežní promenádě slavnostní trh, něco jako německý Straßenfest, kde budou k dostání všelijaké módní dámské i pánské doplňky za lidové ceny a bude tam hudba i stánky s občerstvením a kulinářskými pochutinami.
„Tak vidíš, Regino, tady bychom bývali mohli zakoupit nové paleto, ale protože už ho zase máš, tak si tam můžeš vybrat něco jiného. Já si možná koupím novou čepičku, kterou si ovšem pohlídám, aby opět neskončila na dně jezera.“
 „Jestli si zase koupíš, nebo vyžebráš u pumpy takovou nemožnou jako tu první, tak poletí do vody taky!“
"Regino, já jsem ti taky nezakázal nosit na hlavě ten šírák, protože ti moc sluší a mně ta čepička zdarma od pumpy taky moc slušela, aspoň si to štěbetaly dvě krasavice na palubě".
"Jó-jó, já jsem je totiž slyšela, dvě babky si dělaly z tebe legraci, takže jsem musela energicky zakročit!"

Když jsme se po snídani strojili do něčeho lepšího, zeptala se mne Regina, které její boty se mi víc líbí, jestli ty s nízkým nebo s vysokým podpatkem.
„Regino“, řekl jsem diplomaticky, „na tvých nohou se mi líbí veškerá obuv kterou máš včetně bačkor, ale když už bych musel určit jeden druh, tak by to byly tyhle, které ti tvé už tak dost dlouhé nohy ještě více prodlužují...“
A potom jsme si vyšli promenovat po promenádě a zatímco já, jako obvykle jsem vedl čilou samomluvu, tak najednou jsem si uvědomil, že Regina nějak ostentativně mlčí...
„Co je Regino, že zase stoprocentně mlčíš? Je ti něco?“
„Ne, nic.“
„Podívej támhle mají pěkné blůzičky, nechceš si nějakou vyzkoušet?
„Ne, děkuju.“
Když tato konverzace trvala i po tom, co jsme si dali zmrzlinu, zeptal jsem se, jestli je naštvaná na mne a jestli jsem nevědomky neřekl něco nevhodného.
„Ne, já nejsem naštvaná“, ale řekla to podrážděně.
Rozhodl jsem se tedy mlčet taky a koupil jsem dvě krásné rudé broskve. Nabídl jsem jí jednu, ale opět zavrtěla hlavou s odmítavým „Ne, děkuji.“ V tom momentě mi došla trpělivost: „Protože ti něco je, vážená dívko, a nemluvíš se mnou, tak nemusíme tady spolu vůbec být, jdi si kam chceš, já si půjdu taky kam chci a sejdeme se až večer v hotelu.  Ahoj!“

Otočil jsem se a odešel na druhou stranu. Prošel jsem ještě několik stánků a potom jsem skončil v hospodě a dal si bezvadnou polévku minestrone a pizzu quatro stagione. Pak jsem si zašel pro auto a vyjel si do tři kilometry vzdáleného Locarna, kde jsem se procházel po živých uličkách se zajímavými obchůdky v podloubích starobylých domů. Měl jsem dost času na přemýšlení, co mám s tím Regininým mlčením dělat. Tentokrát jsem si nebyl opravdu vůbec ničeho vědom, proč se tedy tvářila, jak to říkávala moje teta „na povidly“?

Když jsem se asi v šest večer vrátil do hotelu, seděla Regina v křesílku u bazénu a čekala na mne. Teprve teď jsem si uvědomil, že klíč od našeho pokoje mám jenom já sám. Pak se odehrála poněkud vzrušená debata: „Čekala jsem tu na tebe dvě hodiny, to nebylo od tebe fair.“
„Promiň, to jsem si opravdu neuvědomil, omlouvám se, ale teď chci od tebe slyšet, co ti to dnes zase přeletělo přes nos, že ses našpulila. Jsou jen dvě možnosti, buď mi to teď hned řekneš, nebo jedeme místo v sobotu už zítra ráno domů, já na tohle mlčení prostě nemám nervy.“
„Když mě tyhle boty strašně dřou, podívej jaké mám puchýře“, řekla provinile.
„No, proboha, tak proč jsi to neřekla a nebo proč sis nevzala jiný boty?“
„Vždyť ty sis přál, abych si vzala tyhlety, když jsem se tě ráno ptala.“
„Pane Bože, proč mě trestáš, já to přece nemohu vědět, že tě dřou boty, já to bral jenom z hlediska estetického a kdyby sis vzala třeba dědovy bačkory, je mi to fuk! Tvý nohy i tak zůstanou krásný!..."

Pátek 11. září
Ráno byla Regina zcela vyměněná. Když vyšla z koupelny ve svém bílém župánku, byla milá a točila se okolo mňa jako „vrť sa dievča“. Uvědomil jsem si, že ona je typ ženy na kterou se patrně musí občas taky tak trochu zhurta. Překvapila mě svým novým návrhem, abychom jeli domů místo zítra až v neděli, že naše dcery jdou sice v pondělí už do školy, ale že bychom zde ještě mohli zůstat do soboty. Když to pak vezmeme bez přestávky až domů, tak se to dá za neděli stihnout, protože v Bavorsku mají děti školu už od 1. září a dálnice budou volné.“

„Regino, jenže já musím být v neděli už od rána doma, protože nevím v kolik hodin mi moje ex-manželka doveze Brigitu. Ty to máš s tou tvojí sestrou jednodušší.“
„Takže dnes je to vlastně náš poslední den tady, to si musím dát pozor, Mirku, abych nebyla protivná, abychom si to tu ještě užili.“
„Fajn, to sis měla říct už včera, ale pojď, jdeme ještě něco nakupovat za poslední grešle.“

Včera, když jsme šli každý někam jinam, tak jsem v jednom obchůdku s koženým zbožím objevil opravdu krásné nevšední originální kabelky a peněženky. Věděl jsem, že Reginina peněženka má už dost patinu a tak jsem si tam to jejich zboží prohlédl z blízka. Peněženky byly sešity vždy ze dvou různých odstínů hnědé jemné kůže a na všech byl monogram RB. To byly totiž náhodnou shodou Regininy iniciály. Zeptal jsem se prodavače co to RB znamená a on mi vysvětlil, že to je značkové zboží od návrháře Ronalda Bermoniho. Cena byla sice nemalá, ale dostupná a tak jsem tam teď, jakoby jen tak náhodou, zašel s Reginou.
„Podívej, Regino, to jsou hezké peněženky, nelíbila by se ti některá?“
„Ó, RB, Mirku, to jsou přece mé iniciály!“
„Tohle, že jsou tvé iniciály?“, dělal jsem překvapeného blbečka.
„Nojo! Vždyť přece víš, že se jmenuju Regina Baumann!“
„Nojo, pak je to i tvoje peněženka“ a mrknul jsem na prodavače, „dáma si tuhle peběženku bere!“
„Ty blázínku, to jsou modely, to je pro mne škoda,“ oponovala.
Viděl jsem ale jakou má z ní radost a řekl jsem: „Ber to jako dárek...“
„Na rozloučenou?“, skočila mi do řeči.
„Ne, na památku této naší - vcelku přece krásné - dovolené.“

Sobota 12. září


 A tak hned po snídani jsme vyrazili na zpáteční cestu a mastili si to rychle domů, v rozporu s mým názorem, že cestování má být také vlastně ještě dovolená a člověk by se neměl nikam ztřeštěně hnát. Ale dneska to byla nutnost a má zcela nevyhnutelná povinnost...
Když jsme se pak blížili k Frankfurtu, řekla mi Regina smutně: „V Německu už bude podzimní počasí a minigolfové hřiště už bude brzy končit, uvidíme se přesto někdy, Mirku?“
„Milá Regino, my přece nejsme vůbec závislí na nějakém minigolfu! Jsme dva normální heterogenní lidé...“ 

https://youtu.be/LfvMnBEUvcQ
Už dávno nejsem dítě...

Pan Řiditel, co nebyl ředitelem

Když jsem nastoupil v roce 1955, jako zbrusu nový inženýrek, do pražské pobočky továrny na motocykly, měl jsem coby nestraník velice malý plat 1.200 Kčs hrubého, ale zato velké naděje. Toto vývojové středisko, vzdálené od  vlastního závodu asi sto padesát kilometrů, čítalo v té době jenom šedesát lidí, ale sídlilo pro mně zcela výhodně na rohu Vodičkové ulice a Václavského náměstí, tedy přesně v centru Prahy.
V zaměstnání jsem se cítil dobře, hlavně proto, že jsem zapadl mezi lidi, kde vládly na padesátá léta tehdy zcela nečekané a neuvěřitelně svobodné podmínky, jakoby v nekomunistické zemi. Příkladně neexistoval pozdrav „Čest práci“, takzvané „čestprácování“ a "soudruhování" se zde nekonalo, lidé se zdravili normálně lidsky „dobrý den“ a říkali si "pane" nebo si tykali: Karle, Mirku, Dášo, Miládko atd.
Kanceláře byly z původních bytovek dle velikosti plochy pro dva až pět lidí s rýsovacími prkny. V těchto poněkud prostorově stísněných poměrech se lidé k sobě chovali skoro jako členové velké rodiny, kteří se mají v lásce a drží pohromadě...

 

 Jedinou výjimkou byl pan ředitel Kosman, který všem tykal, zatímco jemu všichni vykali a oslovovali ho „pane řiditeli“. Když se někdo spletl a řekl mu „pane řediteli“, musel si pak od něj vyslechnout ponaučení, v rozporu s pravidly českého pravopisu, že on nic neředí, nýbrž řídí, a proto je řiditelem! Pan řiditel byl vůbec zajímavá persona. Vysoká, mohutná postava, nosil tmavé obleky nebo bílý plášť, ve kterém vypadal ještě větší, chodil vždy zpříma a kouřil doutníky nebo viržínka. Měl cukrovku a pil denně osm-devět šálků zrnkové kávy, kterou mu neustále a laskavě vařila jeho krásná sekretářka Dagmar, které říkal osm až devětkrát denně: " Dagmare, uvař mi kafe!"

Jednou denně procházel všemi kancelářemi jsa provázen vůní tabáku a když měl veledobrou náladu, pobrukoval si píseň "Ramona". S každým prohodil několik bodrých slov na téma: co dělá dcerka, syn, králíci, rybaření, známky, vláčky, zahrádka či slečny, podle toho jakou zálibu dotyčný měl. Problém byl ovšem v tom, že si ty jednotlivé atributy často popletl a filatelisty se zeptal na králíky a novomanžela na slečny. Na svou obrovitou až hromotluckou postavu měl vysoký hlas, který při rozčílení přeskakoval až do fistule. Stávalo se mu, když někam telefonoval, jsa podrážděn dlouhým čekáním na spojení, že mu bylo slečnou v centrále řečeno: „Jen se moc nerozčilujte, dámo, nečekáte sama!“

 

V podstatě to však byl veliký dobrák, díky kterému se dalo i v padesátých letech bolševické totality nějak vegetovat. On si s oblibou vyzobával takové lidi nějak potrefené rudým režimem, to jest s různými kádrovými "škraloupy", aby jim poskytl opět novou existenci. Byli to děti, tedy většinou synové a dcery bývalých fabrikantů a kulaků, jak říkali komunisté "buržousti" všeho druhu, a často mezi nimi byli i ti, kteří byli vyhozeni ze zaměstnání a navrženi do výroby na manuální práci. Já jsem se tam dostal víceméně šťastnou náhodou na tip od jednoho známého. Můj všeobecný handicap, že jsem nebyl u komunistů, se tak paradoxně stal mojí výhodou. Moc jsem si tohoto místa vážil a mohu říct, že to bylo moje nejmilejší pracoviště  v celém životě.
Pan řiditel to měl všechno mazaně promyšlené: ze šedesáti lidí byli v komunistické straně pouze 2 členové: on sám a zakřiknutý soudruh Šourek, čímž byla vytvořena stranická buňka pro styk s partají v mateřském závodě. Dokonce ani kádrový referent Carda nebyl v partaji a když přijel někdo ze závodu nebo z ministerstva ke "starému" na jednání, obcházel pan Carda po špičkách kanceláře a říkal: „Psst, je tady nějakej hlavoun, pozor na ústa!“ Byli jsme prostě jakýmsi skanzenem slušných lidí, bez ohledu na bolševické běsnění všude kolem nás.

Jednou mne zavolal pan řiditel k sobě "na kobereček". Bylo to půl hodiny po tom, co si v naší kanceláři všiml, že jedna kreslička seděla na mém stole a vyprávěla o svých zážitcích z dovolené. A protože byl vždycky diskrétní a stručný, řekl mi jen: „Co mě ničíš? Nenechávej tu Zikovou sedět na svým stole, to je stejný jako kdyby ti seděla na klíně!“ Tím byla audience skončena a já si jen v duchu pomyslel: „Zkusil jsem obojí, ale je to naprosto nesrovnatelné...“

Jindy zas mě poslal na služební cestu tímto způsobem: „Zajeď do Kostelce nad Černými lesy, je tam nějaká přednáška od ministerstva dnes v deset hodin, povíš mi pak o co šlo!“ Bylo devět hodin a já, auta nemaje, jsem byl odkázán jen na vlakové či autobusové spojení. Autobus už byl pryč a tak jsem vyrazil rychle k nádraží a vzal si sebou pouze tenkou aktovku s poznámkovým blokem.
Do Kostelce jsem se dokodrcal v půl dvanácté a netuše, kde se ta přednáška má konat, obrátil jsem se na Národní výbor. Tam sice o ničem takovém nevěděli, ale  pak zjistili, že dotyčná přednáška se koná na zámku Roztěž u Kutné Hory. Co dělat? Zeptal jsem se jich na spojení, leč byl jsem ujištěn, že odtud tam nic přímo nejede a jediná možnost je pan Kašťák, taxikář. Našel jsem si tedy jeho bydliště na náměstí a zazvonil. Z domovních dveří vyšel starší muž s fajfkou a v bačkorách.

„Co si přejete, mladej?“ zabručel. „Prosím vás, vy jste taxikář?“, ptal jsem s opatrně.
„Jo, to sem já a kam byste chtěl ject, mladej?“, řekl a zabafal.
„Totiž, potřeboval bych na zámek Roztěž, ale nevím, jak je to daleko a co by to stálo.“
Pán okamžitě projevil zájem: „Tu štreku mám dobře najetou, je to devětadvacet kilometrů, můžeme tam bejt asi za půl hodinky, no, a že jste to vy, mladej, tak mi dejte stopade a jste tam jak namydlenej blesk!“ Začal jsem uvažovat, mám-li si tenhle luxus dovolit, ale kdybych se vrátil do práce s tím, že jsem tam vůbec nedorazil, bylo by zle. Starej by mě považoval za neschopného nekňubu, co si neví rady.
Pan taxikář z mého váhání usoudil, že se mi asi cena zdá moc vysoká a dodal: „Halejte, mladej, já přes den nemám žádný kšefty a má tady to auto hnít v garáži, tak mi dejte stovku a je to!“

Takže jsme se dohodli a do Roztěže jsem dorazil právě v polední přestávce, když se asi padesát účastníků odebíralo z učebny do kantýny na oběd. To se mi hodilo, měl jsem totiž už nezřízený hlad. Od jednoho známého jsem se snažil dozvědět o čem se celé dopoledne jednalo a on to shrnul do suché poznámky: „Vo nic jsi nepřišel.“
Po obědě, když jsme opět zasedli v učebně, zeptal jsem se ho, do kolika to trvá.
„Dnes to končí až večer v sedm, ale zítra už ve čtyři!“
„Co? To je ještě taky zítra?“, zděsil jsem se.
„Jasně, je to dvoudenní kurz s ubytováním tady na zámku, to ty nevíš?“, divil se.
Takže bez pyžama a kartáčku na zuby jsem tam musel vydržet celé dva dny. Byl to pro mne horor a třetího dne, když jsem to vylíčil panu řiditeli, řekl tento s úsměvem: „No, chlape, přece už nejseš malej kluk! To sis měl všecko zjistit!“
To jsem ještě netušil, že stejným způsobem mě pan řiditel za rok pošle do Indie...

Před Vánocemi jsme se s panem řiditelem dohodli, že uděláme v jedné z větších kanceláří vánoční nadílku se stromečkem. Každý něco donesl, zpívaly se koledy, vařila se káva, pilo se víno a rozdávaly se různé komické dárečky – všichni všem. Do toho přišel také pan řiditel mimo jiné též kvůli kolegovi Žežulkovi, jenž byl hobby-fotoamatérem a měl pro pana řiditele vyvolat a zvětšit několik jeho soukromých fotek, které hodlal dát někomu k Ježíšku.
Obrovitý řiditel tu stál mezi námi uprostřed vánočního veselí a po svém krátkém projevu k nám všem se otočil jmenovitě na Žežulku a žoviálně se ho zeptal:
„Žežuličko, kdepak máš pro mne ty fotografie?“
A Žežulka zbledl, kousl se do rtu a vykoktal: „Jé – na to jsem úplně – zapomněl!“
Pan řiditel se děsně rozčílil, zbrunátněl nemoha pochopit, že se tak veledůležitá věc mohla zapomenout. Svým vysokým plačtivým hlasem zařval: „Žežulko, ty si se na mně vysral!“
Nešťastník Žežulka se přihrbil ještě více než byl dosud, zavrtěl záporně hlavou a se vztyčeným ukazováčkem mu oponoval: „Nevysral, pane řiditeli – jenom zapomněl!“

Za rok nato, čas trhl oponou a bylo všechno jinak: pan řiditel mě ještě stačil poslat na služební cestu do Indie a na Ceylon a když jsem se za tři měsíce vrátil, bylo naše středisko zrušeno, zaměstnanci byli rozprášeni do různých firem a pan řiditel byl poslán do důchodu...

https://youtu.be/Q3Kvu6Kgp88
Ne, nelituji ničeho...

Ta naše ruština česká...

U naší firmy jsem měl už natolik mizerný kádrový materiál, že jsem si s ulehčením uvědomil, že vlastně nemám vůbec co ztratit. Mým vedoucím mi bylo důvěrně sděleno, že prý v mém kádr-materiálu se dočetl následujícího, až tak dojemně úděsného, hodnocení mé osoby, doslova:

„Je to politicky zakrnělé embryo, které nechodí na ruské filmy, nenávidí SSSR a dokonce nemá v lásce ani slavnou Rudou armádu! Při kytaře si prý zpívá jenom samé americké džezárny a na klopě nosí USA vlajku!“

Díky tomu, že jsem jako inženýr pobíral o 300 Kčs menší plat než pomocný dělník, byl jsem u firmy tolerován jako „bohém“, který je prostě jiný nežli jiní. Brzy jsem si přidělal další vroubek. Všude se tehdy propagovala výuka ruštiny, a tak mě jednoho krásného dne napadla taková lákavá recese: Pod dojmem mé maturity z ruštiny za jedna, (Ta moje ruština česká, ta je tak hezká, tak hezká...) jsem si vymyslel takzvanou NGR, Novou Gramatiku Ruštiny, aby se tento světový jazyk mohl naučit i úplný blbec, nejdéle za dvě hodiny! 

 
Moje někdejší kantorka ruštiny na gymplu Nina, těsně před zkouškou mi na "potítku" tiše, skrze zuby, řekla: "Tomsíčku, v té celé maturitní komisi znám ruštinu jenom já, takže hlavně mluvte bez zadrhávání, já vás nebudu opravovat a uvidíte, že dopadnete na výbornou."
Takže, já som gavaril pa česky s růskym prizvúkom... Navíc jsem si v paměti vyšťoural říkanku pro děti, která začínala: Svíňa pad dubom vjekóvym najélas žalúděj da syta, da atvala, imjela zacpy i němagla sa vy...čtóto? 

A to vše mě vlastně inspirovalo vytvořit novou ruštinu NGR! V této ruštině existovala pouze tři jednoznačná pravidla:
1. ruština je jak čeština s přízvukem na konci slova,
 (viz: česky: dávej  a rusky: daváj časy = hodinky. )

2.  O se vyslovuje jako a,  H  jako g,  E jako Jé,
(viz: voda = vadá, pes = pjós, hotel = gatjól, rohlík = ragljók)
3. v každém slově má být „jo“,nebo „ja“,nebo „ju“,
(viz: postel = pastjól, chleba = chljóba, poručík = parjúčik)
Staromódní azbuka se s okamžitou platností ruší!

Jednoho dne, když zase nebylo co dělat, jsem dal na vědomí zájemcům o ruský jazyk v naší kanceláři, včetně kolegy Břicháčka z jiného oddělení, že jsem se rozhodl, zde vyučovat  můj zamilovaný jazyk RUŠTINU a nastínil nová pravidla moderní ruštiny s tím, že se bude ihned zítra konat maturita, zakončená státní diplomovou prací a vydáním velmi-rudých diplomů s akademickými tituly: "DIPL- RUŠ".

Příští den jsem donesl pečlivě zapečetěnou obálku s těmi všemi maturitními otázkami, přímo z Moskvy od tehdy všemocného generála–óbr–papaláše a nejmoudřejšího tavárišče na světě:  Leonida Brežněva.

Písemky i ústní zkoušky probíhaly velmi bouřlivě, neboť často docházelo k různým jazykozpytným střetům. Třeba v případě dvou možných řešení, jako: je ku př. správný překlad: jelítko = jaljótko, nebo snad jolitjók?  Dále, otázka zdali se vysloví  město Olomouc  jako Alamjóc,  nebo spíše Aljamjúc?

Speciální název pro kuřácké kupé ve vlaku zněl:  Dlja kurevnikov...

Užili jsme si při tom hodně srandy, jenom ty dozvuky byly pro mne trochu nepříjemné. Kolega Břicháček totiž, byl svým šéfem seřván, kdeže se toulal celé dopoledne? Tonoucí se i stébla chytá, a on se vymluvil, že byl na LKR, čili lidovém kurzu ruštiny. Vedoucí soudruh se okamžitě rozzářil: „To je ovšem něco jiného, soudruhu Břicháčku, výborně, to je dokonce chvályhodné! A kdo ty kurzy tady ve firmě pořádá?“A už to jelo! Tak se rozletěla fáma po fabrice, že z vlastní iniciativy pořádám tyto LKR kurzy já a za tři dny mne vyhledal kádrovák i sám předseda stranické organizace KSČ s nabídkou, že bych mohl vyučovat celé osazenstvo závodu, samozřejmě v pracovní době - a za peníze! Rovněž kladný posudek do mého bídného kádrového materiálu by mne neminul. Strana prý musí vykazovat pro nadřízené složky nějakou nadstavbovou činnost a todlencto, by bylo to úplně nejlepší!

S ohledem na mé zcela fragmentární znalosti ruštiny jsem musel odmítnout, čímž jsem soudruhy opět zklamal a můj kádrový propad pokračoval. Když už jsem byl pro tento podnik zcela nepřijatelným a byl posílán na dobrovolnou roční brigádu do dolů, dal jsem rychle výpověď sám a odešel do jiného podniku, ale „novou ruštinu“ jsem tam už raději nezaváděl...

 OČI ČORNYJE

Ta "PRAVÁ" stane ve dveřích...

Robert žil v té době již celkem dlouhá léta v Německu, jako československý uprchlík před totalitou komunismu. Od rozvodu před sedmi lety, sám s třináctiletou dcerou Nikol. Za teplých večerů sedával rád na balkoně, pozoroval hvězdy a ptal se sám sebe co bude dál? Byl stále optimistou i romantikem a tak si pro sebe rád věřil v to, co mu kdysi řekla jeho moudrá babička, když mu jeho první žena nasadila parohy: "Vůbec nic si z toho nedělej, Roberte, pamatuj si co ti radím: užívej si života, střídej ženský jako fusekle a čekej tak dlouho, až potkáš »tu pravou« – a že ji potkáš, to já vím určitě! Věř mi!“ Rozum mu sice říkal, že je to nesmysl taková láska na první pohled, to je jasná chiméra, ale přesto si o tom rád snil pří romantické hudbě od George Gershwina: Kde najdu ideál? V hlavě mu vždy zazněla část textu: "A stane ve dveřích a s úsměvem v těch milých očích svých řekne: »Zde jsem«..! Ta, kterou rád tak mám přestane být jen snem!"

Robert si občas říkával, že člověk je prostě divnej tvor, on asi musí na něco věřit...

Česká komunita u firmy kde pracoval se jednou za čas scházela v bytě u jednoho z nich, aby si trošku popovídali v češtině o tom, co je nového v tom českém, rudém Absurdistanu. Když přišla řada na Roberta, připravil doma chlebíčky, jednohubky, výběr vín, kávu a pečivo. Na těchto tak zvaných "slezinách" bylo také zajímavé to, že se nikdy nevědělo, kdo a kolik lidí se sejde. Někdo se prostě nedostaví a záleží čistě na něm jestli se omluví, jiný zase naopak přivede nějaké nové známé, takže společnost byla příjemně proměnlivá jako počasí... 

   

Uprostřed zábavy někdo opět zazvonil a Robert šel otevřít. Ve dveřním rámu stála půvabná žena jeho ideálních představ a první, co ho napadlo bylo: To jeta pravá! Teď řekne: Zde jsem! To sice neřekla, ale představila se a od té chvíle se Robert zajímal jenom o ni. Byla nádherná a kromě všech ženských předností měla krásné ruce, které on u žen nejvíce obdivoval. Představili se křestními jmény Eva a Robert, ale zůstali při vykání. Robert sršel vtipem a točil se stále jen okolo Evy, ostatní společnost ho absolutně přestala zajímat. Nakonec při loučení ji pozval na nadcházející sobotu na večeři do čínské restaurace "Lotos" ve Wiesbadenu a ona souhlasila, ovšem pod jednou podmínkou, že nebude muset jíst hůlkami...

U večeře v krásné zahradní restauraci "Jasmín" si toho měli tolik co říci, že bylo nezbytné dále pokračovat v malé diskrétní cukrárně naproti u kávy, a ještě později na lavičce v parku u opery. Byl vlahý romantický večer, tak jak to bývá v klišé hollywoodských příběhů, jenom to zakončení neodpovídalo žádnému happyendu. Cestou domů se jí Robert opatrně zeptal: „Evo, já mám ještě jednu takovou čistě teoretickou otázku, tím myslím teoreticky jako to, že to není, to -éé-... 

„Ano, já rozumím, co je to teoreticky“, usmála se mile Eva a on pokračoval: „Vyjděme tedy z následující ryze fiktivní eventuality, kdybych já, teoreticky vzato, neměl žádnou přítelkyni a vy byste, dejme tomu, taky neměla nikoho, chodila byste v takovém případě, opět teoreticky vzato, třeba se mnou?“ 

„Teoreticky vzato třeba ano, Roberte, ale prakticky ne. Víte, já mám jednoho už dávného přítele, bydlícího čtyři sta kilometrů odtud, kvůli kterému jsem právě emigrovala. Zde jsem, jak víte u sestry, ale jenom dočasně, kvůli asylu.“ 

Robert jen lehce pokrčil rameny a řekl suše: „Hmm, škoda.“ 

Eva pokývala hlavou a dodala: „Naštěstí jen teoretická...“ 

Když se přiblížily Vánoce, trnul Robert hrůzou, co bude probůh dělat sám pod stromečkem? Dcera bude o svátcích na návštěvě u své matky, měl by asi někoho pozvat, ale nevěděl koho? Eva bude určitě u svého milého v Mnichově a s Lídou jsou na kordy. Jeho dilema vyřešila sama Lída, když mu zavolala, že ji to mrzí, že se vlastně její vinou posledně pohádali a jestli může k němu přijet na svátky? Neodmítl ji, i když věděl, že je to na pováženou, neboť doposud se, díky jejím rozmarům, vždycky už za dva dny do krve porafali. Doufal ale, že se to aspoň při vánočním sentimentu nebude opakovat... 

Den před Štědrým večerem, právě když přijela Lída, mu zavolal Evin švagr Vláďa, aby mu popřál k svátkům a jen tak mimochodem mu naznačil, že se Eva již před měsícem rozešla se svým milým v Mnichově. Bydlí teď v malé garsonce přímo v centru Frankfurtu a má se fajn. 

„To je bomba!“, zajásal Robert a pomyslel si: "Co dělat teď, když je tu Lída? Musím počkat na první hádku s Lídou, ke které určitě musí dojít..." 

Tentokrát, Robertem toužebně očekávaná hádka, se dostavila až na Štěpána, kdy došlo k takovému krachu, že se oba shodli na řešení konečném, tedy definitivním rozchodu. Druhý den brzy ráno ji Robert odvezl na nádraží do Frankfurtu, zazvonil zvonec a řekli si rozumně: „Pohádky je konec. Čau!"

Bylo přesně osm hodin ráno a mrzlo až praštělo. Došel před budovu opery a začal mluvit sám se sebou: „Ty ňoumo, teď musíš jednat, a to okamžitě! Neztrácej ani vteřinku, kousek odtud bydlí Eva, zavolej jí a řekni, že ji miluješ, a že budeš v několika minutách u ní. Hmm, ale co když není doma? Proč by seděla sama doma v garsonce, bude asi u sestry, nebo je-li doma, má tam třeba nějakého chlapa a ty, troubo, se eventuálně natřeš!“ 

Takové a podobné myšlenky se mu honily hlavou cestou k telefonní budce. „Čert to vem, musím to zkusit, ale to znamená,  nabídnout jí nové řešení: společný život a společné bydlení.“ Vtom se ale dostavily těžké pochybnosti, že dělá účet bez vrchního: „Pozor, co když o tebe nestojí?  Prosit neumíš a přemlouvat ji nechceš!“ 

Začal vyčítat svému druhému já: „Proč jsi kvůli tý hrozný Lídě nezavolal Evě už na Štědrý večer? Byla u sestry, to by mělo formu. Ty na ni čekáš, jak ten cizinec na pobřeží a pak to propaseš! Co chceš teď dělat? To teda nevím, patrně požádám prvního chodce, aby mi vrazil pár facek!“ Potom ale odhodlaně vstoupil do budky a začal nervózně vytáčet Evino číslo, které dostal od Vládi... 

   

 „Tůůůt---tůůůt---tůůt---, telefon vyzváněl, aspoň podle Roberta,  nějak nekonečně  dlouho.  Potom to  cvaklo a ozval se hlásek nejmilejší: „Parkerová, bitte?“

„Evi, to jsem jenom já, Robert“, řekl zalknutě. 

„Kde jste, proboha, co se vám stalo?“, zeptala se vylekaně, ze spánku vytržená Eva. 

„Nic zlého, Evi, v pěti minutách bych mohl být u vás, jsem tady ve Frankfurtu kousek od Opery. Chtěl bych si s vámi jen strašně moc rád a nutně promluvit!“ 

„Já tu ale nejsem sama, je tu se mnou...“ 

„Kdo?“, zařval Robert zoufale.

„Lubošek, víte, on si včera přál jet se mnou s tou S-Bahn do Frankfurtu, abychom zalili u mně kytičky, a nyní jsme ještě spali. Odpoledne pojedeme zase zpátky k sestře, do Königsteinu.“ 

Zlatej Lubošek, pomyslel si Robert, její pětiletý synoveček je důkazem, že tam nemohl být žádný amant. Nahlas ale řekl: „To nevadí, přijel bych k vám, odvezeme Luboška domů a potom pojedeme spolu na kafe do naší diskrétní cukrárny ve Wiesbadenu a budeme si povídat o všem možném, je toho děsně moc, co vám chci říct, souhlasíte, Evi?“ 

„Tak dobře, nic proti tomu, ale co se to proboha děje, že jste v neděli tak časně ráno na nohou a navíc ve Frankfurtu?  Pro všechno na světě, co děláte v tom mrazu takhle ráno zrovna u Opery?  To opravdu nechápu...?“ 

„Evi, všechno vám vysvětlím později, ale teď mi řekněte: máte někoho, myslím jako -ehm- přítele?“, napětím se mu zadrhl hlas. 

„A víte, že nemám, proč se ptáte?“, trápila ho zbytečnou otázkou.
„To je přece jasné, Evi. Protože vás potřebuju jako vzduch a vodu a byl jsem zatracenej blbec, že jsem si to uvědomil teprve až dnes“, vyhrkl překotně a potom tišeji dodal: „nehledě na to, že jsem si, už jednou pro vždycky, zvykl na vaši tvář,  My fair lady!“ 

„Ó, dnes je moje nejkrásnější ráno, profesore Higginsi“, zajíkla se Eva, "já nikdy nezapomenu na toto datum 27. prosince!“
Ani jeden z nich tehdy netušil, jakou pravdu vyslovila, toto datum bylo totiž o rok později vyryto do jejich snubních prstenů a tam je dodnes o 36 let později...

A tady je ten cizinec na pobřeží...

Dovolená, co neměla chybu.

Za rok poté, co jsem byl prvně v Asconě, mi to nedalo a rozhodl se hned tam jet znovu, tentokrát na kulaté 40. narozeniny!

Už příští den jsem odpoledne seděl pod modrým slunečníkem v kavárně na břehu Lago Maggiore, plnil své útroby výbornou zmrzlinou a díval se směrem na jezero, kde v tu chvíli pomalu přijížděl tamní parník. Napadlo mě, že bych si třeba zítra mohl vyjet na projížďku po jezeře, což se také hned příštího dne uskutečnilo, i když jsem si to já sám představoval úplně, to jest naprosto, absolutně a docela jinak...

Náhle za mými zády to italsky zašvitořilo, ohlédnu se a vidím  půvabnou ženu, která se mě, jak jsem tušil, asi ptá, je-li ta židle pod mým slunečníkem volná?

„Si, signorina“, řekl jsem jí, čímž jsem téměř vyčerpal celou svoji slovní zásobu italštiny. Byl jsem rád, že si tady odechnu od té nervní kamarádky Lídy, která se dokáže až 3-krát denně, kvůli čemukoliv, naštvat a nemluvit. 

Tato dáma si sedla naproti mě, vytáhla z kabelky noviny a jala se číst. Všiml jsem si, že ty noviny jsou německé „Frankfurter Allgemeine“, z čehož jsem bystře usoudil, že ona rozumí německy. To už bych si tedy, na vzdory své plachosti, mohl dovolit s ní navázat hovor, už jen kvůli těm jejím krásným rukám i nohám.

Byla to Němka a vůbec jí nevadilo, že jsem ji oslovil, naopak byla ráda!  Řekla mi: „Víte já už jsem zde druhý týden a když člověk musí pořád mlčet, tak mu něco chybí. Já normálně nikdy nejezdím na dovolenou sama, ale můj přítel, tentokrát z pracovních důvodů, nemohl jet a já jsem si myslela, že po osmi letech neuškodí, když si od sebe trochu oddychneme. Ovšem už se mi to tu zajídá a na hotelu si povídám nahlas sama se sebou. Cítíte to taky tak?“

Souhlasil jsem s ní jen na oko, neboť jsem se obával, není-li tato žena pouhou mutací dívky Lídy.  Pak jsme si dali cappuccino a začali se spolu bavit jako staří známí. Zjistil jsem, že se jmenuje Gisela Beck. Byla tak nadržená dlouhým nemluvením, že jsem se jen občas dostával ke slovu. Řekla mi, že plánuje na zítra vyjet parníkem na druhou stranu jezera do italského městečka Luino, kde se každou středu koná trh koženého zboží, že by si tam chtěla koupit kabelku a boty z jemné kozí kůže a zeptala se mě, jestli bych tam nejel taky. Pomyslel jsem si, že mě sice nějaký trh vůbec nezajímá, ale tu jízdu po jezeře jsem chtěl stejně podniknout a navíc v doprovodu milé, sexy, dlouhonohé společnice, tak proč ne? 

Druhého dne v deset hodin ráno, jsme se setkali s Giselou u toho parníku, ona mě v tom okamžiku začala zasypávat spoustou nápadů. Jednak tedy chtěla, abychom si ujasnili náš vztah jako ryze přátelský, to jest bez jakýchkoliv intimností, za druhé, že ale na tom  trhu  mě bude  potřebovat  v roli manžela (!) a budeme si tam tedy tykat, já budu dělat skrblíka, sedícího na penězích, zatímco ona si bude chtít kupovat různé blbůstky, čímž způsobíme  usmlouvání ceny na absolutní minimum. Budeme proto mluvit výhradně německy a musíme tedy vypadat, jako typičtí severoněmečtí suchaři  ze  Schleswig-Holsteinu. 

Já budu stále muset tvrdit: „Nein, um Gottes Willen, to je moc drahý“, ona mě bude prosit: „Drahoušku, já bych to ale tak moc chtěla...“ Tohle vedlo k tomu, že prodavač se lámanou němčinou bavil jenom se mnou, o ni zájem neměl a pracně se snažil mne přesvědčit, že to jeho zboží má tu nejvyšší kvalitu na celém trhu. Já zase tvrdil, že jsem to viděl u jiného stánku levnější a stále jsem byl jakoby na odchodu. Prodavač ubíral cenu a když se mi to pořád zdálo moc drahé, tak se mě nakonec zeptal: „Mamma mia, kolik byste mi za to chtěl tedy dát?“ Já jsem řekl schválně zcela nemožně nízkou cenu a když bylo vidět, že už skutečně nemůže jít s cenou dolů, zasáhla Gisela: „Liebling, podívej, já tu kabelku nutně potřebuji, přidej tady panu prodavači aspoň polovičku, aby to bylo spravedlivé.“ A já jsem se pak konečně nechal jako ukecat a výsledek byl, že cena kabelky po usmlouvání byla jen 25% z ceny původní. Totéž jsme provedli s botami u jiného stánku. Gisela byla šťastná jak levně nakoupila a já jsem se pak mohl dodatečně, konečně a od plic, zařehtat té naší komedii...

„Zítra“, řekla mi při zpáteční cestě na parníku, „bychom si mohli vyjet, když jste tu autem, na piknik do údolí řeky Maggio. Přečetla jsem si v jednom prospektu, že tam žijí malíři v takových břidlicových domech, kde vystavují své obrazy. Zajímalo by Vás to?“ Musel jsem souhlasit, já totiž sám taky docela rád maluji, takže to byl velmi lákavý výlet a navíc, dle mého vkusu se vtipnou, krásnou a celkem příjemně upovídanou ženou.

Příštího rána jsme se nejprve zastavili v konzumu pro jídlo a pití na piknik a pak jsme si vyjeli po horské silničce směrem vzhůru proti proudu řeky Maggio. Gisela měla sebou plánek a navigovala mne tou krásnou malebnou krajinou, prakticky bez lidí.  Navštívili jsme jednoho malíře v jeho břidlicové haciendě, kde vystavoval své obrazy, coby kopie velkých mistrů. Zájemci o takovou kopii si mohl určit její rozměry, dle svého bytu a svých finančních možností. Na zadní straně ovšem muselo vždy být nesmazatelné úřední razítlo:  ÚŘEDNĚ POVOLENÁ KOPIE ! 

Když jsem pak v romantické krajině rozložil  na trávníku u řeky deku pro náš piknik, všiml jsem si, že Gisela tak trochu znejistěla. Nesedla si na deku, ale do trávy na břehu a čvachtala si nohy ve vodě. Připravil jsem tedy mezitím housky se šunkou, sýrem a rajčaty a pozval ji oficiálně na deku. Velmi způsobně se posadila co možná nejdál ode mne, takže mě napadla taková poťouchlá otázka: „Giselo, řekněte mi upřímně, to už jsem pro vás tak starej a vypadám jak neškodný jelimánek, že jste vůbec neváhala jet se mnou do této liduprázdné pustiny? Nepřišlo vám přitom na mysl, že bych se také mohl pokoušet být dotěrným?“ 

„Ano, to mě samozřejmě také napadlo, protože jako jelimánek rozhodně nevypadáte“, vyprskla smíchy, načež zvážněla a dodala, „ale právě proto jsem se předem pojistila...“

„Pojistila?" divil jsem se,  máte snad u sebe ostře nabitou pistoli?“ 

„To ne, střílet opravdu neumím, ale nechala jsem v mém hotelu na recepci v obálce pátrací oznámení s číslem vašeho auta a s poznámkou, že jedeme tam-a-tam a do večera nejpozději do osmi hodin, budu nazpět v hotelu. V opačném případě, prosím, předejte tento lístek na kriminální policii.“

„Tedy to je od vás mazané, Giselo, děkuji vám, že nejsem jelimánek a prosím vás zároveň o něco: Až vás vrátím nepoškozenou dnes večer do hotelu a pokud mě tedy nezavřou, dáte mi ten pátrací papírek, jako dokument na památku našeho dnešního trampování?“
"Mileráda", řekla mi a dodala, "je to vlastně naše rozloučení navždy, zítra ráno odjíždím..." Zdálo se mi, že se jí zaleskla slzička v oku, ale ani nevím byla-li pravá...Ten její papírek mám  ještě schovanej,  jenže už nevím kde?!

 https://youtu.be/pY9rHa75UHs  (Na perském trhu)

Já, coby vodní skaut

Byl konec války, psal se rok 1945 a mně bylo 14 let. Ve vzduchu to vonělo svobodou a snad všichni si mysleli, že teď už bude jenom krásný svět a blahobyt. Já, dítě městské, bledé a podvyživené jsem se těšil, že se brzy budu moct přecpat párky a čokoládou. Chodil jsem do znovu otevřeného Sokola, ale to mi nestačilo, přihlásil jsem se proto ještě navíc k vodním skautům. Tam to totiž zavánělo dobrodružstvím. Tmavomodrou košili mně máti udělala z bílé obarvením pomocí barvy DUHA - šatů vzpruha!
V podolském zálivu, „Háfnu“ jsme měli zakotvenou naši skautskou klubovnu z hausbotu, jménem „Bounty“. Protože jsem tehdy byl tím nejmenším a nejhubenějším, dostal jsem přezdívku „Kudlanka“. Ta se však naštěstí neujala a postupně mi všichni začali říkat „Tome“, což se mi líbilo víc. Měli jsme taky krásnou pramici, na níž jsme brázdili Vltavu nahoru i dolů.

V zimě, když řeka zamrzla, nás napadlo, že na Císařské louce nestojí jenom řada topolů, jak zpíval pan Hašler, ale také tam leží ukořistěný německý vojenský materiál, který hlídají Rusáci. Náš vedoucí Karel nám řekl, že když ve tmě odtud přineseme pár vojenských celt, tak nám z toho nechá ušít krásné spací pytle. Vyslal tedy nás pět odvážných, pod rouškou noci, přejít po ledě na ostrov a přitáhnout aspoň dvě nebo tři celty. Bez problémů jsme se dostali na místo činu, jenže celty byly na hromadě, jakoby pocukrované sněhem, ale dokonale přimrzlé jedna ke druhé a současně i k zemi. Zřejmě někdy před tím pršelo a pak to zmrzlo, takže ať jsme se snažili jak jsme chtěli, celty se ani nepohnuly.
Najednou se u jedné boudy rozsvítilo světlo a černá silueta vojáka vyšla před dveře. Okamžitě jsme nechali celty celtami a prchali směrem ke smíchovskému břehu, který byl blíže. Zaslechli jsem ještě zařvání: „Stój!“, načež se ozvalo „prásk! prásk!“, dva výstřely a pak už jsme byli v bezpečí smíchovského břehu, kde na nás nebylo tak vidět. Zpátky jsme už nechtěli jít přes Vltavu a tak jsme raději zvolili dlouhou okružní cestu přes železniční most na Vyšehradě a pak tunelem po nábřeží zpět na Bounty. Cestou jsme si vymysleli, jak vystrašíme Karla, který jistě musel slyšet ty výstřely. Herecky nadaný Iša se nabídl, že sehraje, jako že má prostřelenou nohu. Dva jsme ho vedli a podpírali, on sykal bolestí a Karla, který tak jako tak trnul co se stalo, jsme dokonale vyděsili.
„Co je chlapi, jste v pořádku?“ spustil na nás jak jsme se objevili.
„Iša to dostal do nohy“, řekl jsem suše.
Karel zareagoval bleskově. Hodil Išu na stůl, vytáhl svou dýku a rozřízl mu celou nohavici od jeho krásných zánovních kalhot po délce. Takže nakonec vyděsil on nás a hlavně Išu!

V květnu 1946, právě v den voleb, jsme podnikli ze soboty na neděli, výlet na kolech do Černošic, kde se konal nějaký sraz různých skupin vodních skautů s programem z vlastních zdrojů. Já jsem měl problém, kola nemaje, ale zúčastnit jsem se chtěl za každou cenu. Věděl jsem, že moje máti má na půdě uložené staré pánské kolo, které zdědila po svém otci a které tam má nikoliv na ježdění, ale na památku. Uprosil jsem matku ať mi to kolo půjčí, že ho krásně vyčistím a promažu, takže bude zase jako nové. Máti mi to s těžkým srdcem nakonec povolila, ale kladla mi na srdce, abych dával pozor, aby se proboha tomu dědovu kolu nic nestalo. A tak jsme vyjeli.
Měl jsem ovšem těžký handicap, ostatní kluci měli daleko lepší kola, jeden dokonce s berany i s přehazovačkou. Navíc jsem byl ještě tak malý, že jsem nedošlápl ze sedla, i když bylo spuštěno až u rámu a musel jsem šlapat ve stoje a jenom při setrvačnosti a z kopce jsem si mohl sednout. Jel jsem tedy jako poslední a když jsme se blížili k cíli, tedy přesně řečeno na krásné asfaltce za Radotínem mezi poli před Černošicemi, to kluci napálili tak rychle, že jsem jim prostě nestačil. Šlapal jsem co to dalo, abych je dohnal, ale osud byl proti mně.
Po pravé straně silnice pochodovali v mém směru ve dvojstupu pozemní skauti a proti mně jel povoz tažený koněm. Mezi skauty a žebřiňákem bylo právě místo na projetí, jenže vedoucí skautů se přesunul z čela útvaru mně do cesty. Následovalo sice jen malé škrtnutí o jeho levou ruku, ale to stačilo k tomu, aby se má řidítka zvrtla do leva a mé přední kolo se zabodlo mezi žebřiňák a zadní kolo povozu.

Kdo si umí představit co udělá změna rychlosti na kole z plus 30 do minus 10 km/hod, ten se nediví, že jsem udělal salto mortale, proletěl vzdálenost aspoň 15 metrů a rozplácl se na asfaltu. Zjistil jsem, že umím padat, protože se mi nic nestalo, ihned jsem vyskočil a hlavně se zajímal o to, co se stalo kolu? Skautíci i jejich vedoucí se okolo mne sběhli a začali mi spravovat mé nešťastné kolo, které však mělo vepředu místo kola osmičku.
Moji kamarádi se pro mne posléze také vrátili a všichni se snažili udělat mé kolo opět pojízdné. Osmička z ráfku se dala aspoň trochu srovnat přestřižením některých drátů tak, aby kolo aspoň probíhalo vidlicí. V duchu jsem stále myslel na moji matku a nebylo mi při tom dobře. Ostatní si mysleli, že moje bledost je následkem onoho pádu, jenže já jsem ty všechny odřeninky a modřinky nevnímal, jen to kolo mi strašilo v hlavě!
Nakonec jsem na něm přece jen dojel, jak na sraz do Černošic, tak druhý den nazpět domů do Prahy, ovšem přední kolo se tak dřelo o vidlici, že z pneumatiky lezly bílé hadry jakýchsi vláken a smalt byl z vnitřní strany vidlice vydřen až na holý kov...

Byla to pro mne těžká chvíle, stál jsem doma před barákem, bál se zazvonit a z pouličních tlampačů se právě linuly tristní výsledky prvních poválečných voleb: Komunisté 40,2 %, Národní socialisté 23,6 %, Lidovci 20,2 % a Sociální demokraté 15,5 %. Byla neděle 26. května 1946, kdy jsme si zvolili na 40 let - 40%-ní většinou komunisty. Vůbec jsme se z toho nepoučili, snad jenom to, že teď si volíme 30%-ní většinou... na kolik let - koho..?

Let my people go!

My prayer ( má modlitba )

Já vím, Václave, že v tomhle čase, kdy kulminuje faleš, zlo a nenávist po celém světě, je potřeba si říct: Vždyť tento náš nádherný svět je moc nemocný a naší snahou i povinností by tedy mělo  být:  vrátit ho do normálu!
Jsem takzvaný pravdo-láskař, i když vím, že se tento pojem v českém právně degenerovaném světě naruby, stal jakousi nadávkou, tak já vím, že mám vždy úctu k pravdě a lásce a rozhodně nevěřím na komunistické bláboly a jsem imunní vůči jejich diktatuře proletariátu a třídní nenávisti...
  Pochopitelně, na těch pár chvilek, kdy budu já ještě strašit na tomto světě, si nedám vzít svoji představu podle L. Armstronga: »Jaký to krásný svět!«  Jenže my si ten svět sami sobě kazíme!  

My děláme stále jednu a tutéž chybu: Do nejvyšších pater funkcí ve státě si sami dobrovolně volíme červivá, prašivá a smrdutá jablka! Nechápu, jak je to možné, že nedokážeme většinově rozeznat, kdo je zrno a kdo je jen bezcenná pleva?  Obzvláště, když právě tyto plevy zde u nás nemají ani za mák sebereflexe, aby se nad svou povahou trochu zamysleli a řekli si: "Proč mne lidi nemají rádi?"  A aby sami od sebe odstoupili...!  To je gentlemanské...!

Já to ještě zažil na západě, kdy ministr, za to, že jeho písařka se spletla a jeho soukromý dopis napsala na papír s ministerskou hlavičkou, který on s další poštou nevědomky podepsal, tak když to prasklo, sám okamžitě odstoupil!...

Stále se oháníte křivkami grafů, parabol a hyperbol, nebo se babráte v miliardách a bilionech a nevidíte, že většina tohoto národa to nechápe, ale zato se dovede semknout a vzájemně si pomáhat překonávat ty mrňavé potvory viry a navazovat přátelské vztahy člověka s člověkem, bez podezírání a bez nenávisti. Buďte i Vy na výšinách státu přátelštější k nám dole a nepřetvařujte se jenom. Obyčejný člověk totiž (když něco zvorá) by nezůstával dřepět na naklížené židli svého papalášství, ale zeptal by se nás: Mám odstoupit či zůstat?

Vždyť to všichni vidíme, že diktátoři typu Trump, Lukašenko, Kim Čong-un, a řada dalších, to dělají špatně, totiž bez  minima sebereflexe a i když prohrají volby, obviní radši všechny ostatní kolem sebe a jen stále melou, že je jim křivděno ale, že nikdy, nikdy, nikdy neodstoupí!  To už jsme u nás také měli a zažili, že ano...

Ptám se a ptejte se, se mnou. Je to vůbec ještě normální, že asi tisíckrát denně musíme slyšet, v námi placené televizi ČT-24, stále stejné bláboly na téma korona-vir.  Nestačí pro info odborníků i zvědavců, to všechno dávat jenom na internet?  Ty hrůzné přehledy, grafy, křivky a úvahy: Kolik, kdy, kde a proč a zač bylo zase objeveno nově nakažených, kolik posláno do karantény, kolik je vyléčených a kolik je mrtvých!!!

Běžní lidé, prahnoucí po veselé, bezstarostné náladě, jsou zde záměrně oblbováni chapadly beznaděje: Drž hubu a pracuj!  Proto: Noste roušky, ale ne jako islamisté, ale modernější, průhledné, kdy je vám rozumět a kdy se dá dobře odezírat ze rtů... 

 A to mytí rukou, ať je po vašem:  Ať je povinné, třeba 333x denně!

https://youtu.be/k5DbZK2W7zw 

(L. Armstrong: Jaký to nádherný svět!)