Zubařce sluší dekolt...

Když jsme se v Německu v roce 1973 přestěhovali z města Essenu do malebné obce Kettwig, musel jsem vyhledat fungl-novou MUDr. zubařku v telefoním seznamu. Náhle mi padlo do oka jméno MUDr. Milada Prusova.

To ve mně vyvolalo představu ladné Češky, takže jsem si ihned řekl: To beru! Naproti tomu zubařů se bojím, jak čert kříže, a takže i ošklivka je mi milejší, hlavně když je jemná.

Ta doktorka byla skutečná Češka Milada Průšová a nejenže byla ladná, ale navíc byla také svůdně vnadná. To totiž mělo příjemné výhody. Když se nade mnou skláněla, měl jsem dekoltový výhled a když mi strhávala zubní kámen, stála za mnou a opírala se ňadry o moji hlavu. Působilo to na mne jako umrtvující injekce a v takové chvíli jsem necítil žádnou nepříjemnou bolest, ležel jsem jak v agonii, ani necekl i když její škrabka nechtěně sjela do dásně.  Dále se přiznala, že jsem  na  ni zapůsobil příjemně  tím, že jsem ji oslovil prostě: "Paní Průšová" a ne "Frau Doktor"...

 

Největší výhodou ovšem bylo to, že z titulu té skutečnosti, že jsme oba Češi, mne vedla jako soukromého pacienta i když jsem byl na pokladnu. Řekla mi: „Víte, pane Tomsi, my Češi, musíme držet při sobě - a tohle je to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“

 Znamenalo to, že jsem mohl používat onu speciální malou čekárnu, určenou jenom výhradně pro soukromé pacienty tak, aby to nevyvolávalo nevoli u ostatních pacientů  ve  velké čekárně.  Na  řadu  jsem vždycky přicházel ihned, jakmile doktorka  dokončila jednoho pacienta. 

To byly časy!  Prvně jsem chodil k zubaři rád a to čtyřikrát do roka na kontrolu, takže mě už vlastně od té doby zuby nikdy nezabolely. Krásná Lada jako zubařka tam měla rito, protože byla machr a peněz měla jako šlupek.

Proto její manžel Rudy vůbec nemusel chodit do nějaké práce. Celý den se flinkal po baráku nebo v zahradě a při tom hulil a pařil koňak, jako zjednanej. Koňak byl pro něj skoro mateřským mlékem, bez nějž by byl naprosto znemožněn...
Slovo dalo slovo a jednou jsem je pozval k nám domů na přátelskou návštěvu, spojenou s dobrou večeří, kterou jsem pro jistotu vařil já sám, má tehdejší žena Hana byla vařící antitalent, dovedla totiž připálit i destilovanou vodu!

Věděl jsem že alkoholik Rudy zbožňuje koňak a tak jsem připravil na stůl, ještě nenačatou půllitrovou láhev Remy Martin. Ženy pily víno, já pivo, takže ten koňak pil vlastně jenom Rudy. Zábava byla dobrá, myslím, že se mi jídlo povedlo a když bylo asi deset hodin, řekla paní doktorka svému muži, jenž si právě naléval dalšího panáka: „Rudy už nepij, víš, že musíš jet!“ Všiml jsem si, že ta láhev je už přes polovinu vypitá a Rudyho brunátná tvář spolehlivě ukazovala stav jeho opilosti. Protože mi neuniklo, že paní doktorka celý večer ucucávala jednu sklenku vína, myslel jsem si zcela logicky, že pojede ona, jinak bych se do jejich rozmluvy vůbec nezamontoval.

“Já myslím, paní doktorko, že byste měla jet vy, váš pán má už aspoň tři až čtyři promile v krvi.“
„Ne, ne, víte, my jsme tady s tím velkým Mercedesem s automatikou a ten já neumím řídit. Já jezdím jen s mým malým Renaultkem.“ A mezitím její Rudy vymlaskl dalšího prcka: „Ž-ženo, z-zvedni se a j-jedem“, pronesl vrávoraje.
Pokusil jsem se ještě jednou je přemluvit, aby jela ona, ale oba trvali na svém. Když odešli, měl jsem z toho dost špatné svědomí. V Německu totiž platí zákon, dle kterého je v případě autohavárie spoluodpovědný i ten kdo před jízdou poskytl řidiči alkohol. Ale netrvalo ani pět minut a rozzuřený Rudy stál nazpět u našich dveří.

„T-to je hnus“, soptil, „dovolte mi od vás zatelefonovat na policii, tam je t-taková ňáká k-kráva a nechce mi uhnout, a-abych moh‘ vyject!“
„Počkejte, pane Průšo, nemůžete přece volat policii, vždyť poznají, že jste něco pil!“
„T-tak c-co mám teď dělat s tou kra-krávou?“
„Moment, pane Průšo, já tam půjdu s vámi, se na to podívat, co se to tam vlastně děje a co se dá dělat.“

"No, p-podívejte se, t-támhle stojí ta k-kráva a nechce za žádnou cenu s tím svým prdítkem popoject!"

"Dobrá, tak já to s ní diplomaticky projednám", řekl jsem.

   

Byla taková krásná, černá noc a celé nebe bylo hustě jakoby poseto miliony hvězdiček, což tvořilo bájně úžasnou atmosféru, ovšem jen když si člověk odmyslel ty hádající se lidi. Ti tu celou noční idylku definitivně pokazili. Vedle šajnícího Mercedesa stála bezradná doktorka  a o malý kousek dál vedle malého, slabě svíticího autíčka, stála s nějakým podezřele se klátícím chlapíkem, ta děsně neústupná, zlá žena a cosi spolu řešili...

 

„Pane Průšo“, řekl jsem mu tiše, „ vidím, že ta madam stojí s tím autem dostatečně daleko, takže můžete zcela klidně vycouvat a já vás budu navigovat..."„Ne-ne-né, já mám moc veliký auto a já to vidím, že to kolem ní neprojedu!“, tvrdil své bludy výpitka Rudy. Popošel jsem tedy k oné dámě a pravil k ní tiše: “Madam, prosím vás, já to sice vidím, že se tu projet dá, ale couvněte asi o metr zpět, ať ten výpitka tady neoblbuje a ať konečně odjede.“

„Ne, pane, já necouvnu, tento pán totiž šel zavolat policii a já chci, aby viděli, že mu nebráním ale, že je nalitej jako... 

A ten muž vedle ní dodal: "Vo-vožralej jako Dán!“

„Madam“, řekl jsem jí  prosebně „on totiž nevolal tu policii, já jsem mu to důrazně rozmluvil, nenechal jsem ho od nás z bytu zavolat,  prosím, couvněte si  kousíček ať to snad do půlnoci nějak společně i kladně vyřešíme..."

„Tak dobře, já couvnu, ale on takhle nalitej stejně nikam nedojede, teď bych nejraději  na něj poslala ty policajty já sama!“, prohlásila ta dáma, ale projevila ochotu jednat.

 „Madam“, řekl jsem na usmířenou, „podívejte se, vždyť  váš manžel je taky na mol, nebudeme to dramatizovat.“

„Dovolte, to není můj manžel, proboha“, vzepjala se jako kobylka šedá, co prý se kovat nedá, „on šel tudy náhodou okolo, já toho pána vůbec neznám!“

Uznal jsem, že to byl ode mne dosti špatný argument, takže jsem se omluvil: „Madam, unikly mi souvislosti, to je faux-pas, omlouvám se!“

Dáma se pousmála: "Já vím..."sedla si za volant, načež odjela o takový kus, že i rozostřenému oku spiťara Rudyho to vyhovovalo a on konečně vycouval. Dr.Průšová na mne ještě křikla, že nám zavolá, jak dojeli a ta madam se mohla konečně postavit se svým autíčkem na uvolněné místo. I ten druhý výpitka odvrávoral až  do ztracena  a já jsem si teprve nyní ve světle lampy všiml, že tento houmlesák vypadá jak by právě vylezl z kontejneru na měkký odpad...

Načež jsme se tomu společně s dámou nakonec zasmáli, představili se s novou sousedkou Elen, s níž jsme se spřátelili tak, že jsme ještě hodinku zůstali a povídali si dál na parkovišti... Elen, obdivující tu krásu hvězdné oblohy, si zanotovala melodii jedné písně: "In der Nacht ist der Mensch nicht gern alleine", a já ji překvapil když jsem zajásal: "Ano, tu zpívávala Marika Rökk a já znám i český text: "V noci přec nikdo samoten rád není", Elen se usmála a políbila mě, "neboť líbat v měsíčním osvětlení" - a já dodal: " je to nejhezčí, viďte nad to není," a ona dokončila:

"Jednou tak, pak zase tak, nu - víte jak!..."

 

https://www.youtube.com/watch?v=8xHtvZESADo

Hlava sochy se pojednou pohnula...

Moje první manželství se mi poměrně dost málo povedlo. Trvalo to jenom čtyři roky, kdy rozpory mezi námi vygradovaly, tím že se moje žena zamilovala do svého šéfa. Protože se mi to, pochopitelně ale ani trochu nelíbilo a namítal jsem něco proti tomu, bylo mi mojí ženou řečeno, že když chci, mohu se vrátit ke svým rodičům, vždyť zde stejně není nic mého, barák mají napůl s její matkou a na náš nábytek nám značnou část peněz půjčil její otec. Takže jsem to udělal, tak jak to řekla, sbalil jsem své svršky, boty, gatě i ponožky, rozvedli jsme se a já se vrátil k rodičům do svého studentského pokojíčku. A k této době se vztahuje moje další mini-vzpomínka. 

Jednou po takové domácí hádce, ještě před rozvodem, jsem se šel procházet na vyšehradské hradby, abych se uklidnil. Při pohledu na Vltavu a Hradčany v pozadí, jsem přišel na jiné myšlenky a aspoň na chvilku zapomněl na ten problém, že rozvodem ztratím svého synka, protože dle bolševického práva dostane do péče dítě do šesti let vždycky jen matka. Jedinou výjimkou je když manžel dokáže, že se žena o své dítě vůbec nestará. Tak mi to vysvětlil jeden právník.
Můj syn, který byl na mne pólován a všude běhal za mnou jako pejsek a chtěl mi vždy pomáhat při opravách v bytě i na domě, tím, že za mnou nosil "zebíky a jouby" (hřebíky, šrouby) a podával mi je.
On byl pro mne tím opravdickým problémem v rozvodu,  nikoliv  ty parohy od nevěrné ženy...

Tato skutečnost mně neustále vrtala v hlavě, takže jsem byl nerozhodný jako Hamlet. Když jsem pak po procházce na čerstvém vzduchu pochopil, že rozvod je sice špatné, ale nezbytné řešení, vracel jsem se pomalým krokem nazpět domů. Začal jsem opět vnímat svět kolem sebe, když najednou moji pozornost upoutal zcela nepochopitelný úkaz. Na druhé straně trávníku za živým plotem z buxusu, byla hlava jakési dívky. Profil dívčí černovlasé hlavy s řeckým uzlem vlasů. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby ta hlava nebyla těsně nad tím buxusem, tedy jenom sotva metr od země.

  Hlava se vůbec nehýbala a já si říkal: „Přece žádná živá bytost nemůže být takhle malá, kromě děcka, ale to by vypadalo jinak. To je nějaká divná soška.“ Zůstal jsem stát a zcela konsternovaně hleděl na toto zjevení a čekal jestli se ta socha přece jen trochu nepohne. Teprve pro mne po dvou nekonečných minutách se tato socha skutečně nepatrně pohnula, což zvýšilo ještě více moji zvědavost. Řekl jsem si: „Takto malá žena přece neexistuje i kdyby to byla Liliputánka. A proč tam stojí a nejde dál? Jisté je, že to nemůže být socha, když se to pohnulo!“ Šel jsem tedy celým okruhem k ní, abych se přesvědčil, že nevidím fata morgánu. Cestou jsem si stále opakoval: „Metrová žena s vlasy staženými do řeckého uzle -  je zcela jasný oční klam!“ 

No a pak, když jsem tam došel, koukal jsem jak jeřábek na božsky krásnou dívku sedící na rybářském skládacím sedátku. Očima mi připomínala americkou herečku Audrey Hepburn. Na klíně měla skicák a kreslila černou tuší pohled na kostel v pozadí. Jak jednoduché vysvětlení! Jak to, že mě to nenapadlo hned? Dívka se na mne otočila a mile se usmála. To mě dodalo kuráž, pozdravil jsem ji a zeptal se: „Promiňte, slečno, mohu se podívat na Vaši kresbu?“ Dívka zvedla skicák a otočila ho ke mně. „To je opravdu krásná perokresba“, pochválil jsem její obrázek, „děláte to jako profesionál, nebo jako hobby?“ 

Dívka se na mne opětně mile usmála a položila si ukazováček na rty, čímž mi zřejmě, jak jsem si to domyslel, chtěla dát najevo, že je němá. Byl jsem trochu vyveden z konceptu a zeptal jsem se zcela nelogicky: „Ale vy mne slyšíte?“ Zavrtěla hlavou a ukázala si na rty a pohybovala jimi. „Aha, chápu, vy umíte odezírat ze rtů.“ Dívka kývala hlavou na souhlas. Poděkoval jsem ji a omluvil se, že jsem ji vyrušil a ona mi podala ruku, usmála se a pokývala hlavou. Potom mi naznačila, že už půjde domů, skicák vsunula do kabely, vstala a sklapla sedačku. Zeptal jsem se jí, jestli jde tímto směrem jako já a ona kývla, že ano. Řekl jsem, že ji ponesu tu sedačku a nabídl jí rámě. A tak jsme spolu kráčeli směrem k Pankráci, já jsem jí vyprávěl, že bydlím v Podolí a vůbec jsem se marně pokoušel udržovat nějak diskuzi, což ovšem ona nemohla nikterak opětovat, takže mě jenom pozorně sledovala, co asi říkám, až pak mi najednou ukázala na jeden dům, že tam bydlí ona a já si teprve teď uvědomil, že to je budova Jedličkova ústavu pro tělesně postižené... 

Doprovodil jsem ji až ke vchodu a zeptal se jí, jestli se ještě někdy uvidíme a ona smutně zavrtěla hlavou, jako že to nejde a dala mi malé sádrové kolečko velikostí zlaté mince a na něm stála písmena IWWFY.  Pak mi naznačila, abych to rozlomil, ale ne teď, až později. Poděkoval jsem jí a políbil její malou ručku a pomalu odcházel. Byl jsem jak omámen a po pár krocích jsem se otočil, ona tam ještě stála a mávala mi na rozloučenou. Doma jsem pak tu sádrovou minci nedočkavě rozlomil a v ní byl složený malý lístek papíru na kterém stálo:  »I Will Wait For You!« (Budu na tebe čekat!)... Byl jsem rozhodnut, že ji tam někdy navštívím, ale z důvodu rozvodu se to posunulo o dva měsíce až do ledna. V recepci ústavu jsem se pak dozvěděl, že ta krásná kreslířka Zuzanka už na mne může čekat jedině někde na obláčku, měla těžkou rakovinu...

http://youtu.be/mUrcqZqE8EU

Čutaná = FBM (fotbal bez míče)

Za války jsme jako kluci sice chtěli hrát fotbal, ale nikdo neměl míč. V té době byl míč tak dostupný asi jako dnes let do vesmíru. Takže se čutalo příkladně s dětským gumovým balónkem nebo zase starým tenisákem, což ovšem nebylo to pravé. Napadlo mě, že aspoň takový hadrák by byl něco lepšího. A tak jsem doma vydyndal na matce staré hadry a ušil z nich vlastnoručně černý glotový hadrák. To bylo slávy mezi klukama! Aby se hadrák moc nezničil, navrhl jsem hrát fotbal na boso a na trávníku, nikoliv na silnici, kde se muselo hrát jedině s tenisákem, ten by se totiž v trávě ztrácel.

Hadrák byl sice určitým zlepšením, ale protože byl moc měkký a při hře měnil tvar jako protoplazma, nebylo to zase až tak ideální. Jedna moje prateta, se to nějak doslechla a poslala mi v balíčku až z Mladé Boleslavi, starý kopací míč, který prý u ní ležel na půdě už víc než 20 let. Byl jsem štěstím bez sebe. Považte: pravý míč na fotbal! Jenže opět komplikace. Míč byl zpuchřelý a duše unikala, prostě míč vypadal, že už Žižka s ním hrával - a to už je čas! Dal jsem si s tím velkou práci a pomocí flastrů a lepidla na duše od kola, jsem duši míče oblepil tak, že neunikala. Pak jsem se věnoval správce koženého obalu, který jsem nejprve namastil krémem na boty, aby změkl, načež jsem pečlivě ševcovskou dratví obnovil prasklé stehy. 

A pak konečně nadešel ten slavný den, kdy jsem přinesl mezi kluky svůj pravý fotbalový míč! Ihned byly sestaveny dva manšafty, já jsem za to pak byl nazýván slávistou Bicanem. Načež pomocí větších balvanů byly označeny dvě branky a bohužel se rozhodlo hrát opět na silnici, která totiž byla považována za více regulérní hřiště než louka. Na trávě by možná můj ševcovský výkon přetrval aspoň do poločasu, ovšem na hrubé silnici, léty zpuchřelé švy praskaly, jako by to byla pavučina. Během několika minut, když jeden necita nakopl balon takovou silou, že povolila i duše, celý míč mu zůstal nabodnut na noze. Tím bylo definitivně po míči a všichni se tomu smáli, smíchy řvali, mně do smíchu nebylo... 

Do třetice jsem měl velkou šanci získat aspoň na víkend opravdický nový kopací balon. Chodil jsem tenkrát do měšťanky na Vyšehrad, protože v té podolské byli ubytováni němečtí vojáci. V sobotu dopoledne jsme měli tělocvik na hřišti nahoře na Vyšehradských hradbách. Když tělocvik skončil, nechtělo se zřejmě panu učiteli jít zpět do školy, jen kvůli tomu, aby tam míč zamkl do skříňky a zeptal se nás, kdo zde bydlí nejblíže. Já jsem vytušil o co mu jde, a tak jsem se hlasitě hlásil, že já bydlím nejblíže i když to nebyla tak docela pravda, protože z Vyšehradu na Pekařku přes Pankrác a Kavčí hory, to jsou aspoň dva kilometry...

 Pan učitel Stavinoha, takzvaný "Staviduch" (na fotce s Velasem a Kokešem), mi tehdy balon, drahocenný skvost svěřil přes neděli a neopomněl mi klást na srdce, že se balonu nesmí absolutně nic stát, to je jediný balon na měšťance, který má celá škola k dispozici. Slíbil jsem mu všechno a šťasten jak blecha si to kráčel s balonem podpaží domů. Moje štěstí však trvalo jen minutku. Najednou se za mnou ozvalo volání: „Tomsi, počkej!“ Ohlédnu se a pan učitel běžel za mnou. Udýchaně mi řekl: „Já jsem si to rozmyslel, ukaž, dej mi ten balon, já ho přece raději odnesu dolů do školy. Ne, že bych ti nevěřil, ale kdyby se s ním něco stalo, byl by z toho děsnej průser!“ A tak jsme čutali i nadále zase jen s tenisákem...

http://youtu.be/eKv-pq6A_rg

Novela G.Pennela

Čecho-Australan George Pennel, původním jménem Jiří Penielski, kráčel dnes po dlouhých pětadvaceti letech zas, jemu dosud důvěrně známou cestou, po úzkém chodníčku směrem k tomu jejímu malebnému domku v anglickém stylu country-cottage ve stínu stromů. Šel velmi pomalu a vychutnával si své vzpomínky na toto místo, které mu tak přirostlo k srdci. Ano, celkem nic se zde nezměnilo, všechno bylo jako dřív. Tudy denně chodil z práce domů, kde ho s večeří očekávala jeho krásná mladá ženuška Chat Noir - Lenka, jak si ji zamilovaně překřtil...

Jenže to všechno se mu v jediném okamžiku, už za tři roky po svatbě zvrtlo, když mu jeho Lenka v slzách oznámila, že se s ním musí rozvést, protože je v jiném stavu s Arnoštem Burdou, a že nechce a ani neumí žít ve lži. Nenáviděl Burdu k smrti, ale když ustoupily emoce uznal, že tento atraktivní motocyklový závodník a playboy, má daleko magičtější vliv na ženy než on, nezajímavý pisálek do novin a časopisů. Věděl, že nemá šanci na této nové situaci cokoliv změnit, a že musí odsouhlasit rozvod. Ze strany Lenky se patrně jednalo o opravdovou lásku, nikoliv o krátkodobý flirt, ale nicméně jí to nedovedl odpustit.

Brzy nato, přišla ta ruská lži-okupace v srpnu 68, a Jiří zmizel z povrchu československého až do Austrálie, kde dostal asyl a zároveň i nové, pro Australany lépe vyslovitelné, jméno George Pennel. Byl rozhodnut všechno zapomenout a začít od nuly. Poslal jednu svou novelu do místního časopisu, vydávaného českou menšinou - a ono se to kupodivu ujalo. Když pak našel mezi emigranty výbornou překladatelku z češtiny do angličtiny, začal společně s ní vydávat knížky povídek, které tam šly dobře a vlastně až senzačně na odbyt.

Když se pak usadil v Sydney, poslal Lence k 30. narozeninám  pohlednici s  černou kočičkou: Milé »Chat noir« k 30. narozeninám a přidal svojí adresu. Tím se mezi nimi vyvinula nejprve zcela nepravidelná, občasná korespondence. Ona mu poslala fotografii své dcerky Evičky a taktně se vyhnula jakékoliv zmínce o svém manželovi. On ji napsal, jak se mu žije pod anglickou královnou a ona jemu opatrnými slovy, na revanš reagovala, jak se jí žije pod husákovskou normalizační diktaturou. O rok později potkala Lenku nečekaná tragedie, její manžel Arnošt Burda tragicky zahynul při motocyklových závodech. Od té doby se interval mezi jejími dopisy Jiřímu zkrátil a jejich obsah se naopak zvětšil. Stalo se to, co se občas stává, že se rozvedení manželé začnou znovu sbližovat, když poznají, že je stále ještě k sobě cosi poutá. A roky tohoto neurčitého vztahu na dálku se vyznačovaly nerozhodností. Ta vzdálenost přes půl zeměkoule hrála tlumící roli...

Až teprve po sametové revoluci mu Lenka, podala ruku a poslala jakési nesmělé pozvání na návštěvu do nyní svobodné vlasti a její právě čtrnáctiletá dcera Eva se k pozvání připojila. On sice na to odpověděl neurčitě, že ještě neví kdy, ale v duši byl již přesvědčen výlet do Česka realizovat. Byl ve svých 49 letech stále ještě rozvedený-svobodný a na základě své spisovatelské činnosti poměrně dobře finančně situovaný, takže si tu cestu mohl celkem snadno dovolit.

Rozhodl se prostě sednout do letadla a Lenku překvapit. Měl přitom ale takový divný nepříjemný pocit, jakousi předtuchu, aby to překvapení nebylo nakonec nepříjemné. Co když zastihne svoji, teď již pětačtyřicetiletou ex-manželku s nějakým jiným mužem? Musí počítat se vším. Vždyť je to vlastně logické, od smrti jejího manžela uplynulo aspoň čtrnáct let, a přestože o tom nic nepsala v dopisech, určitě nežila jak jeptiška v klášteře, on také nebyl asketickým mnichem.

Při tomto rozjímání došel až ke známé brance v černém plotu s dopisní schránkou, tak jak ji kdysi sám připevnil, jen ta vizitka na ní byla teď jiná. Zkusil, nervózně se chvějící rukou zazvonit, ale zdálo se mu, že zvonek nefunguje. Vzal tedy za kliku a kupodivu ta vrátka nebyla zamčená. Zarazilo ho, že celý dům byl osvětlený, jako při nějaké slavnosti, když se čeká vzácná návštěva. Ale jeho přece ani nemohly Lenka s Evou očekávat. Jiří částečně znejistěl a zamířil k otevřeným domovním dveřím.

Byl to zvláštní pocit moci to všechno vidět tak, jako dříve. Vešel do předsíně, a ode dveří z kuchyně se ozývala tlumená hudba z radia. Vstoupil potichu do kuchyně a spatřil Lenku v půvabné bílé zástěrce, jak stojí k němu bokem u elektrického sporáku a něco míchá na pánvi. První, co ho napadlo, že vyslovil větu, kterou ji kdysi láskyplně říkával: „Moje paní něco kvedlá, že prý to je bedla jedlá.“ Lenka se pomalu otočila, ale dívala se naprosto nepřítomným zrakem, jakoby skrze něj na tu bílou stěnu za ním...

V tomto okamžiku se mu náhle vybavily jeho poslední vteřiny v letadle, řítícím se šikmo k zemi na letišti v Bombaji. Následovala obrovská rána, všude okolo šlehající plameny – a on si teprve teď uvědomil, že již nežije...

Ministrův řidič a moje semišky

Bylo mi tenkrát těch krásných devatenáct roků a jako študák jsem dosud nikdy neměl vlastní peníze, takže i nové boty jsem si musel chodit vybírat s matkou. Bylo to za komoušů a výběr opravdu nebyl velký, ale já objevil krásné světlehnědé letní perforované semišky, které se mi moc líbily. Máti byla ovšem proti, že prý semišky se brzy okopou, nedají se čistit krémem a jsou moc drahé. Nicméně se mi podařilo ji udyndat a ona, mamina hodná, pod tíhou mých argumentů, kapitulovala.

Brzy na to jsem se vydal s mým kamarádem Tondou na odpolední čaje do „Vltavy“, kde jsem tančil v nových botách jako pominutý, což logicky způsobilo puchýře na patách. Teprve potom mi došlo, že jít v nových botách tancovat je debilita.

Zajeli jsme si proto s Tondou do kina, kde jsem doufal, že se puchýře uklidní, což se ani za ty dvě hodiny zutých bot nestalo. Cesta domů tramvají proběhla ještě dobře, ale potom od Žlutých lázní až k nám na Pekařku to bylo víc než kilometr dlouhou, mírně stoupající ulicí, tenkrát ještě Dvoreckou, ale pak přejmenovanou na Jeremenkovu. (To byl jakýsi ruský generál, hrdina SSSR i ČSSR,  takže se ta ulice ze vděčnosti, jmenuje po něm dodnes.)

Chůze, při níž každý krok způsobuje kruté bolesti není moc příjemná, takže bohužel v jedné třetině cesty u posledního z Knihtiskařských činžáků jsem to vzdal se slovy: „Hele, Tóny, tady na tuhletu lákavě bílou hromadu dlažebních kostek, si teď sednu a ani se nehnu. Běž klidně domů, já si oddychnu a dojdu to potom třeba bos.“ Tonda ale nespěchal a zůstal tam sedět se mnou. Proti nám blikala jediná lampa na tehdy dřevěné telegrafní štangli, s nápisem: Jest nebezpečné dotýkati se drátů i na zem spadlých!  V několika protějších oknech to ještě mdle svítilo, ale jinak bylo všude kolem vlahé ticho, klidno a liduprázdno.

Tato idylická pohoda však nevydržela dlouho. Najednou se v dálce objevily dva strašidelné reflektory, které šněrovaly silnici cik-cak jako při slalomu. Tonda vykřikl: „Tomu je ta silnice určitě malá!“

Vyskočil jsem jak péro z gauče a říkám: „Pojď, zalezeme radši tady k tomu baráku, za ten roh zídky. Ten blbec je určitě vožralej!“  A Tonda dodal: "Jó, sežranej jak Karkulka!" 

Najednou slyšíme ránu, náraz jak auto škrtlo o onu telegrafní tyč, ta se rozpoltila ve dví, a začalo praskat elektrické vedení jak struny na kytaře. Praskání drátů vydávalo nejen kňouravé, havajské zvuky, ale hlavně oslepující blesky, zatímco auťák uháněl klidně dál stejnou rychlostí směrem ke Žlutým lázním.

Když jsme se potom trochu vzpamatovali, všimli jsme si, že přesně na těch dlažebních kostkách, kde jsme seděli, leží ta větší půlka telegrafní tyče i s tou lampou a izolátory se zbytky přetrhaných elektrických drátů, u nichž bych se ani náhodou nepřesvědčoval, zda-li jsou pod proudem. Už vím přece, že je nebezpečné dotýkati se drátů i na zem spadlých!

Následovalo otvírání oken a divení se nájemníků, že nejde proud. Domovnice z přízemí vyšla se svým mužem před barák a ptali se nás co se tu stalo. Začali jsme jim líčit náš zážitek, když vtom vidíme od Žlutých lázní se znovu blíží ten šílenec, ale jen s jedním světlem. Projel opět kolem nás a uháněl jak o život zase nahoru odkud přijel. Tonda vykřikl: „Já vím kdo to je! Je to Jirka Hroudák, co jezdí jako šofér s ministerskou Pabědou!“ 

Domovnice si pečlivě poznamenala, co jim Tonda řekl. Pak už byl klid a já jsem cestou domů bos proklínal ty pitomé semišky, že usilovaly o naše životy. Máti holt měla pravdu: kdyby mě ty boty nedřely, byli bychom už dávno doma!

Asi za týden přišel Tonda k nám domu a zvěstoval mi, jak to s tím ministerským šoférem Jiřím Hroudákem dopadlo. Toho osudného dne odvezl Hroudák soudruha ministra do Národního divadla s tím, že v jedenáct hodin po představení ho zase odveze domů. Maje k dispozici tři hodiny času i Pabědu, dojel si do své hospody Na Pekařce, na jedno pivčo. To se ovšem znásobilo jako vždy aspoň pěti a doplnilo vodkou, takže když si uvědomil, že má být už za 10 minut u divadla, hnal to Jeremenkovou ulicí dolů jako šílený. Když mu došlo, že cestou přerazil sloup, obrátil se a jel nazpět do hospody za svými kumpány, aby mu poradili, co má teď proboha dělat??

Soudruzi mu poradili, ať jede ihned k divadlu a postaví auto levou stranou k chodníku, ta je přece zcela nepoškozená, pak odveze papaláše domů a načež zajede do autoopravny jejich kámoše, kde oni také pracují, auto se přes noc bleskově spraví a do rána bude, za tři flašky vodky, v tip-top vzhledu, jako třeba na brněnském veletrhu! Takže, jak si to jeho kumpáni vymysleli, tak to taky Hroudák provedl. Ministr nastoupil i vystoupil onou nepoškozenou stranou, aniž by cokoliv poznal a do rána byla "Paběda" zase v lesku jak nová. Zlatý český ručičky dokázaly div, ale Hroudák se radoval předčasně. Soudružka domovnice to oznámila na SNB a on ztratil své teplé místečko u soudruha ministra a šel na rok bručet...
Řekli jsme si s Tondou: "Dobře mu tak, ale za to, že nás dva moh' zabít, dostal ovšem málo!"

Inge "la douce" = Sladká Inge

Když jsem žil více než jedno čtvrt-století v Německu byl jsem tam celkem za ta léta čtyřikrát (vždy po 3 letech) v lázních, takzvaně na pokladnu a dokonce na naléhavý příkaz mé doktorky, která mi musela napřed vysvětlit, že lázně nejsou drahá nemocnice a, že mě to nic nestojí, když je to na pokladnu. Připadal jsem si před paní doktorkou jako "socialistický buran."

A zatím co v Česku jsem dosud nebyl ani jednou v lázních, tak v Německu jsem byl čtyřikrát!

zima   1981:   Saarland, Bad Blieskastel, 

jaro    1984:   Schwarzwald, Bad Peterstal, 

léto    1987:   Bodamské jezero, Bad Radolfzell,

podz. 1990:   Waldliesborn, Bad Lippstadt.

Překvapivě se mi to nejvíce zalíbilo v zasněženém lednu v Saarlandu, kde bylo všechno od prvního okamžiku perfektní. Musel jsem si přiznat, že moje doktorka nepřeháněla, když mi tyto lázně vylíčila v těch nejrůžovějších barvách a vehementně mi je doporučila. Doktoři i personál byli příjemní, ubytování luxusní a strava výborná. Měl jsem krásný pokoj v sedmém poschodí s balkonem, výhled téměř do nekonečna na bílé sněhové pláně lemované černými lesy. V noci za tmy bylo vidět až v dálce mihotavá světélka vánoční výzdoby starobylého městečka Blieskastel. To mě okouzlilo, vypadalo to neskutečně jako kulisa na divadelní scéně vánoční hry pro děti. 

Teprve zde na místě jsem si uvědomil, jak vlastně je ta rusko-bolševická propaganda lživá, když tvrdí, že v tom zlém takzvaném kapitalismu si musí ti nebozí lidé všechno platit sami, zatímco u nás v ČSSR je celé zdravotnictví zadarmo, což je prý, podle Rudého Práva , ten  náš  největší  výdobytek

 socializmu..! 
Takže výdobytkem kapitalizmu pro mne bylo to, že na příplatcích k pobytu v lázních jsem za čtyři týdny vydal přesně jenom 5% ze svého platu, který mi běžel po celých pět týdnů pobytu v lázních, plus jeden týden rehabilitace doma, ve výši 100%..! Tady u nás se ani o desítky let později dodnes nepodařilo odbourat srážky z platů všech pacientů, jako trest za to, že jsou nemocni...!

Dále bylo pro mne překvapivé novum, že zde v lázních vládne úplně jiná morálka nežli v civilu. Až na malé výjimky, se tady z pacientů stávají spřízněné páry, takzvané "Kurschatten", čili lázeňské stíny. Dokonce i sami doktoři toto doporučovali nově příchozím: „Najděte si nějaký Kurschatten, je vědecky prokázáno, že mírnou koketérií mezi mužem a ženou se podstatně zvyšuje efekt lázeňské léčby. Proto jsou zde mimo jiné, jednou týdně vždy v sobotu, pořádány seznamovací taneční čaje o páté s hudbou, zatím jenom bohužel reprodukovanou.“

Hned na prvním čaji, si k mému stolku pro dva, přisedla krásná mladá dívka jménem Inge, čímž jsem, tak i já zcela  nečekaně  získal  ten  půvabný  Kurschatten.

Náš úplně první rozhovor probíhal asi takto: „Promiňte, sedíte zde tak sám, nemáte dosud Kurschatten?“ zeptala se mne naprosto neznámá, dle mého vkusu lepá dívka: „Bohužel nemám, žádný stín, slečno“, řekl jsem váhavě, jako bych se omlouval, "jsem tady dnes úplně poprvé."

„Smím si tedy k vám přisednout? Je mi tu smutno“, řekla tiše dívka a její oči byly jakoby zastřeny mlhou.
„Samozřejmě, že smíte“, rozesmál jsem se, „já jsem prvně v lázních a netušil jsem, že zde vládne dámská volenka, ale je mi to příjemné.“
„Já jsem zde už podruhé, a tak mi to nepřijde nijak divné, můžeme se titulovat křestními jmény, chcete-li. Já jsem Inge“.
"Inge jako Irma la douce?" zeptal jsem se narážkou na tehdy známý francouzský film.
Podala mi ruku: "Jenže já nejsem sladká, jsem spíš protivná" usmála se, ale v jejích očích jsem viděl jakousi úzkost a smutek.
„Já jsem Mirek. Není to netaktní když se vás zeptám co si tu léčíte, vypadáte totiž, řekl bych - stoprocentně zdravě, Inge.“
„Ano, vám to řeknu proč tu jsem. Stalo se to vloni. Bylo mi šestnáct let, když jsem byla přímým účastníkem toho, jak můj otec v hádce zastřelil moji maminku. Od té doby mám potíže s usínáním. To mi někdy trvá až do tří hodin. A když se mi podaří usnout, mívám děsivé sny.  A co je vám, Mirek?“
„Mám něco, i když ne tak drastického, ale do jisté míry podobného. Usnu sice rychle, ale probudím se už za dvě hodiny zcela vyspalý, někdy se třesu strachy a nevím proč, prostě nervy takzvaně nadranc a k tomu mám poruchy krevního oběhu.“
Inge ukázala na mou ruku: „Nemáte prsten, jste také singl?“
„Ano, jsem rozvedený, mimo to, že u mužů neuznávám prsteny ani náušnice, ani jakékoliv tetování či kroužky v nose. Nejsem ovšem sám, žiji se svojí dcerou, která je jen o něco málo mladší než jste vy. Nepůjdeme si zatančit?“
„Ano, ráda! A vaše dcera je teď doma sama, když jste zde v lázních?“
„Ne, jsou u nás na návštěvě moji rodičové z Prahy, smím prosit?“

Ten večer jsme se ještě sešli v nealkoholickém a nekuřáckém sklípku naší lázeňské budovy. Tam mě dívka Inge překvapila svou milou nečekanou prosbou: „Mirek, nemohl byste mi, prosím-prosím, dělat takového jakoby-otce po celou dobu našeho pobytu zde v lázních? Chtěla bych mít někoho na povídání a vy jste mi sympatický, prostě jste pravý opak mého otce... 
A ještě něco... já bych byla moc nerada, kdyby mi vás vyfoukla třeba ta obstarožní blondýna, co s vámi prve koketovala tady u stolu."
"Milerád, Inge, jste nejen můj Kurschatten ale i sladká Irma a budu vám třeba i vyprávět pohádky jako mé dceři na dobrou noc, pro lepší usínání.“
„To je krásné, pohádky děsně miluju, budu se těšit už dnes večer“, vydechla Inge.
„Samozřejmě myslím tím telefonicky. Protože návštěvy na pokojích pacientů, jak víte, zde nejsou povoleny!“ Inge se mile usmála, přikývla hlavou a já byl v duchu rád, že se mi aspoň nemůže stát, že bych vypadl ze své role jako-otce a tím její bezmeznou důvěru ve mne eventuálně zklamal.  A tak jsem byl na měsíc náhradním otcem krásné

dívce Inge "la douce"... 

https://youtu.be/t3GTg18Js-w

Na otázky dětí se má odpovídat...

 Moje dcera Brigita se narodila v Německu roku 1970, kde žije dodnes. Od malička byla zvyklá na to, že na všechny otázky, které kdy měla, jí vždycky rád a ochotně odpovídal bohužel jen její táta, který tak musel suplovat matku, babičku i dědu. Přece však z ní vyrostla čestná, chytrá a hlavně nefetující nekuřačka. Proto tady směle tvrdím, že na otázky se musí odpovídat, ale nejen dětem, nýbrž i nám, dospělým občanům a to pravdivě. Novináři nejsou póvl, jak kdosi tvrdí, oni jen chtějí pravdivé odpovědi od politiků, které si draze platíme. Ale tito nás nesmí podvádět, aby se stále nemusely řešit jejich nové kauzy, trvající deset až dvacet dlouhých roků!

Věděl jsem už ze svého dětství, že dítě považuje své otázky za strašně důležité a když se mu rodič odmítne věnovat, je mu to líto a příště se už třeba nezeptá. Proto jsem naopak z Brigitiny otázky udělal něco jako důležitou konferenci, či poradu, sedli jsme si na gauč nebo do křesel a diskutovali o tom seriózně jako dospělí. Její otázky byly různorodé, podle toho co někde náhodně zaslechla, třeba: "Papá, co je to gravitace?"  Jindy se mne zeptala, proč jsou chudí lidé a bohatí lidé? Držel jsem jí delší přednášku na sociální téma, začal jsem u žebráků a skončil u multimilionářů. Načež se zamyslela a pronesla tuto krásnou, památnou větu: "Papá, ale my nejsme chudí lidé, že ne, my jenom nemáme peníze."

Když se Brigitina matka se od nás odstěhovala, rozhodl jsem se, že povznesu důležitost našich rozhovorů tím, že si my sami postavíme krb u nějž budeme sedávat. Ale protože v našem bytě s ústředním topením jsme neměli žádné komíny a mimo to nad námi byla ještě čtyři patra, postavili jsme krb sice jako atrapu, ale z pravých ohnivzdorných dlaždic, aby to vypadalo opravdicky. Dovnitř jsem nainstaloval místo ohně červenou žárovku, což působilo útulně a u něj se pak řešily hlavně školní problémy matematické, pro kteroužto vědu neměla moje milá dcerka moc velké nadání, spíše bych řekl, že toto bylo nulové. Později přišly otázky typu, proč si ženy kupují anti-baby tablety a tampóny. V nastálé debatě, když jsem chtěl vědět jak přišla zrovna na tyto věci, vysvětlila, že jeden drzý spolužák jí vyhrožoval, že jí nakopne do zadku tak, až jí vypadne tampón. A smysl anti-baby tablet zpochybnila protože, když žena nechce dostat baby, tak se přece nemusí mazlit s mužem a potom žádné tablety nepotřebuje.

Často také ode mne pochytila různé výrazy, se kterými potom zaperlila, když jsem to nejméně čekal. To jsem se jednou rozčílil při telefonování s nějakým úřadem a když jsem zavěsil, řekl jsem si pro sebe: „Ten chlap je přece úplně to...“ „Blbej jak tágo!“ doplnila mě Brigita, aniž by tušila co to je. Ona měla vlastnost, že si zapamatovala mé různé výrazy a pak jindy je zcela nečekaně vypustila. Jednou v sobotu ráno, když jsme se chystali vyjet na nákup do Wiesbadenu koukám, že Brigita má na sobě jen šortky a lehkou blůzičku. Venku sice krásně svítilo slunce, ale na teploměru bylo pouze 8°C. "Tak to ne, Brigit, vem si džíny a bundičku, venku je ještě moc chladno." Ta se však snažila mne přehlasovat: "Ale papá, já jsem se dívala z okna a tady zrovna kolem běžel pán a ten měl taky jen triko a trenýrky." Musel jsem tedy přidat na důrazu: "Ne, ne, ty se ale oblečeš teple, podle nějakého chlapa, kterej byl třeba vožralej se řídit nebudeme." Brigita se tedy oblékla jak jsem řekl a odjeli jsme do města na nákup. Já jsem na tuto episodku dávno zapomněl, když jsme spolu kráčeli pěší zónou kolem všech možných výkladů, tak najednou mi Brigit ukazuje maminku, za ruku vedoucí malého chlapečka v krátkých kalhotkách: "Podívej se, papá, ten chlapeček je asi taky vožralej!"

Zažil jsem ale také napjaté okamžiky, že mě málem trefil šlak, když mi ráno do práce telefonovala její učitelka tímto způsobem: "Herr Toms, vaše dcera Brigita dnes uklouzla na ledu ve stanici autobusu..." ve mně hrklo a málem jsem šel do kolen. Než se učitelka dostala k tomu, že si Brigita jen trochu narazila loket, viděl jsem dceru pod koly autobusu, který tam v té chvíli vůbec nebyl. Dojel jsem hned za učitelkou a řekl jí ostře, že by jako pedagožka mohla vědět, že takové zprávy po telefonu se říkají v obráceném pořadí, tedy: "Vaší dceři se skoro nic nestalo, nelekejte se, uklouzla a narazila si loket ...atd..." Od té doby byla paní učitelka k Brigitě jak máslíčko. A takhle, vcelku velice harmonicky, jsme žili s dcerkou Brigit vlastně úplně bezproblémově. Naštěstí byla na rozdíl od jiných dětí, dítětem neustále zdravým. Jen jednou ráno měla horečku, byla to chřipka a tak jsem hned zavolal doktora. Ten potvrdil moji domněnku a řekl, že to chce aspoň týden v posteli. Jenže já jako otec jsem neměl nárok matek zůstat s dítětem doma. Zákon se teprve  projednával v parlamentu. Doktor mi řekl jen suše: "Ukažte mi jazyk - nojo máte to taky!" A tak jsem jako marodil s dcerkou...

   Když jí bylo osmnáct a vyrazili jsme spolu na večeři, zaslechl jsem jak si puberťáci říkají: "Hele, tydlety starý páprdové mají vždycky ty nehezčí holky!" Jednou doma, když bylo takové smutné podzimní počasí a venku lilo jako z konve, vzala mě Brigita kolem krku a řekla mi: „Papá, od mojí kamarádky Sabiny se její táta odstěhoval pryč, ty mi ale nikdy neutečeš, viď?“ Bylo to až dojemné, hrdlo se mi trochu stáhlo, ale řekl jsem rádoby veselým hlasem: „Brigit, ty kecko, vždyť ty jsi moje všecko! Tady ti dávám svoje čestný slovo, že ti nikdy neuteču!“  I když když jsem v duchu věděl, že to bude jednou ona, až se vdá, kdo odejde mně...

https://youtu.be/FMKKldTYv2Y

Český text písně:  "V  MÝCH  PAMÁTKÁCH"
Dny jež za námi jsou oživnou vzpomínkou a s tvou podobiznou je najdu v památkách.
Vzpomínek starých pár, tvých něžných slůvek žár, jež řeknou jak jsi stár,
to najdu v památkách:
RF:
Ve staré truhle mé jsou věci půvabné, které si schovávám pro dny kdy déšť nás skrývá.
Ty roky prožité, vzpomínky mé i tvé a srdce rozbité - to je v mých památkách...

Švýcarsko s Reginou, díl 1.

 V červenci roku 1981 jsem se víceméně náhodně při hraní minigolfu seznámil s Reginou, rozvedenou ženou, která měla dceru Heike asi tak o rok starší než moje dcera Brigita. Slovo dalo slovo a začali jsme se jednou týdně vždy v sobotu scházet všichni čtyři na minigolfovém hřišti a soutěžili, která dvojice vyhraje. Ta prohraná měla nakonec zaplatit posezení v cukrárně u zmrzliny kávy a dortů. Jelikož jsme byli výkonem celkem vyrovnaní golfisté a já jako jediný muž jsem chtěl zachovat dekorum, takže vyšlo placení za útratu v cukrárně - vždycky na mne. 

S mojí ex-manželkou jsme měli takovou výhodnou dohodu, že ona si vezme dceru jednou za rok sebou na čtrnáctidenní dovolenou obvykle na Kanárské ostrovy a zbytek roku pak bude dcera Brigita u mne. Když mi pak ex-Hana oznámila, že si přijede pro dceru v neděli 30. srpna, bylo tím pro mne rozhodnuto, že já budu mít dovolenou od 31. srpna do 12. září. Z mého celkového nároku na šest týdnů mi tak ale přesto ještě zbyly čtyři týdny dovolené s dcerkou.

 Zamyslel jsem se tedy prudce hlavou co podniknu a napadla mě golfistka Regina. Zavolal jsem ji pár dní před plánovaným termínem s dotazem z čistého nebe, jestli by třeba ona nejela se mnou na dovolenou? 

„Oh, ja!“ vydechla Regina a já jsem se rozřehtal: „Regino, ty se ani nezeptáš kdy a kam by se jelo a ihned souhlasíš, ty jsi tedy dobrá, to hodnotím sto body, což je maximum!“ 

„Nojo, to by mně taky zajímalo, na dovolenou jsem každopádně chtěla jet, moje dcera je u sestry a já jsem tu tak nějak moc sama“, přiznala se Regina. Tím bylo rozhodnuto a dohodnuto, že se pojede směrem jižním, tedy na zemi mnou nadevše milovanou,  Švýcarsko. 

Pondělí 31.srpna. 

Vzal jsem to po dálnici Frankfurt - Basel (Bazilej). Bylo ideálně krásné počasí, nikoliv vedro a protože jsem zásady, že cestování je už také část dovolené, tak jsme nijak nespěchali a zastavili jsme se tam, kde se nám to líbilo, na piknik či na oběd, pak na kafe a taky u Autobahnkirche. To je zvláštní kostel přímo u dálnice. Je nevšední tím, že nepatří žádné církvi, slouží veřejnosti bez ohledu na to, jestli je někdo katolík, evangelík, buddhista, žid, presbyterián nebo svědek Jehovův, prostě pro všechny lidi včetně pohanů a atheistů. 

Uvnitř je to moderně hladce zařízeno, okna jsou barevně mozaiková a lidi se tam mohou modlit když chtějí, mše se tam neslouží, mohou si tam zapálit svíčku, hodit obolus do kasičky, nebo jenom zvědavě zevlovat. Atmosféra je to ale krásná a neviděl jsem tam ani jeden „podpis“ lidského vandala, to jest puberťáky oblíbené čmárání po zdích. 

Když jsme k večeru dorazili do Bazileje, což je město na hranici tří států, Švýcarska, Německa a Francie, aniž by bylo potřeba jako v Berlíně stavět dělící zeď, ostnaté dráty, střílny a závory. Regina zvyklá cestovat sama se ihned ujala rozhodování stran hotelu. To bylo pro mne novum, byl jsem doposud zvyklý, že všechno zařizování jsem musel dělat já a teď najednou tato žena, sotva jsme vystoupili z auta řekla: „Pojď, dojdeme si támhle na to nádraží, tam bude určitě informační kancelář, kde nám doporučí různé hotely a vybereme si takový, který není moc drahý. Jo, a co se týče placení, jedeme pochopitelně napůl.“ 

A já jsem jen dodal: „Howgh, domluvila jsem!“ Přitom jsem byl ale zvědav, jaké ubytování ona sama zvolí, dva jednolůžkové nebo jeden dvoulůžkový pokoj? Vybrala samozřejmě dvoulůžkový a řekla jen na vysvětlenou: „Takhle to přijde mnohem levněji a doufám, že se nepopereme.“ 

„Hmm“, kývl jsem jen hlavou a pomyslel si, „Lady is a tramp“.

Večer pak jsme se prošli setmělou Bazilejí, poslechli si bazilejské zvony a Regina ihned rozjela ve velkém, pořizování úděsné spousty fotek svým fotografickým nádobíčkem, které měla složeno v takovém skoro-kufru přes rameno. Byly v něm mimo vlastního aparátu všelijaké objektivy, clony, stativy a podobné záležitosti, dle mého úsudku zbytečnosti, se kterými bych se já na dovolenou nikdy nevydal. Ovšem pro Reginu to byl její hlavní nejzamilovanější koníček a to jsem chápal. Ten největší objektiv vypadal jako lauf od kanónu a já jsem to komentoval slovy: „Regino, nemám nic proti tvému hobby, jenom nechtěj po mně, abych já, jako takzvaný galantní muž, se tahal na dovolené s tímto tvým futrálem na pancerfaust, to bych prostě nemohl, víš, já fotky řeším pohlednicemi."

„Já ani nechci, abys něco nosil“, řekla hrdě, „vždyť já bych ti to ani nesvěřila, víš ty co to stálo?“
V noci, jak Regina správně předpověděla, jsme se v manželské posteli vůbec neprali, takže všechno bylo OK.

Úterý 1.září. 

Ráno poprchávalo, což nám celkem nevadilo, nasedli jsme do auta a pokračovali směrem na hlavní město Švýcarska Bern, kde jsme se ale nezdrželi, opustili řečově výhodný, německy mluvící kanton a zamířili na jih do francouzského kantonu k ženevskému jezeru. Mezitím se počasí umoudřilo a pro celých dalších třináct dní zůstalo perfektně slunné. Projeli jsme asi dvacet tunelů a v poledne jsme dorazili k severnímu břehu jezera do města Lausanne, kde jsme si dali lehký gáblík. Protože v tomto městě byl právě obrovský frmol aut, kde jsme se dostali do zácpy, právě tam totiž probíhal jakýsi závod plachetnic, jachet a nevím čeho všeho, pokračovali jsme raději ihned dál po břehu jezera směrem na jihozápad. 

Tohle jezero tvarem připomíná banán nebo jakousi jitrnici táhnoucí se od jihozápadu, kde leží Ženeva obloukem na severovýchod k Montreux v délce si 70 km. V nejširším místě je jezero 14 km široké. Z úsporných důvodů jsme nechtěli přenocovat v Ženevě a tak jsme zarazili kousek před Ženevou ve starobylém městečku Nyon. Tam jsme pak zůstali celkem tři dny a podnikali krátké výlety do okolí. 

 Nyon měl pro nás velice půvabnou, jakoby středověkou atmosféru, všechno bylo nějak jiné než jinde. Jednak jsme se tam německy nedomluvili, takže jsem musel vybabrat z hloubi mozku několik francouzských slovíček a zbytek pomocí rukou i nohou, abychom se vůbec dohodli na ubytování. Němčina nám nebyla nic platná i když je to hlavní řeč Švýcarska. 

Dále tu byly velmi omezené plochy pro parkování v úzkých křivolakých uličkách a když jsem konečně našel jedno krásné modře orámované parkoviště, dostal jsem už za pár minut na okno uvítací pozdrav od policie s upozorněním, že na modrém parkovišti smím stát jenom nejvýše jeden a půl hodiny, jinak bych dostal pokutu.
Ano, všiml jsem si sice, že ta parkoviště mají různé barvy, ale bral jsem to jenom jako zvláštní kolorit tohoto městečka, jenže ono to mělo, jak jsem dodatečně zjistil, svůj přesný význam a určení. Červená parkoviště jsou výhradně rezervována pro určité konkrétní osoby, jako doktor, starosta, ředitel školy a pod., čili tam parkovat nesmím, na žlutých se vůbec nesmí stát, to je jen pro případ vykládky zboží před obchody, na modrých jen max. 1,5 hod. a tedy jenom bílá parkoviště jsou bez omezení, ovšem těch je tam pár a ta nejsou prakticky nikdy volná. Naštěstí mi pan hoteliér přenechal zcela bezbarvé místo na parkování, kde jsem pak mohl stát po celou dobu pobytu v jeho hotelu. Policii to prý nevadí, protože ta kontroluje jenom parkoviště barevná. 

Jinou zvláštností Nyonu byly snídaně po vzoru Francie, petit dejeuner, čili takové to nic, káva, croissant a marmeláda, což je zaplaceno v nocležném a proto tak úsporné. Ovšem my, coby „kovaní“ Němci, zvyklí na podstatné snídaně, jsme se s takovou náhražkou nemohli spokojit. Číšníkovi jsem tedy francouzsky a všemi končetinami vysvětlil co chceme k snídani navíc, tedy: vejce, šunku, sýr, chleba, máslo, a že si na to připlatíme. Ostatní hosté koukali hladově, když nám to začal číšník nosit, v jejich očích jsme se zřejmě jevili jako bohatí bafuňáři... 

Středa 2.září 

Tento den jsme prakticky celý strávili v Ženevě, kde je opravdu na co koukat, nejenom na ten 140 metrů vysoký vodotrysk v jezeře. Nejvíce ze všeho mne ovšem zaujalo, jak město vyřešilo ten celosvětový parkovací problém. A sice rovnou z dálnice je člověk šipkami i svodidly nasměrován do centra města a pak rovnou pod zem. Tam je v deseti patrech pod sebou dostatek parkovišť pro každého, marné hledání místa na zbavení se svého auta definitivně odpadá. Všechno se děje bez jakékoliv živé obsluhy, všude jsou rychlovýtahy, svítící směrovky, automaty na rozměňování peněz a na výdej parkovacích tiketů. 

To všechno je krásně prokoumané a příjemné, jenom člověk nesmí, ten tiket ztratit. Když jsme se po celodenním courání Ženevou chtěli navečer vrátit zpět do Nyonu, zjistil jsem k mé hrůze, že jsem někde ten mrňavý tiket od parkingu vytrousil, čili definitivně ztratil. 

„To bude těžký, Regino, v celým to podzemním labyrintu, není ani jeden živej zřízenec“, řekl jsem sklesle Regině a svěsil hlavu. 

„Podívej, támhle je pumpa“, řekla mi ta bystrá žena, „čekej tady, já jdu udělat cukrblik na pumpaře a on mi třeba poradí, jak se z této situace dostat ven!“ 

A taky jo, cukrblik zabral, pumpař ji za jeden frank vydal nový tiket a bylo to. Prý se to tam stává skoro každý den někomu, obzvláště pak půvabným dámám. 

https://youtu.be/srqTvCD3uAE
The Lady is a Tramp

Pokračování díl 2.

Švýcarsko s Reginou, díl 2.

Slyšel jsem, že prý po třech dnech nastává v každém novém vztahu krize a tak jsem si v duchu usmyslel, že tedy já k tomu nesmím zavdat žádnou příčinu. Přestože až dosud probíhala tahle naše dovolená bez mráčků a problémů i ve věcech intimních bylo všechno O.K. a byla by škoda každého jednoho dne pohodu nějak promarnit zbytečným handrkováním se o jakoukoliv pitomost.

Čtvrtek 3.září 

Proto hned od rána jsem byl k Regině velmi příjemný a pozorný, u snídaně jsem ji dal vybrat ten lépe a do hněda vypečený croissant, dal jí ten větší plátek šunky a kulatější vajíčko a zeptal se jí, co by tak chtěla dnešního dne podniknout.
„Vypadá to, že dnes bude dobré slunce, chtěla bych se projít po městě a udělat nějaké záběry zdejších starých budov. Ty mé včerejší večerní fotky od jezera se mi asi nepovedly, tak abych měla z tohoto krásného města aspoň dobré denní fotky“, řekla Regina rozvážně.

„Výborně, Regino, projdeme se po krásách Nyonu a ty můžeš fotit až se budou hory zelenat“, řekl jsem pateticky a pohladil jí vlásky.
Vše běželo podle plánu i když já bych si raději nakoupil deset pohlednic a na focení bych se vybod‘, ale maje pochopení pro její hobby, jsem to ani nijak nenaznačoval.
Až teprve pak, jak jsme došli do květinového i liduprázdného parku, tam si ta milá Regina fotila kdejaký stromeček či kvíteček jako divá a já se rozvalil na lavičku. Načež jsem z čista a jasna dostal geniální a možná dokonce až umělecký nápad. 

Když si pak ke mně přišla sednout, řekl jsem jí: „Regino, podívej, ten park vypadá jako ráj, jako Eden, žádní lidé, jen já a ty Adam a Eva. Nechtěla bys, abych tě tady někde vyfotil nahou, ty bys mi to narichtovala a já bych to jenom zmáčknul...“

To byla děsná chyba, to jsem neměl říkat. Regina se urazila, že co si o ní myslím, a že to by ode mne nečekala, právě v momentě kdy si fotila takový petite fleur, malý kvítek. Snažil jsem se jí vysvětlit, jak jsem to myslel, že jsem v tom neviděl nějakou prasečinku, ale umělecký akt, stejný jako třeba fotit krásnou růži.
„Podívej se, Regino, ty máš báječnou postavu jako modelka a na tom přece není nic špatného, fotku by sis ponechala sama pro sebe a jednou po mnoha letech by sis nad tím možná ráda zavzpomínala, jak jsi byla dnes dokonale krásná...“ Byl to jenom hrách na stěnu, na mé logické vývody a poukazy na nudistické pláže, právě tak jako na Riviéru, kde se ženy koupají „oben ohne“ uraženě vůbec nereagovala. Regina se jednoduše našpulila a po celý den se mnou nepromluvila ani jediné slovo. Takže k hádce sice nedošlo, ale k totálnímu mlčení případně k samomluvě z mé strany. Vůbec jsem nechápal, že dnešní mladá žena  se může  zcela puritánsky, kvůli takovéto blbince, tak těžce urazit.
Teprve u zamlklé večeře mi řekla: „Mohl bys mě zítra ráno odvézt někam na vlak, já bych chtěla jet raději domů, abych ti nadále nekazila svou přítomností dovolenou.“
„Souhlasím, když si to budeš ještě zítra ráno přát...“

Pátek 4. září
Ráno u snídaně jsem se jí zeptal, jestli její rozhodnutí ze včerejška ještě platí, nebo jestli na to zapomeneme, zaplatíme hotel a vydáme se na další cestu. Její odpověď byla pro mne zcela překvapivá: „Jestli se už na sebe nezlobíme, tak můžeme dále pokračovat v cestování.“
„Proč ten plurál, Regino, já jsem se přece na tebe ani trochu nezlobil...“

Vyrazili jsme tedy směrem na jih, objeli Ženevu a zatočili na východ, abychom pokračovali po jižním břehu jezera směrem na Montreux. Pár kilometrů za Ženevou najednou koukám, my jsme ve Francii. Mapa mi potvrdila, že skoro celý jižní břeh ženevského jezera leží už ve Francii, což se také poznalo podle silnice a domů podél ní. Všechno tu bylo v daleko horším stavu, zchátralé baráky a prašná flikovaná okreska. Byli jsme rádi když po necelé hodině jízdy jsme opět stanuli ve Švýcarsku. Bylo úmorné vedro, jako by nebylo září ale horký červenec.

Na konci jezera jsme nezajeli do Montreux, ale na jih do Alp, přes Monthey a dále do Martigny. A tady jsme, více i méně upachtěni, objevili malebný Hotel des Trois Couronnes. 

Už jenom ten název sliboval, že tohle je ono správné odpočívadlo, pro zapomenutí našeho včerejšího zcela vypnutého zvuku mezi námi.
Hotel U tří korun, jak nám majitelka Madame Bicheroux vysvětlila, lámanou němčinou, jest nejstarší budovou v tomto městě a bydlel zde kdysi nějaký slavný arcibiskup, ale pro nás bylo důležitější, že tlusté zdi domu nabízely příjemný chládek.

Rozhodli jsme se zůstat zde aspoň dva dny a podnikat výpravy do hor. V tomto hotelu se nic nevařilo, jen se tu snídalo, takže jsem musel té krásné madam Bicheroux vysvětlit, že nám nestačí jenom petit dejeuner, nýbrž pořádně sytá snídaně, za kterou my si rádi připlatíme. Potom jsme se trochu osvěžili, načež jsme se po tom příjemném vysprchování udobřovali velice důkladně, že jsme málem zaspali večeři. Museli jsme pak z nouze povečeřet v zaškudlané pizzerii, všechny ostatní hospody už v deset hodin večer nabízely jenom alkoholické nápoje...

Sobota 5. září
Po snídani skutečně „na vidličku“, madam nám nabídla též restované ledvinky, což jsme neodmítli, a s novým elánem se pustili do průzkumu okolních kopců. Regina se dívala do mapy a objevila tam poměrně nedaleko malé jezírko ve tvaru slzy. Já jsem se zase zajímal o bod, který je společný třem státům: Švýcarsku, Francii a Italii. A tak jsme vyjeli zhruba tím směrem. Jenže mapa je rovný papír, kdežto země je hrbolatá a tak jsem brzy od mého bodu musel upustit, protože při bedlivějším prostudování mapy jsem zjistil, že tento bod se nachází ve výšce 3820 m a jmenuje se Mont Dolent (nezaměňovat s indolentem). 

Reginino jezírko jako slza byla lepší volba, bylo totiž ve výšce „jenom“ 2000 metrů, a vedla tam docela, na první pohled krásná i hladká silnice.
Vydali jsme se tedy touto cestou a Regina se těšila, jaké tam nadělá krásné fotočky. Silnice se vinula serpentinovitě do neustále většího stoupání, při čemž se nepozorovaně stávala stále užší a povrchem horší. Čím jsme byli výše tím jsem musel zařazovat nižší rychlost a moje Fordka začala být dýchavičná. Když jsem pak musel zařadit jedničku, řekla mi Regina nejistě: „Víš co, neměli bychom se raději vrátit?“
„To bych taky rád“, řekl jsem suše, „ale tady se nikde ani neotočím.“

Nakonec se nám přece podařilo vyjet až nahoru, kde stála velká horská chata s restaurací. Před tou chatou na parkovišti bylo jediné auto, těžký Landrover, vedle nějž má Fordka vypadala jak Jiříčkovo šlapací auto. Načež si Regina nafotila to své jezírko "Slzu", jakož i to panoráma pocukrovaných hor. Ona Slza ale nebyla přírodní, byl to zřejmě původně pramen říčky s malým vodopádem a lidé tam postavili půlkruhovou přehradu, čímž vznikl ten tvar slzy. Už za několik minut Regina chtěla, abychom se rychle vrátili, že se jí to tu až tak moc nelíbí a že má trochu úzkost z té zpáteční cesty dolů.
Byl jsem rád, že se tu nehodláme zdržet celý den a tak jsem ochotně souhlasil. Dolů mé autíčko uhánělo vesele, ale v zatáčkách měla Regina strach, co kdyby najednou něco jelo proti nám. „Nebuď škarohlíd“, řekl jsem jí, abych jí uklidnil, „třeba nic nepojede.“ Jenže jelo. Měli jsme ale štěstí, že blízko toho bodu, kde bychom se střetli bylo jedno jediné rozšířené místo na celé štrece, zřízené právě pro účely vyhýbání. Ten chlapík co jel naproti, zřejmě o něm věděl a tak tam zacouval a počkal až se mineme. Přátelsky jsme si pokynuli, byl to opravdu tradičně slušný Švýcar.

Když jsme pak dojeli na tu širší silnici, kde se mohlo i zaparkovat, řekla mi Regina:

 „Podívej se, tady na všech loukách se pasou ty nádherné sametové kravky se zvonečkama, můžu si je jít nafotit?“ Byl jsem pro a jelikož dnes už nebylo takové vedro jako včera, ale příjemně teplo, šel jsem si lehnout na druhou stranu do trávy a nechal se opalovat a dumal nad tím, že ta Regina mě ještě ani jednou neoslovila mým jménem. Proč? Je to strašně neosobní, říkat jenom „ty, hele“ nebo „koukni“ či „podívej se.“ Uvažoval jsem jestli jí to mám říct, že mi to vadí a třeba riskovat opět její celodenní nemluvení.

Vtom jsem ale postřehl, že se to vzdálené bimbání kravských zvonců nějak přiblížilo a když jsem se otočil viděl jsem, že ty kravky směřují přímo ke mě. Je to takový divný pocit, jestli mne nějak nenapadnou, ale mé obavy byly zbytečné, kravky se usadily mírumilovně okolo mne a zřejmě jsem jim vůbec nevadil. Poprvé jsem si všiml, že jsou to vlastně krásná zvířata, s hebkou čistou srstí, ze kterých přímo čiší ta jejich spokojenost, že se mohou takhle volně pohybovat po krásných šťavnatě zelených lukách, a ne jako ty naše jezeďácké krávy v Čechách, obalené hnojem a mouchami. To jsem viděl na jedné zemědělské brigádě. Tyhle kravičky jsem si dovolil pohladit a byly hebké. Ty zvonce na krku jim cinkají i když takhle jen leží a přežvykují, což je nezbytnost pro jejich majitele, aby je našel, kdyby se zatoulaly někam moc daleko.

Pak jsme se vrátili dolů do údolí a já se rozhodl ještě vyčkat, jestli mne do dnešního večera Regina osloví a když ne tak, že jí to řeknu. Cestou mi vyprávěla jaké záběry se jí dnes povedly a já jen čekal na to oslovení, leč marně.
Po večeři v hezké rustikální restauraci jsem to nevydržel a začal velice opatrně: „Milá Regino, už jsme spolu týden na cestě a jak slyšíš, já tě stále oslovuji tvým jménem Regina a já bych ti byl vděčen, kdybys mě taky oslovovala mým jménem a ne jenom neosobně „ty, poslyš“, nebo „hele, koukni, podívej se...“
„Já jsem si toho dobře vědoma," řekla mi vážně, "ale nemohu si stále na to zvyknout, promiň“, omlouvala se.
„A myslíš si, že si na to někdy zvykneš?“
„Určitě, dej mi ještě čas dva-tři dny.“
Nemohl jsem to sice pochopit, proč někdo potřebuje tolik času na to druhého oslovovat jménem, ale nechal jsem to tedy být, usoudil jsem, že je to třeba jakýsi její komplex... Čert ví?

http://www.youtube.com/watch?v=dNW_wUXsPC0
Malý kvítek / Petite fleur

pokračování díl 3.