Vánoce za války v roce 1944

Byly to ty poslední válečné Vánoce 1944 a mně bylo už  13 let. Navzdory tomu, že to byly opravdu bídné časy, byla u nás doma ta nejútulnější pohoda, na kterou stále rád vzpomínám. Snad ta nejistota, co nás čeká až přijde fronta do Prahy a také bombardéry nad hlavou, zavinily tu atmosféru naprosté soudržnosti rodiny. Do toho houkání sirén i německo-české  ohlašování náletu:

"Luftlage-meldung", nemohlo nikoho uklidnit...

Jako nadílku pod stromeček jsem chtěl naší mamině taky něco koupit, protože jsem věděl, že otec vždycky udělá "stojku" a všechny peníze odevzdává matce na domácnost a tudíž nikomu nikdy žádné dárky nekupuje a sestra Blanuška (6) byla ještě moc malá. A tak jsem si už od září střádal do prasátka drobné penízky, které jsem dostal za umyté nádobí, či donesený nákup, nebo točené pivo do džbánku...

Teprve 22. prosince jsem se tedy rozhodl rozbít prasátko a zjistil, že v něm mám 46,60 Korun. Došel jsem tedy do Nuslí do obchodního domu ASO, abych tam mamče vybral dárek, ale nebylo to vůbec jednoduché.

Látky byly jenom na lístky, takzvané šatenky, které jsem pochopitelně neměl a ostatní věci byly pro mne cenově nedostupné. Konečně jsem objevil krásnou kazetu na šicí potřeby a vzpomněl si, že mamina má své šití v krabici od kostkového cukru.

Jak jsem se tak zálibně díval na tu kazetu, která ovšem stála 49 K, všimla si mě jedna prodavačka a zeptala se mně: „A copak by sis chtěl asi koupit, chlapče?“

„Tohle je na nítě a na knoflíky?“, zeptal jsem se  pro jistotu.

„Ano, to je na různé šicí potřeby, jako: jehly, nůžky, nitě, štupovačky, patentky a tak dále, to je moc praktická kazeta.“
"A myslíte si, že to potřebuje každá maminka?"
"Samozřejmě, hochu, každá maminka, když si chce sama něco ušít a nedá to ke krejčímu nebo ke švadleně, protože by jí to vyšlo moc draho, musí mít takovou kazetu na šicí potřeby, jako jsou knoflíčky, nítě a mnoho dalších věcí, jak jsem ti už řekla a ušije si to radši sama."

 "Hmm, a nemáte něco levnějšího? Já to chci dát mamině jako dárek  pod stromeček od Ježíška.“

„Chlapče, to už je zlevněná cena, to je hezké, že chceš mamince udělat radost. Podívej se, ta kazeta je potažená sametem a tady nahoře na víku je polštářek na špendlíky a zde tři krabičky na drobné věci, ta opravdu není drahá a mamince by to udělalo velikou radost.“

„Jenže já mám ušetřeno jenom 46,60 a to už nestihnu si došetřit ty dvě čtyřicet do Ježíška, ten je už pozejtří...“

Ta dobrá paní se na mne mile podívala a řekla: "Já jsem měla taky takového syna, počkej...", načež někam odběhla. Když se vrátila, zdálo se mi, že má slzičky v očích: „Ukaž, hochu, dej mi ty všechny drobné a já se pokusím to nějak zaonačit.“ Pak je přepočítala, dala do jednotlivých přihrádek registrační pokladny, zatočila klikou, cinklo to a v okénku vyskočilo číslo 49,00 K. Načež mi kazetu zabalila, já jsem té paní moc poděkoval a kráčel domů šťasten, že mám takový skvělý dárek.

Doma jsem musel vyřešit další problém, aby to mamina neviděla. Dal jsem tedy balík do sklepa a zarovnal ho do naštípaného dříví. Teprve když máti odešla někam na nákup, schoval jsem rychle ten balík pod kanape do velké krabice mezi své krámy, vercajk  a knížky...

 Štědrý den probíhal přesně tak jako každý rok, tedy přes den půst, jen chleba a čaj, večer v šest hodin u prostřeného stolečku modlitba ve stoje, potom rybí polévka a kapr s bramborovým salátem. Načež jsme se odebrali z kuchyně do pokoje, kde stál náš stromeček, zazpívalo se „Narodil se Kristus Pán“ a naše krásná mamina nám přečetla něco z bible. Napjaté očekávání ve mně vzrůstalo...

Teprve pak došlo na dárky. Tenkrát jsem sám nebyl ani tak zvědavý na svůj dárek, jako na to, co řekne mamina dárku ode mne. Už tenkrát mě napadlo, že darovat je lepší pocit než dostávat. Tohle totiž překonalo všechna má očekávání. Máti, když spatřila poměrně velký balíček se svým jménem, podívala se na nás překvapeně, otec taky jen kroutil hlavou a ona nervózní rukou roztrhla obal. Lepší odměnu jsem nemohl dostat, pohlazení a maminin šťastný úsměv i slzičky...
S ohledem na 6-letou sestřičku Blanku, řekla: "Děkuju Ti Ježíšku, udělal's mi móóc velikánskou radost!" A dala nám všem třem pusu...

http://youtu.be/nv8YzvB2Ss0

Odchod ze zprzněné vlasti

 
MÍROVÁ  OKUPACE:
Když v srpnu onoho černého roku 1968 nastal v Česku masový útěk lidiček ze zprzněné země ruskými agresory a mně dvakrát zasvištěla kolem hlavy dávka ze samopalu, (bydleli jsme pár kroků od budovy Rozhlasu). Rozhodli jsme se nespoléhat na náhodu, že se ten primitiv opět netrefí a odebrali jsme se do země,  kde se do civilistů nestřílí. Netušil jsem, že mi to bude jednou po letech předhazováno jako zrada vlasti a právě stejně blbými komunisty,  jako byli ti, co si tuto okupaci objednali...(!)

Dovedli jsme si tenkrát domyslet, že na hranicích budou naši bdělí pohraniční mušketýři, společně s bratry okupanty, neustále ochraňovat naše hranice proti špiónům ze západu, ale vždycky se spíše trefí do českého uprchlíka... 
Proto jsme usoudili, že je daleko jistější útěk přes hranici východní, to jest přes: Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Vídeň. Byla to sice oklika, ale ta nám byla stále milejší než kulka do hlavy na hranicích. V tom panujícím chaosu jsme netušili, že hranice do Rakouska zůstane zcela nehlídaná... 

Majitelé osobních aut, což jsem já nebyl, jeli přímo bez oklik do Vídně, zatímco my, Spartaka nemajíce, jsme se kodrcali vlakem přes půl Evropy, než jsme se také dostali do kapitalizmu, to jest konkrétně rovněž do Vídně, kde jsme v tom cvrkotu dokonce potkali jedny známé z Prahy. 

Až do okupace jsem tehdy pracoval čtyři roky v dovozu počítačů u firmy Kancelářské stroje a tak jsem výhledově hodlal něco podobného si najít na západě, nejlépe u nějaké světové počítačové firmy, jako byla třeba IBM nebo UNIVAC. Ovšem věděl jsem sebekriticky, že moje němčina ani angličtina nejsou ještě natolik na výši a tak jsem měl pro sebe plán, nastoupit nejprve tak asi na dva roky k nějaké malé německé či rakouské firmě, kde si automaticky zdokonalím němčinu a přitom se budu, po vzoru mého otce-samouka, doučovat angličtinu, abych pak měl u nějaké světové firmy vůbec šanci obstát. Navíc, nechtěl jsem se vzdálit příliš daleko od mých rodičů, coby penzistů, věděl jsem, že je jistě budu moci finančně podporovat, až se trochu zmátoříme a oni coby důchodci nás pak mohou kdykoliv navštěvovat v Německu. Já jim budu moci ukázat země, o kterých si doma mohli jenom číst. A to přesně se mi podařilo realizovat hned v příštím roce. Už druhý den ve Vídni jsem měl start do štastnějšího života pro mě i manželku... 

U Siemense jsem se náhodně seznámil s jakýmsi panem Schippersem, který sháněl pro svou malou firmu v Německu kvalifikovanou pracovní sílu mezi českými uprchlíky ve Vídni. Pozval mě do kavárny a když jsem mu řekl, že jsem z Prahy, a že zde hledám zaměstnání, nabídl mi místo ve své firmě v Německu a očividně měl o mne zájem. Jeho firma měla jen 25 zaměstnanců, včetně jeho manželky, syna a uklízeček. Nabídl mi též úplně zařízenou garsoniéru, kterou zamýšlel pro svou budoucí sekretářku. Firma sice nedělá počítače, ale importuje z USA různá příslušenství a zařízení pro výpočetní střediska. Jelikož se jeho perzonál v podstatě rekrutoval hlavně z přeškolených zemědělců, kteří o computerech neměli ani zdání, tak prý já bych pro něj a jeho firmu znamenal velký přínos, co do znalosti výpočetní techniky. Chtěl jsem si to ještě trochu rozmyslet, ale on mi ihned nabídl též práci pro moji manželku i když ta byla zdravotní laborantkou a neuměla ani blafnout německy. 

Můj titul ING. se mu také velmi hodil pro zvýšení image firmy a tak jsme se nakonec dohodli, že to vezmu, ale zatím jen na dva roky. Na potvrzení toho, že to myslí vážně mi pod stolem, tak aby to nikdo neviděl, šoupl 5000 rakouských šilinků, abych měl něco peněz na cestu do Německa. Byl jsem tím trochu zděšen, z novin jsem vyčetl, že čeští uprchlíci, co přijeli do Vídně svými Škodovkami a chtěli letět do USA nebo do Austrálie, se zbavují na letišti svých aut za 1000 šilinků! Těch pět tísícovek podstrčených mi pod stolem vlastně pro mne představovalo pět aut, a já jsem se za dvacet let v socializmu nezmohl nejen na Spartaka, ale ani na Trabanta nebo Velorex.

 Když jsem se trochu rozkoukal u firmy Schippers, kde jsem měl svoji kancelář včetně mužské sekretářky, pana Sperlinga,  myslel jsem si, že dovedu němčinu docela dost, tak jsem najednou zjistil, že toho vlastně dovedu málo i když mi všichni rozumí, ale ze slušnosti tolerují mé chyby. Rozhodl jsem  se proto požádat  moji sekretářku  Sperlinga,
aby mě neustále a kdykoliv opravoval, když řeknu nebo napíšu něco špatně. Sperling byl hoch sedmnáctiletý, patrně z bohatší rodiny, chodíl dvakrát týdně do školy a zde u Schipperse byl zaměstnán coby "kancelářský učeň". Byl velmi inteligentní, znal gramatiku i psaní na stroji, byl ke mně úžasně uctivý a tak jsem v něm měl ohromnou oporu, co se týkalo korespondence. Psal jsem dopisy jen tak hala-bala ručně na kus papíru a on to už vypiloval a napsal bleskově a perfektně na stroji. 

Když jsme někdy neměli co dělat a šéf nebyl doma, povídali jsme si zajímavé příhody, nebo si dokonce zazpívali oběma známou píseň, já česky: "Šeříky až bílé začnou kvést", a on německy: "Wenn der weiße Flieder wieder blüht..." On se mě zvídavě vyptával třeba na binární a hexadecimální početní soustavu, já jeho na to, proč se píší u složeného slova Mess-station tři "SSS" ale Schiffahrt jen se dvěma "FF", přestože je to také složeno ze dvou slov Schiff - Fahrt..?

Jednou jsem mu něco vyprávěl a nevěděl jsem německý výraz pro "optický klam", a tak jsem si  ho prostě vytvořil vlastním překladem, "oční omyl", otrocky přeloženo jako "Augen-Irrtum". To v něm vyvolalo zdvořilý smích, ale já od té doby vím, že se to správně řekne "optische Täuschung".
Jindy zase jsem byl v nemocnici, kde jsem chtěl sjednat pro manželku místo laborantky, ale byly tam samé jeptišky a já nevěděl, jak mám oslovit  jejich šéfovou, nazval jsem ji tedy zdvořile: Paní hlavní jeptiška, čili: Frau Haupt-Nonne, (jako Hlavní nádraží), netuše, že správně je to: "Schwester Oberin", neboli "sestra Představená". A takových úletů jsem za první rok napáchal celou řadu, což Sperlingovi vnuklo tvůrčí nápad si pečlivě mé výrazy zapisovat a posléze z toho sestavit povídku s názvem: "Augen Irrtum einer Haupt-Nonne", čili "Oční klam sestry představené." Oba jsme se tomu moc srdečně nařehtali...

Od séfa Schipperse se mi líbilo, že jako podnikatel nikdy nezneužíval svého postavení, ale striktně se držel platných zákonů i v případě výpovědi. Na rozdíl od Česka, kde může člověk pracovat u více firem současně až do úplného kolapsu, bylo v Německu výslovně zakázáno si přivydělávat v nějakém vedlejším zaměstnání, bez vědomí šéfa firmy s nímž byla podepsána pracovní smlouva. Všichni jsme to věděli, neboť, jak stálo ve smlouvě, takový člověk nemá dostatek času na  nutný odpočinek a jeho práce i zdraví tím nutně trpí. Jeden takový "vykuk" si našel po nocích práci číšníka v baru a když se to náš šéf náhodně dověděl, řekl mu suše hned příští den ráno v devět hodin: "Pane Jordan, sbalte si své věci, máte okamžitou výpověď. Alikvótní díl výplaty dostanete v 10 hod. a v 11 hodin Vás zde nechci vidět, doufám, že víte proč!"

Když jednou šéf čirou náhodou zjistil, že dovedu kreslit, požádal mne, jestli bych mu za úplatu udělal návrh pro tiskárnu na záhlaví dopisních papírů, jakož i prospektů, což jsem bez problémů akceptoval. Protože on měl vlastně tři malé firmičky SCHIPPERS, INOGA a KUNOR, udělal jsem mu hned dva návrhy. Jeden  jako tiráž prospektů pro všechny tři firmy SCH-I-K a jeden jako dopisní hlavičku.

Po dvou letech, podle námi uzavřené smlouvy, jsem mohl dát výpověď, měl jsem jsem nabídku od fy. UNIVAC, kde jsem získal skoro dvojnásobný plat a vyškolení na programátora ve dvou jazycích:  ASSEMBLER a COBOL. 
V roce 1970 se nám narodila Brigitka, v roce 1977 jsme se rozvedli a já zůstal coby táta i máma s Brigitkou sám, v roce 1985 jsem se oženil s Moravěnkou Jitkou...
Celkem jsem žil v BRD  27 let, kdy zde panovala úžasná konjunktura. Až když mi bylo 60 a v Česku šli komouši od válu, rozhodli jsme se s Jitkou vrátit do vlasti. K tomu musím dodat,  že roky v Německu strávené, byly pro nás tím vůbec nejšťastnějším obdobím života a BRD se k nám vždy chovala mnohem přátelštěji než naše vlast, která Jitku okradla o rodinný domek a mne o veškeré iluze...

RESUMÉ:
V mém pracovně-aktivním životě jsem tedy poznal jak ten milý socializmus (20 let), tak i ten zlý kapitalizmus (27 let) a mé resumé z toho zní z jedné poloviny  jako věta  Jiřího Suchého: »V socializmu se o zlodějích psalo v černé kronice a tito seděli v base.  V kapitalizmu se o nich píše jako o celebritách  a tyto sedí v daňových rájích.«
A já dodávám: » V každém případě však mezilidské vztahy jsou v kapitalizmu stokrát lepší, než bolševicky hrané vztahy v socializmu!«

https://youtu.be/xbtnEfW-urE

Zpět do: HESLO TOTALIT

Agnes a Španělsko

Můj kolega v práci v Německu, Klaus Hauner, notoricky známý svou šetrností, se jednou vrátil z dovolené ve Francii ve velmi špatné náladě: „Udělal jsem kvůli té mé ženě kardinální blbost svého života! Představte si, že jsme jeli na manželčino naléhání na Riviéru, místo do našeho krásného letního bytu ve Španělsku! Máme tam totiž, s mým bráchou Ottou napůl, u moře, třípokojový byt 92 m2.

Snažil jsem se kolegu chlácholit: „Ale Riviéra je přece taky krásná, byl jsem tam už třikrát a vždycky jsem byl nadmíru spokojen.“ 

„A byl jste tam s manželkou nebo sám?“, zeptal se mě zvědavě. 

„Nemám manželku, ale byl jsem tam pokaždé s jinou kamarádkou.“ 

„Nójo, to je jasný, to se nedivím!“, mávl Hauner otráveně rukou. 

„Ale já tedy nechápu proč jste to vaší manželce nerozmluvil, když máte vlastní letní byt ve Španělsku?“ 

Hauner vyprskl: „Jóó, to se vám řekne - rozmluvit, ona začne ječet, že do Španělska jezdíme už deset let, a že chce taky poznat něco jinýho. Mimo to, že Riviéra je drahá jako prase, hotel stál za bačkoru, k jídlu furt jen sejra, všechno vostatní bylo moc drahý a navíc mi tam komolili jméno, prý, mesijé Onér!“ Musel jsem se zachechtat: „Tak to buďte rád, že jste nejeli do Ruska, tam by vás totiž překřtili na tavárišč Gauner!“ Hauner zvedl ukazovák: „Ale zato příště jedu do Norska na ryby – a to, zcela sám!"

 „To já na dovolenou radši jezdím ve dvou, jsem zastáncem názoru, že ve dvou se to lépe táhne, ale letos bohužel pojedu, ještě nevím kam a s kým. S kamarádkou jsme se rozešli, takže asi pojedu prvně taky sám...“ Hauner ožil: „Dám vám tip, pane kolego, jeďte do našeho bytu ve Španělsku, my tam už letos nepojedeme, brácha s rodinou tam byli před nedávnem, a já bych vám to pronajal za poloviční cenu oproti všem hotelům v okolí.“

„To by nebylo marné“, začal jsem uvažovat, "ale pozor, španělsky se nedomluvím! Kde to je?" 

„La Cala del Moral, leží to deset kilometrů severo-východně od Malagy, báječné pobřeží, hodně je tam německých turistů, levné jídlo, prostě - pozemský ráj!“  rozohnil se Hauner a ukázal mi fotky.

A tak slovo dalo slovo, dohodli jsme se a plácli si. Rozhodl jsem se, že aspoň budu mít klid a  budu si moct dělat jenom to, co sám chci.

Načež jsem Haunerovi zaplatil ten pobyt na čtrnáct dní a dostal od něj klíče a instrukce, kde to přesně je, jak to tam vypadá a jméno správce, bydlícího v přízemí, člověk, který to tam všecko vzorně obhospodařuje.

První dojem byl ohromný, byt byl prostorný, hala, kuchyň s jídelnou, koupelna, obývák s balkonem a dokonce dvě ložnice. Ale pak se dostavily problémy. Na co jsem sáhl, to nefungovalo. Voda netekla, proud nešel a bomba s plynem v kuchyni byla prázdná. Seběhl jsem dolů ke správci a on to dal, kupodivu celkem rychle do pořádku. Jakmile začala lednice chladit, došel jsem si do nedalekého krámku pro různé potraviny, abych si mohl aspoň snídani udělat sám a nemusel se někam trmácet ráno na lačný žaludek. 

 Ale pak se to stalo. Jenom o vlásek jsem unikl zabití elektrickým proudem! V koupelně byla chromovaná skřínka se zrcadlem umístěná nad umyvadlem a jak jsem se jí dotkl, blesklo to, dostal jsem ránu proudem a protože jsem stál bos na kameninové podlaze, byla to pecka, že jsem zavrávoral. Uvědomil jsem si, jaké jsem měl úžasné štěstí, kdybych se byl té skřínky dotkl až po vysprchování, to jest celý mokrý, tak by to byla patrně moje poslední dovolená vůbec... 

Vypnul jsem ihned proud a zjistil že skřínka držela na dvou šroubech ve zdi a uprostřed otvorem v plechu zadní stěny, procházel elektrický kabel pro osvětlení. Zřejmě to celá léta fungovalo dobře, ale bylo otázkou času kdy plech, pod tíhou věcí ve skřínce, prořízne gumovou izolaci kabelu. A to právě čekalo na mne. Opravil jsem kabel pomocí izolace tak, aby se to už ani za deset let stát nemohlo a pak jsem se teprve s chutí vykoupal. 

Večer když jsem šel spát, čekal mě nový atentát, tentokrát probíjela lampička na nočním stolku, ale v posteli, kde jsem byl odisolován od země, mě to jenom lehce brnělo, takže jsem se rozhodl spravit to až zítra ráno.

Příštího dne, hned po mé vlastnoručně vyrobené snídani, šunka s vejcem, jsem opravil vypínač u noční lampičky, a teprve pak jsem se vydal k moři na pláž. Zjistil jsem však, že je tam všude černo-šedý písek, což vypadalo opravdu nevábně, jako škvára. To mi Hauner zamlčel, ale nekecal, že je tam plno turistů. A tak jsem se od příštího dne chodil raději koupat do bazénu jakéhosi Clubu, kde se sice platil vstup, ale zato tam byl krásný žlutý píseček, čistá voda, málo lidí, lehátka se slunečníky a malá útulná restaurace.

Můj zrak tam upoutala nápadná lady v oranžovém plážovém obleku se stejně oranžovým slamákem. Rád bych jí byl nějak oslovil, ale vědom si své španělské impotence, jsem si to radši nedovolil. Každopádně mi začínalo vadit, že musím stále jenom mlčet, nemaje si s kým povídat. S němčinou jsem se až dosud vždycky domluvil po celé západní Evropě a najednou jsem byl v loji. Španělé totiž trvají na svém jazyce a neznají, ani nechtějí znát, nic jiného a objednávat si k jídlu stále jenom paellu, které jsem byl už přejeden, bylo i mně trapné. Proto jsem si do restaurace začal brát malý slovníček, leč přesto se mi podařilo místo telecího na rožni si objednat jako hlavní jídlo k obědu, zelený a oranžový vibrující puding.

Dny začaly být pro mne fádní i když jsem si zajel autobusem do Malagy, či do Granady. Tím, že jsem se neměl s kým podělit o své dojmy, tak jak jsem byl vždycky zvyklý, bylo mi nějak divně. Ze zoufalství jsem začal po večerech v Haunerově bytě opravovat všechny vrzající dveře, zásuvky a skříňky v kuchyni, rovněž rádio i gramofon jsem technicky zprovoznil, při čemž jsem neustále, jako magor, mluvil nahlas sám se sebou. Koncem prvního týdne v neděli jsem se prošel a částečně také projel Malagou v kočáře. Jenže jsem to časově trochu přehnal, zdržel se tam na večeři a když jsem pak došel na autobusovou stanici na směr Cala del Moral, zjistil jsem, že nedělní autobus jezdí jen do devíti hodin a teď bylo čtvrt na deset. Začal jsem dumat, mám-li si vzít drahého taxíka, nebo těch 10 km šlapat pěšky do Cala...

    Vtom se ke mně rozběhla jakási dáma a oslovila mě německy: "Pane, já to vím, že rozumíte německy, můžete mi říct jestli odtud jede autobus do Cala del Moral - a v kolik asi tak hodin?" 

"Madam, ten poslední mě právě ujel před 15 minutami, ale jak jste to poznala, že já rozumím německy, mám to snad napsané na čele?" zakroutil jsem hlavou. 

"To ne, ale viděla jsem vás už dvakrát na pláži u ACW sportovního bazénu Clubu v Cala del Moral a všimla si, že čtete německé noviny. Vy jste si mne ovšem vůbec nevšiml a přehlédl mě jako vládní vojsko!..."

"Um Gottes Willen! Vy jste zřejmě ona, nápadně půvabná lady v širáku barvy oranžové! Je tedy logické, že jsem vás já defacto musel zaznamenat, vy se absolutně nedáte přehlédnout..!" Dáma se  hlasitě rozesmála: "Vidíte, jenže já bych si byla s vámi tak ráda pohovořila, španělštinu neznám a tak už tu mlčím tři dny až teď, díky tomu, že nám, Němcům, ke všemu ujel poslední autobus před nosem a já si dovolila vás oslovit." Zakroutil jsem hlavou: "Madam, máte určitě pravdu až nato, že já nejsem Němec, ale Čech."  Dáma se usmála a řekla: "Vždyť já sama taky nejsem Němka, já jsem púvodem Dánka, ale ta němčina nám tady pomohla, ne?" A tak jsem ji galantně pozval na společnou cestu taxíkem do Cala.

Cesta trvala bohužel jen pár minut, takže jsme se stačili pouze představit a říct si, jak dlouho tady budeme. Byla to Frau Agnes Conrad z Hamburgu a byla tu teprve druhý den na 9ti-denní dovolené. Prý ze španělštiny znala ještě méně než já, který jsem ji mohl oslnit překladem, že osada Cala del Moral, znamená Zátoka morálky, což je vskutku název příhodný s hlediska našich morálních kvalit. Načež Agnes vystoupila před hotelem "Astoria" se slovy: "Takže na shledanou zítra na pláži v Clubu!" Od příštího dne jsme se scházeli denně a vedli nekonečné debaty, abychom dohnali ten deficit v mluvení za uplynulé dny. Bez ohledu na název Zátoka morálky jsme se oddávali i radovánkám jiným, protože ona měla příliš krásnou postavu, než abych si toho nevšiml a nenechal se tím ovlivnit. Takže se dá pravdivě říct, že se nám oběma tato dovolená pro osamělé duše, opravdu neobyčejně vydařila...

 Po návratu do práce jsem tuto episodu vyprávěl svým kolegům a očekával od Klause Haunera, že mi aspoň poděkuje za tu celkovou údržbu jeho bytu a možná i něco sleví. Ostatní kolegové ho taky hecovali, že nějaká odměna by zde byla na místě. Šetrný Hauner se z toho vybabral mazaně. Řekl mi, že to doma přednese manželce a zítra mi to oznámí. Druhý den přišel s tím, že manželka uvaří pravou španělskou paellu, a že mne pozvou k nim na večeři. Při představě paelly, připravené notabene Němkou, jsem pocítil lehké chvění v krajině žaludeční, byla to však obava zbytečná, to pozvání se stejně až dodnes nikdy neuskutečnilo...

https://youtu.be/aJ-vJI6jypM

Domů propašovaná sex-bomba

Anita byla poměrně zvláštní typ v tom smyslu, že potvrzovala pravidlo dle mého kamaráda Vyžvy, že u ženy se krása a inteligence vzájemně vylučují. Ten kamarád s neobvyklým jménem Vyžva, se jmenoval Vejvoda, ale když mi vysvětlil, že v USA by ho četli Vyžvouda, začal jsem mu říkat "Vyžva" a to se hned úžasně rzchle ujalo.  On byl mimořádně nadšeným amerikanofilem, přestože, anebo právě protože -  tam nikdy nebyl. S dívkou Anitou jsme se s Vyžvou seznámili při tanci na Barrandově, ona byla sexy, měla úplně všechny myslitelné fyzické přednosti,  jenom holt ten rozoumek byl poměrně značně zakrnělý...

 Chápal jsem, že dekolt vpředu by byl při jejím bujném poprsí vcelku nebezpečný z hlediska vypadnutí obsahu, ale neukázat ideálně modelované nohy v dlouhém rozparku sukně, by byl neodpustitelný hřích. Tančila báječně a asi záměrně jenom málo mluvila a dívala se na mne zamilovaně, takže se stalo, že jsem si s ní sjednal schůzku a pozval ji na jediný ne-ruský film v centru Prahy,  30 let starý V+W „Peníze nebo život!“ 
Když jsme pak vyšli z kina, pronesla Anita památnou větu: „Hele, ten tlustej vypadal skoro jako Werich, ne?“ To jsem si ještě myslel, že vtipkuje. Pak ale následoval šok a já pochopil, že to myslí vážně: „V tom blbým bijáku byla votevřená vintalace, vletěl tam ňákej komář a tady mě kousnul do krku!“

„Hm, jestli to nebyla blecha“, řekl jsem a potlačil smích.

„Ne, to byl komář!“, trvala na svém Anita.

„Anito, snad komár, ne? A ta vintalace je asi ventilace, jen tak mezi náma.“ Anita se dlouze zadumala svou krásnou hlavinkou a já myslel, že se urazila kvůli mému poučování. Najednou ale ze sebe vyhrkla: „A byl to přece komář, protože se řiká komáři a ne komáry!“

Věděl jsem, že je zle, a že bych se dlouho neovládal a tak jsem se na něco vymluvil a rychle se vyreklamoval. Netušil jsem ovšem, že můj kamarád Vyžva má její telefon, a že jí vykecá číslo na mne a tak se stalo, že mne Anita začala uhánět telefonicky. Vyžvovi jsem za to vynadal, na což on reagoval: „Kapku, nejseš ty kapku blbej? Taková krásná kočka, má vo tebe zájem a ty děláš fóry! Co ti na tom visí, že je blbá? Já bejt tebou, tak bych to pro jistotu zařach, jenže vona je až zas tak moc blbá, že vo mně nemá ani trochu zájem!“

Dlouho jsem odolával, od podzimu až do adventu. Ta Vyžvova logika a Anetin telefonát mně vrtaly v hlavě: „Nakonec jsem potřebnej a ona je takzvaná sex-bomba neboli óbr-kus, tak proč ne?“
Když odjela moje matka ke své sestře do Zlína, zavolal jsem Anitu sám: „Podívej, Anito, řeknu ti to na rovinku, venku je zima, ty bydlíš u rodičů, já bydlím u rodičů a tak mě napadlo, co kdybychom se sešli u nás a udělali si takový krásný adventně-předvánoční večírek se vším všudy, co ty nato?“
"Jéé, to by bylo děsně fajn! Ale co tvý rodiče, těm by se to asi moc nelíbilo?“

„Máti odjela k sestře a kdyby se to konalo ze soboty na neděli, tak by se to mohlo protáhnout třeba až do rána bílého. Můj otec totiž spí jako Brundibár, večer od devíti a v neděli ráno chodí vždycky do kostela!“ Anita byla srozuměna s tím, že doma svou nepřítomnost přes noc svede na jakousi Lucii a jejich chatu na Sázavě, kterou prý musí o víkendu zazimovávat.

Tu sobotu 25. listopadu jsme se s Anitou sešli odpoledne v pět hodin u hodin na Hlavním nádraží, dali si tam v restauraci kafe a já jsem ji hned zasvětil do mého plánu: „Anito, nejsme malý děti a víme oba o co se nám jedná. Teď musíme počkat až můj otec v devět hodin usne a pak tě propašuju do mýho pokoje.“ Připravil jsem se na to tak, že jsem panty dveří i zámek doslova zalil do vazelíny, takže vstup je naprosto bezhlučný a v mém pokoji mám připravené chlebíčky, víno i buráky, v Klubkách je zatopeno, prostě všechno je ideál.“

„Nojo, ale co když se tatík vzbudí a najde nás tam?“, projevila své obavy cudná děva.

„Tak zaprvé, můj otec spí tvrdě jako pařez a ani Nad Tatrú sa blýská ho nevzbudí. Zadruhé, otec nikdy neleze do mýho pokoje a zatřetí, mám stejně svý dveře zevnitř zalígrovaný! Takže neboj, nic takovýho se stát nemůže! Mám všecko stoprocentně pod kontrolou!“

A pak jsme courali setmělou Prahou a těšili se na věci příští. Už v půl deváté jsme pomalu obcházeli náš barák a nedočkavě čekali až zhasne v našem bytě ložnicové okno. Pašování potom proběhlo přesně podle fóršriftu,  takže večírek v mém pokojíčku dopadl naprosto OK...
Vyžvova doktrína byla splněna k oboustranné spokojenosti. S tou děvou se dalo dělat všechno, jen bylo třeba zamezit, aby začala něco vyprávět a tím aby odhalila svou duševní omezenost, kontrastující tak děsně s jejím nádherným vzhledem. Líčila mi třeba, jak ji zval jeden pán, že má lístky do divadla na "Únos ze serailu", což ona hrdě odmítla: "To teda né, já detektivky nemám ráda - a todle je navíc ňáká prasečinka."
"Anito, to je opera od Mozarta a serail není záchod, jak si ty ve svém mozečku představuješ, nýbrž je to ženské oddělení v sultánově paláci!" řekl jsem podrážděně. Nicméně její sexy-figura mě vzrušovala i nadále a ten chatrný rozoumek jsem byl nucen nějak tolerovat...

Ráno se ale vše začalo vyvíjet poněkud jinak, než jak jsem naplánoval. Po osmé hodině nás oba vzbudil telefon, který jsem měl na stolku u postele. Byla to moje matka: „Mirku, doufám, že už jsi vzhůru a táta ještě neodešel do kostela, potřebuju s ním mluvit.“

„E-é, moment, mamčo, půjdu se podívat, vydrž...“ Rychle jsem Anitu nacpal do skříně a došel pro otce. Telefonát naštěstí netrval dlouho, máti se ho jen zeptala jaké má číslo bot, že by mu přivezla zánovní galoše po švagrovi, když mu už do těch jeho teče.
Při té příležitosti mne napadlo, jak totálně rozdílné zájmy má jejich generace od naší a pak jsem se otce zeptal v kolik hodin půjde dnes do kostela. Otec zavrtěl hlavou: „A víš, Míro, že se mi tam dnes výjimečně nějak nechce a navíc padá sníh.“

Sotva otec odešel do kuchyně dokončit svou snídani, vytáhl jsem ze skříně Anitu, napůl udušenou: „Co budem dělat?“, vzdychla, „otec nejde do kostela a já se vocaď nedostanu...“

„Počkej, nech mně přemejšlet, já už to nějak zvládnu...“

„Ale já potřebuju jít do koupelny se umejt a vyčistit si zuby, tady mám sebou kartáček.“

„Anito, koupelnu zapomeň, do tý se jde u nás přes kuchyň.“

„Jenže já se musím tedy aspoň vyčůrat...“

„To není problém, záchod je tady v předsíni, pojď, budu hlídkovat, aby nešel otec.“

Bydleli jsme v poměrně staré vile a v předsíni byl také vodovod, takže jsem mohl pro Anitu natočit vodu do mísy na ovoce, aby se mohla jakž-takž umýt a vyčistit si zuby. Načež jsem se sám věnoval ranní hygieně, v koupelně za kuchyní a viděl, že otec má na kuchyňském stole, mimo jídla, rozloženo asi pět slovníků a věnuje se svému hobby, překladu z francouzštiny. Pak ale jsem musel provést ten hlavní úkol, dostat milou Anitu nepozorovaně z bytu ven. 

Tady byl problém, že dveře od bytu byly hned těsně vedle dveří do kuchyně, kde byl otec. Anita to ještě zkomplikovala tím, že neví, co bude dělat celý den sama venku ve sněhu, když doma řekla, že se vrátí až v neděli večer.

„Počkej, mám nápad. Ty půjdeš jenom za dveře, pět minut počkáš a pak zazvoníš, jako že jdeš k nám na návštěvu. Já tě jako pozvu dál a pak jako půjdeme spolu do kostela, protože je Advent! No, řekni, není to přímo geniální?“

Potom jsem jistil její odchod štaflemi tak, že jsem řekl otci, aby teď nevycházel z kuchyně, že tam hned za dveřmi stojím na štaflích a vyměňuji prasklou žárovku.
Když Anita proklouzla ven a o pět minut později zazvonila, šel jsem jí otevřít a sehráli jsme připravenou scénku jako profíci. Otci bylo jenom divné to, že chci jít do kostela, když jindy nechodím a navíc mu bylo nepochopitelné, že jsem zapomněl na schůzku s tak půvabnou dívkou, a že ona se rozjela až z Libně za mnou do Podolí. To prý by, za jeho časů, žádná dívka nikdy neudělala!

Pomyslel jsem si jen, že za našich časů taky ne...

http://www.youtube.com/watch?v=DE0UMnrQBD0&ob=av2e

Reorganizace TRVALÁ

Po vysoké škole jsem nastoupil jako technolog do  ČZM Českých závodů motocyklových, Strakonice ovšem ve vývojovém středisku v Praze.  Po třech  letech jsem byl, prý s ohledem na své jazykové znalosti, převelen do odd. nabídkových projektů pro zahraničí. To byla má 1. reorganizace, proti které jsem nic nenamítal (jenže pak přišly ještě další čtyři reorganizace)...

Jednalo se převážně o projektování továren na jízdní kola a motocykly. Navzdory mému přímo hororovému kádrovému materiálu, který o mně sepsal před maturou můj spolužák Vláďa Šváb, jsem se překvapivě dostal na akviziční cestu do Indie a na Ceylon.

Pak ovšem propukla 2. reorganizace. Strana a vláda rozhodla, že všechna takováto oddělení v různých firmách se sesypou do jedné hlavní centrální firmy s názvem INVESTROJ, který společně s Technoexportem bude tyto projekty realizovat.  Čili k tomuto účelu vznikla na Václavském náměstí kancelář tohoto nového podniku pro hlavu firmy: soudruha ředitele, jeho sekretářku a náměstky, zatímco my rajbovníci od rýsovacích prken, jsme byli po různu rozstrkáváni po Praze, protože jednoduše pro nás nebyla v celém městě potřebná budova. Nový kádrovák se nad mým materiálem zhrozil: "Jak je to možný, že se takovej nestranickej mlíčňák dostal do západních kapitalistických států, jako je Indie a Ceylon?"  Musel jsem ho opravit: "Moment, soudruhu, Indie i Ceylon jsou státy ryze východní!..."

Při následující třetí reorganizaci jsem byl odsunut do jakési volné ratejny v ČKD v Libni a po půl roce při 4. reorganizaci, jen na zimní období, do pův. Šlechtovy restaurace ve Stromovce "U růžového sadu" (obr.). 
Na jaře, když chtěli číšníci opět zahájit provoz, jsme byli zase pro změnu odtud vyhozeni, to jest, po páté reorganizováni do tzv. OSANU (Odbyt strojů a nářadí). 

Neslavný Investroj byl zrušen záhy poté, co praskla aféra, že  hlava firmy, soudruh ředitel, spolu s půvabnou sekretářkou defraudovali nějaký větší obolus peněz...!
Inu, řekl jsem si: "Pět reorganizací mi už stačí a dal poprvé výpověď sám od sebe. Nic naplat, odešel jsem, takzvaně z bláta do louže, k firmě TESLA  a pochopil jedno a sice, že komunismus má dva pilíře, na kterých neochvějně stojí:  Kádrování a Reorganizace...

Dodatek:
K mému působení v zimním romantickém prostředí oné Šlechtovy restaurace ve Stromovce se mi vrací řada zajímavých vzpomínek. Vešlo se tam celkem asi 12 rýsovacích prken do dvou prostorů, narychlo předělaných z restaurace na kanceláře. Naše menší kancelář s pěti prkny měla tu výhodu, že náš skupinář pan Kočí, byl jednak odborník a jednak charakterní, skvělý člověk. V zadní kanceláři, nazývané „zvěřinec“, šéfoval Ing. Mosťák, stranický kariérista a blb, který sám sebe nazval administrativním vedoucím pro obě kanceláře, neboť pan Kočí byl jenom (!) nestraník.
Když potom napadl sníh, cesty ve Stromovce se v zimě neudržovaly, čekal nás každodenní pochod od konečné tramvaje č.6. pustou Stromovkou. Za tmy v šest ráno v chrupajícím sněhu jsem si připadal jak Amundsen na severním pólu. Žádný div, že se kresličky bály tudy chodit ojediněle a tak jsme se domluvili, že vždycky někdo z mužů na ně počká do čtvrt na sedm u konečné šestky. V každé kanceláři stála obrovská násypná kamna, takže jsme si museli sami nanosit uhlí a dříví, zatopit, udržovat oheň a vybírat a vynášet popel. Někdy se stalo že kamna čoudila a tak jsme občas slzeli, něco jako v té písni: »Kouř ti stoupá do očí«...

Velikou zábavu jsme si uživali s našimi čtyřmi svéráznými kresličkami: Jarkou, Miladou, Líbou a Maruškou. Já jsem měl k dispozici převážně tu Jarku, která byla sice, jak se říká „od huby“, ale pracovala perfektně. Miládka byla spíše hodná než perfektní, Líba byla trochu namyšlená blondýna, kterou to tam vůbec nebavilo a chtěla se, pro svůj "herecký talent", dostat k filmu. Maruška byla neviňátko s velkýma modrým očima, tak trochu nemastná-neslaná a dokonce jakoby panenská.
Když se přiblížilo jaro, dostavila se jednou, chudák Miládka až v devět hodin, udýchaná a vystrašená se slzičkami v očích a vzlykavě nám vylíčila, co se jí stalo cestou od tramvaje tady v parku: „Proti mně šel po cestě ňákej hnusnej chlap a najednou si rozepnul kabát a pod ním byl úplně nahej!“ Jarka vykřikla: “No to je hrozný, a mně se to nestane a nestane! Já bych mu řekla, strč si ho do úlu a třikrát zabouchej! Cos udělala ty?“ Miládka plačky: „Utekla jsem zpátky k tramvaji a teprve když zmizel, tak běžím tu celou štreku až sem!“

Jindy zase když Mosťák rozděloval prémie, dal Marušce tři stovky a Líbě jenom dvě. Ta když to zjistila, přišla za mnou a řekla mi: „Pane inžinýre, vy ste takovej spravedlivej, myslíte si taky, že pracuju hůř než Marie?“
„To ne, Libuš, ale Mosťák jako zcela neomezený vládce této salakvardy, to asi tak vidí", řekl jsem vyhýbavě.
„Jenže já mám talent na herectví a půjdu na Barrandov a na Mosťáka se můžu - víte co?...“
„Líbo, jseš si zcela jistá, že tě tam vezmou?“, zeptal jsem se jí tak trochu potutelně.
„Já jsem si jistá, že mám talent, já vám to předvedu. Až se Mosťák vrátí ze schůze, tak mu tady udělám takovou scénu, že se zjeví! Dávejte dobrý pozor, pane inženýre!“
A skutečně, když jsme potom oknem zahlédli vracejícího se Mosťáka, Líbuška si rychle rozcuchala vlasy a jak vešel dovnitř, začala ječet: „Soudruhu, to je teda vaše úplně největší nespravedlnost tohoto světa a sprosťárna, jaké jste se dopustil. Proč mám o stovku menší prémie nežli vaše oblíbená Maruška?“
Mosťák byl vyveden z konceptu a začal něco koktat a my jsme se dobře bavili. Líba mi pak řekla: „Tak co, jaká jsem byla?“ A já nato: „No, bravo, Libuško, úplná Marlén Dietrichová!"
Nevím proč potom zrovna za mnou přišla Maruška se svým dost naivním dotazem:
„Pane inžinýre, já přece za to nemohu, že jsem dostala o stovku víc než Líba, mně to mrzí, že ona nedostala taky to co já, jenže ona za to teď se mou vůbec nemluví...“
„Maruško“, řekl jsem jí otcovsky, „to si nemůžeš takhle vyčítat, však ona Líba to uzná a bude zase s tebou mluvit. Nic si z toho nedělej“, řekl jsem konejšivě jako spravedlivý otec...

Jindy zas poklidnou hladinu naší kanceláře zvlnil výrok vedle mně sedícího Ing. Kurze: „Lidi, přiznejte se, kdo jste si vypůjčil moji etuj s kružidly a logaritmické pravítko?“ Nikdo nic nevěděl, nikdo se nehlásil. „Tak dobrá“, řekl inženýr, „počkám do zítřka a ten kdo to má, ať mi to dá zpět do šuplíku, tam kde jsem to měl a když to tu zítra nenajdu, tak budu nucen to ohlásit na policii. Jsou to drahé věci, aspoň v ceně 1600,- Kčs.“
Příští den se opět nic nenašlo a pan ing. zavolal policii. Když se tam dostavil detektiv, zamířil si to rovnou do „zvěřince“. Co se tam dělo nebylo slyšet, ale když se pak vrátil do naší kanceláře, řekl jsem mu, že jsem byl asi poslední kdo byl ve stole pana inženýra Kurze, když on už byl pryč. Potřeboval jsem si vypůjčit jeho anglický slovník, a teď mě napadlo, že kvůli otiskům prstů bych mohl být hlavním podezřelým já.“

On se jen usmál: „Nic se neděje, mladej, my už víme kdo to ukradl, Marie Pavlíčková, je to u nás známá firma, ta už toho ukradla víc!“ Byl jsem v šoku: „Tahle nevinná panenská dívenka, to snad není možné! Tomu nemohu uvěřit!“
„Jo, jo“, zašklebil se detektiv, „to neviňátko se rozbrečelo a přiznalo, že potřebovalo peníze na potrat. Ty ukradené věci jsou už v bazaru a kromě toho ona dluží i vašemu vedoucímu Mosťákovi 1000,- Kčs. Takže si ji hned bereme sebou!“

Zaslzeli jsme všichni, ale nikoliv smutkem, nýbrž tím, že nám zase stoupl kouř do očí, naše kamna totiž opět čoudila...

http://www.youtube.com/watch?v=xz68KvMtHOA

Koupil jsem blůzičku »Rodier«

Následný víkend jsem si pevně předsevzal, že se znovu vydám do toho kasina v Bad Oeynhausen, a že těch 700 marek, co jsem tam posledně prohrál, musím vyhrát zpátky. To je chyba, kterou vždy dělají téměř všichni hazardoví začátečníci - jenže já jsem měl více štěstí nežli rozumu a vyhrál jsem, sice ne 700, ale 400 marek nazpět. To bylo radosti na Starém bělidle! Neboli, radoval jsem se z toho, že jsem tam celkově prohrál "jenom" 300 marek!

Potom jsem se spokojeně procházel po Kurparku a prohlížel si v tamním podloubí luxusní obchůdky pro mondénní dámy a lázeňské šviháky. Ve výloze jednoho obchodu mě moc upoutala nádherná, poloprůsvitná, ale nic neprozrazující fialová blůzička na ladné figuríně. Co kdybych ji koupil své ženě, ta by měla jistě radost a mohla by ji nosit při „lepších“ příležitostech. Dcera Brigita se bude brzy vdávat, a to by byla právě jedna taková vhodná příležitost. 

Dost dlouho jsem se rozmýšlel, bylo mi divné, že jsem tam skrze výlohu neviděl žádné kupující, až najednou vyšla ze dveří obchodu elegantní dáma, tip-top, od hlavy až k jejím nalakovaným nehýtkům u nohou a zeptala se mne, může-li mi nějak poradit...?

„É-é... ano, madam, moc se mi líbí tato blůzička“, a ukázal jsem na onu figurínu za výlohou.

„Chtěl byste ji pro někoho jako dárek, nebo...?“, a podívala se na mne divně, jako nejsem-li, čirou náhodou, takový ten  »muž z jiné fakulty...«

 „Ne-ne, pro sebe bych ji opravdu nechtěl, madam, ale pro manželku“, vysvětlil jsem blesku-rychle.

„Pojďte, prosím dovnitř, mám tam velký výběr, určitě se vám bude něco líbit." Když jsem vstoupil do krámku, kde to zavonělo drahým parfémem, začal jsem tušit, že tady to bude "mastné". Madam začala klást na pult kvanta blůziček, takže jsem ji musel rychle zadržet.

„Totiž, to je tak, madam, já mám zájem jen o tu blůzku, co je za výlohou a jinak o nic jiného..."

„Ano, chápu, mám zde pouze dva kousky, ten za výlohou je číslo 38 a zde tento“, a otevřela další šuplík, „je číslo 42. Vaše paní bude určitě spokojená, protože se nikde jinde nesetká se stejnou blůzou. Toto je model od firmy Rodier.“

Začínala mi hned měknout kolena: „Co asi taková blůzička stojí?“

„Máme tu mnoho levnějších, za 100 marek, tato stojí 420 marek, ale mohu vám na ni dát slevu až 10%“, řekla dáma a mile se usmála. V duchu jsem zajásal: Dnes, když jsem vyhrál čtyři stovky, tak můžu přece dělat granda!

„Výborně“, řekl jsem nahlas, „můžete mi ji nějak vkusně zabalit?“

„Prosím, a přejete si tu osmatřicítku, nebo tu dvaačtyřicítku? Cena je v obou případech úplně stejná.“

„Hmm, jo, tak to je problém, to já totiž nevím“, řekl jsem bezradně  a třel  si bradu.

„Chápu, tak já je dám obě stranou a přijďte si zítra s manželkou vybrat, může si je tu hned vyzkoušet. Takové zboží jako Rodier se nekupuje každý den, že ano“, řekla madam zdvořile.

„No, totiž, já mám jiný problém v tom, madam, že jsem jí to chtěl dát jako překvapení až se vrátím domů z lázní, nehledě na to, že bydlíme u Wiesbadenu a to je sem trochu z ruky, cirka 380 km.“

„Ach so! Tak to musíme vyřešit jinak. Řekněte mi, prosím, jak je asi vaše paní vysoká a kolik váží?“ Podíval jsem se na ni pozorně a požádal ji, aby si stoupla vedle mne: „Možná, že je asi o jeden centimetr menší než vy, ale je právě tak štíhlá a krásná jako vy, až na to... éé-hmm, no – to je jedno.“

„Co myslíte? Až na co?“, probudil jsem asi její zvědavost.

„Já se vás nechci nijak dotknout, madam, ale čistě opticky bych odhadoval, že moje žena má větší poprsí“, řekl jsem hlasem jako bych se omlouval.

„Tak tohle je zrovna u té blůzy dost rozhodující. Víte co, já si teď obléknu tu osmatřicítku, to je moje číslo a uvidíte jestli by to stačilo i pro vaši paní.“ A tak se mi ta ochotná paní věnovala aspoň půl hodiny, ještě že nechodily žádné zákaznice, a předvedla se mi v obou blůzách. Já jsem si samozřejmě netroufl zkoušet velikost hmatem, ale došel jsem aspoň k přesvědčení, že pro jistotu vezmu tu větší.

Pak jsem ale dostal geniální nápad: „Vážená dámo, já už vím jak to udělám. Zavolám manželce, aby za mnou přijela do lázní příští sobotu. Pojedeme sem jako na výlet a tady, jako mir-nix, nebo dir-nix, ji překvapím a koupím jí tuto dvaačtyřicítku. Kdyby jí ale náhodou byla moc velká, tak si ji může hned vyměnit za tu menší. Proto potřebuji, abyste nám do té soboty rezervovala obě. Abyste na tom ale neprodělala, zaplatím vám těch 400 marek hned a budete mít jistotu.“ Madam byla nadšená, jak jsme se krásně dohodli a ihned mi vyplnila stvrzenku. 

 A pak už to frčelo dle mého super plánu, manželka přijela za mnou v pátek do lázní Lippstadt a pak jsme společně v sobotu odjeli do lázní Bad Oeynhausen, kde jsem ji provedl po Kurparku a jakoby náhodou jsme prošli kolem obchodu s blůzičkami a za výlohou jsem jí ukázal tu figurínu s fialovou blůzičkou a zcela ležérně nadhodil: "Co bys tomu řekla Jituš, koupit si tuto blůzku, líbila by se ti?"  Milá Jituš se ale zhrozila a nechtěla do  tohoto  krámku vůbec ani vstoupit!!!

Tvrdila, že tam bude všechno strašně moc předražené: „Podívej se, Miri, vždyť tohle je model Rodier!“ Řekl jsem jí: „Jituš, čert vem Rodiera, my přece nemusíme vůbec nic kupovat, jen se podíváme, co si asi zdejší snobové kupujou.“ Žena si nakonec dala říct, jenže ta sličná prodavačka to nechtěně prošvihla, zapomněla, že to mělo být překvapení a hned jak jsme tam vstoupili dovnitř, spustila: „Dobrý den přeji, Herr Toms, tak tady je ta blůza pro vaši paní.“ Musel jsem tedy s pravdou ven a manželka už nemohla nic dělat, blůza byla zaplacená. Mimochodem, vzala si tu větší a měla ji skutečně na Brigitině svatbě a všem se úžasně libila, tedy nejen ta krásná blůzička, ale hlavně i moje půvabná paní Jitka...!

             (Gershwin: The man i love)

Mluví se mnou jen ze spaní...

Je to už dost dávno, co jsem náhodně potkal na Národní třídě svého starého kámoše Honzu Švejnohu. Tento mne okamžitě zasypal palbou otázek: „Jak se ti daří, ty starý brachu? Jak je to dlouho, co už jsme se neviděli? Máš chvilku času? Pojď, popovídáme si třeba někde u kafe."
Nakonec jsme zapadli do vinárny na číšku bílého vína, abychom si zrekapitulovali, co všecko se událo za ty roky od jeho rozvodu, kdy jsme spolu zapíjeli jeho šťastný návrat do svobody.
Švejnoha, mnou zvaný Švejruka, byl mírný člověk, pro tento svět až příliš dobrý, ale měl smůlu: vždycky byl na té špatné straně. Za války se mu dostalo "Kainova znamení" již v okamžiku jeho narození. Jeho otec byl Žid. Po válce se znelíbil kádrově, neboť matka byla z německé buržoazní rodiny a když se v osmdesátých letech oženil s jistou sexbombou Dagmarou, podváděla ho tato se vším co mělo kalhoty. Trvalo mu to pár let, než na to přišel až pak se konečně i šťastně rozvedl.

Mezitím co jsme se neviděli se znovu oženil, tentokrát prý však šťastně. Jen jedna maličkost mu trošku vadila, že prý jeho žena Doris je moc málomluvná. "To buď rád, můj kolega v práci si zoufá, že jeho žena je moc ubreptaná a on se vůbec nedostane ke slovu!"  Honza mi ovšem oponoval: "Podívej, Míro, já se moc snažím vyprávět ženě zajímavosti a taky vtipy a ona furt mlčí a mluví se mnou vlastně jen ze spaní!"   
Vycítil jsem, že se mi Jan potřebuje s něčím svěřit, a tak jsem nasadil kamarádsky chápavý výraz a čekal s čím vyrukuje. Přítel Švejruka se zhluboka nadechl a spustil svoji zpověď, ve které jsem ho ani jedním slůvkem nepřerušil.

»Již cirka za měsíc po svatbě jsem ke svému překvapení zjistil, že moje ženuška Doriska trpí občasným mluvením ze spaní. Zprvu jsem to zas nebral nijak tragicky, ba naopak, připadalo mi to docela milé poslouchat ženu, kterak blábolí různé nesmysly... Když se to však začalo opakovat stále častěji, stal jsem se nevrlým, a ač nerad, musel jsem ji budit. To ona nesnášela, že prý jí ničím nervy přetrháváním spánku. Já nato, že nesnáším, když se mnou mluví jen ve spaní...

Časem jsem přišel na to, že je mnohem více diplomatičtější namísto buzení, navázat s ní uklidňující rozhovor v rámci jejího snu. Zjistil jsem, že se jí občas zřejmě zdává o škole, když odříkávala ku příkladu nabiflovanou stupnici tvrdosti minerálů. Když pak jednou spustila: „Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, jež se rovná“, vstoupil jsem do jejího snu v roli kantora a řekl jsem tiše: „Dobře, Dorisko, je vidět, že ses učila, píši ti jedničku!“ To zapůsobilo jako balzám, žena zmlkla a pro zbytek noci byl klid. Nic netušící choť byla ráda, že ji nebudím a já jsem se mohl v pohodě vyspat.

Tato metoda se však nedala aplikovat v případech, kdy žena z ničeho nic začala do nočního ticha křičet tuřím hlasem: „Pomóóóc!!!“, jako když ji na vidličky berou. Bylo to velice těžké zůstat klidným trpělivým manželem a nepokusit se o zardoušení ženy třeba polštářem. Musím přiznat, že mně někdy v hloubi duše i taková věc napadla. Pak jsem ale objevil relativně neškodný lék na její noční můry, totiž pokropit ji obličej vodou, kterou jsem měl za tím účelem vždy připravenou na nočním stolku. Bohužel však byla její vynalézavost nočních chmůr nepřeberná. Pod heslem "nejlepší obrana je útok",začala mne budit lomcováním jako zupák na vojně při nočním poplachu: "Ty, Honzo, honem vstávej, zapomněli jsme venku před domem ty nový křesla!“

Chtělo se mi zařvat: „Žádný křesla jsme, sakra cífix nekupovali a tedy nemůžou bejt před domem!“ Namísto toho jsem však reagoval zcela shovívavě: „Ano, drahá, donesu je okamžitě.“ Pak jsem se otočil na bok, hodlaje pokračovat ve spánku, jenže snící žena se jen tak nedala oblafnout. Naštvaně vstala se slovy: „Vidím, že musím všechno udělat sama!“ a odkráčela směrem do předsíně. Byl jsem zvědav zdali dojde až na mráz před dům, a snad jsem si to i přál, ale vrátila se ode dveří do postele a spala klidně dál... Ráno o ničem nevěděla.

Za dva týdny mě budila chvějícím se, vzrušeným hlasem: „Karle, proboha vzbuď se! Vstávej pucku, zaspali jsme!“ Mírně, jako vždycky jsem odpověděl: „To nevadí, zlato, pojedeme až pozdějším vlakem.“ Bylo mi trochu divné, že mi řekla "pucku" a "Karle", když v celé naší rodině je jen prastrýc jménem Karel, ale logika snů je, jak známo, absolutně nevyzpytatelná. Hned příští noci, se její můra opakovala, tentokrát však v maličko obměněné formě, zato však s větší razancí:
„Hoří, Jene, honem vstaň, hořííí!“

Skřípaje zuby jsem reagoval opět jako vždy dobrácky: „Ano, Doris, jdu to hned hasit, jen co najdu kýbl!“ Zůstal jsem však klidně ležet. Tu se žena vymrštila z postele a skočila k oknu: „Nedělej ze mne blbce, když vidím, že hóříí!“  a zlostně otevřela okno.
Lekl jsem se, aby nechtěla vylézt ven na římsu jako náměsíčník, tak jsem rychle vstal, abych ji zadržel. Odstrčil jsem ji od okna: „Cífix, už máš zas ty svý fantasmagorie!“ 

Vtom jsem ale zahlédl létající jiskry a ucítil pach škvařící se gumy. Skutečně, před domem hořel zde zaparkovaný auťák a naše auto stálo jen asi metr za ním! Seběhl jsem ihned rychle jenom tak v pyžamu dolů, vskočil do auta a odjel o kus dál. Od kolem zevlujících čumilů jsem se dozvěděl, že hořící je bourák nějaké servírky, které se prý chtěl někdo za něco pomstít. Oddychl jsem si a vrátil se domů a byl rád, že to takhle dopadlo."

Na tomto místě se Honza odmlčel, pateticky zvedl prst a dodal: „Z toho jsem si, kamaráde, udělal pro sebe jeden důležitý závěr. Jen díky mé ženě jsem zachránil naše auto za těžce ušetřené prachy. Omluvil jsem se a bylo mi jí líto, že jsem byl na ni hrubý, když mne budila, a já ji chudinku podezíral, že se jí zas jenom něco zdá..." 

Když jsme se s Janem loučili, řekl jsem mu: „Pozdravuj svou krásnou ženu Doris i když mne nezná. Ty se pak snaž do příští naší schůzky, za domácí cvičení, se naučit rozlišovat skutečnosti od snů  –  jen ten "pucek Karel" se mi moc nelíbí...“

Později jsem dostal od Honzy tento dopis:

Ahoj kámoši! Víš, měl jsem na Tebe tak trochu zlost, že jsi mně tou poznámkou o Karlovi nasadil brouka do hlavy. Uvědomil jsem si, že Doris v poslední době dělá dosti často přesčasy, a navíc, že její šéf se jmenuje Burda Karel! Abych už v zárodku zadusil zhoubný nádor žárlivosti, zajel jsem si ihned příštího dne, a v pracovní době, pod nějakou banální záminkou neohlášeně za manželkou do její kanceláře. Staropanenská sekretářka s kyselým úsměvem mi oznámila, že moje paní má přece náhradní volno za přesčasy a pan náměstek Burda, že má dovolenou. Pokud je jí něco známo, vezla mu prý moje paní jakési důležité podklady – na chatu...

Zdraví Tě Honza Švejruka...
PS: Je to pro mně peklo, taková strašná nejistota!!!

UNRRA po třiceti letech

Jednou v březnu  jsem jel na týden na hory s náhodně sestavenou skupinou šesti lidí, kterou si zorganizoval můj kamarád Vilda tak, aby to šlo do páru: tři muži a tři ženy. Až do odjezdu jsem nevěděl, kdo mimo mne a Vildy jede a až teprve v autobuse jsem se s nimi seznámil. Vilda mi pouze naznačil, kterou z oněch tří žen by si jako chtěl rezervovat pro sebe a sice brunetu Gábinu, ta byla na první pohled z nich nejhezčí. Dále mě informoval, že Roman chodí s tou blonďatou Radkou, takže na mne vybyla ta rusovlasá Adéla. Řekl jsem mu, že mi to je celkem jedno, protože já jezdím na hory kvůli lyžování, ne kvůli ňákejm pofidérním babám.

Ubytování tam proběhlo bez problémů, ta děvčata měla třílůžkový pokoj hned vedle nás a večeři jsme se rozhodli udělat společnou na našem pokoji, který byl mnohem větší a byl tam i velký stůl a židle. Řekli jsme si, že dáme dohromady všechno jídlo co máme sebou a uděláme z toho obložené chlebíčky. Bylo to 6. března, na můj svátek Miroslava a já se úmyslně o tom nezmínil a myslel si, že si toho nikdo nevšimne.
To jsem se ovšem spletl, protože ten Vilda to nezapomněl a řekl to tajně ostatním a pak mě večer všichni překvapili hromadnou gratulací. Sešly se tak dvě lahvice vína a malá slivovička. Zlatým hřebem večera však byl dárek od Vildy, když vybalil ze svého ruksaku americkou konzervu UNRRA a řekl patetickým hlasem: „Můj nejlepší kamaráde, zde přijmi tuto americkou konzervu, nechtěl jsem ji nikdy otevřít a 30 let jsem to odkládal na velkou příležitost a ta nastala dnes!“ Poděkoval jsem mu s tím, že si ji doma uložím do tresoru a budu ji střežit jak oko v hlavě pro budoucí generace...!

 

Načež mě oslovila rusalka Adéla a dala mi malou knížečku od Miroslava Horníčka „Dobře utajené housle“ se slovy: „On má dnes taky svátek a tak si myslím, že je to stylové. Vzhledem k tomu, že se dárky mají dávat od srdce, tak bych ti chtěla dát zde tuhle moji zamilovanou knížku, kterou jsem si naštěstí vzala už z domova s sebou a o tvém dnešním svátku jsem já vůbec nevěděla. K tomu bych ti navíc, pokud o to stojíš, přidala pusu. Při tom polibku jsem ucítil její levandulový parfém a najednou jsem zjistil, že tato dívka je vlastně půvabná a že jí to jednak sluší, ale též i nádherně myslí.

A potom se jedlo, pilo, hodovalo a já jsem si teprve teď všiml, že Adélka svým šarmem převyšuje Gábinu i Radku, které vedle ní působily jako duté kokodačky. Alkohol brzy všem rozvázal jazyk a já vzal kytaru a začal hrát a zpívat. Sám jsem skoro nic nepil a aby se neřeklo, tak jsem pití víceméně předstíral, neměl jsem na to vůbec chuť, byl jsem ze všeho tak nějak na měkko...

Zatímco ty dva páry začaly při mém hraní tančit, požádal jsem lichou Adélku, aby si ke mně přisedla blíž, abych cítil tu její vůni levandulovou. Sedla si těsně vedle mne, zpívala se mnou čistý dvojhlas a bylo nám docela fajn. Přeskočila mezi námi takzvaně jiskra sympatií i sentimentu.

Protože jsme si chtěli také zatancovat, vyměnili jsme potom živou hudbu za rádio. Adélka mi při tanci tiše řekla: „Víš, Mirku, já jsem ráda, že ses mne ujal, připadala jsem si tady trochu jako Popelka, víš taková jako navíc.“

„Prosím tě Adélko, co to říkáš“, divil jsem se, „jaká Popelka? Vždyť jsi tak nádherně půvabná a voňavá a věř mi , že já mám vynikající vkus!“

„Když já vidím, že Gábina i Radka jsou daleko hezčí než já. Já mám zrzavé vlasy, už ve škole mi říkali „rajská omáčka“, mám pihy na obličeji, prý jako kdybych se opalovala přes cedník a mimo to mám menší prsa než ty dvě.“

„To je absolutní nesmysl, podívej Gábina má sice krásné oči a černé řasy, ale co ty ruce s okousanými nehty? To je hnus! Nebo Radka, ta má prsa, že by s nimi mohla mlátit poledne, a to si myslíš že je krása? Méně někdy znamená více! Ty máš krásné vlasy jako Rusalka a když si je takhle rozpustíš, jsi neodolatelná! A ty puntíčky na nose ti úžasně sluší, tvé plné rty, bílé zuby, hebká pleť a krásně pěstěné ruce, co chceš víc? Ty přece nemůžeš mít takové problémy a k tomu navíc, ty jsi také oproti nim mnohem inteligentnější! Vidím tě, právě před svým duchovním zrakem, jak si to kráčíš, celá v bílém, levandulovým polem s kytičkou v ruce...“

„Jsi milý, že mne takhle zbavuješ mých komplexů, příště až půjdu s Arturem na procházku, všechno mu to vypovím, aby to věděl, jak jsem krásná“, řekla s ironickým úsměvem.

„Copak ten tvůj Artur ti nikdy neřekl, že jsi krásná lady a inteligentní a půvabná?“

Adéla se rozesmála: „Ne, on nemluví - víš, ten Artur je totiž náš pes!“

Vtom již značně ovíněný Vilda vypnul rádio a chtěl ode mne, abych tu konzervu od něj ihned otevřel: „Čoveče, votevři tu UNRRU, já jsem moc zvědavej jak to vypadá vevnitř!“ Snažil jsem se mu vysvětlit: „Koukni se, Vildo, tady stojí „Pineapple fruit salad“ čili ananasový kompot, ten přece musí být po třiceti letech, zcela zákonitě a při vší úctě ke značce UNRRA, nepoživatelný. Ale pokud se konzerva neotevře, představuje nostalgicky cennou relikvii.“ Přesto však všichni byli zvědaví a dožadovali se, abych ji otevřel. Jen Adélka byla na mé straně: „Lidi, to  je  skutečně  nesmysl otvírat,  žádná  konzerva  na světě  přece  nevydrží  30 let

 nezkažená!“

Začaly se uzavírat sázky, co je uvnitř a já jsem viděl, že tu UNRRU nezachráním. Nakonec, když se začaly ozývat hlasy, že jsem hamoun, který to chce jen pro sebe, jsem kapituloval a onu Pandořinu skříňku otevřel. Byl v ní rosolovitý hnus, který byl naprosto zkyslý. Jenom Vilda, snad aby ukázal jak kvalitní dárek mi dal, prohlásil, že ten ananas je ještě úplně v pořádku, potřebuje jen přisladit a na důkaz svých slov, celý obsah konzervy snědl sám...

Skončilo to přesně tak, jak jsem očekával. Vildovi se udělalo špatně, zezelenal, dostal průjem a začal zvracet. Teprve druhý den večer, když už mu bylo lépe mi řekl zkroušeně: „Míro, tys měl bohužel pravdu, ta konzerva byla už přece jen ňáká trochu zkažená...“

Bez ohledu na tuhle nepříjemnost se výlet celkově skvěle vydařil a s levandulovou Adélkou jsme pak byli na horách ještě vícekrát, jenže uplně sami...

https://youtu.be/SJCKjNLthLA

Co to byla UNRRA? (1947)

Už asi jen moc málo pamětníků ví, co to byla akce UNRRA. Naši hladoví občané po světové válce 1939-1945, dostali takto už odjakživa  z bohatšího Západu, tyto dobroty zcela  zdarma!

Náš stát za to zaplatil jen dopravu. Komunisté se lidem snažili, tuto akci jako vždycky, lživě, propagačně znechutit, jen proto, že to nebylo od Rusů. To se jim však moc nedařilo. Tyto US-pochoutky na volném trhu, tedy bez potravinových lístků, šly hlavně v Praze doslovně na dračku! Venkov, jako vždy, té bolševické  lži-propagandě víc uvěřil...

Ta zkratka: U-N-R-R-A pro United Nations Relief and Rehabilitation Administration  prostým lidem nic neříkala, důležitější ovšem bylo to, že náš stát tento dar za 280 milionů dolarů dostal zdarma! Platili jsme si jenom dopravu!

Byl to první z projektů poválečné mezinárodní, humanitní, pomoci pod hlavičkou  »Organizace Spojených Národů« a byl dotován ze 70% USA  a  30% dotovala napůl Canada s Velkou Britanií...

 Něco podobného se děje i dnes v roce 2023, tedy o 71 let později, kdy

opět ta levičáky nenáviděná Amerika, posílá všestranou pomoc do Rusáky ničené a vyvražďované Ukrajiny!

 

Tenkrát bylo účelem zabránit hladu a epidemiím nakažlivých chorob po druhé světové válce. Dodávky masových konzerv, sardinek, obilí i

rýže, makaron i másla, jakož i léků, sušenek, cigaret, kávy, čokolády, žvýkaček, šatstva a bot, byly sice solí v očích komunistů, kteří se všemožně snažili tuto pomoc nějak bojkotovat a zesměšňovat, jenže většina obyvatelstva byla UNRROU přímo nadšena. I moje babička tomu říkala z neznalosti, ale v dobrém slova smyslu UNDRA, ale vždy byla s kvalitou zboží, tak jako my, moc spokojená!

 

Já jsem ovšem slyšel, jak ty totálně zažrané komunistky v krámě nadávají na UNRRU: „Je to moc drahý a buhví co za to musíme těm fůj-kapitálistům platit. Všiměte si, že i dnes po 76 letech, titíž levičáci kritizují naši novou vládu. Nó, a ty žvejkačky, ty jsou dobrý pro krávy a ne pro slušný lidi. Tydlencty Amerikáni jsou pěkný prasata, když nežerou vepřový se zelím tak jako u nás, ale s ňákou hnusnou jablečnou vomáčkou! Dyk to je k zblití!“ Fakt, že Československo obdrželo tuto pomoc od UNRRY za hubičky zdarma, pochopitelně  to tyto kokodačky nechtěly slyšet. V Praze přesto šly ty americké konzervy na dračku, ale venkov, tak jako dodnes, věřil více v to, co se k věření v "Rudém Právu" bolševíky předkládalo...

Jako student gymnazia jsem musel vždy o prázdninách odpracovat minimálně čtrnáct dní jako brigádník na žních. Tam bylo stravování tak mizerné, že jsem kolikrát tu jejich šlichtu vyhodil na hnůj. V jediném obchůdku v celé vesnici, který se jmenoval „Jednota“ a kde se prodávalo snad všechno od biče až po varhany, jsem si koupil právě tu konzervu za pár šupů: UNRRA. Pork with apple sauce, t.j. vepřové v jablečné omáčce a k tomu dva rohlíky. Bylo to v Praze těžko k sehnání a tady to bylo vyvršeno na pultu jako pyramida.  Byl jsem asi jediným podivínem ve vsi, který si to koupil. Kapesním nožem jsem si otevřel konzervu a sedl si před krámkem na schody a s velkou chutí se do toho pustil... 

Protože jsem si úžasně pochutnal, vydal jsem se tam příštího dne v polední pauze znovu. Jakmile jsem si vzal další konzervu z té pyramidy na pultě, oslovil mě jeden tamní buran: "Mladej, seš snad cvok, jak můžeš ty americký blafy žrát?" Já jsem se ovšem nedal a řekl jsem mu: „Jděte se podívat, co nám brigádníkům vařej ty báby na statku za šlichtu, to jsou skutečný blafy! Tohle je pochoutka, už jste to vůbec aspoň jednou ochutnal, nebo tu jen plácáte rozumy a lži vyčtený z Rudýho práva?“ Chlap něco zabrblal a odešel z krámku. 

Opět jsem si sedl jako včera na schody před krámkem, pomocí kapesního nože si otevřel konzervu a s chutí se dal do jídla. Asi jsem tamní domorodce svým apetitem nakazil, protože veškeré konzervy od UNRRY byly už příští den vyprodány, prostě zmizely z pultu! Neměl jsem sice co k obědu, ale měl jsem radost, že jsem udělil těm Amíkům poděkování s reklamou, nikoliv lživou, jako v českém Buranově...

American Patrol