O vylétávání z hnízda

Mé první manželství se ženou Miladou trvalo necelých pět let a bylo vlastně již od samého počátku zpackané. Proč jsme se vůbec vzali? Tak jako existují sňatky z rozumu, nebo pro peníze, nebo takzvané svatby z nutnosti, u nás to byl sňatek z hlouposti. Když se totiž můj nejlepší kamarád Vilda ve dvaadvaceti zbrkle oženil a pozval mne a moji přítelkyni na svatbu, řekl jsem jí pak večer v romantickém prostředí Petřína celkem neromantickou větu: „Tak vidíš, Mili, Vilda se dnes oženil – a co tomu říkáš, že bychom se vzali taky?“

Milada ihned souhlasila. Byli jsme oba příliš nezkušení na to, abychom již před svatbou poznali, že se k sobě absolutně nehodíme. Já, romantik, estét, nekomunista a tím logicky též anti-kariérista a tak trochu i bohém, jehož krédem bylo: „život je krásný“. Ona naopak praktik s kalkulačkou v hlavě a s mottem: „Co je doma, to se počítá!“
První tři roky jsme bydleli ve značně stísněných podmínkách u mých rodičů a i když se nám do toho navíc narodil syn, fungovalo naše manželství ještě jakž-takž dobře. Potom ale její rodiče koupili dům a posadili nás do něj společně s jejími nemocnými prarodiči.
Zde nastal zlom, já jsem se tam najednou ocitl v roli přiženěného nečlena rodinného klanu, což jsem až doposud tak nepociťoval. Sotva dítě dovršilo tři roky, rozhodla se žena, že půjde zase pracovat, což mělo za následek, že se bleskurychle během jednoho měsíce zapletla se svým šéfem a já jsem na to shodou okolností přišel. Skončilo to, jak jinak, než rozvodem a syn dle tehdejšího práva připadl automaticky matce, pokud bych nedokázal, že se o něj špatně stará, což jsem nemohl a ani nechtěl. Rovněž mi bylo proti mysli se handrkovat o byt a nábytek, takže jsem všechno přenechal ex-manželce a nastěhoval se zpět ke svým rodičům.

První vyletění z hnízda se mi tedy nezdařilo a já začal plánovat výlet druhý. V tehdejší bytové krizi nebyla vůbec šance dostat jakýkoliv byt v Praze, jedinou možností bylo, pokusit se o výměnu rodičovského bytu za dva malé. Rodiče totiž také chtěli raději menší byt, nejlépe dvoupokojový a mně by úplně stačila malá garsoniéra s příslušenstvím.
Tuto výměnu uskutečnit se mi nepodařilo ani za osm let, nikoliv proto, že by bylo málo nabídek na výměnu dva za jeden, ale moje máti našla na každém bytu ty nejpodivuhodnější závady, které každou výměnu znemožnily. Ku příkladu si všimla v jednom okně prasklé tabulky a ihned vydedukovala, že tam asi lítají tryskáče tak nízko, že praskají skla v oknech. Příště se jí zdálo, že řidič autobusu jel moc rychle do zatáčky, což je nebezpečné a tramvají se tam nedá jet. Jindy se ptala nájemníků nabízeného bytu, nemají-li tam štěnice? Já jsem se pak s ní doma pohádal, když jsem se jí zeptal, jestli si myslí, že jí někdo na tuto pitomou otázku odpoví: „Ano, my máme štěnice!“
Od té doby jsem se už vůbec nechodil dívat na garsoniéry pro sebe, věděl jsem, že teprve když by náhodou máti souhlasila s výměnou, vezmu pak já každou pastoušku třeba podepřenou vidlemi, jen když budu konečně mít své soukromí se střechou nad hlavou.

Jen jednou se stal takový skoro-zázrak. Rodiče se vrátili z prohlídky bytu a oba byli nadšeni, jak se jim líbil a ti lidé prý byli také velice příjemní. Žádné tryskáče, žádné zatáčky a žádné štěnice, takže jsem se začal teprve nyní zajímat o onu nabízenou garsoniéru, ve které bydlela jejich svobodná dcera Štěpánka. Ta prý by chtěla bydlet s nimi v jednom větším bytě. Bylo mi to sice divné, že dospělá dcera chce vyměnit svůj byt v centru na Praze-1 za pokoj u rodičů na periferii, ale to právě byla pro mne výhoda!
Začal jsem se ihned s novou vehemencí zajímat o tento dvacetimetrový byteček. Slečna Štěpánka Šípková mi napsala úhledný dopis, ve kterém mne zvala na prohlídku bytu příští týden ve středu v šest večer. Nemohl jsem se dočkat a napsal jsem ji celkem zbytečný dopis, že určitě přijdu, aby byt nikomu jinému neslibovala, že mám eminentní zájem. Ona mi ještě odpověděla, že počká až přijdu a jak se dohodneme, ale že mě musí upozornit, na to, že budu určitě překvapen...
Tato, jakoby nedokončená věta, ještě více rozdmýchala moji představivost a zvědavost, co mě tam asi čeká. Když jsem pak v onu středu mačkal na zvonek jejího bytu, byl jsem napnut jako struna. Otevřely se dveře a v nich stál muž-krasavec, jenž mě zval dál. Posadili jsme se k malému stolku a on řekl: „Asi se divíte, jak vypadám, ale já jsem skutečně dosud Štěpánka Šípková.“

Nevím jak jsem se tvářil, ale každopádně jsem byl v šoku. Ona nebo on pokračoval: „Jsem přeoperován z ženy na muže, ale papíry mám dosud na jméno původní a proto jej musím stále ještě oficiálně používat. Doufám, že do dvou týdnů se i tento problém s úřady vyřídí, abych se stal plnohodnotným členem lidské společnosti. Neumíte si představit co jsem si zakusila, tedy zakusil, za trapasy a ponižování, než se tohle díky lékařské vědě povedlo.“
Mne jenom napadlo, škoda, mně by se líbila jako dívka. Konečně jsem se dostal ke slovu: „Slečno, ehm, totiž - já chci říct, pane Šípku...“
„Ano, budu se už brzy jmenovat Štěpán Šípek“, doplnila mne Štěpánka, „víte já bych se odtud normálně nestěhovala, tenhle barák ze třicátých let, je celkem moderní a velmi dobře udržovaný, já ale chci přijít do úplně nového prostředí, kde mne budou všichni znát už jenom jako muže. To si asi neumíte představit, co to je být takovým exotem mezi sousedy.“
„Pane Šípku, to všechno ovšem nijak nesouvisí s výměnou bytu, mě se to zde na první pohled líbí, takže si myslím, že se na té výměně dohodneme...“ Vtom se ozval zvonek a Štěpán-Štěpánka mi řekla: „Musím vás poprosit, teď přijdou moji známí manželé Jiskrovi a ti už mne znají jako Štěpána a o mé operaci nic nevědi, tak se prosím nespleťte.“
Představili jsme se a pan Jiskra, když slyšel, že převezmu tento byt, mi řekl: „Budete se tu mít jak v ráji, doufám, že vám tu Štepán nechá taky svou telefonní linku, denně mu totiž volá asi tucet dívek, to vám závidím!“
Vše už-už vypadalo, že to klapne a čekalo se vlastně jen na nové papíry Štěpána Šípka, když do toho vpadla jako bomba moje sestra s tím, že se rozvádí a tudíž po mém vzoru se vrací zpět k rodičům.
Byt se tedy nemohl vyměnit za menší a já jsem se dočkal vylétnutí z hnízda až v druhém manželství, když přišli „Ivani“ a my emigrovali do Německa. Čili teprve v mých sedmatřiceti letech jsem se prvně zmohl na vlastní byt a na staré ojeté auto.

http://www.youtube.com/watch?v=2LaWgQmvRpE

Má babička Kateřina a gramofon...

 

Už je chudinka víc jak půl století po smrti, ale poměrně často si na ni vzpomenu. Trávili jsme u ní prázdniny s mým stejně starým bratrancem Pepou v Benátkách nad Jizerou až do patnácti let. Děda nás učil plavat, stavět loďky a rybařit a babička nás hýčkala svými dobrotami, jako jsou české buchty, topinky či bramboráky.
Babička sloužila za mlada na zámku Najberk u Mělníka jako pradlena a toho zlatého andělíčka, co se jí leskne na krku, nosím dodnes já. Říkala, že tam v té prádelně chytla nějaký průvan do očí a od té doby ztrácela zrak. Protože neoslepla najednou, nýbrž pozvolna asi v průběhu 10 -15 let, takže si možná myslela, že stále ještě trochu vidí. Proto, když třeba loupala brambory, mi řekla: „Mirečku, ty na to líp vidíš, podívej se jestli jsem tam nepřehlédla nějaký černý vočka.“ Jinak ale byla úplně samostatná, vařila, prala, žehlila i šila, jenom na nákupy jí chodila sousedka paní Vágnerová. Ta mi utkvěla v hlavě tím, že pokaždé když si honem nemohla vzpomenout na určité slovo, řekla "tentočky". Takže, když se vrátila z nákupu říkala babičce: "Paní Semiánová koupila jsem pro Vás bochník chleba áá...tentočky..." Mně pak dlouho vrtalo v hlavě, co to jsou vlastně ty tentočky?

Že babička neviděla už vůbec nic, ani rozsvícenou žárovku, jsem poznal teprve až jednou když večer přeslechla cvaknout vypínač, ale pak když uslyšela tlouct na pendlovkách osm hodin, řekla: „No, teď už je dost tma, můžeme si rozsvítit.“ Nechtěl jsem jí říct: „Babi, ono se už dávno svítí“, to by bylo vůči ní netaktní, takže jsem rychle po sobě zhasl a rozsvítil, aby slyšela cvaknutí porcelánového vypínače.
Na půdě měla schované prastaré knížky a občas mě poprosila, abych jí něco přečetl. Samozřejmě, že jsem jí rád vyhověl a tak jsem se stal jejím oblíbencem oproti mému bratranci Pepovi, který četl velice koktavě. Byly to strhující příběhy ze šlechtického prostředí. Pamatuji se, jak hrabě Artur přikoval svoji ženu ve sklepě ke zdi, a ta ho usedavě prosila se slzami v očích: „Arture, milosrdenství!“ Tu se babička oprávněně vzrušila a vykřikla rozhořčeně: „Ten padouch!“
Jednou jsem se vzbudil v noci, spal jsem v kuchyni, a vidím v měsíčním pološeru že si babička přišívá záplatu na svoji černou glotovou zástěru. Než jsem si stačil uvědomit co říkám, vylítlo ze mne: „Babi, vždyť na to šití nemůžeš vidět, rozsviť si!“ Zamrzelo mě to hned, ale už to bylo venku. Babička však odpověděla mírně: „To nic, Mirečku, to já jsem takhle zvyklá.“ Byla naprosto soběstačná, i nítě do jehly si dovedla sama navléct pomocí takového pružného drátěného očka.

Babička dostala od dědy kdysi v dávnověku krásný kufříkový švýcarský gramofon na kliku a fůru desek. Děda věděl, že jeho slepá žena měla vždycky hudbu ráda  a tak tedy jí halt koupil za těžce ustřádané peníze luxusního Paillarda. Pro babičku to bylo ovšem dost problematické na obsluhu, takže se vždycky, když jsem byl po ruce já, obracela na mě, jestli bych jí něco přehrál. Já, asi sedmiletý kluk jsem byl taky tím gramofonem nadšen a tak jsme si s babičkou úžasně rozuměli. Moje mámina mně ovšem tajně svěřila, že nesmím babičce přehrávat desku "SMUTNÉ  OČI", to babičku vždycky moc dojme až k slzám. Tak jsem tuto pokaždé přeskočil, až se mě babička přímo zeptala, proč já nikdy nepřehraji tu zamilovanou píseň o očích smutných. Musel jsem jí vyhovět slzičky–neslzičky... A příští Vánoce jsem od babičky ten její gramofon dostal pod stromeček...

 Až v roce 1960 babička nečekaně projevila přání jet k nám do Prahy už na začátku září. Bylo nám to sice divné, nikdy to nechtěla, ale poslechli jsme ji a ona chudinka to snad už musela nějak cítit, protože za tři dny u nás zemřela. Byla to neděle, kdy jsme měli mít k obědu její zamilovanou husí pečeni, jenže ráno se babička začala dusit, nemohla popadnout dech a máti se lekla, že to může být vážné a chtěla okamžitě doběhnout pro doktora. Babička, to nikdy nezapomenu, vyslovila svou poslední větu:
“Neboj se, Martičko, to nic, tu husu v poledne ještě sním!“
A byl konec. Šťastná to žena, řekla by Božena Němcová...

Kamarád do nepohody

Večer v půl osmé mne vyrušil u zpráv telefon: „Ahoj, Mirku, tady je Eliška, divíš se moc, že ti volám? Takže se nediv!“ I přes toto upozornění jsem se divil. Elišku jsem naposledy viděl v Praze, asi tak rok před mojí emigrací do Německa. Potkali jsme se náhodně a zastavili se na chodníku na pár minut, ona byla šťastně vdaná a měla malou dcerušku.
Asi o pět let později mi poslala psaní, adresu získala od mých rodičů. Její dopis byl moc milý tím, že byl přátelský a jiný než všechny ostatní dopisy z Česka.
Tyto stereotypně začínaly pozdravem a končily tím, co bych jim měl poslat, protože to není k sehnání. Eliška ne, ta ode mne nikdy nic nechtěla, jenom mě pozdravovala a chtěla si se mnou jen tak popovídat.
Napsal jsem jí dlouhý dopis o tom jakou mi udělala radost a snažil se jí vysvětlit pocity emigranta, který při vybírání dopisu ze schránky si vždy paradoxně přeje, jen aby to nebyla pošta z jeho vlasti. Češi měli kolikrát opravdu nestoudná přání, jako: potřeboval bych speciální teleobjektiv k fotoaparátu, nebo joggingový dres a obuv od značkové firmy. Musel jsem takovým známým vysvětlovat, že tady „nelétají pečení holubi do huby“, a že to, co po mně chtějí, bych ani sám sobě nekoupil, protože na to prostě nemám, začínal jsem zde od nuly. Elišce jsem ale odepsal naopak, že chci být jako kdysi jejím kamarádem do nepohody a když bude něco potřebovat, ať mi napíše a já se pokusím jí vyhovět. Korespondence však utichla, Eliška nenapsala, tak já se také odmlčel, protože jsem věděl, že jí to může u bolševiků kádrově přitížit, když dostává dopisy z kapitalistického státu a ještě k tomu z Německa!

Uběhla celá řádka let a nic se nedělo, když najednou zvednu telefon a v něm se ozve povědomý hlas: "Ahoj, kamaráde do nepohody, to jsem zase celá já Eliška..."
„Eliško, to's mě opravdu překvapila, kde ses tu vzala najednou v mém telefonu?“ A ona mi vylíčila proč a jak se rozvedla, a že už víc než před rokem emigrovala se svou dcerou do Švýcarska. Hned jsem ji začal bombardovat dotazy: „Tak to je fajn, jak se Ti vede, jak velkou máš dcerušku, v kterém městě v tom Švajcu žijete a proč se ozýváš až za uherskej rok?“
„To je moc otázek najednou, vede se nám celkem dobře, dcera má dvacet let, to víš, galantní muži říkají, že vypadáme jako sestry, bydlíme v Curychu, ale mám s ní starosti. Ten začátek tu byl těžký, ale nechtěla jsem tě s ničím otravovat, pokud by to nebylo nevyhnutelně nutné. Teď ovšem nastala chvíle, kdy bych chtěla využít tvé pradávné, milé nabídky...“
„Jaké nabídky, Eliško?“, nevzpomínám si.
„Abychom – zase byli – kamarádi do nepohody“, řekla trochu rozpačitě.
„To je fajn, to beru, Eli, tak řekni mi s čím bych ti mohl například být nápomocen?“
„Víš, ta moje dcera Iveta, to je takový telátko, ona totiž je v jiném stavu s takovým nemožným, naprosto přitroublým frajerem, Čechem Bohumilem. On nechce o svatbě ani slyšet, ale nabídl, že jí zaplatí tři sta franků na odsávání potratu v Holandsku, kde je to úplně legální. Holka hloupá mi tu řve a dnes se právě rozhodla pro tu šílenost, že tam do toho holandského Utrechtu tedy přece jen pojede“, vysypala ze sebe Eliška skoro jedním dechem.
„No, proč šílenost, je to sice pořádná štreka, Schweiz-Holandsko, odhaduji okolo tisíce kilometrů, ale když si tam vezmou hotel na jednu noc, plus benzín, tak se jim to sice prodraží na dvojnásobek, ovšem udělat se to dá“, řekl jsem odborně, „ale já pořád nevím, co bys chtěla abych zařídil já? Nejsem totiž gynekolog, Eliško a v těchto věcech se vůbec nevyznám", tedy myslím jako odborník. 
"Totiž ten její gauner, prý nemá čas tam s ní zajet, takže ona chce jet sama a kvůli penězům ihned zase nazpět, no uznej, že už jenom tohle je slabomyslnost! Dva tisíce kilometrů a ještě po takovém zákroku“, řekla rozčílená Eliška, „takže jsem si myslela, ty bydlíš asi na poloviční cestě, ona by dojela k tobě, tam by si nechala tu svoji starou rachtačku stát a druhý den bys ji hodil do Utrechtu, pak by si u tebe trochu odpočinula a dojela už sama domů... Co ty nato, jako kamarád do nepohody?“
„Hm, kdo se dal na vojnu musí bojovat“, řekl jsem, „takže co bych neudělal pro moji kamarádku a její trochu problematickou dcerušku? Dobrá, platí!“ 

A tak jsem se tedy stal nedobrovolným Herodesem v zabíjení neviňátek, ale na druhou stranu dobrovolným zachraňovačem naivní dívky, která by mohla s velkou pravděpodobností skončit v havárii na dálnici.
Když ke mně asi za tři dny k večeru přijela, chtěl jsem jí napřed otcovsky trochu něco říct, ale její nevinný kukuč mne odzbrojil. Dívka Ivetka totiž nebyla to, co jsem si představoval, tedy nějaké „bláznivé třeštidlo“, ale velmi rozumná a na svůj věk přemýšlivá žena. Vysvětlila mi, že ono rozhodnutí jet sama celou štreku tam i zpět za den, vytrysklo z její momentální emoce, když se rozešla s tím prolhaným kriminálníkem Bohumilem a chtěla dokázat, že si poradí se vším sama. Ani ty peníze si od něj nevzala. A ze strachu, že by dítě mohlo být po něm, tak ho radši nechce.

Druhý den jsme sice v lijáku, ale jinak bez problémů dorazili do Utrechtu. Ovšem přeběhnout z auta do budovy byla celkem dosti vlhká záležitost. Tam byly v čekárně  jenom dvě ženy, takže to šlo poměrně rychle a za hodinu jsme už zase upalovali po zdařilém zákroku zpět. Mimochodem těch tři sta guldenů jsem za ni zaplatil když byla na sále, jako bych byl tím otcem já, což si logicky stejně všichni mysleli.
Načež jsem ji chtěl pozvat někam na oběd, ale ona dostala bolesti, zkroutila se na zadním sedadle auta do klubíčka a řekla, abych šel sám, že si zatím zdřímne. Dodala jen: „Měl jste pravdu, Mirku, tu cestu zpátky bych nezvládla, muset sedět a ještě řídit auto! Děkuju vám mockrát za vaši pomoc...“
Spala potom pod práškama až do Frankfurtu jako zabitá. Když jsme přijeli ke mně na parkoviště, uviděl jsem tam stát žlutého Forda mé německé přítelkyně Gisely. Ta, jak mne viděla vystupovat, vyskočila taky z auta: „No, kocajdank, že už jedeš, čekám tady na tebe nejmíň půl hodiny!“
Když ale pak spatřila z mého auta se hrabající Ivetku, zatvářila se nelibě a já ji dorazil trochu nešikovným vysvětlením: „To je Iveta, moje známá ze Švajcu, přijíždíme právě z Utrechtu z Holandska, víš, ona tam totiž byla kvůli přerušení těhotenství..."
Gisela nečekala na má další slova,  skočila za volant a prudce i naštvaně odstartovala.

Z toho plyne poučení, dělati dobrodince – moc dobré někdy není..!

Alabama

Nerovný boj: David a GOLIÁŠ

Stalo se roku 1964:

Předpokládám, že si tady  žádný člověk 

neumí představit, co by se stalo, kdyby se takové zakázání fluktuace pracujících zavedlo dnes. Každý ředitel by pak mohl zákazem výpovědí svých námezdních pracovníků, totálně vrátit »kolo dějin« do ROBOTY za feudalismu!

 

Důvody uvedené ve výpovědi zaměstnanců tady nehrály vůbec žádnou roli, prostě Óbr-ředitel Šmajda označil i každý, třeba věcně zdůvodněný pokus o výpověd, za drzou ignoraci jeho zákazu fluktuace!

Měnit zaměstnání nesmíš, to je ovšem jasná středověká robota! To bylo něco pro mne! Rozhodl jsem se, že já toho našeho ředitele převezu! Použiji nárok na svobodu volby každého občana, kde chce pracovat i proti jakémukoliv zákazu!  A to nejsem právník!

Věděl jsem od mé kresličky Dáši, která  byla sice oddanou  členkou rodné partaje a rovněž působila v závodní radě, ale musela každou výpověď svým hlasem zamítnout, což ji štvalo! Takže jsem ji požádal, aby dříve nežli se bude hlasovat o mé výpovědi, zjistila kolik lidí, z těch menších blbců ve výboru, by asi hlasovalo v můj prospěch a pokud by to byli aspoň 3, čili s jejím hlasem 4, moje poděkování, by ji neminulo. Když chtěla znát podobu tohoto poděkování

řekl jí jsem suše: Tokajské víno a bonboniéra MON CHERI..

A to poslední mé přání, bylo, aby mi opatřila kopii zápisu, jak to dopadlo. Ty zbývající dva hlasy si vydyndám už já sám od předsedkyně Bačkorové, é-é, nebo jak se vlastně jmenuje... Takže:  Score bude 6:5  pro mne!

Jediným únikem z tomto celého zákazu fluktuace, byla možnost odejít na roční manuální brigádu do dolů, do hutí nebo na údržbu silnic, co jsem zase rigorózně odmítal já s tím, že jsem nevystudoval vysokou školu s diplomem ING. proto, abych šel kutat do dolů, nebo do hutí!  Maucta!

Rozhodl jsem se jít proti tomuto striktnímu zákazu našeho ředitele, což bylo něco jako boj Davida s Goliášem. Došel jsem na ústředí odborů ROH a stěžoval si na fluktuační zákon. Věděl jsem předem, že tam nic nevyřídím, ale chtěl jsem aspoň štvát bolševíky. Řekli mi, že bych totiž musel napřed mít doporučení od závodního výboru ROH, že SMÍM náš podnik z vážného důvodu opustit.!!!

Začal jsem tedy na  tom poli usilovně  pracovat, a od naší kresličky Dáši, jsem čerpal její úvahu:  výbor  má 10 členů,

ale ta předsedkyně Drbohlavová má hlasy dva, čili, že bych pro souhlas s moji výpovědí potřeboval získat minimálně 4 členy a s tou Drbohlávkou by to bylo celkem 6 hlasů pro výpověď a jen 5 PROTI...Protože ale všichni takzvaní při-zdi-čůralové nebudou hlasovat jinak, nežli podle ředitele, tedy PROTI mé výpovědi, je prosazení mé výpovědi 100% neprorazitelná hráz!

Nakonec se mi, díky šarmu, nebo spíše bonboniéře a flašce šampusu, podařilo Dášenku ukecat, aby nejen ona sama hlasovala pro moji věc, ale aby se pokusila získat plus nejméně tři hlasy od těch menších blbců ve výboru.

No a já, že se postarám sám o dva hlasy té předsedkyně. Nevím jakým trikem či šarmem se to Dáše podařilo, ale mně pomohla krabička amerických cigaret Marlboro a ta notoricky silná kuřačka Drbohlávka, mi její dva zlaté hlasy (nikoliv vlasy), tak potřebné pro můj odchod, přece dala !

 

 

Hlasování tedy dopadlo tak, jak jsem chtěl, to je 6:5 pro moji výpověď a jen co mi Dáša přinesla kopii tajného zápisu z hlasování, jsem bleskově s tím uháněl jako s keserem na  úřad  t.j. Obvodní národní výbor Praha-9 Libeň, Referát pracovních sil.

Cestou jsem se snad i modlil, aby na referátě seděla žena, třeba ošklivá jak noc, ale hlavně žena, tu se mi totiž spíše podaří ukecat. Zajásal jsem, když jsem na dveřích přečetl štítek: Diana Háčková. To už bylo třetí „D“ všeho Dobrého:  Dáša,  Drbohlávka  a  Diana!

Už při vstupu do dveří, jsem si byl skoro jist, že se mi to musí podařit, ta referentka byla velice příjemná dáma. Vylíčil jsem jí svůj problém, že už víc než rok nemám co dělat, protože podnik nedostal peníze na nové investice a já, který jsem původně dělal racionalizaci výroby, si mohu  dnes hrát s kolegy na potápění lodiček, luštit křížovky a jednou za měsíc navrhnout barvu na vymalování té, které dílny, nebo určit výběr květinové výzdoby za okna...
 

Referentka mi dala sice za pravdu, ale proti vedení nechtěla nic podniknout, mám prý doufat, že příští rok už to bude lepší!
To mně natočilo, ale napadlo mě použít její vlastní rudo-právnický slovník: „Já jsem přece vystudoval ČVUT za dělnické peníze a teď jsem nevyužit, zatímco jinde bych zhodnotil své odborné vzdělání i svoji desetiletou praxi, kterou jsem získal mimo jiné i na zahraničním projektu v Egyptě!“
Jakmile zaslechla slovo Egypt, rozzářil se výraz její tváře: „Vy jste byl v Egyptě?“
„Ano, přesně tak, v Cairu kde jsem projektoval továrnu na výrobu jízdních kol!“
„Já jsem tam byla dva roky s manželem, on tam byl totiž takzvaným obchodním delegátem!“
Od této chvíle se náš rozhovor točil jen okolo Egypta, oba jsme se dohodli, že si příště ukážeme fotografie z Egypta a ona, že mně pozve domů na promítání filmů, které tam natočila, prostě má výpověď byla v tu ránu akceptována.

A když se potom ještě sám soudruh ředitel Šmajda a technický náměstek Pliválek vypravili za referentkou do Libně a přinesli  sebou  nový zápis  z výboru  ROH,  kde byl můj smělý pokus o výpověď 10 hlasy zamítnut, nebylo jim to už nic platné! Referentka je zcela šokovala, když s úsměvem vytáhla ze svého šuplete ten první zápis, co jsem donesl já a řekla: „Já tady ale mám naopak souhlas s výpovědí 6:5 hlasům!“ Oba dva se rychle omluvili a odešli.

A tak se mi nakonec přece podařilo prorazit hlavou zeď, ovšem díky těm třem „D“, ale hlavně referentce Dianě, která mně umožnila plně se osvobodit od diktátorské firmy

a ještě v Adventu si  najít firmu,  kde už  neplatila Marxova

komunistická DIKTATURA proletariátu!"

 

Jen tiše padá sníh

Cizím peřím

Jednou jsem měl hrát na kytaru s naší  rytmickou skupinou v jakési estrádě pro zeme-dělce (jak říkával náš s. prezident  Antonín Novotný) a čirou náhodou jsem se na to oblékl do nově ušitých tmavohnědých šatů, jako kdybych tušil co se stane. Jindy jsem tam nechodil takhle nóbl, nosíval jsem většinou jen bluzon a rozhalenku, ale tentokrát jsem se vymódil perfekt s kravatou a bílou košilí, ani nevím proč. Asi jsem se chtěl blejsknout před naší zpěvačkou Evičkou.
Teprve v šatně před představením jsme se od pořadatele dozvěděli, že přijdou též umělci z Národního divadla, něco zazpívají a teprve po nich přijdeme my. Načež do šatny vpluli známí umělci kalibru Maria Tauberová, Marie Podvalová, Antonín Votava a další. Měli to chudáci jako brigádu zdarma a to se nedalo odmítnout.
Jelikož se to konalo ve vesnické sokolovně, nebyl vchod ze šatny přímo na jeviště, ale muselo se projít hledištěm a k podiu byly přistaveny čtyři drevěné schody. Pan Votava když to spatřil, tak se zhrozil, on neměl bodygardy jako mají prezidenti, takže se svýma churavýma nohama by nemohl bez pomoci a zábradlí vystoupat na jeviště. Rozhlédl se po nás mladých a já se svým solidním oblekem jsem mu hned padl do oka, popošel ke mně a požádal mě, jestli bych mu pomohl tuto překážku zdolat.
Samozřejmě, že jsem souhlasil, on se do mne zavěsil a když konferenciér ohlásil nástup vpochodoval jsem s celou tou operní suitou do hlediště. Myslel jsem, že ho jen dovedu na jeviště a hned se zase vrátím do šatny, jenže jakmile jsme se objevili v sále, začal frenetický potlesk a sotva jsme vylezli na jeviště, konferenciér spustil: „Vítáme naše vzácné hosty, členy opery Národního divadla v Praze“, načež následovalo klanění se publiku. Musel jsem se taky klanět...

Fotoaparáty bleskly a co bych za to dal mít tuhle fotku! Byl jsem v pasti, nemohl jsem už uniknout a najednou jsem byl členem opery Národního divadla v Praze a drze se tzv. chlubil cizím peřím. Teprve pak, když začala Marie Podvalová zpívat nějakou arii, jeviště potemnělo a reflektor mířil jen na ní, mohl jsem se nenápadně vzdálit do rohu za oponou a tam přečkat celé vystoupení, protože cesta zpět do šatny přes plné hlediště byla pro mně zarubaná. Bylo mi to trapné, jako kdybych byl přistižen při svatokrádeží, ale aspoň na několik vteřin jsem se tak stal slavnou českou operní celebritou...

https://youtu.be/YLZuo09jD-I

Desetník

Za komoušů stála tramvaj šedesát haléřů. Ale v každém vagonu byl průvodčí a tomu se nedalo jen tak uniknout. Černí pasažéři prakticky neexistovali a v poloprázdné noční tramvaji už vůbec ne.
Moje dívka Marcelka bydlela v Libni a já v Podolí, což je vzdušnou čarou 9 km. Jednou jsem ji o půlnoci galantně doprovodil až domů před dveře. Potud bylo vše OK, až na to hnusné únorové počasí - sníh a déšť. To jsem ovšem ještě netušil, že mi chybí desetník a že mě čeká v příštích hodinách pochoďák ve sněžné břečce...

Druhý den, vyhodiv rozmáčené polobotky, jsem napsal Marcelce zbásněné vyznání:

Milá Marcelko!

Scházelo mi včera deset haléřů, považ: deset ha-lí-řů!
Prohledal jsem peněženku,
chybělo mi na jízdenku
právě deset halířů, ó, blbejch deset halířů!

Deštěm, sněhem čvachtal jsem po chodníku,
ještě dnes mě nohy bolí,
šel jsem z Libně do Podolí
pěšky a bez deštníku, ó, pěšky a bez deštníku!

A celou cestu šacuju vestu,
pátravě chodník prohlížím,
já marně dnes tu, ve sněžným těstu
nějakou minci vyhlížím!

Osud chtěl, bych včera pěšky musel jít, courem pěšky mu-sel jít!
Proklel jsem tu dálku z Libně,
proč bydlíš tak strašně chybně?
Chtěl bych si Tě radši vzít, ó, chtěl bych si tě radši vzít!

Marcelka měla naštěstí více rozumu než já – a tak jsme se nevzali...

Agentem snadno a rychle

„Můžeš mi, Mirku, nějak vysvětlit ten svůj téměř zcela živelný odpor k socializmu", zeptala se mě jenou v práci má "rudá" kolegyně Hedy:" Míro, prosimtě, řekni mi, cože je na tom tak špatného zastávat se chudých proti bohatým? Byl někdo z tvé rodiny někdy perzekvován, byl někdo z vaší rodiny zavřen, nebo přišli jste o nějaký majetek?“

„Ne, nic takového se nám nestalo, Hedy, ale můj názor nevznikl na základě nějakého bebíčka či ukřivdění naší rodině, mně ihned vadily ty tupé ksichty pochodujících milicionářů při únorovém puči 1948 a vyhození ministra Jana Masaryka najatými vrahy z okna, mně vadí hesla na každém patníku "SSSR náš vzor!", mně vadila poprava evidentně nevinné Milady Horákové, mně vadí uranové doly a koncentráky plné politických vězňů a střílení do lidí u zadrátovaných hranic a mně prostě vadí totalita, rudé hvězdy, srpy a kladiva a úplně nejvíc mi vadí to, že když budeš chtít, tak mne můžeš za tyto moje řeči dát zavřít, Hedviko!“
„To jsi snad přehnal, to bych já nikdy neudělala“, ohradila se.

„Ty ne, ale tisíce jiných mají tu možnost! Víš co je to idiosynkrazie?“

„Ano, to je takový pudový odpor, nahánějící husí kůži. Pro mne je to třeba zvuk skřípání zubama.“
„Přesně tak, Hedy a to je taky můj pudový odpor ke komunizmu!“

V srpnu 1968  jsem se chopil příležitosti emigrovat někam na západ...
Vydržel jsem žít dvacet let v socializmu i když jsem se celou tu dobu zaobíral myšlenkou jak prchnout za svobodou na západ. Nejprve jsem chtěl utéct hned po maturitě, pak jsem to posunul až dokončím vysokou školu. Pak zase jsem bral ohledy na rodiče a čekal až půjde můj otec do penze, takže jsem v socialistické ohradě pro blbce a přitakávače, vydržel až do ruské okupace 1968.

Už za pár dní po okupaci jsem byl v západním Německu, kde byla spousta možností dostat dobře zaplacenou práci. Byl jsem tehdy přesvědčen, že rudá kolonizace není ve střední Evropě absolutně udržitelná na víc než rok či dva a pak se zase budu moci vrátit domů. Západní Německo právě prožívalo vysokou konjunkturu a soukromé firmy se předháněly v lákavých pracovních nabídkách. Díky svým technickým i řečovým znalostem, jsem se uchytil u pobočky americké computerové firmy UNIVAC, která mi dala nejprve školení a potom dobře honorovanou práci programátora a systémového poradce, takže už do roka jsem měl to, na co jsem se do svých 36 let nezmohl, totiž zařízenou mansardu a ojetého Forda. 

Jednoho dne mi přišel dopis z  Česka, psaný neznámým písmem a bez zpáteční adresy...
Zvědavě jsem ho roztrhl a četl: Milý Mirku, asi se divíš kdo ti to píše, to jsem já Hedvika. Od tvé maminky jsem doslova vydyndala Tvoji adresu, jinak bych Ti napsala už dříve. Chtěla bych se Tě zeptat, jestli bych Tě mohla asi tak na jeden týden navštívit. Kdyby to nešlo, tak třeba až někdy příště? Chtěla bych vědět jak se máš, co děláš a jestli si taky někdy na mne vzpomeneš? Zdraví Tě tvá kolegyně Hedy!

Odepsal jsem jí, že samozřejmě může přijet kdykoliv a když to stihne ještě do jedenáctého října, tak ji vezmu sebou na výlet do Holandska, kam mám namířeno.

Hedvika to stihla a přijela už desátého. Byl jsem jí naproti na nádraží ve Frankfurtu a přesto, že jsme se k sobě vždycky chovali kamarádsky, padli jsme si do náručí jakoby dva milenci po mnohaletém odloučení.

Když jsme se pak ubytovali v malém romantickém hotýlku u jednoho z amsterodamských grachtů, zůstala Hedvika zadumaně stát u okna jak očarovaná a slzy se jí koulely až do jejího bujného dekoltu.

V první chvíli jsem se lekl, že se jí něco stalo: „Co je,Hedy, proboha, co se ti stalo?" 
„Jsem děsně, šíleně šťastná, víš, tohle je ten Amsterodam o němž jsem už ani nevěřila, že existuje, byl pro mne tak neskutečný, právě tak jako Paříž nebo New York – prostě jenom obrázek na pohlednici a písmenka na papíře – a teď jsem najednou tady! Mirku, jsi ke mně strašně moc hodný, že‘s mi to umožnil, řekni mi, že se mi to nezdá..."

„Víš, Hedy, to je takový  šok ze svobody, jaký si prodělal každý z nás emigrantů. Moje sestra to dokonce odstonala horečkou a zvracením, jak při mořské nemoci!“

„Ty jsi přece nemohl vědět, že právě toto město tajně miluju, tak jako Prahu, ale zase úplně jinak. Mám ho doma na obrázku nad postelí a bylo pro mne dvacet let strašně nedostupné...“ 

„Tak to jsem rád, že jsem se trefil do černýho.“
Pak jsme spolu zašli na večeři do staré rybářské restaurace v hausbotu a jak jsme tak proti sobě seděli nad číšemi bílého vína, začala Hedvika znovu slzet. „Hedy, co to zas vidím za slzičky? To se přeci pro dnešní večer zakazuje!“
„Je tady ještě jedna věc, Mirku, kterou ti musím říct, možná, že mne budeš zato nenávidět, ale já si připadám jako strašný křivák, dokud ti to neřeknu...“ Hedvika byla silně nervózní.
„Hedy, klid, nebudu ti nic vyčítat, já to tuším, že máš asi v Praze nějakého milého nebo manžela - to chápu...“
„Ne, tak to není, ale je to mnohem horší. Mirku, já jsem tak zbabělá, že jsem dosud nevystoupila z komunistické partaje, tak jako moje rodiče ihned po okupaci. Jenže oni jsou už v penzi, ale já se snažila udržet svou teplou židli a právě když jsem se konečně rozhodla vrátit rudou knížku, řekli mi, že mě pustí za tebou do NSR, když jim něco slíbím.“
„Já sice nechápu, Hedy, proč těm blbcům ještě platíš příspěvky, ale na tebe se prostě zlobit nedovedu, ty jsi přesně taková, jak kdysi řekl Kléma, člověk zvláštního ražení, škoda je tě...“
„Máš pravdu, Mirku, ale já bych řekla spíš, že jsem blbá! Ale představ si, oni vědí kde pracuješ a já jsem od nich dostala úkol: buďto tě mám přesvědčovat, aby ses vrátil, což bych stejně nedělala, anebo ti mám navrhnout, abys tady pracoval pro českou rozvědku...“
Musel jsem se hlasitě rozesmát: „Tak ty, chudinko, máš ze mne udělat špióna? No, to je tedy ten největší světový GÓL všech dob!“
„Psst, Mirku“, šeptala ,“já nevím jestli nás náhodou nesledují...“
„Tak jim vyřiď, Hedy,“ rozhlédl jsem se a úmyslně zesílil hlas, „že se domů vrátím v ten moment, jakmile oni půjdou od válu. Já špióna dělat neumím, ale kdybych ho musel dělat, tak jedině PROTI  nim!“

„Že se na mne nezlobíš, Mirečku? Já bych jim byla slíbila snad všechno, jen abych mohla za tebou vyjet. Oni se mi sice budou mstít, že jsem tě nepřemluvila, ale ať mne třeba zavřou! A ty si dávej pozor, příště za tebou pošlou své skalní typy, to jsou bezcharakterní zrůdy!“

„Já se jich nebojím, co mi tady můžou udělat? Pošlu je, víš kam...?“
„Pozor, dozvěděla jsem se něco o jejich metodách, budou tě citově vydírat, máš tam rodiče a taková agentská kreatura ti klidně řekne, že když jejich nabídku odmítneš, tak se nesmíš divit, že tvůj otec nebo matka, zahyne nešťastnou náhodou, třeba pod koly tramvaje!“

„Sama vidíš, kam až to ta tvoje slavná partaj dotáhla! Proč jsi tak ukrutně naivní HEDVIKO?“
„Mirku, jak se vrátím, hodím jim rudou knížku pod nohy! To ti slibuji!“

Hedvika svoji vyhrůžku skutečně dodržela, vystoupila z KSČ a když jsem se s ní o dvacet let později, po sametové revoluci náhodně setkal, byla zase pro změnu velice nadšenou  stoupenkyní Sládkovců, o něco později Okamury a Babiše. To jsou přece, zase, dle Gottwalda: LIDi  ZVLÁŠTNÍHO (DEBILNÍHO)  RAŽENÍ!!!

https://youtu.be/OZPpDREUduo

Jak jsem spadl z Marsu

Když jsem v roce 1993 po 25 letech zase stanul na půdě své vlasti, bylo mi tak všelijak. Moje touha po domově a nostalgie se zde najednou mísila se šokující realitou a nepochopitelnými jevy na každém kroku. Byly to do jisté míry pocity vězně, který se po dlouhých letech vrací do civilního života a vidí kolem sebe všechny ty změny, které kontrastují s představami v jeho paměti. Jenže tento člověk po čtvrt století  najednou  přichází  do míst

v jeho paměti, kde očekává něco lepšího a zatím zde objevuje něco  nepředstavitelně horšího! Nechci zde vypočítávat všechno to horší, co na mne trčelo ze všech stran, ta lešení v ulicích, ti chodci někam spěchající, ty zanedbané obchody, ale já to ošklivé nechci  kritizovat já chci popsat ony pro mne tak úsměvné situace, které ve mně jakoby vygenerovaly člověka spadlého z Marsu. Zatímco pro lidi, kteří zde celou tu dobu žili, to nebylo nic až tak divného, tak pro mne to byly zážitky překvapující, někdy až kocourkovsky roztomilé.

Případ 1. PILOTKA.
Jedny z prvních mých kroků v Praze směřovaly do Rytířské ulice, kde jsem už kdysi dávno pracoval jako dovozce computerů ze zahraničí. Samozřejmě, že na tomto místě bylo již něco jiného, jakási prodejna pánského prádla. Šel jsem se podívat dovnitř a nostalgicky zamířil přesně na to místo, kde jsem strávil pár let svého života. Podivné mi bylo jen to, že v celém obchodě jsem byl sám, jako Robinson na pustém ostrově...
Vtom se ale odněkud tiše vynořily dvě mladičké prodavačky a s radostí se ke mně vrhly: „Jé, pane, co byste si přál koupit?“ To mě rozesmálo: „Milé dívky, já jsem si nepřišel koupit nic, já jsem tady z nostalgie, podívejte se, přesně zde, v době kdy jste ještě nebyly na světě, stál můj psací stůl.“ To ovšem ty dívky vůbec nezajímalo: „Pane, kupte si něco“, žadonily, „my jsme za dnešek ještě vůbec nic neprodaly!“ Takže toto mi ještě nikdy žádná prodavačka neřekla. Tak naivní upřímnost jsem nikde na západě nezažil: „Milá děvčata, ale já opravdu sem nejdu nic kupovat a ani nevím, co bych tak mohl potřebovat...?“
„Tak si kupte třeba pilotku“, radily mi.
„Abych vám udělal radost, tak bych si tu pilotku koupil – ale když já nevím co to  vůbec je?  Můžete mi  tu záhadu ukázat?“ zeptal jsem se.
Vysvětlily mi hned o co jde a ukázaly krásnou bleděmodrou košili s nárameníky, prý přesně takovou totiž nosí všichni piloti! Tak jsem si ji koupil a mám ji až do dnešního dne, ve skříni a moc si ji šetřím, takže je stále jako nová...ta pilotka,  zatímco já jsem, čím dál a dál starší...

Případ 2. HOUBOVÝ ATLAS.
Při procházce Olomoucí jsem za výlohou jakéhosi knihkupectví spatřil velký barevný houbový atlas. Protože rád sbírám houby, řekl jsem si, že by se mi to hodilo! Jenže, běda, před obchodem stála dlouhá a zcela spořádaná fronta. Dveře obchodu byly otevřené a jak jsem tam nakoukl, uviděl jsem tam stát za pultem dvě prodavačky, ale žádné kupující. Otočil jsem se, nic nechápaje, na mlčící frontu před krámem, pak znovu na prodavačky a nevydržel jsem to, abych se nezeptal:

„Lidičky, proboha, proč tu všichni stojíte před krámem, vždyť je tam volno!“
„My tady čekáme na košíky“, ozvalo  se z davu.
A já se zeptal asi úplně debilně: „Jaké košíky?“

Vtom se ozvala jedna z těch prodavaček: „Jestli víte, co chcete, tak nemusíte čekat na košík, pojďte dovnitř!“ Pomyslel jsem si, že pochopitelně vím co chci. Vstoupil jsem tedy s němým souhlasem fronty přímo do krámu a pronesl další idiotský dotaz: „A ti venku čekající nevědi co chtějí?“ Podívala se na mne pohledem matky na své slabomyslné děcko, zakroutila hlavou a řekla: „Vy néste tade odsaď, že. Co chcete kópit?“ Měla pravdu, já nebyl tade odsaď, já byl z Marsu.

Teprve teď jsem si všiml, že vpravo od pultu v jakési podlouhlé místnosti stojí regály s knihami a mezi nimi asi pět kupujících s košíky si vybírá svou duševní potravu.

„Chtěl bych ten Atlas hub, co máte za výlohou“ a pro prodavačku bezdůvodně jsem se rozřehtal, při představě podobných knihkupectví v Německu, kde davy lidí se hrabou v haldách knih, každý si něco prohlíží nebo čte a prodavač nemá vůbec ani šajna, kdo si co bere a tady se čeká na košíky!! Naráz jsem pochopil v jakém chaosu já v tom kapitalizmu žiju!

Případ 3. HLEDÁNÍ WC.
Mám rád opečené buřty, ale takové krásně libové z hovězího masa, jak říkají Němci Rindswürstchen, mohu se po nich utlouct. A přesně takové jsem uviděl někde na ulici v Praze a ihned si jeden koupil. Opticky vypadal přesně tak jako ty v Německu, ale v reálu to byla úděsně tučná klobása. Načež došlo k tomu, k čemu dojít muselo, protože už léta od operace nemám žlučník.
Najednou jsem musel strašně rychle vyhledat WC. Kde nic – tu nic, až jako spásu jsem objevil restauraci a v ní onu místnost zaslíbenou. Ale běda, ta byla zamčená na klíč. Vrhl jsem se k výčepu a zoufalým hlasem se ptal výčepního, kde je klíč od WC? Zakroutil udiveně hlavou, sáhl někam pod pult s naprostou samozřejmostí a bez jediného slova mi ho podal, takže jsem pochopil, že to je zde normální si k němu chodit pro klíč od záchoda.
Z posledních sil a se zaťatými zuby jsem došel na druhý konec lokálu k záchodovým dveřím, otevřel je a – teď jsem si najednou připadal, že se mi to zdá a nebo, že jsem se stal obětí skryté kamery: Místnůstka asi 1x1 metr byla zcela prázdná bez mísy, jen u stropu viselo jízdní kolo! Jako ve snách jsem se vrátil k výčepu a onomu muži ukazoval: „Tam – není žádná mísa, ale místo ní tam visí pánské jízdní kolo u stropu!“
„No, to přece musíte jít vedle na ten dámskej!“, řekl mi ten dobrák a zakroutil hlavou patrně udiven mojí natvrdlostí!

Případ 4. STOLNÍ HRA.
Byli jsme pozvání na návštěvu ke známým mé ženy v Olomouci, kteří měli asi devítiletou dceru. Co přineseme jako pozornost dospělým, nebyl problém, ale co té dceři, kterou jsme vůbec neznali a o níž jsme ani netušili, jaké má záliby. Zašli jsme pátrat do jakéhosi ještě-socialistického obchodního domu v centru města a snažili se mermomocí něco pro ni nalézt.
Manželka navrhla, koupit jí něco pro bystré děti. V dětském oddělení jsme objevili chytrou stolní hru s obrázky a otázkami z různých školních předmětů. U každé otázky bylo více možných odpovědí se zdířkou na kontaktový banánek. Jenom když se hráč strefil do správné odpovědi tak se rozsvítilo malé světélko. Řekl jsem bez váhání: „To je to pravé, a hru jsme koupili.“
Jenže prodavačka otevřela dno od té hry a vyjmula plochou baterii s vysvětlením, že tu si musíme koupit někde jinde, tuto baterii ona potřebuje pro další předvádění. Divil jsem se sice, proč tam nemůže tu baterii ponechat, že jí rád zaplatím, ale to prostě z nějakého důvodu nešlo. „Dobrá“, řekl jsem uznale, „koupíme si ji jinde, ale prosím vás, zabalte mi tu hru do hezkého papíru je to dárek“.
„To teda nemůžu, my tu žádný papír nemáme“, řekla podrážděně. Přišlo mi to k smíchu a hodně nahlas, že se ostatní nakupující otáčeli, jsem zvolal: „To je dobrý, tak vy tady nemáte papír na zabalení dárků?“ Paní se asi zastyděla, odběhla rychle někam dozadu a přinesla krásný květovaný balící papír.

Po tomto intermezzu jsme se ženou oba zapomněli koupit tu mizernou baterii a až když jsme asi po půlhodinovém pochodu došli k paneláku na sídlišti, kde ti známí bydleli, vzpomněli jsme si: „Probůh, baterie!“ Hra bez baterky je vlastně pro dítě bezcenná!
Co dělat? Do města se vracet nebudeme a jediný obchůdek zde na sídlišti byla malá mlékárna v garáži jednoho z domů.
„To je nesmysl chtít kupovat baterii v mlékárně“, odrazovala mne moje žena, „já tam s tebou nejdu, to je trapas!“ Ovšem já jsem si nedal říct: „Já to zkusím, aspoň bude sranda!“ a vstoupil jsem  odvážně dovnitř.
V krámě se bavily dvě zákaznice a prodavačka. Začal jsem opatrně: „Mladá paní, já vím, že teď řeknu úplnou blbost, ale přesto se vás něco zeptám. Neměla byste náhodou mezi těmi syrečky a máslem třeba plochou baterii?“
„A víte, že měla!“, řekla ta paní s úsměvem – a mne museli málem omývat...

https://youtu.be/9HtY2hRhUxs

Příběh silvestro-novoroční

V pradávných dobách minulého století, jsem, co  student na  ČVUT,  byl přemluven

mými rodiči a vlastně i podplacen, abych zůstal na Silvestra večer doma a dělal tak rodinného baviče. Tohle slovo "bavič" sice tehdy ještě neexistovalo, ale v každém případě se mi to nikterak nezamlouvalo, i když jsem ty šašky dělával docela rád.

Věděl jsem totiž, že se konec roku bude slavit s nudnými známými mého otce, Fraňkovými a k tomu navíc ještě s nějakými Barešovými, které jsem ani  zdaleka neznal.

Byli jsme taková trochu "švihlá" rodina, dělali jsme doma k různým příležitostem mejdany s mými a sestřinými kamarády, hrálo se na kytaru, zpívalo a předváděly se scénky z různých filmů, prostě blblo se na kvadrát. Nejlepší na tom bylo to, že naši rodičové se nás dovolovali, jestli si mohou zahrát s námi. Někdo navrhl téma, rozdělily se role a pak se živelně "z voleje" odvíjel nějaký příběh. Když se jednalo o detektivku, zamlouval si otec vždycky roli mrtvoly, matka roli bohaté lady a sestřin hlavní kamarád Jindřich, uměl bezvadně zahrát slabomyslného vnoučka Milouše, který chtěl neustále dělat e-é  z okna.

Matka mi tenkrát tajně podstrčila stokorunu a řekla: „Ta společnost, co bude u nás o Silvestru se nedá dlouho vydržet a ty když zahraješ něco veselého na kytaru a předvedeš něco z Wericha, tak budu ušetřena všech košilatých vtipů od toho Fraňka a poslouchání drbů od Barešové.“
Zaváhal jsem jestli se mi to rentuje, když vtom mne volal otec a podstrčil mi taky stovku se slovy: „Mirku, prosím tě, zůstaň doma, ta Fraňková je taková, vždyť víš, suchá puritánka, neustále okřikuje svého muže a ten pak nesmí nic pít a ani vtipy vyprávět.  A ten hypochondr Bareš se nejradši baví o svých chorbách. Podívej se, kdybys udělal třeba klauna, tak jako vloni, tak by je to určitě rozesmálo a nakonec i ta Barešová by byla snesitelnější. To víš, já kdybych byl mladší, tak bych sám udělal nějakýho klauna, ale to by bylo zle, znáš maminu...  “
Říkal jsem si v duchu, že já za to přece nemůžu, že mají takové nemožné známé, ale vidina dvou stovek byla pro mne velmi lákavá, zvláště proto, že jsem měl zítra, na Nový rok odpoledne, sjednanou schůzku s tou nejkrásnější dívkou ve střední Evropě, s Eliškou, a s tolika prachama si můžu zahrát na gentlemana a pozvat ji do kina i na večeři.

Silvestr probíhal uspokojivě, mé výstupy byly vyžadovány vždy, když vázla zábava, nebo když v rádiu hráli častušky a politicky napakované taškařice. Asi hodinu po půlnoci, se mírně podroušení hosté rozloučili a já si chtěl smýt klaunovské šminky. Byl jsem nepříjemně překvapen, že právě ta červená nešla dolů, použil jsem totiž matčinu neslíbatelnou rtěnku a namaloval si pěkně širokou klaunovskou hubu. Rtěnka držela jako helvétská víra. Začal jsem to dřít namydlenou žínkou, barva jen trochu vybledla, ale zůstala viditelná. Po marném boji jsem to ve dvě v noci vzdal a šel si lehnout, doufaje, že se to třeba do rána samo nějak ztratí.

   

Leč ráno to bylo ještě horší, rty a tváře kolem úst byly rozedřené a pokryté jakoby malými stroupky, což vypadalo jak nějaká prašivina. Matka mi na to zkoušela dávat své rozmanité mastičky a já byl nešťasten, neboť jsem věděl, že do půl třetí musím být fit, jinak se určitě nebudu mé dívce Elišce líbit. Nakonec mi to máti ještě trochu zapudrovala, ale stejně to bylo vidět a lidé v tramvaji se na mne divně koukali.
Dívka Eliška si mě podezíravě změřila a s kousavým podtónem řekla: „Nevěřím ti, že jsi trávil Silvestra doma s rodiči, tohle jsou fleky po neslíbatelné rtěnce!“
„To máš sice pravdu, Eliško, jenže to bylo úplně jinak!“, odporoval jsem.
Cestou do kina jsem se jí snažil vysvětlit, jak se mi to stalo, ale ona si tvrdila své: „To je ta nejubožejší vejmluva jakou jsem kdy slyšela, škoda, zklamals mne!“

V kině potom, když jsme si dali kabáty do šatny, jsem si všiml, že má Eliška na krku podezřelý flíček. 
Překvapeně jsem ji řekl: „Ha, a co to máš ty tady na krku, není to náhodou cucflek?“
Eliška trochu zrudla a řekla: „Tak ono je to vidět? Tohle, to -éé-, to mi udělal naschvál můj puberťácky pitomej brácha Rudla, když viděl, že se vypravuju na rande s tebou.“
A já nato s gustem vítěze: „Eliško, to je ta nejubožejší vejmluva, jakou jsem kdy slyšel, škoda, opravdu moc jsi mě zklamala!“

Když pak v sále zhaslo světlo a Eliška dala svoji hebkou ručku do mé, šeptla mi: „Víš ty co, už si zase budeme věřit, jo?“

https://youtu.be/UqAewLoRwQE

Případ Šváb, notorický KSČ-fanatik

Jako student (1942-50) na pražském gymnasiu jsem měl tu smůlu, že jedním z mých spolužáků byl tehdy už kovaný óbr-komunista Vladimír Šváb, syn vele-vysokého komunistického papaláše soudruha Karla Švába, člena ÚVKSČ a náměstka ministra vnitra. Odměnou za věrné lokajství s. Gottwaldovi, byl potom v roce 1952, tímtéž Klémou, popraven v procesu s Rudolfem Slánským, spolu s dalšími jedenácti znelíbivšími se soudruhy. Jeho, tehdy sedmnáctiletý syn Vladimír, byl stejně jako on odkojencem Rudého Práva a člověkem zvláštního ražení. Já jsem ovšem vůbec netušil, co to je za absolutně umanutého blbce a fanatika.

Seděl jsem s ním, bohužel, v jedné lavici, protože jsme byli dle abecedního seznamu hned za sebou (Š-T). A tak, jak jsem byl zvyklý se s jinými kluky přít o tom, je-li lepší Sparta nebo Slávie, stejně tak jsem se někdy dohadoval se Švábem o politice. Byl jsem obdivovatelem ministra Masaryka a prezidenta Beneše. Nosíval jsem rád na klopě americkou vlajčičku a zastával jsem se amerických vojáků i našich letců v Anglii, o jejichž zásluze na našem osvobození se tehdy nesmělo vůbec mluvit. Líbily se mi americké filmy a ignoroval jsem zcela ty ruské jako "Lenin v říji" nebo "Čuk a Geg" a pod. Vyprávěl jsem občas politické anekdoty o takzvanou „Zlatou mříž“.

Když se blížila maturita byl Vláďa Šváb někým (?) pověřen napsat tajné politické posudky na své spolužáky a pochopitelně jeho hodnocení mé osoby, bylo z důvodu mých silně antikomunistických názorů, tím nejhorším v celé třídě. Vinou mé naivní otevřenosti, kterou mám dodnes, jsem svým vyjadřováním poskytl Vláďovi Švábovi cenný podklad pro kádrový materiál do mého budoucího zaměstnání. Partají bylo rozhodnuto, že maturitu jako jediný z naší třídy neudělám, abych se tak nemohl dostat na vysokou školu. Díky tomu, že jsem ale ve všech maturitních předmětech měl jedničky a dvojky, museli mne, i přes masivní nátlak bolševického předsedy komise, soudruha Karla Bílka, hlasováním ostatních kantorů, nechat projít, i když s napomínáním s. Bílka k větší péči v jazyce českém...!

Na vzdory tomuto Švábovu zničujícímu posudku, jsem se naštěstí jako zázrakem, díky nedostatku zájemců, na vysokou školu ČVUT, přece dostal a teprve až o deset let později jsem se, od mého vedoucího v práci dozvěděl, že mimo jiná četná negativa stojí v mém kádrovém materiálu následující hodnocení: Je to politicky zakrnělé embryo, nenávidí SSSR a Rudou armádu, zpívá si při kytaře americké džezárny, je arogantní, podceňuje dobré soudruhy a tudíž se doporučuje, ke zocelení s dělnickou třídou, na manuální práci v dolech či v hutích.
Když mne potom sám soudruh podnikový ředitel vybral jako adepta na roční brigádu v dolech, odmítl jsem tuto "výhodnou" nabídku přijmout a raději se spokojil s tím, že jako strojní inženýr s desetiletou praxí, zůstanu na nejnižší platové úrovni, 1500,- Kčs /měs - a to patrně, tak jako všechno ostatní  - na věčné časy...!

Vladimír Šváb, jak jsem se dozvěděl, je už dávno po smrti, aniž se dožil sametové revoluce. Zůstal však až za hrob skalním komunistou i když mu jeho rodná partaj popravila otce, kterého se sice písemně vzdal, ale nebylo mu to nic platné. Musel jít na tři roky na vojnu k PTP (Černí baroni) to jest vojáci bez zbraní, coby  politicky nespolehlivé živly. U Švába to byl opravdu šílený paradox!  Neumím si představit spolehlivějšího bolševíka!!!...

 Potkal jsem ho náhodně ještě dvakrát: v uniformě "černých baronů" někdy v roce 1953 a potom ještě o pár let později asi v r. 1967 na  veletrhu 

v Brně. Po krátkém rozhovoru s ním jsem vyrozuměl, že byl stále ještě notoricky přesvědčeným blbcem-bolševikem. Kam by to býval asi dotáhl? Nevím, ale dnes by tento výjimečný soudruh patrně seděl, nikoliv v base, ale jako soudruzi Filip, Grebeníček, Skála, Ondráček, Grospič a další v parlamentu České Republiky... Ano, my jsme malý, ale zcela zblblý národ, že si nedovedeme zvolit ani ve svobodných volbách, své inteligentní zástupce do vlády...

http://www.youtube.com/watch?v=9ejHtv62w6k