Odchod ze zprzněné vlasti

 
MÍROVÁ  OKUPACE:
Když v srpnu onoho černého roku 1968 nastal v Česku masový útěk lidiček ze zprzněné země ruskými agresory a mně dvakrát zasvištěla kolem hlavy dávka ze samopalu, (bydleli jsme pár kroků od budovy Rozhlasu). Rozhodli jsme se nespoléhat na náhodu, že se ten primitiv opět netrefí a odebrali jsme se do země,  kde se do civilistů nestřílí. Netušil jsem, že mi to bude jednou po letech předhazováno jako zrada vlasti a právě stejně blbými komunisty,  jako byli ti, co si tuto okupaci objednali...(!)

Dovedli jsme si tenkrát domyslet, že na hranicích budou naši bdělí pohraniční mušketýři, společně s bratry okupanty, neustále ochraňovat naše hranice proti špiónům ze západu, ale vždycky se spíše trefí do českého uprchlíka... 
Proto jsme usoudili, že je daleko jistější útěk přes hranici východní, to jest přes: Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Vídeň. Byla to sice oklika, ale ta nám byla stále milejší než kulka do hlavy na hranicích. V tom panujícím chaosu jsme netušili, že hranice do Rakouska zůstane zcela nehlídaná... 

Majitelé osobních aut, což jsem já nebyl, jeli přímo bez oklik do Vídně, zatímco my, Spartaka nemajíce, jsme se kodrcali vlakem přes půl Evropy, než jsme se také dostali do kapitalizmu, to jest konkrétně rovněž do Vídně, kde jsme v tom cvrkotu dokonce potkali jedny známé z Prahy. 

Až do okupace jsem tehdy pracoval čtyři roky v dovozu počítačů u firmy Kancelářské stroje a tak jsem výhledově hodlal něco podobného si najít na západě, nejlépe u nějaké světové počítačové firmy, jako byla třeba IBM nebo UNIVAC. Ovšem věděl jsem sebekriticky, že moje němčina ani angličtina nejsou ještě natolik na výši a tak jsem měl pro sebe plán, nastoupit nejprve tak asi na dva roky k nějaké malé německé či rakouské firmě, kde si automaticky zdokonalím němčinu a přitom se budu, po vzoru mého otce-samouka, doučovat angličtinu, abych pak měl u nějaké světové firmy vůbec šanci obstát. Navíc, nechtěl jsem se vzdálit příliš daleko od mých rodičů, coby penzistů, věděl jsem, že je jistě budu moci finančně podporovat, až se trochu zmátoříme a oni coby důchodci nás pak mohou kdykoliv navštěvovat v Německu. Já jim budu moci ukázat země, o kterých si doma mohli jenom číst. A to přesně se mi podařilo realizovat hned v příštím roce. Už druhý den ve Vídni jsem měl start do štastnějšího života pro mě i manželku... 

U Siemense jsem se náhodně seznámil s jakýmsi panem Schippersem, který sháněl pro svou malou firmu v Německu kvalifikovanou pracovní sílu mezi českými uprchlíky ve Vídni. Pozval mě do kavárny a když jsem mu řekl, že jsem z Prahy, a že zde hledám zaměstnání, nabídl mi místo ve své firmě v Německu a očividně měl o mne zájem. Jeho firma měla jen 25 zaměstnanců, včetně jeho manželky, syna a uklízeček. Nabídl mi též úplně zařízenou garsoniéru, kterou zamýšlel pro svou budoucí sekretářku. Firma sice nedělá počítače, ale importuje z USA různá příslušenství a zařízení pro výpočetní střediska. Jelikož se jeho perzonál v podstatě rekrutoval hlavně z přeškolených zemědělců, kteří o computerech neměli ani zdání, tak prý já bych pro něj a jeho firmu znamenal velký přínos, co do znalosti výpočetní techniky. Chtěl jsem si to ještě trochu rozmyslet, ale on mi ihned nabídl též práci pro moji manželku i když ta byla zdravotní laborantkou a neuměla ani blafnout německy. 

Můj titul ING. se mu také velmi hodil pro zvýšení image firmy a tak jsme se nakonec dohodli, že to vezmu, ale zatím jen na dva roky. Na potvrzení toho, že to myslí vážně mi pod stolem, tak aby to nikdo neviděl, šoupl 5000 rakouských šilinků, abych měl něco peněz na cestu do Německa. Byl jsem tím trochu zděšen, z novin jsem vyčetl, že čeští uprchlíci, co přijeli do Vídně svými Škodovkami a chtěli letět do USA nebo do Austrálie, se zbavují na letišti svých aut za 1000 šilinků! Těch pět tísícovek podstrčených mi pod stolem vlastně pro mne představovalo pět aut, a já jsem se za dvacet let v socializmu nezmohl nejen na Spartaka, ale ani na Trabanta nebo Velorex.

 Když jsem se trochu rozkoukal u firmy Schippers, kde jsem měl svoji kancelář včetně mužské sekretářky, pana Sperlinga,  myslel jsem si, že dovedu němčinu docela dost, tak jsem najednou zjistil, že toho vlastně dovedu málo i když mi všichni rozumí, ale ze slušnosti tolerují mé chyby. Rozhodl jsem  se proto požádat  moji sekretářku  Sperlinga,
aby mě neustále a kdykoliv opravoval, když řeknu nebo napíšu něco špatně. Sperling byl hoch sedmnáctiletý, patrně z bohatší rodiny, chodíl dvakrát týdně do školy a zde u Schipperse byl zaměstnán coby "kancelářský učeň". Byl velmi inteligentní, znal gramatiku i psaní na stroji, byl ke mně úžasně uctivý a tak jsem v něm měl ohromnou oporu, co se týkalo korespondence. Psal jsem dopisy jen tak hala-bala ručně na kus papíru a on to už vypiloval a napsal bleskově a perfektně na stroji. 

Když jsme někdy neměli co dělat a šéf nebyl doma, povídali jsme si zajímavé příhody, nebo si dokonce zazpívali oběma známou píseň, já česky: "Šeříky až bílé začnou kvést", a on německy: "Wenn der weiße Flieder wieder blüht..." On se mě zvídavě vyptával třeba na binární a hexadecimální početní soustavu, já jeho na to, proč se píší u složeného slova Mess-station tři "SSS" ale Schiffahrt jen se dvěma "FF", přestože je to také složeno ze dvou slov Schiff - Fahrt..?

Jednou jsem mu něco vyprávěl a nevěděl jsem německý výraz pro "optický klam", a tak jsem si  ho prostě vytvořil vlastním překladem, "oční omyl", otrocky přeloženo jako "Augen-Irrtum". To v něm vyvolalo zdvořilý smích, ale já od té doby vím, že se to správně řekne "optische Täuschung".
Jindy zase jsem byl v nemocnici, kde jsem chtěl sjednat pro manželku místo laborantky, ale byly tam samé jeptišky a já nevěděl, jak mám oslovit  jejich šéfovou, nazval jsem ji tedy zdvořile: Paní hlavní jeptiška, čili: Frau Haupt-Nonne, (jako Hlavní nádraží), netuše, že správně je to: "Schwester Oberin", neboli "sestra Představená". A takových úletů jsem za první rok napáchal celou řadu, což Sperlingovi vnuklo tvůrčí nápad si pečlivě mé výrazy zapisovat a posléze z toho sestavit povídku s názvem: "Augen Irrtum einer Haupt-Nonne", čili "Oční klam sestry představené." Oba jsme se tomu moc srdečně nařehtali...

Od séfa Schipperse se mi líbilo, že jako podnikatel nikdy nezneužíval svého postavení, ale striktně se držel platných zákonů i v případě výpovědi. Na rozdíl od Česka, kde může člověk pracovat u více firem současně až do úplného kolapsu, bylo v Německu výslovně zakázáno si přivydělávat v nějakém vedlejším zaměstnání, bez vědomí šéfa firmy s nímž byla podepsána pracovní smlouva. Všichni jsme to věděli, neboť, jak stálo ve smlouvě, takový člověk nemá dostatek času na  nutný odpočinek a jeho práce i zdraví tím nutně trpí. Jeden takový "vykuk" si našel po nocích práci číšníka v baru a když se to náš šéf náhodně dověděl, řekl mu suše hned příští den ráno v devět hodin: "Pane Jordan, sbalte si své věci, máte okamžitou výpověď. Alikvótní díl výplaty dostanete v 10 hod. a v 11 hodin Vás zde nechci vidět, doufám, že víte proč!"

Když jednou šéf čirou náhodou zjistil, že dovedu kreslit, požádal mne, jestli bych mu za úplatu udělal návrh pro tiskárnu na záhlaví dopisních papírů, jakož i prospektů, což jsem bez problémů akceptoval. Protože on měl vlastně tři malé firmičky SCHIPPERS, INOGA a KUNOR, udělal jsem mu hned dva návrhy. Jeden  jako tiráž prospektů pro všechny tři firmy SCH-I-K a jeden jako dopisní hlavičku.

Po dvou letech, podle námi uzavřené smlouvy, jsem mohl dát výpověď, měl jsem jsem nabídku od fy. UNIVAC, kde jsem získal skoro dvojnásobný plat a vyškolení na programátora ve dvou jazycích:  ASSEMBLER a COBOL. 
V roce 1970 se nám narodila Brigitka, v roce 1977 jsme se rozvedli a já zůstal coby táta i máma s Brigitkou sám, v roce 1985 jsem se oženil s Moravěnkou Jitkou...
Celkem jsem žil v BRD  27 let, kdy zde panovala úžasná konjunktura. Až když mi bylo 60 a v Česku šli komouši od válu, rozhodli jsme se s Jitkou vrátit do vlasti. K tomu musím dodat,  že roky v Německu strávené, byly pro nás tím vůbec nejšťastnějším obdobím života a BRD se k nám vždy chovala mnohem přátelštěji než naše vlast, která Jitku okradla o rodinný domek a mne o veškeré iluze...

RESUMÉ:
V mém pracovně-aktivním životě jsem tedy poznal jak ten milý socializmus (20 let), tak i ten zlý kapitalizmus (27 let) a mé resumé z toho zní z jedné poloviny  jako věta  Jiřího Suchého: »V socializmu se o zlodějích psalo v černé kronice a tito seděli v base.  V kapitalizmu se o nich píše jako o celebritách  a tyto sedí v daňových rájích.«
A já dodávám: » V každém případě však mezilidské vztahy jsou v kapitalizmu stokrát lepší, než bolševicky hrané vztahy v socializmu!«

https://youtu.be/xbtnEfW-urE

Zpět do: HESLO TOTALIT