Pan Řiditel, co nebyl ředitelem

Když jsem nastoupil v roce 1955, jako zbrusu nový inženýrek, do pražské pobočky továrny na motocykly, měl jsem coby nestraník velice malý plat 1.200 Kčs hrubého, ale zato velké naděje. Toto vývojové středisko, vzdálené od  vlastního závodu asi sto padesát kilometrů, čítalo v té době jenom šedesát lidí, ale sídlilo pro mně zcela výhodně na rohu Vodičkové ulice a Václavského náměstí, tedy přesně v centru Prahy.
V zaměstnání jsem se cítil dobře, hlavně proto, že jsem zapadl mezi lidi, kde vládly na padesátá léta tehdy zcela nečekané a neuvěřitelně svobodné podmínky, jakoby v nekomunistické zemi. Příkladně neexistoval pozdrav „Čest práci“, takzvané „čestprácování“ a "soudruhování" se zde nekonalo, lidé se zdravili normálně lidsky „dobrý den“ a říkali si "pane" nebo si tykali: Karle, Mirku, Dášo, Miládko atd.
Kanceláře byly z původních bytovek dle velikosti plochy pro dva až pět lidí s rýsovacími prkny. V těchto poněkud prostorově stísněných poměrech se lidé k sobě chovali skoro jako členové velké rodiny, kteří se mají v lásce a drží pohromadě...

 

 Jedinou výjimkou byl pan ředitel Kosman, který všem tykal, zatímco jemu všichni vykali a oslovovali ho „pane řiditeli“. Když se někdo spletl a řekl mu „pane řediteli“, musel si pak od něj vyslechnout ponaučení, v rozporu s pravidly českého pravopisu, že on nic neředí, nýbrž řídí, a proto je řiditelem! Pan řiditel byl vůbec zajímavá persona. Vysoká, mohutná postava, nosil tmavé obleky nebo bílý plášť, ve kterém vypadal ještě větší, chodil vždy zpříma a kouřil doutníky nebo viržínka. Měl cukrovku a pil denně osm-devět šálků zrnkové kávy, kterou mu neustále a laskavě vařila jeho krásná sekretářka Dagmar, které říkal osm až devětkrát denně: " Dagmare, uvař mi kafe!"

Jednou denně procházel všemi kancelářemi jsa provázen vůní tabáku a když měl veledobrou náladu, pobrukoval si píseň "Ramona". S každým prohodil několik bodrých slov na téma: co dělá dcerka, syn, králíci, rybaření, známky, vláčky, zahrádka či slečny, podle toho jakou zálibu dotyčný měl. Problém byl ovšem v tom, že si ty jednotlivé atributy často popletl a filatelisty se zeptal na králíky a novomanžela na slečny. Na svou obrovitou až hromotluckou postavu měl vysoký hlas, který při rozčílení přeskakoval až do fistule. Stávalo se mu, když někam telefonoval, jsa podrážděn dlouhým čekáním na spojení, že mu bylo slečnou v centrále řečeno: „Jen se moc nerozčilujte, dámo, nečekáte sama!“

 

V podstatě to však byl veliký dobrák, díky kterému se dalo i v padesátých letech bolševické totality nějak vegetovat. On si s oblibou vyzobával takové lidi nějak potrefené rudým režimem, to jest s různými kádrovými "škraloupy", aby jim poskytl opět novou existenci. Byli to děti, tedy většinou synové a dcery bývalých fabrikantů a kulaků, jak říkali komunisté "buržousti" všeho druhu, a často mezi nimi byli i ti, kteří byli vyhozeni ze zaměstnání a navrženi do výroby na manuální práci. Já jsem se tam dostal víceméně šťastnou náhodou na tip od jednoho známého. Můj všeobecný handicap, že jsem nebyl u komunistů, se tak paradoxně stal mojí výhodou. Moc jsem si tohoto místa vážil a mohu říct, že to bylo moje nejmilejší pracoviště  v celém životě.
Pan řiditel to měl všechno mazaně promyšlené: ze šedesáti lidí byli v komunistické straně pouze 2 členové: on sám a zakřiknutý soudruh Šourek, čímž byla vytvořena stranická buňka pro styk s partají v mateřském závodě. Dokonce ani kádrový referent Carda nebyl v partaji a když přijel někdo ze závodu nebo z ministerstva ke "starému" na jednání, obcházel pan Carda po špičkách kanceláře a říkal: „Psst, je tady nějakej hlavoun, pozor na ústa!“ Byli jsme prostě jakýmsi skanzenem slušných lidí, bez ohledu na bolševické běsnění všude kolem nás.

Jednou mne zavolal pan řiditel k sobě "na kobereček". Bylo to půl hodiny po tom, co si v naší kanceláři všiml, že jedna kreslička seděla na mém stole a vyprávěla o svých zážitcích z dovolené. A protože byl vždycky diskrétní a stručný, řekl mi jen: „Co mě ničíš? Nenechávej tu Zikovou sedět na svým stole, to je stejný jako kdyby ti seděla na klíně!“ Tím byla audience skončena a já si jen v duchu pomyslel: „Zkusil jsem obojí, ale je to naprosto nesrovnatelné...“

Jindy zas mě poslal na služební cestu tímto způsobem: „Zajeď do Kostelce nad Černými lesy, je tam nějaká přednáška od ministerstva dnes v deset hodin, povíš mi pak o co šlo!“ Bylo devět hodin a já, auta nemaje, jsem byl odkázán jen na vlakové či autobusové spojení. Autobus už byl pryč a tak jsem vyrazil rychle k nádraží a vzal si sebou pouze tenkou aktovku s poznámkovým blokem.
Do Kostelce jsem se dokodrcal v půl dvanácté a netuše, kde se ta přednáška má konat, obrátil jsem se na Národní výbor. Tam sice o ničem takovém nevěděli, ale  pak zjistili, že dotyčná přednáška se koná na zámku Roztěž u Kutné Hory. Co dělat? Zeptal jsem se jich na spojení, leč byl jsem ujištěn, že odtud tam nic přímo nejede a jediná možnost je pan Kašťák, taxikář. Našel jsem si tedy jeho bydliště na náměstí a zazvonil. Z domovních dveří vyšel starší muž s fajfkou a v bačkorách.

„Co si přejete, mladej?“ zabručel. „Prosím vás, vy jste taxikář?“, ptal jsem s opatrně.
„Jo, to sem já a kam byste chtěl ject, mladej?“, řekl a zabafal.
„Totiž, potřeboval bych na zámek Roztěž, ale nevím, jak je to daleko a co by to stálo.“
Pán okamžitě projevil zájem: „Tu štreku mám dobře najetou, je to devětadvacet kilometrů, můžeme tam bejt asi za půl hodinky, no, a že jste to vy, mladej, tak mi dejte stopade a jste tam jak namydlenej blesk!“ Začal jsem uvažovat, mám-li si tenhle luxus dovolit, ale kdybych se vrátil do práce s tím, že jsem tam vůbec nedorazil, bylo by zle. Starej by mě považoval za neschopného nekňubu, co si neví rady.
Pan taxikář z mého váhání usoudil, že se mi asi cena zdá moc vysoká a dodal: „Halejte, mladej, já přes den nemám žádný kšefty a má tady to auto hnít v garáži, tak mi dejte stovku a je to!“

Takže jsme se dohodli a do Roztěže jsem dorazil právě v polední přestávce, když se asi padesát účastníků odebíralo z učebny do kantýny na oběd. To se mi hodilo, měl jsem totiž už nezřízený hlad. Od jednoho známého jsem se snažil dozvědět o čem se celé dopoledne jednalo a on to shrnul do suché poznámky: „Vo nic jsi nepřišel.“
Po obědě, když jsme opět zasedli v učebně, zeptal jsem se ho, do kolika to trvá.
„Dnes to končí až večer v sedm, ale zítra už ve čtyři!“
„Co? To je ještě taky zítra?“, zděsil jsem se.
„Jasně, je to dvoudenní kurz s ubytováním tady na zámku, to ty nevíš?“, divil se.
Takže bez pyžama a kartáčku na zuby jsem tam musel vydržet celé dva dny. Byl to pro mne horor a třetího dne, když jsem to vylíčil panu řiditeli, řekl tento s úsměvem: „No, chlape, přece už nejseš malej kluk! To sis měl všecko zjistit!“
To jsem ještě netušil, že stejným způsobem mě pan řiditel za rok pošle do Indie...

Před Vánocemi jsme se s panem řiditelem dohodli, že uděláme v jedné z větších kanceláří vánoční nadílku se stromečkem. Každý něco donesl, zpívaly se koledy, vařila se káva, pilo se víno a rozdávaly se různé komické dárečky – všichni všem. Do toho přišel také pan řiditel mimo jiné též kvůli kolegovi Žežulkovi, jenž byl hobby-fotoamatérem a měl pro pana řiditele vyvolat a zvětšit několik jeho soukromých fotek, které hodlal dát někomu k Ježíšku.
Obrovitý řiditel tu stál mezi námi uprostřed vánočního veselí a po svém krátkém projevu k nám všem se otočil jmenovitě na Žežulku a žoviálně se ho zeptal:
„Žežuličko, kdepak máš pro mne ty fotografie?“
A Žežulka zbledl, kousl se do rtu a vykoktal: „Jé – na to jsem úplně – zapomněl!“
Pan řiditel se děsně rozčílil, zbrunátněl nemoha pochopit, že se tak veledůležitá věc mohla zapomenout. Svým vysokým plačtivým hlasem zařval: „Žežulko, ty si se na mně vysral!“
Nešťastník Žežulka se přihrbil ještě více než byl dosud, zavrtěl záporně hlavou a se vztyčeným ukazováčkem mu oponoval: „Nevysral, pane řiditeli – jenom zapomněl!“

Za rok nato, čas trhl oponou a bylo všechno jinak: pan řiditel mě ještě stačil poslat na služební cestu do Indie a na Ceylon a když jsem se za tři měsíce vrátil, bylo naše středisko zrušeno, zaměstnanci byli rozprášeni do různých firem a pan řiditel byl poslán do důchodu...

https://youtu.be/Q3Kvu6Kgp88
Ne, nelituji ničeho...

Ta naše ruština česká...

U naší firmy jsem měl už natolik mizerný kádrový materiál, že jsem si s ulehčením uvědomil, že vlastně nemám vůbec co ztratit. Mým vedoucím mi bylo důvěrně sděleno, že prý v mém kádr-materiálu se dočetl následujícího, až tak dojemně úděsného, hodnocení mé osoby, doslova:

„Je to politicky zakrnělé embryo, které nechodí na ruské filmy, nenávidí SSSR a dokonce nemá v lásce ani slavnou Rudou armádu! Při kytaře si prý zpívá jenom samé americké džezárny a na klopě nosí USA vlajku!“

Díky tomu, že jsem jako inženýr pobíral o 300 Kčs menší plat než pomocný dělník, byl jsem u firmy tolerován jako „bohém“, který je prostě jiný nežli jiní. Brzy jsem si přidělal další vroubek. Všude se tehdy propagovala výuka ruštiny, a tak mě jednoho krásného dne napadla taková lákavá recese: Pod dojmem mé maturity z ruštiny za jedna, (Ta moje ruština česká, ta je tak hezká, tak hezká...) jsem si vymyslel takzvanou NGR, Novou Gramatiku Ruštiny, aby se tento světový jazyk mohl naučit i úplný blbec, nejdéle za dvě hodiny! 

 
Moje někdejší kantorka ruštiny na gymplu Nina, těsně před zkouškou mi na "potítku" tiše, skrze zuby, řekla: "Tomsíčku, v té celé maturitní komisi znám ruštinu jenom já, takže hlavně mluvte bez zadrhávání, já vás nebudu opravovat a uvidíte, že dopadnete na výbornou."
Takže, já som gavaril pa česky s růskym prizvúkom... Navíc jsem si v paměti vyšťoural říkanku pro děti, která začínala: Svíňa pad dubom vjekóvym najélas žalúděj da syta, da atvala, imjela zacpy i němagla sa vy...čtóto? 

A to vše mě vlastně inspirovalo vytvořit novou ruštinu NGR! V této ruštině existovala pouze tři jednoznačná pravidla:
1. ruština je jak čeština s přízvukem na konci slova,
 (viz: česky: dávej  a rusky: daváj časy = hodinky. )

2.  O se vyslovuje jako a,  H  jako g,  E jako Jé,
(viz: voda = vadá, pes = pjós, hotel = gatjól, rohlík = ragljók)
3. v každém slově má být „jo“,nebo „ja“,nebo „ju“,
(viz: postel = pastjól, chleba = chljóba, poručík = parjúčik)
Staromódní azbuka se s okamžitou platností ruší!

Jednoho dne, když zase nebylo co dělat, jsem dal na vědomí zájemcům o ruský jazyk v naší kanceláři, včetně kolegy Břicháčka z jiného oddělení, že jsem se rozhodl, zde vyučovat  můj zamilovaný jazyk RUŠTINU a nastínil nová pravidla moderní ruštiny s tím, že se bude ihned zítra konat maturita, zakončená státní diplomovou prací a vydáním velmi-rudých diplomů s akademickými tituly: "DIPL- RUŠ".

Příští den jsem donesl pečlivě zapečetěnou obálku s těmi všemi maturitními otázkami, přímo z Moskvy od tehdy všemocného generála–óbr–papaláše a nejmoudřejšího tavárišče na světě:  Leonida Brežněva.

Písemky i ústní zkoušky probíhaly velmi bouřlivě, neboť často docházelo k různým jazykozpytným střetům. Třeba v případě dvou možných řešení, jako: je ku př. správný překlad: jelítko = jaljótko, nebo snad jolitjók?  Dále, otázka zdali se vysloví  město Olomouc  jako Alamjóc,  nebo spíše Aljamjúc?

Speciální název pro kuřácké kupé ve vlaku zněl:  Dlja kurevnikov...

Užili jsme si při tom hodně srandy, jenom ty dozvuky byly pro mne trochu nepříjemné. Kolega Břicháček totiž, byl svým šéfem seřván, kdeže se toulal celé dopoledne? Tonoucí se i stébla chytá, a on se vymluvil, že byl na LKR, čili lidovém kurzu ruštiny. Vedoucí soudruh se okamžitě rozzářil: „To je ovšem něco jiného, soudruhu Břicháčku, výborně, to je dokonce chvályhodné! A kdo ty kurzy tady ve firmě pořádá?“A už to jelo! Tak se rozletěla fáma po fabrice, že z vlastní iniciativy pořádám tyto LKR kurzy já a za tři dny mne vyhledal kádrovák i sám předseda stranické organizace KSČ s nabídkou, že bych mohl vyučovat celé osazenstvo závodu, samozřejmě v pracovní době - a za peníze! Rovněž kladný posudek do mého bídného kádrového materiálu by mne neminul. Strana prý musí vykazovat pro nadřízené složky nějakou nadstavbovou činnost a todlencto, by bylo to úplně nejlepší!

S ohledem na mé zcela fragmentární znalosti ruštiny jsem musel odmítnout, čímž jsem soudruhy opět zklamal a můj kádrový propad pokračoval. Když už jsem byl pro tento podnik zcela nepřijatelným a byl posílán na dobrovolnou roční brigádu do dolů, dal jsem rychle výpověď sám a odešel do jiného podniku, ale „novou ruštinu“ jsem tam už raději nezaváděl...

 OČI ČORNYJE

Ta "PRAVÁ" stane ve dveřích...

Robert žil v té době již celkem dlouhá léta v Německu, jako československý uprchlík před totalitou komunismu. Od rozvodu před sedmi lety, sám s třináctiletou dcerou Nikol. Za teplých večerů sedával rád na balkoně, pozoroval hvězdy a ptal se sám sebe co bude dál? Byl stále optimistou i romantikem a tak si pro sebe rád věřil v to, co mu kdysi řekla jeho moudrá babička, když mu jeho první žena nasadila parohy: "Vůbec nic si z toho nedělej, Roberte, pamatuj si co ti radím: užívej si života, střídej ženský jako fusekle a čekej tak dlouho, až potkáš »tu pravou« – a že ji potkáš, to já vím určitě! Věř mi!“ Rozum mu sice říkal, že je to nesmysl taková láska na první pohled, to je jasná chiméra, ale přesto si o tom rád snil pří romantické hudbě od George Gershwina: Kde najdu ideál? V hlavě mu vždy zazněla část textu: "A stane ve dveřích a s úsměvem v těch milých očích svých řekne: »Zde jsem«..! Ta, kterou rád tak mám přestane být jen snem!"

Robert si občas říkával, že člověk je prostě divnej tvor, on asi musí na něco věřit...

Česká komunita u firmy kde pracoval se jednou za čas scházela v bytě u jednoho z nich, aby si trošku popovídali v češtině o tom, co je nového v tom českém, rudém Absurdistanu. Když přišla řada na Roberta, připravil doma chlebíčky, jednohubky, výběr vín, kávu a pečivo. Na těchto tak zvaných "slezinách" bylo také zajímavé to, že se nikdy nevědělo, kdo a kolik lidí se sejde. Někdo se prostě nedostaví a záleží čistě na něm jestli se omluví, jiný zase naopak přivede nějaké nové známé, takže společnost byla příjemně proměnlivá jako počasí... 

   

Uprostřed zábavy někdo opět zazvonil a Robert šel otevřít. Ve dveřním rámu stála půvabná žena jeho ideálních představ a první, co ho napadlo bylo: To jeta pravá! Teď řekne: Zde jsem! To sice neřekla, ale představila se a od té chvíle se Robert zajímal jenom o ni. Byla nádherná a kromě všech ženských předností měla krásné ruce, které on u žen nejvíce obdivoval. Představili se křestními jmény Eva a Robert, ale zůstali při vykání. Robert sršel vtipem a točil se stále jen okolo Evy, ostatní společnost ho absolutně přestala zajímat. Nakonec při loučení ji pozval na nadcházející sobotu na večeři do čínské restaurace "Lotos" ve Wiesbadenu a ona souhlasila, ovšem pod jednou podmínkou, že nebude muset jíst hůlkami...

U večeře v krásné zahradní restauraci "Jasmín" si toho měli tolik co říci, že bylo nezbytné dále pokračovat v malé diskrétní cukrárně naproti u kávy, a ještě později na lavičce v parku u opery. Byl vlahý romantický večer, tak jak to bývá v klišé hollywoodských příběhů, jenom to zakončení neodpovídalo žádnému happyendu. Cestou domů se jí Robert opatrně zeptal: „Evo, já mám ještě jednu takovou čistě teoretickou otázku, tím myslím teoreticky jako to, že to není, to -éé-... 

„Ano, já rozumím, co je to teoreticky“, usmála se mile Eva a on pokračoval: „Vyjděme tedy z následující ryze fiktivní eventuality, kdybych já, teoreticky vzato, neměl žádnou přítelkyni a vy byste, dejme tomu, taky neměla nikoho, chodila byste v takovém případě, opět teoreticky vzato, třeba se mnou?“ 

„Teoreticky vzato třeba ano, Roberte, ale prakticky ne. Víte, já mám jednoho už dávného přítele, bydlícího čtyři sta kilometrů odtud, kvůli kterému jsem právě emigrovala. Zde jsem, jak víte u sestry, ale jenom dočasně, kvůli asylu.“ 

Robert jen lehce pokrčil rameny a řekl suše: „Hmm, škoda.“ 

Eva pokývala hlavou a dodala: „Naštěstí jen teoretická...“ 

Když se přiblížily Vánoce, trnul Robert hrůzou, co bude probůh dělat sám pod stromečkem? Dcera bude o svátcích na návštěvě u své matky, měl by asi někoho pozvat, ale nevěděl koho? Eva bude určitě u svého milého v Mnichově a s Lídou jsou na kordy. Jeho dilema vyřešila sama Lída, když mu zavolala, že ji to mrzí, že se vlastně její vinou posledně pohádali a jestli může k němu přijet na svátky? Neodmítl ji, i když věděl, že je to na pováženou, neboť doposud se, díky jejím rozmarům, vždycky už za dva dny do krve porafali. Doufal ale, že se to aspoň při vánočním sentimentu nebude opakovat... 

Den před Štědrým večerem, právě když přijela Lída, mu zavolal Evin švagr Vláďa, aby mu popřál k svátkům a jen tak mimochodem mu naznačil, že se Eva již před měsícem rozešla se svým milým v Mnichově. Bydlí teď v malé garsonce přímo v centru Frankfurtu a má se fajn. 

„To je bomba!“, zajásal Robert a pomyslel si: "Co dělat teď, když je tu Lída? Musím počkat na první hádku s Lídou, ke které určitě musí dojít..." 

Tentokrát, Robertem toužebně očekávaná hádka, se dostavila až na Štěpána, kdy došlo k takovému krachu, že se oba shodli na řešení konečném, tedy definitivním rozchodu. Druhý den brzy ráno ji Robert odvezl na nádraží do Frankfurtu, zazvonil zvonec a řekli si rozumně: „Pohádky je konec. Čau!"

Bylo přesně osm hodin ráno a mrzlo až praštělo. Došel před budovu opery a začal mluvit sám se sebou: „Ty ňoumo, teď musíš jednat, a to okamžitě! Neztrácej ani vteřinku, kousek odtud bydlí Eva, zavolej jí a řekni, že ji miluješ, a že budeš v několika minutách u ní. Hmm, ale co když není doma? Proč by seděla sama doma v garsonce, bude asi u sestry, nebo je-li doma, má tam třeba nějakého chlapa a ty, troubo, se eventuálně natřeš!“ 

Takové a podobné myšlenky se mu honily hlavou cestou k telefonní budce. „Čert to vem, musím to zkusit, ale to znamená,  nabídnout jí nové řešení: společný život a společné bydlení.“ Vtom se ale dostavily těžké pochybnosti, že dělá účet bez vrchního: „Pozor, co když o tebe nestojí?  Prosit neumíš a přemlouvat ji nechceš!“ 

Začal vyčítat svému druhému já: „Proč jsi kvůli tý hrozný Lídě nezavolal Evě už na Štědrý večer? Byla u sestry, to by mělo formu. Ty na ni čekáš, jak ten cizinec na pobřeží a pak to propaseš! Co chceš teď dělat? To teda nevím, patrně požádám prvního chodce, aby mi vrazil pár facek!“ Potom ale odhodlaně vstoupil do budky a začal nervózně vytáčet Evino číslo, které dostal od Vládi... 

   

 „Tůůůt---tůůůt---tůůt---, telefon vyzváněl, aspoň podle Roberta,  nějak nekonečně  dlouho.  Potom to  cvaklo a ozval se hlásek nejmilejší: „Parkerová, bitte?“

„Evi, to jsem jenom já, Robert“, řekl zalknutě. 

„Kde jste, proboha, co se vám stalo?“, zeptala se vylekaně, ze spánku vytržená Eva. 

„Nic zlého, Evi, v pěti minutách bych mohl být u vás, jsem tady ve Frankfurtu kousek od Opery. Chtěl bych si s vámi jen strašně moc rád a nutně promluvit!“ 

„Já tu ale nejsem sama, je tu se mnou...“ 

„Kdo?“, zařval Robert zoufale.

„Lubošek, víte, on si včera přál jet se mnou s tou S-Bahn do Frankfurtu, abychom zalili u mně kytičky, a nyní jsme ještě spali. Odpoledne pojedeme zase zpátky k sestře, do Königsteinu.“ 

Zlatej Lubošek, pomyslel si Robert, její pětiletý synoveček je důkazem, že tam nemohl být žádný amant. Nahlas ale řekl: „To nevadí, přijel bych k vám, odvezeme Luboška domů a potom pojedeme spolu na kafe do naší diskrétní cukrárny ve Wiesbadenu a budeme si povídat o všem možném, je toho děsně moc, co vám chci říct, souhlasíte, Evi?“ 

„Tak dobře, nic proti tomu, ale co se to proboha děje, že jste v neděli tak časně ráno na nohou a navíc ve Frankfurtu?  Pro všechno na světě, co děláte v tom mrazu takhle ráno zrovna u Opery?  To opravdu nechápu...?“ 

„Evi, všechno vám vysvětlím později, ale teď mi řekněte: máte někoho, myslím jako -ehm- přítele?“, napětím se mu zadrhl hlas. 

„A víte, že nemám, proč se ptáte?“, trápila ho zbytečnou otázkou.
„To je přece jasné, Evi. Protože vás potřebuju jako vzduch a vodu a byl jsem zatracenej blbec, že jsem si to uvědomil teprve až dnes“, vyhrkl překotně a potom tišeji dodal: „nehledě na to, že jsem si, už jednou pro vždycky, zvykl na vaši tvář,  My fair lady!“ 

„Ó, dnes je moje nejkrásnější ráno, profesore Higginsi“, zajíkla se Eva, "já nikdy nezapomenu na toto datum 27. prosince!“
Ani jeden z nich tehdy netušil, jakou pravdu vyslovila, toto datum bylo totiž o rok později vyryto do jejich snubních prstenů a tam je dodnes o 36 let později...

A tady je ten cizinec na pobřeží...

Dovolená, co neměla chybu.

Za rok poté, co jsem byl prvně v Asconě, mi to nedalo a rozhodl se hned tam jet znovu, tentokrát na kulaté 40. narozeniny!

Už příští den jsem odpoledne seděl pod modrým slunečníkem v kavárně na břehu Lago Maggiore, plnil své útroby výbornou zmrzlinou a díval se směrem na jezero, kde v tu chvíli pomalu přijížděl tamní parník. Napadlo mě, že bych si třeba zítra mohl vyjet na projížďku po jezeře, což se také hned příštího dne uskutečnilo, i když jsem si to já sám představoval úplně, to jest naprosto, absolutně a docela jinak...

Náhle za mými zády to italsky zašvitořilo, ohlédnu se a vidím  půvabnou ženu, která se mě, jak jsem tušil, asi ptá, je-li ta židle pod mým slunečníkem volná?

„Si, signorina“, řekl jsem jí, čímž jsem téměř vyčerpal celou svoji slovní zásobu italštiny. Byl jsem rád, že si tady odechnu od té nervní kamarádky Lídy, která se dokáže až 3-krát denně, kvůli čemukoliv, naštvat a nemluvit. 

Tato dáma si sedla naproti mě, vytáhla z kabelky noviny a jala se číst. Všiml jsem si, že ty noviny jsou německé „Frankfurter Allgemeine“, z čehož jsem bystře usoudil, že ona rozumí německy. To už bych si tedy, na vzdory své plachosti, mohl dovolit s ní navázat hovor, už jen kvůli těm jejím krásným rukám i nohám.

Byla to Němka a vůbec jí nevadilo, že jsem ji oslovil, naopak byla ráda!  Řekla mi: „Víte já už jsem zde druhý týden a když člověk musí pořád mlčet, tak mu něco chybí. Já normálně nikdy nejezdím na dovolenou sama, ale můj přítel, tentokrát z pracovních důvodů, nemohl jet a já jsem si myslela, že po osmi letech neuškodí, když si od sebe trochu oddychneme. Ovšem už se mi to tu zajídá a na hotelu si povídám nahlas sama se sebou. Cítíte to taky tak?“

Souhlasil jsem s ní jen na oko, neboť jsem se obával, není-li tato žena pouhou mutací dívky Lídy.  Pak jsme si dali cappuccino a začali se spolu bavit jako staří známí. Zjistil jsem, že se jmenuje Gisela Beck. Byla tak nadržená dlouhým nemluvením, že jsem se jen občas dostával ke slovu. Řekla mi, že plánuje na zítra vyjet parníkem na druhou stranu jezera do italského městečka Luino, kde se každou středu koná trh koženého zboží, že by si tam chtěla koupit kabelku a boty z jemné kozí kůže a zeptala se mě, jestli bych tam nejel taky. Pomyslel jsem si, že mě sice nějaký trh vůbec nezajímá, ale tu jízdu po jezeře jsem chtěl stejně podniknout a navíc v doprovodu milé, sexy, dlouhonohé společnice, tak proč ne? 

Druhého dne v deset hodin ráno, jsme se setkali s Giselou u toho parníku, ona mě v tom okamžiku začala zasypávat spoustou nápadů. Jednak tedy chtěla, abychom si ujasnili náš vztah jako ryze přátelský, to jest bez jakýchkoliv intimností, za druhé, že ale na tom  trhu  mě bude  potřebovat  v roli manžela (!) a budeme si tam tedy tykat, já budu dělat skrblíka, sedícího na penězích, zatímco ona si bude chtít kupovat různé blbůstky, čímž způsobíme  usmlouvání ceny na absolutní minimum. Budeme proto mluvit výhradně německy a musíme tedy vypadat, jako typičtí severoněmečtí suchaři  ze  Schleswig-Holsteinu. 

Já budu stále muset tvrdit: „Nein, um Gottes Willen, to je moc drahý“, ona mě bude prosit: „Drahoušku, já bych to ale tak moc chtěla...“ Tohle vedlo k tomu, že prodavač se lámanou němčinou bavil jenom se mnou, o ni zájem neměl a pracně se snažil mne přesvědčit, že to jeho zboží má tu nejvyšší kvalitu na celém trhu. Já zase tvrdil, že jsem to viděl u jiného stánku levnější a stále jsem byl jakoby na odchodu. Prodavač ubíral cenu a když se mi to pořád zdálo moc drahé, tak se mě nakonec zeptal: „Mamma mia, kolik byste mi za to chtěl tedy dát?“ Já jsem řekl schválně zcela nemožně nízkou cenu a když bylo vidět, že už skutečně nemůže jít s cenou dolů, zasáhla Gisela: „Liebling, podívej, já tu kabelku nutně potřebuji, přidej tady panu prodavači aspoň polovičku, aby to bylo spravedlivé.“ A já jsem se pak konečně nechal jako ukecat a výsledek byl, že cena kabelky po usmlouvání byla jen 25% z ceny původní. Totéž jsme provedli s botami u jiného stánku. Gisela byla šťastná jak levně nakoupila a já jsem se pak mohl dodatečně, konečně a od plic, zařehtat té naší komedii...

„Zítra“, řekla mi při zpáteční cestě na parníku, „bychom si mohli vyjet, když jste tu autem, na piknik do údolí řeky Maggio. Přečetla jsem si v jednom prospektu, že tam žijí malíři v takových břidlicových domech, kde vystavují své obrazy. Zajímalo by Vás to?“ Musel jsem souhlasit, já totiž sám taky docela rád maluji, takže to byl velmi lákavý výlet a navíc, dle mého vkusu se vtipnou, krásnou a celkem příjemně upovídanou ženou.

Příštího rána jsme se nejprve zastavili v konzumu pro jídlo a pití na piknik a pak jsme si vyjeli po horské silničce směrem vzhůru proti proudu řeky Maggio. Gisela měla sebou plánek a navigovala mne tou krásnou malebnou krajinou, prakticky bez lidí.  Navštívili jsme jednoho malíře v jeho břidlicové haciendě, kde vystavoval své obrazy, coby kopie velkých mistrů. Zájemci o takovou kopii si mohl určit její rozměry, dle svého bytu a svých finančních možností. Na zadní straně ovšem muselo vždy být nesmazatelné úřední razítlo:  ÚŘEDNĚ POVOLENÁ KOPIE ! 

Když jsem pak v romantické krajině rozložil  na trávníku u řeky deku pro náš piknik, všiml jsem si, že Gisela tak trochu znejistěla. Nesedla si na deku, ale do trávy na břehu a čvachtala si nohy ve vodě. Připravil jsem tedy mezitím housky se šunkou, sýrem a rajčaty a pozval ji oficiálně na deku. Velmi způsobně se posadila co možná nejdál ode mne, takže mě napadla taková poťouchlá otázka: „Giselo, řekněte mi upřímně, to už jsem pro vás tak starej a vypadám jak neškodný jelimánek, že jste vůbec neváhala jet se mnou do této liduprázdné pustiny? Nepřišlo vám přitom na mysl, že bych se také mohl pokoušet být dotěrným?“ 

„Ano, to mě samozřejmě také napadlo, protože jako jelimánek rozhodně nevypadáte“, vyprskla smíchy, načež zvážněla a dodala, „ale právě proto jsem se předem pojistila...“

„Pojistila?" divil jsem se,  máte snad u sebe ostře nabitou pistoli?“ 

„To ne, střílet opravdu neumím, ale nechala jsem v mém hotelu na recepci v obálce pátrací oznámení s číslem vašeho auta a s poznámkou, že jedeme tam-a-tam a do večera nejpozději do osmi hodin, budu nazpět v hotelu. V opačném případě, prosím, předejte tento lístek na kriminální policii.“

„Tedy to je od vás mazané, Giselo, děkuji vám, že nejsem jelimánek a prosím vás zároveň o něco: Až vás vrátím nepoškozenou dnes večer do hotelu a pokud mě tedy nezavřou, dáte mi ten pátrací papírek, jako dokument na památku našeho dnešního trampování?“
"Mileráda", řekla mi a dodala, "je to vlastně naše rozloučení navždy, zítra ráno odjíždím..." Zdálo se mi, že se jí zaleskla slzička v oku, ale ani nevím byla-li pravá...Ten její papírek mám  ještě schovanej,  jenže už nevím kde?!

 https://youtu.be/pY9rHa75UHs  (Na perském trhu)

Já, coby vodní skaut

Byl konec války, psal se rok 1945 a mně bylo 14 let. Ve vzduchu to vonělo svobodou a snad všichni si mysleli, že teď už bude jenom krásný svět a blahobyt. Já, dítě městské, bledé a podvyživené jsem se těšil, že se brzy budu moct přecpat párky a čokoládou. Chodil jsem do znovu otevřeného Sokola, ale to mi nestačilo, přihlásil jsem se proto ještě navíc k vodním skautům. Tam to totiž zavánělo dobrodružstvím. Tmavomodrou košili mně máti udělala z bílé obarvením pomocí barvy DUHA - šatů vzpruha!
V podolském zálivu, „Háfnu“ jsme měli zakotvenou naši skautskou klubovnu z hausbotu, jménem „Bounty“. Protože jsem tehdy byl tím nejmenším a nejhubenějším, dostal jsem přezdívku „Kudlanka“. Ta se však naštěstí neujala a postupně mi všichni začali říkat „Tome“, což se mi líbilo víc. Měli jsme taky krásnou pramici, na níž jsme brázdili Vltavu nahoru i dolů.

V zimě, když řeka zamrzla, nás napadlo, že na Císařské louce nestojí jenom řada topolů, jak zpíval pan Hašler, ale také tam leží ukořistěný německý vojenský materiál, který hlídají Rusáci. Náš vedoucí Karel nám řekl, že když ve tmě odtud přineseme pár vojenských celt, tak nám z toho nechá ušít krásné spací pytle. Vyslal tedy nás pět odvážných, pod rouškou noci, přejít po ledě na ostrov a přitáhnout aspoň dvě nebo tři celty. Bez problémů jsme se dostali na místo činu, jenže celty byly na hromadě, jakoby pocukrované sněhem, ale dokonale přimrzlé jedna ke druhé a současně i k zemi. Zřejmě někdy před tím pršelo a pak to zmrzlo, takže ať jsme se snažili jak jsme chtěli, celty se ani nepohnuly.
Najednou se u jedné boudy rozsvítilo světlo a černá silueta vojáka vyšla před dveře. Okamžitě jsme nechali celty celtami a prchali směrem ke smíchovskému břehu, který byl blíže. Zaslechli jsem ještě zařvání: „Stój!“, načež se ozvalo „prásk! prásk!“, dva výstřely a pak už jsme byli v bezpečí smíchovského břehu, kde na nás nebylo tak vidět. Zpátky jsme už nechtěli jít přes Vltavu a tak jsme raději zvolili dlouhou okružní cestu přes železniční most na Vyšehradě a pak tunelem po nábřeží zpět na Bounty. Cestou jsme si vymysleli, jak vystrašíme Karla, který jistě musel slyšet ty výstřely. Herecky nadaný Iša se nabídl, že sehraje, jako že má prostřelenou nohu. Dva jsme ho vedli a podpírali, on sykal bolestí a Karla, který tak jako tak trnul co se stalo, jsme dokonale vyděsili.
„Co je chlapi, jste v pořádku?“ spustil na nás jak jsme se objevili.
„Iša to dostal do nohy“, řekl jsem suše.
Karel zareagoval bleskově. Hodil Išu na stůl, vytáhl svou dýku a rozřízl mu celou nohavici od jeho krásných zánovních kalhot po délce. Takže nakonec vyděsil on nás a hlavně Išu!

V květnu 1946, právě v den voleb, jsme podnikli ze soboty na neděli, výlet na kolech do Černošic, kde se konal nějaký sraz různých skupin vodních skautů s programem z vlastních zdrojů. Já jsem měl problém, kola nemaje, ale zúčastnit jsem se chtěl za každou cenu. Věděl jsem, že moje máti má na půdě uložené staré pánské kolo, které zdědila po svém otci a které tam má nikoliv na ježdění, ale na památku. Uprosil jsem matku ať mi to kolo půjčí, že ho krásně vyčistím a promažu, takže bude zase jako nové. Máti mi to s těžkým srdcem nakonec povolila, ale kladla mi na srdce, abych dával pozor, aby se proboha tomu dědovu kolu nic nestalo. A tak jsme vyjeli.
Měl jsem ovšem těžký handicap, ostatní kluci měli daleko lepší kola, jeden dokonce s berany i s přehazovačkou. Navíc jsem byl ještě tak malý, že jsem nedošlápl ze sedla, i když bylo spuštěno až u rámu a musel jsem šlapat ve stoje a jenom při setrvačnosti a z kopce jsem si mohl sednout. Jel jsem tedy jako poslední a když jsme se blížili k cíli, tedy přesně řečeno na krásné asfaltce za Radotínem mezi poli před Černošicemi, to kluci napálili tak rychle, že jsem jim prostě nestačil. Šlapal jsem co to dalo, abych je dohnal, ale osud byl proti mně.
Po pravé straně silnice pochodovali v mém směru ve dvojstupu pozemní skauti a proti mně jel povoz tažený koněm. Mezi skauty a žebřiňákem bylo právě místo na projetí, jenže vedoucí skautů se přesunul z čela útvaru mně do cesty. Následovalo sice jen malé škrtnutí o jeho levou ruku, ale to stačilo k tomu, aby se má řidítka zvrtla do leva a mé přední kolo se zabodlo mezi žebřiňák a zadní kolo povozu.

Kdo si umí představit co udělá změna rychlosti na kole z plus 30 do minus 10 km/hod, ten se nediví, že jsem udělal salto mortale, proletěl vzdálenost aspoň 15 metrů a rozplácl se na asfaltu. Zjistil jsem, že umím padat, protože se mi nic nestalo, ihned jsem vyskočil a hlavně se zajímal o to, co se stalo kolu? Skautíci i jejich vedoucí se okolo mne sběhli a začali mi spravovat mé nešťastné kolo, které však mělo vepředu místo kola osmičku.
Moji kamarádi se pro mne posléze také vrátili a všichni se snažili udělat mé kolo opět pojízdné. Osmička z ráfku se dala aspoň trochu srovnat přestřižením některých drátů tak, aby kolo aspoň probíhalo vidlicí. V duchu jsem stále myslel na moji matku a nebylo mi při tom dobře. Ostatní si mysleli, že moje bledost je následkem onoho pádu, jenže já jsem ty všechny odřeninky a modřinky nevnímal, jen to kolo mi strašilo v hlavě!
Nakonec jsem na něm přece jen dojel, jak na sraz do Černošic, tak druhý den nazpět domů do Prahy, ovšem přední kolo se tak dřelo o vidlici, že z pneumatiky lezly bílé hadry jakýchsi vláken a smalt byl z vnitřní strany vidlice vydřen až na holý kov...

Byla to pro mne těžká chvíle, stál jsem doma před barákem, bál se zazvonit a z pouličních tlampačů se právě linuly tristní výsledky prvních poválečných voleb: Komunisté 40,2 %, Národní socialisté 23,6 %, Lidovci 20,2 % a Sociální demokraté 15,5 %. Byla neděle 26. května 1946, kdy jsme si zvolili na 40 let - 40%-ní většinou komunisty. Vůbec jsme se z toho nepoučili, snad jenom to, že teď si volíme 30%-ní většinou... na kolik let - koho..?

Let my people go!

My prayer ( má modlitba )

Já vím, Václave, že v tomhle čase, kdy kulminuje faleš, zlo a nenávist po celém světě, je potřeba si říct: Vždyť tento náš nádherný svět je moc nemocný a naší snahou i povinností by tedy mělo  být:  vrátit ho do normálu!
Jsem takzvaný pravdo-láskař, i když vím, že se tento pojem v českém právně degenerovaném světě naruby, stal jakousi nadávkou, tak já vím, že mám vždy úctu k pravdě a lásce a rozhodně nevěřím na komunistické bláboly a jsem imunní vůči jejich diktatuře proletariátu a třídní nenávisti...
  Pochopitelně, na těch pár chvilek, kdy budu já ještě strašit na tomto světě, si nedám vzít svoji představu podle L. Armstronga: »Jaký to krásný svět!«  Jenže my si ten svět sami sobě kazíme!  

My děláme stále jednu a tutéž chybu: Do nejvyšších pater funkcí ve státě si sami dobrovolně volíme červivá, prašivá a smrdutá jablka! Nechápu, jak je to možné, že nedokážeme většinově rozeznat, kdo je zrno a kdo je jen bezcenná pleva?  Obzvláště, když právě tyto plevy zde u nás nemají ani za mák sebereflexe, aby se nad svou povahou trochu zamysleli a řekli si: "Proč mne lidi nemají rádi?"  A aby sami od sebe odstoupili...!  To je gentlemanské...!

Já to ještě zažil na západě, kdy ministr, za to, že jeho písařka se spletla a jeho soukromý dopis napsala na papír s ministerskou hlavičkou, který on s další poštou nevědomky podepsal, tak když to prasklo, sám okamžitě odstoupil!...

Stále se oháníte křivkami grafů, parabol a hyperbol, nebo se babráte v miliardách a bilionech a nevidíte, že většina tohoto národa to nechápe, ale zato se dovede semknout a vzájemně si pomáhat překonávat ty mrňavé potvory viry a navazovat přátelské vztahy člověka s člověkem, bez podezírání a bez nenávisti. Buďte i Vy na výšinách státu přátelštější k nám dole a nepřetvařujte se jenom. Obyčejný člověk totiž (když něco zvorá) by nezůstával dřepět na naklížené židli svého papalášství, ale zeptal by se nás: Mám odstoupit či zůstat?

Vždyť to všichni vidíme, že diktátoři typu Trump, Lukašenko, Kim Čong-un, a řada dalších, to dělají špatně, totiž bez  minima sebereflexe a i když prohrají volby, obviní radši všechny ostatní kolem sebe a jen stále melou, že je jim křivděno ale, že nikdy, nikdy, nikdy neodstoupí!  To už jsme u nás také měli a zažili, že ano...

Ptám se a ptejte se, se mnou. Je to vůbec ještě normální, že asi tisíckrát denně musíme slyšet, v námi placené televizi ČT-24, stále stejné bláboly na téma korona-vir.  Nestačí pro info odborníků i zvědavců, to všechno dávat jenom na internet?  Ty hrůzné přehledy, grafy, křivky a úvahy: Kolik, kdy, kde a proč a zač bylo zase objeveno nově nakažených, kolik posláno do karantény, kolik je vyléčených a kolik je mrtvých!!!

Běžní lidé, prahnoucí po veselé, bezstarostné náladě, jsou zde záměrně oblbováni chapadly beznaděje: Drž hubu a pracuj!  Proto: Noste roušky, ale ne jako islamisté, ale modernější, průhledné, kdy je vám rozumět a kdy se dá dobře odezírat ze rtů... 

 A to mytí rukou, ať je po vašem:  Ať je povinné, třeba 333x denně!

https://youtu.be/k5DbZK2W7zw 

(L. Armstrong: Jaký to nádherný svět!)

Soudní obsílka

Jen jednou v životě jsem pracoval ve firmě, u níž nebylo co na práci, takže práce se vlastně jenom předstírala. Možná, že v jiných odděleních bylo občas tu a tam co dělat, ale speciálně v tom našem technologickém oddělení pro racionalizaci výroby, nebylo do čeho píchnout. Byli jsme totiž zcela závislí na přidělení investic od ministerstva a tyto po dobu jednoho celého roku nebyly. Naši načálnici si vymýšleli pro nás práci výplňkovou, jako třeba navrhovat nové vymalování jednotlivých  dílen latexem, nebo navrhovat různou květinovou výzdobu v oknech a podobné blbinky.

  V našem oddělení to vedlo k tomu, že jsme si třeba jeden na druhého vymýšleli různé vtípky a chytáky a tak se stalo, že jednoho dne jsem si já sám vymyslel takovou debilní ptákovinu, a to na jednoho našeho kolegu zpěváka-amatéra, Ivo Brunáta,  ze sousední kanceláře, přezdívaného
"Výhoda". To bylo totiž jeho vůbec nejčastěji užívané slovo, možná že nevědomky, ale zato úplně v každé větě. 
Se mnou v kanceláři seděl Zdenda Plešingr, zvaný Žíža, pivař, který měl stále dlouhou žízeň. Oba byli členové jakéhosi orchestru dirigenta X.Y., zvaného Sviště, Výhoda byl zpěvák a Žíža saxofonista. Oba mě jednou pozvali na jejich vystoupení na nedělních čajích o páté v Rudné. Musím uznat, že jsem byl překvapen jak jim to dobře hrálo.
Výhoda zpíval dvojhlasy s krásnou zpěvačkou Martinou Doudovou a opravdu jim to moc slušelo. On Brunát a ona brunetka, se k sobě hodili perfektně. Když jsem se pak o nich bavil v kanceláři se Žížou řekl mi, že sice jim to dobře zpívá, ale že mezi nimi osobně to nějak přestalo klapat. Pak jednou nepřišla Martina na zkoušku a zjistilo se, že je v nemocnici na vypumpování obsahu žaludku, jelikož spolykala nějaké prášky z nešťastné lásky k tomu Ivo Brunátovi...
„Zavinil to ten blbec Výhoda“, jak mi zvěstoval Zdenda, „protože se s ní násilně rozešel a začal se víc zajímat o její kamarádku Olinu, což byl nesmysl. My potřebujeme, aby se s Martinou udobřili, jinak je naše kapela definitivně namydlená.“ 

Načež přivedl bledého Výhodu ke mně, coby staršímu kolegovi na radu, co by měl teď udělat.
„Výhoda, tys tomu dal ty chlape, chudinka Martina! To přece nemůžeš takhle sekernicky jednat s takovou krásnou, útlou dívkou“, řekl jsem mu vážným hlasem.
„No, dyk vono se jí tak moc nestalo, už je zas výhodně doma“, mávl rukou Výhoda.
„To bych tak neviděl“, odporoval jsem mu, „ono totiž po každém pokusu o sebevraždu musí dojít k vyšetření na psychiatrii a tam se pátrá po příčině a v tom jedeš jednoznačně ty, jestli si to neuvědomuješ!“
„Ale já přece za to nemůžu, že se blbá holka nevýhodně votráví“, řekl suverénně.
„Počkat, Výhoda, tady se ale neví jestli jsi jí náhodou nesliboval manželství, nebo není-li třeba v jiném stavu, nebo jestli jsi ji neuhodil“, naleptával jsem ho.
Do debaty se vložil Žíža: „Ty lebko vypitá, ona se třeba praští o kliku u dveří a ukáže pak doktorovi modřinu, svede to na tebe a už v tom jedeš, žes ji zmlátil!“
„Nebo, jestli jsi nechtěl po ní nějaké prasečinky, i na to se ptají u soudu!“
„Hm, to všechno je nesmysl...“, řekl již méně si jistý Výhoda, „ale tak mi radši řekněte co mám teď dělat, když jste tak chytrý?“
Řekl jsem rozvážně: „No, já na tvém místě, tedy já, bych koupil pugét a bonboniéru a navštívil ji doma, omluvil se jí a litoval toho co se stalo.“
„Jo a taky flašku koňaku pro její rodiče, chápeš?“, dodal Žíža. Výhoda už měl z toho hlavu jak vídeňský starosta a řekl jen, že si to musí pořádně rozmyslet a sklesle odešel.

Podívali jsme se na sebe se Žížou pobaveně a já dostal nový nápad: „Hele, Žížo, já mám někde doma ještě tu loňskou soudní obsílku kvůli rozvodu, co kdybysme ji tak trochu předělali jako pro Výhodu?“
„Nojó, to je vono! Přines a uvidíme jestli to půjde nějak vyzmizíkovat a poupravit!“
Druhý den jsem tu starou obsílku donesl a začali jsme na tom pracovat. Bylo třeba předělat moje jméno a adresu, datum narození, a datum termínu soudního přelíčení, jakož i důvod předvolání. Šlo nám to docela dobře, datum Výhodova narození naštěstí Žíža věděl a na místo jeho adresy jsme napsali adresu firemní. Termín soudního přelíčení za 14 dní a jako důvod jsem naťukal z fantazie zák.č. 133 Sb., §9, odst.2a). A strčili jsme to do firemní pošty na zítřek...

Potom už jsme jenom nedočkavě čekali co bude, až mu služba donese tuto obsílku na jeho stůl. Účinek byl obrovský. Výhoda bledý jako stěna přišel za námi dvěma do kanceláře, zamával dopisem a řekl záhrobním hlasem: „Tak už jsem to dostal!“
My oba jsme hned sehráli překvapení a zájem: „Ukaž, čoveče, co to je?“
„Tady, přečtěte si to, 22.7. se musím dostavit k civilnímu soudu!“
„Teda Výhodo, to je průser", řekl Žíža a já dodal: „Hmm, chtěl bych bejt špatným prorokem, ale z toho kouká basa!“
„No, to snad ne, vždyť se jí nic nestalo, za to mně nemůžou zavřít...“
„Jestli se přičtou přitěžující okolnosti, tak třeba až na pět let!“, řekl jsem suše a pokýval hlavou.
Zdrcený Výhoda odešel s hlavou v podpaždí a řekl, že musí ještě dnes navštívit Martinu.

Zato druhý den přišel s úsměvem na retech: „Vy blbci, to je padělek, ještě že jsem vám to nesežral! Podívejte se proti oknu, je tam něco vyškrabáno!“
„Jak to, vo čem to mluvíš?“, divil se Žíža.
„No, tedy Výhoda, jestli si snad dokonce myslíš, že já s tím mám něco společnýho, to by mě tedy opravdu mrzelo!“, řekl jsem pateticky.
„Hele, byl jsem u Martiny doma a přines‘ jí puget růží. Vona si právě brnkala na klavír a když jsem se vobjevil ve dveřích, zazpívala dojemně: "Ze známých důvodů, chci zapomenout..." A Ivan na to bystře zapěl: "Ze známých důvodů, tě stále mám rád... No, a pak jsme si to všecko výhodně vyříkali a udobřili se.

Nakonec jsem se jí zeptal jestli stáhne tu žalobu na mě a vona vo ničem nevěděla. Když jsem jí ukázal ten váš pamflet, šla do pracovny svého otce, ten je totiž výhodně právníkem a když to viděl tak se začal chechtat. Tady to mám černý na bílým, víte co znamenaj‘ ty paragrafy, vy magoři?“ A Výhoda četl z papírku:
»Vlastník nebo uživatel zdroje vody pro hašení požárů je povinen tento udržovat v takovém stavu, aby bylo umožněno jeho používání.«

*****
http://www.youtube.com/watch?v=IQ0qpJtENMI

Spor právníků: Litera nebo Duch?

V naší zemi už zcela všeobecně platí: Kolik právníků, přesně tolik právních názorů. Je to smutné, kam až jsme to s naším právem t.zv. dotáhli. Kámen úrazu je spor o  to, co je důležitější: Text  či duch zákona?

Stále si vymýšlíme nové a novější novely zákonů, a ani ti nejkompetentnější právníci se v tom už nevyznají. Nechápu, že křesťanům stačilo jen desatero přikázání božích, aby se vědělo, co je dobro a co je zlo.  A v tom přesně tkví naše potíž s vymahatelností práva a zákonů u nás.

Podle mého selského rozumu je celá chyba v tom, když se snažíme jenom ctít doslovnou literu zákona a ignorujeme „ducha“ zákona.

 Jelikož je ale každý napsaný paragraf sestaven z vět a slov a prakticky každé slovo může mít více významů, proto je i význam celého paragrafu zamlžený. Příkladně, když řeknu: „ve středu“, může to znamenat den v týdnu středu, ale může to také znamenat „ve středu města.“ Když si pak člověk představí ty statisíce právních paragrafů, ve sbírce zákonů, pak je pravděpodobnost hraničící s jistotou, že i právní názory juristů se mohou od sebe diametrálně lišit. A tento fakt nahrává právníkům, dělá z nich bohy, ale způsobuje problémy nám, obyčejným lidem... 

A tady by nám mohl pomoci ten, mnohými juristy zesměšňovaný "duch" zákona. Tam, kde není nad slunce jasné, jak se má tomu kterému paragrafu rozumět, stačí si říct: „Chtěli, ti námi zvolení, legislativci koncipovat tento zákon ve prospěch slušných a poctivých občanů této země, nebo chtěli podporovat gaunery, zloděje a podvodníky, či vrahy?“ Odpověď je logicky jednoznačná: NE! Takže prosím, ctěte ducha zákona a nepitvejte se ve všech významech jednotlivých slov a slovíček...

Tak musí uvažovat každý soudce, ale takhle by měli uvažovat i advokáti. Jenže advokát, ten často ví, že obhajuje padoucha, a proto se chce v paragrafech šťourat, duch zákona, tak jak ho jeho autoři mínili, ho nezajímá a vymýšlí si jiná možná vysvětlení. Advokát totiž ví, že čím většího gaunera se mu podaří z obvinění vysekat, tím větší bude jeho honorář. Takže, řečeno v nadsázce: "Když v zákoně stojí třeba slovo krádež", advokát může říct: "Držím se litery zákona, o tunelování tam nic nestojí! Navíc, tento člověk je čestný, proto také si ho zvolilo několik tisíc lidí a věří mu!"
Co s tím dělat? Poslanci to řeší stále novými novelami a novelami novel, jenže tím se stále více vzdalujeme od smysluplného a všem jasného práva na spravedlnost. To znamená, nikoliv vynalézat stále nové zákony, ale naopak zeštíhlovat sbírku zákonů, u soudů se nedržet otrocky litery zákona, nýbrž klást důraz na ducha, čili na autorský záměr zákona a zvykové právo...

 Třeba taková akce "Já na bráchu - brácha na mne" nebo "Ruka ruku myje" a další podobná obcházení zákonů, to zní pro laika docela nevinně, ovšem když podřízená slípka řekne o svém šéfovi, který je čistě shodou okolností premiérem vlády: "Jestli on spáchal nebo nespáchal nějaký podvod, by se mělo řešit až po vypršení jeho mandátu, to jest za čtyři roky!" Načež hodný šéf se ji za to odmění tím, že ji jmenuje ministryní spravedlnosti! Upozorňuji, že to sice zní jako fabulace, ale ono se to fakticky stalo v červnu 2018. A to ještě není zdaleka všechno!  Krátce po jejím uvedení na ministerstvo nějací "šťouralové" objevili, že její diplomová práce "O pěstování králíků", absolutně nijak nesouvisí s právnickou praxí ministryně spravedlnosti a navíc je to částečně opsaný plagiát...!

Tento případ, nejvtipněji okomentoval jeden z normálně myslících politiků: "Pánové, to se nedá takhle akceptovat,  my tu přece nejsme pro srandu králíkům!"

PS: V tomto našem státě se stalo něco, s čímž ústava absolutně nepočítala, že by se totiž dva nejvyšší představitelé státu spojili proti občanům, kteří musí tančit dle jejich taktovky. Oligarcha s mnoha střety zájmů, vidící smysl života v milionech, miliardách či bilionech a hlava státu, která sice není se svatozáří, ale je neomylná, je  nedotknutelná a též nezodpovědná za nic!   To se to pak vládne..!

http://www.youtube.com/watch?v=TC3UU90IEMo&feature=related

https://youtu.be/ktA1MELlxeU

Životní plán pozdní slečny L.

Krásný srpnový den. Při nastupování do trolejbusu č. 55 stalo se Janu Kolářovi, že šťastnou náhodou zachytil, těsně před ním padající dívku. Tato prý asi nějak zaškobrtla o schůdek, zvrtla se jí noha a ona padala nazpět. Skončila šťastně v Janově náručí a on v duchu děkoval nebesům, že to nebyla tlustá matrona, nýbrž štíhlá, křehká dívka. Začala mu ihned děkovat, jenže on opětoval její díky slovy: "Slečno, nemusíte mi děkovat, věřte mi, že jsem v mém celém životě opravdu nikdy nezažil takovouhle příjemnost, při každodenním nastupování do prostředků hromadné dopravy."
Zaplatili u řidiče jízdenky a sedli si spolu na dvojsedadlo. Slečna byla docela výřečná, takže nenastalo trapné mlčení, on také nebyl introvert, a tak se pustili do filozofování na téma plánování života a nečekané náhody. Ona mu líčila, jak má svůj život, tedy aspoň pět let dopředu, naplánovaný a najednou se jí zvrtne noha a ona padá pozpátku a nebýt tam jeho, mohla se třeba i zabít a celé plánování by bylo okamžitě v čudu.

"Vidíte, slečno, my žijeme dnes v plánovaném hospodářství, plánujeme všechno, výrobu oceli, spotřebu housek i mléka, z čehož se vypočítává plán počtu dojnic i dojiček atd. Já si proto nic neplánuju, žiju doma ve zcela neplánovaném chaosu, v němž si medím a dokonce i když si vyjedu na motorce na výlet, nebo na dovolenou, sám nevím do poslední minuty, kam asi zamířím. To všecko je odvislé od náhody, momentálního počasí a nápadu."

"Tak to vám vlastně trochu závidím. Já mám totiž všechno rozplánované dopředu, takže mě už vlastně vůbec nic nemůže překvapit, jenom takové škobrtnutí,  jako se stalo právě dnes!"

"Nechápu," zeptal se Jan, "vy víte přesně, co bude zítra, co pozítří,  co potom a tak dále?"
"Co bude zítra to ještě nevím, ale pozítří bude sedmého srpna a já mám svátek, jsem Lada, ten oslavím s rodiči a s Petrem, načež ve čtvrtek 8.8. se zasnoubíme, osmička je moje šťastné číslo, a v sobotu 21. září se bude konat svatba. Do roka, to mi bude už 31, budeme mít první děcko, potom v dalším roce budeme mít druhé děcko a přitom budeme tvrdě šetřit a zařizovat byt a až budou děti větší a budu je moct dávat do opatrování k babičce a dědovi, začneme jezdit na dovolené do světa, to jest do zahraničí..."

"Mimochodem, já jsem Honza a je mi dvaačtyřicet", řekl Jan a dodal trochu ironicky, "a víte snad už i kam budete jezdit na dovolenou, a přesně do kterého hotelu?" 

"To je odvislé od úřadů a výjezdních doložek, cíl je druhořadý, prostě někam k moři", řekla Lada.
"A můžete mi říct, abych to chápal, proč to všechno složitě plánujete a nenecháte se radši překvapit?"
"Řekla bych vám to, ale to stejně nepochopíte, mimo to, že už příští stanici vystupuji..."
Jan jí předal svoji vizitku se slovy: "Tohle jsem já, a kdybyste někdy nenaplánovaně chtěla se mnou mluvit, je tam i telefon. Buďte moc šťastná ve vašem naplánovaném životě a mějte se fajn!"

Asi za hodinku po tom, co Jan přišel domů, zadrnčel telefon. „Tady je Lada, pane inženýre, chtěla bych se vás ještě něco zeptat, mohu?“ 

„Samozřejmě, slečno Lado, prosím, ptejte se. Pokusím se zodpovědět každou vaši otázku.“

„Víte, já bych vám chtěla ještě jednou poděkovat, nebýt vás, asi bych se při nejmenším přizabila, a tak jsem si vymyslela, že bych vás, jako na revanš, pozvala k nám domů na dobrou večeři...“
„Éé, to snad není ani -éé- třeba“, vykoktal ze sebe Jan překvapeně.

„To je tak, já jsem sama doma, rodiče přijedou z chaty a můj Petr z Moravy až na můj svátek, takže dneska je mi tu přece jen tak trochu smutno a docela ráda bych ještě pokračovala v tom našem nedokončeném rozhovoru...“
„Milá Lado, to je tedy báječný nápad! Nesmíte smutnit!", blábolil Jan nadšeně, "takové pozvání se neodmítá, můžeme dále filozofovat o plánovaném životě v hospodářství a třeba i o pětiletkách."

Lada mu odpověděla svým lahodným hláskem: „Tak dobře, přijďte prosím přesně v sedm, to nejsou ještě domovní dveře zamčené, adresa je Družstevní 18, a já nechám dveře do bytu pootevřené, takže prosím nezvoňte, aby to neslyšeli sousedé. Ti ví, že mám před svatbou a měli by jistě hloupé otázky. Je to tady třetí poschodí, dveře vlevo od schodiště a dveře budou jen neznatelně pootevřené.“

Cestou na Pankrác Jan přemítal, jak se má zachovat, netuše zda-li to Lada myslela s tou večeří skutečně ve vší slušnosti a nebo naopak očekává, že příchozí bude mužem činu. Vstoupil tedy do bytu s pootevřenými dveřmi a se smíšenými pocity.

„Jídlo mám už hotové", ozvalo se odněkud z předsíně, jestli chcete, můžeme hned povečeřet.“ Lada ho přivítala v roztomilé zástěrce. Večeřelo se v jídelně, související s kuchyní a Lada mu během jídla, vyprávěla o svých dalších plánech do budoucna. Na jeho otázku, proč to tak musí dělat, pokývala hlavou a  svěřila mu své problémy.

"To je tak, Jene, vy si asi neumíte představit, jak jsou ženy k sobě navzájem někdy zlé. Všechny mé kolegyně v práci jsou buď vdané, nebo rozvedené, nebo znovu vdané, přičemž já, třicetiletá, jsem z nich nejstarší a dosud svobodná! Říkají mi "pozdní slečna"! Ty hloupé otázky, kdy se hodlám vdávat a jestli vůbec chci mít děti a jestli, probůh, nejsem snad dosud panna? Chtěla bych na ně kolikrát vybuchnout, že samozřejmě nejsem panna už jedenáct let, ve kterých jsem se mohla už vícekrát vdát! Ale radši mlčím. Dala jsem si předsevzetí, že se ve třiceti vdám a budu konečně "paní", naplánuji si život přesně tak, jak jsem vám už vyprávěla. Můj tehdejší milý, Radek, se před deseti roky zabil, když na přeborech při veletoči na hrazdě ulétl a zlámal si vaz. Nepřímo, částečně jsem to zavinila já!"

Jan si všiml slzičky v jejím oku.a snažil se rychle převést hovor na jiné téma, ale Lada ho zarazila: "To nemusíte zamlouvat, Jene, bylo to tak, hodinu před závodem a já mu udělala žárlivou scénu kvůli jakési gymnastce a on byl zřejmě nesoustředěný. Od té doby jsem byla divná a nechtěla jsem o chlapech ani slyšet, teprve před půlrokem Petr mě z toho celkem vybabral..."

Bylo deset hodin, a Jan pochopil, že se zřejmě nebude nic dalšího konat, a zeptal se jí, jestli by už neměl odejít domů. Lada zareagovala na to tykáním, pro něho zcela nepochopitelně: "Omluv mě, Jene, prosím tě na okamžik, mám pro tebe překvapení“, a odběhla se slovy, „až tě zavolám, tak za mnou přijď do pokoje, ano?“

Trvalo to dost dlouho než Jan zaslechl její hlas z pokoje. Vstoupil dovnitř a zjistil, že to není pokoj ale zřejmě ložnice Ladiných rodičů a zažil druhý, velmi příjemný šok toho dne! Lada ležela ladně v sexy úboru na manželské posteli, radio na nočním stolku tiše hrálo nyvou, romantickou melodii, ona držela v ruce Evino jablko z ráje...Jan konečně nabyl jistoty, co se od něj čeká, a že tedy se nedopustí žádného faux-pas, když udělá to, co pochopil jako muž činu.

Třetí překvapení se konalo až ráno. Najednou ho probudil Ladin hlas a polibek a on zjistil, že ona je už oblečená a na odchodu do práce.

„Mám přísného šéfa, musím být v práci přesně v osm“, vysvětlovala, „v kuchyni na stole jsem ti připravila snídani a až půjdeš odtud, tak prosím tě zamkni tak, aby tě nikdo neviděl a odpoledne ve čtyři se sejdeme na stanici tramvaje před Dětským domem Na Příkopě. Tam mi předáš tyhle klíče a už se nikdy nesejdeme, ano? Víš, ta dnešní noc byla mým loučením se svobodou a já to vím, že mě chápeš, a že jsi stopro-gentleman..." Takže Jan si uvědomil, že i on byl vlastně naplánován...

https://youtu.be/Fs6Y5GCXc2E

Můj Saturnin močící...

Kdysi dávno jsme se dohodli s mým nejlepším kolegou v práci, že on mi bude dělat jako sluhu (viz Saturnin) a já budu jeho pánem. Oba jsme byli svým založením velice nadšeni takovou představou. On mě oslovoval občas rád "Vaše blahorodí", já mu říkal "Boltne" a protože on dojížděl do Prahy až z Jinců, udělal jsem si z něj, mimo jiné také i "velkostatkáře-kulaka". To se mu sice až tak moc nelíbilo, protože za ním chodili kolegové v domnění, že je skutečně ze statku a žebrali na něm jitrnice nebo domácí tlačenku. Moje bláboly mu vcelku ale vyhovovaly, protože právě tak jako já, i on si liboval ve vymýšlení absurdních příhod a situací. On si vymyslel, že mi bude sloužit i při močení na povel: "Boltne, vyndat! Boltne, zandat!" Což jsem odmítl, aby nevznikla fáma, že jsme možná dva "božíčkové"...
Později jsem mu začal říkat "Janýd", překroucením jeho jména Jan. A protože často říkával: "Po mně snad už jde i policie", pasovalo mi to do písně Beskyde s mým textem: Janýde, Janýde, kdo po tobě ide?  To se ovšem okamžitě ujalo, mnoho firemních kolegů mu říkalo pane Janýd, mělo zato, že se tak skutečně jmenuje.

Jinak bydlel v Praze v podnájmu, ale na každý víkend jezdil domů k rodičům do Jinců. Matka mu vždycky sebou do Prahy dala něco k jídlu, takže pravidelně v pondělí si dovezl různé lahůdky, jako vepřové koleno, škvarkové sádlo, husí stehno, řízky z králíka a podobné pochoutky. Jeho opožděné pondělní příchody jsem uváděl slovy: „Tak co, Janýd, co jste tentokrát poráželi, ukaž co vezeš, mám hroznej hlad, až mě chytají křeče do žaludku!“

Navíc jsem vytvořil a nechal kolovat kresbu jeho fiktivního statku, kde se to hemžilo slepicemi, králíky, husami a kachnami, ale nechyběla ani prasata, kozy, krávy a koně. Marně se bránil tím, že jeho rodiče mají jenom čtyři králíky a pět slepic. On se mi zase pomstil povídkou o tom, že prý už jako kojenec jsem byl divoch na ženské a dokonce jsem znásilnil svou vlastní chůvu na troskách kočárku.
Já jsem samozřejmě nelenil a domaloval do jeho statku následující výjev: Janýd v neděli ráno ještě rozespalý otevřel dveře na dvůr, kde se tísnila ta veškerá drůbež a dobytek. Na pravé noze měl speciální okovanou botu s ocelovými hroty vpředu a stoje na zápraží vykopl nazdařbůh do té havětí skrumáže a oběť, která padla byla ten den u nich k obědu. Toto prý mělo ovšem dohru před tamním národním výborem, protože spolek ochránců domácího zvířectva ho zažaloval pro bestiální zabíjení zvířat. A tu jeho botu tam prý mají dodnes vystavenou za oknem, jako odstrašující ukázku zvrhlých nápadů těžce zavilých kulaků.

V takovémto hecování jsme si absolutně rozuměli a vlastně jsme se nikdy doopravdy nepohádali, zato však v osobních vlastnostech jsme byli diametrálně odlišní. On pivař, takže deset piv za večer pro něj nebyl problém, já jsem zase byl dost vysazen na sladké, na čokoládu, na dortíky, které on nejedl. Když jsem jednou vytvořil další teorii, že Janýdovi se usadila pivní pěna na mozku, kde postupem doby zkameněla na jantar. On zase líčil kolegům, že jsem kdysi dostal smyk na motorce v ostré zatáčce a kebulí vletěl rovnou do patníku. Lebka se mi prý rozlouskla jako vlašský ořech a hádejte co z ní asi vypadlo?

Prý půl kila kostkového cukru!!! Oba jsme se tomu srdečně zařehtali.

Když jsem potom po čtyřech letech od této firmy odešel, našel jsem si lépe placené místo jinde, tak Janýd tam asi o rok později přešel taky a navíc do mého oddělení. Jednou za mnou přišel s velice vážnou tváří a mezi čtyřma očima mi svěřil, co se mu před několika málo dny stalo, když se vracel až po půlnoci z hraní (hrál v orchestru na saxofon). Najednou se mu začalo chtít děsně naléhavě močit, neboť měl v sobě dvanáct piv. Ztěží se dobelhal až k Masarykovu nádraží, kde doufal potřebu vykonat, jenže co čert nechtěl, WC bylo zamčeno! Věděl, že už to dále nevydrží, takže vyšel ven před vchod nádraží a v koutku za novinovým kioskem začal úlevně konat...

Najednou uslyšel za sebou: „A copak to tady děláte, tatíku?“ Janýd se naštětil, nerad přerušil svoji slastnou činnost, otočil se vztekle na narušitele a zjistil, že to jsou dva uniformovaní esenbáci. „Já za to přece nemůžu, že ty idioti na nádraží mají zamčený záchody! Co jsem tedy měl dělat? Měl jsem totiž jenom dvě možnosti, buď to pustit ven nebo do gatí! Rozhod‘ jsem se pro tu první možnost...“
„Podivejte se, soudruhu občane“, spustil ten chytřejší, „to nás nezajmá, vy ste tady znečistil veřejnou budovu a chodník, zaplatíte okamžitě pokutu deset korun, je vám to jasný?“
Janýd byl v ráži: „Dávat pokuty nevinejm lidem, na to jste umělci, ale chytat zloděje, to né!“
„Cože sme, jakýpak umělcí?“, vzrušili se oba, „tohle bude stát za urážku veřejnýho činitele ne deset, ale dvacet korun!“
„Vy jste mě urazili taky, řekli jste mi tatíku! Já nejsem u vás žádnej tatík, já jsem svobodnej a je mi šestadvacet let, já vám nic platit nebudu!“ Načež si policajti opsali údaje z jeho občanky a řekli mu, že tedy bude předvolán.
„No, a to předvolání mám na dnešek v deset hodin", svěříl se mi Janýd, coby svému vedoucímu, "ale to se tu nesmí vůbec nikdo dozvědět, jinak jsem zesměšněnej, hlavně před zdejšíma babama, nadosmrti!“, lamentoval.
Poradil jsem mu: „Heleď, tak nic neříkej a zmiz a kdyby tě někdo sháněl, tak já už si něco vymyslím kde jsi, neboj!“

Asi za dvě hodiny byl zpocený a zničený Janýd zpátky, měl rudé hektické skvrny na lících a tvářil se rozpačitě. „Tak co je Janýd, vyprávěj, tady je to OK, nikdo tě nesháněl“, řekl jsem mu, abych ho aspoň trochu uklidnil.
“Člověče, to bylo to nejhorší, co mně mohlo potkat. Byl tam soudce, kterej se mě ptal jak to bylo a babral se v tom, chtěl vědět detaily a já musel líčit své močící potíže div, že ještě nechtěl abych to tam předvedl názorně, na povel "Vyndat!" a "Zandat!" No, prostě připadal jsem si jak přitroublej prostatik a kolem dokola seděly samý mladý studentky z právní fakulty a všechny se mohly ztrhat smíchy! – A navíc, jsem za to musel místo deset, zaplatit padesát korun!"

"Je mi tě líto, ale víc pro tebe nemohu udělat, Janýd!"...

http://www.youtube.com/watch?v=SYEkKwCNwKg