Jak se jezdilo na hory lyžovat (1958)

  Když mi bylo sedm let, dostal jsem od Ježíška krásné lyže s takzvaným vázáním bačkorovým a tak se nemusely kupovat mnohem dražší boty lyžařské. Tak se tehdy stalo, že já, dítě celkem nesportovní, jsem našel zálibu v lyžaření a toto mi vydrželo až do pozdní dospělosti. Jako student jsem vlastně nikdy neměl peníze a když jsem si potom sám koupil opravdické lyže i lyžařské boty, způsobem udyndání rodičů, tak už zase nebylo možné si dovolit jezdit na lyžování do hor, pouze do hor Kavčích v Praze-Podolí, kde nyní stojí Česká Televize...

V této době, o níž píši, se ještě pracovalo v sobotu do 12 hodin, něco, co si dnešní generace jenom těžko dovede představit. U nás ve firmě jsme se dali dohromady, taková menší skupinka šesti odvážlivců, 4 kresličky a 2 projektanti, to jest Standa a já. Dohodli jsme si s firmou Radlická mlékárna, že můžeme s nimi jezdit vždy v sobotu v jednu hodinu do jejich společné noclehárny ve Špindlu a v neděli odpoledne zpět. Tento celý "luxus" nás stál jen směšných 10 Kčs na osobu, díky tomu, že se jezdilo na náklaďáku s plachtou a spalo na vojenských kavalcích. Byli jsme prostě typičtí proletáři...

Cesta tam i zpět byla značně drncavá, ale ubíhala nám dobře, protože jsme hráli společenskou hru zvanou „žouželení“. To jest: vylosovaný tzv. „hádač“ si zacpe uši i oči a ostatní si vymyslí určité sloveso, které se bude nahražovat slovesem žouželiti. Třeba žouželit = česat se. Hádač potom klade každému otázku, třeba: „Jak často žouželíš?“ Nebo: „Není žouželení zdravotně závadné?“ Nebo: „Žouželí se též na veřejnosti nebo jen v soukromí?“  Nebo: „Žouželíte, slečno, ráda a vášnivě?“ atd...

U koho hádač přijde na to, co to žouželení znamená, ten zaplatí fant a stane se příštím hádačem. Samozřejmě, že si lidé vymýšlejí stále těžší pojmy na hádání, jako třeba žouželiti = hlasitě krkati, nebo zas pojmy lechtivé, jako žouželiti = milovati se, čímž se ovšem do úzkých dostávají spíše ti tázaní než ten hádač. Nebo vzniknou komické situace, jako třeba při žouželit = pojídat obložené chlebíčky, když se hádač zeptal: „Můžu žouželiti na záchodě?“ a dostalo se mu odpovědi: „To sice můžeš, ale je to prasectví!“ Nebo: moc jsme se ku příkladu nařehtali, když bylo žouželit = vytahovat si holuby z nosu. Chudák ta hádačka Alenka na to stále nemohla přijít až nakonec řekla: „To bude asi smrkati!“ a kolega Standa který byl na řadě, řekl: „Přihořívá, ale ne tak docela, Alí, my máme na mysli suchý proces!“

Vždycky už za tmy jsme dorazili do noclehárny, která mimo společného příslušenství pozůstávala ze dvou místností: pro muže a pro ženy. Ženy musely vcházet do své svatyně spojovacími dveřmi přes náš pokoj. Po večeři v nedaleké hospodě jsme se poměrně brzy vrátili na ubikaci a hodlali jít brzy spát, abychom zítra ráno již v šest hodin vstali a měli čas na lyžování až do odjezdu nazpět do Prahy, přesně v 16:00 hodin...

Poblíž mne leželi dva cizí puberťáci, jeden byl vyloženě frajerský mačo a ten druhý dosti přibrzděný děláček. Chtě-nechtě jsem po zhasnutí slyšel jejich tlumený hovor a když už jsem chtěl zasáhnout a okřiknout je, aby konečně zmlkli, zaslechl jsem tento zajímavý dialog:

Dělák: „Víš, vole, ten kus v tom červeným svetru, vole,  to je teda  vopravdická sexbomba!“

Pochopil jsem, že si povídají o naší Máše, ta měla na sobě nápadný červený svetr, ve kterém dobře vynikaly její ženské půvaby.
Mačo: „Tý vole, tu jsem už v duchu čtyřikrát vojel, vole!“
Dělák: „Nekecej vole, a myslíš, že bys to uřídil?“
Mačo: „To je jas, vole, jen mít šanci, ale ta buchta je furt s tou blond škeblí pohromadě, vole!“
Vložil jsem se do jejich debaty a vybídl toho sebejistého mača, ať jde do jejich místnosti, je tma, ženy ho nepoznají a já budu za něj mluvit, aby si Máša myslela že jsem to já. Vybavil jsem si při tom balkónovou scénu z Rostandova Cyrana z Bergeracu.

Mačo se trochu zalekl: „To-to snad nejde tak lehce.“
„Jak to, že ne?“, kul jsem železo, „teď jsi tady tvrdil tvýmu kámošovi, že bys to uřídil a najednou se bojíš? Já to přece za tebe všechno vodkecám!“
„Tak jo, tak deme, jo?“
Šli jsme tedy spolu skoro v naprosté tmě ke spojovacím dveřím, pootevřel jsem je a jak cvakla klika zvolala jedna z dívek: „Holky, někdo sem jde!“ Vystrčil jsem ho tam před sebe, sám jsem zůstal ve dveřích a řekl tichým hlasem: „Děvčata, to jsem já Mirek“ a postrčil ho o kousek dál do místnosti, zatímco jsem se stáhl opět do pootevřených dveří.
„Co se děje Mirku? Co chceš?“ ptala se Alenka.
„Já musím mluvit s Mášou, Mášo, kde ležíš?“
„Tady“, ozvala se Máša a její sedící silueta se rýsovala proti oknu. Puberťák k ní nasměroval své strnulé kroky jako robot. Vtom však Máša rozsvítila baterku a vyjekla: „Jéé, to není Mirek!“
Já jsem se rychle stáhl zpět za dveře a zavřel je. Co se tam pak dělo jsem bohužel neviděl, ale to pištění a zmatek jsem skrze zavřené dveře slyšel dobře. Mačo se dal na zběsilý ústup a do toho jsem vstoupil já, rozsvítil světlo a řekl mravokárným hlasem: „Tak děvčata, co je to tady za kravál, my už chceme spát, mějte rozum!“
A možná, že právě pro tyto srandičky jsem si tenkrát oblíbil lyžařský sport...

http://www.youtube.com/watch?v=mN7LW0Y00kE