Tři malíři: IMP. EXP. SOC.

Mám rád Werichovy forbíny, ať už jsou to ty s Voskovcem nebo s Horníčkem. A tak mě dnes, nevím co popadlo, že tu jednu krátkou ilustruji, čímž zároveň seznámím případné čtenáře s podstatou takzvaných směrů malířských, uměleckých a to dle
Werichologie...

Například včera mne znovu, už asi tak po desáté, rozesmála známá Werichova přednáška o malířství, jako takovém...

 W. Začal zcela nečekaně tím, že byl v minulém životě mouchou: „Ale já nebyl taková ta moucha venku, co sedá na všecko, já byl taková ta černá, kuchyňská, apetitlich, čistotná a navíc kulturně zapojená moucha! Vlastně mouch, já byl vždycky samec. Já dělal nejraději na obrazech jako impresionista - pár vhodně volenejch puntíků a z mocnáře byla selka. 

Horníček, který zde dělal pouze nahrávače, se ho zeptal: "A co to je impresionista?"
W: "Impresionismus je směr malířský umělecký, a jak je známo, po něm přišel takzvaný expresionismus, a dneska tedy socialistický realismus. To všechno a ještě další -ismy, jsou malířské umělecké směry.

H: "Nojo, jenže já se v tom zas až tak moc dobře nevyznám..."

W: "Ale to je přece docela jednoduchá technická věc, podívejte se, pane, takovej impresionista, ten se nechá ovlivnit prostředím a maluje, tak jak to vidí,  jako tady třeba Claude Monet z roku 1874 »Soleil levant«, tedy Východ slunce." 

H: "Aha, Monet, nebo Manet, to je neuvěřitelné, znám je oba dobře, ale já si je furt pletu..."

W: "A teďka dávejte moc dobrej pozor, von totiž expresionista, si maluje tak, jak to sám cítí, jako tady ten ženský akt, od Mirka Tomse z roku 2014, »Krásná dívka na kostkované dece, která přemýšlí, že nemá co na sebe, éé- tedy kromě těch perel. Nehledě na to, že nejsou ani trochu pravé..."

H: "Nojó, teď je mi to teprve všechno krásně jasný, pane, takže, impresionista ten maluje prostě tak, jak to vidí, zatímco expresionista maluje tak, jak to cítí. Teď ovšem jsem ale moc zvědav, jakpak asi maluje socialistický realista?"

W: "Ten přece maluje tak, jak to slyší! Já znám jednoho, ten je hluchej jak tetřev a ten maluje přesně tak, jak to čte! Tedy jen v určitejch novinách. 
Takhle si to příkladně přečetla v Rudým Právu soudružka Alena Čermáková v roce 1950 a pojmenovala svou malbu hrdě,
socialisticky: »Den horníků« !"

H: "A , že vodbočuju, byl jste tenkrát ještě něco jinýho, kromě té noblesní mouchy, coby impresionista?"

W: "Jéje, já byl věcí, pane, já byl patník, dlouho, pak jsem byl pes abych se pomstil, nebo když jsem byl svišť, tak už tenkrát jsme měli Noru, ještě dávno před Ibsenem a zajímavé, já byla taky kráva, pane, a k smrti mě chtěl udojit zlej kulak!"

H: "Neříkejte, to je teda něco strašnýho! A udojil vás?"

W: "Ne, ne, já jsem ho totiž převezla! Já s posledním litrem ve vemeni jsem přeběhla k jézédé!  A to mě zachránilo!"
***

A já nakonec, po vzoru našeho pana prezidenta připojuji jednu židovskou "ANEGNOTU":  Povídá paní Kohnová svému muži: Ty, Kohne, ta naše Mici už je dospělá a říkala mi, že když se večer ve svým pokojíku svlíká tak, že z protějšího baráku na ní kouká nějakej chlap, nejspíš to bude ten Raubiček. Tak sem si myslela, že bysme měli tý holce koupit do jejího vokna ňákou neprůhlednou záclonu."

"Sára, ty ses asi zbláznila, víš kolik taková záclona stojí peněz? To uděláme jináč. Vyměníte si s Mici pokoje a uvidíš, že ty záclony si pořídí Raubiček!"

A protože miluji déšť, tak přidám píseň: "September in the rain":

http://youtu.be/PLqODPIkWo4

Casino a 2 Němky: Minus i Plus

Zařval jsem nahlas a vztekle známé vulgární slůvko, když jsem omylem zabouchl kufr od auta a klíče byly uvnitř. To se stalo jistě už mnoha lidem, ale mně se to stalo v situaci, která byla pro mne na první pohled naprosto neřešitelná. Musím to popsat od začátku:

Byl jsem na léčení v německých lázních Lippstadt a protože o víkendu zde byla nuda nudoucí, rozhodl jsem se vyjet si hned po snídani do lázní Oeynhausen, kde je prý krásné kasino s ruletou. Bylo to sice 80 km daleko, ale to mne neodradilo. Vyjel jsem hned po snídani v deset hodin a dostal na cestu výletní balíček s jídlem jako náhradu za oběd. Věděl jsem, že musím být zpět nejpozději do deseti hodin večer, pak se lázeňská budova zamkne a pacient může přenocovat kde chce na vlastní útraty, ale mimo to se dostane do konfliktu s ošetřujícím lékařem. Pokud by se takový přestupek opakoval, může to vést až k vyloučení pacienta z léčení a jako postih, by bylo uhrazení naběhlých výdajů nemocenské pojišťovně. 

Nejdříve vše probíhalo hladce, bylo krásné slunné září, takové babí léto a lázně Bad Oeynhausen se mi hned na první pohled zalíbily. V lázeňském parku za městem stálo výstavné kasino a před ním šuměla kašna s fontánou.  Na začátku jsem měl v ruletě dosti štěstí, dokonce jsem už vyhrával 500 marek, jenže pak došlo ke zvratu, všechno jsem zase prohrál a k tomu ještě další dvě stovky. Vyšel jsem z kasina dost rozladěn a hladový jako herec. Došel jsem k autu na parkoviště, abych se aspoň posilnil tím, co jsem dostal na celodení výlet od mého sanatoria...

Odemkl jsem kufr, kde ležérně ležel cestovní balíček s potravinami a pustil se ihned do jídla. Byly to dvě housky se šunkou, se sýrem a zeleným salátem. Byl jsem ještě zpocený a tak jsem si sundal sako i kravatu, hodil to do kufru a šel si sednout za volant. Jenže auto bylo ještě zamčené a sako, ve kterém byly klíče od auta, bylo v kufru a ten jsem právě chytře  přibouchl! 

Zatmělo se mi před očima: „Co teď? Co mám dělat? Do auta se nedostanu. Peníze i doklady mám v saku a to je v kufru. Slunce začíná zapadat a já tu stojím jen v košili a kalhotách, 80 km od mé léčebny, navíc je neděle a všude je zavřeno...“ 

Začal jsem si lámat hlavu, co si mám počít a napadalo mě vrátit se do kasina a poprosit je o půjčku pár drobných a zatelefonovat nějakému zámečníkovi, aby mi otevřel auto. Nic lepšího jsem na svoji kebuli nevymyslel. Ve vestibulu seděla jakási portýrka, bábo-chlap, typ, kterému říkám „Němka když se nepovede“ a já v zoufalství se na ni obrátil o půjčku drobných na telefon. To byla ode mne blbost odsouzená k zániku, bába se zatvářila nepřístupně a řekla: „Víte kolik lidí, co zde prohrají, si chce půjčit peníze? My nejsme banka, my nejsme kasa, ale kasino!...“

Vystřelil jsem odtamtud jako zajíček ze své jamky a rozhodl se, že doklušu do středu města na nádraží. "Jsou to sice dva kilometry, ale aspoň se trochu zahřeju", snažil jsem se nějak uklidnit, aniž bych věděl, co si počnu na tom nádraží?

Na nádraží byl takzvaně „chcíplej pes“, žádní lidé, všechno zavřeno, pouze malá budka s novinami, a v ní velice hezká slečna, "Němka když se povede". 

Požádal jsem ji vroucně, jestli bych si mohl od ní zatelefonovat, ale že sice nemám u sebe žádné peníze, zabouchl jsem si klíče v autě. Podívala se na mne mile, posoudila můj akcent cizince a řekla: „Jestliže to ovšem není mezistátní hovor, tak ano.“ Uviděl jsem tam ležet telefonní seznam, tak jsem si ho též s dovolením vypůjčil: „Slečno, prosím, nevíte na koho bych se tu měl obrátit, jestli na policii nebo na nějakého zámečníka?“ 

„Nejlepší bude zavolat tzv. Schlüsseldienst (zámečnické služby)“, řekla mi mile. "Ano, správně, šlysldýnst!" zvolal jsem a ťukal si na čelo... Dovolal jsem se teprve na třetí číslo a tam mě ten dobrý muž upozornil, že je nedělní tarif, tedy výjezd za minimálně 100 marek. Souhlasil bych býval se vším, jen proboha ať pro mne přijede, že čekám na zdejším nádraží. Byl tam za pět minut a pak mě vzal sebou ke kasinu. Poděkoval jsem ještě slečně v kiosku, bez níž bych byl snad úplně ztracen, načež jsem navigoval pana zámečníka k mému autu na parkovišti. Tam mi, dřív než se pustil do díla, řekl: „Můžete mi ukázat váš technický průkaz, abych třeba neotevřel cizí auto a pak neměl eventuální potíže s policií?“ 

„Prosím vás, já mám všechno v kufru, u sebe teď nemám nic, ale jakmile to otevřete, slibuji a přísahám, že vám všechny doklady ukážu a vše zaplatím!“ 

„Dobrá,“ řekl ten muž, „otočte se prosím, abyste neviděl můj trik“, udělal cvak-cvak, a že to byl profík bylo auto ihned otevřeno! Fuj, to jsem si oddychl, dal jsem mu dvě stovky a byl šťasten jak blecha. Za blbost, jak známo, se musí platit...!

 Už to vím: Potřebuji někoho, aby na mne dohlížel...

 (Someone to watch over me)...
http://www.youtube.com/watch?v=6Z3QgE2p2rs

Ale příběh pokračuje:  "Koupil jsem  své  ženě  blůzičku"

Zloděj, zvláštní odrůda lidská

Na zloděje se většinou sprostě nadává. Mnou taky cloumal vztek, když mi jrdnou před Vánocemi zloděj vybral 3000 Kč z peněženky a tuto mi zase nepozorovaně vsunul do kapsy. Neuvědomil jsem si, že to byl vlastně dobrák, který mi neukradl platební kartu, ani další doklady, ale vypůjčil si pouze peníze na věky, za které třeba koupil dárky pod stromeček svých dětiček. Lidé ovšem, na úkor svého vlastního zdraví, inklinují spíše k vysvětlení, že to byl padouch, který to stejně prochlastá, nebo to prodívčí se šlapkami a možná, že ve většině případů mají pravdu, ale zajisté to neplatí úplně vždycky. Mysleme si raději pozitině, ten člověk ty peníze třeba potřeboval více než já... Ovšem v jiném případě se mi stalo,  že mě má známá prosila, abych jí půjčil asi 16 tisíc, že se dostala do dluhové pasti, a že očekává honoráře, které se však nějak pozdržely a teď si neví rady a je jí to trapné. Samozřejmě, že jsem rád půjčil a vůbec mě nenapadlo, že to je lež. Je pravdou, že víc než ty peníze mě mrzí, že jsem tím ztratil důvěru v solidnost, takzvaně dobrých přátel. V západním Německu, kde jsem žil 27 let, se mi podobný případ nikdy nestal. A já jsem pochopil ten bonmot Jana Wericha, že Češi jsou nenechavým národem a krádež považují často za určitou chytrost, pod heslem  »Co je doma, to se počítá«...

Když jsem si přečetl jednu episodu z knížky od rakouské spisovatelky Joe Lederer, o tom co se jí přihodilo v Londýně, vstoupily mi slzy do očí. Pokusím se to v kostce přeložit do češtiny:

Jsou dny, kdy se vám zdá, že se všechno spiklo proti vám. Lidé jsou k sobě velmi často necitliví, dopis na který čekáte nepřichází jenom proto, že dotyčný šel raději do kina než by napsal pár řádek, knížka, kterou jste zapomněli v restauraci zůstane ztracená, protože následující host ji sice našel, ale strčil si ji do kapsy. Prodavačka je na vás protivná, protože má právě špatnou náladu, kasírka vás obere o drobný peníz, když si všimne, že ji nekontrolujete...

To, co chci popisovat se mi stalo v poválečném Londýně. V jednom obchodním domě byl výprodej, se spoustou lidí, tlačících se mezi regály a zde mi byla ukradena kabelka. Měla jsem ji na koženém řemínku přes rameno, takže zloději stačilo pouze přeříznout řemínek. Neměla jsem v ní nic až tak moc cenného, jenom nějaké libry, osobní průkaz, rtěnku, nylonky a podobné maličkosti. Jedna věc ovšem byla pro mne osobně velice cenná a to byla fotografie a dopis od velitele bojové letky, který mi tehdy oznámil, že pilot Bernard Berger, můj snoubenec, byl sestřelen. Fotka i dopis byly již dost pomačkané, protože jsem je nosila všude stále sebou. Hlavně ta zažloutlá fotka byla pro mne nenahraditelná. 

O dva dny později jsem dostala obálku obsahující dopis velitele i fotku Bernarda a malý papírek se vzkazem napsaným hůlkovým písmem: „Omlouvám se, je mi líto, můj bratr byl také pilotem...“ Už nikdy jsem se nedozvěděla, kdo mi kabelku ukradl, jestli muž nebo žena, jestli to byl profesionální zloděj, nebo chudák, který zoufale potřeboval peníze, jisté je, že ten člověk se chvěl strachy o něčí život tak jako já.

Protože si tento neznámý moji kabelku i ostatní věci ponechal, je skutečností, že to byl zloděj, ale na druhou stranu to byl citlivý člověk, který mi dobrovolně vrátil, to co bylo pro mne nejcennější – fotografii Bernarda...

***

A já k tomu dodávám, že uvažuji tak, jako paní Joe Ledererová, chtě-nechtě jsem také rád, že mi byla ukradena „jenom“ peněžní hotovost...

Jak se vyvolávalo

Musím vám hned na začátku vysvětlit, že se nejedná o žádné fotografování nebo o májové průvody, ale o školní výuku na reálném gymnáziu, v padesátých letech. Z nepochopitelných důvodů se učiteli na gymnáziu říkalo „pane profesore“, přestože vlastně profesorem nebyl a žákům už od 11 let se vykalo i když to hlavně u chlapců menšího vzrůstu, vypadalo směšně.

Při vyučování se muselo klidně sedět a tiše poslouchat, na dotaz profesora se mělo hlásit, kdo to ví, což jsem já zásadně nedělal, buď jsem nevěděl o co se jedná, nebo když jsem to věděl, tak bych si připadal jako šprt neboli šplhoun. Horší bylo zkoušení a přímo děsivé bylo vyvolávání na stupínek k tabuli, kde byl člověk bez nápovědy prakticky ztracen.

Jednotliví profesoři a profesorky měli každý svůj ustálený rituál vyvolávání žáků k tabuli. Profesor bez fantazie, otevřel svůj notes a začal vyvolávat podle abecedy, což jsem měl rád, protože to začalo u Ambrože, Baborovského, Čejky, zatímco já, třetí od konce abecedy, jsem se mohl klidně válet, věda, že se na mne dnes nedostane.

Horší to bylo s profesorkou deskriptivy, zvanou Andula, ta nás napínala tím, že se vždy rozmýšlela, jestli má tentokrát začít od A nebo od Z, a to jsem vždycky trnul.

Nejzáludnější byl profesor chemie Brandejs, zvaný pinakoid, ten to bral vždycky na přeskáčku. To se nedalo odhadnout, člověk se potil celou hodinu a neměl nervy ani na to si opsat pod lavicí od kámoše domácí cvičení z matiky.

Profesorka dějepisu Iva Soudková, zvaná Omega, dle tvaru poprsí, si potrpěla na absolutní spravedlnost a k tomu účelu sloužil její rituál, zvaný: „Nechejme to na náhodě nejspravedlivější...“
Pomalu zasunula připravenou celuloidovou záložku do svého notesu, kde každý list nesl jméno jednoho žáka. Potom notes pomalu otevřela a přečetla ortel:
„K tabuli teď půjde, následovala vteřínka napjatéhp očekávání –  Marek!“
Celá třída odpověděla sborově: „Kterej?“

Ona se podívala znovu do notesu: „Marek Josef!“

Třída opět ve sboru: „Chybí!“

Ona znovu zalovila v notesu: „Tak ten druhej, Marek Milan!“

A třída na to opět sborově: „Chybí!“

A tak se získávaly cenné minuty a vteřiny, jenom Nacházel sedící vedle mne se naštval a syknul zlostně: „Teď jsem v prdeli, jsem hned za Markama!“ a taky, že se vzápětí ozvala Omega se svým miloučkým úsměvem: „Ale Nacházeli, vy se tady, doufám, nacházíte!“

Jednou musela u nás Omega zaskakovat za nemocnou matikářku a protože něměla o matematice ani šajna, vymyslela si, zaměstnat třídu tak, že postupně každého vyvolá a ten bude muset u tabule zazpívat nějakou píseň dle vlastního výběru. Byla to celkem otrava poslouchat ty naše pubertálně mutující hlasy, až skvělý Nacházel překvapil všechny. Postavil se do pozoru, uklonil se hlavou a řekl: "R.A.Dvorský, Škola lásky: Ve škole - mně ach běda, nudila každá věda, díval jsem se raděj ku hvězdám. Dějiny, to je marný, byly mi suchopárný, ze všeho jen Kleopatru znám..."

"Dost!", přerušila ho dějepisářka Omega, "to je nějaká odrhovačka! Něco jiného!"

"Paní profesorko, já bych tedy zazpíval druhou sloku ta je lepší." Načež pokračoval:

"Děvčata, hola, hola, tady je lásky škola, naučí vás jak se líbat má!"

"Nacházeli!", vypěnila Omega, "okamžitě si jděte sednout, toto já zapíši do třídní knihy!"

U Omegy jsem měl celých šest let stále a jenom čtyřky, byl jsem prostě zavedeným čtyřkařem a když jsem kvůli mé matce si chtěl tu čtyřku zlepšit a šprtal se a hlásil se a vlastně všechno věděl, pochválila mne slovy: "Ano, Toms, správně, lepšíte se! Píši čtyřku, namísto dosavadní  čtyři-minus." 

Zachránilo mě to, že poslední rok před maturitou přišel místo ní pan profesor PUNŤA.

Ovšem nejnevypočitatelnějším byl profesor angličtiny jménem Smetana, zvaný Smeták, Portviš, Porťák, Ten se hned v první hodině angličtiny proslavil tím, že celou dobu něco blábolil o jakémsi "glottal-stopu", nikdo ve třídě netušil o co jde a když se jeden žáček přihlásil a chtěl bližší vysvětlení, odpověděl mu Porťák touto slavnou větou: "Glottal-stop se vyznačuje tím, že v angličtině vůbec není!" Později jsem si sám někde zjistil, že však v češtině ten glottal-stop je.  Příklad: Někdo se třeba jmenuje Doucha, ale vata se dává do ucha. (V prvním případě g-s není, v druhém případě je.)

Porťák obvykle vyvolával k tabuli, jakoby za trest, i když člověk nic neprovedl. Uvedu pro názornost dva příklady, co se mi staly. Jednou mi spadla na hlavu omítka, což byl tenkrát jistý kolorit doby, omítka padala v Praze skoro v každé ulici. Utrpěl jsem krvácející ránu na temeni hlavy, byl jsem ihned záchrankou odvezen do nemocnice, naštěstí pro mne lebka to vydržela, rána byla sešita a já musel zůstal týden v domácím léčení. 

Když jsem přišel opět do školy, ještě se zaflastrovanou hlavou, byla hned první hodinu angličtina, a já se omlouval profesoru Porťákovi, že nejsem připraven na dnešní hodinu z důvodu úrazu. Ten se na mne zle podíval a spustil svým astmatickým hlasem: „Chlapíku, pro pána, to s tebou uděláme krátký proces! Pojď k tabuli, pojď k tabuli a přelož mi: V Portugalsku Portugalci mluví portugalsky!“ Samozřejmě, že jsem to nějak popsul a dostal pětku.

Jindy jsem se ho jen slušně zeptal, jestli si smím odskočit na záchod. „Chlapíku koulovatý, tady mám v notesu: Toms. Patnáctého cvakal klikou, osmadvacátého spadl ze židličky a teď chceš jít na záchod? Nikam nepůjdeš! A přelož mi - přelož mi: “Matce spadl do výlevky šicí stroj.“ Což byla pochopitelně zase pětka.

A tak nás ten dobrý Porťák naučil jen samé zhůvěřilosti, jako od Shakespeara: „Rozpoltila jsi mé srdce ve dví“ nebo třeba Otčenáš ve staroangličtině: "Ouer Father which art in heaven..", ale faktem je, že když jsem potom prvně přijel do Anglie, nedovedl jsem si koupit ani párek v rohlíku...
https://youtu.be/guBodVi09T8

Bohatý profesor, houmelesák

Helena, když přišla domů z práce, našla jako vždycky svou t.č. sedmnáctiletou dcerušku Lindu u telefonu, hluboce zabranou do typicky dívčích úvah s kamarádem Petrem...

Když s ohledem na matku ukončila svůj rozhovor, vykřikla jakoby nadšeně s předstíranou radostí v hlase: „Milá mamčo, já jsem dnes tou nejšťastnější ženou na světě širém“, zatímco si rychle a nenápadně utřela slzičku.
„Proboha, snad ti ten puberťák nenavrhl, abyste se vzali?“ 

„Ne, mami, naopak, právě jsem se s ním rozešla, protože on teď chodí s mojí nejlepší kamarádkou Alexandrou!“
"To je hezké, když se mají tři lidé takhle rádi!", řekla suše její matka, "ovšem čtyři to už je moc."

Při jídle se Helena svěřila své dceři s finančními problémy. Po tom, když dala opravit střechu a nechala udělat topení, tak se dostala se do dluhové pasti a proto nyní budou muset začít počítat s každým grošem, snížit telefonní hovory na minimum a ušetřit na jídle, na plynu i na elektřině... 

„Mami, já mám nápad, co kdybychom pronajaly ten horní pokojík třeba nějakému slušnému a nenáročnému studentíkovi, kterej by mi byl schopen eventuálně pomoct s matikou?“

„Ne-ne, to je moc riskantní“, zamítla návrh Helena, „ještě abych pak musela mít strach někam odejít, abys tu s ním nezůstala sama, člověk totiž nikdy neví...“ 

„Mamčo, na které planetě žiješ, vidím, že už dva roky, co jsme tu samy, furt myslíš jenom na to jedno jediné - na sex...“ 

„No dovol, Lindo, nebuď drzá ke své mamce...ale počkat...co si dát inzerát na podnájem pro starší osamělou dámu? To by bylo řešení!“ To ovšem, i přes Lindin odpor hladce prošlo... 

Nejprve se nedělo nic, ale pak přišly tři dopisy od pisatelek, které však nepůsobily na paní Helenu ani trochu sympaticky. Ta první nasekala ve svém dopise, patrně nikoliv pro zasmání, celkem osmnáct gramatických chyb, té druhé se nelíbila, prý moc vysoká činže a čtrnáct schodů do pokoje v prvním patře, ta třetí měla kočku, psa a kanárka a požadovala vlastní WC jen pro sebe. Takže z toho nic neprošlo...

Jednou večer, když lilo jako z konve a Linda byla sama doma, někdo zazvonil u dveří. Byl to jakýsi neznámý pán, vzhledem připomínající bezdomovce.
„Dobrý podvečer přeji, Bohatý Viktor, jméno mé, vy račte být paní, nebo slečna, Helerová, nemýlím-li se?“ 

„Ano, nemýlíte se, to jsem já“, řekla Linda, „Dobrý večer, co si přejete?“ 

"Já se jdu s dovolením podívat na ten pokojík, co pronajímáte. Je ještě volný?“ 

„Promiňte pane, to bude omyl, my hledáme osamělou dámu, což vy pochopitelně jak vidím, nejste.“ 

„Slečno, vy jste přece milá, dobrosrdečná osoba, vy byste snad v tomto nečase nevyhodila ani psa z domu - a mne, starého dobráka, snad ano?“, řekl zmoklý muž a osušil si šátkem obličej. 

„A vy nemáte kam jít?“ Muž zakroutil hlavou. „Tak pojďte dál, já vám uvařím aspoň čaj.“ 

Muž poděkoval, položil za dveře na zem svůj odřený kufr, patrně majetek to jeho jediný, a jal se hned vysvětlovat svůj zubožený stav. Zlá ex-manželka ho takhle vyhodila z bytu a on se dostal mezi houmlesáky, coby „Bohatej Viki“. Tak už žije tři měsíce. Teď se mu dostal do rukou inzerát s touto skvělou nabídkou. On není sice osamělá dáma, je ale osamělým mužem... 

Linda mu dala k čaji pár starších sušenek a vyzvídala, čím je Viki povoláním. To byla jeho parketa, hned se rozpovídal, že byl vším možným a čím prý kdy byl, tím vším byl prý rád. 

„Pane Bohatý, konkrétně, umíte třeba něco spravit v bytě?“, zeptala se Linda prakticky. 

„To je samozřejmé, jsem vyučeným instalatérem, i když jsem se nakonec stal profesorem na gymnáziu!“ 

„Ó, to je skvělé, nám kape vodovod, záchod i sprcha – a nevyučoval jste taky někdy matiku?“ 

Jo, matematika, to je dokonce můj oblíbený obor, dalo by se říct koníček! A propos koníček, byl jsem taky rok v Americe a dělal cowboye. Víte, já jsem byl původně u pěchoty, ale protože jsem zdědil po mém tátovi...“, vtom klika cvakla, dveře letí a matka vchází do dveří. Když spatřila vousatého houmlesáka v družném hovoru se svojí dcerou, šly na ni mrákoty... 

„Má milá mateřídouško“, spustila ihned Linda, „tady ti představuji našeho zcela nového podnájemníka, profesora pana Viktora Bohatého, kterého sice manželka vyhodila z bytu, ale který zdědil všechno po svém otci, on byl cowboyem, pilotem, profesorem matiky a zároveň je i vyučeným instalatérem. On tedy není trvalý bezdomovec, to je jen jakýsi oční klam!“ 

„Dobrý večer“, řekla suše Helena, „Lindo, já doufám že jsi s tímto pánem ještě nepodepsala nájemní smlouvu, aniž bys počkala na mne. Z toho všeho, co jsi tady vyjmenovala mu věřím jenom to, že není homeless, protože je čistý, má pěstěné ruce a voní po určitě ne laciném parfému Armani. Ovšem to všechno ostatní je nepochybně absolutní blábol!“

„Vážená paní Helerová“, začal Viktor svoji obhajobu, „to co vám o mně řekla vaše dcera, je čistá, ryzí pravda, kterou ovšem musím jen nepatrně poopravit: Po mém otci jsem zdědil jenom platfus, takže jsem byl převelen od pěchoty k letectvu, ostatní údaje naprosto perfektně souhlasí.“

„Takže,  kromě toho platfusu jste po otci nezdědil nic...“, doplnila Helena, kuckajíc se smíchem. 

„Přece ještě něco, dobré srdce od mé mámy“, řekl vážně Viktor a pokýval hlavou. 

„Tak vidíš mamčo, že to je ten nejlepší podnájemník, jakýho si můžeme přát!“

"A jak to, že jste se klidně nechal manželkou vyhodit z bytu?", zeptala se Helena.

"Je to její barák a já neměl nárok tam po rozvodu bydlet."

"A můžete nám říct důvod vašeho rozvodu, nebo je to tajné?" vyzvídala Linda.

"Lindo, do toho nám nic není, to je osobní věc pana Bohatého", okřikla ji Helena.

"Milé dámy, moje žena-herečka se zamilovala do jednoho známého herce a týden po našem rozvodu už měli svatbu. Jistě chápete, že bych jim tam překážel..." 

Helena mu váhavě podala list s jejich podnájemní smlouvou: „Přečtěte si to pečlivě a jestliže s tím souhlasíte, hlavně s cenou podnájmu, prosím, podepište a slibte mi, že se budete holit.“ Viktor vyndal z náprsní kapsy jako novou, stříbrnou propisku Parker, ale to jeho podepisování mu trvalo nějak moc dlouho, jako by měl aspoň 20 akademických titulů. 

„Pozor!“, zvolala Helena, „to vámi připsané musím ještě také odsouhlasit a podepsat i já!“ Načež začala číst nahlas: „Já, níže podepsaný, Viktor Bohatý, prohlašuji tímto, že se budu opět pravidelně holit, a že děkuji nebi, že paní Helena Helerová je tou nejpůvabnější ženou, jakou na této zeměkouli znám!“

Viktor  Bohatý (nehodící se škrtněte)
***
http://youtu.be/rqhD99N9-AY

SI-NA-SU-U-SI

Přeloženo do češtiny: »Silvestr na sucho u Silvie«...

S tou Silvou jsme se skamarádili vlastně tak, že jsme bydleli pár kroků od sebe a tím, že jsme měli už od dob puberty, společnou cestu k tramvaji a od tramvaje domů. Já jí někdy trochu pomáhal s matikou  a ona mě zase s dějepisem...

A protože dívky jsou ve vývinu vždycky napřed, měla Silvie ve své pubertální duši prožitky a pocity, které nemohla vyprávět rodičům a bála se je svěřit nějaké kamarádce. Ta je prý falešná jako každá žena a sdělené tajnosti nedokáže udržet, ba může je třeba i zneužít proti ní samotné... 

Ke mně měla z  nějakého důvodu, nevím proč důvěru, že to nikomu nevykecám a tak jsem jí dělal vrbu chtě-nechtě. Zatímco já jsem byl u nich doma snad jenom jednou na návštěvě, ona k nám přicházela celkem často.

Chtěla si patrně prostě popovídat o tom, čeho byla plná a já jsem byl osudem předurčen ji vyslechnout. Někdy si sebou taky přinesla nářadíčko na pletení, posadila se v mém pokojíčku do křesla, hodila si nohu přes nohu a začala štrikovat, při čemž vždy spustila stavidla své výmluvnosti. Moje máti se jednou divila, když zjistila, že Silva odešla domů až po půlnoci. Chtěla vědět, co tam spolu tak dlouho až do hluboké noci řešíme?

„Mami, můžeš tam kdykoliv bez klepání vrazit a uvidíš Silvu, jak si plete svetr a já poslouchám její někdy trochu nudné historky. My jsme opravdu jenom kamarádi, já jsem její vrbou, takže je to stejné, jako kdybych tam seděl s Kájou Novákem.

Jednou, to už nám bylo okolo dvacítky, mi Silvie den před Silvestrem zavolala: „Hele, Mirdo, co děláš zítra na Silvestra?“

„Já – nic, já se nehodlám na povel zpumprdlíkovat, jsem takzvaně suchý skoro-abstinent! Nebaví mě radovat se jenom tak na povel, chápeš to?“

„Vždyť já jsem taky skoro-abstinentka, a tak jsem si vymyslela udělat u nás doma SI-NA-SU-U-SI, to jest "Silvestr na sucho u Silvie" to jest takový intelektuální mejdan. Jsem totiž sama doma, rodiče jsou někde u známých na Šumavě a já mám od nich dokonce povoleno pozvat si své kamarádky a kamarády domů s podmínkou, že byt zůstane lidským obydlím, nábytek se nezruinuje a kočičky dostanou nažrat. Takže tě tímto zvu na Silvestr-párty  k nám domů!“

„Silvie, to je sice od tebe hezké, děkuju za pozvání, ale já ty tvoje intelektuály celkem nemusím, víš, já budu radši sedět doma a brejlit na televizi, i kdyby byla sebenudnější...“

„Jé, to je ale škoda, já jsem se na tebe tak těšila, udělám chlebíčky a výborný bramborový salát a usmažím řízky – ale když budeš chtít, tak si můžeme udělat ten mejdan - třeba jenom tak ve dvou, tedy jako my dva...“

„Tak to je ovšem jiná řeč, to beru a přinesu šampus aspoň na půlnoční přípitek!“ 

„Fajn, a vezmi sebou rádio, to moje chrastí jako zmije!“
"Chápu to správně, že myslíš chřestýše!"

Hned jak jsem k nim dorazil, strkala mi Silvie už ve dveřích pod nos své překrásně pěstěné ruce, věděla, že jsem na to pedant: „Mirečku, je to tak dobrý?", zeptala se. "Ano, dobrý, předobrý, veledobrý!" Silvie se ušklíbla: "Nebudeš se eklovat, když ti třeba náhodou sáhnu na jídlo?“  To mě rozesmálo: "Ty přece víš, že s tvýma

ručičkama mi můžeš sahat na co se ti zamane. Jenom tu barvu bych volil světlejší, podle rtěnky. Načež jako filmový gentleman jsem jí políbil obě tak přepychově krásné ruce s perfektně nalakovanými nehýtky...

Potom jsem se začal věnovat v pokoji instalaci a ladění rádia, zatímco ona něco připravovala v kuchyni.  Přitom jsem přemýšlel jakou atmosféru bych měl naladit, aby vyhovovala mé, tak málo romantické kamarádce Silvii. Než jsem stačil domyslet svoji úvahu až do konce, vyřešila to za mne ona sama tak, že vstoupila do pokoje a mimo náušnic, byla nahá jako slovo boží. Byl jsem v šoku. Až do tohoto dne nebyly mezi námi nikdy žádné intimnosti. Přestože měla nádhernou figuru, byl jsem zmaten a najednou jsem dostal strach, že selžu. Ona zřejmě netušila, že muž ve své podstatě chce být vždycky dobyvatelem a nechce přijít už k hotovému a bez jakékoliv předehry. Tak se stalo, že jsem se zcela trapně na nic nezmohl a začal filozofovat. Oba jsme pochopili, že totální nahota je kontraproduktivní, že méně znamená více a nejdůležitější, že je psychika, protože mužské tělo není automat, který funguje na zmáčknutí knoflíku.

Nakonec jsme se dohodli, že se budeme společně s oběma kočičkami dívat na televizi, program byl víceméně koukatelný a přitom jsme baštili chlebíčky. Silvie to naplánovala takto: "Později, to jest před půlnocí si dáme ty řízky s bramborovým salátem, jinak můžeme pomalu už teď ucucávat šampus...
Tento Silviin »jízdní řád« jsme tak docela na 100% přesně nedodrželi, protože při půlnočním polibku zavládla tak nějak útulná pohoda, že se na ty řízky zapomnělo, takže jenom v mírném alkoholovém opojením dvou skoro-abstinentů, jsme vyměnili náš mnohaletý status kamarádství za intimní přátelství. A pak jsme sklouzli do Nového roku jako při ledovce na šikmém chodníku,,,

http://youtu.be/GfqriGHnkGg 

Smůla se mu lepí na boty...

Noty jsou pro něj něco jako opium, přitahují ho víc než krásné ženy nebo bulvár a tak není divu, že se celý život snažil mít vlastní Big band, což se mu už dlouho nedařilo. Jednou nesehnal bicí, pak zas třeba chyběl dobrý trumpeťák, ale postupně to dal nějak dohromady. Dnes má konečně desetičlennou kapelu, sám hraje na dva saxofony, tedy nikoliv současně, ale střídavě na tenor a baryton. Taková kapela ovšem představuje pro Jana spoustu práce, musí v jedné osobě dělat prostě všecko: opisovače not, manažéra i aranžéra, dopravce i pasažéra a snad i trenažéra! Nakonec, když už to všechno klapalo, mu zase pro změnu nastaly trable se zpěvačkami. Ta první záhy otěhotněla, druhá měla potíže s intonací a teprve ta třetí, neměla žádnou podstatnou chybu. Můj starý kamarád Jan Outrata je celoživotním muzikantem tělem i duší a současně také smolařem. Já mu tvrdím, že je geniem, který se dovede posadit za každý hudební nástroj, on mi oponuje: „Posadit ano, zahrát ale jen na něco, jinak jsem de facto jen geniálním smolařem.“

Konečně se dostavily i vytoužené úspěchy u publika, jenže po roce mu zpěvačka z ničeho nic utekla k jiné kapele, takže on stál před problémem, jak má hned bleskurychle sehnat náhradu, aby neztratil již sjednané kšefty. Na poslední chvíli, přes různé známé dostal kontakt na zpěvačku Lillian Horynovou.

Tato madam měla eminentní zájem zpívat s dobrým orchestrem a protože je celý den sama v baráku jak zakletá princezna a už delší dobu se nudí, pozvala ho k sobě. Má doma klavír a on když přinese noty toho, co má ona zpívat, může se to hned nazkoušet.

Lillian naštěstí bydlela v obci vzdálené jen asi 30 km, takže Honza se hned druhého dne za ní rozjel místním vláčkem, auta nemaje. Tentokrát neměl svoji obligátní smůlu, Lillian byla žena krásná i sexy, což z praxe věděl, že působí na publikum velice kladně.

Protože venku trochu pršelo, vyzul se Honza v předsíni z bot, aby nezašlapal přepychový koberec v obýváku, kam ho ladná paní domu uvedla. Když spolu odzkoušeli asi dvanáct věcí z jeho repertoáru, což Lillian zazpívala perfektně, nabídla mu čaj s koňakem a vlastní pečivo.

V družné debatě jim čas ubíhal rychleji než by se řeklo a když se začalo stmívat, zdála se mu Lillian krásná jako Pygmalionova socha Galathey.  Do toho se překvapivě vrátil domů její manžel a Honza si neuvědomil, že jeho smyslné představy o Lillian nemůže nikdo znát a připadal si najednou trapně. Chtěl proto, co nejrychleji zmizet s výmluvou, že by mu ujel poslední vláček.

Nikterak deprimovaná paní Lillian ho ještě představila manželovi: „To je pan kapelník Outrata.“ Ten jenom zamručel: „Těší mě, Horyna.“ A Honza, který se cítil jakoby přistižen na švestkách, se rychle vypoklonkoval, vletěl bleskově do bot v předsíni a upaloval k nádraží. Teprve ve vlaku s hrůzou zjistil, že nemá na nohou své boty, ale zřejmě boty pana Horyny!

"To je trapas“, pomyslel si a hned zavolal Lillian co se mu stalo.

"Jaká to náhoda!", zapěla Lillian, "že máte oba stejnou nohu, vždyť můj muž je asi tak o hlavu větší!“

„Paní Lilian, já se omlouvám“, koktal Honza, „já jedu zítra v osm tady kolem vás do města, stačilo by to, kdybych ty boty dovezl k vám až zítra?“

„Dobře, pane Jendo, nic se neděje, manžel má ještě jiné boty, nemusíte vůbec ani vystupovat, já budu čekat na nádraží, ty boty si jen prohodíme a vy můžete pokračovat dál!“, navrhla ta milá paní. To bylo pro Honzu ideální řešení a byl šťasten, že jeho nová půvabná zpěvačka je navíc k němu tak moc milá.

Jenže běda! Dveře, ty proklaté dveře u jeho vagonu nešly otevřít. Začal jimi vztekle lomcovat, což nebylo nic platné, teprve potom si všiml cedulky na skle: POZOR, dveře jsou z důvodu poruchy zamčené, používejte dveře v přední části vozu! Ovšem jeho příslovečná smůla se opět projevila. Když už viděl oknem tu krásnou Galatheu s jeho botami v pytlíku, mávat mu v ústrety, zcela natěšen si v duchu zopakoval, co řekne a předá ji kromě těch bot jejího manžela, také sice malou, ale kytičku konvalinek, které tajně žmoulal v kapse jako poděkování.

Utíkal celým vagonem dopředu, jenže mezitím se vláček opět rozjel. Viděl ještě udivený výraz v očích Lilliany a musel se jí znovu omlouvat mobilem. K výměně bot tedy došlo až odpoledne, když se vracel z města a došel k Lillianě domů.

"Pojďte dál, Jendo", řekla Lillian v krásném župánku s mnohoslibným úsměvem. Ovšem jeho konvalinky byly už totálně zvadlé...

A já k tomu dodávám:  Janýdku, Janýdku, ty kluku od Frýdku, z těchto tvých zážitků, stvořil jsem povídku...

http://youtu.be/0FTXuvqepWU

Mé poslední setkání s otcem

Když jsem prvně dostal vyrozumění od nemocenské pokladny, že mi byl schválen lázeňský pobyt na dobu čtyř týdnů od 5. ledna 1982, byl jsem jednak velmi příjemně překvapen, ale zároveň i zděšen. 

Očekával jsem, že mi lázně vyjdou až na jaro, kdy jsem naplánoval příjezd rodičů k nám do záp. Německa do Frankfurtu, ale co teď mám dělat s mojí malou jedenáctiletou dcerkou? Je nesmysl ji nechat samotnou doma, jediná možnost je urychlit příjezd rodičů už na Vánoce, ale vysvětlujte to úřadům vydávajícím výjezdní doložky v ČSSR.

Musel jsem operativně provést časovou změnu v plánu a požádat rodiče, aby k nám přijeli už teď v prosinci na Vánoce a zůstali u nás až do února, než se vrátím z lázní. A zlatí rodičové to s úřady nějak sfoukli,  čímž jsme zároveň prožili i mimořádně šťastné Vánoce, jako za mlada, za války, jenom místo mé sestry Blanky zde byla má dcerka Brigita. Tyto Vánoce 1981 byly až dojemně krásné, asi jako ty před 37 roky, o nichž jsem už psal na tomto blogu viz: „VÁNOCE 1944.“

Tentokrát jsem však netušil, že to je naposled, kdy vidím mého drahého  a dobráckého sedmasedmdesátiletého otce, který byl, jak to on sám o sobě tvrdil, už jen fyzickým chabrusem, ale duševně mu to stále ještě „pálilo“. Vedli jsme spolu dlouhé debaty, jak vlastně nikdy před tím, a já si dokonce pamatuji o čem. Otec měl hodně vyčtených zajímavostí z anglických novin i

časopisů, které v ČSSR nikdo z neznalosti jazyka nečetl. Vzpomínám si třeba na jeho vyprávění o Siru Winstonu Churchillovi a Lady Nancy Astor, která se jako první žena vůbec, stala členkou britské Dolní sněmovny. Ti dva se často hádali jak kohouti na smetišti. Ona mu prý jednou řekla: „Winstone, kdybyste byl mým manželem, tak Vám dám do kafe ten nejprudší jed!“ On jí nato odpověděl: „Nancy, kdybyste Vy byla mojí manželkou, tak to kafe rád vypiju!“ 

 Jindy mi zase otec vyprávěl o zajímavém rozhovoru s jedním katolickým knězem, kterého se zeptal, jak to, že on ví, že je Bůh? Kněz mu odpověděl: „Já to nevím, jestli je nebo není Bůh, já v něj ale věřím – a to je to hlavní.“ Dále mu kněz řekl, že teologie je jediná věda, do které mluví kdekdo. Když se vás zeptá třeba takový nadšený kaktusář, co soudíte o druhu mammillaria centricirha, odpovíte mu patrně dle pravdy: „Promiňte, ale nemám tušení o co se jedná, nevyznám se v kaktusech.“ Když se ale komunisty zeptáte, co soudí o náboženství, je mu absolutně všechno jasné: „Náboženství, bible i církev je jen blábol a nesmysl!“ Při té příležitosti si otec také vzpomněl na aféru v naší rodině, zvanou BUDIT-NEBUDIT, Ano, byly to s mým otcem krásné debaty u krbu.

Když jsem se na začátku února vrátil z lázní, museli se rodiče poměrně rychle sbalit a spěchat zpátky do Prahy, aby neprošvihli výjezdní doložku. Poslední den jsem je odvezl na nádraží do Frankfurtu nad Mohanem, byl to takový mrazivý den a jelikož jsme tam dorazili o hodinu dříve, dali jsme kufry do úschovny a já jsem jim, na jejich přání, dělal průvodce v okolí nádraží, kde si ještě nakupovali různé suvenýry pro své známé.

 Přesně dvaadvacet min. před odjezdem vlaku, jsem je už raději opět odvedl na nádraží, jenže najednou se otec zasekl, že už dál jít nemůže.

Frankfurtské hlavní nádraží je poměrně hodně velké, jezdí odtud denně 650 vlaků z 25 kolejí a my jsme právě stáli na 1. nástupišti, kde jsem zjistil, že vlak na Prahu stoji na koleji č.19. A otec prostě odmítal jít dál, že ho zebe brada! Začali jsme ho s mátí ofačovávat šálou a on stál na místě a nechtěl se hnout. Posléze se nechal umluvit, ale kráčel pomaloučku co noha nohu mine, takže jsem usoudil, že to takhle do odjezdu vlaku nestihneme. V poslední chvíli mne napadla geniální myšlenka. Posadil jsem otce na vozík s kufry a hnal to s ním k vlaku. Máti za námi statečně klusala. Otci se to moc líbilo, ihned byl zas ve svém živlu vykřikoval po vzoru dobrého vojáka Švejka: „Na Bělehrad!“ Vlak jsme dostihli minutu před odjezdem, takže nezbyl ani čas na nějaké loučení a slzičky. V okně rychlíku jsem ještě zahlédl udýchanou máti a otcovu do široka rozesmátou tvář...

http://www.youtube.com/watch?v=DE0UMnrQBD0

Svět před 100 lety (Můj sen)

 Měl jsem takový podivný sen, že jsem se z ničeho nic ocitl v roce 1911. Kolem mne bylo Rakousko-Uhersko a můj otec, coby sedmiletý klučík tu chodil do obecné v Plzni-Doubravce. Moje matka byla moc hezká dvouletá holčička v Nových Benátkách nad Jizerou. Byl jsem si vědom toho, že já jako jediný na celém tomto světě vím, jak bude vypadat svět o sto let později!

A věděl jsem také, že tito dva jedinci otec i matka přečkají bídu první světové války, zažijí vznik ČSR a za 17 let se spolu seznámí v Nových Benátkách v továrně na Karborundum brousky. Najednou se mi začaly postupně vybavovat vzpomínky dávno zapomenuté a já si uvědomil, jak skvělé rodiče jsem měl. To vše dohromady mě inspirovalo napsat tuto vzpomínku.

 O mé matce jsem  na tomto blogu už napsal, jaká to byla žena, hospodyňka, Sokolka, malířka i básnířka a přitom všem byla hlavou rodiny, bez níž se nic neobešlo. Otci to tak vyhovovalo a sám se na ni obracel se všemi problémy jak se říká každodenními. Náš otec nebyl ani trochu praktický, jeho technické chápání skončilo u lžíce na boty, nedovedl si sám ani umíchat vejce a byl rád, že má tak všestranně schopnou manželku. Takže se jí třeba zeptal: „Co si myslíš, Marti, mám si vzít do práce tuhle kravatu nebo tuhletu?"

„Tu ne a tuhle taky ne, máš na obou vidět celej jídelní lístek, tady jsou dva fleky od polívky, tady zase mastnota a tady je marmeláda nebo co!“

„Ale maminečko zlatá, všem se ty kravaty moc líbjej - a ty flíčky jsou prý skoro úplně neviditelné.“

„Ne, ty nech doma, já ti je vyperu. Vem si tuhle! Jo, a prosím tě, nezpívej si takový nemožný slova na klasickou hudbu Antonína Dvořáka, slyšej to sousedi a co si o nás pomyslej, Mirek se to pak taky učí od tebe.“

„Jak to, Martičko, já o ničem takovém nevím?“

„Včera hráli v rádiu "Humoresku" a Mirek mi řekl, že to je taková písnička: „U tý řeky Mississippi Indián si brousí šípy“, a že to slyšel od tebe. Jo, a ještě něco. Včera jsi mi na schodišti při otevírání dveří řek' něco jako silvuplé madam – a dnes už to ta drbna Pospíchalová vykládala sousedkám, že jsi ňákej švihnutej, když říkáš vlastní manželce: madam a eště něco francouzskýho!“

Můj otec byl totiž příliš dobrým pro tento svět a byl stále zahloubán do svého jediného a celoživotního hobby. Byl cizojazyčným korespondentem, znal perfektně anglicky, francouzsky a německy. Celých svých jednaosmdesát let života zasvětil jako samouk učení se a neustálému vypilovávání těchto tří jazyků. Pracoval u firmy Československá keramika p.z.o. a protože, díky svým znalostem, hlavně v oboru šamotu a keramických vyzdívek vysokých pecí, byl pro firmu prakticky nenahraditelným, mohl si dovolit odmítnout i vstoupit do KSČ, za cenu toho, že se jako nestraník nikdy nepodívá do zahraničí.

Otec byl neprůbojný, nedovedl si vydupat vyšší plat, a ani mu o to nešlo, ale byl rád, že je u této firmy, protože měl možnost přímo jednat s cizími obchodními zástupci a tím si mohl stále vylepšovat a doplňovat své jazykové znalosti, jako filatelista, který si stále doplňuje své album známek. Nastala zvláštní situace, firma ho natolik nutně potřebovala, že ho nemohli z politických důvodů ani vyhodit, ale ani pustit, protože by si byl jinde vydělal mnohem více, než těch ubohých třináct stovek. Tak mu aspoň každý kvartál předávali plaketu nejlepšího pracovníka a stavěli mu zlato-rudý trojúhelníkový praporek na stůl. To byla ta nejubožejší výplata pomocných dělníků.

Jednou, to už jsem chodil na techniku, za mnou otec přišel s utrápeným obličejem a držel v ruce jakýsi francouzský prospekt od jakési belgické železárny SA Cockerill Ougrée v městě Liége. V něm byl technický náčrt průřezu vysoké pece. Otec mi pravil hlasem zoufalým: „Koukni se na to Mirku, ty seš přece technik, já tomu pochopitelně nehovím, ty přece víš, že i vypínač je pro mně neřešitelná záhada a teď potřebuju udělat překlad funkce těchto příšerných věcí, můžeš mi to trochu vysvětlit?“ Takže jsem se musel nejdříve do toho detailně zabrat, ale zase jsem měl nevýhodu, že jsem neznal ani slovo francouzsky. Čili jsme museli dát obě své dvě hlavy dohromady a prokousávat se do problematiky železářských vysokých pecí. Dobrá věc se podařila a 99% problémů jsme vyřešili až na jednu součástku, která nebyla z náčrtu patrná a věděli jsme jen její francouzské označení.

Lámali jsme si marně obě kebule až nakonec si otec ťukl na čelo: „Mám nápad, zítra zavolám na Překladatelskou komoru, ať mi to tam zjistěj, co bysme se s tím takhle trápili!“

Druhý den večer mi otec řekl, jak to dopadlo: „Představ si, že jsem tam volal aspoň hodinu, pořád mě přepojovali od čerta k ďáblu a nakonec mi ten poslední ouřada řekl, že to tam sice nikdo neví, ale zato mi mohou poradit, kde se to určitě mohu dozvědět. Mám si prý zavolat soudruha Tomse z Československé keramiky, podnik zahraničního obchodu...!

https://youtu.be/WxyjK1Z2W2s

V lázních u Bodamského jezera

Jednou za tři roky jsem si v Německu mohl zažádat o lázeňskou léčbu zdarma, tedy to jest: na účet nemocenské pokladny. Nemohl jsem si však vybírat lázně sám, nýbrž počkat až co mi nemocenská přidělí. Byl jsem takto celkem čtyřikrát v lázních a sice pokaždé v jiných, ale vždycky k mé naprosté spokojenosti.
Lázně Radolfzell u Bodamského jezera (Bodensee), to bylo terno a vyšlo mi to zcela ideálně na červenec. Zvláštností snad všech lázní v Německu je jiná morálka než v civilu. Sami lékaři tvrdí, že trocha flirtu podporuje léčbu. Pacienti se zde párují, chodí spolu jako by byli novomanželé a nikomu to nevadí. Prakticky každý má nějaký Kurschatten (lázeňský stín) a ženy dokonce opravdicky žárlí, když se ten jejich stín baví s jinou...

Úterek je den příjezdů nových pacientů a jako první se vždy koná exkurze celým areálem, aby se nováčci seznámili co je kde. Takzvaní staří mazáci zvědavě okukují jak vypadá nová klientela. Zaslechl jsem, jak si říkají: „Dnes přišlo nový maso.“ Jeden z lékařů vždy dělá průvodce jak na hradě a ukazuje nováčkům, kde jsou pokoje pacientů, ošetřovna, jednotlivé ordinace, procedury, 3 bazény, fitness, jídelna, společenská místnost, večerní nealko-sklípek, kuřárna atd.

Pak následuje pohovor a vstupní kontrola u lékaře a potom večeře. Ze všech asi osmi druhů diet jsem si dobrovolně vybral 1000 kcal, chtěl jsem shodit pár kilo, což bych doma nezvládl, manželka totiž moc dobře vaří.

V jídelně byly stoly pro šest, tedy tři a tři proti sobě. Číšnice mě uvedla ke správnému stolu dle druhu diety a určila mi prostřední židli. Po mé pravici seděl jakýsi velice jednoduchý bavorský dělák, typ jako ze socialistických plakátů, maně jsem se podíval, nemá-li v ruce kladivo. Proti němu, jako kontrast, seděl prototyp lázeňského šviháka, celý v bílém včetně vlasů, s oranžovou košilí a krutě pestrou kravatou, jako klaun od Kludského.

Naproti mně seděl funící tlouštík s hektickými fleky v obličeji a co chvíli si utíral zpocené čelo fialovým kapesníkem. Vlevo vedle mne a na druhé straně nebyl dosud nikdo. Říkal jsem si v duchu: „No, potěš mě ruka páně, s těmito typy mám sedět třikrát denně u stolu po dobu čtyř týdnů, to je 3x7x4 tedy 84-krát! To se snad nedá přežít! Hned jsem začal uvažovat, že si nechám změnit dietu na cokoliv, abych se dostal k jinému stolu.

Pak k nám ale servírka přivedla dvě dámy, jedna byla starší bělovlasá a druhá o dost mladší, krásná sexy bruneta. Obě vypadaly jako reklama na „Black and White“. Na dotaz, přejí-li si sedět vedle sebe, že by nás nějak přesadila, řekla ta černá, že ne. Chtějí sedět naproti sobě, aby se mohly u jídla pohodlně bavit. Takže si sedla vedle mne a ta bílá, asi její matka, naproti ní.

Během večeře jsem stačil připoslouchávat o čem se ty dvě dámy baví a zároveň sledovat onoho šviháka, jak úhlopříčně přes celý stůl vrhá nyvé pohledy na brunetu vedle mne. Začalo mě to bavit a čekal jsem, jak to dopadne. Během večeře mě oslovil tlouštík „potítko“, že ta jeho porce masa je moc malá a jeden brambor, že mu nestačí. Odtušil jsem, že to je holt dieta 1000 kalorií denně, ať si nechá předepsat jinou, třeba tu 4000 pro hubené. Dělák moji narážku nepochopil, ale „blek-end-wajtky“ se začaly kuckat a zamluvily to rychle tím, že po večeři půjdou na procházku k  jezeru.

Když se dojedlo, vymrštil se svižný švihák a pravil: „Vážené dámy, rád bych Vás pozval na příjemné posezení ve zdejší luxusní kavárně Mocca.“ Pohotová brunetka mu odpověděla za obě: „Děkujeme za pozvání, je to od vás velice milé, ale my máme už na dnešní večer jiný program.“ Pak jsme si všichni popřáli příjemný večer a odešli do svých komnat.

Můj pokoj byl ve třetím poschodí, číslo 307 a když jsem z něj později vycházel, narazil jsem na ony dvě dámy od stolu, jak si ukazují své pokoje 308 a 310. Ta bělovlasá mě sama oslovila, jestli jim mohu poradit, kam se zde dá večer jít. Zůstali jsme chvíli stát na chodbě a já jsem jí odpověděl, že totéž bych se rád zeptal já jich, protože jsem slyšel, že už mají na dnešní večer nějaký program.

„Prosím vás“, rozesmála se brunetka, „to byla jenom výmluva, přece nepůjdeme s tím Papouškem Kakadu a nenecháme za sebe něco zaplatit, určitě by čekal nějakou revanš!“

„Dámy, třeba jste si mne už také nějak překřtily, dovolte, abych se vám představil“, řekl jsem a vyvolal tím rituál představovací. Byly to sestry, jedna ovšem o 17 let starší. Ta se jmenovala Ruth, byla vdova a mladší Ulla byla vdaná, obě, soudě dle šperků, zřejmě dosti zazobané. Dohodli jsme se na křestních jménech a vydali se na procházku po městě.

Když začali lítat komáři, což propuklo vždy po západu slunce, zašli jsme si do rustikální hospůdky na pivo. Tam jsme se pak úplně nenuceně, jak staří známí, bavili o všem co nás zajímalo. Došlo i na věci zcela osobní, chtěly abych hádal jejich stáří, což jsem si netroufl, řekl jsem jen, že Ulla by možná mohla být mojí dcerou. Ta jen vyprskla: „To byste tedy začínal brzy!“ Takže jsme si vyložili karty na stůl: Ruth bylo 65, Ulle 48 a mně 56.

Dohodli jsme se, že budu dělat hosta se dvěma lázeňskými stíny, to tu ještě nebylo a s tím jsme se tam také dost proslavili. Kdykoliv nás někde někdo z těch spárovaných potkal, mohl si hlavu ukroutit, načež jsem tam vyfasoval přezdívku "Muž se dvěma stíny". Nám to ale úžasně vyhovovalo, Ruth by se tu sama unudila k smrti, Ulla, která bydlela poměrně nedaleko odtud, se nechtěla zkompromitovat, neboť její muž byl známým politikem a každou neděli za ní jezdil na návštěvu. A já zase mám celý život takovou zásadu, že když jsem ženatý, zůstávám absolutně věrný, pouze jako rozvedený jsem si mohl dělat co jsem chtěl.

 Takhle v trojici jsme tedy chodili všude, koupat se i jezdit sem tam na lodičkách, navštěvovali jsme různé kavárny a mimo areál lázní jsme projížděli mým autem široké okolí Bodamského jezera. Jednou jsme si také zajeli do Kostnice se podívat na Husův dům a ve Švýcarsku, kam jsme si zajeli do kasina na ruletu. Ruth byla stále jak čiperka a vymýšlela programy na příští dny. Ulla naproti tomu měla pro mne záhadné návaly trudnomyslnosti a já jsem dlouho nemohl pochopit, proč se najednou z ničeho nic rozpláče. Jednou, když Ulla po obědě spala, řekla mi Ruth mezi čtyřma očima, že Ulla je duševně nemocná a ona Ruth je vlastně tady jako její doprovod, protože Ulla má deprese a pokoušela se už dvakrát o sebevraždu. Důvodem je její sebestředný manžel, který ji psychicky týrá, takže je s ním nešťastná a neví si rady. Od té doby, co ji i fyzicky napadl, má k němu nepřekonatelný odpor. Jejich neshody však nesmí přijít na veřejnost, kvůli jeho politické kariéře a ona mu musí stále dělat krásnou štafáž na různých setkáních a prostě hrát milující ženušku po jeho boku.
Na mé narozeniny jsem večer pozval oba své stíny na steaky. „Dneska přece nebudeme jíst žádnou tisícovou dietu, ale to, co hrdlo ráčí. Ulla mi ale musela předem slíbit, že dnes budeme veselí a že nebudou žádné slzičky. Viděl jsem, že se snažila mi mé narozeniny nekazit pláčem, ale přesto najednou seděla se zaťatými zuby vedle mne u stolu a její oči začaly vlhnout. Padla mi kolem krku, slzy jak hrachy se ji koulely po tvářích a prosila: „Nezlob se na mne, Mirku, já zato nemůžu, já nechci brečet, ale ono to jde samo!“ Ruth mi němě signalizovala, abych ji nechal vyplakat a pohladil ji po vlasech. To ji skutečně zvolna uklidnilo, červené víno také zapracovalo, zazpívali jsme si a i servírka si s námi přiťukla na zdraví, takže se ten můj narozeninový večírek nakonec vydařil.

 Když pak za mnou přijela manželka na víkendovou návštěvu, vyprávěl jsem jí, jak si zde žiji se dvěma stíny a také jsem jí je představil. Na večeři jsem se ženou zašel opět do té perfektní stejkárny, kde jsme slavili mé narozeniny. Servírka mě ihned poznala a trochu znejistěla, nevěděla co si má myslet, tak jsem jí napomohl: „Víte, slečno, já jsem ten pán se dvěma lázeňskými stíny, co tu slavil narozeniny.“ A moje vtipná žena dodala: „Ale já nejsem nový lázeňský stín, já jsem jeho pravá manželka!“

„Milá paní, já Vás mohu opravdu ujistit, že jste hezčí než ty oba stíny dohromady!“
S manželkou jsme si pak ještě zajeli na nedaleký ostrov Mainau, kde já, naprostý neznalec květin, co nerozezná hyacint od kapusty, jsem žasl a byl uchvácen tamní botanickou zahradou, zatímco se manželka, v tomto ráji květin, cítila jako v nebi. Takže lázně Radolfzell mohu doporučit každému, bez rozdílu zdali je zdravý či nemocný, je tam vše, co si jen můžete vymyslet...třeba i růži pro smutnou paní...