Jak se dostat do TELEVIZE ?

Jak jsme se s mojí ženou Jitkou, my, takzvané dvě společenské NULY stali televizními hvězdami. 

Bohužel jenom na dvacet minut a ovšem zcela zdarma...  

S odstupem, dnes už asi osmnácti roků, mohu prohlásit, že i přes velký potlesk jsme se sice celebritou nestali, ale zato naše setkání s moderátorkou paní Ester Janečkovou, jakož i s panem režisérem Chaunem, nám tohle celé "Brimborium" vynahradilo...

Jak to začalo? Začalo to nevinně tak, že mi zavolala jedna známá, paní Klárka, že by měla pro mne kšeft, sice zadarmo, ale jinak moc lukrativní. Divil jsem se, co to asi může být za výnosný obchod, když není ani „za hubičky?“ Milá Klárka pokračovala: „No, prostě, jedna moje známá se zná s jednou jinou paní, co dělá v televizi a oni tam hledají do nového pořadu, který bude moderovat paní Ester Janečková, nějaké inteligentní a též komunikativní typy, nejlépe rodu mužského.“

 Řekl jsem jen: "Chápu, Klárko, hledají někoho ukecaného!"

„Já jsem to sice tak ostře nechtěla nazvat, ale ano v podstatě máte celkem pravdu. Další dotazy vám zodpoví milá paní Ester Janečková. Já doufám, že se na mně nezlobíte, víte, já jsem si vzpomněla, jak jste nám jednou vyprávěl o Vaší svatbě a o těch sedmi oddacích listech, které Vám byly vystaveny a jak jsme se u toho nasmáli, z čehož jsem usoudila, že vůbec nejste typ zakřiknutý“, vysvětlila Klára.  

"A  o čem bych měl -éé- jako mluvit?" zeptal jsem se hloupě.
„No, prostě nejde o nic složitého, musíte jen někoho hledat a  to je pozvat ho do televize, jelikož jste se už dlouho neviděli.“
„Jenže já nikoho nehledám, ale napadá mě jiná věc, co kdybych tam pozval manželku Jitku, se kterou se sice vidím denně, ale protože se blíží 20.výročí naší svatby, tak by to pro ni bylo krásné a hlavně nečekané překvapení!"

„To já tedy nevím, ale zavolejte tam a zeptejte se na ty podrobnosti radši sám!“

 Takže tedy slovo dalo slovo, já tam zavolal a ono to klaplo. Bylo mi řečeno, který den a v kolik hodin se dostaví tzv. "pošťák Ondra" s červenou obálkou a mým úkolem bylo pouze zajistit, aby moje manželka byla doma. Nesměl jsem pochopitelně dát najevo, že o něčem vím a jen jsem tajně hlídal, aby nikam neodešla. Žena se naštěstí pustila do žehlení, ale jen tak v županu a s neupravenou hlavou. Když už to trvalo moc dlouho, začal jsem trnout, že už každou chvíli ten pošťák přijde a tak jsem ji chtěl nějak nenápadně nasměrovat do koupelny: „Jituš, co kdyby ses teď trochu upravila a ustrojila, a že bychom si dnes někam zajeli na dobrý oběd, abys nemusela vařit?“
„No, to bych docela ráda šla, ale to prádlo ještě dožehlím!“ A bác-ho, vtom zazvonil pošťák Ondra. V domácím telefonu jsem se dozvěděl, že je tu pošta pro moji paní. Manželka musela, tak jak byla, sejít dolů k domovním dveřím a proti ní se najednou vyvalila rozsvícená kamera, což ji dost vyděsilo. Když pak přišla za mnou nahoru, řekla mi vzrušeně: „Tak tohle nechápu, někdo se chce se mnou sejít v televizi! Nemám ani ponětí kdo to je!“
„No, to ti tedy závidím, drahá ženo, to bych si já přál taky, to je přece terno!“
„Ale já se tak nerada někde ukazuju, já nevím, jestli tam mám jít...“
„To je teda dobrý, ty nevíš, ale mně se taková věc nestane!“
Manželka zapátrala v paměti a pak mi řekla potutelně: „Tak mě právě napadlo jestli v tom nemáš náhodou prsty -  ty sám?“
„No dovol, Jituš, jak bych moh‘? Jestli si opravdu myslíš, že já? To by mě tedy docela mrzelo.“ Její podezření se mi podařilo odvrátit také díky tomu, že si vzpomněla na jednu bývalou spolužačku, se kterou se kdysi rozešly ve zlém...
„Ano, to bude jistě ona“, začal jsem ji v tom směru utvrzovat, „to tak vypadá, asi se ti chce omluvit a neví jak do toho!"

Hned příští den jsem však začal svého nápadu litovat, protože manželka byla tak rozrušená, že nemohla celou noc usnout a ráno když šla ke své doktorce na prohlídku, že ji třeští hlava, doktorka konstatovala vysoký tlak, přestože měla celý život krevní tlak, spíše moc nízký než vysoký...
Snažil jsem se jí uklidnit, že to nic není a když nechce být slavná, že tam nemusí jít a prostě se jen omluvit. V příštích dnech když se zcela uklidnila mi řekla: „Dobře, tak já tam tedy půjdu, ale musíš tam jít se mnou!“. To jsem jí tedy svatosvatě slíbil.

 Jenže, když se potom přiblížilo to osudné natáčení, zavolala mi režisérka, že já musím přijít o dvě hodiny dříve než manželka, aby mohli se mnou napřed natočit ten rozhovor. Musel jsem tedy, ač nerad, opět lhát a navést mého kamaráda, aby mi zavolal, že potřebuje odvézt na letiště. Manželce jsem zase slíbil, že přijedu z letiště rovnou do televize, takže tam budeme zhruba oba dva současně.
A když jsem se jí pak zjevil na obrazovce, přednesl jsem, kromě sáhodlouhého povídání o našich 7 oddacích listech, onu vlastní rýmovačku k 20. výročí svatby:

Moje zlatá ženuško, Jituško:

Šest-a-třicet dlouhých let  

musel se otáčet svět 

a já se sama sebe ptal:     

"Kde najdu kdy svůj ideál?"

A potom dne 17. srpna 1983 se to stalo:

Ty stanula jsi ve  dveřích - a s úsměvem, 

v těch  milých očích svých, řekla jsi jen:       

"Zde jsem!" ( to jsem si už přimyslel.) 

Já cítil jsem hned, to byla síla,  

že mezi námi jiskra přeskočila!

A jelikož jsi věděla, že láska prochází žaludkem, vařilas mi samé pochutiny!

    Jsem rád, že jsi Moravanka,
    býti nadán jak  Paul  Anka,
    složil bych dnes v okamžení
    ódu  na  to  Tvé  VAŘENÍ!
    Neboť tvrdím zas a znova,
    že  Bocuse  či  Rettigová,
    na tom se my můžem  shodnout,
    ať se jdou  s  vařením  bodnout!

    Resumé:
    Co bych řek‘ teď – nevím dál,
    prostě:  Jsi  »MŮJ  IDEÁL!«

Moji recitaci podbarvila nádherná skladba G. Gershwina "The Man I Love", jejíž text souvisel s příběhem našeho seznámení, ovšem jako "Žena, kterou miluji..."

A tak jsem byl takzvaně tím vším, zcela unesen, jako kdybych dostal "OSKARA!"

Všechno nakonec dobře dopadlo a až dojemné překvapení, potkalo nás oba, když nás v zápětí po natáčení obklopil celý sedmičlenný team včetně režiséra Chauna a moderátorky Ester a blahopřál nám se slovy, že jsme byli až dosud jejich nejlepším případem při natáčení tohoto pořadu...

http://www.youtube.com/watch?v=GRWdDeC7lCg

(The Man I Love = Muž, kterého miluji!)

Zlý sen mých nocí

Asi za rok po rozvodu, bylo to v Německu, mne přestal bavit ten můj nedobrovolný celibát, se kterým jsem se svěřil jednomu kolegovi v práci a ten  mi  dal  ochotně  telefon   na   »GLÜCK«,

seznamovací Agenturu, nabízející  za 80,- DM  až  25  adres  žen,  hledajících  seznámení...

Řekl jsem si chytře, že ty prachy obětuji, protože inzeráty vyjdou časem mnohem dráže a logicky vlastně nezaručují vůbec žádnou odezvu...

Je pravda, že jsem dostal 24 adres, ale vybrat si nebylo vůbec tak jednoduché, protože každý člověk sebe popisuje tendenčně ve svůj prospěch a tak je třeba se chytat maličkostí, aby bylo možno si vytvořil aspoň nějaký dojem. Ve formuláři bylo asi dvacet svislých sloupečků se zaixováním jednotlivých kriterií. Tak třeba váha 00 mi napověděla, že ona dáma je obézní a proto se nechlubí svými kily, výška 180 mi řekla, že to je asi čára dvoumetrová, která si ještě ubírá, věk 39 znamená určitě přes 45, oblékání sportovní mi řeklo: dáma je asi dost málo ženská, záliby literatura, divadlo, koncerty mi řeklo: dáma si ráda vymýšlí. Nakonec jsem si vybral jednu, které jsem zavolal a která jediná měla všechny body popisu celkem normálně nenadnesené a docela střízlivé i pravděpodobné.

Naše setkání se však vyvíjelo naprosto odlišně, nežli bych si mohl ve své nejbujnější fantazii kdy vymyslet. Jako místo setkání mi ona sama navrhla vinárnu „Poesie“ a měl jsem ji poznat podle stříbrných spon v blond vlasech. Spatřil jsem ji skutečně ihned jak jsem vstoupil do lokálu, přestože byly skoro všechny stoly obsazené. Nápadně se třpytící spony v jejích blond vyčesaných vlasech, to se prostě nedalo přehlédnout. Tep se mi zrychlil, ta žena byla skutečně půvabná. Představili jsme se, jmenovala se staroněmecky Hannelore. 
Načež začalo ono nezbytné oťukávání při lahvičce bílého vína. Brzy se však milá Hannelore rozjela takovou rychlostí, že jsem se nestačil divit. Líčila mi právě svůj nešťastný osud i zpackané manželství, když na mne najednou vykulila své krásné mandlové oči: „Můžu si k tomu vínu objednat mandle a malýho myslivečka?“
„Samozřejmě, dejte si všechno, co hrdlo ráčí“, řekl jsem naprosto neprozřetelně. Netušil jsem, že mysliveček je kořalka Jägermeister, a bylo mi jenom divné, že někdo může kombinovat víno s touhle břečkou. „Proti gustu žádný dišputát“, řekl jsem si, a sám jsem jen opatrně ucucával svůj vinný střik. Byl jsem tam autem a nechtěl bych přijít do maléru. Když jsem ale později postřehl jak Hannelore rychle vyprazdňuje láhev vína a dává si již třetího myslivečka mezi to, zeptal jsem se jí opatrně: „Hannelore, vy jste sem přijela autem?“
„Néé, to bych přec nemohla tákhle nasávat, ale víš, já když něco vypravuju, tak se musim dycky napít. Vysychá mi splávek, hi-hi-hi, proto jsem přijela nóbl za poslední prachy taxíkem!“
To, že mi začala tykat mi tolik nevadilo, jako to, že jsem s hrůzou zjistil, že tato dáma je evidentní alkoholička. Začal jsem tedy směrovat hovor tak, že budu muset končit a jet domů, protože musím ještě pomoct mé dceři s domácím úkolem z matematiky.

„Ale dyk je teprve vosum hodin a já jsem dnes tak šíleně šťastná, že sme se my dva našli, ty krasavče“, a políbila mě na tvář. Dyk já jsem původem Polka a ty jsi Čech voba sme Slovani! Načež se začala odstrojovat: "Je mi tu děsný vedro!" Sundala si své paletko, při čemž si rozpustila vyčesané vlasy z uzlu a když si i sundala ramínka od šatů, začal jsem trnout, neboť lehká textilie šatů držela jen tak tak na bujném poprsí a hrozila sesunutím.
"Hannelore, prosím vás", řekl jsem jí podstatně důrazněji, "prosím, nevyprovokujte tady nějaké pozdvižení,  lidé se už otáčí, pojďte, půjdeme ihned teď ven na čerstvý vzduch, to vám určitě  udělá dobře!"
"Eště si dám jednoho prcka, jó, a potom pojedem. Musíš mně ale vodvézt domů, jó?“ Slíbil jsem jí odvoz, jenom abychom co nejrychleji vypadli. Zjistil jsem, že tato dáma začíná být stále hlasitější.

„Prosím vás, ne tak nahlas, nejsme tu sami“, snažil jsem se ji umírnit.
„C-co? Mám snad kvůli nim š-šeptat?“ Začala si šlapat na jazyk.
„Dopijte tu kávu, Hannelore a jedem“, řekl jsem už otcovsky přísně.
„Tak jo, tati, ale ještě jednoho myslivce na cestu – a basta!“
„Ne, už jsem to zaplatil. Když ihned nepůjdete, tak vás tu prostě nechám! To už je mi jedno,  jak se dostanete domů.“
„N-neser bohy, ř-řikám ti, že chci prcka a pudu dobrovolně“, zařvala jak na celý lokál.
Přes její odpor jsem ji rychle dotáhl až k východu z restaurace, ale bylo mi trapně, když jsem zaslechl poznámku jednoho hosta: „Tomu chlapíkovi tuhle jeho nádheru tedy vůbec nezávidím!“

Venku se už stmívalo a Hannelore se na mne pověsila jako popínavá rostlina, aby udržela balanc. Dovedl jsem ji k autu na parkovišti a řekl rezignovaně: „Asi jsem někdo jako dobrák až blbec, ale domů vás odvezu. Pamatujete si vůbec kde vlastně bydlíte, abyste mě mohla navigovat?“
„Nejsem vožralá, jeď a já ti za to zazpívám“, a spustila: „S láskou je ten celý svět krásný!“ Cestu mi však ku podivu ukázala správně, takže po čtvrthodince zpěvu, kdy jsem takřka ohluchl na pravé ucho, zvolala jásavě: „Stop! Tadydle by-bydlím, můj drahý p-pilote!“ To byla její poslední věta co řekla. Načež otevřela dveře a vypadla střemhlav nosem do hromady písku na chodníku a zůstala ležet. Byla úplně štajf. Namáhavě jsem ji zvedl, byla jak pytel cementu a stylem hození přes rameno jsem ji odnesl před vchod do baráku. Tam jsem ji, coby žehlící prkno, opřel o domovní dveře a zmáčkl všechny tři zvonky najednou. Bleskově jsem skočil do auta a bez otálení zbaběle ujel.

Alkoholička Hannelore měla bohužel moje telefonní číslo a tak se stalo to, čeho se jsem se obával, začala mi volat domů. Nejprve se snažila se omluvit a sváděla to na trému z prvního rande, na zármutek z úmrtí své babičky, též na bolavý zub a slibovala, že už se jí to nikdy více nestane. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že se na ni nezlobím, neboť ani nemám právo ji jakkoliv kritizovat, jenom se s ní už nechci setkat, protože se my dva k sobě prostě nehodíme a naše sbližování by nemělo žádnou naději na úspěch. Pak se odmlčela...

Asi tak po čtrnácti dnech mi zavolala v noci ve čtyři hodiny, už svítalo a já jsem měl naštěstí náš telefon v ložnici, aby se nevzbudila dcera. Podle hlasu byla opět na mol a svou řeč zahájila pro mne poměrně docela málo milým přátelským oslovením: „Ty nafoukaný hovado, co ty si to vlastně vo sobě myslíš, že jsi něco lepčího než já? Já se na tebe můžu vy...“ Ihned jsem položil sluchátko.  

O několik vteřin později zvonila znovu.  Zvedl

jsem opět jen sluchátko a hned ho zase položil a spal dál. To se opakovalo asi třikrát a pak ji to přestalo bavit, musela totiž znovu vytáčet celé číslo a to ji nemohlo bavit moc dlouho. Zatímco já jsem se vůbec nerozkoukal a mohl pokračovat dál ve spánku.

 Přesto však byla Hannelore vytrvalá, po dobu několika dalších týdnů.  Když však zavolala přes den, bylo to o to horší, že jsem nemohl vědět není-li to někdo jiný a tak jsem si nerad vždycky musel vyslechnout aspoň to její oslovení, respektive pozdrav, dřív než jsem to položil: „Ty prase,“, „Ty dobytku“, „Ty hnusáku fialovej“...

 Už to celé trvalo třetí měsíc, když se náhodou povedlo, že mě Hannelore zavolala odpoledne místo za svítání a právě v době když byla u nás na kafi sousedka Doris, které jsem tento celý příběh pár dní před tím vyprávěl. „My o vlku a vlk za humny“ pomyslel jsem si, když jsem po zvednutí sluchátka uslyšel: „Ty nadutý jelito blbý zapnul jsem okamžitě reproduktor, aby to Doris slyšela přímo na živo, "... hele, nepokládej to sluchátko, ty trottle, rozumíš mi, já ti musím něco říct..." Doris vyskočila a ukazovala mi, abych jí předal telefon, že bude pokračovat za mne. Ten nápad se mi moc líbil a tak jsem řekl do telefonu: „Hannelore, dovolte mi, abych vám dnes konečně představil

svoji manželku Doris.“ A Doris pokračovala: „Dobrý den, paní Hanne-

Lore, manžel si právě musel odskočit, co mu mohu od vás vyřídit?“
„É-é, vy jste jeho manželka? É-é, já si myslela, že je tó- rozvedenej, aspoň to fakticky tak tvrdil.“
„Nojo, on to někdy rád říká, to víte umělec, člověk je musí tolerovat!“
„Jaktó, umnělec, to že vobčas trochu maluje?“
"Ne, ne, malování, to je jen jeho hobby, ale on je spisovatel a docela na úrovni. Teď mu brzy má vyjít nová kniha..."
"To sem nikdy neslyšela!"
„On píše psychologické romány, je tím známý i ve světě.“ Žasnul jsem jak pohotově si výřečná Doris dovedla vymýšlet.
„To je ale divný, ž-že sem vo něm ni-nikdy nic neslyšela ani nečetla.“
„On píše pod pseudonymem, ale nezlobte se, to vám já nesmím prozradit. Víte, on se totiž specializuje na tragické osudy různých lidí, kteří v životě nějak ztroskotali...“
„A ko-kolik je vám let, smím-li se vás z-zeptat“, řekla najednou téměř vystřízlivělá Hannelore.
„Letos v lednu mi bylo dvacet šest, proč se ptáte?“
„Óh, to jsem proti vám stará paní, je mi už čtyřicet dva let. Řekněte manželovi, že ho pozdravuju, a že se budu v nejbližších dnech vdávat - sbohem.“
Dopadlo to tedy skvěle, díky pohotové sousedce Doris, se vypitá Hannelore už nikdy neozvala... A já si spokojeně oddychl...
*

http://www.youtube.com/watch?v=e38nThw0_3I&feature=related

Jaruška a platonik

Připadá mi to jako vzpomínka na středověk a ono to je z mého mládí...

Ve věku 18 let jsem byl víceméně přinucen se přihlásit do kurzů společenského tance, protože jinak bych byl před všemi svými kamarády znemožněn. Byl jsem proti nim stejně nějak přibrzděný, oni už buďto měli začátečnické taneční za sebou, a hodlali se na podzim přihlásit do pokročilých, nebo chodili tančit i bez tanečních, jenom já jsem se stále vymlouval, že tančit neumím, což byla konečně pravda a jednak, že nemám odpovídající garderobu, což byla také pravda. V podstatě jsem se ale styděl tančit, což jsem nechtěl za žádnou cenu přiznat. Ovšem onen podzim, po mých osmnáctých narozeninách už nebylo vyhnutí, pokud jsem nechtěl vypadat v očích svých spolužáků jako debilní nedochůdče. 

Moje máti byla ráda, když jsem jí oznámil, že se chci přihlásit do tanečních, ona sama mě několikrát marně nabádala, abych tak učinil. Když jsem ji však požádal o peníze na zaplacení kurzu a na černé šaty, bílou košili, černého motýlka a bílé rukavice, šly na ni mrákoty. „To stojí přece strašně moc peněz, ty jsi se zbláznil!“, vyhrkla máti. 

„Černé boty a ponožky mám, ale to ostatní co stojí na přihlášce u tanečního mistra Opelta, to musí každý bezpodmínečně mít“, snažil jsem se zmírnit šokující účinek na matku, „jinak nemohu jít do tanečních, a to sis přece sama přála.“ 

„Jak to, že nemůžeš? Bílou košili máš, akorát ti na ní musím opravit rozedřený límeček, černé šaty tu visí od naší svatby nenošené v otcově skříni a na ten motýlek, rukavice a zápisné, ti peníze dám“, naplánovala rezolutně matka. 

„Ale, mami, zaprvé jsem větší o půl hlavy než táta a zadruhé ty šaty jsou už aspoň dvacet let z módy“, namítal jsem zoufale. 

„Nic, móda-nemóda, pánské černé šaty se vůbec nemění, proti molům jsem je ochránila naftalinem a když se vykartáčujou a pověsí na půl dne na balkon, budou jako nové. Jo, a ty boty si dej spravit panu Tučkovi, mají sešmajdanej kramflek!“ 

 

Takže takto vymóděn jsem přišel na první hodinu do tanečních. Naštěstí pro mne byla tato přípravná hodina jenom pro pány a mistr Opelt nám v ní vysvětlil základní společenská pravidla pro styk s dámami, to znamená: jakým způsobem si dámy zadáme, tedy, lehkou úklonou se slovy: „Smím prosit?“, dále jak máme dámu při tanci držet, aniž bychom jí zlámali žebra, a o čem se s ní máme bavit. Byla nám doporučena zajímavá témata jako třeba o počasí, o škole a o kultuře. Dozvěděli jsme se, že je naprosto nevhodné bavit se s dámou o tom, jak dědeček v opilosti zvracel do kanálu, nebo jak tetička byla strýcem překvapena "in flagranti" s pošťákem.

Příští hodinu už šlo do tuhého, neboť přišly i dámy. Taneční mistr Opelt ve smokingu a v lakýrkách se svými asistenty, kteří měli na rozdíl od nás-pánů černé motýlky s bílým orámováním. Nás-pány nejprve zahnali do středu sálu, zatímco dámy byly rozestavěny jako kuželky podél stěn sálu. Věděli jsem již, že na jeho povel si každý pán musí zadat jednu dámu a proto jsem se už stavěl tak, abych to měl přímočaře blízko k té, kterou jsem si vyhlédl. V tomto stresu jsem si vůbec nevybíral dámu podle vzhledu, ale podle velikosti, měl jsem totiž strach, abych náhodou nebyl menší než ona. Na vzdálenost asi osmi metrů se nedalo bezpečně poznat, jak je která vysoká, pouze relativně odhadovat vzhledem k vedle stojícím dámám. Viděl jsem, že jedna malá dívka ve žlutých šatech stojí mezi dvěma dlouhými, takže jsem v okamžiku mistrova zvolání: „Pánové zadejte si dámy!“, vyrazil směrem k té žluté. 

Jenže v nastalém chaosu mne náhle odstrčil jakýsi průbojný mrňous, jenž zřejmě uvažoval stejně jako já a já se tak nechtěně posunul před vysokou dívku vedle ní v lila šatech. Nedalo se nic dělat, musel jsem prvně říct ono trapné: „Smím prosit?“, ale měl jsem štěstí. Ona dívka byla i včetně vyšších podpatků stejně vysoká jako já, takže trapas nenastal. Navíc jsem dodatečně zjistil, že ta malá žlutá se mi vůbec nelíbí. Vodník Čochtan, by zdvořile řekl, že měla nohy čitelné. Říkalo se jí proto všeobecně „Óčko“. 

  Má první tanečnice Jarmila Podzimková, se kterou jsem se takto nedobrovolně seznámil, byla snad nejhezčí dívkou z celého kurzu, což však mělo pro mne nepříjemné důsledky. Od příštích hodin, když už se pánové dostatečně otrkali, byl o Jarušku takový zájem, že jsem se k ní nemohl nikdy dostat a když konečně se mi to někdy poštěstilo, velice brzy mě zase někdo vystřídal. Prostě Jarmilka šla na dračku z náruče do náruče a já jen skřípal zuby a proklínal celý svět. Pak se ale stalo něco báječného. Právě když jsem vyšel do haly, abych si tam koupil limonádu, stála najednou přede mnou v celé své kráse dívka mého srdce ta nádherná Jarmilka a řekla tichým hlasem: „Teď právě byla vyhlášena dámská volenka. Chci se tě zeptat smím-li prosit?“

Byl jsem v sedmém nebi a při tanci jsem se konečně osmělil pozvat Jarmilku příští týden na rande a ona souhlasila! Tak začalo naše platonické chození. Vyměnili jsme si fotografie, ona mi pověděla, že zpívá posledním rokem v Kühnově dětském sboru, protože jí ještě není šestnáct a já jsem jí řekl, že působím posledním rokem na gymplu v roli oktavána. Večer musela být vždy doma už v devět a já ji doprovázel přes park na Vítkově domů na Žižkov. Její otec byl velmi přísný a když jednou přišla domů o 10 min. později, dostala prý hned ve dveřích facku jako Brno, přestože to bylo krásné nevinné chození, jaké už dnešní osmnáctiletí neznají. Byl jsem na vrcholu blaha, když jsme se vedli za ruku. Sex, ten jsem prožíval jen ve spaní. Nervový stres však pro mně nastával vždycky, když jsme si sedli na lavičku, a já nevěděl, jestli se mám už dnes pokusit ji políbit nebo radši ještě počkat na vhodnější příležitost, ale každopádně jsem nechtěl zůstat platonikem na věčné časy... 

Můj nejlepší kamarád Jarda se mně po každém rande vyptával, jestli jsme se už líbali. Bylo mi to trapné, ale nedovedl jsem si něco vymyslet a tak jsem se přiznal, že ještě ne. Ten se úplně zhrozil: „Máš její fotku? Ukaž mi ji!“ Když jsem mu ji ukázal, začal křičet: „Člověče, seš úplně blbej, nebo co? Dyk to je krásná holka!“ 

„Víš, Jardo“, polkl jsem naprázdno, „já totiž nevím jak to mám udělat. Už jsem to chtěl několikrát zkusit, ale pak jsem dostal strach, že se nějak zesměšním a taky nevím, jak je to s těma nosama...“ 

„S jakejma nosama, ty jelito!“ 

„No, aby nepřekážely.“ 

„Tos neviděl jak to dělaj ve filmu? Hele, udělej to asi takhle: Až půjdete do schodů na Vítkově, tak si stoupni vo schod vejš, ukaž na nebe a řekni: Hele, támhle padá hvězdička! Ona zvedne hlavu a vtom ji políbíš! Tak trochu naštorc – a je to!“ 

Přesně podle jeho návodu jsem to provedl – svět se nezbořil a povedlo se to! Jaruška si mně položila hlavu na rameno a byla nádherně zasněná. Potom jsem se už přestal stydět a od tohoto dne jsme se líbali postupně snad na všech lavičkách na Vítkově. Naše spojení a domluvy rande byly ovšem dosti problematické, její rodiče neměli telefon, mobily ještě dávno neexistovaly, takže jsem vždycky musel čekat až se ozve ona. Pokaždé jsem byl na nirváně, když mi Jaruška zavolala, kdy se kde a v kolik hodin můžeme sejít. 

Jenže dříve nežli mezi námi k něčemu došlo, odjela Jaruška s rodiči na chatu do Chocerad, kde se zamilovala do jakéhosi Jiřího a ten byl mnohem rychlejší než já, což mi pak Jaruška na lavičce na Vítkově, během naší poslední schůzky v slzách přiznala. Z toho jsem usoudil, že PANIC je NA NIC! 

https://youtu.be/4yEWp1and9U

KOČKOPES JAKO TAKOVÝ

Na rozdíl od všech mých kolegů ve firmě, jsem jenom jediný já, tu naši sexy-kresličku, nazývanou "Mocca", tituloval pouze Petro, nebo Lukášová. Měl jsem totiž k tomu své důvody. Považoval jsem to za moc riskantní, si tuhletu namyšlenou sex-bombu s kávově hnědýma očima, nějak blíž připustit k tělu, neboť jsem tušil, že by se mnou brzy tak zvaně "vorala" jako se všemi ve svém okolí. Nikdy jsem ji neobdivoval a nelichotil jako ostatní, spíš by se dalo říct, že mi tato exkluzivní bruneta a členka KSČ s hustou hřívou vlasů, byla od počátku nesympatická a já jí, jistě taky. To, co se mi na ní líbilo, byly její krásně pěstěné ruce, ale o tom jsem se nikdy ani slůvkem nezmínil...

Dnes jsem měl trochu spleenovou náladu, měl jsem totiž 32. narozeniny a vůbec nikdo si na mne zatím nevzpomněl, tři z mých nejbližších kolegů byli na dovolené, takže jsem v naší kanceláři osiřel právě jen s touto zhýčkanou Petrou. Najednou zadrnčel telefon a v něm se ozval hlas známé Marcely, zaradoval jsem se: „Děkuji ti! Marsel Derrien, že jsi na mé narozeniny nezapomněla. Ty jsi jedna jediná mezi všemi mými známými, co nezapomíná... Ano, ano, dnes večer v sedm, budu se na tebe šíleně těšit. Líbám tě, má pohádkově sladká vílo, Marsel!“ Úmyslně jsem přeháněl tu lichotku, abych tím tak trochu provokoval připoslouchávající Petru. 

Ta to pochopitelně nemohla vydržet a nezůstala mlčet: „Nechápu to, že vám ty vaše víly baští takové medové slátaniny. A při tom, s troškou inteligence se to totiž nedá poslouchat.  Ale co - nic mi do toho vlastně není!“

„Dejte si vatu do uší, jinak samozřejmě s vámi, Lukášová, přesně souhlasím, že vám do toho absolutně vůbec nic není!“

Petra se kousala do rtů: „Já u vás nejsem Lukášová, když už, tak: slečna Lukášová!...“
Chtěla určitě ještě něco patřičně ostrého dodat, když vtom do kanceláře vpadla jako atomová puma, halasná svačinářka  -  naše paní Zdenička.

„Dobrý den! Pane Tomas, dáte si?“ zaburácela. Omylem mi říkala Tomas, ale mně to vůbec nevadilo, neopravoval jsem ji, naopak se mi to docela líbilo.

„Dobrý den, paní Zdeničko, to je úžasné, vy jste byla už zase u kadeřníka, vy zlatovlásko? Ty vaše vlasy, to je pro mne jakési zlaté opojení“, rozplýval jsem se.

„Jó? Pane Tomas, a líbí se vám to takhle na pěšinku víc než dřív?“

„Tedy, Zdeničko, vy se mi přece líbíte celá a vždycky, ale dneska, nota-bene v té nádherně červené puntíkované blůzičce – tu jste si šila sama?“

„Ano, pane Tomas, vy si taky hned všeho všimnete“, culila se Zdenička. "No, aby ne, Zdeničko, šití je věda, já jsem si jednou sám ušil sako, ale to se nedalo vůbec nosit, dokonce ani na brigádu do dolů - ne!!!"

 A potom začalo každodenní licitování ohledně výběru svačiny. Já jsem si rád a s rozkoší vymýšlel nesplnitelná přání, jako třeba: „Zdeničko, já bych měl dnes děsnou chuť na něco strašně moc dobrého, aby toho bylo hodně a aby to hlavně nestálo majlant, tedy jako moc peněz.“
„A co takhle si dát krvavou tlačenku, pane Tomas?“

„Ne-ne, milá Zdeničko, vždyť to už víte, že já krev vůbec nesnáším, já bych snad omdlel...“, řekl jsem  pateticky.

„Nebo třeba zavináče v aspiku?“, řekla s tázavým výrazem v jejím oblém obličeji.

„To teprve ne, Zdeničko, to je přece vyložený poblijáš - a víte, já mám právě dnes 32. narozeniny!“

„Tak to vám teda gratuluju pane Tomas - a taky jsem tam dnes viděla pražskou šunčičku, ale opravdu jako malovanou.“

„Ano, tu já rád, ale ta je pro mne určitě moc drahá, Zdeničko. To víte, jsem jenom velice chudobný proletář.“

"Ach né!" vzdychla si Petra: „Už mi tečou slzy!“
„Nebo si dejte pět deka debrecínky", pokračovala Zdenička nerušeně dál, "víte, ta je taková...“

„Paní Zdeničko", skočila jí do řeči Petra, "není tady jenom pan Tomas! S těma jeho šunčičkama ztrácíte čas, on si vymýšlí bůhví co - a já chci jenom jogurt“, řekla už dost nazlobeně.

„Slečno Lukášová, čekejte až na vás přijde řada“, odbyla ji bodrá svačinářka z titulu své funkce.

Když Zdenička odešla, zavládlo v kanceláři skoro mrtvolné ticho, přerušené jen strohou Petřinou poznámkou: „Mimochodem, happy birthday to you!“ No, a já jsem na to odpověděl stejně prkenně: „Mimochodem, děkuji za přání!“

 Teprve s návratem svačinářky, asi za hodinu, jsem opět ožil:

„Jéé, výborně, paní Zdeničko, obložené chlebíčky - to je to pravé! Co bych si jenom bez vás, já chudák počal, mé sladké, zlaté opojení!“

„Ale jděte, vy jeden...“, zubila se rozpačitě paní Zdena.

Rozložil jsem chlebíčky na zelené ubrousky na stůl: „Zdeničko, Petro, pojďte si vzít se mnou, otevřu láhev Chianti, mám ji tady za tou skříní v roli výkresů. Nebaví mne pít sám. Nejsem, jak známo návykový, notorický alkoholik.“

„Děkuju, pane Tomas, já si tedy vezmu jeden takhle na cestu, víno to nemůžu a poběžím, mám málo času, na shledanou!“ A Zdenička se na mne ještě ve dveřích pěkně zazubila a zamávala...

„To je šílený“, vyprskla Petra, „tak vy snad zblbnete i tu svačinářku!“ Neodporoval jsem jí, otevřel láhev a naplnil dvě sklenky od hořčice: „Vy si ale se mnou přiťuknete, Petro, ne?“

„K tomu mému jogurtu se to sice moc nehodí, ale asi neodolám“, řekla jakoby váhavě Petra.

Po přípitku červeným vínem, si sedla Petra na můj stůl, přehodila své nekonečně dlouhé nohy přes sebe a řekla smířlivým hlasem: „Pane inženýre, sedíme zde proti sobě už skoro dva roky a tiše se nenávidíme. Jste na mne strohý a přísný jako pes, proč? Musí to tak být?“ otázala se a vybrala si jeden chlebíček.

„Nenávist je ošklivé slovo, Petro, a že bych byl na vás pes, to snad ne, beru vás prostě takovou jaká jste, krásná černá kočka Mocca.“

„A proč nejste ke mně tak přátelský jako k ostatním, proč mi neříkáte Moka, jako ostatní? Co máte vlastně proti mně? Řekněte mi to konečně!“

„Nic proti vám nemám a protože jsme si dosud nepřiťukli na tykání, jste u mne Petra -Vy, jste pilná spolupracovnice, a nevzpomínám si, že byste někdy odevzdala nekvalitní práci, nebo...“

„Vy dobře víte, že na to jsem se neptala!“ 

Usmál jsem se: „Chcete ode mne slyšet jak jste krásná a všechny ty medové slátaniny pro husičky, nebo jak jste to sama nazvala?“

„Ne-ne, to opravdu nechci, ale mám dnes na sobě novou blůzu a sukni i boty, toho jste si jistě všiml a naschvál ignoroval!... Proč?“ Petra do sebe obrátila plnou sklenku a já jí znovu dolil.

„Ano, přiznávám, že blůzičky i dekoltu jsem si všiml, té minisukně také, ale ty boty, ukažte - promiňte, těch jsem si nevšiml, ale jsou to vskutku krásné a jistě drahé lodičky.“

„A nožičky ne?“, řekla vztekle Petra.

„Ty pochopitelně taky, jste jako manekýna v autosalonu s perfektně tvarovanýma nohama, tedy - já mít takové nohy, tak je nosím jen v neděli!“

 „Jste protivný cynik, hodnotíte mě jako blatník od auta“, Petra se dostala do ráže, „znám od vás jenom ironické a poťouchlé poznámky, které otravují naše kancelářské ovzduší! Někdy jste přímo nesnesitelný! A víte co se o vás říká? Že prý jste proutník, sukničkář a bůhví co ještě a každá žena, kterou svezete na tom svém motocyklu, musí být vaše!“

„A vy tomu skutečně věříte, Petro? To vám, bohužel, nemohu v žádném případě, tedy fakticky a doopravdy,  nikterak potvrdit...“

Petra si stoupla: „Ale já tomu věřím, protože ženský jsou blbý!“ řekla vzpurně a dupla si nohou.

Vtom se otevřely dveře a vstoupil náš vedoucí Brázda s velkou rolí výkresů: „Hele, Tome, seš tady dnes na motorce?"

„Jo, to jsem, proč?“

„Moh‘ bys tyhlety výkresy okamžitě odvézt do vrátnice v ČKD?  Čekají na to. Strašně to spěchá!“

„Odvézt by nebyl problém, ale nemám potuchy,  jak je mám upevnit na motorku?“

„Tady soudružka Lukášová pojede s tebou, viďte Petro, a podrží je!“

Petra s kamennou tváří řekla suše jenom: „Ano, zajisté!“ Brázda jí předal výkresy a spěšně odběhl, zatímco já jsem se bavil: „Tak teď se sama přesvědčíš, Petro, kdo z nás dvou má pravdu!“

„Jenže, každá výjimka potvrzuje pravidlo, pane ing!“, vykřikla Petra a v očích jí to čertovsky zajiskřilo...

Při zpáteční cestě z ČKD do Karlína mi najednou Petra řekla zezadu do ucha: "Škoda, dnes je tak krásně a tahle jízda je tak příšerně moc krátká, nemohl bys to střihnout nějakým takovým větším okruhem, třeba přes Chuchli?"
"Věř mi, Petro, že bych to udělal velmi rád, ale Brázda na nás už určitě, docela stoprocentně, netrpělivě čeká..."
"A co říkáš takovýmu výletu zítra v sobotu, třeba do Průhonic?"
"Hmm, ano Petro, to bych bral, myslím, že rhododendrony právě kvetou, ale co by tomu asi řekl ten tvůj Šmidra Toník?  Nezabil by mě třeba kramlí  do hlavy?"
"Ten přeci nemá do toho co já dělám, či nedělám, vůbec žádné právo mektat! Jsem stoprocentně svobodná a on je dosud stoprocentně ženatej!"

   A to by byl možná začátek našeho budoucího, odpolitizovaného přátelství, kdyby nás nepřepadly brzy nato armády Varšavského paktu a já neodešel do emigrace...

https://youtu.be/G5Bt2JQTTBc

A TIŠE PADAL SNÍH ...

Dnešní Robertův letmý pohled z okna na uklidňující chumelení ho vrátil do jeho mládí nazpět a on jako ve snu, viděl sám sebe, jak kráčí potemnělým sídlištěm, v neznámé zemi s hlavou k prasknutí plnou nových problémů. Cestou potkával zasněžené lidi, držící se za ruce a ptal se v duchu, mají-li všichni takové životní problémy jako on, se kterými si prvně v životě neví rady? Jeho rozvedená manželka právě dnes od nich odešla. Dělal před ní "ramena", že on sám všechno zvládne. Ale zvládne to doopravdy se šestiletou dcerou  v cizí zemi, kde nemá nikoho? Jeho rodiče jsou v Praze za „železnou oponou“ a jeho sestra žije se svou rodinou až v Jižní Africe. Kromě pár kolegů v kanceláři ho tu vlastně vůbec nikdo ani nezná. Svět se mu najednou zdál tak cizí a pustý. Připadal si jak ta osamělá pouliční lampa, stojící samotná u cesty... 

Nechtěl jít moc daleko od baráku, chtěl si udělat jenom krátkou procházku ve sněhu a na čerstvém vzduchu. Dcera sice právě tvrdě usnula během jeho vymyšlené pohádky o jakési princezně, ale přesto ovšem měl obavu, aby se náhodou nevzbudila, když on není doma. Udělá si proto jen párminutový okruh, aby se uklidnil a získal zase znovu svůj celoživotní optimismus, který se mu někam poděl.

Došel až k telefonní budce a právě se hodlal otočit a vrátit domů, když se z budky vyklonila sněhem pocukrovaná žena a zašeptala, spíše zachraptěla: „Ehm-hm, haló pane, prosím vás eh-eh, máte u sebe drobnou minci, mně, -- ehm-ehm, už ten aparát spolkl tři mince -- a já musím, ehm-hm, něco důležitého zavolat –ehm-ehm...“, a další slova se docela ztrácela v ženině chrapotu a kašli.

„Ano, mám tu v kapse drobné, mohu vás založit“, řekl Robert a nabídl jí hrst drobných.

„Díky, eh- to jste moc hodný, ale já bych hmm-eh potřebovala, abyste to za mně eh-eh, taky řekl, já nemohu ehm-nahlas mluvit a to sluchátko je asi kaput a můj manžel mě neslyší když jenom chrch-lám a chraptím...“

 Když uviděla, že on je ochoten jí pomoci, zasípala: „Pojďte sem ke mně eh-eh, eh, eh, do budky já vám budu řikat, co máte řikat, ano?“ Zvedla telefon a vytočila číslo, načež mu hned předala sluchátko a špitla: „Teďka mluvte po mně!“, a on po ní hlasitě opakoval: „Haló, Udo, tady je Heidi!“

„No, to je dost, že voláš, čekám už celou hodinu, co je s tebou?“, ozvalo se nervózně ze sluchátka.

A Robert opakoval po Heidi: „Udo, já jsem ti už třikrát volala" ...ale tys to vždycky položil, protože jsi mě vůbec neslyšel!"

„Hrome, tohle není Heidi, co to má bejt za blbej vtip? Kdo vůbec jste, chlape?“, vybafl vztekle Udo a Robert se ho snažil uklidnit: „Pane, Udo, Heidi nemůže mluvit a já to říkám za ni, ona je tady se mnou v telefonní budce a šeptá mi, co vám já mám hlasitě říkat“, vysvětlil mu tuto situaci Robert.

„Cože, vy si něco šuškáte s Heidi do ouška v telefonní budce? To mi teda není jedno! A kdo jste? Já vás neznám!“, durdil se hlas v telefonu.

„To nehraje roli, já vás taky neznám, jenom opakuji, co vám říká Heidi: Udo, nečekej na mne... já dnes ani zítra nepřijedu... mamka je vážně nemocná... musím s ní být doma... přijela bych až někdy...“

 

„Sakra-fix, dejte mi ihned Heidi - k telefonu!“, rozběsnil se divoce její mužíček Udo, nebo budu zlej!!!
Robert předal sluchátko Heidi a ona začala svým sípavým hlasem něco chrchlat, ale on rozuměl starou belu, takže vrátila sluchátko Robertovi s prosbou: „Opakujte mu, prosím vás, ehm-ehm přesně, to co já říkám, hlavně, ehm-ehm, ať se nezlobí!“

„Můj – drahý – Udo!“ tlumočil mu vztekle úsečným hlasem Robert, „nezlob se na mne!... já nevím co mám dělat!... mamce je moc zle!... má horečku 39 stupňů!... Pokračovala Heidy: A co ty, jsi zdráv?-ehm- Mám tě ráda! A víš, ehm-ehm, že se mi o tobě -ehm-ehm-dnes v noci zdálo?"
Robert k Heidi: "To co se vám zdálo, tady přece teď nebudeme řešit!" 

„Mluvte sakra nahlas! Já tu nic neslyším!“, řval Udo, „cože se vám zdálo?“

„Heidi říká“, vysvětloval Robert, „že se nám zdálo – teda jenom jí – se zdál krásný sen o tobě...no!“

Udo ho přerušil: „Co je to za blbostě! Já chci vědět, kdy za mnou Heidi přijede sem?“ „No, to jsem ti právě chtěl říct: Heidi přijede v pátek a do té doby se snad zbaví toho hrozného chrapotu, poradím jí, co má na to užívat!“

„Co bys jí radil ňáký pitomosti, ty Hejhulo, vypěnil Udo, „to přejde samo, já jsem taky měl chrapot vod fandění na fotbalu - a vůbec - co se do nás montuješ, čoveče, vypadni z tý budky a nelep‘ se na Heidi, nebo bude zle! To je moje žena! 

„Klid“, vykřikl Robert a dodal břitce: „Heidi ti posílá pusu a už se těší na pátek!.. Čau!“

Robert zakončil zmatečný rozhovor podle svého vlastního scénáře, načež se rozloučil s Heidi. Ta byla ráda, jak to dopadlo a rozpačitě mu děkovala: "Nezlobte se, pane, ehm, ehm, víte, oni se totiž Udo s mojí mamkou, ehm-ehm, nemají vůbec rádi...a oni na sebe strašně žárlí..."

Cestou zpět domů si Robert uvědomil, že vlastně každý má nějaké problémy, a ty jeho, že nejsou zase až tak světoborné, a že on se má docela fajn.

S jeho manželkou už to stejně kolik roků neklapalo, je dobře, že odešla za hlasem svých vaječníků, on ale má krásnou zdravou  dcerušku, která ho má nade vše ráda, takže, čeho by se měl bát? Problémy jsou k tomu, aby byly překonávány! Život se mu najednou vybarvil v jiném světle a ten sníh byl až skoro do růžova, ale i ta lampa jakoby se usmívala...

http://www.youtube.com/watch?v=cRWrKX4r6Q0

1. rande z inserátu na 2 pokusy.

Mé první rande z inzerátu se konalo v Německu a hned dvojitě! Ano, bylo to doslovně: 1. Hádavé rande na 2 pokusy v F-dur! Odpověděl jsem na inzerát ženě, která sebe definovala jako: Tuctová žena (E.S.), nikoliv už nejmladší, nikterak bohatá, hledá si někoho podobného, v mužské mutaci. Značka: „All I need is love.“  Takže, tuctová žena napsala víceméně netuctový inzerát, což ve mně nabudilo zvědavost a podnítilo, abych já na něj též nějak nevšedně reagoval.

„Milá Evo!“ a podpis „M.Tuctový (48)“ byla vlastně jediná čtyři slova v mé reakci a vše ostatní jsem vyjádřil koláží vystřihovánek z různých časopisů, což zároveň tvořilo jakýsi rébus. Ona mi na to odepsala, že se jí to netuctově moc líbilo, a že se tedy musíme spolu sejít a některé ty symboly, jako třeba kopretina mezi prsty u nohou, což ona nepochopila,  jí musím určitě vysvětlit..!

Na tomto prvním rande jsem čekal zcela marně sedmnáct minut, což je prý taková akademická čtvrthodinka a jelikož dotyčná dáma nepřišla, nečekal jsem déle a odjel zase těch patnáct kilometrů domů, aniž bych byl nějak naštván. Prostě jsem si řekl, že jí asi mezi to něco přišlo a nemá smyslu pátrat, co jí přišlo mezi co - a odjel jsem domů. Sotva jsem však vstoupil do bytu, zvonil telefon: „Tady je tuctová žena, milý pane, to není od Vás ani trochu hezké, ale je to prostě ne-fair nechat dámu čekat, nepřijít na schůzku a ani se neomluvit!“
„Vážená dámo, asi jste přišla o dost pozdě, já jsem tam totiž byl přesně a čekal na vás akademickou čtvrthodinku, plus 2 minuty navíc a pak jsem to vzdal. Právě teď teprve jsem se vrátil domů, v momentě, když zvonil telefon.
„To je lež, pane – já – jsem tam byla přesně na vteřinu a čekala čtvrt hodiny!“, oponovala ona.
„Pokud oba mluvíme pravdu, o čemž pochybuji,  pak jste vy čekala někde jinde, ale já byl před smluveným Kurhausem ve Wiesbadenu.“
„Já jsem čekala, drahý pane, před Kurhausem, ale vy jste nepřišel. Nevymlouvejte se, je to trapné, je to marné, je to lživé  a je to podlé!“
„Takže, madam, shodou okolností tam v tu dobu nebyli žádní lidé, jenom já sám a to bych musel být slepý jak patrona a praštěný kramlí, abych vás neviděl!“, začal jsem rozčílením zvyšovat hlas.
„Já jsem z osobních důvodů seděla v autě na parkovišti před vchodem a čekala, kdo se tam objeví a kromě jednoho jediného mladíka ve světlemodré košili a v tmavomodrých kalhotách tam nebyla živá duše, takže vidím, že nemluvíte pravdu, ale já nechápu proč?“, řekla ta neznámá žena, více než důrazně.  

„Poprvé s Vámi souhlasím, madam, jenže ten skoro padesátiletý mladík, sedící na své aktovce na schodech u druhého sloupu zprava, jsem byl totiž já a sice v roli marně čekajícího na Godota!“

„Óóó, tak to je něco jiného, navrhuji, pojďte se tam tedy sejít znovu, hned teď! Za půl hodinky se tam můžeme sejít opět a všechno bude O.K.!“
„Ne, madam, já tam teď znovu nepojedu, patrně bychom se zase jenom hádali...“
„Prosím, jak chcete, nebudu se vám vnucovat, mějte se fajn!“  (klap)
Než jsem stačil ještě něco dodat, ve sluchátku to klaplo a byl šlus! Takže to bylo asi to nejdebilnější rande světa!

Jenže druhý den odpoledne se tato dáma ozvala znovu: „Pane Tuctový, nasadil jste mi brouka do hlavy s tou vaší koláží v dopise a navíc mi stále bzučí v uších Melodie v F-dur od Rubinsteina, kterou jsem poslouchala v autě, když jsem na vás čekala. Netrapte mě, prosím, a sejděme se. Omlouvám se vám, že to včera, vlastně jen mojí vinou, nedopadlo...Mea maxima culpa!“  Řekl jsem vtipně jenom: "Souhlasím, ale pusťte si v autě něco v  a-mol!"

Takže jsem jel na to, vlastně první rande, podruhé. Když jsem ji pak uviděl, nebyl jsem zklamán, spíše by mohla být zklamána ona mnou. Dověděl jsem se, že se nejmenuje Eva, jak jsem si z jejího monogramu odvodil, nýbrž Elen. Řekli jsme si, že nejprve půjdeme jako na procházku do parku v Nerotalu a všechny nejasnosti si vyjasníme a teprve až nás začnou bolet nohy, půjdeme někam na kafe, či na víno bílé, i rudé, na čemž se,  jak doufám,  shodneme!... 

Během naší, tentokrát přátelské, debaty o symbolech v té mé koláži, jsem najednou začal pociťovat, že se jako ozývá můj močový měchýř a zde v parku narazit na WC by byl zázrak. Vzpomněl jsem si na mého otce, který mi kdysi vyprávěl, kterak šel s mojí budoucí matkou, na tu  první  schůzku pěšky z Nových Benátek do Jabkenic, což je dobrých 13 km. Otci se už na cestě tam, prý začalo chtít na malou, jenže mu bylo trapné skočit někam za stromek a tak, po vzoru Tycho de Brahe, to držel se zaťatými zuby až zase domů. Jenže i pak, když už konečně mohl, tak už zase nemohl, protože to nešlo a on strávil hodinu na záchodě v bolestech a hrůze, nežli se šper-klapka laskavě uvolnila a on se konečně zbavil přebytečné kapaliny!

Nechtěl jsem skončit ani jako můj otec, ani jako Tycho de Brahe, kterému prý praskl měchýř, když nechtěl odejít na toaletu ze živé společnosti dvou dam.  Rozhodl jsem se tedy jednat: Vyprávěl jsem Elen, co se stalo mému otci na jejich první schůzce s mojí budoucí matkou a to celé jsem zakončil přiznáním: „A toto jediné jsem zdědil po otci, dnes jsem totiž ve stejné situaci, jako tehdy on... i já...“

Elen projevila pochopení, ukázala mi na široký strom a řekla: "Budu  hlídat, jestli se někdo neblíží  po cestě, když ano, tak si začnu pískat „Tea for two“. Nikdo nešel, ale ona místo úsměvu mi oznámila: "To nebylo nic, ale víte co je o moc horší? Mně se totiž chce taky!“ Oba jsme se tomu rozřehtali...

„Nevadí, Elen, najdu vám krásný voňavý keř a pískat budu totéž!“ řekl jsem romanticky a ona ráda souhlasila. Když se vynořila zpoza keře, viděl jsem, že se tváří nelibě a syká jakoby bolestí. „Copak se vám stalo, Elen?“, zeptal jsem se jí zúčastněně. "Sss, něco mně kouslo, nebo dalo žihadlo, tady do pravé zadní tváře, sss, ach jo...“Nabídl jsem jí ihned ochotně samaritánskou službu: „Mám u sebe jako vždy švýcarský nůž a v něm je mimo jiné také pinzeta. Neměl bych se na to podívat, jsem totiž, tak říkajíc, skoro-poloviční lékař?“

„Ano, pane doktore, buďte tak laskav, já už se dávno nestydím. Jsme vlastně staří jako řada manželů dvacet let po svatbě, tak o co jde?“, řekla rezignovaně. Sedl jsem si na lavičku, ona si nadzdvihla sukni a ukázala mi místo doličné. Odsunul jsem trochu stranou jemné prádélko a objevil skutečně žihadlo i se zbytkem včelího zadečku a pinzetou jej odborně vytáhl. 

Když jsme potom, my dva "tuctoví" usedli v kavárně a dali si mocca s pařížským dortíkem, museli jsme se srdečně rozesmát, jak se nám to první rande na podruhé,  přece jen povedlo..!

A k tomuto textu se hodí Melodie v F-dur  od  Antona Rubinsteina:

https://youtu.be/u85PI61hX3M

A když je to někomu moc sladké, tak zde hraje

André Rieu známou skladbu  »  GRANADA!  «     

https://youtu.be/PvTOmNSmbdw

ADVENT a penízky z nebe

Jednou jsem se odněkud vracel domů vlakem a když jsem vystoupil na Hlavním t.j. Wilsonově nádraží, zamířil jsem rovnou ke schodišti do metra. Vtom jsem si ale uvědomil, že nemám jízdenku na metro a tak jsem se začal rozhlížet, kde ji koupit. Všiml jsem si jedné na místě stojící, zcela obyčejné staré paní. Byla tak trošku nahrbená, ale mile se tvářící.  Měla ve dlani trochu drobných a prstem  je 

opatrně přepočítávala. Pak popošla o pár kroků a namáhavě se sehnula. Našla na zemi jakousi malou drobnou minci, odhaduji €uro pěticent. Stoupl jsem si trochu stranou, aby si nevšimla, že ji pozoruji, a začal jsem si, tak pro sebe uvažovat: Ta paní asi není moc bohatá, když jí stojí zato se namáhavě shýbat pro nějaký šesťák a bylo na ní vidět, jak je šťastná, že ho našla. Začala si mince znovu přepočítávat... 

Dostal jsem momentální nápad. Sáhl jsem si do kapsy a nahmátl tam trochu drobných, včetně dvaceti a desetikoruny. Byl Advent a najednou mě to začalo nutkat udělat dobrý skutek. Bez rozmýšlení jsem šel k té paní a oslovil ji: „Paninko, doufám, že se neurazíte, když vám tady přidám pár drobných" a přesypal jsem ty drobné do její otevřené dlaně.

Zůstala na mne beze slova překvapeně koukat, ve tvářích úsměv a v očích radost. Věděl jsem tedy, že to nebylo ode mne faux-pas, čehož jsem se obával, otočil jsem se a s vědomím dobrého skutku odcházel. Po pár krocích jsem se ohlédl a vidím, ta paní tam dosud ještě stojí konsternovaně, drží plnou hrstičku drobných v ruce a hledí za mnou. Vrátil jsem se zpátky k ní a vidím, že má slzy v očích...

„Paninko, copak je Vám, proč pláčete?  Bolí vás něco?", zeptal jsem se jí.

„Ale já nepláču, pane, to jsou jen slzy štěstí!", řekla mi. Nemohl jsem to hned pochopit, že takovou maličkostí se dá způsobit taková radost druhému člověku. Sáhl jsem rychle do náprsní kapsy pro peněženku a vytáhl papírovou dvoustovku: „Tady máte, ještě něco navrch..." a hodlal se rychle vzdálit z místa činu.

"Pane, vy jste moc hodnej - vy jste anděl!" řekla mi to tak vroucně, až mi to bylo trochu trapné...
"Ne, to opravdu nejsem, paninko, ale to víte – je Advent, no  a k němu patří i dobré skutky. Bylo mi trapně a tak jsem se s ní urychleně rozloučil s přáním dobrého zdraví a zmizel v davu...

Když jsem to později vyprávěl svým známým, tak tito mi málem vynadali: „Co blbneš, ta bába má jistě taky svoji penzi, jako ty. Ta jenom působí rafinovaně lidem na city a co myslíš, pak to stejně někde prochlastá!  Já to znám, co je tohle za báby..."

„Tomu já nevěřím," oponoval jsem, " ta její radost určitě nebyla hraná, ale i kdyby to prochlastala, jak suverénně tvrdíte, tak toho nelituju, protože pravděpodobnost, že jsem jí způsobil opravdu radost je pro mne důležitější, než nějaké podezírání z rafinovanosti. Oba nade mnou jen kroutili hlavou a ťukali si na čelo...

"Přátelé, mezi námi je ten rozdíl, že vy jste odchováni kádrováky a diktaturou proletariátu. Já jsem za těch 27 let života na západě, zcela nevědomky podlehl převýchově a sice žitím mezi jinými lidmi, co druhé lidi nepodezírají, ani nekádrují a přijmou je jednoduše za své známé, což v našem zprzněném světě bude ještě dlouho, dlouho problémem..."

https://www.youtube.com/watch?v=ICVryHXtEI0 ....To jsou penízky z nebe, hrané a španělsky zpívané vynikajícím umělcem, málo známého jména.  Ovšem stojí za to, tuto dojemnou scénku pozorně sledovat a neznalost španělštiny naprosto nevadí:  hudba a pohyb řeknou úplně vše...

Lehké děvy a Česká hospoda?

V Německu vždycky v listopadu 11.11. přesně v 11 hodin  a  11 minut  se podrobně připravuje  FASCHING, tj. karneval, který však začne až v únoru příštího roku (???)  Čert ví proč (?) 

Malý kousek od budovy firmy UNIVAC, kde jsem pracoval, byla jednoho krásného dne otevřena česká hospoda „Goldene Stadt“, (Zlaté město PRAHA, ovšem zde v Essenu) a přes ulici, kolmo naproti pochybnému dennímu baru „Black Jack“.

Provozovatelé restaurace Pepa se ženou Věruškou a jeho otcem docílili velmi brzy, navzdory této blízké konkurenci, že k nim dost často na české speciality, chodila početná společnost takzvaných fajnšmekrů německých a já, pochopitelně, jsem tam také občas chodil v poledne na český oběd, hlavně proto, že jsem to měl jen pár kroků od mého pracoviště, jako "ajťák"... 

Věruška, vysoká štíhlá brunetka, pilná a rychlá v obsluze hostů, byla snad vždycky příjemně naladěná a usměvavá. Jejím pravým opakem byl manžel Pepek, o půl hlavy menší, nikdy nedbající na svůj vzhled, často neoholen a v usmolené, kdysi patrně bílé zástěře. Jinak občas pomáhal vzadu v jejich kuchyni najatému kuchaři. Nejčastěji ovšem seděl, hulil se štamgasty v lokále a popíjel s nimi pivo bohatě prokládané nějakou kořalkou.

Jeho otec, Fuksa senior, byl naproti tomu velice slušný a uhlazený pán, který byl z nemožného chování i vzhledu svého syna vcelku nešťastný. Ovšem ke mně byl obzvláště uctivý, hlavně asi proto, že mně jeho suverénně přidrzlý synátor představil, jako velkého kybernetického inženýra tohoto světa,

což měla být rádoby vtipná narážka na to, že jsem tam byl zaměstnán v US-německé computer firmě: UNIVAC Deutschland.

 

Někdy se stalo, že si starý pán přišel přisednout k mému stolu a přitom si postěžoval, jaké má s tím Pepou trápení. On prý moc pije a kolikrát zdarma hostí dost podezřelá individua až hluboko do noci a pak se diví, že hospoda málo vydělává.
Jindy zase za mnou přišel ke stolu junior Pepa, si postěžovat, jaké má problémy s tátou. Jednou přišel s tím, že by na mne měl velikou prosbu: „Hele, vole, ty znáš mýho tátu, von mi tě furt, ty vole, dává za vzor, že prej pan kybernetickej inženýr je strašně nóbl pán a já jsem takový bordelářský hovado. To víš, voni sem choděj vod naproti z toho báru ty štětky na večeři a to je pro mýho fotra voheň na střeše. Zuří, že se s nima moc kamarádím, a že za nima lezu do toho baru, což je úplná volovina, to by mi ani Věra netolerovala. My voba sme s těma servírkama normálně kamarádi, to je něco, co fotr nechápe! To nejsou pravý děvky, to jsou jen barový animírky, rozumíš, vole?“

Já na to nechápavě: „A o co ti jde, Pepo, co ode mne čekáš?“
„No, já si myslím takhle, vole, že by si řek‘ mýmu tátovi, že jsou to fajn holky, animírky a žádný štětky a vzal bys ho tam sebou, aby to tam fotr viděl na vlastní voči, chápeš můj geniální tah?"
„Tak tohle by mi tvůj otec odmítl, neblbni, Pepo, to je nesmysl.“

„Ale jó, vole, když to řekne takovej nóbl pan inžinýr jako ty, tak fotr půjde a já budu mít vod těch jeho řečí vo štětkách pokoj. Když bude mektat, tak mu řeknu, že von sám za nima taky byl!“
„Hele, Pepo, já mu to klidně navrhnu, ale jsem si předem jistej, že to odmítne.“
„Neodmítne, vole, znám tátu, vole, já už to mám vymyšlený, jak  to udělám, aby tě to nic nestálo. Promluvím s tou jejich šéficí, dám jí tři stovky a řeknu, kdyby se náhodou táta rozjel, ať mu víc nenalejvá a tvoje outrata je v tom taky zahrnutá, rozumíš, vole?“

A tak příští měsíc, když nastal karnevalový čas, FASCHING, jsem přišel ve čtyři do české hospody k Fuksovům na opožděný oběd. Pepa, jak mě spatřil, zavolal otce: „Hele, táto, koho tady máme, inžinýra kybernetiky, posaď se tady k němu a povídejte si hezky“, přičemž na mne spiklenecky mrkl a ukázal bradou na bar přes ulici a mrknul oběma očima.
Začal jsem diplomaticky: „Pane Fukso, dneska mi v práci jeden kolega vyprávěl tady o tom baru naproti a víte, co mě na tom nejvíce překvapilo?“
„To si dovedu představit, pane inženýre, to je taková Sodoma-Gomora lehkejch děvek, že by to nejspíš policie měla zavřít!“, rozčílil se mravný senior.
„A vy jste tam taky někdy byl, pane Fukso?“
„To ne, to ne, ale voni tyhle štětky choděj sem k nám na jídlo a já vidím, co je to teda za potvory!“
„Ale ten můj kolega, tedy slušnej chlap, mi naopak řekl, že to tam není vůbec žádnej pajzl, ale slušnej celodenní bar a hezké animírky, tedy ve vší počestnosti. Takže teď nevím čemu mám vlastně věřit?“
„Pane inžinýre, když to říkáte vy a ten váš kolega, tak já teď taky nevím, kam je vlastně mám zařadit?“
„Tak mě právě napadá, pane Fukso, co kdybych se tam já, jen ze zvědavosti, šel podívat a pak bych vám to všechno vyprávěl?“
„Kdybyste tam šel vy, pane inžinýre, tak to bych tam šel s váma“, překvapil mě, okamžitě svolný, starý pán Fuksa.

Slovo dalo slovo a hned jakmile jsem dojedl svíčkovou, jsme se společně vydali do jámy lvové. Sotva, že jsme vkročili dovnitř za závěs, přikvačila jedna kyprá děva, nahoře skoro bez a podávala panu Fuksovi propisku, s tím, že se musí jako vzácný host zapsat do návštěvní knihy, tedy na její prso, což pan Fuksa rád učinil. Zajímavé bylo to, že se mně této pocty nedostalo. 

A potom to začalo, všech pět veselých dívek, karnevalově přioděných se nahrnulo kolem pana Fuksy a jedna přes druhou se ho dovolovaly, jestli si mohou objednat drink Bacardi-Cola. Fuksa samozřejmě souhlasil, netuše, že tím mu naskakuje účet a já jenom odhadoval, kdy asi by to mohlo ohrozit ty tři stovky od Pepy. Sám jsem si dal jenom Colu bez Bacardi, protože jsem věděl, že v půl šesté nejpozději, musím jet domů dělat večeři pro moji malou dcerku Brigitku.

Potom jsem jen v úžasu sledoval, jak se děvy handrkovaly o Fuksu, všechny chtěly jen s ním tancovat. Když křepčil s jednou, co měla obzvláště vyklenutý hrudník, spadly mu brýle mezi její ňadra a on chudák je musel poměrně dlouho lovit. Brzy jsem pak zaznamenal, že se pan Fuksa rozjíždí jak dráha a odhadl, že jeho „tóčo“ s šampusem už ohrožuje stanovený limit, zatelefonoval jsem Pepovi, aby radši přišel, nebo bude zle. Pepa tam byl coby dup a začal jednat s šéficí a když zjistil, že kredit není ještě překročen, dal si taky něco nalít. Já jsem využil nepřehledné situace a rychle se vypařil a ujížděl domů...

Druhý den v polední přestávce jsem, hlavně ze zvědavosti, zašel k Fuksovům zjistit, jak to včera dopadlo. V lokále se pohybovala jen Věruška a na můj dotaz řekla podrážděně: „Ti dva vožralové přišli až ráno v půl sedmý a do teďka ještě chrápou!“
Když jsem pak dojídal oběd přišli oba dva pobledlí Fuksové se zmuchlanými obličeji barvy šedozelené a senior se mi hned snažil vysvětlit, že Pepa nechtěl jít domů a tak on to musel táhnou s ním. Pepa mu skočil naštvaně do řeči: „Hele, táto, neser bohy, největší outratu jsi zavinil ty sám s tím svým podpisem na prsa tý Gisely, eště že máš tak krátký jméno: každý písmeno mě stálo sto marek!“

A Pepa měl pravdu: Jeho táta se docela skamarádil s těmi servírkami !!!   A  už to nebyly štětky!

http://www.youtube.com/watch?v=fGOge4pz4bk

Jak se jezdilo na hory lyžovat (1958)

  Když mi bylo sedm let, dostal jsem od Ježíška krásné lyže s takzvaným vázáním bačkorovým a tak se nemusely kupovat mnohem dražší boty lyžařské. Tak se tehdy stalo, že já, dítě celkem nesportovní, jsem našel zálibu v lyžaření a toto mi vydrželo až do pozdní dospělosti. Jako student jsem vlastně nikdy neměl peníze a když jsem si potom sám koupil opravdické lyže i lyžařské boty, způsobem udyndání rodičů, tak už zase nebylo možné si dovolit jezdit na lyžování do hor, pouze do hor Kavčích v Praze-Podolí, kde nyní stojí Česká Televize...

V této době, o níž píši, se ještě pracovalo v sobotu do 12 hodin, něco, co si dnešní generace jenom těžko dovede představit. U nás ve firmě jsme se dali dohromady, taková menší skupinka šesti odvážlivců, 4 kresličky a 2 projektanti, to jest Standa a já. Dohodli jsme si s firmou Radlická mlékárna, že můžeme s nimi jezdit vždy v sobotu v jednu hodinu do jejich společné noclehárny ve Špindlu a v neděli odpoledne zpět. Tento celý "luxus" nás stál jen směšných 10 Kčs na osobu, díky tomu, že se jezdilo na náklaďáku s plachtou a spalo na vojenských kavalcích. Byli jsme prostě typičtí proletáři...

Cesta tam i zpět byla značně drncavá, ale ubíhala nám dobře, protože jsme hráli společenskou hru zvanou „žouželení“. To jest: vylosovaný tzv. „hádač“ si zacpe uši i oči a ostatní si vymyslí určité sloveso, které se bude nahražovat slovesem žouželiti. Třeba žouželit = česat se. Hádač potom klade každému otázku, třeba: „Jak často žouželíš?“ Nebo: „Není žouželení zdravotně závadné?“ Nebo: „Žouželí se též na veřejnosti nebo jen v soukromí?“  Nebo: „Žouželíte, slečno, ráda a vášnivě?“ atd...

U koho hádač přijde na to, co to žouželení znamená, ten zaplatí fant a stane se příštím hádačem. Samozřejmě, že si lidé vymýšlejí stále těžší pojmy na hádání, jako třeba žouželiti = hlasitě krkati, nebo zas pojmy lechtivé, jako žouželiti = milovati se, čímž se ovšem do úzkých dostávají spíše ti tázaní než ten hádač. Nebo vzniknou komické situace, jako třeba při žouželit = pojídat obložené chlebíčky, když se hádač zeptal: „Můžu žouželiti na záchodě?“ a dostalo se mu odpovědi: „To sice můžeš, ale je to prasectví!“ Nebo: moc jsme se ku příkladu nařehtali, když bylo žouželit = vytahovat si holuby z nosu. Chudák ta hádačka Alenka na to stále nemohla přijít až nakonec řekla: „To bude asi smrkati!“ a kolega Standa který byl na řadě, řekl: „Přihořívá, ale ne tak docela, Alí, my máme na mysli suchý proces!“

Vždycky už za tmy jsme dorazili do noclehárny, která mimo společného příslušenství pozůstávala ze dvou místností: pro muže a pro ženy. Ženy musely vcházet do své svatyně spojovacími dveřmi přes náš pokoj. Po večeři v nedaleké hospodě jsme se poměrně brzy vrátili na ubikaci a hodlali jít brzy spát, abychom zítra ráno již v šest hodin vstali a měli čas na lyžování až do odjezdu nazpět do Prahy, přesně v 16:00 hodin...

Poblíž mne leželi dva cizí puberťáci, jeden byl vyloženě frajerský mačo a ten druhý dosti přibrzděný děláček. Chtě-nechtě jsem po zhasnutí slyšel jejich tlumený hovor a když už jsem chtěl zasáhnout a okřiknout je, aby konečně zmlkli, zaslechl jsem tento zajímavý dialog:

Dělák: „Víš, vole, ten kus v tom červeným svetru, vole,  to je teda  vopravdická sexbomba!“

Pochopil jsem, že si povídají o naší Máše, ta měla na sobě nápadný červený svetr, ve kterém dobře vynikaly její ženské půvaby.
Mačo: „Tý vole, tu jsem už v duchu čtyřikrát vojel, vole!“
Dělák: „Nekecej vole, a myslíš, že bys to uřídil?“
Mačo: „To je jas, vole, jen mít šanci, ale ta buchta je furt s tou blond škeblí pohromadě, vole!“
Vložil jsem se do jejich debaty a vybídl toho sebejistého mača, ať jde do jejich místnosti, je tma, ženy ho nepoznají a já budu za něj mluvit, aby si Máša myslela že jsem to já. Vybavil jsem si při tom balkónovou scénu z Rostandova Cyrana z Bergeracu.

Mačo se trochu zalekl: „To-to snad nejde tak lehce.“
„Jak to, že ne?“, kul jsem železo, „teď jsi tady tvrdil tvýmu kámošovi, že bys to uřídil a najednou se bojíš? Já to přece za tebe všechno vodkecám!“
„Tak jo, tak deme, jo?“
Šli jsme tedy spolu skoro v naprosté tmě ke spojovacím dveřím, pootevřel jsem je a jak cvakla klika zvolala jedna z dívek: „Holky, někdo sem jde!“ Vystrčil jsem ho tam před sebe, sám jsem zůstal ve dveřích a řekl tichým hlasem: „Děvčata, to jsem já Mirek“ a postrčil ho o kousek dál do místnosti, zatímco jsem se stáhl opět do pootevřených dveří.
„Co se děje Mirku? Co chceš?“ ptala se Alenka.
„Já musím mluvit s Mášou, Mášo, kde ležíš?“
„Tady“, ozvala se Máša a její sedící silueta se rýsovala proti oknu. Puberťák k ní nasměroval své strnulé kroky jako robot. Vtom však Máša rozsvítila baterku a vyjekla: „Jéé, to není Mirek!“
Já jsem se rychle stáhl zpět za dveře a zavřel je. Co se tam pak dělo jsem bohužel neviděl, ale to pištění a zmatek jsem skrze zavřené dveře slyšel dobře. Mačo se dal na zběsilý ústup a do toho jsem vstoupil já, rozsvítil světlo a řekl mravokárným hlasem: „Tak děvčata, co je to tady za kravál, my už chceme spát, mějte rozum!“
A možná, že právě pro tyto srandičky jsem si tenkrát oblíbil lyžařský sport...

http://www.youtube.com/watch?v=mN7LW0Y00kE