Lehké děvy a Česká hospoda?

V Německu vždycky v listopadu 11.11. přesně v 11 hodin  a  11 minut  se podrobně připravuje  FASCHING, tj. karneval, který však začne až v únoru příštího roku (!)  Čert ví proč (?) 

Malý kousek od budovy firmy UNIVAC, kde jsem pracoval, byla jednoho krásného dne otevřena česká hospoda „Goldene Stadt“, (Zlaté město PRAHA, ovšem zde v Essenu) a přes ulici, kolmo naproti pochybnému dennímu baru „Black Jack“.

Provozovatelé restaurace Pepa se ženou Věruškou a jeho otcem docílili velmi brzy, navzdory této blízké konkurenci, že k nim dost často na české speciality, chodila početná společnost takzvaných fajnšmekrů německých a já, pochopitelně, jsem tam také občas chodil v poledne na český oběd, hlavně proto, že jsem to měl jen pár kroků od mého pracoviště, jako "ajťák"... 

Věruška, vysoká štíhlá brunetka, pilná a rychlá v obsluze hostů, byla snad vždycky příjemně naladěná a usměvavá. Jejím pravým opakem byl manžel Pepek, o půl hlavy menší, nikdy nedbající na svůj vzhled, často neoholen a v usmolené, kdysi patrně bílé zástěře. Jinak občas pomáhal vzadu v jejich kuchyni najatému kuchaři. Nejčastěji ovšem seděl, hulil se štamgasty v lokále a popíjel s nimi pivo bohatě prokládané nějakou kořalkou.

Jeho otec, Fuksa senior, byl naproti tomu velice slušný a uhlazený pán, který byl z nemožného chování i vzhledu svého syna vcelku nešťastný. Ovšem ke mně byl obzvláště uctivý, hlavně asi proto, že mně jeho suverénně přidrzlý synátor představil, jako velikého a kybernetického inženýra, což měla být rádoby vtipná  narážka na to,  že jsem tam byl

zaměstnán u US firmy Univac Deutschland.

Někdy se stalo, že si starý pán přišel přisednout k mému stolu a přitom si postěžoval, jaké má s tím Pepou trápení. On prý moc pije a kolikrát zdarma hostí dost podezřelá individua až hluboko do noci a pak se diví, že hospoda málo vydělává.
Jindy zase za mnou přišel ke stolu junior Pepa, si postěžovat, jaké má problémy s tátou. Jednou přišel s tím, že by na mne měl velikou prosbu: „Hele, vole, ty znáš mýho tátu, von mi tě furt, ty vole, dává za vzor, že prej pan kybernetickej inženýr je strašně nóbl pán a já jsem takový bordelářský hovado. To víš, voni sem choděj vod naproti z toho báru ty štětky na večeři a to je pro mýho fotra voheň na střeše. Zuří, že se s nima moc kamarádím, a že za nima lezu do toho baru, což je úplná volovina, to by mi ani Věra netolerovala. My voba sme s těma holkama normálně kamarádi, to je něco, co fotr nechápe! To nejsou pravý děvky, to jsou jen barový animírky, rozumíš, vole?“

Já na to nechápavě: „A o co ti jde, Pepo, co ode mne čekáš?“
„No, já si myslím takhle, vole, že by si řek‘ mýmu tátovi, že jsou to fajn holky, animírky a žádný štětky a vzal bys ho tam sebou, aby to tam fotr viděl na vlastní voči, chápeš můj geniální tah?"
„Tak tohle by mi tvůj otec odmítl, neblbni, Pepo, to je nesmysl.“

„Ale jó, vole, když to řekne takovej nóbl pan inžinýr jako ty, tak fotr půjde a já budu mít vod těch jeho řečí vo štětkách pokoj. Když bude mektat, tak mu řeknu, že von sám za nima taky byl!“
„Hele, Pepo, já mu to klidně navrhnu, ale jsem si předem jistej, že to odmítne.“
„Neodmítne, vole, znám tátu, vole, já už to mám vymyšlený, jak  to udělám, aby tě to nic nestálo. Promluvím s tou jejich šéficí, dám jí tři stovky a řeknu, kdyby se náhodou táta rozjel, ať mu víc nenalejvá a tvoje outrata je v tom taky zahrnutá, rozumíš, vole?“

A tak příští měsíc, když nastal karnevalový čas, FASCHING, jsem přišel ve čtyři do české hospody k Fuksovům na opožděný oběd. Pepa, jak mě spatřil, zavolal otce: „Hele, táto, koho tady máme, inžinýra kybernetiky, posaď se tady k němu a povídejte si hezky“, přičemž na mne spiklenecky mrkl a ukázal bradou na bar přes ulici a mrknul oběma očima.
Začal jsem diplomaticky: „Pane Fukso, dneska mi v práci jeden kolega vyprávěl tady o tom baru naproti a víte, co mě na tom nejvíce překvapilo?“
„To si dovedu představit, pane inženýre, to je taková Sodoma-Gomora lehkejch děvek, že by to nejspíš policie měla zavřít!“, rozčílil se mravný senior.
„A vy jste tam taky někdy byl, pane Fukso?“
„To ne, to ne, ale voni tyhle štětky choděj sem k nám na jídlo a já vidím, co je to teda za potvory!“
„Ale ten můj kolega, tedy slušnej chlap, mi naopak řekl, že to tam není vůbec žádnej pajzl, ale slušnej celodenní bar a hezké animírky, tedy ve vší počestnosti. Takže teď nevím čemu mám vlastně věřit?“
„Pane inžinýre, když to říkáte vy a ten váš kolega, tak já teď taky nevím, kam je vlastně mám zařadit?“
„Tak mě právě napadá, pane Fukso, co kdybych se tam já, jen ze zvědavosti, šel podívat a pak bych vám to všechno vyprávěl?“
„Kdybyste tam šel vy, pane inžinýre, tak to bych tam šel s váma“, překvapil mě, okamžitě svolný, starý pán Fuksa.

Slovo dalo slovo a hned jakmile jsem dojedl svíčkovou, jsme se společně vydali do jámy lvové. Sotva, že jsme vkročili dovnitř za závěs, přikvačila jedna kyprá děva, nahoře skoro bez a podávala panu Fuksovi propisku, s tím, že se musí jako vzácný host zapsat do návštěvní knihy, tedy na její prso, což pan Fuksa rád učinil. Zajímavé bylo to, že se mně této pocty nedostalo. 

A potom to začalo, všech pět veselých dívek, karnevalově přioděných se nahrnulo kolem pana Fuksy a jedna přes druhou se ho dovolovaly, jestli si mohou objednat drink Bacardi-Cola. Fuksa samozřejmě souhlasil, netuše, že tím mu naskakuje účet a já jenom odhadoval, kdy asi by to mohlo ohrozit ty tři stovky od Pepy. Sám jsem si dal jenom Colu bez Bacardi, protože jsem věděl, že v půl šesté nejpozději, musím jet domů dělat večeři pro moji malou dcerku Brigitku.

Potom jsem jen v úžasu sledoval, jak se děvy handrkovaly o Fuksu, všechny chtěly jen s ním tancovat. Když křepčil s jednou, co měla obzvláště vyklenutý hrudník, spadly mu brýle mezi její ňadra a on chudák je musel poměrně dlouho lovit. Brzy jsem pak zaznamenal, že se pan Fuksa rozjíždí jak dráha a odhadl, že jeho „tóčo“ s šampusem už ohrožuje stanovený limit, zatelefonoval jsem Pepovi, aby radši přišel, nebo bude zle. Pepa tam byl coby dup a začal jednat s šéficí a když zjistil, že kredit není ještě překročen, dal si taky něco nalít. Já jsem využil nepřehledné situace a rychle se vypařil a ujížděl domů...

Druhý den v polední přestávce jsem, hlavně ze zvědavosti, zašel k Fuksovům zjistit, jak to včera dopadlo. V lokále se pohybovala jen Věruška a na můj dotaz řekla podrážděně: „Ti dva vožralové přišli až ráno v půl sedmý a do teďka ještě chrápou!“
Když jsem pak dojídal oběd přišli oba dva pobledlí Fuksové se zmuchlanými obličeji barvy šedozelené a senior se mi hned snažil vysvětlit, že Pepa nechtěl jít domů a tak on to musel táhnou s ním. Pepa mu skočil naštvaně do řeči: „Hele, táto, neser bohy, největší outratu jsi zavinil ty sám s tím svým podpisem na prsa tý Gisely, eště že máš tak krátký jméno, každý písmeno mě stálo sto marek!“

http://www.youtube.com/watch?v=fGOge4pz4bk