Agnes a Španělsko

Můj kolega v práci v Německu, Klaus Hauner, notoricky známý svou šetrností, se jednou vrátil z dovolené ve Francii ve velmi špatné náladě: „Udělal jsem kvůli té mé ženě kardinální blbost svého života! Představte si, že jsme jeli na manželčino naléhání na Riviéru, místo do našeho krásného letního bytu ve Španělsku! Máme tam totiž, s mým bráchou Ottou napůl, u moře, třípokojový byt 92 m2.

Snažil jsem se kolegu chlácholit: „Ale Riviéra je přece taky krásná, byl jsem tam už třikrát a vždycky jsem byl nadmíru spokojen.“ 

„A byl jste tam s manželkou nebo sám?“, zeptal se mě zvědavě. 

„Nemám manželku, ale byl jsem tam pokaždé s jinou kamarádkou.“ 

„Nójo, to je jasný, to se nedivím!“, mávl Hauner otráveně rukou. 

„Ale já tedy nechápu proč jste to vaší manželce nerozmluvil, když máte vlastní letní byt ve Španělsku?“ 

Hauner vyprskl: „Jóó, to se vám řekne - rozmluvit, ona začne ječet, že do Španělska jezdíme už deset let, a že chce taky poznat něco jinýho. Mimo to, že Riviéra je drahá jako prase, hotel stál za bačkoru, k jídlu furt jen sejra, všechno vostatní bylo moc drahý a navíc mi tam komolili jméno, prý, mesijé Onér!“ Musel jsem se zachechtat: „Tak to buďte rád, že jste nejeli do Ruska, tam by vás totiž překřtili na tavárišč Gauner!“ Hauner zvedl ukazovák: „Ale zato příště jedu do Norska na ryby – a to, zcela sám!"

 „To já na dovolenou radši jezdím ve dvou, jsem zastáncem názoru, že ve dvou se to lépe táhne, ale letos bohužel pojedu, ještě nevím kam a s kým. S kamarádkou jsme se rozešli, takže asi pojedu prvně taky sám...“ Hauner ožil: „Dám vám tip, pane kolego, jeďte do našeho bytu ve Španělsku, my tam už letos nepojedeme, brácha s rodinou tam byli před nedávnem, a já bych vám to pronajal za poloviční cenu oproti všem hotelům v okolí.“

„To by nebylo marné“, začal jsem uvažovat, "ale pozor, španělsky se nedomluvím! Kde to je?" 

„La Cala del Moral, leží to deset kilometrů severo-východně od Malagy, báječné pobřeží, hodně je tam německých turistů, levné jídlo, prostě - pozemský ráj!“  rozohnil se Hauner a ukázal mi fotky.

A tak slovo dalo slovo, dohodli jsme se a plácli si. Rozhodl jsem se, že aspoň budu mít klid a  budu si moct dělat jenom to, co sám chci.

Načež jsem Haunerovi zaplatil ten pobyt na čtrnáct dní a dostal od něj klíče a instrukce, kde to přesně je, jak to tam vypadá a jméno správce, bydlícího v přízemí, člověk, který to tam všecko vzorně obhospodařuje.

První dojem byl ohromný, byt byl prostorný, hala, kuchyň s jídelnou, koupelna, obývák s balkonem a dokonce dvě ložnice. Ale pak se dostavily problémy. Na co jsem sáhl, to nefungovalo. Voda netekla, proud nešel a bomba s plynem v kuchyni byla prázdná. Seběhl jsem dolů ke správci a on to dal, kupodivu celkem rychle do pořádku. Jakmile začala lednice chladit, došel jsem si do nedalekého krámku pro různé potraviny, abych si mohl aspoň snídani udělat sám a nemusel se někam trmácet ráno na lačný žaludek. 

 Ale pak se to stalo. Jenom o vlásek jsem unikl zabití elektrickým proudem! V koupelně byla chromovaná skřínka se zrcadlem umístěná nad umyvadlem a jak jsem se jí dotkl, blesklo to, dostal jsem ránu proudem a protože jsem stál bos na kameninové podlaze, byla to pecka, že jsem zavrávoral. Uvědomil jsem si, jaké jsem měl úžasné štěstí, kdybych se byl té skřínky dotkl až po vysprchování, to jest celý mokrý, tak by to byla patrně moje poslední dovolená vůbec... 

Vypnul jsem ihned proud a zjistil že skřínka držela na dvou šroubech ve zdi a uprostřed otvorem v plechu zadní stěny, procházel elektrický kabel pro osvětlení. Zřejmě to celá léta fungovalo dobře, ale bylo otázkou času kdy plech, pod tíhou věcí ve skřínce, prořízne gumovou izolaci kabelu. A to právě čekalo na mne. Opravil jsem kabel pomocí izolace tak, aby se to už ani za deset let stát nemohlo a pak jsem se teprve s chutí vykoupal. 

Večer když jsem šel spát, čekal mě nový atentát, tentokrát probíjela lampička na nočním stolku, ale v posteli, kde jsem byl odisolován od země, mě to jenom lehce brnělo, takže jsem se rozhodl spravit to až zítra ráno.

Příštího dne, hned po mé vlastnoručně vyrobené snídani, šunka s vejcem, jsem opravil vypínač u noční lampičky, a teprve pak jsem se vydal k moři na pláž. Zjistil jsem však, že je tam všude černo-šedý písek, což vypadalo opravdu nevábně, jako škvára. To mi Hauner zamlčel, ale nekecal, že je tam plno turistů. A tak jsem se od příštího dne chodil raději koupat do bazénu jakéhosi Clubu, kde se sice platil vstup, ale zato tam byl krásný žlutý píseček, čistá voda, málo lidí, lehátka se slunečníky a malá útulná restaurace.

Můj zrak tam upoutala nápadná lady v oranžovém plážovém obleku se stejně oranžovým slamákem. Rád bych jí byl nějak oslovil, ale vědom si své španělské impotence, jsem si to radši nedovolil. Každopádně mi začínalo vadit, že musím stále jenom mlčet, nemaje si s kým povídat. S němčinou jsem se až dosud vždycky domluvil po celé západní Evropě a najednou jsem byl v loji. Španělé totiž trvají na svém jazyce a neznají, ani nechtějí znát, nic jiného a objednávat si k jídlu stále jenom paellu, které jsem byl už přejeden, bylo i mně trapné. Proto jsem si do restaurace začal brát malý slovníček, leč přesto se mi podařilo místo telecího na rožni si objednat jako hlavní jídlo k obědu, zelený a oranžový vibrující puding.

Dny začaly být pro mne fádní i když jsem si zajel autobusem do Malagy, či do Granady. Tím, že jsem se neměl s kým podělit o své dojmy, tak jak jsem byl vždycky zvyklý, bylo mi nějak divně. Ze zoufalství jsem začal po večerech v Haunerově bytě opravovat všechny vrzající dveře, zásuvky a skříňky v kuchyni, rovněž rádio i gramofon jsem technicky zprovoznil, při čemž jsem neustále, jako magor, mluvil nahlas sám se sebou. Koncem prvního týdne v neděli jsem se prošel a částečně také projel Malagou v kočáře. Jenže jsem to časově trochu přehnal, zdržel se tam na večeři a když jsem pak došel na autobusovou stanici na směr Cala del Moral, zjistil jsem, že nedělní autobus jezdí jen do devíti hodin a teď bylo čtvrt na deset. Začal jsem dumat, mám-li si vzít drahého taxíka, nebo těch 10 km šlapat pěšky do Cala...

    Vtom se ke mně rozběhla jakási dáma a oslovila mě německy: "Pane, já to vím, že rozumíte německy, můžete mi říct jestli odtud jede autobus do Cala del Moral - a v kolik asi tak hodin?" 

"Madam, ten poslední mě právě ujel před 15 minutami, ale jak jste to poznala, že já rozumím německy, mám to snad napsané na čele?" zakroutil jsem hlavou. 

"To ne, ale viděla jsem vás už dvakrát na pláži u ACW sportovního bazénu Clubu v Cala del Moral a všimla si, že čtete německé noviny. Vy jste si mne ovšem vůbec nevšiml a přehlédl mě jako vládní vojsko!..."

"Um Gottes Willen! Vy jste zřejmě ona, nápadně půvabná lady v širáku barvy oranžové! Je tedy logické, že jsem vás já defacto musel zaznamenat, vy se absolutně nedáte přehlédnout..!" Dáma se  hlasitě rozesmála: "Vidíte, jenže já bych si byla s vámi tak ráda pohovořila, španělštinu neznám a tak už tu mlčím tři dny až teď, díky tomu, že nám, Němcům, ke všemu ujel poslední autobus před nosem a já si dovolila vás oslovit." Zakroutil jsem hlavou: "Madam, máte určitě pravdu až nato, že já nejsem Němec, ale Čech."  Dáma se usmála a řekla: "Vždyť já sama taky nejsem Němka, já jsem púvodem Dánka, ale ta němčina nám tady pomohla, ne?" A tak jsem ji galantně pozval na společnou cestu taxíkem do Cala.

Cesta trvala bohužel jen pár minut, takže jsme se stačili pouze představit a říct si, jak dlouho tady budeme. Byla to Frau Agnes Conrad z Hamburgu a byla tu teprve druhý den na 9ti-denní dovolené. Prý ze španělštiny znala ještě méně než já, který jsem ji mohl oslnit překladem, že osada Cala del Moral, znamená Zátoka morálky, což je vskutku název příhodný s hlediska našich morálních kvalit. Načež Agnes vystoupila před hotelem "Astoria" se slovy: "Takže na shledanou zítra na pláži v Clubu!" Od příštího dne jsme se scházeli denně a vedli nekonečné debaty, abychom dohnali ten deficit v mluvení za uplynulé dny. Bez ohledu na název Zátoka morálky jsme se oddávali i radovánkám jiným, protože ona měla příliš krásnou postavu, než abych si toho nevšiml a nenechal se tím ovlivnit. Takže se dá pravdivě říct, že se nám oběma tato dovolená pro osamělé duše, opravdu neobyčejně vydařila...

 Po návratu do práce jsem tuto episodu vyprávěl svým kolegům a očekával od Klause Haunera, že mi aspoň poděkuje za tu celkovou údržbu jeho bytu a možná i něco sleví. Ostatní kolegové ho taky hecovali, že nějaká odměna by zde byla na místě. Šetrný Hauner se z toho vybabral mazaně. Řekl mi, že to doma přednese manželce a zítra mi to oznámí. Druhý den přišel s tím, že manželka uvaří pravou španělskou paellu, a že mne pozvou k nim na večeři. Při představě paelly, připravené notabene Němkou, jsem pocítil lehké chvění v krajině žaludeční, byla to však obava zbytečná, to pozvání se stejně až dodnes nikdy neuskutečnilo...

https://youtu.be/aJ-vJI6jypM